Gallirea - Příspěvky uživatele

Každý ze sourozenců, přestože si byli vzhledově tak podobní, byli už teď úplně jiné povahy. Leszek zvědavý, ale rezervovaný, sledující pouze z povzdálí. Samael sladký a odvážný, i když prozatím spíše nemluva. Jen Valara jsem ještě nedokázala prokouknout. Když se převalil na záda a nedařilo se mu přes plné bříško překulit zpět, hned jsem natahovala hlavu, abych ho čumákem opatrně přetočila zpět. Chvíli valil oči, jako by tělíčko přemýšlelo, jestli obsah žaludku udrží, ale po chvíli se vypleštěný pohled ztratil. Mohla jsem se tak zase věnovat breptovi, který mi ležel mezi předníma nohama. Něk? Naklonila jsem nechápavě hlavu trošku na stranu, ale na vlče se stále usmívala. Kéž bych jim tak rozuměla, co mají na srdci, napadlo mě, ale použít magii na své potomky mě nenapadlo. Místo toho už jsem v hlavě promýšlela nad tím, jak mrňata přesuneme ven. Měla jsem to v plánu už dřív, ale teď když se lesem ozývalo cizí vytí, to bylo nutné. „Zaskočil bys tam? My zatím vyrazíme do lesa,“ optala jsem se Tonrese. Stále jsem se od nich nechtěla vzdalovat a přijímat návštěvy s třemi snadnými terčíky nebylo úplně šťastné. „Táta se za námi brzo vrátí, ju? My se půjdeme podívat ven,“ promluvila jsem zase na vlčata, aby se jim pomalu ale jistě rozvíjel slovník. Moc z toho asi zatím rozum neměli, ale to příjde samo časem. Leszka jsem si vyhoupla na záda, Valara opatrně vzala za zátylek a Sama jemně popobídla čumákem k pohybu. Byli opravdu malí, a tak jsem mohla spoléhat na to, že se mě bude držet jako káčátko matky kachny. Jen jsem jeho prvním krůčkům musela uzpůsobit tempo. Než jsme se ale nadáli, stáli jsme před úkrytem a na kožíšky nám dopadaly sluneční paprsky, prostupující skrz koruny jehličnanů.

Sarumen >>

Zdravím, mí drazí Sarumenští! ♥
Je až depresivní, že se ozývám až po půl roce. Těsně se tak zapomnělo vyhlásit fretku roku 2024, ale taky přivítat pár dušiček, které už nám po lese běhají bez oficiálního přivítání. V tomhle oznamu to napravíme, zopakujeme si co se za toho půl roku událo, co nás čeká a změny v hierarchii, které budou opravdu rozsáhlé. Uděláme trochu restart, najedeme zpět na koleje a teď, když už máme alfy dvě, pojedeme trochu konzistentnějším tempem, bez podobných větších přestávek.

