Gallirea - Příspěvky uživatele

Akci prodlužuji do konce víkendu (čili do 10.3. 23:59) , abyste měli čas vše dokončit podle představ

Zdravím, mí nejdražší Sarumenští! ♥
Je to tu, už bylo na čase. Smečka si prošla prvním bojem, přivítala mezi sebe nové tváře a povyrostla nám další generace rodilých Sarumenských! Tak si to pojďme shrnout, povýšit snaživé vlčky, posunout o příčku ty neaktivní a probrat co nás čeká v nadcházejících týdnech, ba i měsících.

// Připsáno +6

Ani na moment jsem nepochybovala, že musí být Tonres v obrovitých bolestech. Jen aby mohl pomoci jiným, které ani moc dobře neznal. Přijal veškerou jejich bolest na svá bedra a přestože mi z toho všeho srdce pukalo, cítila jsem k němu obrovský obdiv a vděk. Měl skutečně srdce ze zlata a jen díky jeho činu teď byli mí přátelé bez té mučivé bolesti. Když jsem si zpětně přehrávala, v jakém stavu byl Roland, jak byl schopen jen jednoslovných odpovědí, samou bolestí se zarýval drápy do země a jen ztěžka oddychoval, nemohla se veškerá ta bolest přenést na našeho zachránce. Musela magie dělat své, nějaká ta bolest musela odeznít. I on tvrdil, že bude u něj regenerace rychlejší. A mě nezbývalo víc než doufat, že má pravdu.
„Dostaneme tě odtud,“ slíbila jsem mu, když mne vytrhl ze zamyšleného stavu dloubnutím čumáku do tváře. Pomalu jsem se začala zvedat na všechny čtyři a začít uvažovat, jak ideálně bezbolestně hnědého dopravit ven z díry, ideálně rovnou do úkrytu.
Ale nebylo třeba, na pomoc přiběhla i naše okřídlená vlčice, která tvrdila, že by ho dokázala vyléčit. Takže tu přeci jen máme někoho, kdo umí léčit? Odpovědi se pohotově chopili jak Wolfi, tak Roland, a tak z mé strany stačil jen obrovitý úsměv úlevy věnovaný černé vlčici, jež na nás shlížela z vrchu. Za východu slunce, kdy se o ni opíraly zlaté sluneční paprsky, vypadala jako anděl, kterého nám seslali na pomoc. S příchodem nového dne na mne dolehla další vlna naděje.
„Za malou chvíli už tu pomoc z díry potřebovat nebudeš,“ otočila jsem se na Tonrese s úsměvem. Teď bylo ale na čase nechat Islin prostor, a tak jsem couvla a posadila se nedaleko Rolanda s Wolfi. Koutkem oka jsem zachytila, jak si vyměňovali dlouhý pohled, ale ničemu jsem to zatím nepřipisovala. Všichni museli být šťastní, že už bude po všem.

