Příspěvky uživatele

Stála jsem stále ještě v šoku u hlavy šedé a držela jí jednu z tlap na krku. Jen pro jistotu, kdyby ji probudila nově nalezená touha po životě. Kdo ví, jaké magie šedá ovládala a jestli tohle nebyl jen způsob, jak své síly zregenerovat. Místo dalšího zaobírání se vetřelkyní jsem pohledem přejela naši skupinu a zjišťovala stavy. Wolfganie byla první kdo se ozval, a přestože v dobrém stavu nevypadala, s vadou řeči tvrdila, že je v pohodě. Kdo ale v pohodě nebyl, byl Roland, o kterém jsem si do poslední chvíle myslela, že zůstal nahoře a pádu se vyhnul. Panebože, pomyslela jsem si, jen co mé oči zůstaly na zakrvácené tváři hnědého. Jeho oko… zorničky se mi samou hrůzou zúžily a já jen koukala na to rudé prázdno, které bývalo hnědým okem. Byl v takových bolestech. Samým utrpením ležel na zemi, drápy zarýval do země a hluboce funěl. Dočista jsem přestala vnímat svět. Slova Wolfganie ke mne doléhala jen matně, tlumeně, jako by byla někde za nějakou bariérou. Styx. Za to může ona. Vstoupila do našeho domova a způsobila tohle. Ohrozila mou smečku, mou rodinu. Drápy jsem zaryla do země a zuby pevně tiskla k sobě. Viděla jsem rudě. Bylo to jako by ve mne něco přeplo, jako bych neměla kontrolu sama nad sebou a tělo fungovalo na autopilota s jediným cílem. Bránit svou rodinu. Celým tělem jsem prudce škubla a se silou skočila po krku šedé, který jsem zuby pevně stiskla. Za tohle zaplatíš, blýsklo mi hlavou. Cítila jsem, jak mi do tlamy teče teplá krev a hrne se z úst ven. Po nějaké chvíli to její tělo vzdalo a přestalo sebou škubat, až mi jen mrtvou vahou zůstala vyset za krk v tlamě. Pomalu jsem začala přicházet k sobě, tlamu povolila a nechala její bezvládné tělo dopadnout za zem. Je… mrtvá. Zabila jsem ji. Nebyly to ale myšlenky radosti a zadostiučinění. Nevyhrála jsem, ne. Někoho jsem zabila, došlo ke mně to hrůzostrašné uvědomění a do očí se mi začaly hrnout slzy. Bylo mi z toho tak zle, žaludek se mi stahoval a hrdlo jsem měla úzkostí sevřené. Křik za mnou mě ale vyvedl z mého sobeckého fňukání. Slyšela jsem Rolandovo bolestné funění a skučení. Už nikomu tady neublíží… uvědomila jsem si. Musím pomoci Rolandovi.

// Připsáno +6 :)

// Super, zábavné číst a vtipné. Připsáno +7 , ploštice jsou potvory :D

// Připsáno +5 , jen tak dál

Zatímco jsem zuřivě škubala hlavou ze strany na stranu se rozhodl připojit i Vento, který sebral odvahu, promyslel si útok a začal tahat spolu se mnou. Wolfganie se zase zaměřila na hřbet okřídlené, co se ale dělo vepředu jsem netušila. Jediné, co jsem v tom všem zmatku zaregistrovala, byl vzteklý a bolestivý křik šedé. V zoufalství sebou smýkla, až jsem cítila, jak na její noze zanechávám táhnoucí se rýhu zubů. A pak jako by nám všem pod nohama zmizela země a já náhle padala. Zuby povolily, oči na malý moment vytřeštila, než jsem je pevně sevřela, očekávajíc tvrdý dopad. Místo toho jsem vrazila do něčího měkkého těla a teprve následně se skutálela do tvrdého. Pravděpodobně to schytala právě cizinka, která mě takto podle stáhla s sebou. Hned jsem se stavěla na všechny čtyři a pohledem přejela situaci kolem, zda nikomu nic nehrozí. Tělo mě z tvrdého dopadu bolelo, ale rozhodně jsem nedopadla tak špatně jako cizinka. Nehnutě ležela na zemi, křídla jí sem tam zacukala a oči měla lehce pootevřené. Nevěřila jsem jí, neměla jsem důvod. Mohla to hrát, aby zneužila chvíle váhání a podle zaútočila. A tak jsem po ní skočila, abych ji preventivně přimáčkla k zemi. Až v tento moment, kdy jsem se jí předníma opírala o kostnaté tělo, jsem ucítila, jak plytce dýchá a nejeví moc zájem o okolí, i když se o ni teď právě někdo opíral. „Vypadá, že má dost,“ poznamenala jsem a vahou trochu povolila. Nepůsobila, že by v tomto stavu byla schopná dál bojovat a ohrožovat naše členy. Jednou tlapou jsem ji ale stále držela u země, jen pro jistotu. „Všichni v pohodě?“ rozhodla jsem se zjistit stavy, než vymyslíme, co s ní. Ale tady zůstat nemohla. S otázkou v očích jsem vyhledala Wolfganie, která z mého pohledu určitě vyčetla, co se mi honí hlavou. A právě ona věděla nejlíp, co byla vlčice zač. Ať se rozhodně vlčici dorazit, nebo jí společně odnést někam dál od hranic smečky, byla jsem připravena ji v tom podpořit.

