Gallirea - Příspěvky uživatele

//Schváleno, na modifikaci se pracuje

// Schváleno, hvězdičky Yggdrasilovi se doplní při tvorbě profilu :)

Tak to ještě můžeme přesunout na 2. polovinu srpna, což by krásně vycházelo na 3 měsíce po předchozím lovu :) Nebo to zkusit rychle odehrát v druhé polovině září. Zkusím nadhodit do chatu a nějak se snad domluvíme :D

Wolfi se pak rozmluvila o tom, že by vlastně ráda měla trochu přehled o členech smečky, což byl opravdu skvělý nápad. Je fakt, že bych svá rozhodnutí měla s Wolfi častěji probírat a tohle půlroční shrnutí by se opravdu hodil. „To zní rozumně, je fakt že jsem nad tím zrovna nedávno uvažovala,“ pokynula jsem hlavou a když se Wolfi uvelebila do lehu, její počínání jsem přirozeně okopírovala. Zmínila hned několik členů, s kterými se asi už moc počítat nedá. „Máš pravdu, ale jo to fakt hrozné. Jsou pro mě všichni tři tak nějak nedílnou součástí Sarumenu. Byli tu zhruba v době, kdy jsem se přidala. Jednoho by ani nenapadlo, že se takhle bez varování vypaří a už se nevrátí. Hlavně doufám, že jsou v pořádku,“ povzdychla jsem si a i já z veselé nálady přešla spíš do té depresivně nostalgické. „Je to tu vlastně celkem k nepoznání, viď? Z původních členů jsme tu zůstaly snad jen my dvě. Jsem strašně ráda, že to tu se mnou držíš a že se na tebe vždy mohu spolehnout. Myslím, že nám to tu ale funguje skvěle. Dlouho jsem nezažila, že by při sobě členi tak drželi a měli spolu tak hezké vztahy,“ pousmála jsem se naopak a tím vlastně Wolfi i poděkovala za vše, co pro Sarumen dělá. Když jsme se ale vrátili k počtům členů, v myšlenkách jsem tak nějak počítala i s ní. „Máme tu ještě Stara, ten se tu sice taky delší dobu neukázal, ale tak nějak stále doufám, že se k nám brzy vrátí. A pak Světlušku, takovou do zrzava zbarvenou vlčici, která je taková, no, duší tak trochu vlčátko. A vlastně ještě Lilith, kterou jsem tu onehdy cítila, ale od té doby ji vlastně neviděla. Zmiňoval se o ní i nový zájemce, a tak bych jí dala ještě šanci se vrátit, aby mohli být spolu, když jsou údajně přátelé. Momentálně čekám, zda přinese jako test nějaký drobný úlovek, aby prokázal své odhodlání se k nám přidat,“ shrnula jsem tak nějak hopem. „A to je snad všechno? Pokud se někdo z bývalých členů vrátí, jsem víc než otevřena je u nás zase přivítat. Už jen to, že se vrátí, znamená, že náš les stále považují za domov,“ pousmála jsem se. Možná jsem byla naivní, ale za mě si zasloužil domov úplně každý, pokud měl srdce na správném místě. Wolfi se ještě zmínila o situaci s Marion, která se tu odehrála během zimy, načež jsem jen zavrtěla hlavou. „Ale kdepak, jsme tu přece od toho, abychom si pomáhali. A myslím, že nám ve výsledku budou holky dělat jen radost,“ upřímně jsem se usmála. Já vlčata opravdu milovala a náš les novou krev a rozvernou energii potřeboval jako sůl. „Jestli to náhodou nebude stejný ňoumík, jako naše Marion. Jestli je taky mladý a nezkušený, mohli do toho po čumáku spadnout oba. Ale jestli se z něj vyklube lump, vyprášíme mu kožich společně,“ slíbila jsem. I já jsem byla stejného názoru, když jsem Marion s mrňaty poprvé viděla, ale kdo ví. Třeba to opravdu byl hodný vlk a vlčat by se chopil, kdyby o nich býval byl věděl. „Slyšela jsem, že máte nějaké plány s Rolandem. To zní báječně. Copak máte v plánu podniknout?“ nadhodila jsem se zatajeným dechem. Tušila jsem, že tam mezi nimi něco kvete, ale nechtěla jsem nic předpokládat, nebo Wolfi stavět do nepříjemné pozice. Třeba opravdu plánovali jen zcela nevinnou přátelskou výpravu.

