Příspěvky uživatele

//Pokud je ještě místo, hlásím Lilac :D

//Loterie 1

V úkrytu panovala dobrá nálada a poprvé po dlouhé době se sem stáhla valná většina smečky. Byla jsem ráda, že se tak stalo a všichni se mohou lépe seznámit. Byli tu určitě tací, kteří některé ještě ani nezahlédli. A já pak taky mohla mít klid na duši, že jsou všichni živí, zdraví a hlavně teď v teple a bezpečí. Pohledem jsem přejížděla jednoho po druhém a snažila si vybavit kdo tu ještě chybí. Na první pohled bylo jasné, že tu nemáme zrzavou dvojici a jejich vrstevníka, Stara. Taky Lilith jsem dlouho neviděla, ale jestli měla stejně toulavé tlapky jako Duncan, nebylo se moc čemu divit. No a v neposlední řadě nám tu scházela Světluška. O tu jsem měla starosti nejvíce, ale měla tak dobré srdce a vlčecí temperament, že by se jí jistě někdo zželel a dovedl by nám ji domů, kdyby byla v nějaké kalamitě. Taky se k nám před tím, než udeřila největší zima, přidala Jasnava, která se teď měla nejvíce k vlčatům a Marion trochu usměrňovala. Wolfganie se pak chopila kontroly nové návštěvy, kterou nám sem přivedla Islin. Dokud naši ochránci na návštěvu, kterou nám sem zavedli, dohlíželi, neměla jsem jediný problém. Wolfi ke mne ještě přiběhla s hlášením, že se mlha zase chová podivně a že se kontroly ujme. „Dávej na sebe pozor a kdyby cokoliv, vyj,“ pokynula jsem jí vděčně hlavou, ale nemohla si pomoci a s obavami sledovat jak odchází. Hvozd sem tam přepadla nějaká nepříjemnost, ale teď, když jsme tu měly čerstvě narozená vlčata, jsme si to prostě nemohli dovolit. Nasucho jsem polkla a rozhodla se zatím věnovat jiným členům, abych přišla na trochu lepší myšlenky. A tak jsem se vydala zpět za skupinkou Marion, Vento, Nickolas a Jasnava. „Zdravíčko,“ popřála jsem všem. „To nám to ale rostou, co?“ pousmála jsem se hlavně na Marion, která se snažila o děvčata opatrně starat. „Nemáte někdo hlad? Vento?“ mrkla jsem hlavně o malého pečovatele, o kterém jsem věděla, že před pár dny prošel velkým cestováním.

//No u Neyteri nevím, ale Darkie se rozplynula :D Úkryt 2.2.2022 17:41: "Světlo pohaslo, mé tělo jako kdyby zmizelo z povrchu zemského. Místo toho se v jeskyni objevily okvětní lístky červené růže."

