Gallirea - Příspěvky uživatele

POSTY:
5.2.
12.2
21.2.
22.2.
27.2.

=5 lístků

//Loterie 3

Byl to sice trochu oříšek, najít správná slova, jak některá slůvka a cizí pojmy Světlušce vysvětlit, ale vlčice byla snaženlivá a chytala se. „Magie je velká legrace,“ pokývala jsem vesele hlavou. Hlavně její snahu co nejvíce chválit a dávat jí na ni samou pozitivní odezvu. Za jejím poznatkem ale následovala otázka, která byla překvapivě osobní. „Z velké dálky. Když jsem byla ještě mladá, ráda jsem toulala a procestovala jsem pořádnou dálku. Naštěstí byl bratr stejný nadšenec do dlouhých procházek a doputoval sem také," řekla jsem po malé odmlce, kdy jsem se nad odpovědí zamyslela. Mezitím ale stihl odejít a kdo ví, kde je mu momentálně konec a jestli ho ještě někdy uvidím. Ale takový byl asi holt život...

Na hranicích se k nám připojil Maloboro, kterého jsme v rychlosti přijaly a snahy o konverzaci se poté chopila Světluška. Na světlušky v kožíšku ale bohužel neodpověděla. „Svělušky mám v kožíšku já, že? Pírka poznají, když jsem veselá a chci zpívat, a tak září jako světlušky, hm?“ použila jsem její formulaci, která mi uvízla v hlavě mile se na Světlušku usmála. Úsměv jsem věnovala i jemu. Bylo milé vidět, jak se se Světluškou snažil komunikovat. Hned mi bylo jasné, že je to skvělý vlk, který sem zapadne, ani nemrkne.
„To je Maloboro, náš nový kamarád. Ukážeme mu, jaký máme krásný les,“ vysvětlila jsem jí znovu trpělívým hlasem. „Určitě to zvládne. Protože darebáky by Maple s Pírky vynesly v zubech, takže se nemá čeho bát,“ ujistila jsem šedého s pobaveným výrazem. „Tak, vyrážíme,“ zavelela jsem konečně a vykročila směrem k mýtině. „Nejprve vás zavedu na naši mýtinu, na kterou jsme měly namířeno před chvílí. No a pak to vezmeme do úkrytu a kolem hranic,“ informovala jsem na úvod. „Jinak za tu mlhu se omlouvám. Takhle hustá za normálních okolností nebývá, ale to povolí. Slouží nám tu jako taková obrana před vetřelci. Je kouzelná, jako všechno tady, takže ji členové smečky dovedou ovládat. Čím déle tu vlk žije, tím lépe to zvládá. Nejvýše postavení z ní dokáží dokonce vytvořit postavy a rozhýbat je. Je to takový hezký bonus. Bývala bych ti ji předvedla, ale asi by to nebylo moc poznat. Tak až poleví, dlužím ti ukázku,“ zazubila jsem se na Malka. Bylo to zvláštní. Znala jsem ho tak krátce, ale dokázala jsem se v jeho přítomnosti uvolnit a cítit se zcela přirozeně.

Mýtina >>

//Loterie 2

Světluška se velmi originálním zkoušela přefolmulovat mé vysvětlení, proč mi vlastně kožich září tyrkysovými odstíny. „Přesně tak,“ pokynula jsem souhlasně hlavou a přestože bych to sama takto asi nepopsala, určitým způsobem to dávalo smysl. Jen tam tedy nezapadala nijak magie, kterou jak se brzy ukázalo, Světluška doposud nepoznala. „To nevadí. Určitě jsi odněkud přišla, jen je někdy složité si na věci vzpomenout,“ namítala jsem opatrně. Amnézii bych asi vlčici nebyla schopna nějak šikovně vysvětlit, ale alespoň nějaké povzbuzení, že se jen tak nezjevila, mohlo postačit. „Magie je něco jako fantazie. Když si něco moc moc přeješ a představíš si, že se to stalo, tak se to díky magii opravdu povede. Časem určitě objevíš i ty tu svou,“ usmála jsem se na vlčici povzbudivě, ale to už jsme se pomalu vydávaly naproti novému příchozímu.

