Gallirea - Příspěvky uživatele

// Připsáno +5

// Pokud nejsem úplnej mimoň, podle mě by 7. den bylo až 30. kdykoliv po 15:30, pokud to bereme na hodiny přesně :D Ale! Přijde mi hloupé ti to teď nevzít, když je to jen sekanec o necelý den, takže post tak jako tak beru, ale příště prosím až ten 7. den

Připsáno +6

// Připsáno +7

// Přidáno :)

<< Vršky

Když jsem se konečně rozloučila s Životem, pomalu jsem vyrazila směrem dolů. Opatrně jsem nadzvedávala tlapky a stejně opatrně je i pokládala, aby mi nedejbože nepodjely tlapky a já se dolů spíš nesvezla po zadku. To by mi tak scházelo ke štěstí. Naštěstí jsem se po návštěvě našeho boha cítila nějak jinak, lépe. Dobře naladěná, plná energie a naděje, že se snad vše otočí k lepšímu. I když mě teď pravděpodobně čekala i cesta za Smrtí, s kterou jsem prapůvodně opravdu nepočítala.
Když jsem dorazila dolů, už z dálky jsem pozorovala huňatého vlka, jak se válí na písčitém povrchu a užívá si dosyta hezké teplé počasí. „Už jsem zpět. Doufám, že mi to moc netrvalo,“ pronesla jsem omluvu a prozatím se posadila. Neměla jsem v plánu hned zase někam uhánět. „Kdo ví, čím mne obdaří, ale řekl, že pro mne něco vymyšlené má. A taky radu, z které bohužel moc nejásám. Prý bych měla navštívit i Smrt, která by mi mohla pomoci lépe. Prý není všemu bohužel konec, a tak máme být ostražití,“ sdělila jsem nemilou novinku, která tím pádem znamenala, že se asi jen tak domů nevydám. Tonrese jsem ale zdržovat nechtěla, jistě už musel mít cestování plné zuby, a tak jsem byla připravena ho doprovodit domů a na zbytek cesty se vydat sama. „Děkuji ti za doprovod, bylo to od tebe opravdu moc milé, ale až na sever tě opravdu táhnout nemohu. Ne s tvými bolavými tlapkami. Zvládnu to sama a ty alespoň budeš mít příležitost se poznat s jinými členy, určitě tě rádi poznají,“ pousmála jsem se.

✄ - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -
OBJEDNÁVKA:

Převody na Maple:
Lilac – 60 květin (+48 kytek na Maple)
Lilac 47 drahokamů (+37 drahokamů na Maple)
Lilac 200 mušlí (+160 mušlí na Dipsi)
Lilac 195 oblázků (+156 oblázků na Maple)
Nagesh 200 drahokamů (+160 drahokamů na Maple)

ID - V02/řečník/10* = 10*100 = 1 000

Omlazení o 6 let (na 5 let) = 60

+ 60

▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬
Uplatňuji 75% slevu z úkrytu:
PŘED SLEVOU: 1 000

, 60

CELKEM: 250

, 15

<< Narrské vršky

Mrzelo mě, že jsem nemohla Tonresovi dát stoprocentní odpověď. Možná Wolfganie bude na toto lepší volbou, obě předešlé alfy jistě dobře znala, když k Sarumenu patřila ještě dlouho přede mnou. To ale vzbudilo omluvy ze strany mého společníka. „Ale kdepak, omluva není na místě. Historie je na Sarumenu opravdu důležitá a já jsem jen ráda, když si mohu bývalé alfy připomenout. Těší mě, že si je vlci neustále připomínají, a tak žijí i nadále, i když jen v naší paměti,“ zavrtěla jsem hlavou. Škoda jen, že většina členů, kteří sem patřili ještě déle než já, už k nám nepatří. Zůstaly jsme snad opravdu jen já a Wolfi. A až příjde i můj čas, doufám, že bude smečka nadále fungovat, i když nově v tlapách nové generace. A i já třeba nebudu jen tak zapomenuta.
„I já bych si ho jistě zamilovala,“ pousmála jsem se nad tou představou a mrzelo mě, že to za stávajících podmínek není možné. Ale kdo ví, svět je malý a třeba se nakonec oba znovu shledají. I já se podělila o svůj téměř zapomenutý sen, načež mi Tonres připomněl, že není všem dnům konec. Vděčně jsem se na něj usmála, avšak jsem si to po těch letech nedokázala moc představit. Bylo by to sice krásné, ale v tomhle věku asi i docela nebezpečné. Ale jak říkal, kdo ví, co mi přinese osud pod tlapky. Neustále mě překvapoval.

