Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Připsáno +5

// Připsáno +6

// Připsáno +5

// Připsáno +6

// Připsáno +7

Náhody se daly považovat za náhody, když stály samy o sobě. Ale když se jich tu nastřádala celá řada? To už náhoda asi být nemohla, byl to spíš osud. Asi jsem v životě potřebovala někoho, kdo to ve vícero aspektech měl dost podobně a mohla s ním tyhle věci sdílet. Když se to tak vzalo, mimo Sarumenských jsem moc přátel neměla, a tak se těch dobrých drželo docela snadno. Od Tonrese opět přistála kopa milých lichotek, nad kterýma jsem se usmívala tak, že mě z toho začínaly bolet koutky. Ještě že jsem měla hustý kožich a Tonres měl zrakovou vadu, jinak by zcela jistě prokoukl, že se tu červenám jako vlčí máky. Tonres se poté rozpovídal o magiích a o tom, jaké to měli doma. „Na to časem příjdeš. Já si ze začátku nerozuměla s žádnou, ať jsem se snažila sebevíc. Mohla jsem trénovat, jak jsem jen mohla, sbírat zkušenosti a tipy od náhodných kolemjdoucích, ale někdy věci prostě uspěchat nejdou. Až příjde ten správný moment, další magie si tě najdou samy,“ povzbudila jsem jej trochu, jelikož jsem si dovedla představit, jak frustrující to asi muselo být. Když nám ale nad hlavami vytvořil sněhové vločky, lehce jsem pootevřela v údivu tlamičku. „Tuhle neznám,“ přiznala jsem. „Možná by věděl Život? Sama bych se k němu měla vydat. Třeba by měl něco, čím by nám pomohl, kdyby se ta katastrofa nedejbože opakovala,“ nadhodila jsem asi docela jasnou odpověď, ke které sklouzne každý, kdo si s něčím neví rady. Život byl prostě vševědoucí. „Kdybys chtěl, mohli bychom si procházku protáhnout. V každém případě bych to ale nejprve vzala zpět domů, abych se ujistila že je vše v pohodě a zkontrolovala hranice,“ nabídla jsem a jen co jsme se oba zvedli jsem vykročila zpět k domovu.

Sarumen >>

// Schváleno a nahozeno :)

// Děkujeme

Všechny kolečka tak nějak s lehkostí zapadly do sebe a zdálo se, že už začínám rozumět všemu tomu dění jako celku. Najednou davalo smysl, proč byl Tonres s přijetím do smečky poprvé tak zdrženlivý. Protože kdyby tak neudělal, pravděpodobně by Kiana nedožila zítřka. Ale zároveň mělo smysl naše setkání již v zimě, protože nebýt toho, katastrofa v Sarumenu by dopadla daleko hůř. Musela jsem se nad tím pousmát, jak málo moci máme, když na to dojde. Stejně to nakonec dopadne tak jak má. A teď, jak jsme tu tak za poledne seděli u řeky, se mi to zdálo až podivně správné. Jako bych byla na správném místě ve správný čas s tou správnou společností. A těšila jsem se, jak mého příjemného společníka smečka přivítá. "Opravdu není za co. Myslím, že to tak mělo dopadnout," pousmála jsem se.
Téma jssm stočila k novému zevnějšku Tonrese a musela mu změny pochválit. "Ale jdi ty," uculila jsem se a pohled zase zaměřila na tekoucí vodu. Tonres se dal do vyprávění o tom, jak k tomu všemu přišel a vlastně mě tím moc nepřekvapil. I já jsem k těmto změnám přišla prostřednictvím Života. Jen jsem netušila, že umí i taková kouzla, kdy kožíšek prohustí a zaplete v copánek. U mě se před lety vyřádil na zbarvení. "Je opravdu hezký, vysloveně k tobě pasuje," po očku jsem se na něj usmála a když nadhodila můj náhrdelník, překvapeně jsem k němu stočila hlavu. Cink cink, vzpomněla jsem si na Světlušku. Joo, kde té je teď asi konec. "Ah, no, vlastně ani ne? Přišla jsem k němu podobně tak jako ty," zazubila jsem se. Bylo to až hloupě vtipné, kolik jsme toho měli společného. Skoro jsem si připadala, jako bych ho kopírovala, přitom mi na krku vysel už pěkně dlouho. "Krátce po přidání do Sarumenu jsem se zastavila za Životem a ten mi zbatvil kožich do zajímavějších barev. A příchodem sem jsem byla jen béžovo-hnědá, zato od té doby mi kožíšek proplétají i bílé a zlatavé odznáčky. A spolu s tím přišel dárek v podobě lapače snů," shrnula jsem ve zkratce prakticky stejnou zkušenost. "Až po několika letech jsem ale přišla na to, že kouzelný skutečně je. Když jsem pak od života získala tyrkysové odznaky, náhrdelník se na ně hned napojil a díky němu mi srt září, když jsem opravdu šťastná. Vlastně nevím, k čemu to je dobré, ale minimálně to nijak neškodí," zazubila jsem se.

