Gallirea - Příspěvky uživatele

<< VVJ (přes Východní hvozd)

Cesta nás vedla přes menší hory, přesto ne zrovna snadné na překonání. Rozhodně se horám na severu nerovnaly ani po kotníky, ovšem terén měly docela zapeklitý. V tomto počasí, kdy byl vlk rád, že si vidí na čumák, opravdu nepříjemné. Na vícero místech jsme tak byli nuceni překonat různé balvany a zapojit unavené svaly k přeskoku z jednoho na druhý. No, pro stárnoucího vlka nic příjemného, naštěstí ale nikdo nepřišel k úrazu.
Vento se nejvíce těšil na jídlo, což byla opravdu dobrá volba. Já na rozdíl od zbytku skupiny před odchodem jedla. Poslední jídlo, co jsem je viděla jíst, byla naše skromná hostina. Museli být oba opravdu vyhladovělí. Naštěstí na nás doma čekal náš podivný divočák. Roland souhlasil a připojil k přání dobrou společnost. Samozřejmě pak nechyběla zmínka ani vyhřátého úkrytu a měkoučkého pelechu. „Hmmm, už mi úplně chybí. Naštěstí máme nasbírané dříví na podpal, tak se můžeme jít hned zahřát a pořádně najíst. A hlavně to nejhorší počasí prospat,“ pousmála jsem se. Než domů dorazíme, bude se pravděpodobně opět smrákat.
Tu Vento zmínil onu Přízračku, o které se už někdy zmiňoval, ale já si ne a ne vybavit kdy to asi mohlo být. Jen jsem pozorně nastražila uši a na tmavého černého vlčka se otočila. I Roland se chytl stejné myšlenky a na rozdíl ode mne si spojil onu postavu s Ventovým zpěvem. No jo! uvědomila jsem si. Měl lepší paměť než já.

Tenebrae (přes Esíčka) >>

Zdravím, mí nejdražší Sarumenští! ♥
Nesu vám shrnutí letošního roku, než se nám přehoupne na ten další, nějaké ty last-minute změny, které nám sčítání postíků nadělalo v hierarchii, slavností vyhodnocení fretky roku a osobní naděje a cíle na další rok.

<< Ragarské pohoří (přes Severní Galtavar)

Vento měl obavy o svou kamarádku, Marion, kterou naposledy ztratil a od té doby ji neviděl. Jeho obavy byly oprávněné, v tomhle počasí nebylo moc radno se potulovat a já sama doufala, že o nás teď nemají ostatní členové obavy. „Myslím, že se není čeho bát. Marion je šikovná holka a už má za ty roky s Gallirejskou zimou zkušenosti. Určitě na nás už dávno čeká na vyhřáté kožešince,“ ujistila jsem mladého vlčka. Snad to nepodceňuje ani zbytek smečky a stahují se tak jako my domů. „To teda,“ souhlasila jsem s Rolandem. To vražedné ticho mi nahánělo hrůzu. Většinou, když příroda takhle ztichla, to znamenalo jen samé špatné věci. A tak jsme tiše šli a jediné, co se v okolí roznášelo, byly zvuky vrzajícího sněhu pod našimi tlapami a naše dechy. Pohled jsem zaměřila na ledový obláček mého dechu. Muselo být opravdu hodně hodně chladno. „Na co se těšíte domů nejvíc?“ nadhodila jsem s milým úsměvem téma. Třeba nás to trochu zahřeje.

Zrcadlové hory (přes Východní hvozd) >>

„Máme na takové pospávání v nemilých podmínkách životní zkušenosti i kožíšky,“ ujistila jsem mladíka, který se obával o to, že bychom tu ve sněhu umřeli. Rozhodně nemohl být daleko od pravdy, tahle zima totiž nesmírně připomínala tu, kterou zažila na vlastní kůži Darkie. Ale strašit ho tím rozhodně nebyl nejlepší nápad. Raději se opatrně zdekovat domů, dokud není všude úplná hrůza. Oba se naštěstí prospali docela dobře, což byl ideální stav. Energii na cestu domů budeme určitě potřebovat. „Naštěstí jsme všichni celí, tak to nakonec dopadlo dobře. A příště si vybereme lepší místečko,“ doplnila jsem Rolanda, přestože měl svatou pravdu. „Bude to asi nejlepší. Měli bychom se všichni pořádně prohřát a najíst,“ souhlasně jsem pokynula hlavou a vykročila za naším medvědovitým průvodcem. „Nene, to už ho raději obejdeme. Klouzání na ledu jsme myslím měli všichni až až,“ pousmála jsem se na Venta a ujistila ho, že se nemusí jezera bát.

