Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Připsáno +4

// Připsáno +6

⚘ Podběl | Dobré hlavně na dýchací cesty. Kašel, nachlazení a tak podobně.

⚘ Plicník | Proti kašli, ale i na rány, hlavně nějaké ošklivé hnisající. Může se na ně přikládat čerstvý nebo se můžou omývat vodou, ve které se louhoval.

⚘ Jitrocel | Může pomoci s menšími ranami, ale i s vyrážkami, záněty, kašlem a trávením.

- BYLINKY V ÚKRYTU ¬

S Regisem jsme se domluvili na místě, kde ho nejpravděpodobněji zastihneme a způsobu, jak na sebe dát vědět. „Jasné, nějak už si dáme vědět,“ pokynula jsem hlavou na souhlas. Těšilo mě, že se to celé tak hezky rýsovalo. Hlavně to, že teď nebudeme muset řešit zranění primárně magií, aby z toho pak vyšli léčitelé v blbých kondicích. Měli jsme teď přírodní cestu, jak si poradit. Regisovi se jeho plány docela hezky rýsovaly a já nemohla jinak než mu to od srdce přát. A tak jsem přišla s návrhem, že by mohl využít pacek našich vlků, což v něm viditelně vzbudilo zájem. „Rozhodně rozhodím sítě a někoho ti tam nasměruji,“ slíbila jsem s úsměvem. Neměla jsem pochyb o tom, že by se někdo k úkolu ochotně přihlásil. A i kdyby ne, mohla bych se na výpomoc zastavit i sama. Trocha sluníčka a vůně květin mi jen prospěje. V rychlosti jsem pohledem ještě přejela pohledem po bylinách a v hlavě si zopakovala, co mi za informace předal zrzavý vlček. Kdybych si byla nejistá, mohla jsem toho ještě využít, než se vydá na svou cestu, ale zdálo se, že mi tři bylinky v hlavě hezky utkvěly. "Ještě jednou moc děkujeme a snad se někdy příjdu podívat na tvou plně vybavenou noru," poděkovala jsem ještě na závěr, jelikož mi nevyřčené díky sedělo na jazyku a jednoduše chtělo ven.

Regis se chopil představování rostlin a jejich nejlepšího využijí a jí si vše snažila zapamatovat a nedejbože si je nepoplést. Ještě že donesl jen tři druhy. Ještě pár k tomu a dočista bych se do toho zamotala, a to by teprve byl problém. „Báječně, mockrát děkuji,“ pousmála jsem se. Bylinky jsem zatím nechala ležet na zemi, kde je zrzavý vlk položil, ale jen co vše vyřídíme, měla jsem v plánu je odnést do jeskyně.
Na stole pak byl další návrh, který jsem si nemohla odpustit. A kupodivu Regise docela nadchl, přestože to pro něj znamenalo spousta dalších zájemců o jeho pomoc. Asi to byl opravdový dobrák, který nikoho v nouzi nedokázal odmítnout. Ba dokonce nad podobnou spoluprácí už sám uvažoval, což mě mile překvapilo. Navedl mne slovně, kde ho budeme moci hledat a já si ihned vybavil listnatý les za řekou Tenebrae. „Vím, který myslíš,“ pokynula jsem hlavou. A i kdybych se přeci jen sekla, moc dalších možností tam jistě nebylo. Vlastně jsme měli docela štěstí, že se usadil tak nedaleko. „To zní fantasticky. Moc doufám, že se ti to splní. Kdybys někdy potřeboval pomoc se sbíráním bylin, určitě by se tu u nás našlo pár šikovných a hlavně ochotných tlapek, které bys mohl zaúkolovat,“ nabídla jsem jednu možnost protislužby, kterou by mohl už nyní využívat. I naše vlky by to jistě zajímalo a bavilo a jemu by to jistě ušetřilo hodně práce.

