Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Připsáno +5

<< Houbový ráj (přes Tenebrae)

Nebylo moc na co čekat, Tonres si přehodit vrtící se vlče na záda a přestože jsem měla trochu pochybnosti, zda to bude za běhu úplně nejbezpečnější, věřila jsem tomu, že dělá pro vlče to nejlepší co uzná za vhodné. I přechod řeky se zdál být větším problémem, než byl při běhu sem. Voda stihla za noc trochu rozmrznout a led na povrchu tak nebyl zdaleka tak stabilní. Nebylo tedy divu, že jsme se oba trochu namočili, což byl dost nepříjemný šok. Všichni jsme ale vodu překonali v celku, a tak jsme mohli běžet dál, než jsme vběhli mezi první stromy našeho hvozdu.
„Už jen kousek,“ ujistila jsem oba dva a vyrazila podél východních hranic, nedaleko tmavých smrčin, odkud útočnice pravděpodobně přišla. Jen co jsme se přiblížili, nechala jsem nás zaobalit hustou mlhou, aby malá nedej bože něco z té hrůzy nezahlédla. Už jen můj zjev musel být dostatečnou životní lekcí, kterou z hlavy jen tak nevymaže. „Vento, můžeš na chvíli nahoru za námi?“ zavolala jsem na mladého vlčka, který zůstal po boku raněného Rolanda a dohlížel na něj. „Potřebovala bych, aby malou Kianu někdo odvedl do úkrytu za holkama a předal ji do péče dospělým.“ Doufala jsem, že mu to problém dělat nebude. Byl ze všech v nejlepší kondici a s vlčaty to uměl, byla jsem toho svědkem v úkrytu. Jen co malou předáme do lepších rukou, budeme se moct věnovat Rolandovi naplno. "Jsou dole, asi ve dva metry hluboké díře, kterou tu nezanechala. Opatrně na nohy, je to nebezpečné," doplnila jsem raději směrem k Tonresovi. Nikdo by tu takový kráter nečekal, tak abychom nepřišli k dalšímu úrazu.

Cítila jsem se tak provinile, že jsem ho do celé téhle katastrofy takto sobecky vtáhla, ale byl mou poslední nadějí. Roland opravdu trpěl a jestli jeho krvácející oko nenapravíme dost rychle, obávala jsem se, že by to dopadlo opravdu špatně. I mrně, které tu Tonres měl, jsem k smrti vyplašila, ale neměla jsem momentálně mentální sílu se konejšení vlčete chopit. Všechno jsem to na něj vyhrkla a doufala, že to bylo alespoň trochu málo srozumitelné. Slova jsem drmolila a komolila, jak jsem měla rozechvěný hlas. Tonres ke mne přiskočil, položil na mne tlapu, která se rozzářila a jako by ze mě sundala pomyslnou tíhu světa. Tělo mě o něco míň bolelo a já se po jeho slovech dokázala trochu uklidnit a tolik se netřást. Byla jsem v ten moment tak nesmírně vděčná, že se mi tehdy tak nečekaně objevil v životě. Neměla jsem ponětí, co bych si bez něj teď počala. Na jeho pobídku jsem jen pokynula hlavou a dodala: „Snad to nějak zvládneme. Pokud ne, bojím se, že bych musela krvácení zastavit ohněm. Nechci mu ale víc ubližovat, i když by to bylo pro jeho dobro.“ Ta představa mě děsila, obzvláště s mou minulostí. Věděla jsem moc dobře, jak taková popálenina pekelně bolí.
Tonres se chopil vysvětlování malé a už ji bral bez váhání za zátylek. „Může si zatím hrát s vlčaty, někdo na ně dohlédne,“ napadlo mě. Budeme muset zraněné dostat do úkrytu a vlčata dostat ven, aby tomu nebyla svědky a nemělo to na ně trvalé následky. Budu ze sebe taky muset umýt tu krev, uvědomila jsem si a vše se ve mně zase stáhlo. Bylo ale načase jít zpět do hvozdu a pokusit se to vše napravit. Pokynula jsem tedy hlavou na Tonrese a vyběhla směrem k našemu hvozdu.

