Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<< VVJ (přes Galtavar) | Dej Smrti dárek, abys v ní vzbudil vánoční náladu

Naštěstí jsme všichni vyvázli bez většího úrazu, maximálně tak s o něco zdravějším respektem k zamrzlým plochám. A to rozhodně nikomu z nás neuškodí. „To teda,“ zasdílela jsem stejné pocity s ostatními. „I já jsem v pořádku,“ potvrdila jsem Rolandovi. A tak jsme se mohli vzdálit do nedalekého lesa a zkusit štěstí se Smrtí.
Cestu nám trochu zkřížilo stádo procházejících losů, kterým jsme se tedy museli menší oklikou vyhnout. „Neskutečně majestátní tvorové. Jeden z nich má opravdu respekt,“ souhlasila jsem s Rolandem a s úžasem pozorovala tyhle giganty. Právě díky této šikovné oklice jsme narazili na hnízdečko straky zlodějky, která asi kradla právě Smrti. A my pak od Rolanda dostali hezký dáreček v podobě stračích pírek za ouška. „Teď nám to teprve sluší. Děkujeme,“ rozzářila jsem se z hezkého dárečku i já. To jsme každý popadli pár kamínků a zamířili hlouběji do lesa. Nemuseli jsme ale mířit až ke zřícenině, Smrt si nás odchytla hezky z kraje. Stačil jediný pohled a veškerá hrůza, kterou z ní vždy mám, se opět dostavila. Jeden si prostě nikdy nezvykne, sebevíc se její přítomnosti může vystavovat. Vento to na ni zkoušel jako první a hezky zdvořile, ovšem čarodějnice se nenechala obměkčit. I pokus Rolanda byl neúspěšný a setkal se jen s dalším osočením a vrčením. „Nebudeme vás již déle zdržovat. Děkujeme za Váš čas,“ rozloučila jsem se jen, hluboce se Smrti poklonila, a i já odložila lesklé kamínky k těm ostatním. Smrt opět hluboce zavrčela, ale to už jsme byli všichni na odchodu. Obměkčit ztělesnění zla bylo jednoduše náročné. Alespoň jsme to ale měli rychle za sebou.
I já pak doběhla své společníky a souhlasně pokývala hlavou na slova hnědého. „To zní báječně, alespoň se z toho trochu vzpamatujeme,“ usmála jsem se na oba vřele a následovala vedení Rolanda.

Ragar >>

| Projeď se na kře

„Přesně tak. Život přivádí na svět nové dušičky, zatímco Smrt je z v ten pravý čas odvádí. A sídlí právě tady mezi námi,“ potvrdila jsem Ventovu domněnku. Bylo to skoro k neuvěření, že bychom sdíleli svět se ztělesněním těchto nedílných součástí života. A že mohou smrtelníky obdarovávat magiemi a jinými dovednostmi. Ventovi se nápad s návštěvou Smrti zalíbil. „Zbožňuje lesklé kamínky a jiné drahokamy, takže tím jí uděláš určitě moc radost,“ navrhla jsem. Tím vlk rozhodně nešlápl vedle.
Klouzání po ledu se ale nakonec ukázalo být dost špatným nápadem. Ledová plocha asi nebyla v místech úplně zmrzlá, a tak se stalo, že se krátce po incidentu s Rolandem octl na ledové kře i Vento. „Vento!“ štěkla jsem vyplašeně. Hbitě jsem se otočila a zamířila za ním, abych mu jakkoliv pomohla, ale i pode mnou to nakonec zapraskalo a všichni tři jsme se nebezpečnému plutí na kusu ledu nevyhli. Než jsem se ale stihla vzpamatovat, stál malý vlček po boku Rolanda a nyní bylo bezpečné přesunutí na pevninu na mě. Zhluboka jsem se nadechla, sesbírala poslední špetku odvahy, kterou jsem v sobě našla a začala tlapami pádlovat směrem k pevnině. „Jste všichni v pořádku?“ houkla jsem na oba poplašeně a starostlivě je celé prohlédla od hlavy k patě. „Měli bychom odsud raději zmizet,“ pobídla jsem své společníky ke kroku a zamířila do jedlového lesíku. Cestou k lesu jsme přecházeli planinu, kudy zrovna putovalo i stádo losů, a tak jsme je museli raději obejít bezpečným obloukem. Ale právě díky této malé odbočce jsem v trávě na kraji lesíku zahlédla malou hromádku lesklých kamínků, kolem které hopsala straka. Neváhala jsem, k pestrobarevnému opeřenci přiběhla a hlasitě vyštěkla, až se straka v panice zvedla a odlétla. „Rychle berte, než se vrátí nám vyprášit kožich,“ pobídla jsem šeptem oba vlky a sama do tlamy nabrala ze dva malé lesklé drahokamy.