Poté už jen následovalo krátké rozloučení a já se vydala pomalým tempem do kopce. Sluníčko mi naštěstí dodávalo energii, ale rozhodně jsem se nechtěla přecenit a dorazit za Životem celá udýchaná. Matně jsem vzpomínala, kdy to asi tak bylo naposledy, co jsem Života navštívila. Při poslední návštěvě to nebyl, ale to už muselo být roky zpět. Od té doby se už s největší pravděpodobností vrátil, když stihl Tonrese takto obdarovat. A předtím… předtím jsem za ním byla krátce po smrti Morfa, Noktisiela a dvou polo-smrtí Duncana a Amny. To tu byla mezi námi ještě Darkie. No a od té doby jsem asi nenašla odvahu. Vlastně mi to zpětně bylo dost blbé, že jsem ho tak dlouhou dobu nenavštívila, ale byl to Život, jistě mi to odpustí.
Pomalu ale jistě jsem se dostala na samý vrchol těchto písčitých kopců a světe div se, skutečně tu na mne Život čekal. Jen tedy v novém kožíšku.
„Zdravím, Maple,“ usmíval se od ucha k uchu, jako by po dlouhé době viděl starého dobrého přítele.
„No panečku, to mi nikdo neřekl, že jste se tak vyparádil,“ zalichotila jsem bohu s údivem. Byl dočista k nepoznání. Kožíšek měl sice stále sněhové bílý, zato nově přecházel do hezkých odstínů růžové a hnědé. A co teprve ten mech a jarní květiny?
„Co mohu dodat, chtělo to už změnu,“ zasmál se Život a pobídl mne hlavou dál, aby mi ukázal své krásné květiny. „Jsem rád, že jsi mne navštívila. Tolik se toho od naší poslední návštěvy změnilo, co?“ začal konverzaci právě on, jelikož jsem tak nějak nenacházela správná slova.
„To teda. Doufala jsem, že už nás další velké ztráty nepotkají, ale největší zásah přišel krátce poté. Tušil jsi to, že?“ pohlédla jsem na něj s posmutnělým úsměvem. Přestože bylo téma tak ponuré, společnost Života mě vždy vedla k pozitivnějšímu úhlu pohledu. Nedokázala jsem na ni zapomenout, jak bych taky mohla. Ale dokázala jsem to zpětně vidět jako něco, co prostě přijít muselo.
„Tušil. A nebylo nic, jak by tomu kdo mohl zabránit. Už delší dobu měl nastat její čas, jen za pomoci Neyteri dostala druhý dech. Ty nejkrásnější růže jsou bohužel prvními, které jsou utrženy,“ potvrdil mi a přidal docela trefnou symboliku. Věnovala jsem mu tak jeden vděčný úsměv, ale on tušil, že to nebyl tak úplně důvod mé návštěvy. Bylo to už přeci jen docela dávno, jistě tušil, že jsem to už do dané míry v sobě dokázala zpracovat. „Proto jsi mne ale nepřišla navštívit, viď?“ vlídně se na mne usmál.
„Nemohu tě přeci hned o něco žádat. Co bych to byla pak za nezdvořilou návštěvu. Všeho do času,“ zasmála jsem se. Jakákoliv nedočkavost ze mne v průběhu let odpadla a já si teď dokázala více cenit maličkostí. Nevidím Života každý den, tak kam spěchat? A tak mne u sebe doma provedl, popovídal mi o všem co zažil, nějaké ty drby o tom, co se děly po Galliree a jeho zahradnické plány do budoucna. Když jsme ale po delší procházce skončili tam, odkud jsem přišla, vzpomněla jsem si na Tonrese.
„Ah, čeká mne dole společnost. Nemohu ho nechat čekat příliš dlouho,“ polekala jsem se, když jsem si uvědomila, kolik času už uběhlo a já ani nevyřídila to, proč jsem sem vlastně šla.
„Jsem rád, že dal na mou radu a přidal se do vaší smečky. Mám pro něj ještě velké plány, ale vše chce čas,“ pokynul hlavou Život, jako by věděl, že nemá smysl mě moc přemlouvat. Musel vědět, že mě to dolů skutečně táhne a žádná nadpozemská síla mi to nerozmluví.
„Měla bych ale ještě jednu velkou prosbu. Potřebovala bych být pro svou smečku silnější a schopnější. Moct ji co nejlépe bránit, aby se předešlo dalším podobným katastrofám. Pomohl bys, prosím?“ pohlédla jsem na něj prosebně a přestala samým napětím pohupovat oháňkou.
„Samozřejmě, udělám, co jen mohu. Musíte být ostražití, není všemu bohužel konec. Navštiv ale i mou sestru, ideálně co nejdříve. Jistě víš, že je schopna vlky speciálními magiemi, které by se ti jistě nesmírně hodily. Pomůže vám, i když nerada,“ poradil mi něco, čehož jsem se docela obávala. Tušila jsem, že mne to asi nemine, jen jsem doufala, že to nebude nutné ještě teď.
„Dám na tvé rady. Ještě jednou mockrát děkuji. Snad se příště uvidíme za lepších okolností.“ A tak jsem poděkovala, rozloučila se a rozešla se dolů z kopců. Dobrá nálada mne ale ani po odchodu neopouštěla. Jeden další zdroj dobré nálady mne totiž čekal dole pod písčitými kopci.