Regis přinesl dar za naši pohostinnost, a přestože mi to nepřišlo nutné, takové milé gesto jsem jednoduše nemohla odmítnout. Obzvláště pokud by se cítil jako pitomec, kdyby tak neudělal. Z šikovné brašny na boku pak vylovil několik čerstvých bylinek, ke kterým jsem se zvědavě sklonila a očichala je. Bohužel mi ale ani vzhledem, ani čichem, nic moc neříkaly. V bylinkářství jsem měla opravdu citelné mezery. „To je moc milé, určitě budou našim členům k užitku. Mohu se jen optat? Bohužel nemám na bylinkářství vlohy, a tak moc netuším, jak nejlépe je využít. Podělil byste se se mnou i o pár rad?“ neodpustila jsem si, ale předpokládala, že ho to jistě nepohorší. Určitě měl lepší věci na práci, ale alespoň si pak bude jistý, že nenatrhal bylinky pro nic za nic. „Měli jsme tu přes zimu nemilé úrazy, o které se sice z velké části postarala léčivá magie, ale ne vždy se na ni dá spolehnout. Bylinky jsou jednoduše nenahraditelné. Kdybychom potřebovali nějakou radu, bylo by možné se na vás obrátit? Jistě bychom vám vaše služby nějak oplatili. Myslím, že by mohla taková forma spolupráce oběma stranám prospět,“ nadhodila jsem ještě myšlenku, která mi už nějakou dobu hlodala v hlavě. Regis se zdál být opravdu talentovaný a ráda bych tenhle pozitivní vztah prohlubovala.

„To mě mrzí, žes kvůli potopám přišla o domov. A co teprve té práce, co je najendou k ničemu. Musí to být hrozný pocit,“ politovala jsem Senecu. Doteď jsem ani neměla ponětí, že Gallireu zastihly potopy, i když tomu některé věci trochu naznačovaly. Zpětně si uvědomuji, že byla země kolem řek opravdu rozbahněná a jistě jsem zahlédla tu a tam nějaký spadený strom. Ale v tom chaosu, který mi v hlavě cestou za Smrtí panoval, jsem si tím moc nelámala hlavu. „To se nedá nic dělat, prostě si pak vybuduji nový. Každopádně děkuji za dočasný azyl, opravdu si toho cením,“ odpověděla vydra, ale to už jsme obě zaregistrovaly vytí, které se k nám od východu neslo. „Ah, měla bych to omrknout. Jdeš taky?“ optala jsem se, načež má společnice souhlasila. Výborně, tak šup, pomyslela jsem si, zvedla se opět na všechny čtyři a vykročila k našemu cíli.
Už z dálky jsem zaregistrovala, že jde o Regise. Ale od posledně měl na boku pozoruhodný předmět, jakousi brašnu. „Zdravím, Regisi. Jsem ráda, že jsi zimu zvládl v pořádku. Copak tě k nám vede?“ prohlédla jsem si ho se zájmem a usadila se. Vydra za mnou dohopsala a zpoza mých zad po cizinci pokukovala, ale nijak se prozatím nevyjadřovala. Asi nechtěla novou tvář hned ze začátku děsit. Bývala bych ji byla naší návštěvě představila, ale pokud si to nepřála, nehodlala jsem ji do ničeho tlačit.

<< Středozemka (přes Tenebrae)

Spolu s novou společnicí jsme dorazily do hvozdu, kde ze mě konečně všechno opadlo. „Tak tě u nás vítám. Nechť ti je náš hvozd domovem, jak dlouho jen budeš potřebovat. Momentík, dám ostatním vědět, že jsem zpět,“ přivítala jsem vydru a upozornila ji, že hodlám zavýt, aby se třeba nelekla. Nebyla jsem si jistá, nakolik byla zvyklá na společnost vlků. Ta jen pokynula hlavou a já tak mohla s klidem zvednout hlavu a zavýt, abych tak o sobě dala vědět. Sama jsem ale nikam nemířila, abych se nemotala ostatním do konverzací. Místo toho jsem využila příležitost se trochu sblížit se Senecou. Trochu jsem ji provedla po hvozdu, trochu jsem jí ho představila a i zemi, ve které žije. Magie se těchto tvorečků netýkaly, ale od vidění si na ně již zvykla. Dokonce jí nebyla přítomnost vlků nijak cizí, jelikož s pár vlky už v životě cestovala. Byla to docela milá a společenská vydra. Jen co jsme obešly hvozd jsme se posadily a povídaly si dál.