Seděla jsem jen malou vzdálenost od Tonrese a sledovala se zatajeným dechem jeho počínání. Zvedl jednu ze svých tlap a přiložil ji Rolandovi na tvář, tak jako to udělal před malou chvíli v jeho lese. To gesto, které mne pravděpodobně zbavilo potlučeného pocitu těla. Jeho tlapa se rozzářila a krev, kterou byla Rolandova tvář potřísněna, se sama od sebe začala stahovat zpět do oka a jizvu zacelovat. Funguje to, rozmáchal se mi ocas šťastně a na tváři se mi oblevil obrovitý úsměv ze vší té úlevy. S úžasem v očích jsem pohlédla na Tonrese, ale dřív než jsem stihla cokoliv říct, veškeré štěstí ze mne opadlo. Ta bolest nemizela do vzduchoprázdna, ne. Přesouvala se do Tonrese, který byl viditelně v bolestech a z oka mu začala téct krev.
„Tonresi-" vydechla jsem zhrozeně, ale hnědý to nevzdával. Snažil se asi Rolandovi oko navrátit, ale neúspěšně. Doufala jsem, že to není tak hrozné, jak to vypadá. Kdyby to bývalo bylo nesnesitelné, přece by po jednom vyléčení přeci přestal, ne? Místo toho se přesunul k Wolfganii a snažil se pomoci i jí. Musela jsem mu věřit a doufat, že zná své limity. „Buď opatrný, prosím,“ špitla jsem, přisedla si alespoň blíž a trochu se o něj opřela, aby věděl, že tu jsem s ním. Přiložil tlapu nad hruď Wolfi a objevil zranění, o kterém jsem doposud neměla ponětí. S praknutím žeber, které se ozvalo, mi přijel mráz po zádech a musela jsem pevně stisknout oči, abych zamezila dalším slzám. Tolik bolesti a utrpení si všichni prošli. Byl to opravdu nepříjemný zvuk, nedovedla jsem si ani představit, jak bolestivé to muselo být. Představa, že se zlomenými žebry Wolfi fungovala a o všechny se pak starala, no neměla jsem slov. Byla nesmírně silná. Zvuk ale nešel z raněné vlčice, nýbrž z hnědého sedícího vedle mne. "Proboha, jsi v pořádku?" otevřela se mi oči a stáhla uši až k hlavě. Nebyl, věděla jsem že nebyl. Se zaúpěním se svalil na zem a já si lehla pohotově za ním. Pevně jsem ho krkem objala a tiskla se k něm jak jen to šlo. Když jsem za ním šla pro pomoc, neměla jsem ponětí, že veškerou tu bolest přenese na sebe. Celé je to moje vina... Měla jsem teď o něj takový strach. Všichni se kolem něj shromáždili a ze srdce děkovali. I já byla nesmírně vděčná, podstoupil tohle peklo jen aby jim pomohl. Ale nemohla jsem se zbavit pocitu viny, že právě kvůli mne tu teď leží, se vší tou mučivou bolestí soustředěnou do jednoho těla. Roland položil dobrou otázku a já se začínala bát odpovědi. „Je… tahle schopnost léčivá, dovede tě z toho sama dostat? Nebo můžeme pro tebe něco udělat my? Cokoliv…“ Ničillo mě ho v tomhle stavu vidět. Doufala jsem, že bude brzy po všem, ale tahle noční můra neměla konců a zasahovala každého, na kom mi tolik záleželo... Prosím, Živote, pomož nám, modlila jsem se v duchu za cokoliv, jen aby už nemusel trpět.

Malou vlčici jsme úspěšně předali do schopných tlapek a vše se obešlo bez namítání či slz. Je moc statečná, napadlo mě. Neznala jsem její osud, ani kde se tu během tak krátké doby vzala, ale musela být na Tonrese celkem vázaná. „Děkuji, Vento. Zkuste jí najít i něco k jídlu, určitě bude hladová,“ poděkovala jsem mladému vlčkovi a doplnila nápad, jak malou úspěšně přimět k pozitivnějším myšlenkám. Teď ale musela péče o malou vlčici jít stranou, Roland i Wolfi nás potřebovali.
Hned v závěsu za Tonresem jsem sešla po provizorním svahu dolů do onoho kráteru, kde naši zranění leželi. Čím níže jsme sešli, tím více se mlha rozestupovala a znovu ukázala tu spoušť, co tu šedá nadělala. Jen co můj pohled padl na oba raněné, hrdlo se mi opět stáhlo a já cítila všechny to obavy, jak na mne opět doléhají. Bála jsem se, že jim nebudeme schopni pomoci, i přes veškerou snahu. Pomalu jsem přistoupila k oběma mým přátelům a špitla: „Už jsme tady, ještě to chvíli vydržte, bude zase dobře.“ Za pomoci magie vzduchu jsem pomalu začala oteplovat vzduch, který si jemně pohrával s kožichy všech, jež byli na dně díry. Chtěla jsem alespoň nějak pomoci, a i ten neskutečný chlad jim musel ubírat sil, jak se jejich unavená těla snažila udržet tělesné teplo. Vzduch jsem oteplovala opravdu pomalounku, aby nedej bože neprodělali nějaký šok. S nadějí jsem očima vyhledala Tonrese. Už od prvního našeho setkání jsem na něm něco viděla. S takovou lehkostí jsem se s ním dokázala bavit o čemkoliv a nebála se mu svěřit s čímkoliv. Ale teď, teď jsem ho viděla v úplně jiném světle. Nemusel tu být, mohl si poklidně žít ve svém houbovém ráji, ale místo toho vše zahodil, aby nám pomohl. Kdo ví, zda to bylo amorkovo kouzlo, nebo tu zárodek těchto emocí byl odjakživa a s časem kvetl. Činy jsou mocnější, něž slova a já teď cítila, že se na něj vždy mohu spolehnout a podrží mne i v těch nejtěžších životních zkouškách. Že tu je pro mne, ale i pro celou moc smečku, a to pro mne bylo to nejcennější.