Měl pravdu, že to bude pro všechny členy asi šok. Ale příchod smečkové drobotiny už tak u nás chodil – jako jedno velké překvapení pro všechny. „Zvládlo se to u Marion, u Jasnavy a zvládnou to i s náma. Nelámala bych si tím moc hlavu,“ máchla jsem nad tím celým pomyslně tlapkou. Ostatně jsme většinu členů snad celou zimu neviděli, tak to nějak příjmou. Větší obavy jsem měla s Kasem, ale co jsem si ho pamatovala před odchodem, s vlčaty si vždy rozuměl. I pro Tristana to bude šok. Nu, životy se nám všem s příchodem téhle roztomilé trojice převrátily naruby. A já bych to za nic neměnila.
Tonres poté odešel na obchůzku lesa a přestože bych ho raději měla po boku u vlčat, byla jsem svým způsobem ráda, že hodí očko i na situaci v lese. Na spánek jsem to ale neviděla, sebevíc jsem cítila, že se mě únava pořád drží. Stejně venku prší, sluníčka bych si ani neužila, připomínala jsem si a snažila se touhu po provětraní potlačit. Když jsem ale ty prcky tak pozorovala a viděla, jak se jim očička otevírají a začínají se čím tím víc plazit, tušila jsem, že bylo na čase je vyvětrat. Třeba zítra, když vykoukne sluníčko, napadlo mě. To už se vracel zpět Tonres a hlásil, co ho venku potkalo.
„To je fajn, že se všichni stahují zpět,“ odpověděla jsem trochu dechem nepřítomně, s pohledem upřeným ven. Bylo zvláštní, že se i přes deštivé počasí drželi všichni venku. Myslela jsem, že už touhle dobou budeme mít v úkrytu společnost, ale nestalo se tak. „Jestli bude, mohli bychom je vzít ven. Myslím, že už jsou na to připravení,“ navrhla jsem, když sám zítřejší počasí nadhodil. Sam a Valar o sobě nedávali moc vědět, ale Leszek se začínal pomaloučku projevovat. „Pojď sem ty brepto,“ zasmála jsem se na jeho procítěné ňafání a jemně si vlče přitáhla k sobě, abych mu jemně olízla obličejíček. Synek s nečekanou koupelí evidentně nesouhlasil, jak sebou nespokojeně šil. „No vidíš, hned vypadáš víc k světu,“ usmála jsem se na něj a vlepila mu ještě jednu pusu na čelíčko. Už jsem ho ale nesvírala, tudíž se mohl kdykoliv vyhoupnout z náručí a pokračovat v tom, co měl rozdělané.

Jména dvou vlčků byla rozhodnuta, až se Tonres podivil, kde jsem k nim tak rychle přišla. „Inspirovala jsem se jmény pár vlků v mém životě, kteří by byli skvělými vzory,“ pousmála jsem se unaveně. Byla jsem s nimi spokojená a když jsem se na prcky koukala, opravdu k nim seděly. Jméno posledního mrňouse si vzal na starost Tonres, který naopak bral v potaz povahu vlčete. Bylo to roztomilé a co víc, bylo dokonalou shodou. Stačilo se podívat na obličejíček toho neposedného vlčete a viděla jsem Leszka. „No jo, to je úplně on,“ zachichotala jsem se a pokusila se vlče trochu usměrnit, aby se nedoplazilo od zbytku sourozenců moc daleko. „Valarion, Samael a Leszek,“ zopakovala jsem spokojeně, otočila se na Tonrese pro jeho schválení a usmála se. „Myslím, že by se jim brzo měla začít otevírat očička. Pak jich bude všude plno,“ zazubila jsem se a přestože budeme muset mít oči všude, už teď jsem se na to těšila. Cítila jsem, že jsem byla opravdu utahaná, ale dobře jsem si uvědomovala, že spánek pro mě bohužel nepřipadal v úvahu. Magie, díky které jsem se stala závislou na slunečním svitu, mi jednoduše bránila v tom si během spánku odpočinout a nabrat sil. Ale copak jsem se od vlčat mohla vzdalovat, když byla teprve pár dnů na světě? Byla na mě odkázaná. Ne, budu to muset chvíli zkousnout a jen co poporostou, vezmeme je na mýtinu, kde si odpočinu zase já. Trochu sluníčka nám všem pak jen prospěje.