<< Mahtae jih (přes Medvědí)

Tentokrát se vydra ale své kroky tajit nesnažila. Jen co jsem vykročila směrem k jezírkům a na travnatou louku opodál, slyšela jsem za sebou šustivé poskakování, jak se vydra snažila hbytě udržet krok se mnou. Od vody jsem se vzdálila, tak proč je mi pořád za ocasem? Nevydržela jsem to, znovu se prudce zastavila a pohotově se na vydru otočila. „Mohu ti pomoci?“ houkla jsem už trochu podrážděně. Bylo to podivné, nikomu by se nelíbilo být pronásledován. „Neznáme se?“ pískla vydra, což ve mne kupodivu nevyvolalo tak překvapenou reakci, jakou jsem mít mohla. Na mluvící vydry jsem si v Sarumenu už zvykla. „Nemyslím si, mluvící vydru znám jen jednu, ale ta má podstatně tmavší kožich,“ namítla jsem, přesto mi to ale připadalo podivné. Vydra na mne opravdu působila povědomě, ba dokonce jako bych ji znala dlouhé roky. Jako by tam bylo nějaké poutu, kterému jsme ani jedna nerozuměly. „Jmenuji se Maple a vedu Sarumenskou smečku,“ představila jsem se po chvíli zmateného ticha. „Já jsem Seneca, povodně mi zaplavily doupě, a tak domov zatím nemám. Ale až půda trochu vyschne, zajistím si nové,“ představila se pro změnu zase ona. „Myslíš, že bych mohla mezitím přebýt s tebou?“ zeptala se nejistě. Bylo vidět, že je nerada přítěží, ale takhle v otevřeném prostranství by byla jednoduchým terčem. „Jistě, Sarumen pomůže komukoliv, ať je to vlk či vydra,“ pokynula jsem s úsměvem hlavu a docela se mi ulevilo, že jsme se normálně dohodly. Nevím, co bych dělala, kdyby mě takhle do nekonečna pronásledovala normální vydra. Spolu jsme se tak vydaly do hvozdu.

Sarumen (přes Tenebrae)>>

<< VVJ (přes Mahtae sever)

Kolem jezera jsem zamířila zase k řece a tou se nechala vést dál na jih. Nemohla jsem se ale zbavit podivného pocitu, jako bych tu nebyla sama. Porozhlédla jsem se, ale mimo mě tu nebylo ani dušičky. Asi se mi to jen zdá. Smrt se mi musela dostat fakt hluboko pod kůži, zamračila jsem se a rázně zastavila. Jen co jsem tak ale udělala, uslyšela jsem jemné šustění trávy, které krátce po mě přestalo také. Prudce jsem se směrem, odkud šel zvuk otočila a spatřila malé podlouhlé tělíčko vydry, která mne od jezera pronásledovala. Co mi asi tak chce? problesklo mi hlavou. Evidentně se mě nebála, Mlhahule to určitě nebyla, tak co chtěla? Vydra mlčela a koukala. Asi mě jen sleduje, jestli opravdu odcházím. Třeba tam má někde mladé, a tak je ostražitá, nabízelo se tu racionální vysvětlení, a tak jsem se dala opět do kroku.

Středozemka (přes Jezírka) >>

<< Jedlový pás (přes Galtavar)

V hlavě jsem měla pomyslně odškrtnutý třetí boxík věcí, které jsem měla v plánu stihnout. Poslední úkol, který splněn ještě nebyl a měl nad sebou pomyslnou kontrolku, byl právě onen lov, na který jsem zvala Tonrese. Ten ale musel počkat, než se uklidní situace na mýtině, jelikož jsme to jen stěží mohli zvládnout ve dvou. Tím by se taky pěkně pokazila příležitost poznat lépe další členy, a tak jsem prostě musela být trochu trpělivá. Když jsem ale mířila za bohy s prosbou, nepočítala jsem, že domů příjdeme ve dvou. Do cesty se mi totiž připletla vydra. Oh, vydra. Dnes mi všechno připomíná Sarumen, pomyslela jsem si s úsměvem a zaznamenala, že si vydra všimla i mne. Přátelsky jsem jen zavrtěla oháňkou, aby neměla pocit, že jí představuji jakoukoliv hrozbu, otočila se a vydru obešla obloukem. Ta se jen zvědavě postavila na zadní a pohledem mě doprovázela až do momentu, kdy jsem se otočila. Snad jsem ji moc nepolekala, napadlo mě.