Sarumen (přes Tenebrae) >>

<< Tenebrae

Vběhla jsem mezi první stromy v lese a s rozklepaným hlasem zavyla. Nebyla jsem si úplně jistá, zda tu je, jelikož tu les po něm voněl, ale to mohlo být tím, že si ho dobře značil. Jak jsem tak ale běžela hloubž a kličkovala mezi stromy, zaslechla jsem hlasy. Jeden hlubší, povědomý a druhý docela tenoučký. Ze srce mi spadl obrovitý kámen. „Tonresi!“ volala jsem, hlas stále rozklepaný. Našla jsem ho, pomyslela jsem si vděčně. A tak když se mi před očima zjevila hnědá mohutná postava s kloboukem na hlavě, bylo to jako bych nikoho nikdy tak ráda neviděla. Bude to dobrý, jsme na dobré cestě, ujistila jsem sama sebe. Všema čtyřma jsem prudce zabrzdila a stanula naproti jemu a černému vlčeti. Celá jsem se klepala, tlamu a hruď jsem měla potřísněnou krví a v očích se mi zase hromadily slzy. „S-Sarumen byl napaden. Přišla na hranice, napadla Wolfi a-a-a…. všichni přiběhli, pomáhali, bránili. Ale všechno je špatně. Roland, je zraněný, připravila ho o oko. Teď tam leží v bolestech a trpí a já, já nevím co dělat,“ začala jsem vzlykat, jak jsem si to celé v mysli zase přehrávala. Byla to má nejhorší noční můra. Zhluboka jsem se nadechla, pokusila se trochu vzchopit a pokračovat. „U-už nic nehrozí, p-postarala jsem se o-o ni,“ špitla jsem. Určitě věděl, co jsem tím myslela. Už jen množstvím krve, kterým jsem byla potřísněna, tomu muselo docela jasně napovídat. A hrůza v očích zase mluvila za vše, co jsem si z toho odnesla za trauma. „Uměl bys mu pomoci? Nebo neznáš někoho, kdo ano?“ pohlédla jsem na něj s obrovitou žádostí a zoufalostí v hlase. Připadala jsem si v ten moment opravdu zlomeně. Jako bych jako alfa naprosto selhala. V krku se mi zase začal dělat ten obrovitý knedlík a já cítila, že se mi zase hůře dýchá.

<< Sarumen

Neměla jsem ponětí, co vůbec dělám. Neznala jsem nikoho, kdo by Rolandovi a Wolfi byl schopný pomoci. Já žádné léčitelské znalosti ani magie neměla, v Sarumenu na tom budou členové asi dost podobně. Nemyslela jsem si, že by si takové užitečné znalosti nechali pro sebe a neinformovali mne o tom, kdyby to bylo v případě nouze třeba. Jediný, kdo měl léčitelské vlohy byl Regis, který ale z lesa zmizel dříve, než to celé vypuklo. Jediný, kdo mi při opouštění lesa přišel na mysl, byl Tonres. Byl blízko, byl to dobrý přítel a třeba bude mít nějaké informace nebo přátele z cest, co by nám pomohli. A tak jsem instinktivně vyběhla k tomu houbovému lesíku v naději, že se v něm skutečně nachází a necestoval někam za lepšími podmínkami v zájmu jeho zdraví.
Uháněla jsem tedy před planinu, překonala zmrzlou řeku a celá udýchaná vběhla mezi první stromy lesa. Prosím, prosím, prosím, opakovala jsem si v duchu. Byl naší jedinou spásou. Jestli ani on si nebude vědět rady, budu v koncích. Musela bych pak asi oběhnout okolní smečky s prosíkem, jestli náhodou neznají nějakého léčitele, případně se uchýlit k první pomoci vlastnoručně a bolestivě. Ohněm škvařit rány by bylo poslední možností, které jsem se hodlala vyhýbat, jak jen to šlo. Ale v hlavě jsem se k tomu musela začít připravovat.

