Příspěvky uživatele

Za bronzový ticket prosím 50 mušliček na Nageshe :) Díky
A 50 oblázků na Lilac za bronzový lístek od Styx. Ještě jednou moc děkuji

<< Úkryt
//Značkopost, do vaší hry se nezapojuji a ke konci parkuji u úkrytu :D

Neměla jsem ponětí, co se tu na území vlastně dělo. Věděla jsem jen, že Wolfganie řeší podivné počínání mlhy a jen co jsem vykoukla z naší jeskyně, bylo vidět, že se opravdu stále chová divně. Hmm, pomyslela jsem si starostlivě a rozhlížela se po okolí. Když se něco nezdálo mlze, většinou šlo o něco docela vážného. Nehodlala jsem ale do konání Wolfganie zasahovat, byla to přeci jen kompetentní vlčice, beta naší smečky a mohla jsem se na ni vždy spolehnout. Nepotřebovala, aby jí někdo další stál za zadkem. Kdyby ale bylo třeba, byla jsem připravená přiběhnout. Místo toho jsem seskákala po velkých kusech kamenů dolů od úkrytu a podél mýtiny zamířila k hranicím. Chtělo to označit hranice, už začínaly být docela vyvětralé.
A tak jsem se rozešla skrz les k Prstovým horám, odkud jsem značkování hranic začala. Proplétala jsem se mezi kmeny stromů a uvažovala nad tím, kde se asi tak může Danie s Nicosem toulat. Bylo to už docela dlouho, co se na hranicích neukázali, a tak mi nezbývalo nic jiného než doufat, že se brzy ukážou. A hlavně že se drží spolu. Byli už sice oba dospělí a soběstační, ale ani já bych se v těchto podmínkách nedokázala vydat mimo smečku sama. Asi jsem byla zbabělá, ovlivněná negativní zkušeností, kterou měla Darkie. Bylo to už docela dávno, kdy nás opustila. Bylo vidět, že se smečka z těch náhlých ztrát docela dobře vzpamatovala. Chyběli nám sice, ale všichni jsme se dokázali přes to neštěstí přesunout a najít štěstí v něčem jiném. Právě teď to byly malé vlčice v úkrytu, které nás všechny pěkně zaskočily, ale získaly si naše bolavá srdíčka. I já si na Darkii už téměř nevzpomněla. Stala se pouhou vzpomínkou, něčím, co tehdy definovalo můj život, ale pozitivně mne ovlivnila v mých dalších krocích. Naučila mě jak bezmezně milovat v dobrém i zlém, pomohla mi si splnit sen mít vlastní rodinu a nebýt ní, pravděpodobně bych nikdy nenašla vnitřní sílu vést smečku. Stále mi chyběla a ta pomyslná v srdci pravděpodobně nikdy nebude zaplněna, ale po těch letech jsem konečně byla schopná jí dát sbohem, které si zasloužila. Sbohem, které by si přála, abych jí dala. Potřebovala jsem si najít vlastní štěstí, na které se upnout. Pomalou chůzí jsem procházela po hranicích a pozorovala zasněženou krajinu, rudou řeku, která se vlnila nedaleko a z dálky pozorovala onen balva, který se tyčil na Kopretinové louce. Cestou jsem stromy značkovala a sem tam zanechala na stromech chomáček srsti, jak vehementně jsem se o kůru třela. Zajímalo mě, jestli nám jaro přinese další změny. Nové členy, o které už nebudeme muset mít obavu, jestli uživíme, nebo jestli se s některými vlky zase rozloučíme. Amny se tu opravdu dlouho neukázala, stejně tak i Newlin. Dalo by se říci, že už jsme s nimi jako členy nemohli nadále počítat, což mne opravdu mrzelo. Oba tu byli dlouho předtím, než jsem se vůbec přidala jako kappa. Měla jsem je se Sarumenem nedílně spojené. Stejně tak s Aseti, Allairé, Natem. Ti tu byli dlouho přede mnou. Ale už nejsou a kdo ví, kde jim je konec. Kromě nás s Wolfganie už se tu vyměnili snad všichni. Bylo otázkou, kdy i my dvě příjdeme na řadu a uzavřeme tak jednu kapitolu historie Sarumenu. Svou cestu jsem stočila podél Tenebrae a u onoho podivného mohutného stromu svou cestu zakončila. Wolfganie podle pachu řešila nějakého cizince, a tak jsem se jim tam nehodlala motat. Už jen samotnou přítomností Wolfganie bude tenhle růžek hranic dostatečně označen. A tak jsem se otočila a zamířila opět k úkrytu, u kterého jsem se usadila a vyčkávala, co se bude dít. Dovnitř jsem ale zatím nezalezla.

