Příspěvky uživatele

<< Středozemka (přes Tenebrae)

Spolu s novou společnicí jsme dorazily do hvozdu, kde ze mě konečně všechno opadlo. „Tak tě u nás vítám. Nechť ti je náš hvozd domovem, jak dlouho jen budeš potřebovat. Momentík, dám ostatním vědět, že jsem zpět,“ přivítala jsem vydru a upozornila ji, že hodlám zavýt, aby se třeba nelekla. Nebyla jsem si jistá, nakolik byla zvyklá na společnost vlků. Ta jen pokynula hlavou a já tak mohla s klidem zvednout hlavu a zavýt, abych tak o sobě dala vědět. Sama jsem ale nikam nemířila, abych se nemotala ostatním do konverzací. Místo toho jsem využila příležitost se trochu sblížit se Senecou. Trochu jsem ji provedla po hvozdu, trochu jsem jí ho představila a i zemi, ve které žije. Magie se těchto tvorečků netýkaly, ale od vidění si na ně již zvykla. Dokonce jí nebyla přítomnost vlků nijak cizí, jelikož s pár vlky už v životě cestovala. Byla to docela milá a společenská vydra. Jen co jsme obešly hvozd jsme se posadily a povídaly si dál.

<< Mahtae jih (přes Medvědí)

Tentokrát se vydra ale své kroky tajit nesnažila. Jen co jsem vykročila směrem k jezírkům a na travnatou louku opodál, slyšela jsem za sebou šustivé poskakování, jak se vydra snažila hbytě udržet krok se mnou. Od vody jsem se vzdálila, tak proč je mi pořád za ocasem? Nevydržela jsem to, znovu se prudce zastavila a pohotově se na vydru otočila. „Mohu ti pomoci?“ houkla jsem už trochu podrážděně. Bylo to podivné, nikomu by se nelíbilo být pronásledován. „Neznáme se?“ pískla vydra, což ve mne kupodivu nevyvolalo tak překvapenou reakci, jakou jsem mít mohla. Na mluvící vydry jsem si v Sarumenu už zvykla. „Nemyslím si, mluvící vydru znám jen jednu, ale ta má podstatně tmavší kožich,“ namítla jsem, přesto mi to ale připadalo podivné. Vydra na mne opravdu působila povědomě, ba dokonce jako bych ji znala dlouhé roky. Jako by tam bylo nějaké poutu, kterému jsme ani jedna nerozuměly. „Jmenuji se Maple a vedu Sarumenskou smečku,“ představila jsem se po chvíli zmateného ticha. „Já jsem Seneca, povodně mi zaplavily doupě, a tak domov zatím nemám. Ale až půda trochu vyschne, zajistím si nové,“ představila se pro změnu zase ona. „Myslíš, že bych mohla mezitím přebýt s tebou?“ zeptala se nejistě. Bylo vidět, že je nerada přítěží, ale takhle v otevřeném prostranství by byla jednoduchým terčem. „Jistě, Sarumen pomůže komukoliv, ať je to vlk či vydra,“ pokynula jsem s úsměvem hlavu a docela se mi ulevilo, že jsme se normálně dohodly. Nevím, co bych dělala, kdyby mě takhle do nekonečna pronásledovala normální vydra. Spolu jsme se tak vydaly do hvozdu.

Sarumen (přes Tenebrae)>>

<< VVJ (přes Mahtae sever)

Kolem jezera jsem zamířila zase k řece a tou se nechala vést dál na jih. Nemohla jsem se ale zbavit podivného pocitu, jako bych tu nebyla sama. Porozhlédla jsem se, ale mimo mě tu nebylo ani dušičky. Asi se mi to jen zdá. Smrt se mi musela dostat fakt hluboko pod kůži, zamračila jsem se a rázně zastavila. Jen co jsem tak ale udělala, uslyšela jsem jemné šustění trávy, které krátce po mě přestalo také. Prudce jsem se směrem, odkud šel zvuk otočila a spatřila malé podlouhlé tělíčko vydry, která mne od jezera pronásledovala. Co mi asi tak chce? problesklo mi hlavou. Evidentně se mě nebála, Mlhahule to určitě nebyla, tak co chtěla? Vydra mlčela a koukala. Asi mě jen sleduje, jestli opravdu odcházím. Třeba tam má někde mladé, a tak je ostražitá, nabízelo se tu racionální vysvětlení, a tak jsem se dala opět do kroku.

