Gallirea - Příspěvky uživatele

// Připsáno +6

// Připsáno +5

//Smečkový úkolníček prodloužen až na konec srpna, protože jsem líná a nechce se mi vymýšlet další úkoly na léto :DD

Tonrese evidentně trochu zaskočila představa, že je Marion maminkou tohoto uzlíčku. Nemusela jsem mu na to ani číst myšlenky a bylo mi to z jeho zmateného pohledu docela jasné. Souhlasně jsem trochu pokynula hlavou, lehce se usmála a pokrčila rameny. Co na to říct? Byly jsme tehdy všichni úplně stejně překvapení, ale co se stalo, stalo se. Teď jsme leda tak mohli hromadně vychovávat mladé vlčice, a doufat, že jim otcovský vzor nebude tak významně chybět.
Nerissa pak vyzvídala, zda i Tonres je pro ni strejda, tak jako ostatní členové. „To víš že jo, všichni u nás jsou pro tebe tetičky a strejdové,“ pousmála jsem se na ni mile. Tonres sice nepatřil do smečky moc dlouho, ale k vlčatům jak se zdá měl vlohy a byl by z něj parádní strejda. To už jsme pak myšlenkami všichni zapluli k vodě a i malá se z nápadu začala radovat. „Tak vyrážíme! Kožíšek už musíš mít úplně rozžhavený,“ zavelela jsem, čenichem do ni jemně šťouchla a vykročila k řece. Malou vlčici jsem celou cestu nepouštěla z očí.

Sarumen >> (upraven přechod)

Mé podezření se potvrdilo, jednoduše se asi při cestě s Marion nedopatřením oddělila, nebo sešla z očí matky a ztratila se. Snad se podobné neštěstí nepřihodí i její sestřičce, jinak budeme mít na tlapkách daleko větší problém. „Ale kdepak, jen jste se každá na chvilinku zakoukala trochu jinam a problém byl na světě. Každý se někdy zatoulá, jen je potřeba pak trefit domů. Maminka musí mít úplně stejný strach jako ty,“ ujišťovala jsem mrně, které barvou srsti jako by vypadlo z oka Marion. Jestli si Marion chybějícího vlčece všimne, určitě vyrazí zpět Nerissu hledat.
Tou chvílí už sem přicházel Tonres, který, jak se zdálo, dostal můj pokus o vzkaz. Vděčně jsem se na něj usmála, že tak rychle dorazil a jal se utěšování malé vlčice. „Můžeme zkusit maminku dohnat,“ nabídla jsem malé vlčici a navázala tak na návrh Tonrese. „A nebo zkusit vyrazit na výlet společně, trochu si zchladit kožíšky ve vodě a třeba si ulovit něco malého na zub. A my z tebe tentokrát oči nespustíme,“ slíbila jsem s milým úsměvem. Vypadalo to, že už se i trochu rozkoukala a i mé jméno z paměti vytáhla. I když trochu zkomolené, klasicky Maričkovským způsobem. „Mhm, Maple. A tohle je Tonres, patříme všichni do stejné smečky,“ doplnila jsem o jméno milého vlka, který se o ni přišel zajímat. „A tahle malá princezna je Nerissa, dcerka Marion,“ dovysvětlila jsem pak pro změnu Tonresovi.

<< Sarumen

Na reakci Tonrese jsem ale nečekala, jistě bude vědět jaké místo myslím a najít nás nebude problém. A třeba ani nedorazí, kdo ví. Čím blíže jsem ale vlčeti byla, tím hůře vypadalo. Rozhodně nevypadala v pořádku, vypadala spíš, že má pořádný strach. Celá se chvěla jako list, muselo to pro ni být pořádné trauma, hned takhle ze začátku. Přidala jsem tedy na rychlosti a za malý moment byla ve slyšitelné vzdálenosti od ní. „Neri,“ oslovila jsem vlče opatrně. Nerada bych ji do toho všeho polekala, ale určitě si mě pamatovala. Byla jsem jedna z mála tváří, které v jejím životě byly od samého začátku. Poté jsem k ní pomaloučku přistoupila, sklonila se a jemně se čumákem dotkla rozklepaného tělíčka. „Ššššš, už je to dobré, jsem tady s tebou,“ konejšila jsem vystrašené vlče láskyplným hlasem a jemně jí přejela hlavou po zádech. „Ztratila ses mamince?“ optala jsem se v momentě, kdy jí srdíčko přestalo tak divoce bušit. Ještě že nebyla moc daleko, jinak bych si jí tak rychle nevšimla.

