Gallirea - Příspěvky uživatele

// Děkujeme

Malá vlčice byla bystrá a velice rychle pochopila mou snahu o komunikaci. Ihned začala mé pohyby a slova mimikovat a naopak mi prozradila i své jméno. Energicky jsem začala vrtět ocáskem ze stranu na stranu, až mi ze samého nadšení začaly odznaky opět zářit. Ano! “Já - Maple,” kývala jsem hlavou a ukazovala tlapou na sebe. “Ty - Zed!” jásala jsem. “Ahoj,” předními tlapami jsem se zhoupla k zemi, zadek zase nahoru v typicky přátelské vítací gesto. To půjde, nějak si poradíme. Zkoušela se mě ptát svým rodným jazykem na něco, pravděpodobně stále na svou rodinu. Rozhlédla jsem se široko daleko kolem nás, pořádně začenichala, zda nezachytím pach podobný tomu jejímu a soucitně zavrtěla hlavou na znamení, že netuším. “Tady...” poklepala jsem tlapou na zem. “...ne,” zavrtěla jsem nesouhlasně hlavou. Chtěla jsem téma odvést trochu jinam, na pozitivnější věci. Mrně muselo být samo nějakou dobu, a tak mělo dost možná hlad. “Zed hlad?” zeptala jsem se, otevřela tlamu a ukázala k ní tlapkou.

Jen co jsem se přenesla přes prvotní šok ze zjizvené tváře malé vlčice, přišel další. Zvuky, které se mrněti linuly z úst připomínaly řeč, ale takovou, jakou jsem jakživ neslyšela. A bylo stejně vykulené z tohoto zjištění, jako já. „Oh,“ vydechla jsem zaskočeně. Vlče bylo nyní naštěstí suché a z radostného poskakování vypadalo, že ho nic nebolí. „Nerozumím,“ naklonila jsem hlavu na stranu a stáhla ouška. Když selhala řeč, nahradíme ji holt řečí těla. Škoda, že neovládám magii myšlenek, nebo emocí. Jeden ale asi nemůže ovládat každou magii, tak si budu muset poradit po svém. „Maple,“ ukázala jsem na sebe tlapou. Hned na to jsem tlapu otočila na malou vlčici a doplnila jednoduchou otázku „ty?“ Nerozuměla jsem jí sice ani slovo, ale bylo mi jasné, po čem přesně se ptá. Zatoulalo se nám sem tolik vlčat, že jsem už měla v těchto situacích nezdravě velkou praxi. A bohužel, tak jako všem předešlým, bych jí odpověď dát nedokázala. Netušila jsem, kde jsou jejich rodiče a jestli si pro ně příjdou. Nezbývalo nám jen doufat.

Asi jsem měla nějaký skrytý talent, nebo nějakou vnitřní sílu, která ke mne přitahovala ztracené malé dušičky, neboť krátce po mé obchůzce hranic se ke mne jedno chlupaté nadělení nemotorně hrnulo. Bývala bych si příchodu malého tvorečka ani nevšimla, nebýt hlasitého pádu, jak se ke mne kutálel. „Propána, jsi v pořádku?“ hrnula jsem se k vlčeti a starostlivě ho stavěla na nohy. Jen co ke mne malá hlavička vzhlédla, zalapala jsem po dechu. Nebožátko mělo pravé oko stejně kalně zbarvené, jako Venus. Kde se proboha ta napůl slepá vlčata berou a kdo dovolil, aby se jim něco tak hrozného stalo. „Bolí tě něco, zlatíčko?“ vlídným tónem jsem z vlčete tahala informace a pečlivě jej zkoumala ze všech stran a úhlů. Bylo úplně promočené a jelikož zrovna nepršelo, kdo ví, odkud se právě vysápalo. „S takovou nám tu prochladneš. Zahřejeme tě, takže tě trošku profouknu, ano?“ varovala jsem vlče předem, abych jej nevylekala. Pravou tlapku jsem zvedla nad malé vlče a za pomocí magie vzduchu jsem vlče profoukla teplým vzduchem, až bylo znovu suché, i když teď trochu načepýřené. „To bylo, co?“ zazubila jsem se mile.

