Příspěvky uživatele

| Blbni ve sněhu

Vento byl šikovný a opravdu nadšený si tato zimní tradice ozkoušet na vlastní kůži. Mohl se před dvěma dočista cizími vlky stydět, ale s odvahou se pustil i do zpěvu. Jen co náš tříčlenný sbor odrecitoval Rolandovu koledu, Vento se sám od sebe pustil do další koledy, tentokrát své vlastní. A jak jsem byla překvapená, že do textu zakomponoval i samotný Sarumen. Zůstala jsem stát jako zkoprnělá, úplně stejně jako Roland. Ouška pozorně našpicovaná a chytala každé slůvko, co se linulo z tlamy dospívajícího vlčka. „Nádherné, jsi moc šikovný,“ pokývala jsem souhlasně, mile se usmála, ale v očích se mi stále lesklo překvapení a úžas.
Když jsem viděla, jak to Rolanda dojalo a celý zmlkl, rozhodla jsem se tuhle Vánoční nostalgii narušit a přivést oba zpět do přítomnosti. Jedna koule skončila Ventovi na čele a druhá Rolandovi na čumáku. Oba jsem patřičně zaskočila, ale oba to brali statečně. „To se musíte nejdříve trefit,“ zvolala jsem a začala hopsat z místa na místo, jako bych byla malé vlče. Nechybělo ani taktické svalení na zem a válení sudů. Dlouho jsem takhle ve sněhu neblbla, tak jako teď s těma dvěma. S útěkem ani vyhýbáním jsem to ale nepřeháněla, bylo to spíš jen tak na oko. Oba si zasloužili dokonat svou pomstu, bylo to jen fér. Přes celou tvář se mi táhl široký úsměv a jazyk jsem nechala rozverně volně vyset z tlamy. Bylo to parádní. Škoda jen, že jsem takhle dovádět nemohla déle. Přestože jsem duší byla zrovna teď na úrovní vlčete, tělo bylo o něco víc napřed a staré klouby se ozývaly při každém skoku a zapružení.

| Kouluj se s jiným vlkem

Oba jsme zazpívali píseň, kterou jsme osobně znali, a přestože jsme se netrefili, ta jeho se mi rozhodně zdála hezčí. „Mně se zase moc líbí ta tvá,“ pochválila jsem jej hned nazpátek. Byla jsem moc vděčná, že se k mému Vánočnímu zdobení Roland s takovou ochotou přijal a aktivně se zapojoval v navozování příjemné zimní atmosféry. Asi i on měl tyhle svátky v oblibě.
To už se k nám s ochotou přistupoval vlček, který nás doposud zpovzdálí pozoroval. Alfiška Mapliška, hmm, to zní přesně jako dílo Marion, pomyslela jsem si pobaveně. „Přesně tak, dohlížím tady na celý les a jeho obyvatele,“ souhlasně jsem pokyvovala na slova Venta. „A zůstat u nás samozřejmě můžeš, místa tu je dost a přátele členů rozhodně nevyháníme,“ ujistila jsem jej a vlídně se na něj usmála. To už se ale jal vyzvídání o tom, proč jsme tu vlastně strom zdobili, čehož se zase chopil Roland. Vento se s radostí vydal stromeček nazdobit a s trochou suché trávy a šiškami to celé ucelil. Líbil se mi sice i předtím, ale teď měl opravdu šmrnc. „Nádhera,“ pochválila jsem se širokým úsměvem mladíka. I koledy ho moc zajímaly a Roland opět neotálel a vše mu vysvětlil. „Přesně tak, Roland znal jednu opravdu krásnou. Opakuj po nás,“ pobídla jsem Venta a začala zpívat: „"Jak jsi krásné, ty vlčátko, v noře chladné, nebožátko, před tebou padáme, dary své skládáme. Já ti nesu dvě kožičky, by nezábly tě tlapičky, já zas kus králíčka, by kvetla tvá líčka.“ Slova jsem zpívala opravdu pomaloučku, aby každé stíhal s malým opožděním opakovat. Dělalo mi opravdu velkou radost takto předávat zvyky dál a šířit tak radost z tohoto ročního období. „Aaaa, znáš koulování?“ povytáhla jsem hravě obočí a předními tlapami už tvořila první sněhovou kouli tohoto roku. Tu jsem pak čumákem mrskla přímo na Venta, na kterém se rozplácla. Vzápětí jsem už tvořila druhou, kterou jsem mrskla směrem na Rolanda. Ten ale koulování moc dobře znal, a tak bylo dost možné, že se mému útoku hravě vyhne.

