Gallirea - Příspěvky uživatele

Částky převedeny, práva na charakter má od dnešního dne kupující.

Design Caramel swirl prodán Cynthii (20 oblázků)
Design Raver prodán Zedovi (20 oblázků)
Design Nutmeg prodán Wizku (80 květin)

Jerryho můj popis zaujal a prohlásil Sarumen místem, kde se báječně žije. Prozradil i něco málo o sobě, což odpovídalo jeho přátelskému zjevení. „S našimi členy by sis určitě rozuměl, jsou docela podobné povahy,“ zavrtěla jsem ocasem, nebo spíše jím párkrát zabubnovala o zem. V sedě to úplně jinak nešlo. Napověděl mi pak o lokaci některých smeček, čímž mi osvěžil paměť. Kolem jsme minulou zimu šli s Rolandem a Ventem, a tak bylo fajn vědět, jaké jméno mají. I když bylo docela zvláštní, že sousedili takhle blízko u sebe. Mohlo to být opravdu strategické, nebo tikající bomba. Asi dost záleželo na vztahy a povaze smeček. Sebevíc jsme byli přátelští, měla jsem ráda náš klid a prostor, který nám kolem smečky svým způsobem patřil. „Oh, myslím, že tuším, kde Mechová je. Procházela jsem nedaleko a popisem by odpovídala. Řekla bych, že to bude ta u sopky, na samém severu,“ zapřemýšlela jsem nahlas. Jak jsem to tak poslouchala, většinu velkých už jsem alespoň od doslechu znala a tušila, kde na ně narazit. Menší se zakládají a rozpadají docela rychle, a tak mne moc netrápily. „Máme už přátelské vztahy s jedním putovním bylinkářem. Je to fajn, nespoléhat jen sám na sebe ale budovat důvěru i v ostatních, schopnějších. Každý máme jiné silné stránky, tak proč si nepomáhat,“ pousmála jsem se. „Vypadá to, že jsi asi většinu smeček poznal. Ke které se přikláníš nejvíce? Je to docela velké rozhodnutí, že?“ naklonila jsem hlavu jemně na stranu, ouška malinko sklopila do stran a chápavě se pousmála. Zima byla navíc dost krutá, tulákům uměla dát zabrat, a tak mělo jeho rozhodování pomyslný odpočet, než bude pozdě. Možná proto se se zájemci o členství roztrhl pytel. Bylo to přirozené.

Aktuálně nejvíc slyším na oblázky a křišťaly pro Dips, ale neopovrhnu čímkoliv >:D

1. Caramel swirl PRODÁNO Cynthii

2. Raver PRODÁNO Zedovi

3. Nutmeg PRODÁNO Wizku

// Připsáno +4

// To je fakt skvělý, klobouk dolů :D Připsáno +7

a malý bonus k tomu :)

// Připsáno +5

Vlčici jsem za milé gesto poděkovala, rozloučila se a očima oba vlky vyprovodila, než mi zmizeli z dohledu. Chvíli jsem si prohlížela svou krvavou tlapku, než jsem zaslechla kroky další. Tentokrát se ke mne blížil šedomodrý vlček, který vypadal, že má něco na srdci. Jen co došel dostatečně blízko, pozdravil a představil se. „Kdepak,“ zavrtěla jsem hlavou na otázku, zda mne neruší. Rozpovídal se pak o svém aktuálním poslání a zájmech. „Těší mne, jmenuji se Mapla a čirou náhodou jsi natrefil zrovna na alfu. Moc ráda pomohu,“ pousmála jsem se mile a zavrtěla ocasem. Jeho zájem byl docela osvěžující, většina sem přišla už rozhodnutá, a tak bylo pro změnu fajn smečku obhájit zase jiným. „Sídlíme v Sarumenském hvozdu, po kterém naše smečka nese jméno. Na první pohled se zdá docela tajuplný, hlavně kvůli vždy přítomné mlze, která se v něm drží. Ta nám pomáhá zahánět vlky, které nemají čisté úmysly a těm, které zná, zase otevírá cestu a navádí je po lese. Sarumenští jsou jak já ráda říkám vlky se srdcem ze zlata. Držíme pospolu a nedáme na sebe dopustit.“ Svůj domov jsem sice popsala docela rozsáhle, ale já to snad ani jinak neuměla. Zaujalo mne ale, že už některé smečky snad navštívil. „S jakými dalšími smečkami ses už stihl setkat, Jerry? Dlouho jsem plánovala některé navštívit, abychom udržovali přátelské vztahy, a tak bych si ráda nechala poradit,“ optala jsem se zase jeho.