Jedlový pás (přes Galtavar) >>

<< Sopka (přes Ainu) | Jdi bruslit

„Přesně tak. Máme tu dva mocné vlky, sourozence Života a Smrt. Oba umí pomáhat vlkům být silnější a šikovnější v používání magií. Zrovna Smrt tady žije docela nedaleko, tak bychom ti to mohli ukázat. A třeba ji i navštívit a malým dárečkem v ní vzbudit vánoční náladu,“ navrhla jsem mé společnosti. Nebyla sice zrovna přátelská, naopak to byla docela zlá ježibaba, ale Vánoce určitě mají kouzelný dopad i na bohy samotné. Nebyl to úplně zlý nápad. Uvidíme, jestli se toho chytí i ostatní.
„Uvažuješ správně, Vento. Jsi moc chytrý,“ pochválila jsem mladíka v jeho logickém uvažování. „Gejzíry potřebují v okolí sopku, aby je mělo co ohřívat a pak chrlit horkou vodu. Ale ne každý sopka musí mít v okolí gejzíry,“ potvrdila jsem mu jeho domněnku. „Proto je na světě gejzírů vícero, jelikož tu nemáme jedinou sopku na světě,“ pousmála jsem se.
U Jezera se Roland pustil do bruslení a nabádal nás, abychom se přidali. „Je to jednoduché. Stačí se odrazit a nechat led, aby tě vedl. Zkus to, je to moc fajn“ pobídla jsem Venta, sama vyskočila na led a nechala se pomalu svézt. Sice se mu párkrát rozjely nohy, až zaujal komickou pozici, jež mě upřímně rozesmály, ale pomalu ale jistě se začínal učit. Za pár momentů už se na ledu vozil zcela přirozeně. „No vidíš, jsi úplný talent,“ povzbudila jsem tmavého vlčka a sama se začala vozit více do středu jezera. Tam ale Rolanda nepotkalo štěstí a jen tak tak se dostal bezpečně na pevnou zem. „Asi ještě není úplně ztvrdlý,“ zamyslela jsem se a rozhodně nehodlala nic riskovat. Už jsem rozhodně nedělala tak sebevědomé a rychlé pohyby, jako předtím. Pomaloučku a co nejopatrněji jsem se začala vracet zpět na břeh. Po oku jsem kontrolovala Venta, jestli se nedejbože nestalo něco i jemu.

<< Zubatá hora (přes Sněžné) | Vyruš přezimující zvíře

Vento přes mou snahu staříka odradit namítal, že by magie zimy přeci jen mohla být. „Možná nějaká speciální, i takové jsou. Ale bývají většinou specifické pro jednoho vlka a jsou docela vzácné,“ poznamenala jsem spíše neutrálně, abych staříka svým skepticismem neurazila. „Ale co já vím, nemohu znát vše. Můžeš někdy zkusit navštívit Života, ten o magiích ví úplně vše,“ pousmála jsem se na Venta. Ten byl rozhodně důvěryhodnější zdroj informací než my všichni dohromady.
Pomalu ale jistě jsme pak zamířili k oné sopce, o které jsem Ventovi povídala a raději to vzali už po nížinách. Venta ale zaujala pára stoupající z řeky. „Tomu se říká pára, vzniká z vody když je opravdu horká. To bude sopkou, která ji nějak zespodu zahřívá,“ vysvětlila jsem mladému vlčkovi. „Pokud se nepletu, tak ano. Myslím, že to bylo dokonce minulý rok v létě. Muselo to způsobit docela paseku, hlavně pro smečku nešťastníků, kteří se usadili v nedalekém lese,“ odpověděla jsem Rolandovi starostlivě. Vento dokonce našel malý černý kamínek, který tu asi zůstal po té události. „Aww, to je od tebe moc milé. Děkuji, Vento. Schovám si ho doma někde na památku,“ usmála jsem se na tmavého vlčka od ucha k uchu. Opravdu mne tím potěšil.
Cestou k velkému jezeru jsme se drželi řeky, která nás spolehlivě vedla. A asi i nějaký nebohý tvoreček, který se snažil nejhorší počasí přečkat, zvolil na své přezimování zrovna teplo vycházející od Ainy. A já, zaměřená momentálně na krásný kamínek, který mi Vento věnoval, jsem na toho drobečka šlápla, až nespokojeně zapískal. „Ups, pardon,“ omluvila jsem se poplašeně pošlapanému hlodavci. Ten se naštěstí pouštět do pranice nechtěl, a tak jen naposledy zafuněl a zmizel někde do hlubin zemi.

