Příspěvky uživatele

Oba vlci vypadali, že jsou celí a mimo pořádného šoku nedošly k jiné újmě. Musela to být pořádná rána. I já se pěkně lekla, a to jsem byla teprvy u hranic. Pfuj, pomyslela jsem si starostlivě. Wolfi přišla s nápadem, že bychom mohli použít magii vzduchu nebo vody. Netušila jsem, jak na tom byl Roland, ale my už jsme byly zkušené a tyhle živly každá ovládaly. “Wolfi ne, ale já ano,” usmála jsem se na něj. “Trochu to prozrazuje tahle paráda,” zazubila jsem se a ukázala čenichem na svůj bok, kde se mi proplétaly tyrkysové chloupky v mém zlatavém kožichu. “Tak to zkusíme, co vy na to?” ujistila jsem se v rychlosti, že jsou na to připravení a ustoupila od stromu ještě dál. “Strom vytáhnu ze země a vyvolám vychřici směrem od nás, ale i tak úplně přesně neovládám, kam strom spadne. Tak buďte raději ve střehu,” upozornila jsem je ještě raději a když stáli po mém boku, magií vzduchu jsem strom začala tahat i s kořeny směrem nahoru. Některé kořeny strom ale držely skutečně silně. Zaťala jsem soustředěním zuby a pořádně zabrala, až se strom uvolnil. “Wolfi, vodu,” poprosila jsem ji v rychlosti, protože jsem si nebyla jistá, že bych byla další manipulace s magií schopná. I to samotné vytažení byl pro mě oříšek, když jsem už nějakou dobu magii nepoužívala. Naštěstí jsem měla posilu. Strom se nyní pohyboval asi půl metru nad zemí, a tak nezbývalo nic jiného, než ho vlnou šikovně povalit.

<< Kopretinka

Ještě že mne neodnesl Osud moc daleko, bývala bych vytí neslyšela a potenciálně o vše přišla. Možná proto se od minule poučil a neteleportoval mě až na druhý kraj Gallirei. Jako na potvoru jsem také byla svědkem toho, že nám do lesu uhodil blesk a lesem se pak nesl štiplavý pach spáleniny. Do háje, pomyslela jsem si úzkostlivě. Bezmyšlenkovitě jsem vyrazila přímo tam a velice brzy zjistila, že u události stála naše Beta a Roland. “Jste v pořádku?!” hleděla jsem na ně, ze samého šoku trochu naježená, jak jen to s mokrou srstí jen šlo. Mohlo je to trefit, pomyslela jsem si zhrozeně. Oba ale vypadali celí, i když možná trochu vyvedení z míry. I strom nám tu nehezky doutnal a slabě hořel. Déšť se o něj jistě postará, ale bylo mi stromu líto. Byl mnohem starší, než my všichni dohromady a stačila taková shoda náhod, aby ho ze světa zprovodila. “Asi nebude bezpečné se kolem něj zdržovat, vypadá to, že by mohl spadnout,” pobídla jsem oba, aby se vzdálili dál ke mne. “Nějaké nápady, jak to bezpečně urychlit?”

// Změna přechodu

Přestože se vlčice zdála být orpavdu milá a na obzoru se mi rýsovalo dobrodružství, které jsem dlouho nezažila, realita se opět připomněla v podobě dlouhého zavytí nesoucího se ze Sarumenu. A přestože jsem věděla, že jsou všichni členi kompetentní se o potenciální problém postarat, cítila jsem, že bych tam měla být. A tak jsem v poklusu zpomalila až do úplného zastavení a s nastraženýma ouškama poslouchala. Byla to určitě Wolfganie a soudě podle tónu, pravděpodobně šlo o lov. “Promiň, Coffee,” začala jsem, pohled stále upřený na náš les. “Volají mne z domova, musím se jít ujistit, že je vše v pořádku. Třeba se někdy znovu setkáme,” pousmála jsem se s nadějí na tmavou vlčici. “Kdybys přeci jen hledala ten úkryt, je v lesi za polem vlčích máků. Vede k němu říčka, na rozdíl od této narudlé má klasickou barvu. Hodně štěstí,” popřála jsem jí nakonec a spěšně vyběhla domů.