Zdravím, mí nejdražší Sarumenští! ♥
Dnešní oznam bude docela krátký,
tak to budem mít aspoň rychle za sebou :D

<< Mýtina

Mrzelo mě, že jsem musela Malka se Světluškou tak náhle opustit a řešit smečkové povinnosti, ale to bohužel bylo součástí mé funkce. Spolu s téměř úplnou nemožností opouštění hvozdu, kdyby náhodou bylo potřeba zahnat nějakou tu hrozbu, či přijmout potenciálního člena. Naštěstí jsem měla k výpomoci i Wolfganie, ale kdo ví, kde zrovna byla. Začínala jsem rozumět tomu, proč byl poslední roky Morfeus tak vyčerpaný. Prakticky jsem šla v jeho stopách. Ztráta partnerky, druhé alfy, s kterou smečku vedl... Zůstal na ni sám. Muselo ho to vše hnusné dočista pohltit. Já se naštěstí uměla donutit se zaměstnat, obklopit se jinými vlky a přijít na jiné myšlenky, ale jen co se vlk vzdálí, dolehne to na něj. A teď tomu nebylo jinak. Odznaky pohasly a v kožichu zanikly, zatímco jsem kráčela podél hranic a aktivně se je snažila značit.
Mlha také opadla a zdálo se, že se les vrátil do původního stavu. Že by to Nicos s Nickoliv vyřešili? zauvažovala jsem a zvedla čenich k nebi ve snaze zachytit jakoukoliv jejich stopu, ale marně. Bylo to, jako by se po všech tady země slehla. Musela to být další magická skopičina. Doufám, že budou v pořádku, pomyslela jsem si. Minimálně mlha zmizela, což určitě bylo dobré znamení. S největší pravděpodobností budou zpět se zábavnou historkou. Byla jsem ale zvědavá, jak moc se budou na pozici ochránce hodit a jestli jim nekladu na bedra moc velkou zodpovědnost. Stejně tak i já se stala ochráncem ze dne na den. Morfeus mě do téhle pozice přímo vhodil, ale o to rychleji jsem se s ní sžila. A vlastně díky tomu i s lesem. Určitě to bude dobrá zkušenost, i kdyby přišli na to, že by raději funkci jinou. Se značením by se mi ale pomoc jistě hodila.
Pomalu ale jistě jsem se blížila do poloviny mé trasy, mezi stromy se proplétala a pečlivě se o ně otírala. Hranice byly úplně vyvětralé, a tak bylo otázkou času, než by se sem stěhoval další škůdce. Vzpomněla jsem si na Jinkse a to, že právě u jedné z takových katastrof se s námi loučil. Možná bych pak mohla vzít Světlušku na návštěvu do Borůvky. Určitě by Jinkse ráda viděla, zauvažovala jsem. Až se vrátí Wolfi, domyslela jsem si ale ještě výmluvu, proč tak neučinit rovnou. Povinnosti… Jeden jim neuteče.
Už jsem se pomalu blížila k osamělému stromu, odkud jsem vycházela a u posledního stromu, o který jsem se otřela, jsem se usadila. Potřebovala jsem si po takové procházce trochu odpočinout, nasát paprsky vycházejícího slunce a nabrat trochu té energie. Znovu jsem se vrátila k tomu, jaké to bylo kdysi. Když tu ještě byly dvě alfy a dvě bety. Možná by to chtělo k Wolfganii někoho povýšit. Mladou krev, která bude mít energii i elán hvozd vést. I my kdysi byly mladou krví Sarumenu. Chce to změnu, přemýšlela jsem. Ale bylo mi jasné, že se vše časem samo vyřeší. Jen čas ukáže, jak to má být. Ale cítila jsem, že nás čekají změny.

