Gallirea - Příspěvky uživatele

Aktuálně nejvíc slyším na oblázky a křišťaly pro Dips, ale neopovrhnu čímkoliv >:D

1. Caramel swirl PRODÁNO Cynthii

2. Raver PRODÁNO Zedovi

3. Nutmeg PRODÁNO Wizku

// Připsáno +4

// To je fakt skvělý, klobouk dolů :D Připsáno +7

a malý bonus k tomu :)

// Připsáno +5

Vlčici jsem za milé gesto poděkovala, rozloučila se a očima oba vlky vyprovodila, než mi zmizeli z dohledu. Chvíli jsem si prohlížela svou krvavou tlapku, než jsem zaslechla kroky další. Tentokrát se ke mne blížil šedomodrý vlček, který vypadal, že má něco na srdci. Jen co došel dostatečně blízko, pozdravil a představil se. „Kdepak,“ zavrtěla jsem hlavou na otázku, zda mne neruší. Rozpovídal se pak o svém aktuálním poslání a zájmech. „Těší mne, jmenuji se Mapla a čirou náhodou jsi natrefil zrovna na alfu. Moc ráda pomohu,“ pousmála jsem se mile a zavrtěla ocasem. Jeho zájem byl docela osvěžující, většina sem přišla už rozhodnutá, a tak bylo pro změnu fajn smečku obhájit zase jiným. „Sídlíme v Sarumenském hvozdu, po kterém naše smečka nese jméno. Na první pohled se zdá docela tajuplný, hlavně kvůli vždy přítomné mlze, která se v něm drží. Ta nám pomáhá zahánět vlky, které nemají čisté úmysly a těm, které zná, zase otevírá cestu a navádí je po lese. Sarumenští jsou jak já ráda říkám vlky se srdcem ze zlata. Držíme pospolu a nedáme na sebe dopustit.“ Svůj domov jsem sice popsala docela rozsáhle, ale já to snad ani jinak neuměla. Zaujalo mne ale, že už některé smečky snad navštívil. „S jakými dalšími smečkami ses už stihl setkat, Jerry? Dlouho jsem plánovala některé navštívit, abychom udržovali přátelské vztahy, a tak bych si ráda nechala poradit,“ optala jsem se zase jeho.

Cizinka zmínila Jezevčí les, který v minulosti Darkie navštívila a přestože jsem o existenci toho místa věděla, nemyslela jsem si, že byl čas na to, abych ji znovu na vlastní oči viděla. Vlastně bych asi ani nevěděla, co říct, nebo jak se chovat. Bála jsem se, že by to jen rády otevřelo, než napomohlo jejich hojení. Ale poznámka, že být mrtvý není úplně špatná věc, byla úsměvná. „To asi jo. Nikdo tomu ale neutečeme, tak o nic nepříjdeme,“ pousmála jsem se na ni pobaveně.
Pak se ale rozpovídala o svých zvycích a rituálech, které si odnesla z domoviny. „To zní hezky,“ odpověděla jsem se zájmem a nastražila uši. Vlčice v zemi vypálila nějaký symbol, který mi nic neříkal, kousla se do tlapy a vybídla k tomu pohledem i mne. Chvíli jsem váhala, byl to docela kulturní šok. Ale kdybych bývala byla odmítla, byla bych nejenže neslušná, ale i ignorant. Za okusení cizích zvyků nic nedám, maximálně trochu mé krve. A tak jsem se do jednoho z polštářků na své tlapce zakousla. Nejprve opatrně, něco ve mne se pořád bránilo. Vlčice měla praxe jistě více. Ale druhý pokus už byl lepší a z tlapky mi začala téct krev, kterou jsem potřísnila symbol. Zrzavá se poté dala do proslovu, který vznášela k jejím bohům. Dokonce jsem pochytila i její jméno. Higanbana. Znělo opravdu složitě, a tak bych se bála, že jí ho nechtěně zkomolím. Když domluvila, pohlédla na mne a optala se, jestli i já chci předat nějaký vzkaz. „Uh, jistě,“ pokývla jsem hlavou souhlasně a začala si v rychlosti třídit myšlenky. „Chtěla bych jen poděkovat za vše, co jste pro mne i Sarumen udělali. Nebýt vašich obětí a snahy, nebyl by takovým místem, jakým je dnes. Jednou se všichni zase setkáme, ale než se tak stane, o Sarumenské se postarám,“ pronesla jsem se zavřenýma očima a když jsem je opět otevřela a pohlédla na Higanbanu, vděčně jsem se pousmála. Moc jsem si od téhle zkušenosti neslibovala, ale stačilo to ze sebe dostat a připadala jsem si lehká jako pírko. Jako by ze mne opadl těžký kámen, který jsem s sebou táhla. Asi jsem jim potřebovala říct, že mi chybí a jak moc jim jsem za vše vděčná.