Mlha byla skutečně hustá, a tak nám chvíli trvalo něco v dáli rozpoznat, ale když už se to podařilo, pohledem jsme spočinuly na vyzrálém vlkovi, který působil docela mile. Po našem představené se chopil slova a objasnil, že by se k nám rád přidal. Vyslechla jsem si tedy vše, co měl na srdci a zauvažovala, zda si dalšího člena můžeme dovolit. Sice jsme se neustále rozrůstali, ale další schopný jedinec by nám určitě nesmírně pomohl. Jak říkal, má zkušenosti téměř ve všem a když by se přeci jen jednoho dne ucházel o pozici ochránce, mladší duo by se od něj jistě mnoho přiučilo. Souhlasně jsem tedy pokyvovala, zatímco mluvil a když se odmlčel, chopila jsem se slova já. „Tvůj zájem mne opravdu těší a myslím, že přestože jsme docela velká smečka, místo bychom tu pro tebe přeci jen našli. Věřím, že se nám tu tvé zkušenosti jistě zhodí.“ Bývala bych byla řekla ještě něco více, ale to už se ke slovu hlásila nervózní Světluška, kterou zaujalo Malovo zbarvení kožichu. Jejich interakce se mi zdála moc milá, a tak jsem do ní nechtěla nijak vstupovat. Myslím, že Světlušce trocha konverzování s novou tváří určitě prospěje.
„Zrovna jsme měly v plánu procházku po území. Přidáš se k nám?“ nabídla jsem Maloborovi a pohledem vyhledala i Světlušku. „Co myslíš? Ukážeme mu to tady?“ zapojila jsem do rozhodování i ji, když byla zatím trochu nesvá.

//Loterie 1

Světluška se otevírala více a více a překovapovala jak svou výmluvností, tak zvědavými otázkami. Evidentně jí nedaly spát mé odznaky a přestože jsem jim sama moc nerozuměla, tak nějak jsem dumání nad nimi a jejich významem vzdala. Odpověď na její otázku tak nebyla zrovna nejjednodušší. “To nedá, to máš pravdu,” usmála jsem se nad jejím poznatkem. “Vlastně sama moc nevím. Daroval mi je jeden moc hodný vlk a jediné, co vím, je že jsou napojené na pírka. Když pírka cítí, že jsem veselá a dobře odpočatá, barvičky se rozzáří. Když jsem ale smutná nebo unavená, barvičky zhasnou. Svítí tak trochu jako světlušky. Zajímavé, že?” pokusila jsem se o nějakou jednoduchou odpověď. “Myslím si, že jsou modré jako mé oči, protože ovládám magii vzduchu. Umím zařídit, aby kolem nás bylo hezky teploučko, nebo když bychom byly mokré, tak aby nám je hezky profoukl. Tušíš, jakou magii ovládáš ty? Máš třeba blízko vodě, rostlinkám, nebo ohni?” vyzvídala jsem naopak zase já. Třeba nějaké ponětí o magiích měla a stihla odhalit, s jakou magií se narodila. Soudila jsem minimálně podle toho, že ji barevné oči nezarážely tolik, jako barevný kožich. Pokud mě paměť nešálila, i Jinks měl očka zbarvená a k němu měla skutečně blízko.
Na můj pokus nechat plánování další aktivity na ni, však šikovně odmítla a spíše se stavěla do pozice následovatele. Asi to pro ni bylo přirozenější, což jsem naprosto chápala. “To je moc dobrý nápad. Mohla bych ti ukázat třeba naši mýtinu,” odsouhlasila jsem s veselým máváním oháňky nápad Světlušky a rovnou nabídla cílovou destinaci naší procházky. Do čenichu mě ale udeřil nový pach. Pravděpodobně náhodného kolemjdoucího, nebo potenciálního zájemce. “Cítíš?” poukázala jsem na nový pach Světlušku. “Přišel nám udělat radost nový kamarád. Pojď, půjdeme ho navštívit a seznámit se,” pobídla jsem Světlušku sebevědomě a vykročila směrem, odkud se nový pach nesl. “Kdyby ses styděla, nebo potřebovala trochu víc osobního prostoru, schovej se za mne. Hlavní je, aby ses cítila dobře. Ale určitě bude moc rád, že nás vidí, hm?” věnovala jsem pár povzbudivých slov mé karamelové kamarádce. Povinnosti jsou povinnosti, ale pohoda a bezpečí členů mi byla přednější.

