Gallirea - Příspěvky uživatele

Vento nám pověděl o svých dobrodružstvích, kterých rozhodně nebylo málo. Hlava mi to nebrala, kolik toho stihnul za těch pár letních měsíců. Se stářím se čas asi opravdu měnil, když se mi zdá, že jsme lívili prakticky před pár dny. Ale přála jsem mu to, je potřeba takových příležitostí využít, dokud na to má sily i energie. "Panečku, tos měl opravdu nabitý program. Za chvíli to tu budeš znát líp jak my všichni dohromady," zavtipkovala jsem a pobavený úsměvem. "Roland má ale pravdu. Třeba nám poví víc náš Vlčíšek, až napadá první sníh," pokynula jsem souhlasně hlavou. Venta pak zajímala Seneca. "Narazily jsme na sebe, když jsem se vracela domů a od té doby se tak nějak držíme jedna druhé," potvrdila jsem mu jeho domněnku. Byla jsem za ni opravdu ráda.
Vento nás pak navedl přímo ke skupině srn, jedna vypasenější než druhá. Přes zimou musely nabrat pořádnou zásobu, aby měly z čeho přes zimu čerpat. A že bylo letošní teplé období opravdu bohaté. "Navrhuji lovit jako tým, po dvojicích bychom zbytečně riskovali. Tonresi, chop se prosím strhávání. Vento a já nahanět budeme nahánět támhletím směrem. Zbytek se schovejte a připojte se, až bude nejlepší příležitost. Kořist zvolíme podle situace, ideálně tu co nejvíce v zadu," rozdala jsem pokyny a prohlédla si svou loveckou skupinu. Mohlo ny to krásně vyjít. "Tak, Vento, jdeme na to. Hodně štěstí," pobídla jsem mladého vlka a začala se plížit ke skupině srn. Jen co jsme se dostali dost daleko a srny zpozorněly, vystřelila jsem a skupinu hnala na sever lesa, kam jsme se dohodli. Zbytek už musel být touhle dobou na svých místech.

<< Sarumen

Všichni byli ochotni se na lov vydat, na což jsem potěšeně zavrtěla oháňkou. „Báječné, mockrát děkuji,“ pokynula jsem hlavou na znamení díku a pomalu vykročila za hranice našeho hvozdu. Rolanda zaujala Seneca, která se chopila hlídání vlčete. „Je to tak. Kdo ví, odkud se ti magičtí tvorové berou, ale rozhodně si nestěžuji. Je fajn mít někoho takového vždy po boku,“ přiznala jsem a pohledem sjela na Callisto. Roland to tak jistě vidí také. Jsou neoddělitelní. Vento cestou nakousl své dobrodružství, které během léta stihl zažít. A podle všeho tu byl na Galliree další podivný stařík. „Opravdu?“ nastražila jsem ouška a se zájmem se na Venta otočila. „Tak to musela být zajímavá zkušenost. Řekl něco zajímavého?“ optala jsem se, trochu skepticky. Jestli ten první mluvil o tom, že je Vlčíšek, třeba tenhle měl podobnou neuvěřitelnou historku.
Pohodlným tempem jsme vkročili mezi první stromy smrkového lesa a Tonres položil tématickou otázku. „Většinou se v tomto lese pohybují srny, takže trochu spoléhám na to, že je tu najdeme i dnes,“ přiznala jsem a na Tonrese, který kráčel po mém boku, se mile pousmála. Byl to opravdu obrovitý vlk. Při konverzaci jsem musela hlavu trochu zaklánět, abych se mu koukala do očí, a ne na jeho huňatý krk. A veliký klobouk mu s výškou rozhodně neubíral, ba naopak ho dělal o to vyšší. To už jsme ale dorazili na místo a do čenichu mi padl typický pach vysoké. „Myslím, že máme štěstí. Vento, chtěl by sis vyzkoušet stopování? Musíme opravdu tiše, abychom na sebe neupozornili,“ nabídla jsem mladému vlčkovi, který se zdál být nejlepším adeptem na tento úkol.

Maple se rozhodla vydat se smečkou na lov, zatímco malou Nerissu nechala na starosti vydře. No, byla to otázka, nakolik se dalo spoléhat na to, že ji bude mladé vlče poslouchat, ale moc jiných možností, než Rissku vzít na lov, nepřipadalo v úvahu. Když přistoupila k vodnímu tvorovi a dotkla se jí, Seneca vesele pískla. Byl to docela legrační zvuk, ne moc hlasitý, aby vlče polekal, spíš trochu jako pískací hračka. „Ráda tě poznávám, Riss. Jmenuji se Seneca a dělám Maple společnici,“ plácla svým podlouhlým ocasem a zamrkala těmi malými korálky, které měla místo oček. „I ten hnědý vlk si našel lesního kamaráda. Chtěla bys mít taky nějakého?“ vyzvídala vydra zvědavě. Třeba se jí podaří mládě trochu rozpovídat, když jí trochu přiblíží, proč tu vlastně je. Sama pak přištoupila k vlčeti blíž a hravě do ní drcnula mokrým čumáčkem.

Já jen doplním technickou vsuvku pro ty, kteří vyhráli něco, co se bude kreslit.

Pro výherce lesních strážců prosím vyplnění tohoto dotazníku:
https://forms.gle/Zh7icuPq2hhFfpWf7

Pro výherce přívěšků zase poprosím o vyplnění klasického dotazníku na přívěšky:
https://forms.gle/EhTRqpDrehpvhxWb7

Vlci se velice rychle shromáždily a zdálo se, že se nikdo další nepřidá. „Ahoj, Rolande, Vento,“ pokynula jsem oběma na pozdrav a vesele zamávala oháňkou. Těšilo mě, že tu máme takhle spolehlivé členy, kteří nikdy dlouho neotálí. „Podle náhlé změny počasí to vypadá, že se nám blíží každým dnem podzim. Chtěla bych využít příležitost a než se zvěř uchýlí k migraci, doplnila bych nám na zimu zásoby,“ uvedla nejprve do obrazu všechny zúčastněné, aby se dozvěděli, proč byli takhle z ničeho nic vyrušeni.
Tonres pak začal vybízet Venta, aby nám o svých dobrodružstvích pověděl více. „Pomalu se přesuneme a Vento nám alespoň vyprávěním zkrátí cestu,“ vybídla jsem trojici vlků k pohybu. To se ale přiřítila Seneca, kterou jsem naposledy viděla, když mi pomáhala odnést bylinky od Regise. „Ah, tady jsi. Už jsem měla strach, jestli ses někde nezatoulala,“ přivítala jsem s úlevou mladou vydru. „Neri, běž se zatím podívat za babičkou Wolfi, ju? Seneca tě doprovodí a dohlédne na tebe,“ navedla jsem vlče k dalšímu spolehlivému dozoru a rovnou tak zaměstnala lesního strážce. Seneca sice pokukovala po Rolandově společnici a vypadala, že by se nejraději se soví dámou seznámila, ale úkol odmítnout nemohla „Bez obav, o malou se postarám,“ pokynula rozhodně hlavou a už malou popoháněla směrem, kterým jsem obě poslala. Tak, to by bylo. „Tak, jdeme,“ pousmála jsem se na zbytek a vykročila do lesa, kde jsme povětšinou lovili.

Tmavé smrčiny >>

// Připsáno +4

// Připsáno +7

// Připsáno +5

// Připsáno +7

// Připsáno +5

// Připsáno +7