Islin působila opravdu utahaně, musela toho mít za poslední dobu už dost a potřebovala si pořádně odpočinout. Nehodlala jsem oba dva moc zdržovat nebo rozptylovat, sama jsem měla pár věcí, které jsem ještě musela zařídit, ale potřebovala jsem ještě pár informací, abych měla klid na duši. Regis mi pověděl, že velkou část úspěchu zajistil jitrocel, který podle všeho sám vykvetl uprostřed této zimy. Trochu mne to zaujalo, ale za ty roky už se nebylo čemu moc divit. Pravděpodobně šlo o dílo nějaké magie, dost pravděpodobně země, nebo potenciálně i nějakého našeho boha. A tak jsem pouze pokynula hlavou na srozuměnou. „Bohužel nemáme, takže to budeme prozatím muset nechat na přírodě a doufat, že se vše zahojí jak má,“ odtušila jsem. Ale zásoby bylinek nezněly jako nejhorší nápad. Škoda jen, že se tu naše léčitelka poslední dobou neukázala. Danie by určitě věděla, jaké bylinky shromažďovat.
Regise a jeho pocit, že by se nám měla nějak odvděčit, jsem tak trochu svým rozhodnutým hlasem uzemnila. Nebyla tam ani skulinka na smlouvání, a tak musel ustoupit. „Za ty roky se mi to zatím nevymstilo,“ pokrčila jsem rameny s úsměvem. K vlkům jsem se vždy chovala tak, jak bych ráda, aby se oni chovali ke mne. Až v momentě, kdy mi dá vlk důvod o jeho úmyslech pochybovat, až tehdy se mé chování přizpůsobí. Naštěstí jsem už nebyla tou naivní vlčicí a na malé náznaky byla za ty roky zkušeností více ostražitá. „Budu vás muset opustit, mám ještě další povinnosti, které se nedají odkládat. Odpočiňte si, najezte se a snad až vás zase uvidím, budete se cítit mnohem lépe,“ zvedla jsem se pomalu na všechny čtyři, pokynula hlavou na rozloučenou a zamířila přímo ven z úkrytu.

Sarumen >>

//Vzhled: Sinéad
Povaha: Sinéad

//Vzhled: Star
Povaha: Odin

// Vzhled: Odin
Povaha: Odin

//Loterie 1

U východu jsem skutečně narazila na oba vlky a zdálo se, že potřebují trochu pomoci. „Maple,“ opravila jsem trochu pokulhávající výslovnost mého jména s chápavým úsměvem. Wolfganie mě asi musela ve spěchu představit a zrzavý vlk měl co dělat, aby jméno vůbec pochytil. „Ano, těší mě,“ pokynula jsem hlavou na souhlas. Na nějaké delší seznamování jsme bohužel neměli úplně příležitost, tmavá vlčice viditelně potřebovala naši asistenci. Ukázalo se totiž, že si poranila o led polštářky a je pro ni teď bolestivé sama chodit. „Ajaj, to zní opravdu bolestivě. To mě moc mrzí. Vymysleli jste jak tlapkám pomoci?“ projevila jsem vlčici lítost a zkoumavě se podívala na Regise, který se zdál být hlavním pečovatelem v momentální situaci. Třeba bude mít větší znalosti v této oblasti, protože co se léčení týče, byla jsem celkem nahraná. I Tonrese a jeho chřipku jsem léčila jen tím, že jsem mu nabídla teplý úkryt a kožešiny. V rychlosti jsme pak Islin přesunuli do menší jeskyně, kde bylo o poznání tepleji. Alespoň trochu soukromí tu najde a kdo ví, třeba se jí podaří to nejhorší zaspat. „Lepší?“ optala jsem se jen na poděkování Islin. Neměla důvod děkovat, přece bych je nenechala zmrzat u vchodu. Vlci si museli pomáhat. Regis z mé nabídky občerstvení a soukromého odpočinku v odlehlé jeskyni asi čichal nějakou nekalost. „V pořádku, členy nabíráme jen v případě, že o místo skutečně stojí,“ odpověděla jsem trpělivě s milým úsměvem. „Asi to máte popletené, Regisi. To já se právě odvděčuji vám, že jste se tak postaral a dopravil na území našeho raněného člena. To je to holé minimum, jak se vám můžeme odvděčit,“ zavrtěla jsem hlavou a nehodlala dále smlouvat. „Vy pomůžete nám, my pomůžeme vám. Vlci by si měli navzájem pomáhat,“ doplnila jsem jakési motto, kterým jsem se tak nějak instinktivně vždy držela.