Brzy se nám mezi kmeny naskytl pohled na šedivého vlka, který matně připomínal Jinkse. Mohutný byl sice podobně, ale výškově byli docela odlišní. “Zdravím,” přivítala jsem novou tvář už trochu z povzdálí a jen co jsem se přiblížila blíže, jala jsem se představování. “Jak už asi tušíš, nacházíš se na hranicích Sarumenské smečky. Jsem Maple, alfa této smečky a tady má společnice se jmenuje Světluška. Jakpak ti můžeme pomoci?” otázala jsem se s milým úsměvem na tváři.

Nové ochranářské duo se vydalo na speciální misi, zatímco já se ještě věnovala Islin, která brzy poté také odešla. Potřebovala vstřebat všechny informace a trochu si vše nechat uležet v hlavě. Bylo to ho ze začátku dost. Ale čím déle tu s námi bude, tím více se se vším sžije a brzy to pro ni bude naprosto přirozené.
Nestihla jsem se pořádně ani rozkoukat, než se z nedalekého křoví vynořila Světluška, která tu musela nějaký ten moment číhat na správnou příležitost. „Světluško,“ oslovila jsem vlčici potěšeným hlasem a zeširoka se na ni uculila. Měla jsem radost, že si ke mne našla cestičku a vybudovala si ke mne důvěry natolik, aby mou přítomnost vyhledávala. „Ráda tě vidím. Odpočatá?“ vyzvídala jsem, zda si stihla dobít trochu baterky, nebo mne hledala, sotva jsem z úkrytu odešla. Přestože nebyla zima tak hrozná, rozhodla jsem se v okolí nás dvou trochu oteplit vzduch, aby nám bylo venku o něco lépe. „Všichni se nám tu rozutekli. Copak bys spolu ráda podnikla?“ otočila jsem iniciativu pro změnu na ni. Přestože s ní moc sáhodlouhé řeči nebylo, určitě měla ráda nějaké aktivity nebo příjemná místa, o které by se se mnou ráda podělila.

Jen co jsem se ke skupince přiblížila a všechny tři přátelsky oslovila, konverzace utichla a veškerá pozornost se stočila ke mne. Upřímně jsem doufala, že jsme je nevyrušila moc nevhod. Bylo hezké vidět, že se o nově příchozí vlčici tak ochotně postarali. Dost mi to připomínalo mé začátky, kdy mne Morfeus jmenoval ochranářem. Evidentně na to měli oba vlohy. Což mi velice rychle potvrdilo i chování Nickolase, který se hned postavil po bohu vlčice, kterou si už určitě stihl pořádně proklepnout. „Moc ráda vás oba vidím,“ usmála jsem se na oba mile.
Hned na to jsem se věnovala Islin, která měla o smečku vážný zájem. Na její úvodní slova jsem se pousmála. „Je to tak. Les máme plný dobrosrdečných vlků, které bych za nic na světě nevyměnila,“ pokynula jsem hlavou. Byla hezké slyšet, že to tak vnímají i jiní. Údajně už to jednou byla, kdy potkala Wolfi a měla tu čest si les trochu prohlédnout. Bylo mi tedy jasné, že rozhodnutí dělá promyšlené a mohla by se stát dlouhodobým členem. A tak jen co jsem si její žádost vyslechla, pokývala jsem souhlasně hlavou a dodala: „Působíš jako vlčice se srdcem ze zlata a myslím, že bys tu hned zapadla. Tudíž mi bude potěšením tě u nás přivítat. Nejstarší tu budeme s Wolfi asi jen my a zatím jakš takš pohromadě držíme, ale vlčat tu máme vždy plno. Věřím, že si tě zamilují.“

(//Nicos, Nickloli)
To už se ale oba Nickové hrnuli k odchodu, a to právě v čas. Mlha začala podivně nabírat na hustotě a z mýtiny se linuly podivné piskavé zvuky. „Když už vás tu mám,“ oslovila jsem oba, než se stihli dát k odchodu. „Chtěla jsem vám moc poděkovat, že se tak aktivně v lese zapojujete. Oba si zasloužíte povýšení. Nickoli, nově jsi naší novou deltou. A Nicos, ty zase Gamma. Oba s Danie se od malička moc snažíte, takže si zasloužíte pořádné uznání. Ale pšt, Danie to povím, jen co ji potkám,“ usmála jsem se na oba. „A když už jsem si ověřila vaše schopnosti, oba jste nově ochranáři. Máte na to oba vlohy. Vaší první velkou misí bude zjistit, co se to tu děje s mlhou. Takhle hustá většinou nebývá,“ dodala jsem ještě a nadhodila příležitost, při které by se mohli zabavit a zároveň mi tím pomoci. Já teď měla plné tlapky přijímání Islin.