VVJ (přes Severní Galtavar) >>

<< Jedlák

Naštěstí jsme po krátkém setkání se Smrtí vzali úspěšně nohy na ramena a zamířili k nedalekým horám. Kluci si vyměnili názory na naši bohyni a uznali za vhodné, že by to chtělo dočerpat energii a dali se do hrabání díry ve sněhu, kde by mohli pohodlněji přespat. Bylo to to nejmoudřejší rozhodnutí, jaké jsme mohli učinit a mladý vlk zabrat jen co zamhouřil víka. Ani já neotálela, díru si vyhloubila a spokojeně se v ní uvelebila. „Dobrou noc,“ popřála jsem Rolandovi, jako jedinému aktuálně vzhůru a ponořila se do říše snů.
Vzbudilo mě až tlumené halekání a to, jak ze mne trochu opadává sněhová peřinka. Hmm? pomyslela jsem si rozespale a nadzvedla hlavu. Z bílé hromadky, pod kterou jsem ještě před chvílí odpočívala, jsem teď pomateně koukala. Ah, byl to jen Vento. A tak jsem si zívla, zvedla se na všechny čtyři a pořádně se protáhla, až mi zapraskaly klouby. „Dobré ráno,“ popřála jsem mladíkovi a zamlaskala.Tedy, podvečer... Jak dlouho jsme tu asi tak spali? napadlo mě. „Jak jste se vyspali?“ optala jsem se obou dvou. Možná bychom měli pomalu zamířit domů…

Maple
75 mušliček
15 perel
45 drahokamů
75 kamínků
45 květinek
15 křišťálů
50% sleva na modifikace
50% sleva na spešl magii
2 bonusy štěstí
2 teleportační lístky
Drag
Vlčecí pitíčko
magie od života bez hvězd (myšlenky)
magie od Smrti bez hvězd = 20 křišťálů a 180 oblázků Vyber si magii nebo nic. Oprava: Magii emocí, prosím
vymaxování 1 vlastnosti (10% nad vrozené do obratnosti)
vymaxování 1 magie (země)
2 hvězdy do magie (myšlenky)
2 hvězdy do vlastností (2% nad vrozené do rychlosti)
Lesní strážce - vydra malá

<< VVJ (přes Galtavar) | Dej Smrti dárek, abys v ní vzbudil vánoční náladu

Naštěstí jsme všichni vyvázli bez většího úrazu, maximálně tak s o něco zdravějším respektem k zamrzlým plochám. A to rozhodně nikomu z nás neuškodí. „To teda,“ zasdílela jsem stejné pocity s ostatními. „I já jsem v pořádku,“ potvrdila jsem Rolandovi. A tak jsme se mohli vzdálit do nedalekého lesa a zkusit štěstí se Smrtí.
Cestu nám trochu zkřížilo stádo procházejících losů, kterým jsme se tedy museli menší oklikou vyhnout. „Neskutečně majestátní tvorové. Jeden z nich má opravdu respekt,“ souhlasila jsem s Rolandem a s úžasem pozorovala tyhle giganty. Právě díky této šikovné oklice jsme narazili na hnízdečko straky zlodějky, která asi kradla právě Smrti. A my pak od Rolanda dostali hezký dáreček v podobě stračích pírek za ouška. „Teď nám to teprve sluší. Děkujeme,“ rozzářila jsem se z hezkého dárečku i já. To jsme každý popadli pár kamínků a zamířili hlouběji do lesa. Nemuseli jsme ale mířit až ke zřícenině, Smrt si nás odchytla hezky z kraje. Stačil jediný pohled a veškerá hrůza, kterou z ní vždy mám, se opět dostavila. Jeden si prostě nikdy nezvykne, sebevíc se její přítomnosti může vystavovat. Vento to na ni zkoušel jako první a hezky zdvořile, ovšem čarodějnice se nenechala obměkčit. I pokus Rolanda byl neúspěšný a setkal se jen s dalším osočením a vrčením. „Nebudeme vás již déle zdržovat. Děkujeme za Váš čas,“ rozloučila jsem se jen, hluboce se Smrti poklonila, a i já odložila lesklé kamínky k těm ostatním. Smrt opět hluboce zavrčela, ale to už jsme byli všichni na odchodu. Obměkčit ztělesnění zla bylo jednoduše náročné. Alespoň jsme to ale měli rychle za sebou.
I já pak doběhla své společníky a souhlasně pokývala hlavou na slova hnědého. „To zní báječně, alespoň se z toho trochu vzpamatujeme,“ usmála jsem se na oba vřele a následovala vedení Rolanda.