Středozemka (přes Jezírka) >>

<< Jedlový pás (přes Galtavar)

V hlavě jsem měla pomyslně odškrtnutý třetí boxík věcí, které jsem měla v plánu stihnout. Poslední úkol, který splněn ještě nebyl a měl nad sebou pomyslnou kontrolku, byl právě onen lov, na který jsem zvala Tonrese. Ten ale musel počkat, než se uklidní situace na mýtině, jelikož jsme to jen stěží mohli zvládnout ve dvou. Tím by se taky pěkně pokazila příležitost poznat lépe další členy, a tak jsem prostě musela být trochu trpělivá. Když jsem ale mířila za bohy s prosbou, nepočítala jsem, že domů příjdeme ve dvou. Do cesty se mi totiž připletla vydra. Oh, vydra. Dnes mi všechno připomíná Sarumen, pomyslela jsem si s úsměvem a zaznamenala, že si vydra všimla i mne. Přátelsky jsem jen zavrtěla oháňkou, aby neměla pocit, že jí představuji jakoukoliv hrozbu, otočila se a vydru obešla obloukem. Ta se jen zvědavě postavila na zadní a pohledem mě doprovázela až do momentu, kdy jsem se otočila. Snad jsem ji moc nepolekala, napadlo mě.

Mahtae jih (přes sever) >>

<< Zřícenina

Od Smrti jsem odcházela s pořádnou směsicí emocí. Nejhorší to bylo rozhodně v momentě, kdy na mě valila lavinu slov, která se fakt uměla trefit, ale teď, s odstupem a čistší hlavou jsem se vlastně cítila lépe. Schopněji a víc připravená na cokoliv, co jen může přijít. Vlastně to bylo docela osvěžující a jakési poprvé, kdy nebyl zážitek u Smrti jen a jen negativní. A docela jsem byla zvědavá, co si pro mě vymyslela ona. Už jsem si ani nepamatovala, kdy naposledy jsem byla obdarovaná novou magií a jak dlouho to asi trvalo, než se pak projevila. Ale musela jsem dbát na svá slova, když jsem předtím tak poučovala Tonrese. Chce to čas a trochu trpělivosti. Ono to příjde, až to bude nejvíce potřeba. A tak jsem si pořádně oddychla, že už to mám úspěšně za sebou a vyrazila zpět domů. Už abych byla zase doma, pomyslela jsem si.

VVJ (přes Galtavar) >>

✄ - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -
OBJEDNÁVKA:

ID - M06/Sanctuary(Naceněno Skyl) - 40 a 600
ID - M02/bolest/3* - 90 drahokamů
ID - M03/bolest/5* - 250 drahokamů

▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬

Uplatňuji 50% slevu na spešl magii:
PŘED SLEVOU: 40 , 600 , 340
CELKEM: 20 , 300 , 340