Vzhled


Povaha

The Nowhere King

Vzhled


Povaha

Vzhled


Povaha

Loterie 1

Přestože jsem navrhovala, že by si o tom měly s Wolfganie promluvit jen samy, Marion byla proti a prosebným pohledem namítala, že by byla raději, kdybych u toho přeci jen byla. „Dobrá,“ povzdechla jsem si. Snad to nebude ani Wolfi vadit, když u toho bude další posluchač. Přeci jen by to bylo jednodušší pro obě dvě a navíc by se mohla Wolfi ujistit, jestli Marička opravdu ví, jak k nim přišla. Zatím to totiž vypadalo, že z toho byla dost překvapená. A ani velkou vazbu k dvěma kuličkám nechovala. Přiznala, že by byla raději jejich kamarádka na hlídání. „Je to strašidelné, hlavně když jsi s tím nepočítala, ale ono to příjde. Potřebují maminku, stejně tak jako jsi ji potřebovala ty. Kamarádů může mít každý hromadu, ale maminku jen jednu,“ namítala jsem s vlídným tónem. „Uvidíš, že budeš skvělá maminka,“ pousmála jsem se trochu sklesle. Bylo mi vlčat líto. Otce prakticky neměli a ani matka s nimi moc nepočítala. Mohla jsem k Marion chovat sympatie sebevíc a hledat na všem dobrou stránku, ale pro vlčata se bude muset přemoci a rychle dospět. Nemůže to být nyní jen o ní, bude muset ještě trochu zabojovat a dát oběma drobným vlčicím alespoň to minimum, které by měl každý rodič.
„Jak říká Roland, dohlídneme na ně a nedovolíme to,“ pronesla jsem s ledovým klidem. Vyrůstalo tu už tolik vlčat, že jsem o tom pochyby neměla. Marion pak sdělila obavy o to, jestli nebudou, no… pomalejší, tak jako je ona. I já o to měla trochu obavy. Mari jsem doposud opravdu vnímala jako přerostlé vlče a děsila mě představa, že i někdo takhle dětsky nevinný provozoval takové aktivity. „A když budou jako ty, tak je budeme mít stejně tak rádi jako tebe. Na tom to přece nic nemění, ne?“ povytáhla jsem kousek ve snaze ji trochu povzbudit. „Jen budou potřebovat extra pozornosti a trochu více hlídání. Každé vlče je jiné a má jiné potřeby, to je přirozené,“ pokývala jsem hlavou, jako by to nebyla žádná věda.
Nakonec došlo i k rozdávání jmen a zatímco já přišla s Nerissou, která se Mari zalíbila, Vento přišel s Feline. Vypadalo to, že i opožděně přišly dvě malé vlčice k oficiálním jménům a mě se konečně trochu ulevilo. Byly v teple, suchu, pod dohledem a nově pojmenované. Byli jsme na dobré cestě. To ale začal Vento panikařit, že by i z něj jednoho dne vypadly vlčata. Sice oprávněně, když o tom zatím moc neslyšel, ale docela zbytečně. Roland se chopil uklidňování, ale spíše tak povrchově. „Ale opatrný bys měl být i ty, i když ti vlčata v břiše neporostou. Pokud nejsi připravený vychovávat svá vlčata, což rozhodně v tomhle věku nejsi, je lepší počkat na vlčici, kterou opravdu miluješ a vlčata oba chcete,“ doplnila jsem ještě pro jistotu, aby najednou nepřišel na myšlenky, že jeho se nějaká opatrnost netýká. Povzdychla jsem si, že to je s mladými tak složité a s pozicí vedení smečky se pojí i určité množství vysvětlování života vlčatům, která se sem zatoulala. Nehodlala jsem riskovat, že by Vento doplatil na stejnou chybu jen proto, že to bylo dospělým nepříjemný a trapný o tom mluvit. A i Marion by to prospělo vysvětli. A tak jsem se pustila do docela krátkého a věcného popisu, jak to v přírodě chodí, k čemu u obou dojde a jak to dopadne. (//Já to ale rozepisovat nebudu :D) „… No a po nějaké době vlčice zabřezne, bříško se jí zakulatí, jak vlčata rostou a nabírají na síle, až nakonec přijde den, kdy se narodí,“ zakončila jsem nakonec svou lekci a strasti porodu, bolest a potenciální smrt matky jsem si raději nechala pro sebe. Ještě bych Venta zastrašila a vlčata by raději nikdy neměl. Po očku jsem pozorovala Marion, jestli se jí třeba v hlavě nezablýsklo, obzvláště u mého popisu, jak dojde k početí. Třeba i jí to bude sloužit jako dovysvětlení a varování, čemu se v budoucnu raději vyhýbat.