V rychlosti jsme se pozdravili se zbytkem naší lovecké skupiny, která už v klidu odpočívala. Obě s Wolfi jsme se dali do jídla, jen Tonres se k jídlu moc neměl. Nepřišlo mi moc vhodné ho před tolika vlky pobízet k jídlu jako malé vlče, a tak jsem se na něj jen mile pousmála, ve snaze ho ujistit, že je skutečně doma a může se tak i chovat. Ale třeba jen neměl hlad, kdyby ano, jistě by se o sebe postaral. Pak se ale ozvalo vytí, až se mi našpicovaly uši a já celá zpozorněla. Roland byl ale pohotovější a hodlal se úkolu chopit sám. „To bys byl moc laskav. Kdyby se jednalo o nějaké zájemce, stačí jim vymyslet nějaký úkol a já se o ně pak postarám, až se opět vrátí s hotovou,“ podala jsem Rolandovi instrukce a pověřila ho i případným náborem nováčků. V létě to nebylo zrovna nezvyklé, že se vlci více schylovali ke smečkovému životu, který byl v těch vedrech jednoduše pohodlný.
Roland měl pak s Wolfi naplánovaný výlet, jak se zdálo, což mi dělalo moc radost. Vypadalo to, že je ten konflikt v zimě opravdu sblížil. Wolfi ale měla na srdci něco dalšího, co by ráda se mnou soukromě probrala. „Samozřejmě. Copak máš na srdci?“ pousmála jsem se na vlčici mile a z lehu se posbírala do sedu. Tonres se mezitím odebral ke vchodu, aby nám dopřál trochu soukromí a i Vento vypadal že zadříml.

Zdravím, mí nejdražší Sarumenští! ♥
Tak je to tu zase, smečkový oznam :) Dneska to bude rychlejší, trochu se ohlédnem po tom co se událo, nastíníme si co se potenciálně blíží a mrknem i na nějaké ty novinky v hierarchii. Tak pojďme na to!

<< Sarumen

A pak přišel příjemný chlad našeho skaliska. Ještě párkrát jsme zatáhli, než jsme kořist položili do nejchladnějšího rohu jeskyně a my si mohli konečně odpočinout. „Ta cestě zpět byla opravdu nekonečná,“ postěžovala jsem si nahlas, protože jsem tušila, že tohoto názoru nebudu jediná. V tom pařáku, který se na nás už chystal, se náš úlovek tahal opravdu ztěžka. „Pohledem jsem pak sjela k Rolandovi a Ventovi. „Ahojky, vidím, že váš lov dopadl s velkým úspěchem,“ pochválila oba vlky, kteří už si stihli zatím i pořádně odpočinout. Pohled jsem pak vrátila k Wolfi a Tonresovi. „Co takhle nejdřív sníst mládě, než načneme další kus? Určitě bude výborné a křehké,“ nadhodila jsem s úsměvem, sama se pak sklonila a kus masa si utrhla. S ním jsem se pak uložila na jednu z kožešin a s chutí se pustila do jídla. Po pár soustech jsem polkla, mlsně si olízla krev z tlamy a dokud jsem je tu všechny měla, chtěla jsem jim poděkovat. „Moc děkuji za opravdu povedený lov. Odvedli jste neskutečný kus práce, a tak budu ráda, když se po jídle trochu odreagujete a vyrazíte na výlet, než nám ty letní teploty vystoupají moc vysoko,“ navrhla jsem všem, aby pak neměli výčitky svědomí, když by chtěli hranice opouštět.

Přihlašuji: Ismu a Nageshe
Týmová výzva: Isma ano, Nagesh ne

// Připsáno +4

<< Travnatý oceán (přes Tenebrae)

Wolfi se na kus čerstvého žvance určitě moc řešila, jak by asi nemohla, ale nakonec jsme se shodli, že bude lepší využít sil a úlovek dotáhnout do cíle. I představa, že si jídlo rozdělíme s ostatními, byla o něco málo lákavější než se do jídla pustit rovnou tady. Všichni jsme se chopili jedné končetiny a začali daňka vší silou táhnout na území smečky, které jsme naštěstí měli docela blízko.
Jen co jsme dorazili, zamířili jsme rovnou směrem k mýtině, u které se nacházel náš úkryt. I Tonres už v něm minimálně jednou byl, a tak jistě tušil, kterým směrem se udáváme a proč. Na území jsem mimo Venta s Rolandem necítila, asi si všichni užívali teplého počasí a toulali se někde v okolí smečky. Což vlastně nebyl tak úplně špatný nápad. Možná by to chtělo se po jídle nějak odreagovat a taky něco podniknout, abych ostatní jen neúkolovala. Chtělo by to zdravý balanc. Úkryt byl naštěstí na dosah, a tak stačilo párkrát zatahat a už jsme se nořili do přítmí našeho skaliska.