<<Jedlový pás

Byla jsem tu už víckrát, sama jsem si však nemohla vzpomenout kolikrát. Všechno to tak nějak začínalo splývat do jednotného šumu, ale jediné, co jsem si z každé návštěvy odnesla, byl právě ten strach. A že musel být pořádný, aby se mi do paměti takhle vryl. Jen co jsem ucítila ten pach, rozlil se mi po celém těle a já ho cítila snad až do morku kostí. Ocas jsem tak nějak instinktivně stáhla mezi nohy, ale ouška jsem měla našpicovaná. Připravena na kdejakou podlost, kterou si na mne mohla Smrt chystat. Tlapky jsem zvedala tak nějak bezmyšlenkovitě, avšak s opatrností a lehkostí. Jen abych nezpůsobila jediné křupnutí klacíku, drcnutí do kamínku nebo cokoliv jiného. Byla jsem tichá jako myš. Když jsem se ale přiblížila blíže ke zřícenině, věděla jsem, že to každou chvíli příjde. Les jako by potemněl a obalil se do temnoty, která se Smrti zuby drápy držela. No a pak už se jen zjevily dvě zelené oči, dlouhý chlupatý ocas a s jedním jeho máchnutím tu stála Smrt v celé své hrůzostrašnosti.
„Čekala jsem tě,“ ušklíbla se, až odhalila řadu ostrých tesáků a mne se z toho pohledu udělalo teprve úzko. Ouška jsem stáhla k týlu, přikrčila se a s největší pokorou se uklonila.
„Drahá Smrti, přicházím s velkou prosbou. Nikdo jiný není tak mocný, jako ty, aby mi byl schopen pomoci. Nám všem v Sarumenu,“ pronesla jsem s rozechvělým hlasem, oční víčka pevně tiskla k sobě a hlavu stále svěšenou k zemi. Možná tohle bylo mé vysvobození, kdy se nebudu muset svému strachu podívat z očí do očí. Mohla jsem tak hrůzu přestrojit na respekt a pokoru. Smrt mne ale s lehkostí prokoukla. Věděla, cítila, jak divoce mi buší srdce.
„Vstaň a čel mi, pokud jsi mé moci vůbec hodna,“ odpověděla zcela chladně, ale mě její hlas připadal stejně úlisný, jako jedovatého hada. Hada, který čeká na příležitost, kdy to oběť nečeká a v ten moment vyrazí kupředu, zakousne se do těla a bez slitování uštkne. Tolik jsem ji chtěla poslechnout, protože jsem se bála, co by přišlo, kdybych neuposlechla. Ale něco ve mne mi to nedovolilo. A tak jsem tam byla ohnutá v poklonu, hlavu svěšenou uctivě dolů, ale celé mé tělo se divoce třáslo.
„Čel mi!“ zasyčela, mnou projela podivná síla, která mne vzpřímila a dokořán otevřela oči. Zorničky se mi stáhly na dvě uzounké čárky a sebevíc jsem chtěla oči opět zavřít, vzít nohy na ramena a utéct, nemohla jsem. Měla nad mým tělem kontrolu.
„Jak asi tak chceš bránit svůj les, když nejsi schopna čelit v tváří v tvář mne? Jsi zbabělá, schováváš se za ochranný štít ostatních, kteří za to pak doplácí. Odcházíš tak z bojiště bez ran, dočista nedotčena. Jsi ubohým pokusem o alfu, kterou si smečka zaslouží,“ odplivla si na můj účet a každé slovo, které jí z tlamy vycházelo, se do mne zabodávalo jako ostrý střep. Dokázala pojmenovat přesně to, co mě tak strašně žralo a slyšet to takhle naživo jednoduše bolelo.