VVJ (přes Ainu) >>

<< Gejzíry (přes Sněžné hory) | Řekni Vlčíškovi, že na něj nevěříš

„Můžeme to vzít kolem jedné nedaleké, ale moc bych se jejímu vrcholku nepřibližovala. Je to rozhodně nebezpečnější, než nějaký gejzír,“ nabídla jsem, ale nebyla úplně odvařená z nápadu zdolávání sopky. Na takové dobrodružství by musel vyhledat nějaké větší adrenalinové nadšence bez pudu sebezáchovy. „Přesně tak, je to spíš taková zajímavost, na kterou jen tak nenarazíš. Ale rozhodně nejsou jen Gallireiské,“ potvrdila jsem Ventovu myšlenku.
Cestu do hor nám galantně prorážel sněhem Roland. Bylo to od něj milé, že na nás oba tak myslel. Určitě byl díky jeho gestu výšlap podstatně snazší, než kdybych se k němu rozhodla sama. Stárnoucí tělo by mi asi v půli cesty vypovědělo služby. Zdálo se ale, že jsme nebyli jediní, kdo se vydal v tomto zimním čase do hor. Roland se jako náš patřičný vůdce chopil slova a navázal s cizím vlkem konverzaci. Chudák stařík byl v domnění, že ho chrání Vlčíškova moc. Napadlo mě, jestli i ze mne bude jednou takto pomatená stará dáma, neschopna rozeznat pohádky od reality. Neměla jsem to srdce mu oponovat, zato Roland se ho pokoušel opatrně přitáhnout zpět na zem. Měl pravdu, nemohli jsme tu přece jen tak nechat vlka v takové zimě umrznout. Venta naopak zajímala magie, které mu údajný Vlčíšek slíbil.
„Takové magie nejsou, Vento. Pán si z tebe jen dělá legraci,“ opravila jsem falešnou naději Venta, že by se mohl nějaké zimní magii naučit. Roků už jsem měla dost na to, abych všechny zdejší magie poznala. A nikdo zimní neovládal, leda tak magii vody.
„Neberte si to špatně, ale na takové pohádky už je Vento moc starý. A my jakbysmet. Měl by se učit tomu, co opravdu existuje a nemít hlavu jen v oblacích,“ přesunula jsem omluvně pohled na staršího vlka. Přesto v pohledu byla jakási nesmlouvavost.
„Někdy je potřeba jen otevřít své srdce a věřit. Nikdo není moc starý na trochu fantazie nebo Vlčíška,“ namítl stařeček s milým dědečkovským úsměvem. Byl skoro nakažlivý, až mi nasadil brouka do hlavy. Možná měl pravdu. Na troše fantazie a dětské víry není nic špatného.
„Opatrujte se,“ popřála jsem na rozloučenou bílému přízraku v horách a doufala, že na naše přání dá. Já se poté zařadila po boku mých společníků a vykročila k oné sopce, která Venta tak lákala.

Sopka (přes Sněžné hory) >>

| Ohřej se u gejzírů

Gejzíry se setkaly s velkým obdivem a nadšením. Bylo to pro oči zase něco nového a nevysvětlitelného, oproti takové té každodenní klasice v podobě lesíků a luk. Oba dva si vzali mé předběžné varování k srdci a jen s obdivem z povzdálí pozorovali. I já jsem k jednomu nedávno vytrysklému přistoupila o malinko blíže a nechala si profouknout horkou párou kožíšek a trochu se prohřát. Bylo to v těchto teplotách velmi příjemné, i když opravdu krutá zima nenastala. Zatím se zdálo, že bude letos milosrdná.
„Hmmm, těžko říct. Asi to bude stejně nepředvídatelný a fascinující úkaz, jako jsou třeba takové sopky,“ odpověděla jsem na Rolandovu otázku a podrbala se zamyšleně zadní nožkou za uchem. Ani Vento netušil, ale přesto teorii měl. „Kdo ví. Ale gejzíry jsou různě po světě, i v nemagických zemích, tak to bude asi spíš kouzlo přírody,“ pousmála jsem se. Rozhodně jsem mu nechtěla kazit radost svým skepticismem, ale byly tady další kousíčky puzzlíků, které do skládanky úplně nezapadaly. „Vsadila bych se ale, že něco podobného dokáží vlci s magií vody napodobit. Ale originál je originál,“ napadlo mě ještě, abych to optimismem trochu dorovnala.
Se zatajeným dechem jsem pozorovala Rolanda, jak nahlíží do nitra díry, z které se před chvílí valila horoucí voda, ale naštěstí moc neotálel a nepříjemné spršce se bezpečně vyhnul. Vnitřně jsem si oddychla a nadchla se nápadem, který následně padl. „Touhle dobou to musí být výhled k nezaplacení,“ celá jsem se rozzářila a s ochotou se vydala ve stopách mých přátel. Snad to teď nebude moc nebezpečné, když přes noc napadlo tolik sněhu. Měli bychom to vzít opravdu pomalu a opatrně.

