Gallirea - Příspěvky uživatele

// Přidáno :)

// Připsáno +7

// Připsáno +5

Naše menší skupinka se za malou chvíli rozdělila, Wolfi spolu s ostatními, kteří byli doposud schovaní v úkrytu, šla omrknout co se to děje na mýtině, zatímco Roland šel zkontrolovat Islin. Ruch ve mně žádné obavy nevzbuzoval, bylo mi úplně jasné, kdo bude zdrojem toho pískání. Alespoň příjdou všichni na lepší myšlenky. My s Tonresem jsme tu nakonec zůstali sami a shodli se, že bude nejlepší se projít k řece, očistit se trochu a pak zkontrolovat malou svěřenkyni, na kterou od našeho minulého setkání narazil. Vylezli jsme tak z jámy a mohli se pomalým krokem vydat směrem k řece. „Nemluv nesmysly. Bez tebe bychom byli dočista nahraní. Vem si, jakou paseku to na tobě nadělalo. Vsadím se, že i na Islin se to alespoň trochu podepsalo, a to léčila jen následky tvé magie. Dovedeš si představit, jak by to s její křehkou duší zamávalo, kdyby na to byla sama?“ pohlédla jsem na něj. „Nesmírně si toho cením a doufám, že ti to budu moct někdy splatit,“ nadzvedla jsem jeden koutek tlamy v nepatrný úsměv, než jsem opět stočila pohled k zemi. Nechtěla jsem, aby si cokoliv vyčítal. Nebýt jeho pomoci, kdo ví, jak by to celé dopadlo. „Mě mrzí, žes do toho byl kvůli mne zatažen a takhle za svou dobrotu zaplatil,“ pronesla jsem omluvně. Zpětně mě to opravdu mrzelo, že jsem ho tomu všemu vystavila.

Tenebrae >>

// Připsáno +4

Islin nám všem naštěstí přiběhla na pomoc, jako anděl seslaný z hůry. Ale kdepak anděl, s ladným skokem se jí zhmotnily na zádech fialková křidélka, která ji propůjčily schopnost elegantně přistát na zem a opět zmizela. Překvapeně jsem zamrkala, zda se mi to jen nezdálo, ale vlastně to na tyto kraje nebylo až tak neobvyklé. Vlastně to k ní docela pasovalo.
Během pár okamžiků byla schopná Tonrese přivést zase do pořádku, až tedy na pár krvácejících ran, které ho už ale na životě neohrožovaly. Chudák z té bolesti musel být úplně mimo, jelikož proti pomoci ani nenamítal. Pak se ještě přesunula k Wolfganii, které zase vyléčila prokouslý jazyk. „Jsi úžasná, Islin. Co bychom si bez tebe poděly,“ zavolala jsem za černou vlčicí vděčně, ale ta už se opět sápala nahoru z té díry. Měla recht, měli bychom odsud všichni vypadnout. Wolfi se mne s Rolandem ještě optala, zda jsme opravdu v pořádku a pronesla pár moc hezkých slov na závěr toho všeho, čím jsme si prošli. „Teď už snad všichni,“ pokynula jsem hlavou. „I já, jsem strašně vděčná, že tu máme takhle úžasné vlky, kteří jsou ochotni náš domov bránit. Jste oba úžasní,“ pousmála jsem se. Celé to ve mne zase vzbouzelo emoce, a tak se mi do očí zase začínaly hnát slzy. S pevným sevřením očí jsem je ale odehnala. Roland zavelel, že bychom odsud měli vypadnout. „Mhm, asi se půjdeme s Tonresem očistit k řece, abychom neplašili vlčata. Možná by to chtělo je omrknout, jak to v úkrytu všichni zvládli,“ navrhla jsem. Věříla jsem tomu, že má Wolfi o malé vnučky trochu starosti, i když byly v dobrých tlapkách. Snad si z toho nic závažného neodnesly a neposkvrnilo to jejich dětství. „Ještě jednou díky,“ usmála jsem se na Wolfi a i já se o ni přátelsky otřela. Byla to vždy jedna z mých nejlepších kamarádek, na kterou jsem se vždy mohla spolehnout. Poté jsem se ale otočila k Tonresovi a vykročila k němu. „Pojď, dáme se nějak do kupy a pak zkontrolujeme Kianu,“ pobídla jsem jej mírně čenichem a pomohla mu z díry ven.