// Můžeš napsat klidně dřív, my se mezitím shromáždíme a pak se nějak napojíme do pořadí co máte aktuálně vy :D

// Připsáno +5

<< Houbový ráj (přes Tenebrae)

Nebylo moc na co čekat, Tonres si přehodit vrtící se vlče na záda a přestože jsem měla trochu pochybnosti, zda to bude za běhu úplně nejbezpečnější, věřila jsem tomu, že dělá pro vlče to nejlepší co uzná za vhodné. I přechod řeky se zdál být větším problémem, než byl při běhu sem. Voda stihla za noc trochu rozmrznout a led na povrchu tak nebyl zdaleka tak stabilní. Nebylo tedy divu, že jsme se oba trochu namočili, což byl dost nepříjemný šok. Všichni jsme ale vodu překonali v celku, a tak jsme mohli běžet dál, než jsme vběhli mezi první stromy našeho hvozdu.
„Už jen kousek,“ ujistila jsem oba dva a vyrazila podél východních hranic, nedaleko tmavých smrčin, odkud útočnice pravděpodobně přišla. Jen co jsme se přiblížili, nechala jsem nás zaobalit hustou mlhou, aby malá nedej bože něco z té hrůzy nezahlédla. Už jen můj zjev musel být dostatečnou životní lekcí, kterou z hlavy jen tak nevymaže. „Vento, můžeš na chvíli nahoru za námi?“ zavolala jsem na mladého vlčka, který zůstal po boku raněného Rolanda a dohlížel na něj. „Potřebovala bych, aby malou Kianu někdo odvedl do úkrytu za holkama a předal ji do péče dospělým.“ Doufala jsem, že mu to problém dělat nebude. Byl ze všech v nejlepší kondici a s vlčaty to uměl, byla jsem toho svědkem v úkrytu. Jen co malou předáme do lepších rukou, budeme se moct věnovat Rolandovi naplno. "Jsou dole, asi ve dva metry hluboké díře, kterou tu nezanechala. Opatrně na nohy, je to nebezpečné," doplnila jsem raději směrem k Tonresovi. Nikdo by tu takový kráter nečekal, tak abychom nepřišli k dalšímu úrazu.