Ragar >>

| Projeď se na kře

„Přesně tak. Život přivádí na svět nové dušičky, zatímco Smrt je z v ten pravý čas odvádí. A sídlí právě tady mezi námi,“ potvrdila jsem Ventovu domněnku. Bylo to skoro k neuvěření, že bychom sdíleli svět se ztělesněním těchto nedílných součástí života. A že mohou smrtelníky obdarovávat magiemi a jinými dovednostmi. Ventovi se nápad s návštěvou Smrti zalíbil. „Zbožňuje lesklé kamínky a jiné drahokamy, takže tím jí uděláš určitě moc radost,“ navrhla jsem. Tím vlk rozhodně nešlápl vedle.
Klouzání po ledu se ale nakonec ukázalo být dost špatným nápadem. Ledová plocha asi nebyla v místech úplně zmrzlá, a tak se stalo, že se krátce po incidentu s Rolandem octl na ledové kře i Vento. „Vento!“ štěkla jsem vyplašeně. Hbitě jsem se otočila a zamířila za ním, abych mu jakkoliv pomohla, ale i pode mnou to nakonec zapraskalo a všichni tři jsme se nebezpečnému plutí na kusu ledu nevyhli. Než jsem se ale stihla vzpamatovat, stál malý vlček po boku Rolanda a nyní bylo bezpečné přesunutí na pevninu na mě. Zhluboka jsem se nadechla, sesbírala poslední špetku odvahy, kterou jsem v sobě našla a začala tlapami pádlovat směrem k pevnině. „Jste všichni v pořádku?“ houkla jsem na oba poplašeně a starostlivě je celé prohlédla od hlavy k patě. „Měli bychom odsud raději zmizet,“ pobídla jsem své společníky ke kroku a zamířila do jedlového lesíku. Cestou k lesu jsme přecházeli planinu, kudy zrovna putovalo i stádo losů, a tak jsme je museli raději obejít bezpečným obloukem. Ale právě díky této malé odbočce jsem v trávě na kraji lesíku zahlédla malou hromádku lesklých kamínků, kolem které hopsala straka. Neváhala jsem, k pestrobarevnému opeřenci přiběhla a hlasitě vyštěkla, až se straka v panice zvedla a odlétla. „Rychle berte, než se vrátí nám vyprášit kožich,“ pobídla jsem šeptem oba vlky a sama do tlamy nabrala ze dva malé lesklé drahokamy.

Jedlový pás (přes Galtavar) >>

<< Sopka (přes Ainu) | Jdi bruslit

„Přesně tak. Máme tu dva mocné vlky, sourozence Života a Smrt. Oba umí pomáhat vlkům být silnější a šikovnější v používání magií. Zrovna Smrt tady žije docela nedaleko, tak bychom ti to mohli ukázat. A třeba ji i navštívit a malým dárečkem v ní vzbudit vánoční náladu,“ navrhla jsem mé společnosti. Nebyla sice zrovna přátelská, naopak to byla docela zlá ježibaba, ale Vánoce určitě mají kouzelný dopad i na bohy samotné. Nebyl to úplně zlý nápad. Uvidíme, jestli se toho chytí i ostatní.
„Uvažuješ správně, Vento. Jsi moc chytrý,“ pochválila jsem mladíka v jeho logickém uvažování. „Gejzíry potřebují v okolí sopku, aby je mělo co ohřívat a pak chrlit horkou vodu. Ale ne každý sopka musí mít v okolí gejzíry,“ potvrdila jsem mu jeho domněnku. „Proto je na světě gejzírů vícero, jelikož tu nemáme jedinou sopku na světě,“ pousmála jsem se.
U Jezera se Roland pustil do bruslení a nabádal nás, abychom se přidali. „Je to jednoduché. Stačí se odrazit a nechat led, aby tě vedl. Zkus to, je to moc fajn“ pobídla jsem Venta, sama vyskočila na led a nechala se pomalu svézt. Sice se mu párkrát rozjely nohy, až zaujal komickou pozici, jež mě upřímně rozesmály, ale pomalu ale jistě se začínal učit. Za pár momentů už se na ledu vozil zcela přirozeně. „No vidíš, jsi úplný talent,“ povzbudila jsem tmavého vlčka a sama se začala vozit více do středu jezera. Tam ale Rolanda nepotkalo štěstí a jen tak tak se dostal bezpečně na pevnou zem. „Asi ještě není úplně ztvrdlý,“ zamyslela jsem se a rozhodně nehodlala nic riskovat. Už jsem rozhodně nedělala tak sebevědomé a rychlé pohyby, jako předtím. Pomaloučku a co nejopatrněji jsem se začala vracet zpět na břeh. Po oku jsem kontrolovala Venta, jestli se nedejbože nestalo něco i jemu.