Wolfi se nakonec rozhodla si ještě odpočinout a načerpat trochu energie, což bylo opravdu rozumné. Od té události v zimě se skutečně neprospala a to byla opravdu dlouhá doba. „Pořádně si odpočiň, po takové dřině budeš spát…,“ zarazila jsem se a pátrala po vhodném slově. Jako zabitá bylo v kontextu Styx pořád dost necitlivé a jednoduše mi to přes jazyk nešlo, a tak jsem doplnila pouho pouhé „…snad až do zimy,“ pousmála jsem se. S úsměvem na rozloučenou jsem pak opustila úkryt a vydala se do lesa.
Zdálo se, že má Roland vše pod kontrolou, a tak jsem se vypravila znovu označit hranice. To bylo potřeba nejčastěji a určitě jim to neublíží, když je trochu umocním. Svůj okruh jsem tak začala na samém severu hranic a pokračovala po směru hodinových ručiček dál na jih. Hbitě jsem se proplétala mezi kmeny stromů a tu a tam si i přidřepla, aby o našem pobytu tady nebylo pochyb. Sama jsem pak zauvažovala nad tím, jak se na mě únava moc poslední dobou nepodepisovala. Život mne jistě omladil, ale muselo v tom mít prsty i něco jiného. Asi ta magie, díky které se cítím na sluníčku tak dobře. Skoro to vypadá, jako bych přijímala energii jen z něj a maso pro mne bylo spíš něco na smlsnutí. Ani hlad jsem vlastně pořádně necítila, když jsem se nad tím tak zamyslela. Má reakce na ulovenou kořist nebyla zdaleka tak silná, jako ta Wolfi. Bylo fakt, že když jsem se delší dobu zdržovala v ponurém prostředí, jako byly třeba jeskyně, celé tělo jako by vypovídalo službu. Ještě že teď sluníčka rozhodně není nedostatek.
Pomalu jsem se dostala k západní části hranic a zauvažovala, kdo se tak asi pohybuje po lese. Po dlouhém nasátí pachů jsem rozpoznala Rolanda, nového vlka a i Kianu. Za což jsem byla ráda, že se jí nic nestalo a stále se pohybuje po lese. A pak i Tonrese, který se s největší pravděpodobností už probudil a teď se prochází po lese. Až budu hotová, projdu se za ním podívat, napadlo mě instinktivně. I když by jistě ocenil i jinou společnost, mít neustále za zadkem jen mne brzy přestane bavit. Ale ostatní prozatím vypadali, že mají jinou práci, a tak třeba společnost ocení. Plány se mi ale někde u severních hranic překazily, když jsem někde na Liliovém palouku zahlédla odrostlé vlče. A jen tak ledajaké, vypadalo to na malou Neri. Propána, to ji tu Marion ztratila? Napadlo mě, když jsem si zpětně vybavila, jak se s vlčaty chystala na výlet. V rychlosti jsem se protáhla posledními stromy lesa a vyrazila za ní. Ahoj, omlouvám se za malé vyrušení. A taky vetření se do mysli, haha. Zatoulalo se nám jedno smečkové vlče nedaleko hvozdu, a tak ho půjdu vyzvednout a zkontrolovat. Kdybys chtěl, můžeš se přidat. Vyrážím na liliový palouček, na západu našich hranic, vyslala jsem spěšně k Tonresovi myšlenku, jako by to byla úplně normální věc. Už delší dobu jsem měla podezření, že tuto magii ovládám, ale až teď se naskytla příležitost to opravdu otestovat.
Sama jsem pak vyběhla mezi posledními stromy hvozdu a vyřítila se směrem k opuštěné Nerisse. Třeba byla v pohodě a užívala si chvíle samoty, ale měla jsem takové tušení, že by ocenila pomoc.