Nebyla jsem si jistá, jak na Svělušku mé magické představení působilo, ale Maloborovi se rozhodně líbilo. Komu by se taky naše mýtinka nelíbila. Bylo to neskutečně osobité místo, které si zamiloval každý, kdo sem vkročil. Vsadila bych se, že právě ta motivovala Morfa a Neyteri založit smečku právě v tomto lese. Nebo to minimálně byla třešnička na dortu. Vzpomínka na obě naše bývalé alfy mi ale přirozeně přivanulo i vzpomínku na Darkii a chvíle, které jsme tu zažily. „Já děkuji. Musím ale přiznat, že to bude asi trochu zkreslené. Přece jen vycházím z mé paměti, takže to bude v realitě asi o něco méně kouzelné. Ale to si musíte ověřit sami a zažít to na vlastní kůži,“ dodala jsem vděčně, i když po onom zavzpomínání o něco méně nadšeně.
Maloboro měl ještě jeden dotaz, týkající se magií. „Oh, no, už je to nějakou dobu, co jsem se tady potulovala, takže nedokážu říci, kolik ročních období mi to zabralo. Ale rozhodně doporučuji se obrátit na Života. Myslím, že právě on mi pomohl se v magii zdokonalit. Ale já prapůvodně neměla ke své vrozené magii zrovna pozitivní vztah, takže mě spíš musel přesvědčovat. Je možné, že se ti vrátí samotná, bez jeho asistence, ale návštěvou určitě nic nepokazíš. Je to moc hodný vlk,“ usmála jsem se na něj povzbudivě. „Promiň, jestli jsem nebyla zrovna dvakrát nápomocná. Možná ti lépe pomohou ostatní členové, jen co se vrátí z toulek. Máme tu takovou volnější režii. Možná kdyby měli protivnější alfu, fungovalo by to tu jinak,“ zažertovala jsem. Ale nevadilo mi to. Dokud jsem se mohla spolehnout na to, že se vrátí, byla jsem šťastná.
„Oh, to mi připomíná. Měla bych oběhnout hranice, ať nám sem zase něco nenastěhuje. Prohlídka tímto tedy končí, každopádně doporučuji si les prozkoumat po svém. Vlk si to pak zapamatuje po svém a lépe,“ rozvzpomněla jsem si na své povinnosti. „Nebo taky odpočinek, toho není nikdy dost. Úkryt je odsud kousilínek, úplně na jihu mýtiny. Skalisko má několik slepých otvorů, ten největší je ten správný. Měl by tam snad ještě hřát oheň a najdeš tam i zbytky srny. Nová várka se chystá brzy,“ nabídla jsem obratem další lákavou možnost. „Každopádně mě těšilo a budu se těšit, až na sebe zase někdy brzy natrefíme,“ usmála jsem se na Malka upřímně, zavrtěla ocasem a vykročila na obchůzku hranic. Bylo mi jasné, že za mnou vyběhne i Světluška. Nebo velmi brzy na to.

//Uháním značkovat les a vyhlížet nová mrňata, takže se musím odpojit. Děkuji moc za hru