Zubatá hora (přes Sněžné hory) >>

<< Kierb | Připrav si vánoční hostinu

Ještě že jsme se docela rychle shledali, jinak bych měla opravdu starosti. A jak to tak vypadalo, napadlo nás všechny to stejné. „To je báječný nápad,“ usmála jsem se nad návrhem Rolanda. Ryba, zimní bobulky a bažant, co víc bychom si mohli přát. „Dobrou chuť i vám,“ opětovala jsem přání. A tak jsme si každý nabídli, ochutnali od každého něco a mé chuťové buňky zažívaly orchestr chutí. Co mě ale zaujalo, bylo to, že i Vento potkal ducha Vánoc. Vlastně to dávalo smysl, že se ukázal nás všem. Už už jsem se chtěla vyptávat, co sdělil duch Vánoc jim, ale nakonec jsem se rozhodla proti tomu. Buď jim pověděl ve zkratce něco podobného co mě, nebo to mohlo zacházet do osobních rovin a tam já neměla právo nakukovat. Všichni se ale vrátili s pozitivní náladou, což bylo hlavní.
Můj další návrh však vzbudil podiv u obou účastníků naší skromné výpravy, a tak bylo rozhodnuto. Šlo se za gejzíry. Nešli jsme ani moc daleko, bylo to jen podél řeky trochu dál na sever a už z dálky jsme mohli pozorovat erupce horké vodní páry. „Buďte ale opatrní. Nerada bych, aby se někomu něco stalo,“ neodpustila jsem si raději připomínku o bezpečnosti, jen co jsme se přiblížili k těmto vodním gigantům blíže. Po očku jsem nakupovala na to, jak budou oba na gejzíry reagovat, když je nikdy z blízka neviděli. Ani já jsem si nebyla moc jistá, jestli jsem viděla tyto Gallireiské, nebo někde mimo tuto zemi. Opatrně jsem nakračovala po poli a čekala, kdy vybouchne nějaký v našem blízkém okolí.

<< Od jezevce (přes hájek) | Udělej někomu radost dárkem

Zdálo se, že jsem z lesu obývaného jezevci, především tím kouzelným, opustila sama a nezbývalo nic jiného než na mou skupinku počkat. A abych si zkrátila čekání, rozhodla jsem se zabavit rybolovem, jak jsem před pár dny povídala Tonresovi. Sice nebyl štědrý den, měli jsme k němu ještě asi docela daleko, ale byla to hezká příležitost, jak si připomenout zvyky mé domoviny. A tak jsem se postavila předními tlapami do ledové vody a vyhlížela nějakou rybku, která se mi naskytne v dosahu. Nemusela jsem ani čekat dlouho, za chvíli proplouvala malá skupinka rybek, ale pro mou smůlu se mi nepodařilo žádnou ulovit. Prudkým pohybem jsem je jen vyplašila a musela tak zkoušet dál. Holt jsem vypadla z praxe, už to bylo nějakou dobu, co jsem naposledy lovila. Než se ale vrátili oba vlčci, svírala jsem v tlamě jednu macatou rybku. Jak byla větší, hůř se jí vyhýbalo mým zubům, a tak dnes skončí jako večeře. „Ahojky, už jsem se bála, že jsme se ztratili,“ přivítala jsem oba. „Tohle je malý dárek pro vás. Jen se budete asi muset podělit, druhou jsem bohužel ulovit nestihla,“ usmála jsem se na ně s omluvným pohledem a rybu k nim poposunula. Rozdělit na poloviny si ji jistě zvládnou. „Přemýšlela jsem, že bychom se mohli vydat kousek dál na sever. Jsou tam gejzíry, tak by to mohlo být hezké je vidět tak zblízka,“ nabídla jsem. Potřebovala jsem si navíc ohřát mokré tlapy, a to by bylo ideální řešení, mimo dalšího předvádění s magií. Nemusela jsem se pokaždé chýlit k této pomocné berličce.