„To je fakt,“ dodala jsem smířlivě a lehce se pousmála. Vypadalo to, že se s každým momentem v tomto rozhodnutí jen více a více utvrzuje a dělalo mi radost na něm tenhle proces pozorovat. Tak nějak z něj čišila naděje a pevné rozhodnutí. Z jeho slov jsem si dokázala vybavit i to, jaké to před lety bylo pro mě. Musela jsem se cítit přesně tak, jak se cítí on. Bylo to vlastně strašně fajn, že jsem u toho mohla být a zažít si to znovu, i když z druhé tlapky. „Nejsi jediný, taky jsem mu při první návštěvě úplně propadla,“ zasmála jsem se upřímně. Bylo to zvláštní, jak fajn mi momentálně bylo. Jako by voda odnesla všechny mé problémy a nic zlého se nám nepřihodilo. Skoro jsem začínala mít podezření, jestli náhodou Tonres mistrně neovládá magii emocí, ale zdálo se mi to opravdu nepravděpodobné. Neměla jsem z něj pocit, že by byl takový typ, co by bez vědomí druhého tahal magickými provázky. A tak jsem to jednoduše svedla na to, jaký má tento hnědý vlk obrovský šarm a pozitivní auru. Ale věděla jsem i o tom, že to není tak úplně obyčejné přátelství.
Raději jsem se pustila do vyprávění o Sarumenu a všem, co nabízel. To mi ostatně šlo nejlépe, když už jsem to měla za ty roky natrénované. Tonrese to naštěstí tolik nepřekvapilo, i když toho muselo být na první den docela hodně. „To příjde přirozeně časem, stačí na to netlačit,“ pousmála jsem se povzbudivě. Na jeho děkování za přijetí jsem ale zavrtěla hlavou. „To se nestane. Už od prvního setkání z tebe cítím, že k nám jednoduše patříš,“ namítala jsem. Nedovedla jsem si představit, co by tak musel udělat, aby mne zklamal. Znovu jsem se na něj podívala, tentokrát ale o něco déle. Nezdálo se mi to, vypadal jinak. Měl delší kožich, pěkně hustý jako lví hříva a u jednoho ucha mi vysel copánek. A pak tu byla ta věcička na hlavě, která se nedala přehlédnout. „Za tu dobu co jsme se neviděli ses ale opravdu změnil. Sluší ti to,“ pousmála jsem se, když jsem mu pohledem zastavila u očí.