// Připsáno +5

/Loterie 5/5

Ukázalo se, že ani Wolfganie netuší, že se z ní takhle náhle stala babička. Ale jak jsem ji znala, ani ona se na ni zlobit nemusí. Zato ten bídák, který tohle celé způsobil, by dostal pořádný výprask, kdyby se jen odvážil ukázat na hranicích. Od nás obou. „Možná by to pak chtělo si s ní popovídat. Asi o samotě, jen vy dvě. Myslím, že by vám to oběma moc prospělo,“ povzdychla jsem si. Kdo ví, jak k tomu celému došlo. Jestli byla Marion informovaná, jak to v přírodě chodí, někdo ji do toho jen vmanipuloval, nebo došlo k něčemu ještě horšímu. Nebyla jsem její matkou, a tak jsem ani netušila, zda tohle s Wolfi probíraly. A nemylo mé místo, abych ji teď tady před všemi vyslýchala. To, co se stalo, to stejně nezmění. Měly by to probrat spolu, jen ony dvě. „Ani jedna ale naštvané nejsme a ani nebudeme. To se tak někdy stane,“ pokoušela jsem se mladou vlčici uklidňovat.
Zatímco oba vlci obskakovaly vlčátka, zaregistrovala jsem, jak je Marion skleslá. „Je to náhodou moc krásné. Můžeš mít s oběma vlčátky stejně krásný vztah, jaký máš s maminkou. Navíc si s vlčátky moc rozumíš, ne? Teď je máš jen pro sebe a můžeš je rozmazlovat, jak jen budeš moct,“ pousmála se na Maričku. „To je přece super, ne? Mít někoho, kdo tě bude mít nejraději na světě,“ dloubla jsem do ní jemně čumáčkem. Musela mít teď opravdu strach, ale ono to časem opadne. Jména ale zatím neměla a přála si, abychom jim jména dali my, jako její rodina. Kluci tak zkoušeli přijít na to, jestli to jsou vlastně kluci nebo holky. Roland se toho šikovně chopil a odhadl, že jde o malé sestřičky. „Taky se zkusím podívat,“ nabídla jsem, když jsem z Rolandova hlasu cítila krapet nejistoty. Zvedla jsem se tedy od Marion, přistoupila k uzlíčkům blíže a i já odhrnula jejich malé ocásky. Vrtěla se, bylo celkem těžké v šeru jeskyně něco výrazného odhalit, ale i mě se zdály jako holčičky. „No, je to v tom šeru docela těžké, ale taky si to myslím,“ pokývala jsem na souhlas hlavou a vrátila se zpět na místo.
Nová maminka však vlčatům zatím moc nerozuměla a bylo toho na ni asi moc. Roland se naštěstí chopil vysvětlování, že to je jen přechodná fáze a brzy budou na nožkách a budovat své malé osobnosti. Rozhodla jsem se tedy odvést téma na něco jiného, trochu pozitivnějšího a asi i důležitějšího. „Co takhle nějaké jméno na N, po tvém tatínkovi?“ navrhla jsem váhavě. Věděla jsem, že i k němu měla opravdu blízko a třeba spojitost s jejím otcem by ji napomohla, aby k vlčatům měla blíže. Chvíli jsem se odmlčela a v hlavě se pokoušela přijít na nějaké, které by k jedné z vlčic pasovalo. „Nerissa? Malá Nerri, tak jako ty, Mari,“ zavrtěla jsem ocasem.