Houbový ráj >>

Vento se tomu všemu pokoušel zabránit, zkoušel nás přemluvit, ale to já už byla myšlenkami jinde a svět okolo vnímala jen minimálně. Kdybych bývala byla při smyslech a nebyla zaslepena vší tou bolestí, kterou jsem teď v srdci cítila, sdílela bych s mladým vlčkem názor. Ještě před malou chvílí jsem byla ochotná vlčici nechat být a jen ji odsud hlavně dostat, ale bylo by to vlastně vůbec k něčemu? Nevypadala, že by se z toho kdykoliv brzo dostala. Svým způsobem to mohlo být vysvobození. Ale teď, když jsem tu nad ní stála a vše ke mně konečně přicházela, jsem to viděla v úplně jiném světle. Byla jsem monstrum, které někomu vzalo život. S těžkostí jsem spolkla obrovský knedlík v krku a otočila se ke zbytku skupiny, kteří se teď starali o nejvíce raněného, zatímco Wolfganie ztěžka vysvětlovala okolnosti, které k tomuto vedly. To ono ublížila Marion? Bylo to už tak dávno, že jsem si jen matně vzpomínala, jak k tomu všemu došlo. Měla toho evidentně na svědomí více, což ale neospravedlňovalo to, co jsem provedla. A jak se zdálo, do rvačky se pustila svou vlastní vůlí, dostala možnost v klidu odejít. Nad tímto zjištěním jsem se zamračila. Celé tohle dopuštění zavinila svou volbou a teď na to všichni museli doplatit. „Udělala jsi, co jsi mohla. Zachovala ses líp než já. Já bych ji bývala byla naivně přijala a kdo ví, jestli by na to nedoplatila vlčata v úkrytu,“ ujistila jsem ji, že v ni mám maximální důvěru a opřela se o ni také, aby věděla, že ode mne vždy bude mít maximální podporu. Teď ale nastal jiný problém. Jak se dostat z téhle hluboké díry? Důkladně jsem přejížděla očima po stěnách, zda neobjevím nějakou schůdnější cestu. Vyhrabat ven nebyla v téhle zimě možné, země byla zmrzlá na led. Musela jsem se asi soustředit opravdu usilovně, jelikož to ve mne probudilo magii, kterou jsem ani netušila že ovládám. Jedna stěna se začala samovolně drolit, až se hlína sesunula až úplně dolů a vytvořila jakousi pomyslnou rampu až nahoru. Stále to pro Rolanda bude asi cesta plná utrpení, ale minimálně se k němu teď může dostat pomoc. „Seženu pomoc,“ houkla jsem ke skupině, zhluboka se nadechla a vyrazila směrem ven z lesu.

Tenebrae) >>

// Připsáno +5

Stála jsem stále ještě v šoku u hlavy šedé a držela jí jednu z tlap na krku. Jen pro jistotu, kdyby ji probudila nově nalezená touha po životě. Kdo ví, jaké magie šedá ovládala a jestli tohle nebyl jen způsob, jak své síly zregenerovat. Místo dalšího zaobírání se vetřelkyní jsem pohledem přejela naši skupinu a zjišťovala stavy. Wolfganie byla první kdo se ozval, a přestože v dobrém stavu nevypadala, s vadou řeči tvrdila, že je v pohodě. Kdo ale v pohodě nebyl, byl Roland, o kterém jsem si do poslední chvíle myslela, že zůstal nahoře a pádu se vyhnul. Panebože, pomyslela jsem si, jen co mé oči zůstaly na zakrvácené tváři hnědého. Jeho oko… zorničky se mi samou hrůzou zúžily a já jen koukala na to rudé prázdno, které bývalo hnědým okem. Byl v takových bolestech. Samým utrpením ležel na zemi, drápy zarýval do země a hluboce funěl. Dočista jsem přestala vnímat svět. Slova Wolfganie ke mne doléhala jen matně, tlumeně, jako by byla někde za nějakou bariérou. Styx. Za to může ona. Vstoupila do našeho domova a způsobila tohle. Ohrozila mou smečku, mou rodinu. Drápy jsem zaryla do země a zuby pevně tiskla k sobě. Viděla jsem rudě. Bylo to jako by ve mne něco přeplo, jako bych neměla kontrolu sama nad sebou a tělo fungovalo na autopilota s jediným cílem. Bránit svou rodinu. Celým tělem jsem prudce škubla a se silou skočila po krku šedé, který jsem zuby pevně stiskla. Za tohle zaplatíš, blýsklo mi hlavou. Cítila jsem, jak mi do tlamy teče teplá krev a hrne se z úst ven. Po nějaké chvíli to její tělo vzdalo a přestalo sebou škubat, až mi jen mrtvou vahou zůstala vyset za krk v tlamě. Pomalu jsem začala přicházet k sobě, tlamu povolila a nechala její bezvládné tělo dopadnout za zem. Je… mrtvá. Zabila jsem ji. Nebyly to ale myšlenky radosti a zadostiučinění. Nevyhrála jsem, ne. Někoho jsem zabila, došlo ke mně to hrůzostrašné uvědomění a do očí se mi začaly hrnout slzy. Bylo mi z toho tak zle, žaludek se mi stahoval a hrdlo jsem měla úzkostí sevřené. Křik za mnou mě ale vyvedl z mého sobeckého fňukání. Slyšela jsem Rolandovo bolestné funění a skučení. Už nikomu tady neublíží… uvědomila jsem si. Musím pomoci Rolandovi.

