Příspěvky uživatele

< návrat zpět

<< Smrčiny (přes hvozd)

Nicos se rozhodl Shahire provést, a tak jsem se směrem na mýtinu rozešla sama. Právě odtud jsem cítila nový pach, který mi nebyl ani trošku povědomý. Naštěstí se ale po celou cestu nesl spolu s tím Islin, a tak jsem mohla být zcela klidná. Nová návštěva byla jistě neškodná a v dobrých tlapkách. Na kroku jsem trochu přidala, než jsem se objevila na mýtině, kde jsem tempo zase zpomalila. Byli tu sami a oknverzovali.
„Zdravím,“ koukla jsem už z dálky, abych na sebe upozornila. Natož že jsem byla alfou, cítila jsem se, jako bych je třeba rušila. Ale pro svůj klid budu raději, když se ujistím, že je vše v pohodě. Překonala jsem tak posledních pár metrů, které mě se dvojicí dělily a zůstala stát v příjemné vzdálenosti. „Doufám, že neruším. Přišlo mi ale vhodné se představit a vyřešit formality hned z kraje,“ odůvodnila jsem svůj náhlý příchod a vměstnání do jejich konverzace. Mile jsem se na postaršího vlčka usmála. Vypadal od pohledu jako sympaťák. „Jmenuji se Maple, jsem alfou zdejší smečky. Copak Vás k nám přivádí?“

// Připsáno +5

// Připsáno +6

Shahir sice nebyl zrovna talentovaným lovcem, ale to ničemu nevadilo. Loveckou skupinu jsme měli schopnou a hlavně už jsme si vzájemně sesynchronizovali, a tak nebylo potřeba do lovu vlamovat někoho dalšího. Daleko bližší mu byla péče o vlčata, což se hodilo. Jen slovo smečka mu moc nešlo přes jazyk, což bylo… podivné. Možná byl opravdu nervózní z tohoto procesu a slůvka mu prostě nenaskakovala tak rychle, jak by chtěl. „To nevadí, na lov máme vlků dost. Vlčata pečovatele určitě ocení, ale na to je prozatím času dost. Zatím se spíše rozkoukej, seznam s dalšími členy a když by bylo potřeba, budu vědět, na koho se mám obracet.“ I já si k němu budu muset trochu té důvěry vybudovat, než mu svěříme na starost naše nejslabší články, ale prozatím jsem neměla jediný důvod o jeho schopnostech pochybovat. Po těchto slovech jsem se už rozhodla, že ho mezi nás příjmeme, ale ještě stihl doplnit poznámku o dvounožcích. Nicose to zaskočilo, ale mě naskočila vzpomínka z mých cest, kdy mi tohle jedna má společnice vyprávěla. „Už jsem o nich slyšela. To musíte pocházet opravdu z daleka,“ poznamenala jsem s obdivem. Tady ale podobná monstra nežili, vlci tu tak neměli přirozeného predátora a dožívali se dlouhých let. Je dobře, že už dvounozí prakticky vymřeli, nebo jaký že to měli konec. „Nu, tímto tě jmenuji právoplatným členem Sarumenské smečky. Úkryt nalezneš v samém srdci našeho hvozdu, nedaleko mýtiny. Nechej se vést pachy, je to dost frekventované místo. Zbytek jistě příjde sám, časem. Ať máš taky nějaká překvápka, o kterých se během života tady neustále dozvídat.“ Mohla jsem mu to vše prozradit hned rovnou, ale v čem by pak bylo to kouzlo. Připravila bych ho o to nejlepší. „Ještě se na chvíli odpojím vyřešit dalšího cizince na území, ale hned potom dám vědět a vyrazíme,“ omluvila jsem se oběma a předala info Nicosovi, který se na výlet těšil. Bez téhle poslední zastávky to ale úplně nešlo. „Brzy na viděnou,“ rozloučila jsem se s úsměvem a zamířila přímo na mýtinu.