Mahtae jih (přes sever) >>

<< Zřícenina

Od Smrti jsem odcházela s pořádnou směsicí emocí. Nejhorší to bylo rozhodně v momentě, kdy na mě valila lavinu slov, která se fakt uměla trefit, ale teď, s odstupem a čistší hlavou jsem se vlastně cítila lépe. Schopněji a víc připravená na cokoliv, co jen může přijít. Vlastně to bylo docela osvěžující a jakési poprvé, kdy nebyl zážitek u Smrti jen a jen negativní. A docela jsem byla zvědavá, co si pro mě vymyslela ona. Už jsem si ani nepamatovala, kdy naposledy jsem byla obdarovaná novou magií a jak dlouho to asi trvalo, než se pak projevila. Ale musela jsem dbát na svá slova, když jsem předtím tak poučovala Tonrese. Chce to čas a trochu trpělivosti. Ono to příjde, až to bude nejvíce potřeba. A tak jsem si pořádně oddychla, že už to mám úspěšně za sebou a vyrazila zpět domů. Už abych byla zase doma, pomyslela jsem si.

VVJ (přes Galtavar) >>

✄ - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - - -
OBJEDNÁVKA:

ID - M06/Sanctuary(Naceněno Skyl) - 40 a 600
ID - M02/bolest/3* - 90 drahokamů
ID - M03/bolest/5* - 250 drahokamů

▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬▬

Uplatňuji 50% slevu na spešl magii:
PŘED SLEVOU: 40 , 600 , 340
CELKEM: 20 , 300 , 340

