Příspěvky uživatele

Plán šel prozatím podle plánu. Prase jsem nahnala směrem k mé lovecké skupince a v momentě, kdy jsem je pobídla k útoku se kolem divokého prasete, mělo prase osud zpečetěn. Sletěli jsme se na něj jak hladoví supi. Wolfganie se úspěšně zakousla do pravé zadní nohy zvířete, čímž ho velmi zpomalila. Já mezitím chňapala po druhé zadní noze, kterou se prase divoce bránilo. Schytala jsem tak dobrou pecku do čela, až jsem trochu zavrávorala, ale instinkty převládly a já zadní nohu zachytila do zubů. Roland se mezitím chopil strhávání zvěře a za krk ho táhl k zemi. Prase kvílelo, škubalo sebou a v panice se snažilo znovu stavět na nohy. I Roland dostal dobrou šlupku do nohy, jak se prase ohánělo kly. Vyskočila jsem tedy na nohy a celou vahou se svalila přes záda prasete. Teď už skutečně lehla na zem a nemohlo se tak pořádně bránit. Snad už bude konec, pomyslela jsem si.

//Přijato. Další úkolníček bude zveřejněn až 1.10., jelikož jsem zapomněla (:

Stopu jsme všichni zaznamenali a chopili se rozdělování rolí. „Výborně, tak já vám ho naženu,“ potvrdila jsem všem jejich volbu v týmu než jsme se dohodli, byli jsme na místě. „Hodně štěstí,“ popřála jsem oběma s milým úsměvem a začala divoké zvíře obloukem obcházet tak, aby vanul jeho pach ke mne a já byla tak nezpozorována. Poté už jen zbývalo nahnat zvíře ke zbytku mé smečky. Rozeběhla jsem se a s hlasitým štěkotem a vrčením zvíře vyplašila. Instinktivně se rozeběhlo na druhou stranu ode mne a vyplašeně zakvílelo. Dlouhými skoky jsem přiskočila za ním a kdykoliv uhlo jinam, než jsem chtěla, jsem ho se štípancem do boku nebo zavrčením nasměrovala tam, kam mělo běžet. Teď už zbývalo jen strhnutí. "Teď" vyštěkla jsem, jen co jsme oba vlky minuli. To nejtěžší bylo na nich, protože já už ztrácela energii i dech.

<< Sarumen

Byli to rychlíci, nebo já se značením celkem zdržovala a zbytečně to prožívala. S příchodem do popelavě zbarveného lesa jsem se se zájmem rozhlížela a snažila se odhadnout, co se to tu jen mohlo stát. Ještě nikdy jsem tu nebyla a les nepoznávala, ale zdálo se, že tu musel někdy v průběhu mého života v Sarumenu hořet. Některé stromy ještě stále poblikávaly s ohnivými jiskřičkami, které se ne a ne vzdát. Bylo to zvlášní. Jeden by čekal, že si toho někdo ve smečce všimne a přiběhne na pomoc, ale nikdo les nezachránil. Padl popelem a zůstala tu jen šedivá památka na něco, co kdysi bujelo životem. Byl to dost depresivní pohled, ale život to tu asi ještě úplně nevzdal. V dáli jsem slyšela různé zvuky lesa, i když zněly dost cize. Pravděpodobně tu žila zvěř, kterou jsem ještě doposud nepoznala.
To už jsem ale doběhla mou loveckou skupinku, která postupovala dál a hledala kořist. Zatím asi štěstí moc neměli. „Je to tu takové prázdné, co?“ poznamenala jsem jako první věc, když jsem se oběma zařadila po boku. Nezbývalo nám nic jiného než pořádně naslouchat a hledat jakoukoliv stopu. Čenich jsem tedy nalepila na zem a pokoušela se zachytit cokoliv, co by se dalo považovat za večeři pro smečku. A přece jen se podařilo. Ve sluníčkem vyschlé hlíně jsem našla stopu prasete, která podle vůně nebyla tak stará. „Helemese,“ upozornila jsem ostatní na stopu, pořádně nasála pach a o krok ustoupila, aby i zbytek mohl vůni pořádně nasát a pak jednodušeji stopovat. Ve třech to prase najdeme.

Zdravím, mí nejdražší Sarumenští! ♥
Dnešní oznam bude jen čistě informační, zaměřený primárně na povýšení.