Narrské vršky >>

Tonrese zdálo se mile překvapillo, že s navrátilci smečka počítala. Pro mě to tak nějak přicházelo zcela přirozeně, moc jsem se nad tím ani nepozastavovala. Při otázce na bývalé alfy jsem trochu znejistila, protože jsem odpověď na otázku asi úplně neměla. „Neyteri jsem poznala opravdu letmo, zato Morfeuse už pár dobrých let určitě. Jistá si tím nejsem, zda měli stejnou filozofii, v které přirozeně pokračuji i já, ale ráda bych věřila tomu že ano. Byli to oba dobří vlci se srdcem na pravém místě,“ pousmála jsem se a pohodila oháňkou. Škoda, že se o nich noví členové dozvídají jen z doslechu. Ale hřálo mě u srdce, že na ně nebylo zapomenuto. Ani na jejich potomky.
S plány na tohle jaro to bylo komplikovanější, byla jsem tak trochu ztracený případ. Ale Tonres to se mnou zatím nevzdával a nabídl se, že čas od času vymyslí nějaký program, jak se trochu odreagovat. „To zní naprosto báječně,“ usmála jsem se potěšeně od ucha k uchu. Čím jsem si to jen zasloužila? „Bude mi velkou ctí s tebou zase něco podniknout. Tvou přítomností se snad opovrhnout ani nedá,“ pokynula jsem hlavou na znamení vděku.
Porozprávěla jsem se trochu o tom, jaké jaro bylo mému srdci nejbližší a světe div se, Tonres měl docela podobnou zkušenost. Také první jaro se svým synem. Nemohla jsem jinak, než se nad tím usmát a podezíravě nadzvednout jedno obočí, jestli mne náhodou netahá za nos. Ale netahal, skutečně měl báječnou historku se svým synem a jejich střetem s chamtivými bobry. Jak tak popisoval ten udatný boj o speciální klacík, od srdce jsem se smála víc a víc, až se mi z toho upřímného smíchu nahrnuly slzy do očí. „To je neuvěřitelné. Ještě že jste jim dali co proto, hamounům hamižným,“ poznamenala jsem, zatímco jsem si utírala tlapkou slzy. Měl pravdu, vlčata dělají život barevnější. „Moje slova. Vždy jsem toužila po malé tlupě vlčátek, a tak mi osud do života přivedl alespoň to jedno ztracené. A můj život už nebyl nikdy stejný,“ pousmála jsem se. Cítila jsem ale, že bych už měla pomalu zvednout své staré kosti a dopravit se do kopců, abych Tonrese v tomto počasí nadále nezdržovala. „Hned budu zpět. Ještě jednou moc děkuji za doprovod,“ slíbila jsem a neodpustila si před odchodem letmé poděkování. Opravdu jsem si toho velice cenila.