Skalisko >>

Jako hráčka jsi vždycky byla skvělá a do hry přinesla hafo věcí, které tu bez tebe prostě udělají citelnou mezeru. A všichni jsme ti za měsíce a měsíce tvrdé práce nesmírně vděčný. Ale tohle emocionální vybíjení zlosti mi příjde strašně nefér. Ono je hrozně jednoduché všechno hodit na Skyl a udělat ze sebe chudáka. Než jsem do adminu přišla, žila jsem v iluzi, že Skyl pro stránku nic nedělá a neustále jen něčí nápady do nekonečna blokuje. Lo and behold, nic z toho pravda nebyla a Skyl se den co den podílela na nových věcech jak Gall zlepšit, zatímco řešila své mimoherní problémy. Na co mě ale nikdo nepřipravil, bylo množství zbytečných hádek o hovně, které vyvstávaly jen kvůli tomu, že se Skyl někdo nesouhlasil a ostře se do ní opíral. Kvůli fucking hře, kterou máme hrát pro radost a odreagování. Nemůžu si pomoct a představit si, jaký to musí být na jejím místě a veřejně být za člověka, který na hru údajně kašle, je problémový a jen se čeká, kdy to předá. Nechtěla bych si to s ní vyměnit ani za nic. Stačilo by se sebou komunikovat s trochou empatie, jako s každým jiným člověkem. Pokud má hra nějak pokračovat, lidi v týmu se musí chovat dospěle, komunikovat slušně a držet při sobě. Ne podávat kritiku tak, že už není subjektivní, ale útočná. I já s některými návrhy nesouhlasím, a to třeba radikálně, asi tak jako asi každý v tlapka týmu, ale jde to i bez té agresivity maskovanou za prudkost a upřímnost.

Lov šel docela hladce a kořist už ležela nehybně na zemi, hlavně díky Tonresovi, který byl opravdu pohotový a daňka s lehkostí stáhl k zemi. Už to bylo nějakou dobu, kdy se lov obešel bez nějakého toho úrazu nebo pořádného potlučení. Wolfganie kontrolovala stav všech, načež jsem ještě trochu zadýchala pokývala hlavou. I oni dva byli v pořádku. „Jsme dobrý tým,“ pousmála jsem se a zavrtěla spokojeně ocasem. S Wolfganie už jsem byla sehraná, už jsme bok po boku naháněly nějaký ten rok a Tonres do naší lovecké skupinky zapadl zcela přirozeně. „To si nenecháme ujít. Šlo nám to opravdu krásně. Díky moc vám oběma,“ ujistila jsem zcela sebevědomě Tonrese, že o upřímnosti mých slov nemohl ani zapochybovat. Nezapomněla jsem ani krátké poděkování oběma, byla jsem jim skutečně moc vděčná. Ještě že máme ve smečce tak nadané lovce. Když Wolfi nadhodila, jestli si zobeme už teď, nebo se dáme do tahání, na moment jsem zauvažovala. „Možná bychom se měli vrátit. Raději mám hvozd pod dohledem, obzvláště po poslední nemilé zkušenosti,“ odpověděla jsem už o poznání míň pozitivním tónem. „Hlavně musíme využít toho adrenalinu a žaludku na lačno. S plným břichem se nám bude tahat už hůř,“ zažertovala jsem, abych trochu uvolnila atmosféru a pobaveně se pousmála. „Tak šup, už se mi sbíhají sliny,“ pobídla jsem všechny s úsměvem, sama se chopila jedné nohy a škubavými pohyby zamířila k lesu.

Sarumen (přes Tenebrae) >>

1. LOV OBDOBÍ 2023 - 2024
14.5. - 13.6. - Lov dospělého a mláděte daňka
Účastnili se: Wolfganie, Tonres, Maple, Roland, Vento
(Do října roku 2024 je potřeba dokončit poslední smečkový lov.)

Pro mládě už bylo pozdě, i daněk o tom věděl, a tak se z pokusu o prodrání k mrněti vší silou stal spíš pokus se prorvat skrz nás zpět ke stádu. Zvíře se dalo v panice na útěk, ale nemělo moc šanci. Byl to sice větší kus, ale po zimě určitě dost zesláblý. To by v tom byl čert, abychom práci ve třech nedokončili. A zdálo se, že tomu nebudeme moc daleko. Wolfi se s příchodem Tonrese podařilo daňkovi uštědřit pár ran tesáky, ani já se nenechala rychlostí ostrých kopyt moc zastrašit. A tak když Tonres vyskočil po krku, já zase skočila z druhé strany po přední noze a pokusila se na ni nešikovně zavěsit. Čelistí jsem nohu svírala v dost nepřirozeném úhlu, až mi nakonec zuby taky sjely, ale zanechaly na noze docela hlubokou otevřenou ránu. Daněk nově začal na přední kulhat, čímž podstatně ztratil na rychlosti a bylo to jen otázkou minut, než se na něj všichni vrhneme a padne. Po malém vzpamatování a dohnání tempa jsem se zakousla do daňkovy pravé zadní nohy, kterou jsem držela jak jen to šlo. Teď už stačilo aby kořist zpomalila Wolfi a Tonres to celé ukončil. Spěšně jsem projela pohledem okolí, zda se Rolandovi s Ventem podařilo pole opustit a nebyli k nalezení, tudíž vše dopadlo dobře. Teď už jen my.