Příspěvky uživatele

< návrat zpět

// Připsáno +7

// Připsáno +5

// Připsáno +7

// Připsáno +4

// Připsáno +7

// Připsáno +4

Jedno přijetí hotové, další na řadě. Zdálo se, že podobnou motivaci měl i Shahir. To jsou tu všichni noví zájemci jen proto, že o nás slyšeli dobré pověsti? Zamrkala jsem překvapeně a pozvedla koutky do drobného úsměvu. Nicos to okomentoval docela trefně. „To teda! Panečku, kde jsou ty časy, kdy nám sem chodili jen vlci, kteří na nás náhodou netrefili. I já se k Sarumenu přidávala úplně spontánně a zůstala proto, že jsem tu byla spokojená. I v lese máme plno cizích vlků, kteří se dost možná budou také ucházet o místo. Rosteme neuvěřitelně, ale to je jen dobře,“ rozpovídala jsem se trochu, abych téma trochu odlehčila. Aby to nebylo tak úplně jako u výslechu, ale přirozená konverzace, do které se může zapojit i Nicos. Měla jsem ale pocit, že bych o Shahirovi chtěla slyšet něco více. Na úkol jsem ho posílat nehodlala, ale nějak si ověřit jeho schopnosti rozhodně stálo za řeč. „A co nějaké silné a slabé stránky? Měl bys třeba ambice na nějakou funkci, jako je třeba ochranář nebo lovec?“ otočila jsem pozornost zpět k Shahirovi. O jeho milosti, co se smeček týče, jsem se nedozvěděla, ale to zas tak klíčové u přijetí asi nebylo.

Bilá vlčice vypadala ze svého rozhodnutí šťastně, ba mne i dokonce ujišťovala, že se nerozhodne jinak. Těšilo mne to, jak by taky nemohlo. Už od pohledu působila, že se k nám nesmírně hodí a brzy si najde mnoho skvělých přátel. „To ráda slyším. Doufám, že u nás budeš moc spokojená,“ pousmála jsem se na ni mile a zavrtěla ocasem. Smečka se nám rozrůstala, a to hlavně díky skvělým doporučením. Ani jsem netušila, co tu hromadu pozitivních ohlasů způsobilo, ale byla jsem za to velmi vděčná. Obzvláště, když to sem vedlo stejné hodné povahy.
S Rue jsem se tedy rozloučila, ona hodlala náš les trochu prozkoumat a já se vrátit k Nicosovi se Shahirem. „Pokud máš cestu do úkrytu, můžeš. Ale jinak ji vezmeme s sebou klidně my, až se vrátíme do lesa.“

Sama jsem se poté rozešla zpět ke skupince, které jsem hned na to pozdravila. „Tak, už jsem tady. Položím ti stejné otázky, jaké jsem položila Rue. Ta se k nám nově také přidává,“ prozradila jsem na úvod a pohledem ještě zavadila svěrem, kterým Rue odešla. Snad to vše zvládne, začátky jsou náročné, pomyslela jsem si a trochu si posteskla, že jsem jí nevěnovala více času. Ale určitě si najde skvělého průvodce. „Tak tedy, drahý Shahire. Měl jsi už někdy zkušenosti se smečkovým životem? Pokud ano, co tě vedlo k odchodu? A jaká je tvá pravá motivace se přidat právě k nám?“ Otázky jsem položila hlasem, který jednoho skutečně přinutil vyřknout jen a pouze pravdu. Tušila jsem, že to nebude nutné se k tomuto schylovat, oba s Rue působili opravdu mile a pravděpodobně by nic jiného než pravdu ani neřekli, ale musela jsem. Nemohla jsem riskovat.

Rue, vlčice se představila jako Rue. „Hezké jméno,“ řekla jsem v odpověď, hlavně jako slušnou reakci, ale jméno se mi líbilo tak či tak. Pasovalo k ní. Obě jsme se tedy na malý moment vzdálily od skupinky, abychom vyřídily vše potřebné. Shahir tak měl moment se na otázky trochu psychicky připravit, což bohužel Rue neměla. Ale zvládala to dobře, natož že to byla nejstresující část přijímacího hovoru. Ukázalo se, že se smečkou zkušenost prozatím nemá, ale hodlá to napravit. „Všechno se má jednou zkusit,“ pokynula jsem hlavou souhlasně a tím tak její volbu podpořila. „Také jsem se dlouhé roky toulala, než jsem narazila na Sarumen a musela se přidat. Vlci tu jsou spokojení, tvoříme takovou rodinu, dalo by se říci. Jsou tu samí přátelští vlci. Určitě k nám skvěle zapadneš. Ale kdyby se stalo, že sis své rozhodnutí třeba rozmyslela, stačí říci,“ pousmála jsem se na ni vřele. Většina vlků u nás už zůstala, ale byli tu i tací, které osud táhl jinam. Třeba tu Rue najde to co od života hledá. „Děkuji za odpovědi i tvůj čas, který jsi věnovala lovu. Tímto bych tě ráda přivítala u nás. V samém středu lesa máme mýtinu, která patří do našeho smečkového území. Pokud by ses ráda podívala do úkrytu, najedla se, nebo si i odpočinula, nalezneš ho nedaleko mýtiny, schovaný ve skále. Pachy tě ale spolehlivě navedou, často vlci chodí dovnitř i ven.“ Snad jsem na nic nezapomněla, napadlo mě. „Měla bych se vrátit k ostatním, abych je nenechala moc dlouho čekat. Přeji příjemné prozkoumávání našeho území a určitě mohu doporučit oslovit někoho z členů. Průvodce se takhle na začátek vždy velmi hodí,“ doporučila jsem vlčici a pohledem se s ní rozloučila. Vyčkávala jsem jen, zda by měla nějaké další dotazy, nebo prosby, které by se mnou ráda vyřešila.