Sarumen >>

Coffee si také horšícího se počasí všimla. Nebylo potřeba bystrého oka, neb velice brzy začaly padat i první kapky a naznačovat, že bouřka nebude zrovna mírná. „Výborně, tak navrhuji jeden útulný úkryt, který jsem před několika lety nalezla. Není to sice úplně za rohem, ale stojí za to. Je možné, že nás ke konci bouřka zastihne. Ale tak, nejsme z cukru, že?“ usmála jsem se povzbudivě. „Tak, tudy,“ dodala jsem, poukázala tlapkou za horizont a vykročila spěšně k zlatavému lesíku. Bylo to snad jedno z posledních míst, kde jsem se viděla se Suertem. Kdo ví, kde je mu vlastně konec. Ale chyběl mi, opravdu hodně. Kdo ví, proč vlastně odešel. Něco ve mne si vyčítalo, že jsem s ním nestrávila více času, že by to třeba něco změnilo, ale bylo zbytečné se tím zatěžovat. Určitě našel štěstí jinde a odepírat mu ho nějakým coby kdyby bylo prostě sobecké a hloupé. Bouřka se hnala divoce, mračna temnula a já o to více natahovala tlapky. Snad to stihneme včas, pomyslela jsem si.

Ježčí plácek (přes Liliový palouk) >>

Sluníčko sice od samého rána krásně hřálo, ovšem nic asi nebylo na vždy. Jen co se vyhouplo až nahoru, začaly se objevovat první obláčky a brzy sluníčko zastoupily úplně. I tahle nepatrná změna vedla k tomu, že teplota docela poklesla. To ten vítr tak uměl, bohužel. A tak když jsem se neochotně opět posbírala do sedu, všimla jsem si, že tu nejsem sama. Nedaleko mne postávala vlčice s tlumenými hnědými odstíny. „Zdravíčko,“ houkla jsem na ni a mile se usmála. Vypadalo to, že váhá, zda za mnou přiběhnout a socializovat se. Momentálně jsem jí asi moc příležitost si to rozmyslet nedávala, ale co se dalo dělat. „Pokud ses přišla nabažit teplého jarního sluníčka, tak tě asi zklamu. Mám takový pocit, že se nám spíše rozprší,“ rozmluvila jsem se, zatímco jsem překovánala tu malou vzdálenost mezi námi, abychom na sebe nemusely hulákat. „Jsem Maple,“ představila jsem se a při dalším otevření tlamy už málem spouštěla i zbytek básničky, kterou předříkám nově příchozím na naše smečkové území. Ale tady nejsem alfa Sarumenu. Tady jsem jen Maple, jako jsem bývala kdysi už hodně dávno. „Asi bychom se měly pomalu někam uklidit. Přidáš se ke mne?“ nabídla jsem vlčici.

<< Přesun Amorkem ze Sarumenu

Pomalým krokem jsme vyrazili se Zed z úkrytu, ale v jednom momentě, kdy jsem pokládala pravou přední tlapku na zem, připadala jsem si, jako by se mi propadla, já po hlavě zahučela do pomyslné díry a po jednom kotrmelci se octla přímo na rozkvetlé jarní louce. Pád to nebyl nikterak drsný, zato překvapení to bylo rozhodně velké. A pro mrňouse, kterého jsem doprovázela do hvozdu o to větší. V lese bylo ale dospělých vícero a věřila jsem tomu, že se mrněte velice rychle někdo chopí. Po jednom pořádném pohledu okolo sebe jsem došla k závěru, že jsem skončila na kopretinové louce nedaleko našeho lesa. Kdo ví, kdo měl tento magický kotrmelec na starost. Možná jsem potřebovala trochu jarní pohody o samotě, ani jsem si to neuvědomovala. A rozhodně jsem se s Životem, který to měl nejpravděpodobněji na starosti, dohadovat nechtěla. „Děkuju,“ akceptovala jsem svůj osud s úsměvem a spokojeně zalehla mezi rozkvetlé květiny, pozorujíc červánky vycházejícího slunce. Jeden někdy musel zastavit a uvědomit si krásy přírody, které nás tak rychle míjí.