Byla jsem připravená být mámou? Možná, kdyby ten dotaz přišel až po narození vlčat, odpověď by byla jednoznačně ano. Jak bych mohla odpovědět jinak? Byli dokonalí a už jsem cítila, že bych pro jejich štěstí udělala cokoliv na světě. Ale v momentě, kdy mi tělem projížděly křečovité bolesti, jsem měla jednoduše strach. Ne ani tak o sebe, ale o ně. O to, jestli budou v pořádku a jestli se něco nepokazí. Nebo jestli jim nebude něco chybět, co jim s Tonresem nebudeme schopni dát. Ale i přesto jsem na jeho otázku pokynula hlavou, s křečovitým úsměvem, který mluvil za vše. Byla a i ta bolest bude za malý moment stát za to.
A když bylo skutečně po všem, opadl mi ze srdce obrovitý kámen. Všechno to dopadlo, jak nejlíp to jen mohlo a já teď měla vše, co jsem si kdy přála a ještě víc. Na lichotku Tonrese jsem se jen pousmála a otřela se o něj láskyplně hlavou. „Mám to úplně stejně,“ odpověděla jsem polohlasem a vlepila mu na tvář letmou pusu. Pohledem jsem se ale stále vracela k malým fazolkám, kterým něco chybělo. „Měli bychom jim vymyslet jména,“ navrhla jsem a už v hlavě lovila nápady, které by se daly použít. Jedno jméno mi ale z nějakého důvodu utkvělo v paměti, aniž bych si to uvědomila. Velar, beta mé rodné smečky. Na tohoto vlka jsem si dlouhá léta nevzpomněla, ale když jsem byla malá, byl to pro mě velký hrdina. A po kom lepším jednoho ze svých synů pojmenovat, než po tak někom tak statečném? Jen to chtělo ho trochu obměnit. „K tomuhle mrňouskovi mi pasuje Valar. Valarion,“ doplnila jsem obratem. Další jména už tak sama od sebe nešla, a tak jsem tiše seděla a přemýšlela, než jsem něco použitelného vymyslela. Chtěla jsem svým způsobem vyjádřit úctu i Noktovi, dobrému příteli, kterého jsem se Sarumenem měla neodmyslitelně spojeného. Byl to dobrý vlk, laskavý a odvážný, o kterého Sarumen přišel až moc brzy. „A co Samael?“ napadlo mě při pohledu na vlče, které se Tonresovi podobalo nejvíce.

<< Sarumen

S Tonresem po mém boku jsme dorazili do hlavní chodby Sarumenského skaliska, obratem zahnuli doleva a vstoupili do naší malé místnůsky, kde budeme mít klid. V úkrytu nebyla ani noha, a tak jsem měla dostatek soukromí. Zmoženě jsem si ulehla na kožešinu a tlapkou pobídla i jeho, aby udělal totéž. Chtěla jsem ho mít na blízku, jelikož mě jeho přítomnost nesmírně uklidňovala. „Jsi připravený na to, že z tebe bude táta?“ optala jsem se s úsměvem, na který on sám neviděl, jelikož jsem se mu pevně přitiskla k hrudi. Technicky vzato tátou už byl, stejně tak jako já mámou. Ale asi ani jeden z nás pořádně nepočítal s tím, že si výchovu malých rošťáků zopakujeme tak brzy. A že to klaplo hned.
Bolesti ale během naší konverzace stupňovaly, intervaly mezi nimi se krátily a já v kostech cítila, že už to tu je. Nemusela jsem to ani říkat, bylo to ze mě poznat pokaždé, když jsem se pokusila odpovědět. Bolestí jsem zatínala zuby, svírala víčka a funěla. „Můžu tě držet za tlapku, prosím?“ zeptala jsem se, ale sama se po ní už tou svou natahovala. Nutně jsem ji potřebovala držet a cítit tu oporu. Čekalo mě několik hodin bolestí a námahy, ale věděla jsem, že pak už je budu mít v náručí. Mé malé chlupaté kuličky štěstí.

Když bylo po všem, vlčátka patřičně láskyplně očištěná a uvelebená u mého břicha, nemohla jsem se na ně vynadívat. Byla jsem sice sedřená tak, že bych prospala tři dny v kuse, ale já z nich jednoduše nemohla spustit zrak. Tři dokonalí kluci, všichni v písčito-hnědých odstínech po nás obou. „Jsou nádherní,“ špitla jsem dojatě. Nedokázala jsem uvěřit tomu, že už jsou tu. U nás, ne jen jako nedosažitelný sen, který jsme si chtěli splnit.