Akci prodlužuji do konce víkendu (čili do 10.3. 23:59) , abyste měli čas vše dokončit podle představ

Zdravím, mí nejdražší Sarumenští! ♥
Je to tu, už bylo na čase. Smečka si prošla prvním bojem, přivítala mezi sebe nové tváře a povyrostla nám další generace rodilých Sarumenských! Tak si to pojďme shrnout, povýšit snaživé vlčky, posunout o příčku ty neaktivní a probrat co nás čeká v nadcházejících týdnech, ba i měsících.

// Připsáno +6

Ani na moment jsem nepochybovala, že musí být Tonres v obrovitých bolestech. Jen aby mohl pomoci jiným, které ani moc dobře neznal. Přijal veškerou jejich bolest na svá bedra a přestože mi z toho všeho srdce pukalo, cítila jsem k němu obrovský obdiv a vděk. Měl skutečně srdce ze zlata a jen díky jeho činu teď byli mí přátelé bez té mučivé bolesti. Když jsem si zpětně přehrávala, v jakém stavu byl Roland, jak byl schopen jen jednoslovných odpovědí, samou bolestí se zarýval drápy do země a jen ztěžka oddychoval, nemohla se veškerá ta bolest přenést na našeho zachránce. Musela magie dělat své, nějaká ta bolest musela odeznít. I on tvrdil, že bude u něj regenerace rychlejší. A mě nezbývalo víc než doufat, že má pravdu.
„Dostaneme tě odtud,“ slíbila jsem mu, když mne vytrhl ze zamyšleného stavu dloubnutím čumáku do tváře. Pomalu jsem se začala zvedat na všechny čtyři a začít uvažovat, jak ideálně bezbolestně hnědého dopravit ven z díry, ideálně rovnou do úkrytu.
Ale nebylo třeba, na pomoc přiběhla i naše okřídlená vlčice, která tvrdila, že by ho dokázala vyléčit. Takže tu přeci jen máme někoho, kdo umí léčit? Odpovědi se pohotově chopili jak Wolfi, tak Roland, a tak z mé strany stačil jen obrovitý úsměv úlevy věnovaný černé vlčici, jež na nás shlížela z vrchu. Za východu slunce, kdy se o ni opíraly zlaté sluneční paprsky, vypadala jako anděl, kterého nám seslali na pomoc. S příchodem nového dne na mne dolehla další vlna naděje.
„Za malou chvíli už tu pomoc z díry potřebovat nebudeš,“ otočila jsem se na Tonrese s úsměvem. Teď bylo ale na čase nechat Islin prostor, a tak jsem couvla a posadila se nedaleko Rolanda s Wolfi. Koutkem oka jsem zachytila, jak si vyměňovali dlouhý pohled, ale ničemu jsem to zatím nepřipisovala. Všichni museli být šťastní, že už bude po všem.