“To nevadí, od toho tu máme jiné. Stejně tak tu máme vlky, kteří se neúčastní lovu, protože to není jejich silná stránka a to je taky v pořádku. Dělej jen to, co je ti přirozené a co tě baví,” usmála jsem se na něj povzbudivě. Nemusíme být všichni přeborníci na všechno. Stačí, když se každý zaměří na své silné stránky a společně to všechno zvládneme. Naopak jsem si Rolandovy otevřenosti o svých nedostatních cenila. Bylo to mnohem příjemnější, než se tu muset potýkat s nafoukanci, kteří jen ve snaze pomoci nadělají více škody. A přtom zbytečně. Wolfganie se poté chopila vedení naší lovecké skupinky. “To zní výborně. Divočáka jsem neměla, ani nepamatuji,” olízla jsem si mlsně čumák a pokývala vesele ocasem.
V ten moment mi došlo, jak hrozně vyvětralé hranice máme. Lov byl lov, ale než bychom se vrátili, kdo ví jaká magická neplecha by se nám tu udála. Skoro, jako bychom to s Rolandem přivolali. A jelikož jsme na to byli stále jen my tři a co se magických schopností týče spíše dvě, nedalo se to moc riskovat. „Malý moment. Před odchodem ještě obejdu rychle hranice a doženu vás. Nespěchejte,“ usmála jsem se na ně a s rychlým krokem vyšla podél lesa. Klasicky jsem se zase motala mezi stromy, otírala se o ně a sem tam si čapla a les si tak připsala ke svému jménu. Stočila jsem to od uhelného hvozdu směrem k Liliovému palouku, který právě hrál všemi možnými barvami. V těchto teplých měsících jim tohle horko dělalo asi jen dobře, ale musela jsem říct, že na mě to bylo trochu dost. Snad se počasí trochu umoudří, než se k lovu dostaneme. Ve výsledku jsem dělala oběma tak trochu službu. Následovala kopretinová louka, kterou jsem měla prozkoumanou snad úplně celou. I ten palouček svítil bíle až k nám do lesa. Měli jsme to krásné, ideální místo pro smečku. Jeden si pak mohl vyvalit šunky ve stínu našich stromů a spokojeně hledět na květinky z povzdálí. Krásný výhled. Pak už jsem se otočila u výhledu na řeku Tenebrae, navštívila onen velký tajemný strom a kolem těch podivných prstových hor to zahnula až k místu, odkud jsme vyrazili. Uhelný hvozd, hm. Už podle barev stromů nevypadá zrovna dvakrát zdravě. Docela mě udivovalo, že by tam chtěl někdo dobrovolně žít, ale každý máme asi jiné preference. Snad se nám lov, podaří, pomyslela jsem si, naposledy se otřela kolem stromů a vyběhla po stopách mých spolusmečkovníků, abych se k nim za hranicemi přidala.

Uhelný hvozd >>

Vší silou se mi podařilo strom i s kořeny vytáhnout ze země, ovšem na jeho bezpečné povalení sil už moc nezbylo. Nehodlala jsem ostatní vystavovat nebezpečí a proč nevyužít pomoci mé dobré kamarádky, která byla mistryní ovládání živlu vody. Nemusela jsem čekat dlouho a brzy se zhmotnila obrovitá vlna doslova z ničeho a strom s mohutným zaduněním porazila. Cítila jsem, jak ze mne únava v zápětí o něco povolila, jen co jsem tak obrovitý předmět nemusela držet. Jsem tak trochu přecenila své síly. „Já děkuji. Samotná bych ho nikdy neporazila,“ opětovala jsem vděk Wolfganie a pohlédla na Rolanda. „To tedy. Nevěřil bys, jak často tu musíme podobné nepříjemnosti řešit. A valná většina případů se bez použití magie neobejde. Je takový nenápadný kopanec osudu, abychom si udržovali cvik v magii asi, hehe,“ zazubila jsem se pobaveně, i když trochu znaveně. „Nač čekat, dýchat zvládnu za pochodu,“ namítla jsem s úsměvem. „Tak, kampak nás dnes vezmeš?“

Oba vlci vypadali, že jsou celí a mimo pořádného šoku nedošly k jiné újmě. Musela to být pořádná rána. I já se pěkně lekla, a to jsem byla teprvy u hranic. Pfuj, pomyslela jsem si starostlivě. Wolfi přišla s nápadem, že bychom mohli použít magii vzduchu nebo vody. Netušila jsem, jak na tom byl Roland, ale my už jsme byly zkušené a tyhle živly každá ovládaly. “Wolfi ne, ale já ano,” usmála jsem se na něj. “Trochu to prozrazuje tahle paráda,” zazubila jsem se a ukázala čenichem na svůj bok, kde se mi proplétaly tyrkysové chloupky v mém zlatavém kožichu. “Tak to zkusíme, co vy na to?” ujistila jsem se v rychlosti, že jsou na to připravení a ustoupila od stromu ještě dál. “Strom vytáhnu ze země a vyvolám vychřici směrem od nás, ale i tak úplně přesně neovládám, kam strom spadne. Tak buďte raději ve střehu,” upozornila jsem je ještě raději a když stáli po mém boku, magií vzduchu jsem strom začala tahat i s kořeny směrem nahoru. Některé kořeny strom ale držely skutečně silně. Zaťala jsem soustředěním zuby a pořádně zabrala, až se strom uvolnil. “Wolfi, vodu,” poprosila jsem ji v rychlosti, protože jsem si nebyla jistá, že bych byla další manipulace s magií schopná. I to samotné vytažení byl pro mě oříšek, když jsem už nějakou dobu magii nepoužívala. Naštěstí jsem měla posilu. Strom se nyní pohyboval asi půl metru nad zemí, a tak nezbývalo nic jiného, než ho vlnou šikovně povalit.