Má slova musela na Tonrese opravdu zapůsobit, protože se skutečně trochu uklidnil, přestože před chvílí ještě plašil. Už jen díky tomu jsem se dokázala více uvolnit a zvědavě začenichala, abych zjistlla, kdo nám tu v lese dělá společnost. Cítila jsem jen Jasnavu, Marion a Kenaie. Zbytek smečky jsme měli asi rozutíkaný někde po Galliree. To budou koukat, až se vrátí. To jsme nečekali snad nikdo, ani my dva, pomyslela jsem si pobaveně. V hlavě mi začaly vyskakovat další věci, o které bych se asi měla normálně starat – navštívit Jasnavu a poznat její mrňousky, zkontrolovat, zda Marion s Kenaiem vše zvládli v pořádku, strávit trochu více času s Kasem, nebo třeba obejít hranice. Ale to všechno teď muselo počkat. A tak když se mě má drahá polovička optala, jestli nemám hlad, zavrtěla jsem jen hlavou. „Nene, ale odpočinek zní skvěle. Mám to přece předepsané,“ mrkla jsem na něj laškovně, s úsměvem na tváři. Sotva jsme ale udělali pár kroků, projela mi tělem bolest, která vystřelovala až někam do zad. Nebyla to zatím žádná hrůza, ale bylo mi jasné, že to brzy nabere na obrátkách. „Drahý? Myslím, že přišel čas,“ koukla jsem po něm, zatímco se mi v očích mísilo mnoho emocí. Bolest, strach, nervozita, ale pořád jedna emoce převažovala. Radost. Cestu do úkrytu jsem absolvovala s Tonresem, který mne z boku jistil a podepíral. Šla jsem pomalu, abych se moc nenamáhala. Věděla jsem, že to nebude hned a potřeboval jsem šetřit síly na to nejtěžší.

Úkryt >>

<< Houbový ráj (přes řeku Tanebrae)

Cestou jsem oba mé společníky následovala docela tiše, zadumaná nad vším, co se pravděpodobně brzy semele. Představovala jsem si průběh trochu jinak. Že naše partnerství i Tonresovo povýšení stihnu smečce oznámit dříve, než se domů dovalím s bříškem, které to celé tak nějak prozradí samo. Ale život to chtěl holt trochu jinak, a tak jsme se museli přizpůsobit. Hlavní bylo, že vše vyšlo a my se mohli těšit na nové přírůstky. S nějakým upozorňováním na mé poznatky jsem ale chtěla počkat až na moment, kdy budeme o samotě. Nechal jsem se tak navést přes řeku, zajistit Tonresem a po úspěšném překonání se na něj jen vděčně usmála. Tonres ve mně ale četl jako v knize a jen co se naskytla možnost, pana Bodlinku vyprovodil na samostatný průzkum a my tak zůstali zase ve dvou.
„Taky mám ten pocit, čím dál tím víc,“ uculila jsem se na něj a s radostí se o něj zapřela čelem. Muselo to přijít asi každým dnem, cítila jsem to tak nějak v kostech a musela se začít mentálně připravovat na to, jak moc nám to změní životy. Obavy vystřídila upřímná radost a nedočkavost. Už jsem se nemohla dočkat, až tu bude pobíhat další malý špunt. Nebo dva, tři, klidně deset. Hlavně, aby byli všichni zdraví. Tonres se hlavou přitiskl k mému břichu a zdálo se, že snad něco uslyšel nebo ucítil. I já si drobků víc všímala, jak se tam vrtí jako housenky. „A ty se zase tolik neboj,“ upozornila jsem ho zase pro změnu já, s pobaveným káravým tónem. „Budem v pohodě, všichni,“ ujistila jsem ho a sama nad tím, že by se mohlo něco komplikovat, raději ani nepřemýšlela. Nemohla jsem si tím lámat hlavu. Až to příjde, budeme v ten moment stejně moudřejší. „Už se na ně strašně těším,“ vzhlédla jsem k němu a v očích mi snad radostí tančily jiskřičky. Mohla jsem jen doufat, že mé rozpoložení bude dostatečně nakažlivé, že přeskočí i na Tonrese. A aniž bych si to uvědomovala, samovolně jsem tu radost do okolí skutečně vyzařovala, jen magií. Uvolněnou, radostnou náladu, smíšenou s obrovskou dávkou nedočkavosti a lásky.