// Připsáno +5 , budu se těšit na další liščino vaření :D

// Připsáno +5

// Připsáno +5

Jak jsem očekávala, mé varovné vytí nepřítele upozornilo, a tak se mému pokusu ji srazit k zemi vyhnula. Věděla jsem ale, že tohle prozrazení bude mnohem cennější, ať už pro zbytek smečky, který teď ví, že se má držet dál, nebo pro nás, jelikož to úspěšně přivolalo posily. Boj už nebude jen mezi náma třema. Šedá si bude muset obhájit život proti celé skupině. Úspěšnější zásah měl Roland, který přispěchal na pomoc ze slepého úhlu a nyní držel vlčici přišpendlenou na zemi. Až nyní jsem měla příležitost si ji zběžně prohlédnout, než jsem znovu zopakovala útok. Neznala jsem ji, ale soudě podle vyzáblé postavy a zanedbaného kožichu se dalo poznat, že to byl tulák. Muselo jí skutečně přeskočit. S největší pravděpodobností od začátku zimu nejedla, proč by si tedy dovolovala na smečku dobře živených vlků? Už jen počtem jsme byli v přesile. Jen co se ale zakousla do Rolandovy tlapy, Wolfganie a já jsme na nic nečekaly. Naše beta se vrhla vlčici na křídla, zatímco já se jí pořádně zakousla do zadní nohy. S hlubokým vrčením jsem se nohy držela, jak jen jsem mohla a zuřivě škubala a táhla za sebou. Oko za oko, zub za zub. A tak když bude kulhat Roland, na zadní se nepostaví ani ona. A že jsem se sílou opravdu nešetřila. Mezitím přiběhl i Vento, který kolem kroužil a čekal na příležitost se také zapojit.

Vyčkávala jsem na odpověď Manon, když tu se k nám přihrnula mlha tak hustá, že jsem se v první chvíli opravdu vylekala. Začala se samovolně tvarovat do vlčí siluety s parožím, která se zvětšovala a zvětšovala. Ale ne, problém, uvědomila jsem si. Jediný, kdo dokázal do takové míry ovládat naši mlhu, byla Wolfganie. A ta řešila tu hrozbu, která se mlze nelíbila. „Vypadá to, že je smečka momentálně v ohrožení. Někdo nás napadl. Vyhledej úkryt a schovej se, jak dobře jen umíš,“ prohodila jsem v rychlosti, zvedla hlavu k nebi a zhluboka zavyla na poplach. Tak nahlas, že to museli slyšet i vlci v úkrytu, případně i o pár území dál. Mé varovné vytí se s větrem neslo dál a dál. Doufala jsem, že ty slabé články to varuje, aby zůstali v úkrytu a ty odvážné zase přivolá na pomoc. Já sama už uháněla za pachem Wolfganie a zahlédla ji právě v moment, kdy někdo nabíral na rohy. Srdce mi divoce bušilo a já nemohla uvěřit svým očím. Opravdu nás někdo napadl. Budeme muset bránit smečku a skutečně se rvát. Jak se opovažuje? Jen tak si sem napochodovat a ohrožovat nás? Kdo si myslí, že je? Tolik životů u nás zhaslo, některé dokonce v tlamách jiných. Nedovolím, aby se k nim přidal jediný další. Nebyla jsem typ, který by se snadno naštval. Ale za svou rodinu bych položila život a nebála se tomu druhému vzít ten jeho. Mrštně jsem se vyhoupla do vzduchu ve snaze vlčici z Wolfganie srazit. Šedivá ale musela tušit, že se posila blíží. Bylo otázkou, nakolik se soustředila na útok Wolfganie či vyčkávala zásah někoho dalšího.