| Zazpívej gallirejskou verzi jakékoliv koledy

Zdobení nám šlo celkem od tlapky, i když se některé ozdoby ne a ne udržet na místě, kde jsme je zamýšleli. Potvůrky jedny tvrdohlavé. Ale nakonec se podařilo a stromeček jsme si s obdivem mohli prohlížet. „To teda,“ vydechla jsem s úžasem. Působil prostě kouzelně. Jestli na mě nepřišel duch vánoc do teď, teď rozhodně ano. A nebyla jsem sama, i Roland nadhodil zpívání koled. „To zní báječně,“ rozzářila jsem se a vesele rozmáchala oháňku. „Narodil se Vlčíšek, veselme se, z růže kvítek vykvet nám, radujme se,“ notovala jsem jednu z mála koled, které jsem se jakš takš ještě z dětství pamatovala. Můj zpět rozhodně nebyl medový, na zpěv jsem talent neměla, ale tenhle krásný moment si to vyžadoval. A tak jsme spolu pěly koledy a užívali si té vánoční atmosféry.
V tom jsem si uvědomila, že nás někdo pozoruje. Se zájmem jsem se začala ohlížet, než jsem mladého vlčka spozorovala. Muselo mu být zhruba rok, rozhodně to už žádné mrně nebylo. „Ahoj,“ pozdravila jsem tmavého vlčka, kterého jsem tu už sice nejednou cítila, ale ještě nikdy nepotkala. „Přidej se k nám, zdobili jsme nám tu Vánoční stromeček a zpívali koledy. Jmenuji se Maple a tohle je Roland,“ představila jsem nás oba, když už jsem u toho byla. Musela ho určitě v minulosti přijmout Wolfganie. To je tedy ostuda, že jsme se ještě neseznámili. „Kdybys to rád zkusil, můžeš na něj taky pověsit nějaké hezké ozdoby, nebo dokonce ozdobit nějaký další. Čím nazdobenější to tu bude, tím hezčí budeme mít Vánoce,“ usmála jsem se na mladíka.

| Ozdob strom

Tonres se v rychlosti pozdravil s nově příchozím a skutečně byl na odchodu. Naposledy jsem jeho směrem zamávala oháňkou na rozloučenou a v duchu mu přála hodně štěstí. My už ale s Rolandem měli jiné plány v podobě chystání Vánoční atmosféry. A že měl z nápadu stejnou radost jako já, to pro mě byla třešnička na dort. Už jsem se na to, jak to tu bude hezky vypadat, moc těšila. „To nevadí, my si nějak poradíme,“ pousmála jsem se na něj vděčně. „Zkusila bych najít nějaký víc v srdci hvozdu, byl by alespoň víc chráněný přes zimním větrem. Navíc se tam většina smečky víc zdržuje,“ uvažovala jsem nahlas a zamířila hlouběji do lesa. Jen co jsme tam dorazili, začala jsem sama vyhlížet, který strom by byl nejlepší. Nechtěla jsem moc vysoký, protože by se zdobil dost obtížně. Spíš nějaký menší, ale baculatější, hezky tvarovaný. Obcházela jsem stromky dokola a každý si významně měřila. „Hmmm,“ mručela jsem zamyšleně, až mi do oka padl ten pravý. „Hele, tenhle by mohl být ideální. Tak akorát vysoký, aby se dobře zdobil a takový pěkný,“ zavolala jsem na Rolanda, který se chopil výběru taky. „Tak, jdeme na to,“ usmála jsem se na hnědého vlčka a jala se vyhledávání hezkých přírodních věcí, které bychom na stromek mohli dát. Ať už to byly nějaké hezké mechy či lišejníky, až po nějakou tu zimní houbu, pírko z ptáčka, nebo malou kůstku od minulého úlovku. Jednoduše aby vypadal náš, speciální a hezky nazdobený. Sem tam jsem ulovila i nějakou tu popadanou šišku, kterou jsem vracela zpět na větve stromku. Vše jsem opatrně rozmisťovala, aby se žádný druh ozdoby neopakoval moc blízko sebe a až jsem byla s výsledkem spokojená a stromeček vypadal nazdobeně, couvla jsem, abych si naše dílo pořádně prohlédla. Mohlo by se tam ještě pár ozdob vlézt, ale líbil se mi nápad, že by ho mohl další člen smečky co příjde po nás dozdobit po svém a přispět tak na společné aktivitě. "Co na něj říkáš?" usmála jsem se na Rolanda a vrtěla spokojeně ocasem.