Celá zabraná do svých myšlenek jsem si ani nevšimla, že ke mne přistoupila dvojice vlků. Až v momentě, kdy se nedaleko mne ozval hluboký hlas, jsem zvedla hlavu a překvapeně zamrkala na vlčici. V první vteřině mi ani nedocházelo, že to mluvila právě na mne. „Oh. No, bojím se, že ty, na které zrovna myslím, už bohužel neuvidím. Vzpomínala jsem na bývalé alfy mé smečky, které už mezi námi nejsou,“ přiznala jsem, až překvapivě otevřeně. Možná bylo snazší se svěřit cizí vlčici, která projevila zájem, než členům smečky. „Ale děkuji za zájem, cením si toho,“ pousmála jsem se na vlčici upřímně. Vlastně to bylo strašně milé, že po světě chodí vlci, kteří o cizí mají zájem a nebojí se nabídnout pomoc. Spolu s vlčicí byl i světlý vlček, který zůstával stát opodál, ale do konverzace se nezapojoval. Zdálo se mi, že by spíš nejraději pokračoval dál, než že by byl stydlivý. Ale i jemu jsem věnovala jeden milý úsměv. Alespoň jako uznání jeho přítomnosti v tomhle letmém setkání.

<<Mýtina (přes Sarumen)

Uf, třetí přijímací hovor po sobě, ale vypadalo to, že jsme to snad měli všechno hotové. Potřebovala jsem ale na chvíli vypnout, vyčistit si myšlenky a nabít trochu té mojí solární baterie. A tak jsem přirozeně zamířila k řece, u které jsem už tolikrát sedávala. Sotva jsem ale zastavila a u tekoucí řeky se posadila, nemohla jsem tak úplně proud myšlenek zastavit. Pořád se mi honilo hlavou, co by bylo ještě potřeba, na co jsem ještě nezapomněla a co hoří nejvíce. Možná hranice, ale zase jsem slíbila Nicosovi ten výlet. I Nerisse a Tonresovi. Měla bych ale najít i Rolanda a vyřešit pár věcí. Bylo toho tolik. A tak jsem se zhluboka nadechla, vydechla a fyzicky se snažila přinutit nemyslet na nic. Dýchání se mi trochu uklidnilo, dokonce i postoj se mi o dost uvolnil. Už odsud jsem ale slyšela hlasy, které z mého lesa doléhaly. Vsadím se, že by byli Morfeus s Neyteri pyšní. I Darkie, pousmála jsem se a pohlédla na odraz vody. Škoda, že to nemůžou na vlastní oči vidět i slyšet.

Jak se tak ukázalo, vyčkávali právě na mě. A na počadí dne bylo hned třetí přijímaní v řadě. Možná měl Kessel štěstí, že už jsem byla z formalit vyšťavená, nebo to bylo jeho milé zjevení, které zapříčinilo to, že jsem ho rozhodně nehodlala mořit hromadou otázek. Většinou pokud někdo přirostl k srdci někomu ze smečky, byla to lepší garance vlkových kvalit, než nějaký prachsprostý úkol nebo dotazovaní. A že Islin k srdíčku přirostl pořádně. Jen co vlk domluvil, probleskla mi hlavou myšlenka černé vlčice. „Ale kdepak. Členi si sem mohou vodit návštěvy, pokud je budou doprovázet a za jejich chování ručit. Jsem ráda, že už jste se tu stihl porozhlédnout a tím pádem víte, do čeho jdete,“ mrkla jsem na Kesse a zavrtěla vesele oháňkou. „O tom nepochybuji. Právě starší ročníky jsou u nás největší pracanti, i když ti mladí se dychtivě učí,“ zazubila jsem se. Neměla jsem pochyb, že nám má co nabídnout. „Já nemám žádné námitky. Naopak, velice ráda vás mezi nás přijímu. Moc ráda vás - tedy tě - u nás vítám. Teď už bez formalit,“ pousmála jsem se. „Věřím, že jsi ve skvělých tlapkách a Islin tě ve všem skvěle zaškolí. V úkrytu je čerstvé maso, určitě neváhejte a zaskočte si, dokud je čerstvé,“ naistruovala jsem dvojici, i když to vypadalo, že jsou tu docela spokojeni. Daleko od ruchu, který v Sarumenu panoval. „Já zase poběžím. Brzy na viděnou!“ Rozloučila jsem se a zamířila mimo les.