Cítila jsem se tak provinile, že jsem ho do celé téhle katastrofy takto sobecky vtáhla, ale byl mou poslední nadějí. Roland opravdu trpěl a jestli jeho krvácející oko nenapravíme dost rychle, obávala jsem se, že by to dopadlo opravdu špatně. I mrně, které tu Tonres měl, jsem k smrti vyplašila, ale neměla jsem momentálně mentální sílu se konejšení vlčete chopit. Všechno jsem to na něj vyhrkla a doufala, že to bylo alespoň trochu málo srozumitelné. Slova jsem drmolila a komolila, jak jsem měla rozechvěný hlas. Tonres ke mne přiskočil, položil na mne tlapu, která se rozzářila a jako by ze mě sundala pomyslnou tíhu světa. Tělo mě o něco míň bolelo a já se po jeho slovech dokázala trochu uklidnit a tolik se netřást. Byla jsem v ten moment tak nesmírně vděčná, že se mi tehdy tak nečekaně objevil v životě. Neměla jsem ponětí, co bych si bez něj teď počala. Na jeho pobídku jsem jen pokynula hlavou a dodala: „Snad to nějak zvládneme. Pokud ne, bojím se, že bych musela krvácení zastavit ohněm. Nechci mu ale víc ubližovat, i když by to bylo pro jeho dobro.“ Ta představa mě děsila, obzvláště s mou minulostí. Věděla jsem moc dobře, jak taková popálenina pekelně bolí.
Tonres se chopil vysvětlování malé a už ji bral bez váhání za zátylek. „Může si zatím hrát s vlčaty, někdo na ně dohlédne,“ napadlo mě. Budeme muset zraněné dostat do úkrytu a vlčata dostat ven, aby tomu nebyla svědky a nemělo to na ně trvalé následky. Budu ze sebe taky muset umýt tu krev, uvědomila jsem si a vše se ve mně zase stáhlo. Bylo ale načase jít zpět do hvozdu a pokusit se to vše napravit. Pokynula jsem tedy hlavou na Tonrese a vyběhla směrem k našemu hvozdu.

Sarumen (přes Tenebrae) >>

<< Tenebrae

Vběhla jsem mezi první stromy v lese a s rozklepaným hlasem zavyla. Nebyla jsem si úplně jistá, zda tu je, jelikož tu les po něm voněl, ale to mohlo být tím, že si ho dobře značil. Jak jsem tak ale běžela hloubž a kličkovala mezi stromy, zaslechla jsem hlasy. Jeden hlubší, povědomý a druhý docela tenoučký. Ze srce mi spadl obrovitý kámen. „Tonresi!“ volala jsem, hlas stále rozklepaný. Našla jsem ho, pomyslela jsem si vděčně. A tak když se mi před očima zjevila hnědá mohutná postava s kloboukem na hlavě, bylo to jako bych nikoho nikdy tak ráda neviděla. Bude to dobrý, jsme na dobré cestě, ujistila jsem sama sebe. Všema čtyřma jsem prudce zabrzdila a stanula naproti jemu a černému vlčeti. Celá jsem se klepala, tlamu a hruď jsem měla potřísněnou krví a v očích se mi zase hromadily slzy. „S-Sarumen byl napaden. Přišla na hranice, napadla Wolfi a-a-a…. všichni přiběhli, pomáhali, bránili. Ale všechno je špatně. Roland, je zraněný, připravila ho o oko. Teď tam leží v bolestech a trpí a já, já nevím co dělat,“ začala jsem vzlykat, jak jsem si to celé v mysli zase přehrávala. Byla to má nejhorší noční můra. Zhluboka jsem se nadechla, pokusila se trochu vzchopit a pokračovat. „U-už nic nehrozí, p-postarala jsem se o-o ni,“ špitla jsem. Určitě věděl, co jsem tím myslela. Už jen množstvím krve, kterým jsem byla potřísněna, tomu muselo docela jasně napovídat. A hrůza v očích zase mluvila za vše, co jsem si z toho odnesla za trauma. „Uměl bys mu pomoci? Nebo neznáš někoho, kdo ano?“ pohlédla jsem na něj s obrovitou žádostí a zoufalostí v hlase. Připadala jsem si v ten moment opravdu zlomeně. Jako bych jako alfa naprosto selhala. V krku se mi zase začal dělat ten obrovitý knedlík a já cítila, že se mi zase hůře dýchá.