| 584 |

S příchodem Islin a Rolanda rozverná nálada, která díky malému vlčeti v úkrytu panovala, se rázem změnila v dusno plné napětí. Ukázalo se, že se minimálně Roland zapletl do teritoria nebezpečného jedovatého hmyzu. “Proboha,” zamumalla jsem šokovaně. Žila jsem tu roky, považovala jsem to tu za svůj domov a měla jsem za to, že jsem měla okolí na píď zmapované. Ale o tomto místě jsem nikdy neslyšela. “To je hrozné. Určitě to vzkážu i ostatním,” pokývala jsem souhlasně hlavou a pohled přesunula k Islin, která byla doposud potichu. “Děkuji, že ses o něj postarala. Jsi nesmírně dobrá pečovatelka. Ještě, že tě tu máme,” pousmála jsem se na vlčici jemně.

Po ujištění Rolanda o Gwen nastalo ticho. “Nejsem si jistá, jak bych mohla přiložit tlapku a pomoci, tak půjdu sehnat pár dalších vlků a alespoň vám něco nalovíme. Potřebujete nabrat síly,” prohlásila jsem nakonec, když jsem se pomalu zvedala na všechny čtyři. “Zed,” zavolala jsem na vlče, abych upoutala její pozornost. Díky bohu si stále ještě hrála a neměa ponětí o vážnosti situace, ve které právě byla. Párkrát jsem hravě poskočila a pokynula hlavou k východu. “Nerozumí naší řeči, tak na tom pracujeme,” vysvětlila zbytku skupiny své náhlé rozverné chování. “Brzy budeme zpět,” slíbila jsem a pomalým krokem vykročila ven.

Sarumen >>

| 583 |

Po odchodu Danie, která měla plány najít svého bratra, naverbovati Stara a jít smečce něco na jídlo, jsem se pohledem opět přesunula k novému přírůstku do smečky. Poté, co se dosyta najedlo, spokojeně usnulo a spalo skoro až do teď. Teď bylo ale na denním pořádku hraní, jak jsem tak pochopila z rozvedného poskakování. Magií iluze jsem nechala vytvořit malého ptáčka, který po úkrytu začal poletovat. “Ptáček!” poukázala jsem překvapeně na opeřence, jako bych neměla tušení, jak se tu práve zjevil.

V tom do úkrytu dorazila další dvojice, v podobě Rolanda a Islin, která mu pomáhala k nejbližší kožešině. S rozechvělou chůzí se na jednu svalil a viditelně zmoženým hlasem nás pozdravil. “Proboha, co se stalo? Jste v pořádku?” vylezlo ze mne starostlivě místo pozdravu. Místo toho, aby se strachoval o svůj stav, se ale Islin ptal na to, zda nezahlédla Gwen. “Při obchůzkách jsem ji naposledy cítila tady v hvozdu, nemůže být daleko. Řekla bych, že bude v pořádku a pravděpodobně si někde jen hraje,” skočila jsem tak trochu do řeči dvojici. Bylo to sice asi neslušné, ale pokud jsem tu informaci měla, jako někdo kdo se na území pohybuje nejvíce, nehodlala jsem Rolanda držet v obavách, když byl v tomto stavu.