| Chytej vločky na jazyk

Tonres se měl už pomalu k odchodu, když tu se tu objevil Roland. Helemse, smečka se stahuje zpět do hvozdu, pomyslela jsem si radostně a mile se na nově příchozího usmála. „Ah, Rolande! Ráda tě vidím,“ přivítala jsem hnědého vlčka. „Tohle je Tonres, náš nový milý soused z nedalekého lesíku. Ale je právě na odchodu, má v plánu velké Vánoční přípravy,“ přiblížila jsem mu trochu mého nového známého. Zima už se blížila nějaký ten pátek, soudě podle chladného počasí a ponuré oblohy, ale až nyní bylo nadmíru jasné, že ji máme za dveřmi. První sněhové vločky se začaly líně snášet k zemi, kde zatím ještě začínaly tát. Zítra už tu ale bude nadělení. „Už nám to pomalu začíná, co?“ povzdychla jsem si. Se zimou jsem měla strašně konfliktní vztah a pojila jsem si ji se spoustou negativních vzpomínek. Vyplázla jsem jazyk a nechala pár sněhových vloček dopadnout na můj jazyk. Měla bych to trochu otočit a udělat si nějaké ty hezké vzpomínky. „Vlastně jsem i já měla v plánu obléct hvozd do Vánočního kožíšku. Chtěl by ses přidat ke zdobení stromku?“ nabídla jsem Rolandovi s nadějným pohledem, že s dalším vlkem strávím hezké Vánoční chvilky. Neměla jsem doposud Rolanda dobře poznat a tohle se jevilo jako ideální příležitost. Kdo ví, zda ale nepřišel z toulek úplně utahaný. Tohle počasí vysloveně vybízelo ke šlofíku a já bych se mu vůbec nedivila. V hlavě jsem si už skládala sáhodnouhý seznam povinností a úkolů, které bych před Štědrým dnem chtěla stihnout, abychom to tu měli útulné. Ale už teď se mi z toho dělalo šoufl. Možná bych to neměla přehánět a raději si pak trochu odpočinout. Vyrazit někam, navštívit smečku, nebo si třeba zaklouzat po jezeře.

| Vánoční kalendář - Vyhrab si sněhovou díru a v ní přespi

Na severním pólu, kde panuje nepředstavitelný chlad a neúprosné mrazy, se jedné zimní noci ocitla kaštanová vlčice – Maple – která jakživ takové životní podmínky nezažila. Nikdy nevkročila na takto promrzlou krajinu, žila celý svůj život na zalesněných plochách, kde bylo dostatek možností pro úkryt. Nikoliv však tady, kde se o ni ledový vítr opíral a způsoboval něpříjemnou bolest, jako by se jí do kůže zarývaly statisíce malých jehliček. Nepřátelské podmínky vyžadovaly rychlé jednání, a to hlavně v podobě vyhledání úkrytu. Nikde však ale žádný úkryt nebyl. Nicota všude, kam jen oko dohlédne. Nezbývalo nic jiného, než učinit zoufalý čin - vyhloubit si díru ve sněhu, aby se uchránila před smrtelnými následky chladu.
Neváhala, vrhla se do usilovného hrabání, až ji tlapy zábly. Nevěřila, že se vyhne vážným omrzlinám a vyvázne bez újmy. Neuvěřitelně ji tlapky bolely a pálily, jako by chodila po lávě. Nebyla na takové podmínky stavěná, ani kožich ji neměl jak uchránit. Nakonec se ale podařilo a Maple si ze samého zoufalství zalezla dovnitř a pokusila se to nejhorší zaspat, než vánice ustane a přestane tak nepříjemně foukat vítr.
Nedaleko odtud, přestože to vlčice netušila, jel Vlčíšek se svými magickými ušáky, plni radosti a ochoty přinést radost a pomoci všem potřebným. Nastal ale zázrak, Vlčíšek musel zaznamenat trpící duši a za vlčicí v nesnázích vyrazil. Náhoda nebo osud? Náhlý zvrat v podobě Vlčíška a jeho magických bělostných králíčků byl pro vlčici malý vánoční zázrak, který jí zachránil život.
Na saních se vlčice ocitla, obklopena teplými dekami, které jí nabídli Vlčíšek a jeho společníci. Nepopsatelná úleva pro vlčici, která se před chvílí cítila, jako že se její osud chýlí ke konci.