Liliový palouk >>

// Připsáno +4

Co se návratů a přidávání do smečky týče, byly jsme opět na stejné stránce a musely navzájem souhlasit. Tak nějak jsme vedení smečky obecně smýšlely v podobném duchu, a tak jsem byla hrozně vděčná, že mám po boku tak úžasnou betu. Nebýt jí, rozhodně bych smečku vést nedokázala a s největší pravděpodobností by se rozpadla. Ani netušila, jak moc jí za ty roky pomoci vděčím a jak opravdu cenná pro smečku je. Dokonce i ona sama se v minulosti zatoulala za hranice Gallrei, o čemž jsem neměla nejmenší ponětí. „Panečku, tak to je dobře, že jsi našla cestu zpět,“ pousmála jsem se jen. Sama bych asi na tohle toulání odvahu neměla, bohužel už jsem s roky zlenivěla a nové věci mě spíš děsily, než lákaly. Daleko lépe mi bylo tady, v přítomnosti ostatních členů.
Když téma padlo na členy, na které Wolfi zapomněla, po zmínění jména Lilith zpozorněla. „No, ono už je to docela dávno, ale povahově bude spíš jako Duncan. Jednou za dlouhou dobu se tu protočí jako přízrak a zase na dlouhou dobu zmizí. Sama jsem ji viděla jen jednou, ale pach tu tu a tam zachytím,“ přiznala jsem a tak trochu naznačila, že to vlastně nemá ani jak být její vina, že ji pořádně nepotkala. Pravděpodobně ji od nás málokdo zastihl. Pokud se ale do zimy neukáže, s největší pravděpodobností s ní už počítat nebudeme.
„Mhm,“ pokynula jsem hlavou na otázku o okřídleném. „Jmenuje se Makadi, ale v první moment jsem měla dojem, že je to anděl. Nedokázala jsem rozpoznat, jak jej oslovit,“ zazubila jsem se pobaveně nad pošetilostí mého dilema. „Ale vypadá jako hodný vlk, Nickolimu se opravdu líbí, a tak si myslím, že u nás hezky zapadne,“ pousmála jsem se sebevědomě. Měla jsem z něj dobrý pocit, ta zkouška byla spíš symbolická, aby se neřeklo.
Pak jsem tak trochu vlezle nadhodila procházku, kterou spolu s Rolandem plánují. A mé podezření se tak nějak samo potvrdilo, jak mile upřímná Wolfi byla. Cenila jsem si toho, že se mi dokáže tak otevřít. Ještě aby ne, po tolika letech. Celá jsem se rozzářila, úplně doslova. I kožich oslnil celou místnost, jakou radost mi ta zpráva udělala. „To zní úžasně. Hrozně byste se k sobě hodili!“ odvětila jsem vesele, až jsem musela krotit hlasitost, s kterou jsem odpovídala. Přeci jen to bylo dost soukromé, nerada bych to vytrubovala do světa. „Zasloužíš si být zase šťastná a i Mari by určitě otcovskou figuru v životě ocenila. Panečku, já mám takovou radost,“ zasmála jsem se. „Vím, jak se cítíš. Je těžké uzavřít tak velkou kapitolu tvého života, obzvláště když to tak náhle skončilo. Ale taky si myslím, že jsi ve správné fázi života, abys své srdce otevřela někomu jinému,“ pousmála jsem se na ni. Samotnou mě to přimělo zamyslet se nad svou situací a minulostí. Pohledem jsem zdálo se sjela k východu, ale já tak nějak letmo pokukovala po spícím Tonresovi. Že by bylo načase, abych se od své minulosti odprostila i já a znovu objevila štěstí? Na takové závěry bylo moc brzy, ale ta představa mě ani tak neděsila, jako těšila? „Mohly bychom okouknout, jak to jde s tím cizincem, co říkáš?“ nabídla jsem Wolfi, sama se zase postavila a vykročila pomalu k východu. Při procházení kolem Tonrese jsem zvědavě zkontrolovala, zda spí, nebo zda se přidá také, ale vypadalo to, že ho lov opravdu zmohl. Třeba se připojí později, napadlo mne a vykročila jsem na sluníčko mezi první stromy.

Sarumen >>

//Schváleno, na modifikaci se pracuje

// Schváleno, hvězdičky Yggdrasilovi se doplní při tvorbě profilu :)

Tak to ještě můžeme přesunout na 2. polovinu srpna, což by krásně vycházelo na 3 měsíce po předchozím lovu :) Nebo to zkusit rychle odehrát v druhé polovině září. Zkusím nadhodit do chatu a nějak se snad domluvíme :D