„P-proto jsem přišla, abych to změnila. Nechci, aby za mne ostatní nesli následky. Chci být teď pro ně štítem já. Potřebuji pomoci, prosím,“ žadonila jsem, jako by mi šlo o život. Nevěřila jsem, že by mne zabila, ale tělu jsem to jednoduše vysvětlit nedokázala. Smrt na chvíli, která se mi zdála být snad úplně nekonečná, dočista zmlkla a já přemýšlela, zda byla s odpovědí spokojena, nebo naopak zklamána. „Bojím se, že se vrátí. Ať už ona, nebo někdo jí známý. Bojím se, že někomu dalšímu ublíží. A víc. A pokud ji bojiště nepřinutí opustit slova či magie, tak…,“ mluvila jsem dál, abych zaplnila to hrobové ticho, abych se zbavila toho pohledu, který mne propichoval. „Tak chci, aby trpěla. Aby zaplatila za všechnu tu bolest, kterou způsobila. I kdyby mě to mělo stát život. Chci, aby se smažila v pekle, ať už tam příjde sama, nebo ji tam zatáhnu sama,“ mluvila jsem a mluvila, až to ze mě vypadlo. A já nechápala, kde se to ve mne vzalo. Po tváři se Smrti roztáhl nepřirozený úšklebek, který znamenal jediné. Přesně tohle chtěla slyšet. A nebála se zatahat za jakoukoliv nitku, aby to ze mne dostala. Nejniternější pocity, obavy a touhy, ať už byly sebevíc zvrácené.
„Pokud chceš svou smečku ochránit a být dobrou alfou, musíš za ni bojovat do posledního dechu. Vším, co v tobě je. A nedržet se zpět. Pomohu ti, dám ti vše, oč žádáš, ale největším darem ti bude tohle přiznání. Našla jsi důvod, proč bojovat, který je silnější než kdejaký morální kompas. Na bojišti ti je totiž k ničemu,“ pronesla s ledovým klidem a spokojeným úšklebkem. Cítila jsem, jak svou magickou moc uvolňuje a já opět dokázala ovládat své tělo.
„Tohle ale nejsem já. Nikdy jsem nechtěla nikomu ublížit, natož tak někoho zabít,“ pípla jsem, stále ještě v šoku. Nepoznávala jsem se a nechápala, odkud ta slova pramenila. Dusila jsem je v sobě tak usilovně, že jsem jejich přítomnost ani nevnímala.
„Ale zabila a odtud není cesty zpět. Je na tobě, jestli to využiješ k tomu, aby tě to udělalo silnější, nebo se zhroutíš a budeš mít o slabé místo navíc. Ale smečka tě potřebuje, takže se vzchop a začni bojovat, dokud máš ještě za co,“ přejela mě káravým pohledem a její slova se mi zapsala do paměti. Život měl pravdu, potřebovala jsem to. Aby se mnou někdo zatřásl dostatečně na to, abych se přestala litovat a konečně se trochu vzchopila. Nebylo to příjemné, bolelo to a cítila jsem se opravdu zranitelně, ale takový holt byl proces léčení. A já ty své rány na duši potřebovala zahojit dříve, než se budou události znovu opakovat.
„Děkuji, Smrti. Moc si vaší pomoci cením a nikdy vám to nezapomenu. Přijměte prosím dary za vše,“ zmohla jsem se na poděkování, které si bohyně zasloužila a přednesla jí i hromadu drahokamů, které jsem s sebou přinesla.
„Budu na tebe dohlížet. Využij dobře magie, kterými tě obdařím. A opovaž se zklamat,“ zavrčela. A přestože to znělo jen jako hromada výhružek, aby nepřišly její magické síly vniveč, cítila jsem v tom i něco jiného. Možná trochu touhy mne vidět uspět, když do toho vložila tolik úsilí? Potřebovala jsem být silnější, jak pro smečku, tak i pro mne samotnou.
„Nezklamu,“ slíbila jsem Smrti, pokynula hlavou na rozloučenou a zmizela mezi stromy.

