Příspěvky uživatele

[600]

<< Sarumen

Tonres se na téma zmrtvýchvstání rozpovídal více do hloubky a přiblížil mi tak osobní zkušenost, kterou měl. I jméno vlčice z příběhu jsem dobře znala, až jsem celá zpozorněla a našpicovala ouška. Už dlouho jsem ji neviděla a první zmínka, kdy se o ní něco dozvím, bylo z nebezpečné situace, kdy Tonres nevyvázl zdráv. Bylo hrozně děsivé a zajímavé poslouchat, jaké to je na druhé straně, kam duše vlků odchází. Dalo se tomu říct peklo? Pozorně jsem naslouchala a vedla Tonrese až do našeho úkrytu, kde jsem hned u vchodu posbírala pár dřívek, s kterými jsem dále v místnosti rozložila oheň. Hlavou jsem vlčka pobídla, aby se uvelebil na jedné z kožešin a přisedla si vedle něj. Vše jsem si vyslechla a na poslední vtipnou poznámku se pobaveně pousmála. „Tohle je poprvé, co něco takového slyším. Moc mě mrzí, že sis něčím takovým musel projít. Ale jsem ráda, že ses mezi nás vrátil,“ pronesla jsem k němu soucitně, pak ale pohledem vyhledala sochu, kterou jsme tu v úkrytu už dlouhá léta měli. „Už je to docela dávno, ale náš les si prošel opravdu těžkým obdobím velkých ztrát. Krátce po mém přijetí do smečky zemřela jedna z Alf, Neyteri, která spolu se svým partnerem smečku založili. Od její ztráty to šlo vše z kopce. Její partner, Morfeus, smečku vedl sám, ale bylo toho na něj moc. Ten žal a všechny ty povinnosti… Bylo to celé jen otázkou času, než se znovu setkají. Smečku tím předal Darkii, jejich dceři a tím pádem i mě, jakožto její partnerce,“ odmlčela jsem se. „Tato socha se tu v úkrytu objevila v den, kdy nás Neyteri opustila. Dohlížela na smečku a její členy a nedala na ně dopustit. Ale ne všemu mohla zabránit. Krátce na to přišly další ztráty, v podobě Noktise, naší věrné Bety a nakonec i Darkie,“ doplnila jsem s těžkým srdcem i poslední křížky, ke kterým jsem měla osobně nejblíže. „Po Darkii tu zůstala její křišťálová růže, která svým způsobem asi celý les vyléčila. Po její ztrátě nastal tomu všemu neštěstí konec. Ale nikdo z nich se nevrátil, přestože by všichni v lese moc chtěli. Asi skutečně splnili své životní poslání a odešli navždy,“ uzavřela jsem nakonec své vyprávění a pohled od sochy opět odvrátila. Místo toho jsem zrak upřela do ohně, který hravě tančil a poskakoval. Začala jsem uvažovat nad dalším tématem, ke kterému přeskočit, aby téma nezůstalo tak zbytečně negativní. Uměla jsem si to ale zkomplikovat setkaní s tak šarmantním gentlemanem. "Když už jsi tak zasvěcen do minulosti smečky, mohl by ses k nám rovnou přidat," zažertovala jsem. Na každém žertu je ale něco pravdy.

Tonres se z mé nabídky pokoušel vykroutit se slovy, že nechce být na obtíž. „Ale kuš, já ráda. Lov máme úspěšně za sebou, hranice označené jsou, tak nemám do čeho dloubnout. A se sousedy je přece udržovat dobré vztahy,“ namítla jsem a diplomaticky to odůvodnila. Pravou bylo, že mi hnědý vlček připadal moc milý a v jeho přítomnosti mi bylo dobře. Něco na něm bylo a já ho nehodlala jen tak pustit domů. Nakonec ale ustoupil a nabídku přijal. „A já za tvou společnost, takže je to skvělý výměnný obchod,“ mrkla jsem na něj. Ochotně jsem ho tedy vedla směrem k úkrytu, kde by se alespoň trochu ohřála v případě hladu i něco sezobl. Dalšího tématu konverzace se chopil on a zamířil tam, kde jsem to ještě prozkoumané neměla. Upřímně jsem o ničem podobném nikdy neslyšela, a tak jsem se neubránila překvapenému zamrkání. „Umřít a vrátit se zpět, říkáš?“ zopakovala jsem otázku po něm, abych se ujistila, že jsem ji slyšela dobře. Znělo to jako šílenost, ale v této zemi muselo být možné asi vše. „Setkal ses už s něčím takovým?“ zajímala jsem se hned. „O ničem podobném jsem ještě neslyšela, ale rozhodně to popřít nemohu. V této zemi je možné opravdu vše,“ doplnila jsem poté svůj názor. Dělo se to tady opravdu? Podle čeho se pak ale rozhoduje, kdo se vrátí a kdo ne? Tolik duší opustilo náš les, ale ani jedna se k nám nevrátila. Možná pro ně skutečně nastal jejich čas, zato jiní o život přišli předčasně? Nedokázala jsem si to jinak vysvětlit.