<< Houbový bunkr

Tonres nenamítal a tak jsme mohli opět vykouknout ven z útulného bunkru, ve kterém jsme nějakou tu část jara strávili. Jak jsme se tam tak povalovali, klábosili a vegetili, ani jsem si nevšimla, že by se cokoliv změnilo. Jednoduše mi čas vůbec neplynul, jako by záleželo jen na tom, že jsem s ním. Ale teď, když jsem se horko těžko soukala nahoru, jsem cítila, že se nám naše přání přeci jen splní. Tlapky byly o něco opuchlejší, než jsem si je pamatovala a co víc, připadala jsem si těžší. Ale nic jsem neříkala. Dokud jsem si nepřipadala jistější, nebyl důvod dělat cavyky.
~ vsuvka od jezera.
Se záchranou pana ježka jsme se dozvěděli i o historce, jak se do takové šlamastiky dostal a spoustu zbytečných, ale vtipných detailů k tomu. Nám vlkům se to zdálo jako dost úsměvné, ale tenhle tvoreček tím opravdu žil. Uvedl nás i do toho, jak je možné že mu rozumíme a mě tím hned secvaklo, že si jsou v tomto aspektu se Senecou dost podobní. Tonres nás představil a tvorečkovi dokonce nabídl i místo u nás doma. Pan Bodlinka s radostí přijal a hned mlsně vyzvídal, zda se najde něco k snědku i pro nej. „Ale jistě, v našem lese je půda hezky měkká a vlhká, je to takový žížalí ráj. Nebudete ani vědět kde začít,“ pousmála jsem se na bodlináče pobaveně. S těmito slovy jsme vykročili domů a já jen marně spekulovala nad tím, jak dlouho jsme vlastně byli pryč. Teplé počasí jasně dávalo najevo, že je léto za rohem a já se nemohla zbavit dojmu, že jsem se od příchodu sem nějak… no… zakulatila. Tempo jsem proto udržovala spíše pomalé, uvolněné. Na první pohled se zdálo, že je to kvůli novému společníkovi, ale ten mi upřímně momentálně úplně vyskočil z mysli.

Sarumen (přes Tanebrae) >>

Tonres měl pravdu, jako vždy. Sama jsem věděla, že jsem si to celý život přála, ale teď, když se to mohlo stát, jsem byla náhle nejistá. Ne, nejistá nebylo to správné slovo. Úzkostlivá, jestli bych drobkům dokázala nabídnout vše, co do života potřebují. Ale stačilo se zahledět do jeho zlatavých očí a veškeré pochybnosti zmizely. Nebyla by to první vlčata, která jsem vychovala. Neměli by přeci jen mě, měli by i jeho. Skvělého tátu, obrovský domov, kde mohou řádit a spoustu tetiček a strýčků, kteří na ně nedají dopustit. „Uvidíme,“ pokynula jsem hlavou na jeho slovo a vyslechla si jeho plány o tom, jak mne ve všem bude zaskakovat. Když to ke konci ale zdůraznil podruhé, musela jsme se zasmát. „Dobrá, dobrá. Nechám to na tobě. Zapadneš do té role zcela přirozeně, věřím tomu,“ usmívala jsem se od ucha k uchu. Bylo to skvělé mít po boku někoho, kdo měl mé zdraví a pohodlí na prvním místě a udělal by cokoliv, aby mi během tohohle rozhodujícího období ulehčil. A co víc, přál si vlčata stejně tak moc jako já.
Z venku se ozývaly zvuky, které upoutali pozornost nás obou. „Kdepak, půjdu s tebou a omrkneme, co za tvorečka je tam venku v nesnázích. U pomalé chůze se přece nenadřu,“ ujistila jsem ho se spokojeným úsměvem, jak jsem si to hezky obhájila. Neměl na výběr, byla jsem mu v patách.