Gejzírové pole >>

<< Řekla Kierb (přes Jezevčí hájek) | Jdi k Jezevci a promluv si s duchem Vánoc

Zájem o magie ve Ventovi vzrůstal s každou mou novou poznámkou o tom, jak to s nimi vlastně chodí. „Můžeme spolu pak trénovat. Chce to ale hodně trpělivosti a času,“ nabídla jsem mladému vlčkovi ochotně. „Budeme muset zkoušet různé magie, až narazíme na tu pravou,“ přibližila jsem mu nejsnadnější strategii, jak na to přijít. „Ale někdy to chce prostě čas. Objeví se sama, až je to potřeba, nebo až do toho dozraješ,“ doplnila jsem ještě, aby pak nebyl zklamaný, kdyby mu to hned nevyšlo. Do toho se připojil se zkušeností i Roland. Nad tím jsem vlastně nepřemýšlela, že by mohl být z opravdu vzdálených krajů a magii třeba nemít. Ale zmínka toho, že Roland magii neovládá, mě překvapila. Jeho oči měly ke zlaté daleko, tak jaktože? I Vento toto téma nakousl. „Třeba tě Gallirea změnila, ani o tom nevíš. Hnědé oči jsou tady znamením magie předmětů. Mají vlci odkud pocházíš zbarvené oči?“ natočila jsem se zájmem hlavu na stranu. „Ale má pravdu, jsou vlci z dalekých krajů, kteří magie nejenže nemají, nebo je ani neznají. Ale ani tehdy není všem dnům konec. Máme tu mocné vlky, kteří umí magie kohokoliv naučit, nehledě na to, kde se narodil,“ doplnila jsem ještě souhlas s Rolandem.
Pomalu ale jistě jsme tedy vkročili do lesíku a netrvalo dlouho, než si nás jeden jezevec našel. Nevypadal, že by nás vyháněl, nebo nás chtěl o něco obrat. Naopak, s významným pohledem na nás hleděl, pak pokynul hlavou na znamení, že ho máme následovat a vykročil hlouběji do lesa. S tázavým pohledem jsem přejela pohledem skupinku, ale nakonec jsem se jala následování našeho průvodce. Ten nás zavedl až na mýtinku, kde se vše změnilo.

Jen co jsem na mýtinu vstoupila, rázem se změnil čas a místo západu slunce brzké ráno s posledními červánky. Ani vlci, s kterými jsem před chvílí přišla, nebyli k nalezení. Jejich stopy končily někde mezi posledními stromy a pak prostě zmizely. Byla jsem tu tedy jen já. Já a co se za chvíli ukázalo, jedna další tajemná postava. Na mýtině stál javor. Konkrétně do posledního detailu přesně replika toho našeho v Sarumenu. A u něj, uprostřed dokonale zasněženého pole, seděla napůl průhledná postava.
„Dobrý den,“ pozdravila jsem magickou postavu s klidem a vykročila blíže.
„Dobrý den, drahá Maple. Rád vás poznávám. Jsem duch Vánoc. Ukazuji se vlkům, abych šířil radost z tohoto magického zimního času,“ usmál se na mě přízrak mile.
„To u nás tří asi nebude třeba. Máme tolik radosti, že bychom mohli dělat rozvážkové služby a šířit ji sami,“ opětovala jsem mu milý úsměv.
„To mne moc těší. Není nic krásnějšího než Vánoce strávené s vlky, na kterých nám záleží,“ odpověděl a radostně zavrtěl chvostem.
„Mohl by ses ukázat i Kasovi, mému synovi? Pravděpodobně stráví Vánoce sám, tak bych si moc přála, aby byl také šťastný,“ požádala jsem jej. Jako odpovědi se mi dostalo souhlasné pokynutí hlavou.
„Měla bych se vrátit za mou skupinou, aby mě nehledali. Moc děkuji za příjemné popovídání a přeji krásné svátky,“ rozloučila jsem se nakonec a vykročily ven z lesa, abych nedejbože nejdržovala. Kdo ví, zda se i zbytku duch Vánoc zjevil.

Kierb (přes Jezevčí hájek) >>

<< Kančí remízky (přes Travnatý oceán) | Napiš do postu aspoň 3 hlášky z vánočních filmů