<< Úkryt | Předstírej, že tě posedl duch Vánoc

Bylo zvláštní, že jsme se oba tak nějak z ničeho nic jednoho dne stali rodiči. A oba jsme na to pak zůstali sami, i když byly jeho podmínky podstatně horší a děsivější. Já měla na výchovu mrněte partnerku, která si Kase zamilovala úplně stejně a vytratila se nám z života kvůli nemoci. Měla jsem navíc oporu smečky, zázemí a jistotu, že nebudeme v zimě hladovět a strádat. Tonres si jako jediný rodič musel projít peklem. „To máš pravdu, oba se určitě ve světe neztratí,“ usmála jsem se na něj. Kas se mi jednou po toulkách ukázal doma, ujistil mě, že je živý a zdravý a zase vyrazil do světa. Kdo ví, jestli se ještě někdy vrátí. I já se pak domů už nevrátila, ale věřila jsem tomu, že je někde stejně šťastný, jako já tady. A to pro mě bylo hlavní.
Po nabídkách z obou stran jsme se rozhodli k odchodu z jeskyně, Tonres ještě pozorně uhasil oheň a pozastavil se na malý moment u sochy, které se s úctou poklonil. Vykouzlilo mi to upřímný úsměv na tváři. Bylo hezké vidět, že naše velké osobnosti měly dopad i na jiné vlky, s kterými se nestihli během života seznámit. „To zní báječně,“ dojala jsem se úplně. Duch Vánoc byl vskutku nakažlivý a zdálo se, že posedl i mě. „My v rodné smečce chodívali společně lovit ryby a pak se o ně vzájemně dělili. I les jsme každou zimu vyzdobili, hezky ho naklidili a trávili spolu více času. Bylo to hezké,“ pousmála jsem se. „Mohla bych něco podobného zrealizovat tady, aby nám tu bylo všem hezky,“ napadlo mě a bylo mi jasné, že mě tahle myšlenka jen tak neopustí. Třeba by to smečku více sblížilo a měli taky tak hezké vzpomínky na zimu. Bylo potřeba si ji udělat hezčí, když to bylo tak kruté roční období.
Pomalu jsme se vydali ven z úkrytu a brzy se octli na hranicích. „Moc děkuji za tak pozornou návštěvu, dlouho jsem se tak příjemně nebavila. Smečkový život je samá povinnost, co ti budu nalhávat,“ pousmála jsem se. Každá strana měla svá negativa, ale život tuláka byl opravdu těžký. Měla jsem o Tonrese obavy, zda ho Gallireiská zima nezaskočí. „Dávej na sebe prosím pozor. Gallireiská zima je opravdu krutá a nebere ohled na nikoho. Kdyby přišlo do tuhého, vykašli se na hrdost a vrať se k nám. Musíme si pomáhat,“ vyřkla jsem ještě naposledy prosbu, přestože bych raději, aby neriskoval. Věřila jsem ale tomu, že byl rozumný a kdyby opravdu přišlo na nejhorší, vyhledal by nás. Nemohla jsem si ale pomoci a nebát se, když jsem takhle jednu zimu málem přišla o Darkii. Nebýt jejího volání o pomoc, umrzli by tam i s tím vlčetem. „Budu na tebe moc myslet. Snad nad tebou budou bozi držet ochrannou tlapku.“