Houbový lesík >>

S odstupem času budu na tenhle den vzpomínat, a zatímco se to vše odehrávalo jsem si to plně uvědomovala. Bylo to vše tak náhlé, ale zároveň přirozené a potřebné. Jako by všechny kousky skládanky zapadly tam, kde patří a nic nepřečnívalo, ani nechybělo. Bála jsem se, že ho do rozhodnutí ohledně smečky nutím. Ale ukázalo se, že se za tím vším opravdu schovávaly jen obavy a pochybnosti. Věděla jsem, že na to má, že je jediný, na koho se mohu úplně na sto procent spolehnout a opřít se o něj, když bude třeba. Nedokázala jsem si představit nikoho jiného, s kým bych smečku vedla. „Děkuji, ani nevíš, jak moc to pro mě znamená. Opravdu,“ usmívala jsem se na něj celá dojatá. Věděla jsem, kolik vnitřní síly tohle rozhodnutí stojí. Vděčně jsem se mu zabořila do kožichu a spokojeně zafuněla, až ho to v kožíšku muselo zahřát. Na to jsem ale ustoupila o krok a nasadila vážný výraz. „Kdyby sis to kdykoliv rozmyslel, pochopím to. Nechci, abys dělal cokoliv, u čeho se necítíš ve vlastní kůži. Jen cítím… že to je to správné rozhodnutí. Že to prospěje nám všem,“ pousmála jsem se trošičku. „Jsi moje všechno, víš o tom? Nevím, co bych si bez tebe počala,“ uculila jsem se a v hlavě si jen přehrávala ta všechna krásná slova, která mi před malým momentem řekl. Tak moc mi na něm a jeho štěstí záleželo.
Oba jsme pak sklouzli k nostalgickému vzpomínání na naše první setkání. „Hmm, sem tam se to stane, ale rozhodně to není běžné. S kouzelnou chřipkou k nám ale ještě nikdo nedorazil, v tomhle aspektu jsi byl úplně jedinečný,“ zazubila jsem se. Pak ale nadešlo ticho, naše hlasy se ztišily do láskyplného šeptání sladkých slůvek a všech těch citů, které jsme k sobě chovali. Srdce nám oběma bušila jako zvony a mě se s každým dotekem zatajoval dech. A pak, pak jsme se oba nechali unést momentem. Jen já a on, tak blízko, jak jsme si nikdy nebyli.

❤

Opatrně jsem se převalila na bok vedle něj a spokojeně si položila hlavu na jeho přední tlapky. Celým tělem jsem se napasovala k tomu jeho, abych ho měla co nejvíce na blízku a spokojeně jsem vydechla. „Myslím, že na dnešní den jen tak nezapomenu,“ pousmála jsem se. Byl to takový začátek něčeho nového. Jak jsem tam tak po jeho boku ležela a užívala si toho společného ticha, nemohla jsem si pomoci a myslí zabloudit. „Co kdyby… Myslíš, že je šance? A … chtěl bys?“ O vlčatech už jsme se oba bavili, vlastní rodinu jsme si oba přáli. Ale co když by to přišlo brzy? Oba jsme se nechali unést momentem, ale bylo to něco, na co byl připravený? Byla jsem na to připravená já? Vždy jsem si vlčata přála, ale byla to velká životní změna. Co když připravená nejsem? Byla bych jim vůbec dobrou mámou?