Vrchol >>

<< Sarumen (přes Prstové hory)

Funkce jsme pro zatím nechaly nevyřešené, přeci jen na to bylo asi trochu brzy. Měl by se v první řadě zapojit do chodu smečku a s vlky se trochu sblížit, a jaká lepší příležitost by k tomu byla, než právě smečkový lov? Třeba nová tvář vymotivuje i ty, kteří se delší dobu na lovu neukázali. Na jaře bývala účast větší, asi protože je motivovaly právě poloprázdné žaludky a slunečné počasí, ale kdo ví. Letos to mohlo být celé jinak. Tonrese nápad nadchl, a tak s účastí souhlasil. Mile jsem se na něj usmála a upřímně doufala, že si to tu se všemi zamiluje.
U zmínky Danie jsme oba viditelně posmutněli. „Věřím tomu, že ano. A kdyby ne, mají vždy domov, kam se mohou vrátit,“ pousmála jsem se vděčně. Bylo milé, že vzpomenul i Kase. Když pak ale zmínil, jaké plány bych měla na jaro, trochu jsem se zarazila. Mimo smečkových povinností jsem tak nějak na mysli neměla nic jiného. I tenhle výlet k Životu byl pro mě docela nezvyk. Moc jsem z lesa tlapky nevytahovala, i ta zimní výprava s Rolandem a Ventem byla dost velký nezvyk. „Heh, mimo smečkových povinností asi nic nemám. Ale to bude jen tím, že jsem z nějakého podnikání zajímavých věcí vypadla, zase tolik času ta smečka nebere,“ přiznala jsem. Věděla jsem, že k tomu mají Alfy tak nějak sklon. Každá, kterou jsem kdy potkala, sjela právě do těchto kolejí a měla smečku na prvním a jediném místě. Následující otázka byla ale pozitivnější. „Hmmm,“ zamyslela jsem se, ale tak nějak jsem měla jasno už od samého počátku. „Nejraději asi vzpomínám na jaro, kdy jsem Kasiuse, mého syna, vzala na výlet na mé oblíbené místo. Třešňový hájek, určitě jsi na něj musel natrefit. Na jaře krásně kvetl a voněl a my spolu mohli mezi spletitými kmeny stromů dovádět a hrát si. Byl v té době ještě docela malý, takže z toho byl celý paf,“ podělila jsem se o jednu z mých nejoblíbenějších vzpomínek a celá se u toho rozzářila. „Co ty, máš také nějaké hezké jaro?“ optala jsem se s úsměvem a zájmem v očích. To už jsme dorazili k Narrským kopcům, ale mě se zatím loučit moc nechtělo. Usadila jsem se tedy a vyčkávala na Tonresovo vyprávění.

Dostali jsme se k tématu smečky a to, jak funguje, jaké funkce existují a jak k nim vlk příjde. Když jsem ale otázku otočila zpět na něj, abych nahlédla i já do jeho mysli, snad jako jediný za hodně dlouhou dobu si nebyl odpovědí moc jistý. Většina vlků měla vždy na mysli nějakou roli, která jim byla bližší a po které nějakou dobu toužili. Ale Tonres chtěl být jen užitečný. Rozpovídal se o tom, jak by funkce špeha nebyla nic pro něj, na což jsem musela s pobaveným úsměvem pokynout hlavou. Na tu se zcela jistě hodil jen a pouze Duncan. I léčitele nakousl, ale ve výsledku jsme skončili tam kde jsme začali. „To nevadí, pomáhat ve smečce mohou i vlci bez funkce, tak třeba to ti bude vyhovovat nejvíce. Takový multifunkční vlk, vždy připraven se zhostit čehokoliv. Brzo budu muset svolat lov, tak se můžeš účastnit a s trochou štěstí poznáš i nějaké nové tváře,“ pousmála jsem se. Ne, že by vlci s rolemi nepomáhali v jiných oblastech, to ne. Jen na ty bez funkce nebyl kladený asi takový „nátlak“ povinnosti. „Nebo na něco časem příjdeme,“ pokrčila jsem rameny a zamávala ocasem. Jeden nikdy nevěděl, třeba nepřišel správný čas a pak to příjde zcela přirozeně. Pomalu už jsem se ale stavěla na nohy, že bychom mohli vyrazit, a tak jsem pokynula čenichem. Povídat si můžeme i za cesty, tak snad mi to Tonresovi tlapky odpustí. Ten ještě zmínil Danie, která se podělilo o své léčitelské ambice i s ním. „To je ona, než zmizela jsem ji jmenovala léčitelkou, protože v tom byla opravdu nadaná. Ale asi ji to moře rostlin, které v tom nadšení chtěla studovat, zavedly dál, než jsme všichni tušili,“ poznamenala jsem s posmutnělým úsměvem. Bylo to takové hořkosladké. Byla jsem ráda, že jsem ji mohla umožnit se ve svém koníčku nadále zdokonalovat a uplatnit ho i v praxi, ale nikdy by mě nenapadlo, že se takovou dobu nevrátí. „Třeba si prostě potřebovala udělat pořádnou cestu a poznat svět i všechny možné rostliny. A až bude připravena, vrátí se a bude z ní nejlepší léčitelka, jaká kdy žila,“ zadoufala jsem nahlas a pokusila se tu hořkosladkost zahnat. Musela jsem jí přát jen to nejlepší, i když nám tu všem jistě chyběla. Hlavně Nicosovi.