[604]

Pobaveně jsem se zasmála nad jeho poznámkou o tom, že kdyby se náhle probral s možností vidět všechny ty barvy, byl by v šoku. Byla jsem ráda, že jsem jen mylně nepředpokládala a nebylo tak mé chování necitlivé. Jen prostá snaha porozumět žité zkušenosti jiných, kteří na svět hledí zcela jinak. Přes tuhle estetickou drobnost, jako jsou barvy, jsme sdíleli na svět dost podobný úhel pohledu. Bylo pak velice snadné se rozpovídat, jak jsme si oba vyměňovali názory a střípky minulosti. Bylo to moc milé, takové upřímné povídání za praskání ohně. Jen ta duhová chřipka zrovna na atmosféře nepřidávala. Už teď mi bylo jasné, že na tuto chvíli budu ráda vzpomínat.
O Tonresovi jsem se dozvídala víc a víc, jak se mi otevíral jako kniha. Zazněla spousta jistě velmi osobních úryvků, počínaje jeho odchodem, romantické zápletce, až po syna a neshodu u péče. Nemohla jsem si pomoci a nezauvažovat, jestli se i on cítí v mé přítomnosti tak dobře jako já v jeho, nebo je jen opravdu sdílný vlk. Se soucitem v očích jsem naslouchala jeho slovům a vnitřně se hrozila toho, že jeho bývalá partnerka se pokoušela nebohé vlče zabít. Nemohla jsem ji soudit, nestála jsem v jejich šlépějích a nedokázala si představit, co ji k tomu muselo vést. Soucítila jsem hluboce s oběma. „Udělal jsi dobře, hlavně pro Tristana. Muselo to mezi vámi nesmírně upevnit vztah,“ podpořila jsem ho, i když jsem nepochybovala o tom, že to v ten moment muselo být opravdu náročné. „Naopak si myslím, že bys na sebe hrdý být měl. Lepšího otce si nemohl přát,“ pousmála se od ucha k uchu. Myslela jsem to smrtelně vážně. Spousta vlků by si tak dobrého otce mohla jen přát. „I já jsem se ne úplně přímo stala matkou jednoho vlčete, které se zatoulalo. Z Kasiuse pak vyrostl úplně stejný tulák, jako je ten tvůj. Asi na ně máme stejný vliv,“ zazubila jsem se pobaveně.
V momentě, kdy jsem skončila s vyprávěním zase já, jsem se dočkala kopy komplimentů a obdivu. Ještě že jsem měla kožich a nebohý Tonres byl barvoslepý, protože by jinak prokoukl, jak moc se červenám. Nebyla jsem na takové fandění absolutně zvyklá. „Děkuji, ale rozhodně je realita trochu někde jinde. Jsem prachobyčejná vlčice s prachobyčejnými problémy jako každý jiný,“ namítla jsem přesto. To už se ale Tonres pomalu chystal k odchodu a já z jeho slov vycítila, že to myslí smrtelně vážně a další vlna přemlouvání nebude mít úspěch. „Rozumím,“ pokynula jsem hlavou na souhlas. „Ale pokud nás máš v osudu, neutečeš tomu,“ uculila jsem se na něj kulišácky a zavrtěla přátelsky ocasem. Z jeho pozvání do houbového lesíka se mi odznaky radostně rozzářily, až na malý moment osvětlily celou místnost. „Taková nabídka se rozhodně nedá odmítnout. Určitě se někdy zastavím a zkontroluji, jak se ti vede,“ ujistila jsem ho a cítila, jak mi brní koutky z toho všeho culení. „Ještě tě alespoň vyprovodím,“ nabídla jsem mu nakonec ještě a vykročila zpět do lesa.