Přeci jen jsem se trefila a nějakou tu vtipnou zkušenost s jezevci měl. Proč by se přeci jen tak uchechtával, když o nich byla řeč. A že se smál oprávněně. S pobaveným a překvapeným výrazem jsem historku poslouchala a musela s ním souhlasit. „Za tu snahu si ho opravdu zasloužil, to se musí uznat,“ zasmála jsem se od srdce i já. Naživo to muselo být opravdu komické.
Po krátkém přepadení ducha Vánoc a jeho následném vysušení jsme mohli dál pokračovat. „Tu ovládám já. Těm se naučíš později, až budeš dospělý úplně. S jednou vrozenou magií se narodí každý vlk, jen ji musí objevit. Dá se ji naučit používat, aby tě pak poslouchala na slovo,“ dovysvětlila jsem pravděpodobně neznámý koncept magie, která Venta patřičně zaujala.
To už jsme ale zamířili do lesa, kde jsem zahlédla ono zlaté světýlko. Nebyla jsem si jistá, jestli jsem byla jediná, ale ukázalo se, že se mi to opravdu nezdálo. Říkám, že vidím. Mrknu a vidím, pomyslela jsem si pro sebe. Už jsem si chvíli připadala jako blázen, kterému to dovádění vlezlo na mozek. Oko vidí, oko není blbec, ujistila jsem sama sebe. A my narazili na opravdové zlaté prasátko. „To ani já ne,“ přitakala jsem na Rolandův obdiv. I zbytek se přidal ke přání. Roland se naladil na podobnou notu, kterou jsem s přáním načala a zakončil to myšlenkou na Gwen, kterou jak se zdá stále ještě neviděl. Stáhlo se mi z toho srdce. Věděla jsem moc dobře, jak hrozný to je pocit. I já marně čekala na Kase a trvalo roky, než jsme se znovu setkali. Věnovala jsem mu jen povzbudivý úsmev, naznačující to, že se určitě brzy vrátí a že je jistě živá a zdravá. Zpět do přítomnosti nás ale vtáhl Vento, který začal vyjmenovávat dlouhatánský seznam přání, která ho v ten moment napadla.
To už jsme ale byli na cestě z lesa, jelikož jsme tak úplně nebyli vítaní. Myšlenkami jsem se vrátila zpět ke smečce a tomu, zda se k nám opravdu Tonres přidá. Někde v hloubi duše jsem věřila tomu, že ano. Tak jako všichni ostatní neodolá. Co peklo schvátí nikdy nenavrátí, pomyslela jsem si vesele. Jen ať smečka roste a vzkvétá. Dělalo mi to jen a jen radost. To už jsme ale dorazili do lesa, kde to pachem táhlo po jezevcích. „Jsme tady, že?“ ujistila jsem se u Rolanda, který les měl v paměti nejčerstvěji.

Za jezevcem (přes Jezevčí hájek) >>

<< Travnatý oceán | Najdi zlaté prase a něco si přej

Sice jsem se chopila vysvětlování toho, co že to jezevci vlastně jsou, ale moc dobře neposloužila. Holt musel Vento počkat, až je pozná na vlastní kožich. Roland měl ale podle všeho dost osobní setkání, se kterým se poutala vtipná historka. „Máš osobní zkušenost?“ vytáhla jsem zvídavě obočí a pobaveně se usmívala, když jsem tak pozorovala jeho snahu zadržet smích. Musela to být opravdu skvělá historka, se kterou by se mohl s Ventem a mnou podělit, abychom věděli, do čeho vlastně jdeme.
Venta pak přepadla hravá a podle všeho i duch Vánoc. „No, jako bys mu z oka vypad,“ zachechtala jsem se a s trochou soustředění kolem něj vzduch zahřála, aby nemusel i po zbytek cesty putovat jako duch Vánoc a nedejbože nachladnout. Tonrese už nějaká nemoc postihla, nemuseli jsme mít nemocných ve hvozdu vícero. A tak jsem ho krátce profoukla a jen co vypadal suše, magického zasahování jsem zanechala. „To magie vzduchu. Takhle v zimě se skvěle hodí,“ pousmála jsem se na vysvětlenou.
V lesíku na nás ale nečekal nazdobený vánoční stromek, nýbrž skupinka divokých prasat. Bývala bych byla z tohoto objevu docela zklamaná, nebýt jednoho čuníka, který se pyšnil oslnivě jasnou zlatou barvou. „Páni, vidíte to taky?“ zamrkala jsem s úžasem na tváři a pro jistotu pohledem přejela i mé společníky. Snad mě oči nešálí. „To je znamení, že bychom si měli něco přát,“ navrhla jsem další tradici a začala přemýšlet nad svým přáním. „Já si přeji, abychom měli po celou zimu spokojená plná bříška a bylo nám fajn,“ sdělila jsem nahlas své přání a vyčkávala, s čím příjdou Roland a Vento. Jen co ale přání zazněla, rozhodla jsem naši skupinu odvést jinam. Prasata si nás všimla a nevypadala nadšeně, že jim narušujeme domov. „Měli bychom jít, asi nejsme vítaní,“ špitla jsem a vyklidila pole.