// Připsáno +6 :)

// Super, zábavné číst a vtipné. Připsáno +7 , ploštice jsou potvory :D

// Připsáno +5 , jen tak dál

Zatímco jsem zuřivě škubala hlavou ze strany na stranu se rozhodl připojit i Vento, který sebral odvahu, promyslel si útok a začal tahat spolu se mnou. Wolfganie se zase zaměřila na hřbet okřídlené, co se ale dělo vepředu jsem netušila. Jediné, co jsem v tom všem zmatku zaregistrovala, byl vzteklý a bolestivý křik šedé. V zoufalství sebou smýkla, až jsem cítila, jak na její noze zanechávám táhnoucí se rýhu zubů. A pak jako by nám všem pod nohama zmizela země a já náhle padala. Zuby povolily, oči na malý moment vytřeštila, než jsem je pevně sevřela, očekávajíc tvrdý dopad. Místo toho jsem vrazila do něčího měkkého těla a teprve následně se skutálela do tvrdého. Pravděpodobně to schytala právě cizinka, která mě takto podle stáhla s sebou. Hned jsem se stavěla na všechny čtyři a pohledem přejela situaci kolem, zda nikomu nic nehrozí. Tělo mě z tvrdého dopadu bolelo, ale rozhodně jsem nedopadla tak špatně jako cizinka. Nehnutě ležela na zemi, křídla jí sem tam zacukala a oči měla lehce pootevřené. Nevěřila jsem jí, neměla jsem důvod. Mohla to hrát, aby zneužila chvíle váhání a podle zaútočila. A tak jsem po ní skočila, abych ji preventivně přimáčkla k zemi. Až v tento moment, kdy jsem se jí předníma opírala o kostnaté tělo, jsem ucítila, jak plytce dýchá a nejeví moc zájem o okolí, i když se o ni teď právě někdo opíral. „Vypadá, že má dost,“ poznamenala jsem a vahou trochu povolila. Nepůsobila, že by v tomto stavu byla schopná dál bojovat a ohrožovat naše členy. Jednou tlapou jsem ji ale stále držela u země, jen pro jistotu. „Všichni v pohodě?“ rozhodla jsem se zjistit stavy, než vymyslíme, co s ní. Ale tady zůstat nemohla. S otázkou v očích jsem vyhledala Wolfganie, která z mého pohledu určitě vyčetla, co se mi honí hlavou. A právě ona věděla nejlíp, co byla vlčice zač. Ať se rozhodně vlčici dorazit, nebo jí společně odnést někam dál od hranic smečky, byla jsem připravena ji v tom podpořit.

// Připsáno +5 , budu se těšit na další liščino vaření :D

// Připsáno +5

// Připsáno +5