Loterie 1

Mou otázku většina skupinky přešla, ale nebylo čemu se divit. Mrňata si jednoduše získala srdce i veškerou pozornost kohokoliv, kdo se octl v jejich okolí. S pousmátím jsem se na ně také zahleděla. Byly obě naprosto slaďoučké. Vento se ale přeci jen ozval. „To ano. Tak co kdyby ses postaral o naši skupinku a já donesla něco k snědku Regisovi a Islin?“ nabídla jsem mu, ale spíše to byla žádost, jestli by nabídl pomocnou tlapku. Byl naštěstí hodný vlček a věděla jsem, že se na něj budu moci spolehnout. Sama jsem si šla svou porci utrhnout a pustila se s chutí do jídla. Můj žaludek mi za to jistě bude vděčný.
To už měla ale Marion velké plány, jak povede vlčata za Životem na návštěvu. A Vento se myšlenky s nadšením chytil. „Marion má pravdu, jsou na takové výlety ještě moc malé. Ale až trošku povyrostou, budu ráda když je doprovodíš a dohlédneš na ně. Jako správný ochránce,“ pokynula jsem souhlasně hlavou. Alespoň Marion měla trochu rozumu. Vlčata už ale pomalu ale jistě rostla a dokonce se začínala i pokoušet o nějaká ta slova. „Panečku, rostou jako z vody,“ rozzářila jsem se nad tou roztomilostí. Byly to šikulky a Marion se do role matky obouvala víc a víc. Ještě že tu byla Jasnava, aby ji trochu usměrnila a vedla. „Hmm, moc se mi ten nápad nepozdává. Mlze se venku něco nelíbí, proto to šla Wolfganie omrknout. Nerada bych, aby se holkám něco stalo. Ale pokud nepůjdete daleko od úkrytu, proč ne,“ namítla jsem, ale přeci jen navrhla alespoň kompromis.

//Regis a Islin
„Půjdu omrknout ty dva, jestli něco nepotřebují,“ omluvila jsem se, z masa odtrhla větší kousek a vykročila za menší skupinkou u východu. „Ždravíčko,“ pozdravila jsem oba s kusem divočáka v tlamě, kterého jsem za malý moment položila k nohám. Islin ale nevypadala tak úplně v pořádku, evidentně byla raněná nebo nemocná. „Jsi v pořádku, Islin?“ optala jsem se soucitným pohledem. „Neměli byste být tak blízko východu, ještě oba nachladnete. Pojďte, můžete se schovat v místnosti pro alfy a trochu se posilnit divočákem. Poslední dobou stejně moc využívaná není a alespoň je tam větší teplo a sucho a hlavně klid,“ nabídla jsem, ale spíše jsem za oba rozhodla. V tomhle jsem byla neoblomná. Kus masa jsem tedy v rychlosti odnesla do oné místnosti a vrátila se během vteřinky ke skupince. „Chtěla bys od nás trochu podepřít?“ optala jsem se, ale nechala to celé na Islin. Sama musela vědět nejlépe, na co se cítí a na co ne.

//Pokud je ještě místo, hlásím Lilac :D

//Loterie 1

V úkrytu panovala dobrá nálada a poprvé po dlouhé době se sem stáhla valná většina smečky. Byla jsem ráda, že se tak stalo a všichni se mohou lépe seznámit. Byli tu určitě tací, kteří některé ještě ani nezahlédli. A já pak taky mohla mít klid na duši, že jsou všichni živí, zdraví a hlavně teď v teple a bezpečí. Pohledem jsem přejížděla jednoho po druhém a snažila si vybavit kdo tu ještě chybí. Na první pohled bylo jasné, že tu nemáme zrzavou dvojici a jejich vrstevníka, Stara. Taky Lilith jsem dlouho neviděla, ale jestli měla stejně toulavé tlapky jako Duncan, nebylo se moc čemu divit. No a v neposlední řadě nám tu scházela Světluška. O tu jsem měla starosti nejvíce, ale měla tak dobré srdce a vlčecí temperament, že by se jí jistě někdo zželel a dovedl by nám ji domů, kdyby byla v nějaké kalamitě. Taky se k nám před tím, než udeřila největší zima, přidala Jasnava, která se teď měla nejvíce k vlčatům a Marion trochu usměrňovala. Wolfganie se pak chopila kontroly nové návštěvy, kterou nám sem přivedla Islin. Dokud naši ochránci na návštěvu, kterou nám sem zavedli, dohlíželi, neměla jsem jediný problém. Wolfi ke mne ještě přiběhla s hlášením, že se mlha zase chová podivně a že se kontroly ujme. „Dávej na sebe pozor a kdyby cokoliv, vyj,“ pokynula jsem jí vděčně hlavou, ale nemohla si pomoci a s obavami sledovat jak odchází. Hvozd sem tam přepadla nějaká nepříjemnost, ale teď, když jsme tu měly čerstvě narozená vlčata, jsme si to prostě nemohli dovolit. Nasucho jsem polkla a rozhodla se zatím věnovat jiným členům, abych přišla na trochu lepší myšlenky. A tak jsem se vydala zpět za skupinkou Marion, Vento, Nickolas a Jasnava. „Zdravíčko,“ popřála jsem všem. „To nám to ale rostou, co?“ pousmála jsem se hlavně na Marion, která se snažila o děvčata opatrně starat. „Nemáte někdo hlad? Vento?“ mrkla jsem hlavně o malého pečovatele, o kterém jsem věděla, že před pár dny prošel velkým cestováním.

//No u Neyteri nevím, ale Darkie se rozplynula :D Úkryt 2.2.2022 17:41: "Světlo pohaslo, mé tělo jako kdyby zmizelo z povrchu zemského. Místo toho se v jeskyni objevily okvětní lístky červené růže."

Vzhled


Povaha

The Nowhere King

Vzhled


Povaha

Vzhled


Povaha