Mýtina >>

<< Sarumen

Přestože to chvíli vypadalo marně, něco ve Světlušce přeplo a zdálo se, že proti společné procházce dvakrát proti není. Díky bohu za to, pomyslela jsem si pro sebe. Kdo ví, jak dlouho bychom tu v jiném případě polemizovali nad tím, zda jít či nejít, nebo s kým a vlastně kam. Ještě, že byl Maloboro tak trpělivý, ale to asi přicházelo s věkem. I já měla pro Světlušku slabost a odpustila bych jí snad úplně cokoliv.
Mlha a její napojení na Sarumen vzbudilo v zrzavé vlčici zájem. „Zatím asi ne, ale časem až se tu budeš cítit úúplně jako doma, tak třeba ano,“ odpověděla jsem celkem neurčitě. Tahle magie byla docela nepředvídatelná, a tak se to s jistotou úplně brát nedalo. „Vytvářela bys z ní různá zvířátka?“ zkoušela jsem, zda se mi podaří její pozornost udržet o něco málo déle.
To už se začaly stromy rozcházet a uváděly tak hvězdu našeho domova, náš obrovitý javorový strom, který se nacházel v samém středu mýtiny. Škoda jen, že jsme sem zavítali v zimě, kdy je mýtina nejnudnější. „Tak, a tohle je naše mýtina. Je to takové naše místo k odpočinku, nebo nějaké té smečkové socializace. Nejvíce hezkých vzpomínek se odehrávalo právě tady,“ pronesla jsem tak nějak na úvod. „Když tu není zrovna sníh, naleznete tu spíše hlínu, kůru a nějaké ty zakrslé houby. Takové ty hubené s pidi nožičkama. Na podzim je to tady nejkrásnější. Javor se zbarví do sytě rudé a když sem dopadají poslední sluneční paprsky dne, je to tady jako v pohádce,“ usmála jsem se nad tou představou. „Jsem tak trochu nedočkavá, a tak vám to rychle díky magii ukážu,“ zazubila jsem se a zavrtěla vesele ocasem. Trénování magie iluzí jsem vždy milovala. Po chvíli soustředění mlha opadla, sníh se dočista roztál a holé větvě javoru se začaly obsypávat zelenými listy. Ty ale během chvíle přešly do sytě oranžovo-rudých odstínů. Než se jeden stihl nadát, už opět opadávaly a svět se navrátil zpět do normálu. Jako by během pár vteřin utekl celý rok. „Má to své kouzlo, že?“ zazubila jsem se, když nás zase pohltila mlha.

Všechny výtvory jsou naprosto skvělý a je neuvěřitelný vidět, jak moc se každému vyvinul osobitý styl :) Boží!!!

Já bych na oba charaktery poprosila mušličky. Předem moc děkuji :)

POSTY:
5.2.
12.2
21.2.
22.2.
27.2.

=5 lístků

//Loterie 3

Byl to sice trochu oříšek, najít správná slova, jak některá slůvka a cizí pojmy Světlušce vysvětlit, ale vlčice byla snaženlivá a chytala se. „Magie je velká legrace,“ pokývala jsem vesele hlavou. Hlavně její snahu co nejvíce chválit a dávat jí na ni samou pozitivní odezvu. Za jejím poznatkem ale následovala otázka, která byla překvapivě osobní. „Z velké dálky. Když jsem byla ještě mladá, ráda jsem toulala a procestovala jsem pořádnou dálku. Naštěstí byl bratr stejný nadšenec do dlouhých procházek a doputoval sem také," řekla jsem po malé odmlce, kdy jsem se nad odpovědí zamyslela. Mezitím ale stihl odejít a kdo ví, kde je mu momentálně konec a jestli ho ještě někdy uvidím. Ale takový byl asi holt život...

Na hranicích se k nám připojil Maloboro, kterého jsme v rychlosti přijaly a snahy o konverzaci se poté chopila Světluška. Na světlušky v kožíšku ale bohužel neodpověděla. „Svělušky mám v kožíšku já, že? Pírka poznají, když jsem veselá a chci zpívat, a tak září jako světlušky, hm?“ použila jsem její formulaci, která mi uvízla v hlavě mile se na Světlušku usmála. Úsměv jsem věnovala i jemu. Bylo milé vidět, jak se se Světluškou snažil komunikovat. Hned mi bylo jasné, že je to skvělý vlk, který sem zapadne, ani nemrkne.
„To je Maloboro, náš nový kamarád. Ukážeme mu, jaký máme krásný les,“ vysvětlila jsem jí znovu trpělívým hlasem. „Určitě to zvládne. Protože darebáky by Maple s Pírky vynesly v zubech, takže se nemá čeho bát,“ ujistila jsem šedého s pobaveným výrazem. „Tak, vyrážíme,“ zavelela jsem konečně a vykročila směrem k mýtině. „Nejprve vás zavedu na naši mýtinu, na kterou jsme měly namířeno před chvílí. No a pak to vezmeme do úkrytu a kolem hranic,“ informovala jsem na úvod. „Jinak za tu mlhu se omlouvám. Takhle hustá za normálních okolností nebývá, ale to povolí. Slouží nám tu jako taková obrana před vetřelci. Je kouzelná, jako všechno tady, takže ji členové smečky dovedou ovládat. Čím déle tu vlk žije, tím lépe to zvládá. Nejvýše postavení z ní dokáží dokonce vytvořit postavy a rozhýbat je. Je to takový hezký bonus. Bývala bych ti ji předvedla, ale asi by to nebylo moc poznat. Tak až poleví, dlužím ti ukázku,“ zazubila jsem se na Malka. Bylo to zvláštní. Znala jsem ho tak krátce, ale dokázala jsem se v jeho přítomnosti uvolnit a cítit se zcela přirozeně.