Jedlový pás >>

<< VVJ (přes Galtavar)

Bylo to tady, stála jsem nově v jehličnatém lese, z kterého čišela hrůza. Nedovedla jsem si představit, že by sem vůbec někdo mohl chodit dobrovolně, pokud to nebylo fakt absolutně nutné. Stačila letmá návštěva v zimě a já měla na další desetiletí splněno. Ale nestalo se tak. Když mne za ní posílal i Život, musela jsem. Věděla jsem, že mi nejlépe bude schopna pomoci právě Smrt. Škoda jen, že nedokázala být alespoň ždibec milejší. Zhluboka jsem se nadechla, vydechla, sebrala tu trošku odvahy, která ve mne někde v hloubi duše dřímala a udělala pár nejistých kroků směrem ke zřícenině. Zvládla jsem to jindy, zvládnu to teď. Ale z nějakého důvodu jsem tušila, že teď to bude mnohem horší. Vždy si uměla najít slabé místečko a teď, když byly rány čerstvé, se to dělalo opravdu snadno.

Zřícenina >>

<< Mahtae jih (přes sever)

Ah, byla jsem už skutečně blízko. Tohle jezero se nedalo zaměnit s žádným jiným, jednoduše se mu velikostně jiné nerovnalo. Ještě před pár měsíci jsme tu byli s Rolandem a Ventem, v době, než nás potkalo to neštěstí. Nikdo z nás nemohl čekat, že se pak všechno vymkne z tlapek a každý si poneseme doživotní následky. Jeden z nás ale definitivně nejtěžší, ale snad i Roland se naučí s tímto nešťastným handicapem bezproblémově žít a nikterak ho to nebude omezovat. Nedokázala jsem si představit, jaké to asi tak musí být. Se zavrtěním hlavy jsem se pokoušela přijít na pozitivnější myšlenky, ale tak nějak se mi je nedařilo uchopit. Čím blíže jsem Smrti byla, tím větší chaos jsem v hlavě měla a tím větší úzkost ve mne rostla. Musím se trochu vzchopit, nejsem už přece malá. Nedělám to pro sebe, ale pro smečku, připomínala jsem si.

Jedlový pás (přes Severní Galtavar) >>

<< Středozemka (přes jezírka)

Při přechodu k jezírkám byly už z dálky slyšet žabky, které se po dlouhé zimě radovaly z trochu přijatelnějších teplot. I hmyz už o sobě dával vědět, a tak nebylo divu, že jsou teď tak aktivní. Bylo vlastně docela hezké vypadnout z lesa a všímat si takových drobných věcí, které k nám do lesa tolik nedolehnou. Začínala jsem pak mít mnohem větší pochopení pro ty, kteří po zimě zase vytáhnou paty z lesa a jsou jaro pořádně nasát, hezky z blízka. Sama jsem se ale zastavila až u řeky, podél které jsem vykročila směrem na sever. Když jsem se ale letmo sklonila k řece a vykoukl na mne můj odraz, překvapeně jsem zamrkala a sama udělala krok vzad, jak mne to zaskočilo. Už dávalo smysl, proč jsem se cítila tak jinak. Vždyť jsem byla tak o polovinu mladší. Tak tohle si pro mne Život připravil? zavrtěla jsem nevěřícně hlavou. Dávalo to docela smysl. Pokud jsem měla Sarumen bránit, potřebovala jsem tomu dát vše. A to v mém věku nebylo bohužel možné, sebevíc mi Život pomohl sluneční magií. I Wolfi s Amnesii to prospělo, holt to muselo jednou přijít a teď byl dozajista ten správný čas. Chvíli jsem se ještě koukala do odrazu a přemýšlela, v jaké životní fázi jsem asi tak v tomto věku byla a o kolik šťastnější jsem teď, ale pak nechala minulost minulostí a vyrazila dál.

VVJ (přes Mahtae sever) >>

<< Sarumen (přes Tenebra)

Tentokrát jsem se na nějakou pomalou chůzi vybodla. Cítila jsem se dobře, sluníčko bylo sice schované a všude se linula mlha, ale na tu já přeci byla zvyklá. Alespoň to tu vypadalo povědomě, jako bych tu byla skoro doma. Bylo to ale už delší dobu, co jsem takhle sama cestovala. Bylo mi to podivně cizí, cítila jsem se tu skoro zranitelně. Ale byla jsem si jistá, že to velice brzy opadne a pořádně se rozkoukám. Vydala jsem se tedy cestou, která mi byla nejbližší. Ostatně jsem tudyma mířila již několikrát, a tak nehrozilo, že bych se nedej bože po takové době ztratila. V hlavě už jsem si ale třídila myšlenky, co tak asi Smrti po takové době povím. Jestli jsem u Života nebyla dlouho, u Smrti jsem nebyla celou věčnost. Až tedy na to kratičkou návštěvu s Rolandem a Ventem. Třeba ji tentokrát odchytím v lepším rozmaru, i když jsem si nebyla tak úplně jistá, zda to vůbec možné je.