Sarumen >>

// Dyor nachází +5

// To je tak neskutečně sweet! ❤ Vento nachází +7 a +3

// Připsáno +7, moc pěkné!
Chudák Wylan, zaslouží si teplou dečku a kakao :c

[603]

Téma se ze smečky přesunulo na Tonrese a jeho setkání s Danie. „To je hezké. Takové osudné setkání, ty mám já nejradši. Taky jsem tady po příchodu narazila na jednoho moc milého vlka, který mě tu seznámil s kde čím,“ pousmála jsem se a zavzpomínala na Suerta. Kdo ví, kde mu byl konec. Mohli jsme jen doufat, že stejně tajuplný odchod nepotká i Danie. Ta tu měla ale smečku, které byla věrná a aktivně pomáhala ji držet při životě. Neopustila by nás jen tak, určitě ne.
Raději jsem se otázala na to, zda odsud žil daleko. Uvedl mě ve zkratce do toho, že sami magie ovládali, tudíž to odsud až tak šíleně daleko asi být nemohlo. Poté mi prozradil i o tom, jaký tam vedl život. Nastavení, ve kterém jeho rodná smečka byla překvapivě odlišná od čehokoliv, co jsem sama kdy zažila. V osudu měl napsáno, že se měl stát alfou a vést ve stejném duchu smečku dál, než mu do toho nějaká magická síla vstoupila a vše změnila. Barvoslepý, zamrkala jsem překvapeně. Napadaly mě spousty otázek, ale jestliže se s tím narodil, pravděpodobně by mi nebyl schopný odpovědět, jak odlišné to pro něj je. „To určitě ne. Měli jsme tu kdysi vlka, který byl na jedno oko dočista slepý, ale nezastavilo ho to v ničem. Dokonce se aktivně účastnil lovů, i když to pro něj muselo být obtížnější. Barvoslepost si myslím každodenní fungování výrazně neovlivňuje, že?“ optala jsem se raději, abych náhodou nežbleptala nesmysly. „Věřím tomu, že vaše smečka nebyla jediná. Důležité je, že jsi našel štěstí jinde. A můžeme jen doufat, že stejný osud potkal i zbytek,“ pokoušela jsem se ho ujistit s mírně provinilým úsměvem. Nechtěla jsem z něj takhle náhle tahat dost osobní věci. „Každý si s sebou asi neseme nějakého toho bubáka z minulosti. Má rodná smečka měla dlouhé roky předtím, než jsem se narodila, rozepře s tou sousední. Začala to jako vždy prkotinou, na kterou se pak navalovaly další a další nedorozumění, křivdy a naschvály, až to jednou vyeskalovalo. Poslední kapkou byly rozepře o to, kdo lovil na čím lovišti a kradl tak té druhé. Vlci z Rudé smečky pak v noci zaútočili a celý les vzplanul. Byla jsem ještě docela mrně, ale doteď to mám před očima. Matka vyvázla s jizvami po celém těle, zato podstatně hůř skončil bratr. Měl dlouhatánské popáleniny po celém těle a obličeji. Nebyl ani jediný, takových nešťastníků jsme tam měli hned několik. Smečka pak musela udělat těžké rozhodnutí a přesunout se jinam, kde nebezpečí hrozit nebude,“ odhalila jsem osobní nepříjemné vzpomínky i já, aby tu nebyl jako u výslechu. „Dlouho jsem překonávala strach z ohně, až jsem si tuhle magii osvojila taky a přišla na to, že vlastně není úplně k zahození. Alespoň v zimě hezky zahřeje,“ pousmála jsem se. Byl vlastně teď mimo Darkii jediný, komu jsem to povyprávěla. Až mi bylo na moment stydno, že mu to tak cpu. Ale šlo to s ním podivně snadno. Měla jsem pocit, jako bych ho znala dlouhá léta a neměla žádné zábrany se tak otevřeně podělit. Zvláštní. Nervózně jsem se pousmála a zaplácala o zem párkrát oháňkou. „Jak se cítíš? Mohla bych pro tebe ještě něco udělat?“ nabídla jsem se raději, abych zamaskovala svou rozpačitost.