<< Kopretinka

Ještě že mne neodnesl Osud moc daleko, bývala bych vytí neslyšela a potenciálně o vše přišla. Možná proto se od minule poučil a neteleportoval mě až na druhý kraj Gallirei. Jako na potvoru jsem také byla svědkem toho, že nám do lesu uhodil blesk a lesem se pak nesl štiplavý pach spáleniny. Do háje, pomyslela jsem si úzkostlivě. Bezmyšlenkovitě jsem vyrazila přímo tam a velice brzy zjistila, že u události stála naše Beta a Roland. “Jste v pořádku?!” hleděla jsem na ně, ze samého šoku trochu naježená, jak jen to s mokrou srstí jen šlo. Mohlo je to trefit, pomyslela jsem si zhrozeně. Oba ale vypadali celí, i když možná trochu vyvedení z míry. I strom nám tu nehezky doutnal a slabě hořel. Déšť se o něj jistě postará, ale bylo mi stromu líto. Byl mnohem starší, než my všichni dohromady a stačila taková shoda náhod, aby ho ze světa zprovodila. “Asi nebude bezpečné se kolem něj zdržovat, vypadá to, že by mohl spadnout,” pobídla jsem oba, aby se vzdálili dál ke mne. “Nějaké nápady, jak to bezpečně urychlit?”

// Změna přechodu

Přestože se vlčice zdála být orpavdu milá a na obzoru se mi rýsovalo dobrodružství, které jsem dlouho nezažila, realita se opět připomněla v podobě dlouhého zavytí nesoucího se ze Sarumenu. A přestože jsem věděla, že jsou všichni členi kompetentní se o potenciální problém postarat, cítila jsem, že bych tam měla být. A tak jsem v poklusu zpomalila až do úplného zastavení a s nastraženýma ouškama poslouchala. Byla to určitě Wolfganie a soudě podle tónu, pravděpodobně šlo o lov. “Promiň, Coffee,” začala jsem, pohled stále upřený na náš les. “Volají mne z domova, musím se jít ujistit, že je vše v pořádku. Třeba se někdy znovu setkáme,” pousmála jsem se s nadějí na tmavou vlčici. “Kdybys přeci jen hledala ten úkryt, je v lesi za polem vlčích máků. Vede k němu říčka, na rozdíl od této narudlé má klasickou barvu. Hodně štěstí,” popřála jsem jí nakonec a spěšně vyběhla domů.

Sarumen >>

Coffee si také horšícího se počasí všimla. Nebylo potřeba bystrého oka, neb velice brzy začaly padat i první kapky a naznačovat, že bouřka nebude zrovna mírná. „Výborně, tak navrhuji jeden útulný úkryt, který jsem před několika lety nalezla. Není to sice úplně za rohem, ale stojí za to. Je možné, že nás ke konci bouřka zastihne. Ale tak, nejsme z cukru, že?“ usmála jsem se povzbudivě. „Tak, tudy,“ dodala jsem, poukázala tlapkou za horizont a vykročila spěšně k zlatavému lesíku. Bylo to snad jedno z posledních míst, kde jsem se viděla se Suertem. Kdo ví, kde je mu vlastně konec. Ale chyběl mi, opravdu hodně. Kdo ví, proč vlastně odešel. Něco ve mne si vyčítalo, že jsem s ním nestrávila více času, že by to třeba něco změnilo, ale bylo zbytečné se tím zatěžovat. Určitě našel štěstí jinde a odepírat mu ho nějakým coby kdyby bylo prostě sobecké a hloupé. Bouřka se hnala divoce, mračna temnula a já o to více natahovala tlapky. Snad to stihneme včas, pomyslela jsem si.

Ježčí plácek (přes Liliový palouk) >>

Sluníčko sice od samého rána krásně hřálo, ovšem nic asi nebylo na vždy. Jen co se vyhouplo až nahoru, začaly se objevovat první obláčky a brzy sluníčko zastoupily úplně. I tahle nepatrná změna vedla k tomu, že teplota docela poklesla. To ten vítr tak uměl, bohužel. A tak když jsem se neochotně opět posbírala do sedu, všimla jsem si, že tu nejsem sama. Nedaleko mne postávala vlčice s tlumenými hnědými odstíny. „Zdravíčko,“ houkla jsem na ni a mile se usmála. Vypadalo to, že váhá, zda za mnou přiběhnout a socializovat se. Momentálně jsem jí asi moc příležitost si to rozmyslet nedávala, ale co se dalo dělat. „Pokud ses přišla nabažit teplého jarního sluníčka, tak tě asi zklamu. Mám takový pocit, že se nám spíše rozprší,“ rozmluvila jsem se, zatímco jsem překovánala tu malou vzdálenost mezi námi, abychom na sebe nemusely hulákat. „Jsem Maple,“ představila jsem se a při dalším otevření tlamy už málem spouštěla i zbytek básničky, kterou předříkám nově příchozím na naše smečkové území. Ale tady nejsem alfa Sarumenu. Tady jsem jen Maple, jako jsem bývala kdysi už hodně dávno. „Asi bychom se měly pomalu někam uklidit. Přidáš se ke mne?“ nabídla jsem vlčici.