Úkryt >>

„Moc mě těší, Tonresi. Doufám, že nás budeš navštěvovat častěji. Takto milí sousedé jsou k nezaplacení,“ zazubila jsem se. Z nové návštěvy se vyloupl moc příjemný a slušný vlk. Měla jsem to ale štěstí na vlky. Přesně takový by se nám se skutečně hodil, ale zdálo se, že se o místo zatím úcházet nechce. Přivedla ho jen obava o Danie. Ah, Danie, úsměv mi trochu povolil a v očích se mi zaleskla obava. „Doma se taky už nějakou tu dobu neukázala. Naposledy jsem zaznamenala její pach někdy v létě, ale poté se z území vypařila, asi za nějakým dalším dobrodružstvím,“ prozradila jsem vše, co jsem o vlčici tušila. „Mají to ale spolu s jejím bratrem ve zvyku. Vždy se tu jen protočí, dohlédnou, zda smečka funguje jak má a zase hledají zábavu za hranicemi,“ hledala jsem hned vzápětí nějaké pozitivnější vysvětlení její nepřítomnosti. „Ono to k těm dospívajícím začátkům patří. I já se jako mladá dost toulala, tak jim to opravdu nejde zazlívat,“ zazubila jsem se. „Určitě bude brzy zpět a jen co se mi dostane pod tlapku, nasměruji ji přímo za tebou,“ ujistila jsem Tonrese s úsměvem. Museli jsme to brát pozitivně. Byla jsem si docela jistá, že kdyby se vlčici něco přihodilo, Život nebo jiná podobná magická síla by nám to dali jistě najevo. Byla jsem toho už nejednou svědkem.
Tonrese ale v nemilou chvíli přepadla podzimní chřipka. Nebo spíše nějaká magická variace. „Vůbec se neomlouvej,“ vrtěla jsem prudce hlavou na nesouhlas. „To se tu asi dlouho nepohybuješ, že? Tahle země je magií propletená křížem krážem. Magickou chřipku jsem sice ještě taky neviděla, ale vůbec mě to nepřekvapuje. To bude nějaký žertík zdejších bohů,“ zašklebila jsem se pobaveně. „To by se nám tu teď Danie hodila. Je z ní léčitelka a co jsem viděla, je to přirozený talent. Nu, budeme si muset poradit sami. Pojď, trochu ti to tady ukážu a trochu tě prohřejeme v úkrytu,“ pobídla jsem Tonrese směrem hloubž do lesa. Na ten povel mlha povolila úplně, na znamení toho, že je u nás skutečně vítán. „A pokud s tím nemáš problém, nechala bych vykání a formalit. Já si na tu autoritu moc nepotrpím, jsme tu spíš jako jedna velká rodina,“ neodpustila jsem si nabídku. Cenila jsem si jeho slušnosti, ale jelikož jsme byli asi podobně staří, nebylo to vůbec nutné.

Nemusela jsem čekat dlouho a na mé zavytí se zanedlouho přes les táhla odpověď. I když docela nečekaná, v podobě nového návštěvníka. Nehodlala jsem si stěžovat, přítomnost jsem rozhodně ocenila a jestliže si členové našli práci a zábavu sami, nehodlala jsem je vyrušovat. A kdo ví, třeba se z cizince vyklube zájemce o místo ve smečce. Už to bylo docela dlouho, co nám sem někdo přibyl. Chtělo by to novou krev. S dobrou náladou a energicky houpavou chůzí jsem vyrazila směrem, odkud se vytí neslo. I mlha mi pomáhala a vedla mě.
Mlha se kolem mne rozestupovala, až nakonec odhalila cizince s hnědým kožíškem. Marně jsem v paměti pátrala, zda jsme se již v minulosti nesetkali, ale v souvislosti s jeho tváří mi nenaskakovalo žádné jméno. „Zdravím, jmenuji se Maple, alfa Sarumenské smečky, na jejíž území se právě nacházíš. Jakpak ti mohu pomoci?“ otázala jsem se s milým úsměvem, přátelským vrtěním oháňky a zvídavým pohledem.