Loterie 1/5

Po dojemném shledání těch dvou, kteří k sobě evidentně skutečně dost přirostli, nastala ta těžší konverzace, kterou jsme museli mít. Vlčátka, která se nám v úkrytu narodila, byla bezpochyb malým překvapením i pro Marion. Nedovedla jsem si představit jinou situaci, než že k tomu došlo opravdu úplným omylem. Otec tu tak jako tak chyběl. Přemýšlela jsem, co jsme mohly s Wolfganie udělat jinak, aby k tomuto nemuselo dojít, ale stalo se. Některé věci se holt stát mají a třeba i tohle mohla být dobrá věc. Marion tak jako tak má pro svá vlčátka skvělé zázemí, milující smečku, a i když nebude otec součástí života vlčat, třeba tohle místečko vyplníme právě my.
Marion začala panikařit a ptát se, jestli ji vyhodím ze smečky. Mou myslí sice procházelo mnoho myšlenek a bublající zlost směřovaná k otci vlčat, ale rozhodně ne na mladou Maričku. Jak bych ji taky mohla vyhodit? Navíc teď, když byla tak tuhá zima. Musela být strašně vystrašená. Vento byl pohotovější než já a začal Marion uklidňovat, zatímco já jen překvapeně stála a konverzaci naslouchala. Jakmile zaznělo ale ono že ne, z šoku jsem se zamrkáním dostala. „V žádném případě, Mari. Jednou patříš k nám, tak to tak bude jak v dobrém, tak i v tom složitějším. Nejsi na to sama, máš tu nás,“ pousmála jsem se vřele na mladou vlčici, ale i mě se do očí hrnuly slzy. Bylo mi jí tak líto. Nedovedla jsem si představit, jak strašně se musí bát. Vento se poté chopil očisty vlčat, zatímco Roland řešil situaci s kožešinou. „Všechno bude dobré, ano?“ ujistila jsem mladou vlčici a pohladila ji jemně po hlavě. Sama jsem se chopila vyvětrání toho smrádku, který byl s touhle hezkou součástí života spjatý a vzduch v jeskyni pomocí magie větru vyhnala ven. Nový zimní vzduch byl sice studený, ale alespoň krásně čistý a s trochou snahy jsem jej v jeskyni dokázala o něco málo ohřát. „Ví o vlčátkách maminka, Mari? A přemýšlela jsi už o nějakých jménech?“

Loterie 2/5

Poté, co jsem Ventovi nabídla funkci na zkoušku a vybídla ho, aby si z vyjmenovaných vybral nejlepší volbu, se jal vysvětlování a velkého rozhodování. Vypadal, že to bere opravdu vážně a vybírá si skutečně něco, co by ho mohlo bavit. „Dobrá volba. Tím jsem byla také, když mě přijaly bývalé alfy,“ pousmála jsem se. „Kdybys měl nějaké dotazy, nebo si nebyl jistým, kdykoliv se mě nebo jiných ochránců můžeš zeptat. Aktuálně máme dva – Nicose, takový moc milý zrzavý vlček. A Islin, takova citlivá a pozorná černo-šedá vlčice. Případně i Wolfganie, ta na hranice dohlíží spolu se mnou nejčastěji. Ale nejlepším učitelem je praxe, takže věřím tomu, že na vše sám bez problému příjdeš.“ Mohla jsem mu vše do detailu popsat, ale věřila jsem tomu, že je chytrý a kompetentní. Mé kratičké shrnutí povinností mu prozatím postačí. Vento se pak ještě ujistil, zda vše pochopil a já pokynula hlavou. „Přesně tak. Přijímat je do smečky můžeme já nebo Wolfganie. Na území smí pouze s tvým dohledem a zodpovídáš za ně, takže je dobré vlky při vstupu pořádně proklepnout. Většinou ti ale o jejich úmyslech a povaze napoví naše mlha, je opravdu mazaná a zlé vlky sem nepustí,“ potvrdila jsem mu a přidala užitečnou informaci navíc.
Před vstupem do jeskyně jsem ještě zavyla, že jsme všichni dorazili domů a poté vstoupila do jeskyně. U vchodu jsem poté posbírala pár suchých dřívek, které jsem ve středu úkrytu zapálila magií ohně a teprve nyní spatřila Marion, která tu ležela na jedné z kožešin. Věděla jsem, že tu byla už podle pachu. Ale něco podivného bylo z úkrytu cítit. „Ahoj, Maričko,“ pousmála jsem se na vlčici, která byla náhle osvětlena teplým světlem. Až teprve nyní mi padly do očí malé uzlíčky, které ležely vedle ní. „Kde…se tu vzala?“ vyšel ze mě hloupoučký dotaz a úsměv nahradil šok. Vůbec by mě nenapadlo, že tu Marion najdeme s dvěma vlčaty, natož tak to, že by mohly být její. Stále jsem ji viděla jako odrostlé vlčátko, ne dospělou mladou dámu schopnou mateřství. Musela jsem si na to sednout, a tak jsem na místě usedla. „Můžeme ti nějak pomoci?“ zmohla jsem se na inteligentnější dotaz, jen co jsem vše trochu vstřebala.