Wolfi se pak rozmluvila o tom, že by vlastně ráda měla trochu přehled o členech smečky, což byl opravdu skvělý nápad. Je fakt, že bych svá rozhodnutí měla s Wolfi častěji probírat a tohle půlroční shrnutí by se opravdu hodil. „To zní rozumně, je fakt že jsem nad tím zrovna nedávno uvažovala,“ pokynula jsem hlavou a když se Wolfi uvelebila do lehu, její počínání jsem přirozeně okopírovala. Zmínila hned několik členů, s kterými se asi už moc počítat nedá. „Máš pravdu, ale jo to fakt hrozné. Jsou pro mě všichni tři tak nějak nedílnou součástí Sarumenu. Byli tu zhruba v době, kdy jsem se přidala. Jednoho by ani nenapadlo, že se takhle bez varování vypaří a už se nevrátí. Hlavně doufám, že jsou v pořádku,“ povzdychla jsem si a i já z veselé nálady přešla spíš do té depresivně nostalgické. „Je to tu vlastně celkem k nepoznání, viď? Z původních členů jsme tu zůstaly snad jen my dvě. Jsem strašně ráda, že to tu se mnou držíš a že se na tebe vždy mohu spolehnout. Myslím, že nám to tu ale funguje skvěle. Dlouho jsem nezažila, že by při sobě členi tak drželi a měli spolu tak hezké vztahy,“ pousmála jsem se naopak a tím vlastně Wolfi i poděkovala za vše, co pro Sarumen dělá. Když jsme se ale vrátili k počtům členů, v myšlenkách jsem tak nějak počítala i s ní. „Máme tu ještě Stara, ten se tu sice taky delší dobu neukázal, ale tak nějak stále doufám, že se k nám brzy vrátí. A pak Světlušku, takovou do zrzava zbarvenou vlčici, která je taková, no, duší tak trochu vlčátko. A vlastně ještě Lilith, kterou jsem tu onehdy cítila, ale od té doby ji vlastně neviděla. Zmiňoval se o ní i nový zájemce, a tak bych jí dala ještě šanci se vrátit, aby mohli být spolu, když jsou údajně přátelé. Momentálně čekám, zda přinese jako test nějaký drobný úlovek, aby prokázal své odhodlání se k nám přidat,“ shrnula jsem tak nějak hopem. „A to je snad všechno? Pokud se někdo z bývalých členů vrátí, jsem víc než otevřena je u nás zase přivítat. Už jen to, že se vrátí, znamená, že náš les stále považují za domov,“ pousmála jsem se. Možná jsem byla naivní, ale za mě si zasloužil domov úplně každý, pokud měl srdce na správném místě. Wolfi se ještě zmínila o situaci s Marion, která se tu odehrála během zimy, načež jsem jen zavrtěla hlavou. „Ale kdepak, jsme tu přece od toho, abychom si pomáhali. A myslím, že nám ve výsledku budou holky dělat jen radost,“ upřímně jsem se usmála. Já vlčata opravdu milovala a náš les novou krev a rozvernou energii potřeboval jako sůl. „Jestli to náhodou nebude stejný ňoumík, jako naše Marion. Jestli je taky mladý a nezkušený, mohli do toho po čumáku spadnout oba. Ale jestli se z něj vyklube lump, vyprášíme mu kožich společně,“ slíbila jsem. I já jsem byla stejného názoru, když jsem Marion s mrňaty poprvé viděla, ale kdo ví. Třeba to opravdu byl hodný vlk a vlčat by se chopil, kdyby o nich býval byl věděl. „Slyšela jsem, že máte nějaké plány s Rolandem. To zní báječně. Copak máte v plánu podniknout?“ nadhodila jsem se zatajeným dechem. Tušila jsem, že tam mezi nimi něco kvete, ale nechtěla jsem nic předpokládat, nebo Wolfi stavět do nepříjemné pozice. Třeba opravdu plánovali jen zcela nevinnou přátelskou výpravu.

V rychlosti jsme se pozdravili se zbytkem naší lovecké skupiny, která už v klidu odpočívala. Obě s Wolfi jsme se dali do jídla, jen Tonres se k jídlu moc neměl. Nepřišlo mi moc vhodné ho před tolika vlky pobízet k jídlu jako malé vlče, a tak jsem se na něj jen mile pousmála, ve snaze ho ujistit, že je skutečně doma a může se tak i chovat. Ale třeba jen neměl hlad, kdyby ano, jistě by se o sebe postaral. Pak se ale ozvalo vytí, až se mi našpicovaly uši a já celá zpozorněla. Roland byl ale pohotovější a hodlal se úkolu chopit sám. „To bys byl moc laskav. Kdyby se jednalo o nějaké zájemce, stačí jim vymyslet nějaký úkol a já se o ně pak postarám, až se opět vrátí s hotovou,“ podala jsem Rolandovi instrukce a pověřila ho i případným náborem nováčků. V létě to nebylo zrovna nezvyklé, že se vlci více schylovali ke smečkovému životu, který byl v těch vedrech jednoduše pohodlný.
Roland měl pak s Wolfi naplánovaný výlet, jak se zdálo, což mi dělalo moc radost. Vypadalo to, že je ten konflikt v zimě opravdu sblížil. Wolfi ale měla na srdci něco dalšího, co by ráda se mnou soukromě probrala. „Samozřejmě. Copak máš na srdci?“ pousmála jsem se na vlčici mile a z lehu se posbírala do sedu. Tonres se mezitím odebral ke vchodu, aby nám dopřál trochu soukromí a i Vento vypadal že zadříml.

Zdravím, mí nejdražší Sarumenští! ♥
Tak je to tu zase, smečkový oznam :) Dneska to bude rychlejší, trochu se ohlédnem po tom co se událo, nastíníme si co se potenciálně blíží a mrknem i na nějaké ty novinky v hierarchii. Tak pojďme na to!