Narrské vršky (přes Prstové hory) >>

Jak to jen Tonres dělal, že měl takový neskutečný šarm? Každá lichotka a milé slovo mě vždy zašimrala v břiše, jako hejno motýlů. Čím déle jsem s ním trávila, tím více mě mrzelo, že jsme se nesetkali dříve. Ale co naplat, alespoň si ho teď mohu patřičně vážit. „Pokud na mě bude pod kopcem čekat někdo takto okouzlující, myslím, že to nebude nutné. Ani Život nemá takové kouzlo,“ potěšeně jsem se usmála. Snad to nebylo moc troufalé, ale z tlamy se mi to linulo úplně samo.
Po návratu domů jsme si udělali okružní prohlídku lesu a já se pokoušela poukázat na drobnosti, kterých si asi noví členi ze začátku nevšimnou. Tyhle zkušenosti přichází až časem, delším pobytem v tomto hvozdu. Sice to byly nedůležité zajímavosti, ale dělaly náš les tím čím je. „Tak to si budeme moc rozumět, drahý Tonresi. Já bych se na rozkvetlé louce mohla slunit celý život, tak to v mé společnosti jistě doženeš,“ rozzářila jsem se. „Dokonce i bozi si téhle mé stránky všimli a obdarovali mne speciální magií, díky které ze sluníčka získávám životní energii. Asi tak jako třeba ty květiny,“ nadhodila jsem další zajímavost. Na těchto magiích si teprve vlk uvědomí, co vše je v tomto kraji možné.
Ostatní místa už Tonres znal, a tak když jsme zastavili, nadhodil další otázku týkající se smečky. „Ah, jistě. Jsem hlava děravá,“ pousmála jsem se a podrbala se v rychlosti zadní nohou za uchem. „Ze začátku novým členům funkce neuděluji, čistě z toho důvodu, aby se rozkoukali a trochu se s lesem sžili. Jen co ale do smečky zapadnou a já si ověřím, že se na ně mohu s nějakou funkcí spolehnout, dohodneme se vzájemně co by jim vyhovovalo a dostanou oficiální funkci ve smečce,“ začala jsem tak nějak od začátku a jeho nadšení tím trochu mírnila. Cenila jsem si toho, opravdu, ale nemohla jsem mu na bedra naložit tolik. „Aktuálně máme nejpočetněji ochranáře a lovce, ale jsou tu i ty méně typické, jako je učitel, léčitel, nebo špeh. Vlastně dost vlky podporuji, aby si role i vymysleli, pokud jim tyhle nejběžnější nepasují. Proč je na sílu nutit do škatulky, která je ve výsledku jen omezuje. To byl třeba případ špeha. Tento vlk byl za předchozího vedení ochráncem, ale jelikož měl toulavé tlapky a na území se vracel jen se zajímavostmi a novinkami, vymysleli jsme spolu špeha, který mu neskutečně pasuje,“ pousmála jsem se a už ve mne bublala zvědavost, zda už o nějaké budoucí roli Tonres nepřemýšlel. Sice si na roli bude muset trochu počkat a pořádně Sarumen nasát, ale rozhodně jsem ho ve fantazírování nehodlala omezovat. „Měl bys nějakou roli na mysli, která by ti seděla?“