Mimo dobrou zprávu o milém obrázku Sarumenských, který se drží v povědomí vlků z okolí, padl nápad na onu návštěvu jiných smeček. A co víc, Nicos se nabídl, že by se dá přidal. „To zní skvěle! Momentálně máme lov i značkování za sebou, tak jen pak zkontroluju cizince na území a mohli bychom klidně vyrazit,“ zavrtěla jsem radostně ocasem. Třeba by se přidal i někdo další, nebo půjdou jednoduše ve dvojici. Tak jako tak jsem se těšila. Ta lepší zpráva se týkala toho, že by se rád jeho bílo-srstý společník přidal do naší smečky. „Co by ne, u nás najde místo každý, kdo hledá domov. Nevadilo by ti mi zodpovědět pár otázek, abych měla jistotu, koho do smečky přivítám?“ Jednalo se o pojistku, aby se neudála podobná katastrofa, jako minulou zimu. Další krveprolití jsem nehodlala dopustit, i když se Shahir tvářil opravdu sympaticky. Jeden si nikdy nebyl úplně stoprocentně jistý…

(// Rychlé vyřešení přijetí Rue)
V tom se zjevila další světle zbarvená vlčice, která dorazila se zajícem v tlamě, kterého nám předložila před nohy. V tom všem zmatku se nestihla představit, ale prozradila, že i ona se ucházela o místo, které jí přislíbil Roland. Ten jí také zadal úkol, tak jako ona to udělala s Makadim, který se zatím nevracel. „Oh, už si vybavuji, už mi o tom stihl říct. Dobrá práce,“ pousmála jsem se na vlčici a zavrtěla ocasem. „Tak tos dorazila na správné místo, s přijetím ti mohu pomoci. Jsem Maple, alfa Sarumenské smečky a moc mě těší, uuh…“ zadrhla jsem se, protože mi tam vysloveně chybělo jméno. Vlčice se ale jistě vzápětí představí. „Dáte nám chvilinku? Hned budu zpět,“ loupla jsem po dvojici vlků omluvným pohledem a pobídla vlčici, aby se se mnou o kus dál přesunula. Zajíc nezajíc, toho klidně převezmu při cestě zpět do lesa. „Než tě u nás oficiálně přivítám, mohla bych znát odpověď na pár otázek? Je to čistě standartní postup, nic neobvyklého. Nejvíce by mne zajímalo, jestli už máš v minulosti se smečkovým životem zkušenost a případně co tě vedlo k odchodu. A také to, jakou máš motivaci pro přidání se právě k nám.“ Mluvila jsem přesvědčivě, skoro jako řečník, tak, aby skutečně nic jiného než pravý záměr nebyla schopná vyslovit. Kdyby měla nekalé úmysly, právě v tento moment by to vyšlo najevo. Už od pohledu vypadala bílá slečna opravdu mile, bude mít pravděpodobně stejně čistou duši, jako její kožíšek. Celou dobu jsem si na tváři držela milý, trpělivý úsměv, aby se cítila co nejvíce komfortně.

// Hlásím svého chlupáče (pravděpodobně Ismu, ale ještě se rozmyslím :D)

Jen co jsem Tonresovi posadila klobouk na hlavu, zaslechla jsem, jak skrz vysokou trávu někdo přichází a zaslechla dva hlasy, jak se spolu baví. Jeden mi byl opravdu povědomý, až jsem nastražila uši a pohled přesunula směrem, odkud přicházel. Nejprve mezi kmeny stromů zahlédla zrzavý kožíšek, načež se vzápětí lesem rozezněl Nicosův hlas. „Nicu! Ani nevíš, jak ráda tě vidím,“ zvolala jsem vesele a ocásek se mi rozkmital tak divoce, až by se jeden bál, jestli mi neupadne. Pro Nica s Danie jsem měla opravdu slabé místečko. Škoda jen, že se doma už tak často nezdržovali. Na jeho dotaz, zda mám čas, jsem v rychlosti pokývala hlavou na souhlas. Ne, že by mi dal moc prostor větší reakce, jak nadšeně se chopil vysvětlování, jaké zprávy mi nese. „No páni, opravdu,“ podivila jsem se a překvapeně párkrát zamrkala. „To je… opravdu moc dobrá zpráva. Už delší dobu jsem měla v plánu obchůzku okolních smeček, abychom byli v okolí viděni v pozitivním světle. Tak to koukám zas až tak nehoří,“ zazubila jsem se spokojeně. Kdo o nás ale šíří dobré mínění? Jediné, co mě napadlo, byli naši členové a jejich dobrý dojem na cizí vlky. Tak jako se o nás dozvěděl Tonres díky Danie. I sněhobílý vlček souhlasil, a tak jsem na něj přejela pohledem a projela mnou vlna provinilosti. Jeho společník! Byla jsem tak nadšená, že se nám zrzek vrátil domů, že jsem zapomněla na dobré vychování. „Jejda mane, to jsem to nevychovanec. Jsem Maple, alfa Sarumenské smečky, ale to už koukám asi víš. Moc ráda tě poznávám,“ pousmála jsem se mile a doufala, že si to vlček nevzal moc osobně. „Tak teď jsem zvědavá, co je ta nejlepší zpráva,“ nadzvedla jsem obočí a nedočkavě vyčkávala, co z Nicose vypadlo. Něco mi říkalo, že to bude mít co společného s jeho přítelem.