//Přesun po manipulaci Wolfi a Rolandem
Podařilo se a lov úspěšně dopadl. Neobešlo se to sice bez menších nehod, ale dokud jsme byli všichni živí a zdraví, byla jsem spokojená. Tak to holt u lovů bylo, byly nebezpečné a s menšímy úrazy se muselo počítat. Spolu ve třech se nám podařilo úlovek odtáhnout až na hranice a do úkrytu, kde jsem se poté s omluvou odpojila, abych se sama dala po kopanci trochu do kupy. V lese na čerstvém podzimním vzdoušku jsem si odpočinula, prospala se a jen co jsem se vzbudila a rozkoukala, zvedla jsem hlavu k nebi a dlouze zavyla, abych dala všem najevo, že kdyby se mnou rádi něco probrali nebo si jen chtěli popovídat, jsem jim plně k dispozici. Upřímně jsem v nějakou tu interakci doufala, a tak jsem se trpělivě usadila na zadek a vyčkávala, zda se někdo zjeví.

//Jsem zpět, takže kdyby někdo rád hrál s Maple, budu jen ráda

Plán šel prozatím podle plánu. Prase jsem nahnala směrem k mé lovecké skupince a v momentě, kdy jsem je pobídla k útoku se kolem divokého prasete, mělo prase osud zpečetěn. Sletěli jsme se na něj jak hladoví supi. Wolfganie se úspěšně zakousla do pravé zadní nohy zvířete, čímž ho velmi zpomalila. Já mezitím chňapala po druhé zadní noze, kterou se prase divoce bránilo. Schytala jsem tak dobrou pecku do čela, až jsem trochu zavrávorala, ale instinkty převládly a já zadní nohu zachytila do zubů. Roland se mezitím chopil strhávání zvěře a za krk ho táhl k zemi. Prase kvílelo, škubalo sebou a v panice se snažilo znovu stavět na nohy. I Roland dostal dobrou šlupku do nohy, jak se prase ohánělo kly. Vyskočila jsem tedy na nohy a celou vahou se svalila přes záda prasete. Teď už skutečně lehla na zem a nemohlo se tak pořádně bránit. Snad už bude konec, pomyslela jsem si.

//Přijato. Další úkolníček bude zveřejněn až 1.10., jelikož jsem zapomněla (:

Stopu jsme všichni zaznamenali a chopili se rozdělování rolí. „Výborně, tak já vám ho naženu,“ potvrdila jsem všem jejich volbu v týmu než jsme se dohodli, byli jsme na místě. „Hodně štěstí,“ popřála jsem oběma s milým úsměvem a začala divoké zvíře obloukem obcházet tak, aby vanul jeho pach ke mne a já byla tak nezpozorována. Poté už jen zbývalo nahnat zvíře ke zbytku mé smečky. Rozeběhla jsem se a s hlasitým štěkotem a vrčením zvíře vyplašila. Instinktivně se rozeběhlo na druhou stranu ode mne a vyplašeně zakvílelo. Dlouhými skoky jsem přiskočila za ním a kdykoliv uhlo jinam, než jsem chtěla, jsem ho se štípancem do boku nebo zavrčením nasměrovala tam, kam mělo běžet. Teď už zbývalo jen strhnutí. "Teď" vyštěkla jsem, jen co jsme oba vlky minuli. To nejtěžší bylo na nich, protože já už ztrácela energii i dech.

<< Sarumen

Byli to rychlíci, nebo já se značením celkem zdržovala a zbytečně to prožívala. S příchodem do popelavě zbarveného lesa jsem se se zájmem rozhlížela a snažila se odhadnout, co se to tu jen mohlo stát. Ještě nikdy jsem tu nebyla a les nepoznávala, ale zdálo se, že tu musel někdy v průběhu mého života v Sarumenu hořet. Některé stromy ještě stále poblikávaly s ohnivými jiskřičkami, které se ne a ne vzdát. Bylo to zvlášní. Jeden by čekal, že si toho někdo ve smečce všimne a přiběhne na pomoc, ale nikdo les nezachránil. Padl popelem a zůstala tu jen šedivá památka na něco, co kdysi bujelo životem. Byl to dost depresivní pohled, ale život to tu asi ještě úplně nevzdal. V dáli jsem slyšela různé zvuky lesa, i když zněly dost cize. Pravděpodobně tu žila zvěř, kterou jsem ještě doposud nepoznala.
To už jsem ale doběhla mou loveckou skupinku, která postupovala dál a hledala kořist. Zatím asi štěstí moc neměli. „Je to tu takové prázdné, co?“ poznamenala jsem jako první věc, když jsem se oběma zařadila po boku. Nezbývalo nám nic jiného než pořádně naslouchat a hledat jakoukoliv stopu. Čenich jsem tedy nalepila na zem a pokoušela se zachytit cokoliv, co by se dalo považovat za večeři pro smečku. A přece jen se podařilo. Ve sluníčkem vyschlé hlíně jsem našla stopu prasete, která podle vůně nebyla tak stará. „Helemese,“ upozornila jsem ostatní na stopu, pořádně nasála pach a o krok ustoupila, aby i zbytek mohl vůni pořádně nasát a pak jednodušeji stopovat. Ve třech to prase najdeme.