<<Jedlový pás

Byla jsem tu už víckrát, sama jsem si však nemohla vzpomenout kolikrát. Všechno to tak nějak začínalo splývat do jednotného šumu, ale jediné, co jsem si z každé návštěvy odnesla, byl právě ten strach. A že musel být pořádný, aby se mi do paměti takhle vryl. Jen co jsem ucítila ten pach, rozlil se mi po celém těle a já ho cítila snad až do morku kostí. Ocas jsem tak nějak instinktivně stáhla mezi nohy, ale ouška jsem měla našpicovaná. Připravena na kdejakou podlost, kterou si na mne mohla Smrt chystat. Tlapky jsem zvedala tak nějak bezmyšlenkovitě, avšak s opatrností a lehkostí. Jen abych nezpůsobila jediné křupnutí klacíku, drcnutí do kamínku nebo cokoliv jiného. Byla jsem tichá jako myš. Když jsem se ale přiblížila blíže ke zřícenině, věděla jsem, že to každou chvíli příjde. Les jako by potemněl a obalil se do temnoty, která se Smrti zuby drápy držela. No a pak už se jen zjevily dvě zelené oči, dlouhý chlupatý ocas a s jedním jeho máchnutím tu stála Smrt v celé své hrůzostrašnosti.
„Čekala jsem tě,“ ušklíbla se, až odhalila řadu ostrých tesáků a mne se z toho pohledu udělalo teprve úzko. Ouška jsem stáhla k týlu, přikrčila se a s největší pokorou se uklonila.
„Drahá Smrti, přicházím s velkou prosbou. Nikdo jiný není tak mocný, jako ty, aby mi byl schopen pomoci. Nám všem v Sarumenu,“ pronesla jsem s rozechvělým hlasem, oční víčka pevně tiskla k sobě a hlavu stále svěšenou k zemi. Možná tohle bylo mé vysvobození, kdy se nebudu muset svému strachu podívat z očí do očí. Mohla jsem tak hrůzu přestrojit na respekt a pokoru. Smrt mne ale s lehkostí prokoukla. Věděla, cítila, jak divoce mi buší srdce.
„Vstaň a čel mi, pokud jsi mé moci vůbec hodna,“ odpověděla zcela chladně, ale mě její hlas připadal stejně úlisný, jako jedovatého hada. Hada, který čeká na příležitost, kdy to oběť nečeká a v ten moment vyrazí kupředu, zakousne se do těla a bez slitování uštkne. Tolik jsem ji chtěla poslechnout, protože jsem se bála, co by přišlo, kdybych neuposlechla. Ale něco ve mne mi to nedovolilo. A tak jsem tam byla ohnutá v poklonu, hlavu svěšenou uctivě dolů, ale celé mé tělo se divoce třáslo.
„Čel mi!“ zasyčela, mnou projela podivná síla, která mne vzpřímila a dokořán otevřela oči. Zorničky se mi stáhly na dvě uzounké čárky a sebevíc jsem chtěla oči opět zavřít, vzít nohy na ramena a utéct, nemohla jsem. Měla nad mým tělem kontrolu.
„Jak asi tak chceš bránit svůj les, když nejsi schopna čelit v tváří v tvář mne? Jsi zbabělá, schováváš se za ochranný štít ostatních, kteří za to pak doplácí. Odcházíš tak z bojiště bez ran, dočista nedotčena. Jsi ubohým pokusem o alfu, kterou si smečka zaslouží,“ odplivla si na můj účet a každé slovo, které jí z tlamy vycházelo, se do mne zabodávalo jako ostrý střep. Dokázala pojmenovat přesně to, co mě tak strašně žralo a slyšet to takhle naživo jednoduše bolelo.
„P-proto jsem přišla, abych to změnila. Nechci, aby za mne ostatní nesli následky. Chci být teď pro ně štítem já. Potřebuji pomoci, prosím,“ žadonila jsem, jako by mi šlo o život. Nevěřila jsem, že by mne zabila, ale tělu jsem to jednoduše vysvětlit nedokázala. Smrt na chvíli, která se mi zdála být snad úplně nekonečná, dočista zmlkla a já přemýšlela, zda byla s odpovědí spokojena, nebo naopak zklamána. „Bojím se, že se vrátí. Ať už ona, nebo někdo jí známý. Bojím se, že někomu dalšímu ublíží. A víc. A pokud ji bojiště nepřinutí opustit slova či magie, tak…,“ mluvila jsem dál, abych zaplnila to hrobové ticho, abych se zbavila toho pohledu, který mne propichoval. „Tak chci, aby trpěla. Aby zaplatila za všechnu tu bolest, kterou způsobila. I kdyby mě to mělo stát život. Chci, aby se smažila v pekle, ať už tam příjde sama, nebo ji tam zatáhnu sama,“ mluvila jsem a mluvila, až to ze mě vypadlo. A já nechápala, kde se to ve mne vzalo. Po tváři se Smrti roztáhl nepřirozený úšklebek, který znamenal jediné. Přesně tohle chtěla slyšet. A nebála se zatahat za jakoukoliv nitku, aby to ze mne dostala. Nejniternější pocity, obavy a touhy, ať už byly sebevíc zvrácené.
„Pokud chceš svou smečku ochránit a být dobrou alfou, musíš za ni bojovat do posledního dechu. Vším, co v tobě je. A nedržet se zpět. Pomohu ti, dám ti vše, oč žádáš, ale největším darem ti bude tohle přiznání. Našla jsi důvod, proč bojovat, který je silnější než kdejaký morální kompas. Na bojišti ti je totiž k ničemu,“ pronesla s ledovým klidem a spokojeným úšklebkem. Cítila jsem, jak svou magickou moc uvolňuje a já opět dokázala ovládat své tělo.
„Tohle ale nejsem já. Nikdy jsem nechtěla nikomu ublížit, natož tak někoho zabít,“ pípla jsem, stále ještě v šoku. Nepoznávala jsem se a nechápala, odkud ta slova pramenila. Dusila jsem je v sobě tak usilovně, že jsem jejich přítomnost ani nevnímala.
„Ale zabila a odtud není cesty zpět. Je na tobě, jestli to využiješ k tomu, aby tě to udělalo silnější, nebo se zhroutíš a budeš mít o slabé místo navíc. Ale smečka tě potřebuje, takže se vzchop a začni bojovat, dokud máš ještě za co,“ přejela mě káravým pohledem a její slova se mi zapsala do paměti. Život měl pravdu, potřebovala jsem to. Aby se mnou někdo zatřásl dostatečně na to, abych se přestala litovat a konečně se trochu vzchopila. Nebylo to příjemné, bolelo to a cítila jsem se opravdu zranitelně, ale takový holt byl proces léčení. A já ty své rány na duši potřebovala zahojit dříve, než se budou události znovu opakovat.
„Děkuji, Smrti. Moc si vaší pomoci cením a nikdy vám to nezapomenu. Přijměte prosím dary za vše,“ zmohla jsem se na poděkování, které si bohyně zasloužila a přednesla jí i hromadu drahokamů, které jsem s sebou přinesla.
„Budu na tebe dohlížet. Využij dobře magie, kterými tě obdařím. A opovaž se zklamat,“ zavrčela. A přestože to znělo jen jako hromada výhružek, aby nepřišly její magické síly vniveč, cítila jsem v tom i něco jiného. Možná trochu touhy mne vidět uspět, když do toho vložila tolik úsilí? Potřebovala jsem být silnější, jak pro smečku, tak i pro mne samotnou.
„Nezklamu,“ slíbila jsem Smrti, pokynula hlavou na rozloučenou a zmizela mezi stromy.

Jedlový pás >>