<< Zrcadlové hory (přes Esíčka) | Loterie 1/5

Jak se ukázalo, Roland se trefil přímo do černého a mladý vlček se pustil do popisu mladé vlčice, na kterou při toulkách narazil. „Jestli bydlí nedaleko, určitě na sebe ještě natrefíte. Je skvělé mít přátele i mimo smečku,“ pousmála jsem se na něj. A kdo ví, třeba z toho bude i něco víc. Mladí si k sobě vždycky dokázali najít cestu.
Vento se pak začal více zajímat o povinnosti ve smečce a schopnosti lovu, které si chtěl za pomoci Rolanda osvojit. Loveckou výpravu zatím odložili na neurčito. „Bude lepší nechat lov až na jaro, to příroda zase ožije a zvěř bude po tuhé zimě oslabená. Kdybys pak chtěl, mohl by ses účastnit i smečkového lovu. Rozhodně je to větší zábava, než nahánění zajíců na louce,“ navrhla jsem. I ten rybolov chtěl dost trpělivosti, jak sám zmínil Roland. „Roland bude jako učitel ideální volba. Sám se nejednoho lovu účastnil, a tak se řadí mezi naše zkušené lovce.“
V konverzaci padla i otázka na funkci, kterou zastává Marion a zajímal se, zda by i on mohl něčím být. „No jistě, každý může ve smečce zastávat nějakou funkci, kterou si sám vybere. Ale musí mít zájem smečky na prvním místě, a hlavně být spolehlivý. Většinou je tedy uděluji vlkům, kteří už jsou ve smečce nějakou tu dobu, které jsem lépe poznala a vím, že odvedou dobrou práci. Na jejich úsilí náš les stojí a bez nich by tu nic nefungovalo,“ rozpovídala jsem se trochu o důležitosti rolí, které u nás vlci zastávali. „Ale jelikož vím, že jsi šikovný a mohu se na tebe spolehnout, nevidím problém ti nějakou roli udělit. Zatím na zkušenou, abychom viděli, jestli ti bude pasovat. A když uvidíme, že je pro tebe jako dělaná, můžeš ji mít nastálo,“ navrhla jsem s úsměvem. „Jaká by se ti nejvíc líbila? Máme tu lovce, kteří mají cenné zkušenosti s lovem a vedou svou přidělenou loveckou skupinu. Pak ochranáře, kteří hlídají hranice, vítají naše návštěvy a jednou za čas hranice znova označí. Učitel, kterým je Marion, se stará o učení vlčat. Pomahá jim získat základy lovu, stopování a tak dál. A taky jim pomáhá přijít na to, jak to ve smečce funguje a dělat jim takového staršího sourozence, který je provádí životem. Pak je ještě možnost Pečovatele, ale ta je většinou potřebná jen v momentě, kdy jsou ve smečce malá vlčata, která potřebují neustálý dohled.“
To už jsme se naštěstí blížili domovu a dělila nás od něj jen zmrzlá řeka. Páni, uteklo to rychleji, než jsem doufala. Vento přešel ledovou řeku bez problému, pod Rolandem se také ani neozvala, a tak jsem mohla s klidem v duši, i když opravdu opatrně, přejít na druhý břeh i já. „Děkuji,“ pousmála jsem se vděčně na Rolanda, že na mě myslel. Byla jsem moc ráda, že jsem se po dlouhé době podívala mimo hvozd a strávila tak skvělých pár dnů právě s těmito dvěma vlčky. Určitě to bude zima, na kterou budu moc ráda vzpomínat. A teď už nás jen čekalo teplíčko, dobré jídlo a odpočinek.

Skalisko (přes Sarumen) >>

V lese aktuálně nemá nikdo žádnou alternativní funkci.

- JINÉ FUNKCE ¬