Mýtina >>

//Loterie 2

Světluška se velmi originálním zkoušela přefolmulovat mé vysvětlení, proč mi vlastně kožich září tyrkysovými odstíny. „Přesně tak,“ pokynula jsem souhlasně hlavou a přestože bych to sama takto asi nepopsala, určitým způsobem to dávalo smysl. Jen tam tedy nezapadala nijak magie, kterou jak se brzy ukázalo, Světluška doposud nepoznala. „To nevadí. Určitě jsi odněkud přišla, jen je někdy složité si na věci vzpomenout,“ namítala jsem opatrně. Amnézii bych asi vlčici nebyla schopna nějak šikovně vysvětlit, ale alespoň nějaké povzbuzení, že se jen tak nezjevila, mohlo postačit. „Magie je něco jako fantazie. Když si něco moc moc přeješ a představíš si, že se to stalo, tak se to díky magii opravdu povede. Časem určitě objevíš i ty tu svou,“ usmála jsem se na vlčici povzbudivě, ale to už jsme se pomalu vydávaly naproti novému příchozímu.

Mlha byla skutečně hustá, a tak nám chvíli trvalo něco v dáli rozpoznat, ale když už se to podařilo, pohledem jsme spočinuly na vyzrálém vlkovi, který působil docela mile. Po našem představené se chopil slova a objasnil, že by se k nám rád přidal. Vyslechla jsem si tedy vše, co měl na srdci a zauvažovala, zda si dalšího člena můžeme dovolit. Sice jsme se neustále rozrůstali, ale další schopný jedinec by nám určitě nesmírně pomohl. Jak říkal, má zkušenosti téměř ve všem a když by se přeci jen jednoho dne ucházel o pozici ochránce, mladší duo by se od něj jistě mnoho přiučilo. Souhlasně jsem tedy pokyvovala, zatímco mluvil a když se odmlčel, chopila jsem se slova já. „Tvůj zájem mne opravdu těší a myslím, že přestože jsme docela velká smečka, místo bychom tu pro tebe přeci jen našli. Věřím, že se nám tu tvé zkušenosti jistě zhodí.“ Bývala bych byla řekla ještě něco více, ale to už se ke slovu hlásila nervózní Světluška, kterou zaujalo Malovo zbarvení kožichu. Jejich interakce se mi zdála moc milá, a tak jsem do ní nechtěla nijak vstupovat. Myslím, že Světlušce trocha konverzování s novou tváří určitě prospěje.
„Zrovna jsme měly v plánu procházku po území. Přidáš se k nám?“ nabídla jsem Maloborovi a pohledem vyhledala i Světlušku. „Co myslíš? Ukážeme mu to tady?“ zapojila jsem do rozhodování i ji, když byla zatím trochu nesvá.