<< Tenebrae

Bohužel jsem musela tohle milé posezení u řeky přerušit, i počasí nás s jemným mrholením popohánělo zpět domů. Naštěstí už bylo ve vzduchu jaro a tím pádem slunečné dny za rohem, což bylo hlavní. Tonres sice navštívit Života neplánoval, avšak se nabídl jako doprovod. „To by od tebe bylo velmi milé, děkuji,“ upřímně jsem se usmála. „Každopádně chápu, že se na návštěvu zatím sám necítíš. Život má opravdu nakažlivou pozitivní náladu, od které se jen těžko vzdaluje. Snad se tam nezapomenu sama,“ zazubila jsem se. A že to občas bylo fakt o fous.
Pomalu jsme se tedy sebrali, naposledy napili a vyrazili směrem k lesu Pohledem jsem zkontrolovala Tonrese, zda cestu zvládá v pořádku a vypadalo to, že mu posezení u řeky docela pomohlo. „Už tolik nekulháš. Je to lepší?“ zajímala jsem se. Doufala jsem, že si opět s tím doprovodem neukousl moc velkého sousta a puchýřky na tlapkách se mu nezhorší. Ale musela jsem věřit, že ví, co dělá. Prolezli jsme mezi prvními stromy a já instinktivně zvedla hlavu vzhůru a dlouze zavyla, abych dala všem najevo, že jsme zpět. Prozatím. Kdyby někdo něco potřeboval, tohle byla jejich příležitost než vyrazíme dál na jih. „Tak, vzala bych to tudy,“ pokynula jsem hlavou ke kopretinové louce a vykrořila tím směrem. „Zatím to vypadá jako obyčejná louka, ale až se trochu oteplí, rostou tam statisíce kopretin. Ale tam už jsi asi na jaře byl, co? Každopádně nám pak na jaře krásně voní les. A když se o pár měsíců přidají lilie, které rostou nedaleko, stojí to opravdu za to,“ pousmála jsem se. Měli jsme to tu jako malou botanickou zahradu. Zatímco jsem mluvila, otírala jsem se sem tam o kmeny stromů, abych za sebou zanechávala pachovou stopu, která vetřelce pokud možno odradí. „A o kus dál je ohnivé jezeru, u kterého jsem trávila svou první Gallireiskou zimu. Jako jedno z mála míst vyzařuje teplo, nebo to tak zmrzlému vlku při pohledu na rudou vodu minimálně příjde,“ zazubila jsem se. Kdo ví, jestli to byla pravda, nebo jen přání myšlenky. Cesta se nám točila směrem k Prstovým horám, o kterých jsem tentokrát neměla moc co říct. Moc jsem se tam nikdy nevydávala, spíše jsem maximálně v rychlosti prolezla. I se značením jsem to tu tolik neprožívala. Mou zkušeností za roky bylo to, že odtud většinou nikdo nechodil. Jako poslední zastávku jsme měli Osamělý strom, který byl jen částečně viditelný přes tu hustou clonu mlhy. „Tam bych být tebou nechodila, snad jen vlčata jsou nepříjemnostem, které to místo způsobuje, ušetřena. Byla jsem tam snad jen jednou a asi už to v budoucnu ani neplánuji,“ nastínila jsem, jak podivné místo to je, zatímco jsem se opět proplétala mezi stromy a otírala o kůru, až jsem za sebou zanechávala chomáčky srsti. Vlk se alespoň zbaví zimního kožichu. „Ve středu té husté mlhy je jeden obrovitý strom. Čím blíže se k němu skrz mlhu blížíš, tím podivnější věci se dějí. Začneš cítit úzkost a vyvolává v tobě samé špatné pocity. Vzpomínky na to, komu jsi kdy ukřivdil nebo ublížil, slyšíš jejich hlasy a siluety… No není o co stát. Když ale ten nápor vydržíš, dostaneš se na magické místo, kde snad přestává plynout čas. Je tam krásně, snad po celý rok hezké jasní počasí, ale za ty útrapy to za mě nestojí,“ zavrtěla jsem hlavou. Tímto ale byla naše prohlídka u konce, a tak jsem se zastavila na místě, kde jsme začali a otočila se na mého společníka. „Tak, to bude snad vše. Až se vrátíme z výletu, ještě ti ukážu mýtinu. Teď tam asi bude panovat chaos,“ zakončila jsem a tímto si v mysli odškrtla úkol jako splněný.

// Připsány +2

// Připsáno +5