| 582 |

“Myslím si, že jsou všichni v pohodě. Pokud jde o mlhu, pravděpodobně v tom měla prsty naše kouzelná vydra a ta by na ně nedala dopustit, takže toho bych se nebála,” usmála jsem se na ni s naprosto klidným tónem. Neměla jsem pochyb. Lady Mlhahule byla sice vyšinutá a někdy dost nepředvídatelná, ale bezpečí lesu a jeho obyvatel měla na seznamu důležitosti na úplném začátku. Po dlouhatánském výčtu členů smečky jsem jen na poděkování mladé vlčice pokynula hlavou. “To tedy. Valnou většinu jsem přijala sama a mohu říct, že jsou všichni škvělí a určitě stojí za to se s nimi blíže seznámit,” odsouhlasila jsem a vesele zavrtěla ocasem. Vzpomínala jsem si, jak bylo skvělé, když se mě jako nováčka chopily Darkie, Aseti a Allairé, aby mne provedly po okolí a seznámily se se mnou. Škoda jen, že mi všechny z života zmizely. Naštěstí jsem ještě stále měla Wolfi a Amny, které jsem považovala za mé velmi dobré kamarádky. Při zmínce lovu se nápadu Danie chytla a nabídla se, že by s Nicosem nalovili. “To byste byli moc hodní. Zkuste někde sehnat i Stara. Pár lovů už se účastnil a je do toho opravdu zapálený, tak by se vám určitě hodil,” nadhodila jsem dalšího potenciálního člena jejich lovecké skupinky. Ve třech se to přeci jen lépe táhlo. A když už jsem tu Danie měla, rozhodla jsem se i jí povědět o jejím povýšení. “Na pozici Gammy se vyhoupl i Nicos. Je z něj ochranář, jak jsi onehdy nadhodila. Myslím si, že ve vašich tlapkách bude hvozd vzkvétat,” zazubila jsem se. Byla jsem si tím jistá.

<< Sarumen | 581

Spolu se Zed jsme vyrazili k úkrytu, kde na nás čekalo snad něco málo k snědku. V blízkosti úkrytu jsem mrně jemně vzala za zátylek a vynesla ho až do největší místnosti úkrytu, kde jsem ji položila na kožešiny. Nechtěla jsem riskovat, že by mi zaběhla do nějaké jiné místnosti, nebo nestala jiná komplikace. Naše jazyková bariéra by situaci jednodušší určitě neudělala. Sama jsem zašla za roh, abych ukořistila poslední zbytky zásob, které tu byly. „Jídlo,“ popsala jsem ve zkratce kus srnčího, které jsem před ni položila. Kdyby chtěla někdy najíst, musela se naučit své potřeby správně pojmenovat, aby jí ostatní mohli pomoci. Maso jsem čenichem přisunula k ní a lehla si nedaleko na kus kožešiny.
To už se k nám do úkrytu dohnala i Danie. „Ahoj, Danie. Poslala jsem ho spolu s Nickolasem na ochranářskou misi. Mlha tu u nás v lese dělala neplechu, ale už je vše v pořádku, takže se s největší pravděpodobností oba brzy vrátí,“ přivítala jsem mladou vlčici s nadšeným vrtěním ocásku a chopila se uklidňování. „Hmm, to netuším. Je to už nějakou dobu, co jsme se naposledy viděly. Je z tebe už krásná mladá dáma,“ neodpustila jsem si malý kompliment a mile se u toho culila. Vyrostli oba jako z vody a dělali mi opravdu radost. Na její otázku, zda bych měla čas, jsem jen souhlasně pokynula hlavou a nechala vlčici mluvit. Až když se odmlčela, začala jsem na její dotazy odpovídat jeden za druhým. „Smečka se neustále rozrůstá. Řekla bych, že musíme být asi jedna z nejpočetnějších, ale stále jsem si nenašla čas ty ostatní obejít. Máme tu mě, tetu Wolfganie a Amnesii. Ty jste už určitě viděli. Pak vás dva, samozřejmě, Marion, Stara, Nickolase a Duncana. Duncan je náš špeh, takže se tu moc neukazuje. Taky k nám patří Newlin, ale už nějakou dobu se tu neukázal. Pak tu máme novější přírůstky, a to hnědého vlčka Rolanda s Gwen, malým černobílým vlčátkem, o které se stará. Pak Lilith, hnědo-modrá vlčice, která se tu nedávno protočila. No a pak černo-šedou dvojici Islin a Maloboro. Nedávno se k nám přidala i Světluška, drobná zlatavá vlčice. Pak ke mne ještě patří Venus, který se někde potuluje a nakonec Zed, náš nejnovější přírůstek,“ usmála jsem se na drobné vlče, které se aktuálně ládovalo. „Takže zhruba osmnáct vlků? Je nás opravdu kopa,“ zazubila jsem se. „Takže pokud tvůj výlet byl nedaleko, je celkem velká pravděpodobnost, že to někdo z nováčků byl. Jestli se k tobě nehlásili, tak to bylo asi proto, že ještě nemají náš smečkový pach tak zažitý a nepoznají ho na první dobrou, tak jako ty,“ dala jsem jí za pravdu. „Věřím, že až se s lesem sžijí, poznají spolusmečkovníka na míle daleko.“
Při zmínce šedého vlka jsem pokynula hlavou. „To je Maloboro, přijala jsem ho jako posledního. Udájně na Galliree už v minulosti byl a znovu se sem vrátil,“ představila jsem jí rovnou jednoho z nových členů a přihodila zajímavé téma, na které by mohli začít potenciální konverzaci. „Oh, lov by se nám určitě hodil. Jen mám zrovna plné ruce tohoto drobka. Přitoulala se k nám asi z daleka, protože mluví úplně jinou řečí. Ale něco bych zorganizovat měla,“ pokývala jsem souhlasně hlavou a starostlivě si nad nekončícím seznamem úkolů povzdychla. „No, oficiálně odešel jen jeden, Jinks. Zbytek se toulali tak dlouho, že už je za členy smečky bohužel považovat nemůžeme. Vždycky mě mrzí, že si nenašli malý moment na rozloučenou. Ale osud umí být nepředvídatelný. Odešel od nás Kenai, syn Wolfganie, Amis, sestra Stara a Jenna. A pak Kasius, můj adoptovaný syn. Je to velký cestovatel, ale třeba se ještě někdy vrátí,“ doplnila jsem i seznam těch, kteří k nám už oficiálně nepatří, aby byla Danie v obraze.
"A když už tě tu mám, chtěla jsem s tebou pár věcí probrat," zatvářila jsem se zcela vážně. Na mě až podivně. "Týká se to tvého místa ve smečce," naznačila jsem nenápadně. "Nově zastáváš pozici Gammy, spolu s Nicosem a Amnesii," celá jsem se rozzářila a vesele rozvrtěla ocásek. "Oba dva jste smečce moc nápomocní a vidím ve vás obrovitý potenciál. A spolu s postavením tě nově čeká i role léčitelky. Věřím, že budeš famózní a všichni tvé dovednosti moc ocení. Takže gratuluji!" zazubila jsem se.