//Loterie 1

Světluška se otevírala více a více a překovapovala jak svou výmluvností, tak zvědavými otázkami. Evidentně jí nedaly spát mé odznaky a přestože jsem jim sama moc nerozuměla, tak nějak jsem dumání nad nimi a jejich významem vzdala. Odpověď na její otázku tak nebyla zrovna nejjednodušší. “To nedá, to máš pravdu,” usmála jsem se nad jejím poznatkem. “Vlastně sama moc nevím. Daroval mi je jeden moc hodný vlk a jediné, co vím, je že jsou napojené na pírka. Když pírka cítí, že jsem veselá a dobře odpočatá, barvičky se rozzáří. Když jsem ale smutná nebo unavená, barvičky zhasnou. Svítí tak trochu jako světlušky. Zajímavé, že?” pokusila jsem se o nějakou jednoduchou odpověď. “Myslím si, že jsou modré jako mé oči, protože ovládám magii vzduchu. Umím zařídit, aby kolem nás bylo hezky teploučko, nebo když bychom byly mokré, tak aby nám je hezky profoukl. Tušíš, jakou magii ovládáš ty? Máš třeba blízko vodě, rostlinkám, nebo ohni?” vyzvídala jsem naopak zase já. Třeba nějaké ponětí o magiích měla a stihla odhalit, s jakou magií se narodila. Soudila jsem minimálně podle toho, že ji barevné oči nezarážely tolik, jako barevný kožich. Pokud mě paměť nešálila, i Jinks měl očka zbarvená a k němu měla skutečně blízko.
Na můj pokus nechat plánování další aktivity na ni, však šikovně odmítla a spíše se stavěla do pozice následovatele. Asi to pro ni bylo přirozenější, což jsem naprosto chápala. “To je moc dobrý nápad. Mohla bych ti ukázat třeba naši mýtinu,” odsouhlasila jsem s veselým máváním oháňky nápad Světlušky a rovnou nabídla cílovou destinaci naší procházky. Do čenichu mě ale udeřil nový pach. Pravděpodobně náhodného kolemjdoucího, nebo potenciálního zájemce. “Cítíš?” poukázala jsem na nový pach Světlušku. “Přišel nám udělat radost nový kamarád. Pojď, půjdeme ho navštívit a seznámit se,” pobídla jsem Světlušku sebevědomě a vykročila směrem, odkud se nový pach nesl. “Kdyby ses styděla, nebo potřebovala trochu víc osobního prostoru, schovej se za mne. Hlavní je, aby ses cítila dobře. Ale určitě bude moc rád, že nás vidí, hm?” věnovala jsem pár povzbudivých slov mé karamelové kamarádce. Povinnosti jsou povinnosti, ale pohoda a bezpečí členů mi byla přednější.

Brzy se nám mezi kmeny naskytl pohled na šedivého vlka, který matně připomínal Jinkse. Mohutný byl sice podobně, ale výškově byli docela odlišní. “Zdravím,” přivítala jsem novou tvář už trochu z povzdálí a jen co jsem se přiblížila blíže, jala jsem se představování. “Jak už asi tušíš, nacházíš se na hranicích Sarumenské smečky. Jsem Maple, alfa této smečky a tady má společnice se jmenuje Světluška. Jakpak ti můžeme pomoci?” otázala jsem se s milým úsměvem na tváři.

Nové ochranářské duo se vydalo na speciální misi, zatímco já se ještě věnovala Islin, která brzy poté také odešla. Potřebovala vstřebat všechny informace a trochu si vše nechat uležet v hlavě. Bylo to ho ze začátku dost. Ale čím déle tu s námi bude, tím více se se vším sžije a brzy to pro ni bude naprosto přirozené.
Nestihla jsem se pořádně ani rozkoukat, než se z nedalekého křoví vynořila Světluška, která tu musela nějaký ten moment číhat na správnou příležitost. „Světluško,“ oslovila jsem vlčici potěšeným hlasem a zeširoka se na ni uculila. Měla jsem radost, že si ke mne našla cestičku a vybudovala si ke mne důvěry natolik, aby mou přítomnost vyhledávala. „Ráda tě vidím. Odpočatá?“ vyzvídala jsem, zda si stihla dobít trochu baterky, nebo mne hledala, sotva jsem z úkrytu odešla. Přestože nebyla zima tak hrozná, rozhodla jsem se v okolí nás dvou trochu oteplit vzduch, aby nám bylo venku o něco lépe. „Všichni se nám tu rozutekli. Copak bys spolu ráda podnikla?“ otočila jsem iniciativu pro změnu na ni. Přestože s ní moc sáhodlouhé řeči nebylo, určitě měla ráda nějaké aktivity nebo příjemná místa, o které by se se mnou ráda podělila.