<< Zubatá hora (přes Sněžné) | Vyruš přezimující zvíře

Vento přes mou snahu staříka odradit namítal, že by magie zimy přeci jen mohla být. „Možná nějaká speciální, i takové jsou. Ale bývají většinou specifické pro jednoho vlka a jsou docela vzácné,“ poznamenala jsem spíše neutrálně, abych staříka svým skepticismem neurazila. „Ale co já vím, nemohu znát vše. Můžeš někdy zkusit navštívit Života, ten o magiích ví úplně vše,“ pousmála jsem se na Venta. Ten byl rozhodně důvěryhodnější zdroj informací než my všichni dohromady.
Pomalu ale jistě jsme pak zamířili k oné sopce, o které jsem Ventovi povídala a raději to vzali už po nížinách. Venta ale zaujala pára stoupající z řeky. „Tomu se říká pára, vzniká z vody když je opravdu horká. To bude sopkou, která ji nějak zespodu zahřívá,“ vysvětlila jsem mladému vlčkovi. „Pokud se nepletu, tak ano. Myslím, že to bylo dokonce minulý rok v létě. Muselo to způsobit docela paseku, hlavně pro smečku nešťastníků, kteří se usadili v nedalekém lese,“ odpověděla jsem Rolandovi starostlivě. Vento dokonce našel malý černý kamínek, který tu asi zůstal po té události. „Aww, to je od tebe moc milé. Děkuji, Vento. Schovám si ho doma někde na památku,“ usmála jsem se na tmavého vlčka od ucha k uchu. Opravdu mne tím potěšil.
Cestou k velkému jezeru jsme se drželi řeky, která nás spolehlivě vedla. A asi i nějaký nebohý tvoreček, který se snažil nejhorší počasí přečkat, zvolil na své přezimování zrovna teplo vycházející od Ainy. A já, zaměřená momentálně na krásný kamínek, který mi Vento věnoval, jsem na toho drobečka šlápla, až nespokojeně zapískal. „Ups, pardon,“ omluvila jsem se poplašeně pošlapanému hlodavci. Ten se naštěstí pouštět do pranice nechtěl, a tak jen naposledy zafuněl a zmizel někde do hlubin zemi.

VVJ (přes Ainu) >>

<< Gejzíry (přes Sněžné hory) | Řekni Vlčíškovi, že na něj nevěříš

„Můžeme to vzít kolem jedné nedaleké, ale moc bych se jejímu vrcholku nepřibližovala. Je to rozhodně nebezpečnější, než nějaký gejzír,“ nabídla jsem, ale nebyla úplně odvařená z nápadu zdolávání sopky. Na takové dobrodružství by musel vyhledat nějaké větší adrenalinové nadšence bez pudu sebezáchovy. „Přesně tak, je to spíš taková zajímavost, na kterou jen tak nenarazíš. Ale rozhodně nejsou jen Gallireiské,“ potvrdila jsem Ventovu myšlenku.
Cestu do hor nám galantně prorážel sněhem Roland. Bylo to od něj milé, že na nás oba tak myslel. Určitě byl díky jeho gestu výšlap podstatně snazší, než kdybych se k němu rozhodla sama. Stárnoucí tělo by mi asi v půli cesty vypovědělo služby. Zdálo se ale, že jsme nebyli jediní, kdo se vydal v tomto zimním čase do hor. Roland se jako náš patřičný vůdce chopil slova a navázal s cizím vlkem konverzaci. Chudák stařík byl v domnění, že ho chrání Vlčíškova moc. Napadlo mě, jestli i ze mne bude jednou takto pomatená stará dáma, neschopna rozeznat pohádky od reality. Neměla jsem to srdce mu oponovat, zato Roland se ho pokoušel opatrně přitáhnout zpět na zem. Měl pravdu, nemohli jsme tu přece jen tak nechat vlka v takové zimě umrznout. Venta naopak zajímala magie, které mu údajný Vlčíšek slíbil.
„Takové magie nejsou, Vento. Pán si z tebe jen dělá legraci,“ opravila jsem falešnou naději Venta, že by se mohl nějaké zimní magii naučit. Roků už jsem měla dost na to, abych všechny zdejší magie poznala. A nikdo zimní neovládal, leda tak magii vody.
„Neberte si to špatně, ale na takové pohádky už je Vento moc starý. A my jakbysmet. Měl by se učit tomu, co opravdu existuje a nemít hlavu jen v oblacích,“ přesunula jsem omluvně pohled na staršího vlka. Přesto v pohledu byla jakási nesmlouvavost.
„Někdy je potřeba jen otevřít své srdce a věřit. Nikdo není moc starý na trochu fantazie nebo Vlčíška,“ namítl stařeček s milým dědečkovským úsměvem. Byl skoro nakažlivý, až mi nasadil brouka do hlavy. Možná měl pravdu. Na troše fantazie a dětské víry není nic špatného.
„Opatrujte se,“ popřála jsem na rozloučenou bílému přízraku v horách a doufala, že na naše přání dá. Já se poté zařadila po boku mých společníků a vykročila k oné sopce, která Venta tak lákala.