Byla jsem skutečně ráda, že našel odvahu udělat takový velký krok. Tušila jsem, že jsme podobně staří, a tak nebylo těžké si představit, jak děsivý ten krok musel být. Kdybych bývala byla na jeho místě dlouhá léta se toulala, asi bych nenašla tu odvahu se do cizí smečky přidat. Chovala jsem k němu obrovskou dávku obdivu, a tak jsem doufala, že ho nakonec smečkový život nezklame. Přeci jen jsme nebyli úplně… obyčejná smečka. Morfeus a Neyteri smečku vedli určitě stokrát lépe, ale nesměla jsem na sebe být tak náročná. Věděla jsem, že pro smečku dělám maximum, co je v mých schopnostech a dokud jsou ostatní šťastní a neprchají za lepším, jsem šťastná i já. Ale ve dvou se to rozhodně lépe táhne.
„Mmm, aby ses nedivil. Na Galliree je možné všechno, dost možná i putující lesíky,“ zazubila jsem se. Ale měl pravdu, měl to opravdu za rohem a tak asi nebylo moc co řešit. Když si to přeci jen rozmyslí, vždy se může vrátit. „Ale vážně – myslím, že toho litovat nebudeš. Sarumen má tendenci si získat celé tvé srdce a nikdy nepustit,“ usmála jsem se na něj i já. Mluvila jsem sice z vlastní zkušenosti, která nemohla být úplně objektivní, ale když si vybavím, kolik milých duší našemu hvozdu říká domov a s radostí se do něj vrací, řekla bych, že v tom nebudu tak úplně sama. „Tak tě tedy slavnostně vítám do Sarumenské smečky,“ usmála jsem se od ucha k uchu. „Abych tě neošidila o podstatné informace do začátku, trochu ti shrnu nějaké ty základy, na zbytek ale jistě příjdeš pak sám. Jak už sis jistě všiml, ve hvozdu s námi bydlí kouzelná mlha, která nám pomáhá les držet v bezpečí. Chová se jako samostatná entita, dokáže třeba cizince na hranicích obalit do tak husté mlhy, že nevidí ani na krok, nebo upozornit na nebezpečí. Čím déle vlci ve hvozdu žijí a čím více jim přiroste Sarumen k srdci, tím lépe ji dokáží sami ovládat. Je možné z ní dokonce vytvářet tvary, nebo ji vysílat jako znamení k jiným členům,“ shrnula jsem v kostce to, co naše mlha umí a jak s ní vynakládat. „Pak tu máme ještě jednu zajímavost. Asi jsi viděl sovu Rolanda, že? Dokáže s vlky komunikovat, ale drží se vlastně výhradně jen jeho. Máme ve hvozdě ještě jednoho tvorečka, který tohle umí, ale asi nebude úplně obyčejný. A taky se neváže na jednoho vlka, ale na celý hvozd jako takový. Říká si Lady Mlhahule, je to kouzelná vydra, taková naše patronka,“ dovysvětlila jsem další zajímavost našeho lesa, ale u téhle měla trochu obavy, že budu vypadat za blázna. „Myslím, že právě ona teď tropila v lese takový povyk a ostatní ji šli zkontrolovat. Není to ale úplně běžná událost, spíš se zjeví třeba jednou nebo dvakrát do roka, okoření vlkům život a zase zmizí. Takže bude mít Kiana na to vzpomínat,“ zazubila jsem se.