Poté už jsem se opět otočila k nováčkovi. „Udělám ti takový Sarumenský rychlokurz. V samém srdci našeho hvozdu máme mýtinu. Je to takové ideální místo k odpočinku. Má takovou kouzelnou atmosféru, obzvláště pak na podzim, kdy se velký javor v jeho středu obarví do ruda. Jinak smečkové loviště máme trochu víc východ v sousedním lesíku. Nejbližší řeka, ta na severu, nebude asi úplně pitná. Napovídá tomu hlavně její nezdravý odstín černé. Do ní se ale vlévá čistá řeka z hor, takže stačí to tmavé koryto řeky překonat. Úkryt máme poblíž mýtiny. Skála má vícero otvorů, většina z nich je ale slepých a pouze jeden je vstupem do naší jeskyně. Je to ten největší otvor. Těsně před zimou jsme doplnili zásoby, takže i dobré jídlo v něm najdeš. No a jinak si myslím, že to je vše. Kdyby sis náhodou nebyla čímkoliv jistá, nebo měla otázky, každý ti je rád zodpoví,“ pronesla jsem důležitá úvodní slova, která se vždy ze začátku hodila. „Oh a ještě něco. Sarumenský hvozd je zvláštní mlhou, která se tu celoročně drží. Vlci, kteří tu žijí, ji umí do určité míry ovládat. Čím déle v lese žiješ a čím více se na hvozd emočně napojíš, tím silnější bude tvé pouto k ní. Třeba já a jiní, kteří tu žijí již roky, mohou mlhu nejen přivolat, ale i vytvářet předměty či tvory. Mlha je pro nás jakousi ochranou před nebezpečím, které může mimo les číhat. Nic zlého sem totiž nepustí,“ doplnila jsem ještě. „Nějaké otázky? Věřím, že je na tebe teď informací dost. Pokud bys ráda trochu času vše vstřebat, nebo se případně seznámit s ostatními, samozřejmě můžeš. Já bych ostatně měla zkusit zjistit, copak nám ta mlha vyvádí,“ mrskla jsem rozpačitě ocasem, ale nedala nervozitu znát. Ještě abych nováčka lekala hned první den. „Gallirea, jeden si na ty podivnosti skoro až zvykne,“ zažertovala jsem.

Zdravím, mí nejdražší Sarumenští! ♥
Nesu poslední ohlédnutí za rokem 2022, pár změn, které se s tím pojí a pár novinek, na které se můžete těšit. Sice opožděně, ale přeci jen. To je u nás už tak trochu motto :D

<< Ohnivé jezero (přes Liliový palouk)

Vypadalo to, že jsem si ji nějakým zázrakem skutečně získala. Budu muset Jinksovi poděkovat. Bez jeho rady bych ji pravděpodobně do hvozdu nedostala. Světluška dokonce pookřadla natolik, že začala vymýšlet naše další plány. „To určitě můžeme, ale jen co se pořádně najíme. S prázdnými bříšky by se nám nevoda, nebo Šedivák s Náramky špatně hledali,“ odsouhlasila jsem, ale se zcela vážným výrazem namítala, z jakého důvodu budeme muset výlet trochu odsunout. Naštěstí se zdálo, že jí to nevadí a naopak se na jídlo a teplo těší, a tak jsme mohly pomalu vyrazit.