Ano, 2 “oznamy” v jeden měsíc. I have no chill.
Ráda bych vám představila nový formát smečkové herní akce, která vás bude čekat každý měsíc. Ano, KAŽDÝ měsíc. Plus k tomu klasicky stejně nepravidelně jako doposud ty neherní, které dobře znáte :D

Zed se poměrně rychle chytala a bez problému opakovala slova či fráze, která jsem jí předhazovala. Byla opravdu šikovná. Mozek vlčat byl evidentně neskutečně tvárný a s lehkostí zpracovával vše, co objevil. Já kdybych se měla učit nový jazyk od úplného cizince, pravděpodobně bych nepochytila ani slovo. Dělala mi opravdu radost, a to jsem ji znala jen malou chvíli. Zdálo se, že i mou snahu naznačit, že netuším, kde je její rodina, vlče pochopilo. “Promiň,” kníkla jsem a stáhla ouška. Když jsem ale pak nadhodila téma jídla, vlče souhlasně přitakalo a přesvědčivě slůvko opakovalo. “Pojď,” ukázala jsem tlapou gesto, že mne má následovat a vykročila jsem pomalou chůzí k úkrytu. “Maple taky hlad,” pokývala jsem hlavou a mlsně se olízla. Chtělo by to se brzy vypravit na lov, zásoby nám už asi musí docházet. Až se ostatní vrátí, třeba něco vymyslíme.

Úkryt >>