Mahtae jih (přes Medvědí jezírka) >>

<< Narrské kopce (přes Prstové hory)

„Já to ani jinak neumím,“ pousmála jsem se nad jeho přáním, abych na sebe dávala pozor. Sice jsem to chtěla mít co nejdříve za sebou, ale zase jsem nehodlala riskovat. Zase se potřebuji vrátit do hvozdu v celku, jinak bych tu moc užitečná nebyla. Ale s výstražnou kontrolkou, která mi teď v podvědomí blikala, jsem si tu radu musela raději zapsat za uši. „Kdyby mne tu náhodou bylo potřeba, stačí vzkázat, že budu hned zpět. Holt to bude muset chvíli počkat, ale snad se z toho vlci nezhroutí,“ předala jsem potenciální vzkaz po něm, ale tajně doufala, že to nebude třeba. Cítila jsem se podivně energicky, jako bych shodila několik let, a tak se ta cesta najednou nezdála až tak dlouhá. Jen co jsme ale dorazili, oběma nám padlo do nosu spousta pachů, která pro Tonrese musela být asi prozatím cizí. „To ano, budeš mít se seznamováním přímo na výběr,“ poznamenala jsem a snastražila ouška. Po větru se k nám nesl povědomý hlas. Světluška! ]zaradovala jsem se. „Zdá se, že se po delší době vrátila Světluška. Jestli mohu někoho doporučit, bude to právě ona. Je to speciální dušička, ale vlk nemůže jinak než si ji zamilovat. Určitě přijdeš na to, jak si ji získat,“ doporučila jsem a u poslední věty na oko nenápadně poukázala na Tonresův klobouk. Já si ji získala přes cingrlátka na krku, on si ji jistě získá zajímavým kloboukem, který byl plný zajímavých cinkajících věcí. To už jsem se ale chýlila k odchodu, a i Tonres to vycítil. „Děkuji, já zase příjemné seznamování,“ pokynula jsem s úsměvem hlavou na rozloučenou a docela neochotně se rozešla zase pryč.

Středozemka (přes Tenebrae) >>

„Zní to tak, bude lepší, když se za ní přeci jen vypravím. I když to rozhodně nebude tak příjemná návštěva jako tady,“ pokynula jsem hlavou. Měl pravdu, znělo to jako opravdu zlé znamení, obzvláště když zněl Život docela naléhavě. Byla bych blázen, kdybych na jeho slova nedala. Jistě ví více než my, i když nic konkrétnějšího nedával najevo. Znělo to ale, jako by se Styx vrátila, tak jako kdysi Duncan a Amny. Nebo se za ni měl pomstít někdo jí blízký. Tak jako tak to znamenalo další starosti pro Sarumen a já si nemohla pomoci a opravdu zvažovat, zda jsem udělala správnou věc. Ale na to bohužel odpověď asi jen tak nenajdu.
Naštěstí měl trochu rozum a návratem do Sarumenu svůj společný výlet ukončíme. Alespoň prozatím, než si jeho tlapy trochu odpočinou a až bude i lepší příležitost. Nemohla jsem si jeho společnost krást jen pro sebe. „Bude to tak lepší,“ pokynula jsem hlavou na znamení vděku. Rozhodně se mi pak bude lépe spát, když budu vědět, že jsem svého nebohého přítele netáhla na druhý konec naší země. A tak jsme společně vykročili zpět domů. Jen co jsme ale opustili Narrské kopce, pocítila jsem podivnou změnu. Že by už ke mne doputovaly Životovy kouzla? Byla jsem zvědavá, co si pro mne tentokrát vymyslel. Ale najednou se mi domů cestovalo s daleko větší lehkostí, než kdy dřív.

Sarumen (přes Prstové hory) >>

// Připsáno +7 a +3