(//Značkopost)
Hned na hranicích mi do čenichu padlo hned několik pachů, z čehož byl jeden poměrně cizí. „Vypadá to, že tu máme návštěvu,“ poznamenala jsem tiše. Moc se mi to nepozdávalo. Živě jsem si pamatovala, jak se na mne Světluška nedůvěřivě koukala při našem prvním setkání. A velice podobné reakce jsem se dočkala i na podruhé. Byla jsem ráda, že se mi ji zázrakem podařilo dostat domů a nechtěla jsem riskovat, že ji polekám hned při příchodu. Ostatně to vypadalo, že je cizinec s někým od nás, tak je v dobrých tlapkách. Hranice potřebovaly označit, tak bude muset ještě malý moment vydržet. „Uděláme si procházku, co říkáš? Pořádně tě tu u nás doma provedu,“ pousmála jsem se na světlochlupou vlčici. Naštěstí kam šel náhrdelník šla i ona, a tak jsem nemusela moc pobízet. Rozhodla jsem se ale trasu trošku pootočit a zamířily směrem k horám na jih. „Projdeme se po hranicích, takže všechno po naší levé tlapce je naše,“ zamávala jsem demonstrativně levou tlapou. „Tady přes tyhle obrovité hory máme poušť, je to samý písek a samé teplo,“ povídala jsem, zatímco jsem se proplétala mezi stromy u hranic a zanechávala za sebou chomáčky mého zimního kožíšku. Pořád byla ale pěkná zima a minimálně pár měsíců se asi neoteplí. Pořádné vyčesávání mne tedy nečeká ještě pořádnou dobu. „Tam bych ale raději nechodila. Je to tam tak na ztracení. Dlouhá plocha písku skoro nemá konce. Raději zůstaneme tady, kde je nám dobře,“ usmála jsem se na vlčici. Pomalu ale jistě jsme se začaly stáčet na východ, kde jsme mohly vidět jeden mlžný opar, dělící nás od Tmavých smrčin. „Vidíš tu podivnou kouli mlhy? Sahá neskutečně vysoko a vypadá to, jako by něco schovávala. Schovává jeden velikánský strom, kde je moc krásně. Tahle mlha ale umí vyvolat opravdu ošklivé vzpomínky a emoce, takže se ke stromu málokdo dostane. Já osobně tam byla snad jen jednou,“ varovala jsem raději mou společnici. Kdo ví, co by potkalo ji. Třeba neměla žádné výčitky z minulosti, ale jeden opravdu nikdy neví. „Daleko lepší je se projít k nám na mýtinu. Tam je jen naše kamarádka mlha a moc javor, který se na podzim obléká do sytě rudého kožíšku,“ nabídla jsem mnohem lepší alternativu, kterou máme jen pro sebe. I tady jsem se protáhla kolem našich stromů a pár i označila. Tady už byla cesta tuláků podstatně frekventovanější, než na jihu u hor. Zbýval nám už jen sever. Jen co jsme pohledem dohlédly na řeky, které se nedaleko klikatily, zpomalila jsem. „Tady jsou dvě řeky, které máme nejblíže. Ta nalevo se táhne až táámhle, kde vodopádem končí v oceánu. Je ale opravdu fujky. Je kalná, taková do černa a už od pohledu vypadá, že je lepší se jí vyhnout. Když ji ale přeskáčeš, stáčí se do ní jedna čistá, plná léčivých minerálů, kořínků a jiných dobrých věcí. Ta vyléčí každou rýmu,“ ukázala jsem na onu řeku tlapou a zamávala ocasem. „Až se dobře najíme, ráda tě tam vezmu a zkusíme, jak dobrá opravdu je,“ nabídla jsem vlčici. Momentálně jsem na to skutečně neměla čas, i když bych jí to ráda ukázala hned. Kdo ví, jestli si řeky nakonec nepoplete. Ale nemyslím si, že by byla Tenebrae toxická. Maximálně ji trochu prožene, což je samo o sobě asi lepší lekce, než bych jí byla schopna dát já. To už jsme byly ale u konce. Hranice jsem všude důkladně označila a nehrozilo, že by nám sem přišel nic netušící cizák.

„Tak co, připravena na dobré jídlo?“ zazubila jsem se na vlčici a začala ji vést k úkrytu. Tam jsem jí ukázala, kde pokládáme dříví na oheň, kde odpočíváme a kde ukládáme jídlo, aby zůstalo co nejdéle čerstvé. Sama jsem rozdělala oheň, aby se vlčice trochu ohřála a přinesla jí větší kus srnčího až ke kožešinám. „Tady si můžeš pořádně odpočinout, nasát to příjemné teplo a naplnit si bříško. Kdyby ti pochybělo, běž si ještě na další kousek. Jako doma,“ pousmála jsem se. „Já teď půjdu zkontrolovat ostatní členy. Kdybych se nestihla dost rychle vrátit, můžeš se ke mne pak připojit. Stačí zavýt a já si tě najdu,“ prozradila jsem vlčici své plány, ujistila se, že je v pořádku a vykročila zpět do hvozdu.