Nedokázala jsem z něj vyčíst, zda mu v přijetí pozice po mém boku bránila skromnost, pochybnosti o sobě, nebo jednoduchý fakt, že o pozici alfy prostě nestál. A tak jsem úplně nedokázala reflektovat svou odpověď na základě toho. Musela jsem jednoduše mluvit od srsdce a jak to cítila já. „Neobíral bys mě, naopak bys mi pomáhal to budovat. Vše je jednodušší ve dvou,“ namítla jsem. Proto byly v každé smečce dvě alfy, dvě bety. Jen tady jsme to s Wolfganie táhly samy a bylo to cítit. S příchodem Rolanda a Tonrese se začínal Sarumen dávat do pořádku, ale když už Tonres povinnosti alfy vykonával, bylo by hloupé, aby se titulu takhle zříkal. „Pokud není tahle pozice něco, o co bys stál, nechci a nemůžu tě nutit. Ale byla bych moc ráda, kdybys to zvážil. Taky jsem pozici alfy přijala jen proto, že to smečka tehdy potřebovala. Nikdy jsem se jako alfa typ necítila, ba naopak jsem si připadala jako pravý opak. Ale ukázalo se to být nejlepším rozhodnutím, které jsem kdy udělala. A stejně tak jako tehdy potřebovala smečka mě, potřebuje teď i tebe. Jedna alfa nikdy nebude dost na to, aby smečku řídila. A s tím, kolik členů se nedávno přidalo, je to téma čím dál tím aktuálnější,“ pousmála jsem se provinile. Věřila jsem tomu, že na to byl přímo dělaný. Ve výsledku by se jeho život o tolik nezměnil, jen by mě mohl zastupovat v případě, že bych zrovna u hranic být nemohla. A i ta mocenská nerovnováha, která mezi námi panovala, nemohla pro vztah být dlouhodobě zdravá. Copak se bude bát pokaždé, když si ho na malý moment odvedu mimo smečku s nějakou záminkou? Nechtěla jsem, aby se cítil v podřadné pozici. Byli jsme partneři.
Jen co jsme nakoukli do úkrytu, který mu byl předtím domovem, mi do čenichu dolehla nezaměnitelná vůně hub. Vůně, která mě nostalgicky vtáhla zpět do momentu, kdy jsem se s Tonresem poprvé potkala. Teď už po houbách nevoní, ale tehdy jsem ho s ní měla neskutečně spojenou. A teď, když jsem tu stála s tím, to bylo jako bychom si ten moment mohli znova prožít. Tu lásku na první pohled, o které jsme tehdy nevěděli. Srdce mi divoce bušilo a já nemohla jinak než se culit od ucha k uchu. Byla jsem šťastná, že jsem tu s ním teď byla. „Pořád si pamatuji, jak jsi na hranice poprvé přišel. Se zajícem a bacilem, který tě záhadně zrovna přepadl,“ zachichotala jsem se. Povídal mi o tom, jak mne vidí a já na to hned navázala, abych mu lichotky oplatila. „Věděla jsem, že jsi vyjímečný, ale nikdy by mě nenapadlo, že až tak neskutečně moc,“ pousmála jsem se a sledovala, jak kolem mne krouží a otírá se mi o bok. „Nikdy bych naše setkání za nic nevyměnila. Jsem s tebou neskutečně šťastná, Tonresi. Opravdu, opravdu šťastná,“ špitla jsem rozněžněně, přistoupila k němu a láskyplně se k němu přitulila. Chtěla jsem cítit jeho tlukoucí srdce, jeho teplo a jeho vůni. Tady, kde doléhalo bubnování deště o měkkou půdu, to působilo tak nesmírně útulně a intimně. Jako bychom byli jen sami dva a vše ostatní bylo daleko, v nedohlednu. Pohlédla jsem na něj a nemohla se nabažit. Byl prostě dokonalý, od toho obrovitého klobouku až k patě. „Moc tě miluji, Tonresi,“ špitla jsem, ale v mém hlase už se neozývala jen něha, ale i něco jiného. Touha. A bylo to poznat i v řeči mého těla a toho, jak jsem se k němu přivíjela.