Seděla jsem jen malou vzdálenost od Tonrese a sledovala se zatajeným dechem jeho počínání. Zvedl jednu ze svých tlap a přiložil ji Rolandovi na tvář, tak jako to udělal před malou chvíli v jeho lese. To gesto, které mne pravděpodobně zbavilo potlučeného pocitu těla. Jeho tlapa se rozzářila a krev, kterou byla Rolandova tvář potřísněna, se sama od sebe začala stahovat zpět do oka a jizvu zacelovat. Funguje to, rozmáchal se mi ocas šťastně a na tváři se mi oblevil obrovitý úsměv ze vší té úlevy. S úžasem v očích jsem pohlédla na Tonrese, ale dřív než jsem stihla cokoliv říct, veškeré štěstí ze mne opadlo. Ta bolest nemizela do vzduchoprázdna, ne. Přesouvala se do Tonrese, který byl viditelně v bolestech a z oka mu začala téct krev.
„Tonresi-" vydechla jsem zhrozeně, ale hnědý to nevzdával. Snažil se asi Rolandovi oko navrátit, ale neúspěšně. Doufala jsem, že to není tak hrozné, jak to vypadá. Kdyby to bývalo bylo nesnesitelné, přece by po jednom vyléčení přeci přestal, ne? Místo toho se přesunul k Wolfganii a snažil se pomoci i jí. Musela jsem mu věřit a doufat, že zná své limity. „Buď opatrný, prosím,“ špitla jsem, přisedla si alespoň blíž a trochu se o něj opřela, aby věděl, že tu jsem s ním. Přiložil tlapu nad hruď Wolfi a objevil zranění, o kterém jsem doposud neměla ponětí. S praknutím žeber, které se ozvalo, mi přijel mráz po zádech a musela jsem pevně stisknout oči, abych zamezila dalším slzám. Tolik bolesti a utrpení si všichni prošli. Byl to opravdu nepříjemný zvuk, nedovedla jsem si ani představit, jak bolestivé to muselo být. Představa, že se zlomenými žebry Wolfi fungovala a o všechny se pak starala, no neměla jsem slov. Byla nesmírně silná. Zvuk ale nešel z raněné vlčice, nýbrž z hnědého sedícího vedle mne. "Proboha, jsi v pořádku?" otevřela se mi oči a stáhla uši až k hlavě. Nebyl, věděla jsem že nebyl. Se zaúpěním se svalil na zem a já si lehla pohotově za ním. Pevně jsem ho krkem objala a tiskla se k něm jak jen to šlo. Když jsem za ním šla pro pomoc, neměla jsem ponětí, že veškerou tu bolest přenese na sebe. Celé je to moje vina... Měla jsem teď o něj takový strach. Všichni se kolem něj shromáždili a ze srdce děkovali. I já byla nesmírně vděčná, podstoupil tohle peklo jen aby jim pomohl. Ale nemohla jsem se zbavit pocitu viny, že právě kvůli mne tu teď leží, se vší tou mučivou bolestí soustředěnou do jednoho těla. Roland položil dobrou otázku a já se začínala bát odpovědi. „Je… tahle schopnost léčivá, dovede tě z toho sama dostat? Nebo můžeme pro tebe něco udělat my? Cokoliv…“ Ničillo mě ho v tomhle stavu vidět. Doufala jsem, že bude brzy po všem, ale tahle noční můra neměla konců a zasahovala každého, na kom mi tolik záleželo... Prosím, Živote, pomož nám, modlila jsem se v duchu za cokoliv, jen aby už nemusel trpět.

Malou vlčici jsme úspěšně předali do schopných tlapek a vše se obešlo bez namítání či slz. Je moc statečná, napadlo mě. Neznala jsem její osud, ani kde se tu během tak krátké doby vzala, ale musela být na Tonrese celkem vázaná. „Děkuji, Vento. Zkuste jí najít i něco k jídlu, určitě bude hladová,“ poděkovala jsem mladému vlčkovi a doplnila nápad, jak malou úspěšně přimět k pozitivnějším myšlenkám. Teď ale musela péče o malou vlčici jít stranou, Roland i Wolfi nás potřebovali.
Hned v závěsu za Tonresem jsem sešla po provizorním svahu dolů do onoho kráteru, kde naši zranění leželi. Čím níže jsme sešli, tím více se mlha rozestupovala a znovu ukázala tu spoušť, co tu šedá nadělala. Jen co můj pohled padl na oba raněné, hrdlo se mi opět stáhlo a já cítila všechny to obavy, jak na mne opět doléhají. Bála jsem se, že jim nebudeme schopni pomoci, i přes veškerou snahu. Pomalu jsem přistoupila k oběma mým přátelům a špitla: „Už jsme tady, ještě to chvíli vydržte, bude zase dobře.“ Za pomoci magie vzduchu jsem pomalu začala oteplovat vzduch, který si jemně pohrával s kožichy všech, jež byli na dně díry. Chtěla jsem alespoň nějak pomoci, a i ten neskutečný chlad jim musel ubírat sil, jak se jejich unavená těla snažila udržet tělesné teplo. Vzduch jsem oteplovala opravdu pomalounku, aby nedej bože neprodělali nějaký šok. S nadějí jsem očima vyhledala Tonrese. Už od prvního našeho setkání jsem na něm něco viděla. S takovou lehkostí jsem se s ním dokázala bavit o čemkoliv a nebála se mu svěřit s čímkoliv. Ale teď, teď jsem ho viděla v úplně jiném světle. Nemusel tu být, mohl si poklidně žít ve svém houbovém ráji, ale místo toho vše zahodil, aby nám pomohl. Kdo ví, zda to bylo amorkovo kouzlo, nebo tu zárodek těchto emocí byl odjakživa a s časem kvetl. Činy jsou mocnější, něž slova a já teď cítila, že se na něj vždy mohu spolehnout a podrží mne i v těch nejtěžších životních zkouškách. Že tu je pro mne, ale i pro celou moc smečku, a to pro mne bylo to nejcennější.

// Můžeš napsat klidně dřív, my se mezitím shromáždíme a pak se nějak napojíme do pořadí co máte aktuálně vy :D