(//Nick, Nicos, Islin)
Tam jsem ihned vyhledala skupinku vlků s cizinkou. Oba Nic(k)ové se vlčici patřičně věnovali a drželi s ní konverzaci. O čem, to jsem nestihla zaznamenat. „Zdravím!“ zvolala jsem už z dálky, abych na svůj rychlý příchod upoutala pozornost a nikoho nevykolejila. „Omlouvám se za vyrušení, ale i prodlevu. Řešila jsem pár smečkových záležitostí. Jsem Maple, alfa naší Sarumenské smečky. Jak mohu pomoci?“ začala jsem hned na okraj, věnovala vlčici milý úsměv a posadila se, abych nepůsobila jako hrozba.

Jinks měl evidentně svou kamarádku opravdu prokouklou a věděl zcela přesně, na co tahle pozoruhodná nejvíce dá. Jen co jsem poukázala na náhrdelník a zacinkala s ním, její pozornost se k němu zcela upla a s údivem a radostí na něj koukala. Vypadalo to, že ji určitým způsobem snad uklidňoval. „Přesně tak,“ zakývala jsem hlavou, až náhrdelník zacinkal. Tyhle zveličené pohyby se zdály fungovaly, i když jsem asi vypadala jako nemocná oslík. I na Jinkse se trochu rozvzpomenula. „Velmi dobří kamarádi. Stejně tak i s tebou,“ usmála jsem se na ni mile. Banda velmi dobrých přátel, ani o tom nevěděla. Vypadalo to, že jsem si ji trochu získala. I její žaludek, jak se zdálo. „Půjdeme se tam projít, ano? Pořádně se najíme a bude nám dobře,“ pobídla jsem vlčici směrem k hvozdu a vykročila s nadějí, že mne bude následovat. Minimálně alespoň zvuky mého náhrdelníku, když už ne mne samotnou. „Je opravdu zima, v jeskyni se i hezky zahřejeme a pokud jsi unavená, můžeš si i zdřímnout. Zachumlat se do měkoučké kožešinky… To zní skvěle, nemyslíš?“ nadhazovala jsem další příjemné věci, na které by se unavená a vyhladovělá vlčice mohla těšit. Třeba si les spojí s jen tím nejlepším a nebude se toulat daleko.

Sarumen (přes Liliový palouk) >>

Kdo by to byl řekl, že tu narazím na známou tvář, kterou byla zrovna Světluška. Heh, to je ale milá náhoda. Škoda jen, že se s Jinksem takhle nemile minuli, pomyslela jsem si. Spokojeně mířila až ke mne, což ve mne vyvolalo náznak naděje, že z ní přeci jen ta ostražitost a strach opadli. Ale bohužel, jen co docupitala až ke mne se rozkoukala a s hrůzou uskočila. Musela být chudák hluboko v myšlenkách, když si mě dřív nevšimla. „V pohodě, Světluško. To jsem přeci já, Maple. Už jsme se viděly, pamatuješ?“ usmála jsem se na ni mile a přední tlapou zacinkala s přívěškem na mé hrudi. To mi ostatně naposledy poradil Jinks, tak jsem to rovnou hodlala ozkoušet.
Vypadalo to, že se sama pokouší rozvzpomenout a bádala v hlavě nad nějakou souvislostí. A přeci jen si vzpomněla. „Ano, Šedivák!“ zajásala jsem a začala vrtět ocasem. „Patříte spolu do smečky, pamatuješ? Mlha, jehličí,…“ zkoušela jsem nadhazovat další věci, kterých by se třeba chytla. „Nemáš hlad? Doma máme čerstvé srnčí,“ pobízela jsem ji a ukazovala směrem k našemu domovu. Byla pryč poměrně dlouho a musela nějakou dobu nejíst. S tím, jaká to byla popleta, byl celkem zázrak, že jsem na ni narazila. Kdo ví, jestli by domů sama trefila a byla bych klidnější, kdyby se kolem Sarumenu přeci jen držela. Jinks bohužel odešel a nerada bych, aby se jí něco stalo.