Hmm, znění je dost podobné, ale já tam pořád vnímám velký rozdíl skillu.

Pod pojmem předmět si představím malý objekt, jako třeba nástroj, zbraň, nebo cokoliv jiného, co má nějaké praktické využití. (např. vlk spojí myslí klacek, kořen a šutr a má z toho něco jako kladivo)

Pod stavbou si představím klidně mosty, barikády, sochy, přístřešky, prostě něco velkého a složitého.

Asi to je dost na interpretaci pojmů? :D

Všechno se to událo tak rychle. Chvíli to vypadalo, že to bude rychlý a snadný lov. Srnu jsme měli tam kde jsme ji chtěli mít, všichni jsme se za ni zavěsili a značně jí znemožňovaly hbitý útěk, avšak se vše na poslední chvíli zkomplikovalo. Stačil jeden záblesk blesku, který nás na malý moment oslepil a než jsem se rozkoukala, Tonres ležel na zemi zavalený zběsile kopajícím vystresovaným zvířetem. Roland měl naštěstí neskutečné reflexy a už se vrhal srně po krku, aby ji znehybnil. Všichni jsme se hned vzápětí shromáždili kolem raněného, abychom se ujistili, zda je v pořádku.
Trval si na tom, že je v pořádku, ale já měla vážné pochybnosti. Stačilo, když jsem si zpětně vybavila, jak zuřivě zvíře kopalo. „Určitě z tebe nemluví jen ten adrenalin?“ neodpustila jsem si dotaz se starostí v hlase. Ten se poté dal do omlouvání a vysvětlování, kde se stala chyba. Úplně mi vypadlo, že by mohla hrát Tonresova barvoslepost v tom, jak vnímá terén při lovu. V tu ránu jsem se za celou tu katastrofu připadala vinná, když jsem lov zorganizovala za tak špatných podmínek. Mohli jsme počkat na lepší počasí a světelné podmínky, ale jeden nikdy neví, jestli a za jak dlouho mohou nastat. „Nemáš za co se omlouvat, dělal jsi pro to maximum. To já se omlouvám, že jsem na tvou barvoslepost nebrala víc ohledu a nezohlednila ji při lovu,“ zavrtěla jsem nesouhlasně hlavou a svěsila ocas i uši. Myslela jsem jen na Rolandovo zranění, které se nedá tak snadno přehlédnout, jako tato neviditelná vada zraku. Automaticky jsem se pak hned připojila k hledání Tonresova klobouku, které jsem po chvíli rozhlížení zahlédla schované v nedaleké hromádce spadaného podzimního listí. Udělala jsem tak pár rychlejších kroků, klobouk chňapla za krempu a pomalejší chůzí ho pak nesla k jeho majiteli. „Huedáf nefo?“ houkla jsem na huňatého a jen co si mne všiml a sklonil hlavu, opatrně jsem mu klobouk posadila mezi uši.

Sav: Asi jsme se nepochopily :D Když se před pár měsíci měnily kompletně levely magií, stalo se, že se dost podobaly něčímu bonusu /spešl magii. Pokud se tak stalo, měl vlastník nárok si vymyslet něco nového jako náhradu.

Když to uvedu jako příklad, nově můžou vlci s magií vody dýchat pod vodou, a tak když měl někdo bonus vody na podobném principu, napsal Skyl a změnil si bonus na něco jiného, jedinečného. Magie mimika funguje na úplně stejném principu jako jakákoliv jiná magie, nikdo si nevymýšlí levely :D Jen jde o to, že když má třeba Parsi bonus Předmětů založený na tom, že se umí přeměnit na něco/někoho jiného ve svém okolí, je tam určitá podobnost, díky které by měla mít Elis nárok na změnu bonusu, aby se to navzájem nepřekrývalo :)

Snad je to srozumitelnější? Kdybys cokoliv chtěla dovysvětlit, klidně hoď zprávu, ať to tu dál neprotahujeme. Je to v podstatě stejný systém, který proběhl během kompletního přepsání magií a ověřil se, tak se toho držíme nadále :)