Kierb (přes travnatý oceán) >>

<< Sarumen (přes Tenebrae) | Obdivuj krásu zimy
Pomalu jsme vystoupili z hvozdu a naskytl se nám pohled na nedalekou řeku, která pomalu ale jistě zamrzala. „Jezevčí kolonie je něco jako vlčí smečka. Jezevci žijí v takovém uskupení, aby jim bylo dobře a nemuseli se spolehnout jen sami na sebe,“ nakousla jsem odpověď na Ventovu otázku. „No a jezevce brzy uvidíš, jsou to takoví podivní tvorečkové s pruhovaným obličejem,“ doplnila jsem ještě a raději nechala, aby je pořádně poznal na vlastní oči. Ono by byl popis takový složitější a záleželo by dost na tom, jaké tvory už naživo viděl. Pomalu jsme překročili řeku a já v dáli v jednom z lesíků zahlédla podivný zlatý odlesk. Něco mezi stromy hodilo odlesk a mě padl přímo do oka. „Nechcete se nejprve nakouknout támhle? Něco tam zazářilo, třeba tam bude taky nějaký hezky nazdobený stromek,“ nabídla jsem a zvědavost mě tam rovnou vedla. Jezevci nám určitě neutečou, napadlo mě a já se tak krátce chopila vedení naší skupinky.
Cestou jsem však musela obdivovat, jak krásná zimní krajina skutečně je. Vše bylo obalené v bílé peřince, z větví stromů koukaly rampouchy a my za sebou zanechávali cestičku hlubších stop, jak se nám tlapy do peřinky propadávaly. I obláčky horkého dechu dodávaly na atmosféře a vzduch byl touhle dobou opravdu perfektní. Spokojeně jsem přimhouřila a hluboce vydechla a nadechla. Vstřebávala jsem každý moment a doufala, že nám všem bude takhle fajn dlouho do budoucna. A že i ostatní Sarumenštví tráví zimní časy takhle hezky a užívají si těchto momentů naplno. Les se ale rychle blížil a já celá napnutá vstoupila mezi první stromy.

Kančí remízky >>

| Naplánuj si letní dovolenou

Náš obraz se pomalu ale jistě rýsoval s každým dalším výtvorem. Jen co přibyl had a hvězdičky nad stromečkem, bylo nadmíru jasné, že se nejedná o rybí kostřičku, jak Vento hádal, ale o náš ozdobený stromeček, který se nám v srdci lesa pyšní. „Moc se nám to povedlo,“ usmála jsem se od ucha k uchu na oba dva mé společníky a na nápad, že bychom se pod naše dílo měli podepsat, jsem souhlasně pokývala a důkladně otiskla i svou tlapu vedle zbytku. „Škoda jen, že nám to tu nezůstane napořád,“ povzdychla jsem si, ale přesto měla na tváři smířený úsměv. Takový byl holt život, uměl být někdy hořkosladký. V naší paměti ale tahle zima určitě zůstane.
Sama jsem pak navrhla zimní procházku, která se setkala s nadšením. „Bez tebe bychom nikam nešli,“ ujistila jsem nejmladšího člena skupinky s úsměvem. Jako by existovala možnost, že bychom ho tady nechali. „Oooh, to zní hezky! Mohlo by to být moc fajn,“ odsouhlasila jsem Rolandův nápad. Ten se pak chopil vedení a vyprovodil naši skupinku ven z lesa. Já se na hranicích naposledy zastavila, zvedla hlavu k nebi a dala dlouhým zavytím najevo, že na neurčito odcházíme z území. Hvozd jsme ale nechávali v dobrých rukou, bylo tu cítit hned několik pachů, hlavně tedy Wolfi. Na tu jsem se vždy mohla spolehnout.
Sama jsem se zamyslela, jak dlouho to vlastně bylo, co jsem na nějakou výpravu opouštěla les. A hlavně tedy sama, nikoliv z donucení za pomocí nějaké Gallireiské magie, která mě někam náhodně přesunula. Musely to být už roky. Možná by mi nějaká ta obchůzka mimo území neuškodila. Mohla bych si třeba v létě protáhnout nohy a podívat se někam, kde jsem ještě nebyla. Určitě jsem neprocestovala celou Gallireu a je toho hodně, co jsem za mlada nestihla. Tak proč to teď nedohnat.