Mýtina (přes Sarumen) >>

// Připsáno +7

// Připsáno +5

// Připsáno +7

// Připsáno +4

// Připsáno +7

// Připsáno +4

Jedno přijetí hotové, další na řadě. Zdálo se, že podobnou motivaci měl i Shahir. To jsou tu všichni noví zájemci jen proto, že o nás slyšeli dobré pověsti? Zamrkala jsem překvapeně a pozvedla koutky do drobného úsměvu. Nicos to okomentoval docela trefně. „To teda! Panečku, kde jsou ty časy, kdy nám sem chodili jen vlci, kteří na nás náhodou netrefili. I já se k Sarumenu přidávala úplně spontánně a zůstala proto, že jsem tu byla spokojená. I v lese máme plno cizích vlků, kteří se dost možná budou také ucházet o místo. Rosteme neuvěřitelně, ale to je jen dobře,“ rozpovídala jsem se trochu, abych téma trochu odlehčila. Aby to nebylo tak úplně jako u výslechu, ale přirozená konverzace, do které se může zapojit i Nicos. Měla jsem ale pocit, že bych o Shahirovi chtěla slyšet něco více. Na úkol jsem ho posílat nehodlala, ale nějak si ověřit jeho schopnosti rozhodně stálo za řeč. „A co nějaké silné a slabé stránky? Měl bys třeba ambice na nějakou funkci, jako je třeba ochranář nebo lovec?“ otočila jsem pozornost zpět k Shahirovi. O jeho milosti, co se smeček týče, jsem se nedozvěděla, ale to zas tak klíčové u přijetí asi nebylo.

Bilá vlčice vypadala ze svého rozhodnutí šťastně, ba mne i dokonce ujišťovala, že se nerozhodne jinak. Těšilo mne to, jak by taky nemohlo. Už od pohledu působila, že se k nám nesmírně hodí a brzy si najde mnoho skvělých přátel. „To ráda slyším. Doufám, že u nás budeš moc spokojená,“ pousmála jsem se na ni mile a zavrtěla ocasem. Smečka se nám rozrůstala, a to hlavně díky skvělým doporučením. Ani jsem netušila, co tu hromadu pozitivních ohlasů způsobilo, ale byla jsem za to velmi vděčná. Obzvláště, když to sem vedlo stejné hodné povahy.
S Rue jsem se tedy rozloučila, ona hodlala náš les trochu prozkoumat a já se vrátit k Nicosovi se Shahirem. „Pokud máš cestu do úkrytu, můžeš. Ale jinak ji vezmeme s sebou klidně my, až se vrátíme do lesa.“

Sama jsem se poté rozešla zpět ke skupince, které jsem hned na to pozdravila. „Tak, už jsem tady. Položím ti stejné otázky, jaké jsem položila Rue. Ta se k nám nově také přidává,“ prozradila jsem na úvod a pohledem ještě zavadila svěrem, kterým Rue odešla. Snad to vše zvládne, začátky jsou náročné, pomyslela jsem si a trochu si posteskla, že jsem jí nevěnovala více času. Ale určitě si najde skvělého průvodce. „Tak tedy, drahý Shahire. Měl jsi už někdy zkušenosti se smečkovým životem? Pokud ano, co tě vedlo k odchodu? A jaká je tvá pravá motivace se přidat právě k nám?“ Otázky jsem položila hlasem, který jednoho skutečně přinutil vyřknout jen a pouze pravdu. Tušila jsem, že to nebude nutné se k tomuto schylovat, oba s Rue působili opravdu mile a pravděpodobně by nic jiného než pravdu ani neřekli, ale musela jsem. Nemohla jsem riskovat.