Jeden otazník zodpovězený a vyřešený, ale co s tím druhým? Ten ve vzduchu vysel už od zimy a přestože to byl velký krok, právě kvůli Kianě bylo potřeba, aby se Tonres rozhodl už teď. Protože bez něj by její přijetí Sarumenu tak hladce nešlo. Chvíli zmlkl a přemýšlel. Přišlo mi, že se to zdálo být snad úplnou věčnost a jen co promluvil, i mne spadl obrovitý balvan ze srdce. Nad jeho poznámkou jsem se upřímně zasmála. „Samozřejmě, že najde. Vždyť ti ho držím už od zimy,“ rozzářila jsem se jak úsměvem, tak samotnými odznaky. Na to nemusel jeden vidět barvy, aby viděl, jak mi srst svítila. „Všichni si tě zamilují, to ti můžu slíbit už teď,“ dodala jsem a oháňkou vrtěla ze strany na stranu. „Jsi si tím ale jistý? Dovedu si představit, jak sis ten lesík musel za tu dobu zamilovat,“ zeptala jsem se ale pro jistotu. I mě přirostlo k srdci jedno speciální místo, než jsem se o Sarumenu vůbec dozvěděla. Stále jsem na třešňový lesík ráda vzpomínala, ale nelitovala jsem toho, že jsem se do Sarumenu přidala. O to speciálnější potom ten les byl, když jsem tam mohla vzít na procházku svého syna a sdílet ho s ním. Kdybych bývala byla zůstala tam, nikdy bych svou vlastní rodinu neměla a třešňové květy by se mi po nějaké době jistě docela omrzely. Každý má ale zkušenost docela jinou, a tak jsem se raději chtěla ujistit, zda toho poté nebude litovat.

Měla jsem tušení, že se bude téma týkat budoucího členství Kiany ve smečce. Samozřejmě, že bych opuštěnému vlčeti nedokázala říci ne, ale měla jsem pocit, že se Tonres zatím nebo obecně vůbec nerozhoupal k přidání se sám. Pokud vyhodnotil, že je mu život v Houbovém lesíku přeci jen příjemnější, měla jsem strach, jak ostatní příjme. Navíc to vypadalo, že se na něj docela upnula a kdyby ji býval byl opustil, pravděpodobně by to v ní zanechalo jen další nehezké pocity. Vyslechla jsem si ale vše, co měl na srdci a naslouchala jeho vysvětlení, jak k nebohé vlčici přišel. „To je strašné… Podobných případů už jsme v lese měli několik, nikdy jsme je ale neodmítli. Každý u nás nejde domov, pokud o to bude stát. Ať už jen dočasný, nebo trvalý. Dveře máme pro všechny otevřené,“ pousmála jsem se. I když teď budu muset být s přijímaním dospělých o dost opatrnější. „Myslíš ale, že by to bez tebe zvládla? Nebo jsi došel k tomu, že bys k nám přeci jen chtěl patřit taky? Zima je už za námi,“ vyzvídala jsem ale. Nechtěla jsem na něj vyvíjet tlak, nebo ho jakkoliv přemlouvat do života, který pro něj třeba ani vůbec není. Přesto mi z představy, že se brzy zase odloučím, bylo docela úzko. A tak jsem své sobecké pocity schovávala za starostí o mladou vlčici. I když i o ni jsem měla samozřejmě velkou starost. Pohled jsem měla momentálně zabořený někam na dno řeky, psychicky se připravujíc na to, že členství nakonec opravdu odmítne.

Oba jsme ze sebe poslední známky boje smyli a očistili zranění, a tak nám na to utrpení zůstanou už jen hnusné vzpomínky. Dala jsem se do převyprávění, protože to bylo to nejmenší, co jsem pro něm mohla udělat. Dát mu vysvětlení, proč se to vlastně všechno sehrálo. Ale jak se zdálo, Marion už podle všeho někde potkal. „To je ona. Koukám, že už měla to štěstí tě poznat,“ pokynula jsem hlavou. „Má toulavé tlapky, ale po mamince srdce ze zlata. Vždy se k nám po menším toulání vrátí,“ dodala jsem. Nepřekvapovalo mě, že na sebe narazili, obzvláště když se Tonres pohyboval v okolí Sarumenu. Tonres pak pronesl pár slov o tom, jak ho to mrzí, ale jedna kratičká větička ve mne opět vzbudila trochu nervozity. Jako bych tušila, co tím možná myslí, ale hlava si to ne a ne připustit. „Teď už nikomu neublíží,“ pokynula jsem hlavou. Až teď jsem si uvědomila, že tam po mém návratu nebylo její tělo k nalezení. Měla jsem jiné starosti, nezaznamenala jsem to. Třeba si to jen pamatuji špatně, uklidňovala jsem se. Neměla jsem tušení, jak nějaké zmrtvýchvstání vlastně funguje. Slyšela jsem o tom, že to je v téhle zemi možné, ale detaily jsem neznala.
Téma naštěstí přirozeně vedlo k tématu o černém vlčeti. „Povídej,“ vybídla jsem jej, i když jsem tušila, co by mohlo být onou prosbou. A i on asi předem znal, jaká bude má odpověď. Přesto jsem si ho chtěla vyslechnout, abych nedělala zbrklé závěry.