<< Sarumen (přes Liliový palouk)

Nemířila jsem nikam daleko. Podvědomě mě to opět táhlo k ohnivému jezeru. Stalo se pro mě tak trochu osobním místem. Měla jsem ho tak nějak spojené s dvěma velmi blízkými vlky. Ani jednoho z nich už pravděpodobně nikdy neuvidím. Sue odešel kamsi za hranice Gallirei a Darkie… Přestože jsem to místo měla vždy velice ráda, momentálně se k němu pnuly spíše ty negativní emoce a vzpomínky. Přesto to bylo místo, které jsem důvěrně znala. Vždy tu pro mne bylo a bylo celkem neměnné. Uklidňovalo mne asi to, že některé věci se jednoduše nemění, i když se zdá, že se svět kolem mne někdy bořil. U břehu jsem se posadila a hleděla na rudou hladinu jezera, které momentálně tvořilo krásný kontrast bělavé krajiny. Doufám, že jsme na zimu připraveni, pomyslela jsem si. Zase mi utíkaly myšlenky ke smečce. Zvládli jsme to předešlé roky, zvládneme to i teď. Musíme.

Jinks s milými slovy odešel a já zůstala v lese sama. Vypadalo to, že i Wolfganie vyrazila někam na výpravu, zatímco Roland s Gwen se drželi spolu v lese. Pravděpodobně prozkoumávali a já jim v tom nehodlala překážet. Přeci jen kdyby společnost chtěli, určitě by se ke mne přidali. Rozhodla jsem se tedy, že se na malý moment zaskočím podívat kousek za hranice. Dlouho jsem se sama neprošla a už vůbec ne kamkoliv ze smečkového území. Chtělo by to pročistit si hlavu a přijít i na jiné myšlenky než jen chod smečky. Ale až se vrátím, určitě Rolanda s Gwen vyhledám, a tak trochu se k nim vetřu. Alespoň na chvilinku.
A tak jsem pomalým krokem vyrazila k hranicím. U nich jsem se zastavila, zvedla hlavu a krátce zavyla. Krátce na znamení toho, že budu pryč pouze na malý okamžik. Nechtěla jsem v nových členech vzbuzovat paniku, že tu zůstali sami. Brzy budu zpět, pomyslela jsem si, dívajíc se za sebe do hvozdu. Poté jsem se ale otočila a vykročila.

Ohnivé jezero (přes Liliový palouk)>>

„Neviděla,“ zavrtěla jsem hlavou nad Jinksovou zmínkou, zda jsem Světlušku někde neviděla. „Po návratu z onoho nechtěného výletu jsem jen označila hranice a svolala smečku k lovu. Po celou dobu se tu prakticky nehnula ani noha,“ povzdechla jsem si a švihla po zemi nervózně ocasem. Doufala jsem, že se brzy ostatní vrátí, protože se zima opravdu nebezpečně blížila. Teplota se musela pohybovat kolem nuly, soudě podle ledového obláčku, který se nám vznášel od úst a čenichů. Jinks na Světlušku podle všeho nedávno narazil, a prozradil mi drobnost, kterou u ní vypozoroval. „Heh, to je hezké,“ rozzářila se mi očka. Takové malé detaily si já o ostatních většinou pamatovala a kdo ví, třeba by mi to pomohlo k tomu si k ní také najít cestu.
Také u tématu týkajícího opouštění smečky padlo její jméno. „Třeba se tu brzy ukáže. A pokud ne, zkusila bych se po ní porozhlédnout,“ slíbila jsem mu, aby neměl o svou kamarádku obavy. Bylo ale vidět, že si svůj náhlý odchod vyčítá a nejraději by se rozloučil i s ní. Ale nemohl tu přeci čekat věčně. „A stejně jsem měla už nějakou tu dobu v plánu se v Borůvce zastavit na obchůzku, tak bych ji s sebou přibrala. O pořádné rozloučení určitě nepříjdeš,“ dodala jsem ještě, aby si nic nevyčítal. Počasí nám každopádně nepřálo. Zdálo se, že začínaly padat celkem macaté kroupy, které měly co dělat, aby se přes hustý porost lesů prodraly až k nám. Na planinách to asi nebude žádný med. „No, vypadá to, že se chýlí k další kalamitě. Třeba když natáhneš krok, zvládneš doběhnout domů dřív, než se to nejhorší dožene. Nebo se tu můžeš ještě chvíli zdržet a přečkat to v bezpečí Sarumenu,“ dodala jsem poslední větu s nevinným úsměvem. Vůbec bych se jeho dalšímu zdržení nebránila, obzvláště, když by se nemusel hnát do téhle hrůzy, co venku řádila. Ale bylo mi jasné, že se musí na svou drahou polovičku těšit a pravděpodobně by o něj měla zbytečný strach.