<< Sarumen

Neměla jsem ponětí, co vůbec dělám. Neznala jsem nikoho, kdo by Rolandovi a Wolfi byl schopný pomoci. Já žádné léčitelské znalosti ani magie neměla, v Sarumenu na tom budou členové asi dost podobně. Nemyslela jsem si, že by si takové užitečné znalosti nechali pro sebe a neinformovali mne o tom, kdyby to bylo v případě nouze třeba. Jediný, kdo měl léčitelské vlohy byl Regis, který ale z lesa zmizel dříve, než to celé vypuklo. Jediný, kdo mi při opouštění lesa přišel na mysl, byl Tonres. Byl blízko, byl to dobrý přítel a třeba bude mít nějaké informace nebo přátele z cest, co by nám pomohli. A tak jsem instinktivně vyběhla k tomu houbovému lesíku v naději, že se v něm skutečně nachází a necestoval někam za lepšími podmínkami v zájmu jeho zdraví.
Uháněla jsem tedy před planinu, překonala zmrzlou řeku a celá udýchaná vběhla mezi první stromy lesa. Prosím, prosím, prosím, opakovala jsem si v duchu. Byl naší jedinou spásou. Jestli ani on si nebude vědět rady, budu v koncích. Musela bych pak asi oběhnout okolní smečky s prosíkem, jestli náhodou neznají nějakého léčitele, případně se uchýlit k první pomoci vlastnoručně a bolestivě. Ohněm škvařit rány by bylo poslední možností, které jsem se hodlala vyhýbat, jak jen to šlo. Ale v hlavě jsem se k tomu musela začít připravovat.

Houbový ráj >>

Vento se tomu všemu pokoušel zabránit, zkoušel nás přemluvit, ale to já už byla myšlenkami jinde a svět okolo vnímala jen minimálně. Kdybych bývala byla při smyslech a nebyla zaslepena vší tou bolestí, kterou jsem teď v srdci cítila, sdílela bych s mladým vlčkem názor. Ještě před malou chvílí jsem byla ochotná vlčici nechat být a jen ji odsud hlavně dostat, ale bylo by to vlastně vůbec k něčemu? Nevypadala, že by se z toho kdykoliv brzo dostala. Svým způsobem to mohlo být vysvobození. Ale teď, když jsem tu nad ní stála a vše ke mně konečně přicházela, jsem to viděla v úplně jiném světle. Byla jsem monstrum, které někomu vzalo život. S těžkostí jsem spolkla obrovský knedlík v krku a otočila se ke zbytku skupiny, kteří se teď starali o nejvíce raněného, zatímco Wolfganie ztěžka vysvětlovala okolnosti, které k tomuto vedly. To ono ublížila Marion? Bylo to už tak dávno, že jsem si jen matně vzpomínala, jak k tomu všemu došlo. Měla toho evidentně na svědomí více, což ale neospravedlňovalo to, co jsem provedla. A jak se zdálo, do rvačky se pustila svou vlastní vůlí, dostala možnost v klidu odejít. Nad tímto zjištěním jsem se zamračila. Celé tohle dopuštění zavinila svou volbou a teď na to všichni museli doplatit. „Udělala jsi, co jsi mohla. Zachovala ses líp než já. Já bych ji bývala byla naivně přijala a kdo ví, jestli by na to nedoplatila vlčata v úkrytu,“ ujistila jsem ji, že v ni mám maximální důvěru a opřela se o ni také, aby věděla, že ode mne vždy bude mít maximální podporu. Teď ale nastal jiný problém. Jak se dostat z téhle hluboké díry? Důkladně jsem přejížděla očima po stěnách, zda neobjevím nějakou schůdnější cestu. Vyhrabat ven nebyla v téhle zimě možné, země byla zmrzlá na led. Musela jsem se asi soustředit opravdu usilovně, jelikož to ve mne probudilo magii, kterou jsem ani netušila že ovládám. Jedna stěna se začala samovolně drolit, až se hlína sesunula až úplně dolů a vytvořila jakousi pomyslnou rampu až nahoru. Stále to pro Rolanda bude asi cesta plná utrpení, ale minimálně se k němu teď může dostat pomoc. „Seženu pomoc,“ houkla jsem ke skupině, zhluboka se nadechla a vyrazila směrem ven z lesu.

Tenebrae) >>

// Připsáno +5