<< Sarumen

V hlavě se mému společníkovi honily samé výčitky, které jsem se marně pokoušela rozehnat. Ostatně i mě kousalo svědomí a asi ještě nějakou dobu bude, ale hlavní bylo, že jsou všichni v rámci možností v pořádku. „Je teď v dobrých tlapkách, jsem si tím jista,“ potvrdila jsem jeho slova. Měli s Rolandem opravdu hezké přátelství, z toho mála, co jsem jako pozorovatel zaznamenala. „Snad máš pravdu, ale jeden asi nikdy neví,“ povzdechla jsem se unaveně. Hlavně už žádné další ztráty, to by moje srdce asi už neuneslo.
Pomalu jsme se propletli mezi posledními kmeny stromů a mířili k nedaleké řece. Viděla jsem ale, jak bolestivá pro Tonrese chůze je. „Kdybys potřeboval zastavit a na chvíli si odpočinout, stačí říct,“ nabídla jsem, ale tušila jsem, že tuto možnost odmítne. Řeka byla skutečně kousíček od nás, stačilo jen pár metrů. Jeho ale tížila trochu jiná otázka, která byla na místě a nikterak jsem mu ji nezazlívala. „Taky bych tomu nevěřila,“ uznala jsem zcela upřímně. To už jsme ale dorazili k řece, u které jsem se posadila a pohledem opět kontrolovala Tonrese, zda je v pořádku. Když jsme ale oba seděli, sehnula jsem se k vodě a začala ze sebe omývat zaschlou krev na tlamě i krku. Studila, ale bylo to potřeba. „Wolfganie, ta černobílá vlčice, které jsi před chvílí léčil žebra, má už odrostlá dospělá vlčata. Ale když byla ještě malá, potkala její dceru nějaká vlčice, která jí ublížila. Asi bezdůvodně, jen protože byla silnější a mohla. Prokousla jí obě ouška, a tak je má od té doby ouška plandavá. Dost pravděpodobně se to na ni pak podepsalo, a tak se i v dospělosti chová jako přerostlé vlče. Jako by se s tím traumatem tělo takhle vyrovnávalo. Podle všeho ublížila i mnoha jiným vlčatům,“ začala jsem s vysvětlováním, které se bez tohoto kontextu neobešlo. „Jmenovala se Styx, kolovaly o ní varovné zvěsti, aby smečky předešly podobným úrazům či ztrátám, a tak se začala vydávat pod jinými jmény. A teď přišla k nám do smečky a vydávala se za někoho jiného. Wolfganie se ji na hranicích ujala a málem ji pozvala dál, ale nakonec poznala pach. Dala jí prý dvě možnosti, buď aby odešla a nikdy se nevrátila, nebo se rvát,“ dopověděla jsem část děje, kterou jsem měla pouze z vysvětlení Wolfi. „Všichni jsme ale byli na pozoru, jelikož nás upozornila naše mlha na možné nebezpečí. A tak stačilo, aby ke mne během jejich konverzace vyslala mlhu a bylo mi jasné, že jde do tuhého. Svolala jsem tak obránce na pomoc a sama za ní vyběhla. Když jsem ale dorazila, měla ji nabranou na rohách. Evidentně zaútočila první, nikdo ji nevyprovokoval, prostě chtěla ublížit.“