Rue, vlčice se představila jako Rue. „Hezké jméno,“ řekla jsem v odpověď, hlavně jako slušnou reakci, ale jméno se mi líbilo tak či tak. Pasovalo k ní. Obě jsme se tedy na malý moment vzdálily od skupinky, abychom vyřídily vše potřebné. Shahir tak měl moment se na otázky trochu psychicky připravit, což bohužel Rue neměla. Ale zvládala to dobře, natož že to byla nejstresující část přijímacího hovoru. Ukázalo se, že se smečkou zkušenost prozatím nemá, ale hodlá to napravit. „Všechno se má jednou zkusit,“ pokynula jsem hlavou souhlasně a tím tak její volbu podpořila. „Také jsem se dlouhé roky toulala, než jsem narazila na Sarumen a musela se přidat. Vlci tu jsou spokojení, tvoříme takovou rodinu, dalo by se říci. Jsou tu samí přátelští vlci. Určitě k nám skvěle zapadneš. Ale kdyby se stalo, že sis své rozhodnutí třeba rozmyslela, stačí říci,“ pousmála jsem se na ni vřele. Většina vlků u nás už zůstala, ale byli tu i tací, které osud táhl jinam. Třeba tu Rue najde to co od života hledá. „Děkuji za odpovědi i tvůj čas, který jsi věnovala lovu. Tímto bych tě ráda přivítala u nás. V samém středu lesa máme mýtinu, která patří do našeho smečkového území. Pokud by ses ráda podívala do úkrytu, najedla se, nebo si i odpočinula, nalezneš ho nedaleko mýtiny, schovaný ve skále. Pachy tě ale spolehlivě navedou, často vlci chodí dovnitř i ven.“ Snad jsem na nic nezapomněla, napadlo mě. „Měla bych se vrátit k ostatním, abych je nenechala moc dlouho čekat. Přeji příjemné prozkoumávání našeho území a určitě mohu doporučit oslovit někoho z členů. Průvodce se takhle na začátek vždy velmi hodí,“ doporučila jsem vlčici a pohledem se s ní rozloučila. Vyčkávala jsem jen, zda by měla nějaké další dotazy, nebo prosby, které by se mnou ráda vyřešila.

Mimo dobrou zprávu o milém obrázku Sarumenských, který se drží v povědomí vlků z okolí, padl nápad na onu návštěvu jiných smeček. A co víc, Nicos se nabídl, že by se dá přidal. „To zní skvěle! Momentálně máme lov i značkování za sebou, tak jen pak zkontroluju cizince na území a mohli bychom klidně vyrazit,“ zavrtěla jsem radostně ocasem. Třeba by se přidal i někdo další, nebo půjdou jednoduše ve dvojici. Tak jako tak jsem se těšila. Ta lepší zpráva se týkala toho, že by se rád jeho bílo-srstý společník přidal do naší smečky. „Co by ne, u nás najde místo každý, kdo hledá domov. Nevadilo by ti mi zodpovědět pár otázek, abych měla jistotu, koho do smečky přivítám?“ Jednalo se o pojistku, aby se neudála podobná katastrofa, jako minulou zimu. Další krveprolití jsem nehodlala dopustit, i když se Shahir tvářil opravdu sympaticky. Jeden si nikdy nebyl úplně stoprocentně jistý…

(// Rychlé vyřešení přijetí Rue)
V tom se zjevila další světle zbarvená vlčice, která dorazila se zajícem v tlamě, kterého nám předložila před nohy. V tom všem zmatku se nestihla představit, ale prozradila, že i ona se ucházela o místo, které jí přislíbil Roland. Ten jí také zadal úkol, tak jako ona to udělala s Makadim, který se zatím nevracel. „Oh, už si vybavuji, už mi o tom stihl říct. Dobrá práce,“ pousmála jsem se na vlčici a zavrtěla ocasem. „Tak tos dorazila na správné místo, s přijetím ti mohu pomoci. Jsem Maple, alfa Sarumenské smečky a moc mě těší, uuh…“ zadrhla jsem se, protože mi tam vysloveně chybělo jméno. Vlčice se ale jistě vzápětí představí. „Dáte nám chvilinku? Hned budu zpět,“ loupla jsem po dvojici vlků omluvným pohledem a pobídla vlčici, aby se se mnou o kus dál přesunula. Zajíc nezajíc, toho klidně převezmu při cestě zpět do lesa. „Než tě u nás oficiálně přivítám, mohla bych znát odpověď na pár otázek? Je to čistě standartní postup, nic neobvyklého. Nejvíce by mne zajímalo, jestli už máš v minulosti se smečkovým životem zkušenost a případně co tě vedlo k odchodu. A také to, jakou máš motivaci pro přidání se právě k nám.“ Mluvila jsem přesvědčivě, skoro jako řečník, tak, aby skutečně nic jiného než pravý záměr nebyla schopná vyslovit. Kdyby měla nekalé úmysly, právě v tento moment by to vyšlo najevo. Už od pohledu vypadala bílá slečna opravdu mile, bude mít pravděpodobně stejně čistou duši, jako její kožíšek. Celou dobu jsem si na tváři držela milý, trpělivý úsměv, aby se cítila co nejvíce komfortně.

// Hlásím svého chlupáče (pravděpodobně Ismu, ale ještě se rozmyslím :D)