Zdravím, mí nejdražší Sarumenští! ♥
Dnešní oznam bude jen čistě informační, zaměřený primárně na povýšení.

“To nevadí, od toho tu máme jiné. Stejně tak tu máme vlky, kteří se neúčastní lovu, protože to není jejich silná stránka a to je taky v pořádku. Dělej jen to, co je ti přirozené a co tě baví,” usmála jsem se na něj povzbudivě. Nemusíme být všichni přeborníci na všechno. Stačí, když se každý zaměří na své silné stránky a společně to všechno zvládneme. Naopak jsem si Rolandovy otevřenosti o svých nedostatních cenila. Bylo to mnohem příjemnější, než se tu muset potýkat s nafoukanci, kteří jen ve snaze pomoci nadělají více škody. A přtom zbytečně. Wolfganie se poté chopila vedení naší lovecké skupinky. “To zní výborně. Divočáka jsem neměla, ani nepamatuji,” olízla jsem si mlsně čumák a pokývala vesele ocasem.
V ten moment mi došlo, jak hrozně vyvětralé hranice máme. Lov byl lov, ale než bychom se vrátili, kdo ví jaká magická neplecha by se nám tu udála. Skoro, jako bychom to s Rolandem přivolali. A jelikož jsme na to byli stále jen my tři a co se magických schopností týče spíše dvě, nedalo se to moc riskovat. „Malý moment. Před odchodem ještě obejdu rychle hranice a doženu vás. Nespěchejte,“ usmála jsem se na ně a s rychlým krokem vyšla podél lesa. Klasicky jsem se zase motala mezi stromy, otírala se o ně a sem tam si čapla a les si tak připsala ke svému jménu. Stočila jsem to od uhelného hvozdu směrem k Liliovému palouku, který právě hrál všemi možnými barvami. V těchto teplých měsících jim tohle horko dělalo asi jen dobře, ale musela jsem říct, že na mě to bylo trochu dost. Snad se počasí trochu umoudří, než se k lovu dostaneme. Ve výsledku jsem dělala oběma tak trochu službu. Následovala kopretinová louka, kterou jsem měla prozkoumanou snad úplně celou. I ten palouček svítil bíle až k nám do lesa. Měli jsme to krásné, ideální místo pro smečku. Jeden si pak mohl vyvalit šunky ve stínu našich stromů a spokojeně hledět na květinky z povzdálí. Krásný výhled. Pak už jsem se otočila u výhledu na řeku Tenebrae, navštívila onen velký tajemný strom a kolem těch podivných prstových hor to zahnula až k místu, odkud jsme vyrazili. Uhelný hvozd, hm. Už podle barev stromů nevypadá zrovna dvakrát zdravě. Docela mě udivovalo, že by tam chtěl někdo dobrovolně žít, ale každý máme asi jiné preference. Snad se nám lov, podaří, pomyslela jsem si, naposledy se otřela kolem stromů a vyběhla po stopách mých spolusmečkovníků, abych se k nim za hranicemi přidala.

Uhelný hvozd >>

Vší silou se mi podařilo strom i s kořeny vytáhnout ze země, ovšem na jeho bezpečné povalení sil už moc nezbylo. Nehodlala jsem ostatní vystavovat nebezpečí a proč nevyužít pomoci mé dobré kamarádky, která byla mistryní ovládání živlu vody. Nemusela jsem čekat dlouho a brzy se zhmotnila obrovitá vlna doslova z ničeho a strom s mohutným zaduněním porazila. Cítila jsem, jak ze mne únava v zápětí o něco povolila, jen co jsem tak obrovitý předmět nemusela držet. Jsem tak trochu přecenila své síly. „Já děkuji. Samotná bych ho nikdy neporazila,“ opětovala jsem vděk Wolfganie a pohlédla na Rolanda. „To tedy. Nevěřil bys, jak často tu musíme podobné nepříjemnosti řešit. A valná většina případů se bez použití magie neobejde. Je takový nenápadný kopanec osudu, abychom si udržovali cvik v magii asi, hehe,“ zazubila jsem se pobaveně, i když trochu znaveně. „Nač čekat, dýchat zvládnu za pochodu,“ namítla jsem s úsměvem. „Tak, kampak nás dnes vezmeš?“