Travnatý oceán (přes Tenebrae) >>

| Vytvoř obraz ve sněhu

Kolouvání se uchýlilo ke konci, jen co se mladému vlčkovi dostalo odplaty na Rolanda, který se spikl i proti němu. S pobaveným výrazem jsem to sledovala opodál a raději dělala na oko mrtvou, abych už nemusela pobíhat a vyhýbat se, jako doposud. Mé tělo dostalo pořádný záhul a z tohohle dovádění se bude vzpamatovávat ještě nějakou tu chvíli. Naštěstí jsme našli pohodovější program, v podobě budování sněhového veledíla. Které se ať už omylem, nebo uměleckým záměrem, měnilo víc a víc na dost netradiční zimní stavbu v podobě hada. Někdo plácá sněžné vlky, zato my tady přerostlé žížaly. I mým společníkům se nápad zalíbil a s melou drobností v podobě očiček se už mohl pyšně koukat na svět. A jak navrhl Roland, hlídat nám náš ozdobený stromek. „To teda,“ zazubila jsem se na poznámku Venta.
To už mladý vlček vymýšlel další skopičiny, které podniknout. A vymyslel další válení ve sněhu a dělání sněžných andělíčků. Pohledem jsem zaznamenala úsměv, který mi byl věnován Rolandem a i já mu ho letmo oplatila. Myslím, že mluvil za vše. Oba jsme byli šťastní, že můžeme takhle krásně prožít zimní chvilky. „To se nedá odmítnout,“ souhlasně jsem pokynula hlavou na souhlas a nedaleko řádícího Venta začala také tvořit svého andílka. Nebo ptáčka, jak jim říkal. Osobně se mi ten nápad líbil víc. Se zájmem jsem zvedla hlavu a prohlédla si jeho dílo. „No jo, ten je krásný. Jako by přímo z oblohy sletěl,“ chválila jsem jej. Sama jsem se pak dala do pořádného válení, i když jsem do toho tolik energie nedávala. Můj už byl takový unavený životem, ale to ničemu nevadilo. Přeci jen byl hezký. Když jsem se opět zvedla a pořádně si jej prohlédla, usadila jsem se vedle Rolanda, který se zapojil umělečtější cestou a začal ve sněhu kreslit strom. „Hmm, když trochu přimhouříš oči, je to strom jako vyšitý,“ okomentovala jsem s pobavením Rolandovo dílo a povzbudivě se na něj pousmála. Snaha tam vidět rozhodně byla a ozdoby to dotáhly do konce. „Chybí tam náš had,“ dodala jsem a jedním tahem jsem do sněhu nakreslila klikyhák. „Co kdybychom se prošli někam mimo hvozd, než napadne sněhu moc? Mohla by to být krásná procházka,“ nabídla jsem zbytku. „A dovádět můžeme i cestou,“ ujistila jsem s úsměvem i nejmladšího z nás, který se do zimních radovánek docela vžil.

| Uplácej sněžného hada

„Ohoho, tak to se předveďte,“ vyzvala jsem Rolanda s přimhouřením očí a širokým úsměvem. Následovalo divoké hopsání, uhýbání a válení kotoulů, jen abych to udělala mrněti na oko co nejsložitější. Jen co jsem ale viděla, že se blíží moment hodu, zpomalila jsem a nechala kouli dopadnout. Jedna Ventova koule se sice za letu trochu rozsypala, ale zato se trefila na hlavu, až jsem měla čelo úplně bílé. „Ah! Zásah!“ zvolala jsem dramaticky. Další koule letěla od Rolanda, který také na nic nečekal. Ten se zase trefil do boku a dal tak příležitost Ventovi opět zasáhnout. Tahle už byla lepší a rozplácla se o čenich, jak jsem se na Venta překvapeně ohlédla. „Aaaa, dostali jste měěě,“ zanaříkala jsem falešně a dramaticky se svalila do sněhu s vyplazeným jazykem a zavřenýma očima ležet jako mrtvola.
To už se mezitím kluci dokoulovali a i Roland skončil na zádech. A přišel se skvělým nápadem. „To zní skvěle,“ převalila jsem se na břicho a začala se pomalu zvedat. Rozhodně jsem nehodlala otálet. Předníma jsem začala shrnovat sníh na jednu hromadu, než jsme spolu nahromadili pořádnou hromádku. Ne sice do výšky, ale do šířky byla celkem obdivuhodná. Nyní přišla ta zábavnější část – modelování. Usilovně jsem začala sníh tlapami udusávat a mačkat do pevnějšího tvaru a nechala mé společníky zase pracovat na jiné části. Po nějaké chvíli práce jsem ale vzhlédla a uvědomila si, že se nám sněhové dílo formuje do dost netradičního vánočního hada. „Hmm, viděla bych to na vánočního hada,“ zazubila jsem se pobaveně a zamávala ocasem. Nápad se mi líbil, alespoň to bylo vtipné. Odběhla jsem od skupinky a začala pod jedním ze stromů usilovně hrabat, než na mě vykoukly dva opály. Náš les byl takovým pokladem celkem známý. Ty jsem pak usadila v hlavičce hada, aby měl na svět jak koukat. „Celkem fešák,“ vyhodnotila jsem naše dílo.