Mladá vlčí dáma se představila jako Manon a jak už jsem z jejího zjevu vytušila, potřebovala pomoci a přidat se ke smečce. Chudák vypadala jako hromádka neštěstí. Bývala bych byla svolila i bez jakýchkoliv dovedností, které se za rok svého života naučila, přesto nabízela své lovecké znalosti. „Dobrá, Manon. Budiž ti náš hvozd tvým novým domovem. Teď sice lov není možný a zásoby se krátí, ale s oblevou by se nám tvé dovednosti jistě hodily. Můžeš se k nám na jaře přidat na smečkový lov, nebo i něco nalovit sama. Záleží, co je ti bližší,“ pokynula jsem smířlivě hlavou. Doufala jsem, že se nám tahle dobročinnost s každým novým členem vrátí, ale jak jsem už v úkrytu říkala, zatím se mi to nevymstilo a les byl plný vlků s dobrým srdcem. „Než tě ale provedu, ráda bych o tobě něco málo věděla. Odkud pocházíš, zda jsi byla již v minulosti členem smečky a jestli je něco, o čem bych měla vědět. Může jít o cokoliv, od fyzických handicapů, po negativní zkušenosti s čímkoliv. Snažíme se pro členy najít nejlepší uplatnění a zajistit, aby u nás byl každý spokojený,“ vsunula jsem ještě trochu vyzvídání. Jeden nikdy nemohl být dost obezřetný a než někoho příjmu, ráda bych se o něm něco málo dozvěděla. Sama pak měla dotaz na mou osobu, načež jsem pokynula hlavou na souhlas. „Je to tak, jediná alfa Sarumenu. Jmenuji se Maple a mou pravou tlapou je naše Beta, Wolfganie. Většina smečky je aktuálně v úkrytu a brzy je osobně poznáš.“

// Připsáno +7 , hezké

Vyčkávala jsem u úkrytu a ostražitě naslouchala, ale žádné volání o asistenci se ze strany Wolfganie nekonalo. Třeba bude všechno v pohodě, pomyslela jsem si a asi hlavně ujišťovala vnitřně sama sebe. Pevně jsem doufala, že se tahle zima obejde bez dalších starostí. Brzy se lesem ozvalo vytí, jak se Roland vracel zpět do lesa. Asi už se mu podařilo zlikvidovat tu špinavou kožešinu. Krátce poté se lesem ozvalo ještě jedno, tenčí, drobnější. Vlče? napadlo mě. Rozhodně to nebyl dospělý jedinec. A tak jsem opět zamířila k hranicím a zanechávala za sebou ve sněhu vyšlapanou pěšinku. Na hranicích skutečně stálo vlče asi zhruba stejně staré jako Vento. Možná o něco málo starší, ale opravdu jen o chlup. „Zdravím, nacházíš se na hranicích Sarumenské smečky. Jak bychom ti mohli pomoci?“ optala jsem se. Mladá slečna vypadala v docela mizerném stavu. Rozhodně to nebyl smečkový vlk a pokud ano, musela smečka skutečně strádat. Žebra bych jí pouhým pohledem dokázala napočítat. V hlavě už mi teď šrotovala možnost, že by se ucházela o místo. Regis měl pravdu, zima byla krutá a my nemohli do nekonečna zachraňovat všechny, kdo se u nás ukážou. Ale u vlčat se nedalo jinak. Copak bych byla schopná ji odmítnout a vyhnat do toho mrazu? Už aby bylo jaro a my mohli zase něco nalovit. Tahle zima je opravdu dlouhá, povzdychla jsem si v duchu.

Maple hledá lásku na celý život (samec)
Lilac si chce užít něco zábavného/lásku (pokud je možné vlk na osudovce, jinak škrtám :D)