Chudák, to dlouhé ticho, než jsme se dostali k řece, mu muselo pořádně pocuchat nervy. Protože dřív, než jsem ho stihla vůbec uvést do dění a prozradit mu mé plány, požádal mě o to, abych zastavila. Zpomalila jsem tedy, otočila se na něj a ouška zvědavě našpicovala. Ten se hned začal omlouvat za to, že se mi montuje do řízení smečky a mě se jen na tváři roztahoval pobavený, nechápavý úsměv, který jasně mluvil za vše – co to povídáš za hlouposti? Neskákala jsem mu ale do řeči, nechala jsem ho vyzpovídat a když vše zakončil a zmlkl, přistoupila jsem k němu, zvedla hlavu, abych se dotkla jeho čumáčku tím svým a jen letmo ho olízla. „Naopak, já jsem ti za jakoukoliv pomoc vděčná. Všechno je po tvém boku najednou strašně jednoduché,“ uculila jsem se zamilovaně. Copak bych se na něj mohla zlobit? Vždyť jsem za všechno, co pro mě dělal byla tak vděčná. „Potřebuji tě. A do ničeho se mi rozhodně nemontuješ. Je to tvá smečka stejně tak jako je má. A možná je na čase, aby měla konečně druhou alfu. Co myslíš, bylo by to něco, o co bys stál? Nebo bys potřeboval více času? Technicky vzato všechny povinnosti alfy už perfektně vykonáváš, jen ti k tomu chybí titul,“ pousmála jsem se a zachumlala se mu do jeho nadýchané hřívy na hrudi. Možná proto, že jsem nechtěla vidět jeho pohled v momentě, kdy nad tímhle velkým rozhodnutím přemýšlí. Věděla jsem, že to není momentálně na mne, ale já to cítila tak, že přišel ten správný čas.
Stihla jsem mu pak vysvětlit i můj záměr s tím náhlým odchodem, načež se čertil nad mou metaforou. „No jo, už to vidím,“ zasmála jsem se a odznáčky mi vesele zazářily. Sám se ale vzápětí nabídl, že mi to tu ukáže, z čehož se mi radostně rozmávala oháňka. „Už se nemůžu dočkat,“ zazubila jsem se rozběhla se za ním.

Houbový bunkr >>

1. LOV OBDOBÍ 2024 - 2025
17.4. - 30.4. - Lov dvou srn
Účastnili se: Tonres, Maple, Marion, Kenai
(Do října roku 2025 je potřeba dokončit poslední smečkový lov.)

<< Tmavé smrčiny (přes Tenebrae)

Mladí nestihli protestovat, a tak jsme se dali na cestu. I když chudák Tonres měl dost překvapený pohled, který jasně dával najevo, že jsem ho do našich urgentních plánů nestihla ani zasvětit. A tak jen co jsme došli o kus dál, až k řece, odkud nás nebylo slyšet, rozesmála jsem se. „Z tvého ztraceného pohledu se dá číst jako z knihy,“ uculila jsem se pobaveně. Chudák si asi opravdu myslel, že nás čeká další zařizování. A já mu tak trochu dlužila vysvětlení. „Zařizování žádné nemáme, jen jsem si tě chtěla ukrást pro sebe. Protože s každou povinností se nabalí nějaká další a pokud nevyklouzneš jako úhoř zavčas, strhne tě proud ani nemrkneš,“ vysvětlila jsem mu s trochu potutelným úsměvem. „S tvou upřímností, kterou máš napsanou přímo na čele, se to ale špatně prodává,“ zachichotala jsem se a za chůze se do něj zapřela. A jestli nám to neuvěřili, minimálně s tím nic moc nezmůžou, když jsme byli dávno pryč. „Ostatně mi dlužíš hezkou procházku po tvém lesíku, což jen tak nepočká. Takže vlastně něco na tom pravdy bylo,“ pokynula jsem na oko seriózně hlavou a přeci jen se za moment usmála. Měla bych se cítit provinile, že jsem takhle sobecky lhala? Možná, ale když většinu svého času dělám vše pro ostatní, někdy si holt musím sobecky nějaký ten čas uzmout i pro sebe.