Tenebrae (přes Sarumen) >>

<< Smrčiny (přes hvozd)

Nicos se rozhodl Shahire provést, a tak jsem se směrem na mýtinu rozešla sama. Právě odtud jsem cítila nový pach, který mi nebyl ani trošku povědomý. Naštěstí se ale po celou cestu nesl spolu s tím Islin, a tak jsem mohla být zcela klidná. Nová návštěva byla jistě neškodná a v dobrých tlapkách. Na kroku jsem trochu přidala, než jsem se objevila na mýtině, kde jsem tempo zase zpomalila. Byli tu sami a oknverzovali.
„Zdravím,“ koukla jsem už z dálky, abych na sebe upozornila. Natož že jsem byla alfou, cítila jsem se, jako bych je třeba rušila. Ale pro svůj klid budu raději, když se ujistím, že je vše v pohodě. Překonala jsem tak posledních pár metrů, které mě se dvojicí dělily a zůstala stát v příjemné vzdálenosti. „Doufám, že neruším. Přišlo mi ale vhodné se představit a vyřešit formality hned z kraje,“ odůvodnila jsem svůj náhlý příchod a vměstnání do jejich konverzace. Mile jsem se na postaršího vlčka usmála. Vypadal od pohledu jako sympaťák. „Jmenuji se Maple, jsem alfou zdejší smečky. Copak Vás k nám přivádí?“

// Připsáno +5

// Připsáno +6

Shahir sice nebyl zrovna talentovaným lovcem, ale to ničemu nevadilo. Loveckou skupinu jsme měli schopnou a hlavně už jsme si vzájemně sesynchronizovali, a tak nebylo potřeba do lovu vlamovat někoho dalšího. Daleko bližší mu byla péče o vlčata, což se hodilo. Jen slovo smečka mu moc nešlo přes jazyk, což bylo… podivné. Možná byl opravdu nervózní z tohoto procesu a slůvka mu prostě nenaskakovala tak rychle, jak by chtěl. „To nevadí, na lov máme vlků dost. Vlčata pečovatele určitě ocení, ale na to je prozatím času dost. Zatím se spíše rozkoukej, seznam s dalšími členy a když by bylo potřeba, budu vědět, na koho se mám obracet.“ I já si k němu budu muset trochu té důvěry vybudovat, než mu svěříme na starost naše nejslabší články, ale prozatím jsem neměla jediný důvod o jeho schopnostech pochybovat. Po těchto slovech jsem se už rozhodla, že ho mezi nás příjmeme, ale ještě stihl doplnit poznámku o dvounožcích. Nicose to zaskočilo, ale mě naskočila vzpomínka z mých cest, kdy mi tohle jedna má společnice vyprávěla. „Už jsem o nich slyšela. To musíte pocházet opravdu z daleka,“ poznamenala jsem s obdivem. Tady ale podobná monstra nežili, vlci tu tak neměli přirozeného predátora a dožívali se dlouhých let. Je dobře, že už dvounozí prakticky vymřeli, nebo jaký že to měli konec. „Nu, tímto tě jmenuji právoplatným členem Sarumenské smečky. Úkryt nalezneš v samém srdci našeho hvozdu, nedaleko mýtiny. Nechej se vést pachy, je to dost frekventované místo. Zbytek jistě příjde sám, časem. Ať máš taky nějaká překvápka, o kterých se během života tady neustále dozvídat.“ Mohla jsem mu to vše prozradit hned rovnou, ale v čem by pak bylo to kouzlo. Připravila bych ho o to nejlepší. „Ještě se na chvíli odpojím vyřešit dalšího cizince na území, ale hned potom dám vědět a vyrazíme,“ omluvila jsem se oběma a předala info Nicosovi, který se na výlet těšil. Bez téhle poslední zastávky to ale úplně nešlo. „Brzy na viděnou,“ rozloučila jsem se s úsměvem a zamířila přímo na mýtinu.

Mýtina (přes Sarumen) >>