[602]

Tonres se začal se zájmem vyptávat na další členy a jací vlastně jsou. „Hmm, je docela těžké je popsat nějak obecně. Každý člen je jedna velká osobnost, musel bys je osobně poznat sám. Ale je nás tu zhruba čtrnáct dospělých a dvě mrňata. Ale mlha propustí na hranice jen ty, kteří mají dobré srdce a čisté úmysly,“ prozradila jsem alespoň tohle, když už jsem nemohla odpovědět konkrétněji. Mohla jsem mu o každém členovi něco málo prozradit, ale bylo by těch informací tolik, že by to stejně hlava neudržela. Lepší bude, když se k nám jednou na čas protočí a seznámí se vždy s někým novým. Věřila bych tomu, že Sarumenští tuto milou návštěvu moc ocení. Tonres poté prozratil, že se sám toulal už asi čtyři až pět let. To už byla panečku délka. Když jsem se tak zpětně zamyslela, přišla jsem na to, že se ani já tak dlouho netoulala. Mě to vydrželo všehovšudy jen dva roky, než jsem natrefila na Sarumen. „To je obdivuhodná doba, tos musel procestovat spoustu krásných míst,“ žasnula jsem. „Já se toulala asi od svých tří let a přestože mě to úplně pohltilo, stačilo po dvou letech narazit na tento hvozd a měla jsem jasno. Nikdy jsem tak spontánní rozhodnutí neučinila, ale rozhodně těch skvělých pět let nelituji,“ pousmála jsem se. „Jakpak jsi vlastně potkal Danie?“ zajímala jsem se, když už jsme zmínili to cestování.
Hosta jsem patřičně pohodstila a sama se dala do jídla. „A tos zatím neviděl naši mýtinu, ta je teď na podzim opravdu kouzelná,“ zavrtěla jsem spokojeně ocáskem. Tou jsem se chlubila u každého a vždy uměla vyrazit dech. „Něco na tom našem tajuplném lese bude,“ pokývala jsem ale souhlasně hlavou a byla ráda, že to někdo další vnímá stejně. „Žil jsi odsud daleko? Slyšela jsem, že v některých vzdálených končinách nemají naši bohové tak silný dosah a magii tamní obyvatelé neznají. Sama jsem ale asi až tak daleko nevyrůstala."

[601]

Zatímco jsem vyprávěla, plameny nabíraly na síle a příjemné teplo nás začalo obklopovat. Přestože ho teplo asi z bacilu nevyléčí, teplo mu každopádně neuškodí. Venku se značně ochlazovalo a blížící se zima klepala nedočkavě na dveře. Doufala jsem tedy, že alespoň to málo, co mám Životem nadělené, novému pomůže zdravotní stav alespoň stabilizovat. Po sáhodlouhém vyprávění o duších, které nás za poslední léta opustily Tonres poznamenal, že jsme za sebou zanechali osudové vlky a vlčice. Bylo to trefné pojmenování a smečka díky nim byla silnější a ucelenější. Alespoň jsem v to pevně doufala. „Byla, ztratit rodinu není nikdy lehké, ale drží mě ostatní. Potřebují někoho, na koho se mohou vždy spolehnout. Navíc jsou pro mě opravdovou rodinou, nejde jinak než nebojovat,“ pousmála jsem se. Cenila jsem si jeho slov a milého gesta.
Má ne tak nenápadná nabídka Tonrese patřičně zaskočila. Na jeho slušné odmítnutí jsem pokynula hlavou na souhlas. „Rozumím, ono ten život tuláka má opravdu něco do sebe. Obzvláště ten Houbový lesík zní opravdu kouzelně. Jen blázen by se s ním takto lehce rozloučil,“ poznamenala jsem s pochopením. „Každopádně kdyby si to náš houbový soused rozmyslel a nějaká neviditelná síla ho sem táhla, dveře mu u nás budou vždy otevřeny,“ dodala jsem s nefalšovaným úsměvem. „Ale minulost máme komplikovanou všichni. Jsou to naše činy, které mluví za vše. Vlků se zlatým srdcem máme plno a můj čenich se neplete,“ nadzvedla jsem s pobaveným úsměvem obočí. Pomalu jsem se zvedla na všechny čtyři a zamířila do opačného koutu jeskyně, odkud jsem přinesla dva pěkné kousky masa z onoho podivného exotického prasete, kterého jsme nedaleko ulovili. „Tak tě alespoň trochu pohostíme, drahý sousede. Dobrou chuť,“ uculila jsem se a položila před Tonrese jeden kousek. Druhý jsem si odnesla na své původní místo a s chutí se zakousla.