Sopka (přes Sněžné hory) >>

| Ohřej se u gejzírů

Gejzíry se setkaly s velkým obdivem a nadšením. Bylo to pro oči zase něco nového a nevysvětlitelného, oproti takové té každodenní klasice v podobě lesíků a luk. Oba dva si vzali mé předběžné varování k srdci a jen s obdivem z povzdálí pozorovali. I já jsem k jednomu nedávno vytrysklému přistoupila o malinko blíže a nechala si profouknout horkou párou kožíšek a trochu se prohřát. Bylo to v těchto teplotách velmi příjemné, i když opravdu krutá zima nenastala. Zatím se zdálo, že bude letos milosrdná.
„Hmmm, těžko říct. Asi to bude stejně nepředvídatelný a fascinující úkaz, jako jsou třeba takové sopky,“ odpověděla jsem na Rolandovu otázku a podrbala se zamyšleně zadní nožkou za uchem. Ani Vento netušil, ale přesto teorii měl. „Kdo ví. Ale gejzíry jsou různě po světě, i v nemagických zemích, tak to bude asi spíš kouzlo přírody,“ pousmála jsem se. Rozhodně jsem mu nechtěla kazit radost svým skepticismem, ale byly tady další kousíčky puzzlíků, které do skládanky úplně nezapadaly. „Vsadila bych se ale, že něco podobného dokáží vlci s magií vody napodobit. Ale originál je originál,“ napadlo mě ještě, abych to optimismem trochu dorovnala.
Se zatajeným dechem jsem pozorovala Rolanda, jak nahlíží do nitra díry, z které se před chvílí valila horoucí voda, ale naštěstí moc neotálel a nepříjemné spršce se bezpečně vyhnul. Vnitřně jsem si oddychla a nadchla se nápadem, který následně padl. „Touhle dobou to musí být výhled k nezaplacení,“ celá jsem se rozzářila a s ochotou se vydala ve stopách mých přátel. Snad to teď nebude moc nebezpečné, když přes noc napadlo tolik sněhu. Měli bychom to vzít opravdu pomalu a opatrně.

Zubatá hora (přes Sněžné hory) >>

<< Kierb | Připrav si vánoční hostinu

Ještě že jsme se docela rychle shledali, jinak bych měla opravdu starosti. A jak to tak vypadalo, napadlo nás všechny to stejné. „To je báječný nápad,“ usmála jsem se nad návrhem Rolanda. Ryba, zimní bobulky a bažant, co víc bychom si mohli přát. „Dobrou chuť i vám,“ opětovala jsem přání. A tak jsme si každý nabídli, ochutnali od každého něco a mé chuťové buňky zažívaly orchestr chutí. Co mě ale zaujalo, bylo to, že i Vento potkal ducha Vánoc. Vlastně to dávalo smysl, že se ukázal nás všem. Už už jsem se chtěla vyptávat, co sdělil duch Vánoc jim, ale nakonec jsem se rozhodla proti tomu. Buď jim pověděl ve zkratce něco podobného co mě, nebo to mohlo zacházet do osobních rovin a tam já neměla právo nakukovat. Všichni se ale vrátili s pozitivní náladou, což bylo hlavní.
Můj další návrh však vzbudil podiv u obou účastníků naší skromné výpravy, a tak bylo rozhodnuto. Šlo se za gejzíry. Nešli jsme ani moc daleko, bylo to jen podél řeky trochu dál na sever a už z dálky jsme mohli pozorovat erupce horké vodní páry. „Buďte ale opatrní. Nerada bych, aby se někomu něco stalo,“ neodpustila jsem si raději připomínku o bezpečnosti, jen co jsme se přiblížili k těmto vodním gigantům blíže. Po očku jsem nakupovala na to, jak budou oba na gejzíry reagovat, když je nikdy z blízka neviděli. Ani já jsem si nebyla moc jistá, jestli jsem viděla tyto Gallireiské, nebo někde mimo tuto zemi. Opatrně jsem nakračovala po poli a čekala, kdy vybouchne nějaký v našem blízkém okolí.