Cizinka zmínila Jezevčí les, který v minulosti Darkie navštívila a přestože jsem o existenci toho místa věděla, nemyslela jsem si, že byl čas na to, abych ji znovu na vlastní oči viděla. Vlastně bych asi ani nevěděla, co říct, nebo jak se chovat. Bála jsem se, že by to jen rády otevřelo, než napomohlo jejich hojení. Ale poznámka, že být mrtvý není úplně špatná věc, byla úsměvná. „To asi jo. Nikdo tomu ale neutečeme, tak o nic nepříjdeme,“ pousmála jsem se na ni pobaveně.
Pak se ale rozpovídala o svých zvycích a rituálech, které si odnesla z domoviny. „To zní hezky,“ odpověděla jsem se zájmem a nastražila uši. Vlčice v zemi vypálila nějaký symbol, který mi nic neříkal, kousla se do tlapy a vybídla k tomu pohledem i mne. Chvíli jsem váhala, byl to docela kulturní šok. Ale kdybych bývala byla odmítla, byla bych nejenže neslušná, ale i ignorant. Za okusení cizích zvyků nic nedám, maximálně trochu mé krve. A tak jsem se do jednoho z polštářků na své tlapce zakousla. Nejprve opatrně, něco ve mne se pořád bránilo. Vlčice měla praxe jistě více. Ale druhý pokus už byl lepší a z tlapky mi začala téct krev, kterou jsem potřísnila symbol. Zrzavá se poté dala do proslovu, který vznášela k jejím bohům. Dokonce jsem pochytila i její jméno. Higanbana. Znělo opravdu složitě, a tak bych se bála, že jí ho nechtěně zkomolím. Když domluvila, pohlédla na mne a optala se, jestli i já chci předat nějaký vzkaz. „Uh, jistě,“ pokývla jsem hlavou souhlasně a začala si v rychlosti třídit myšlenky. „Chtěla bych jen poděkovat za vše, co jste pro mne i Sarumen udělali. Nebýt vašich obětí a snahy, nebyl by takovým místem, jakým je dnes. Jednou se všichni zase setkáme, ale než se tak stane, o Sarumenské se postarám,“ pronesla jsem se zavřenýma očima a když jsem je opět otevřela a pohlédla na Higanbanu, vděčně jsem se pousmála. Moc jsem si od téhle zkušenosti neslibovala, ale stačilo to ze sebe dostat a připadala jsem si lehká jako pírko. Jako by ze mne opadl těžký kámen, který jsem s sebou táhla. Asi jsem jim potřebovala říct, že mi chybí a jak moc jim jsem za vše vděčná.

Celá zabraná do svých myšlenek jsem si ani nevšimla, že ke mne přistoupila dvojice vlků. Až v momentě, kdy se nedaleko mne ozval hluboký hlas, jsem zvedla hlavu a překvapeně zamrkala na vlčici. V první vteřině mi ani nedocházelo, že to mluvila právě na mne. „Oh. No, bojím se, že ty, na které zrovna myslím, už bohužel neuvidím. Vzpomínala jsem na bývalé alfy mé smečky, které už mezi námi nejsou,“ přiznala jsem, až překvapivě otevřeně. Možná bylo snazší se svěřit cizí vlčici, která projevila zájem, než členům smečky. „Ale děkuji za zájem, cením si toho,“ pousmála jsem se na vlčici upřímně. Vlastně to bylo strašně milé, že po světě chodí vlci, kteří o cizí mají zájem a nebojí se nabídnout pomoc. Spolu s vlčicí byl i světlý vlček, který zůstával stát opodál, ale do konverzace se nezapojoval. Zdálo se mi, že by spíš nejraději pokračoval dál, než že by byl stydlivý. Ale i jemu jsem věnovala jeden milý úsměv. Alespoň jako uznání jeho přítomnosti v tomhle letmém setkání.

<<Mýtina (přes Sarumen)

Uf, třetí přijímací hovor po sobě, ale vypadalo to, že jsme to snad měli všechno hotové. Potřebovala jsem ale na chvíli vypnout, vyčistit si myšlenky a nabít trochu té mojí solární baterie. A tak jsem přirozeně zamířila k řece, u které jsem už tolikrát sedávala. Sotva jsem ale zastavila a u tekoucí řeky se posadila, nemohla jsem tak úplně proud myšlenek zastavit. Pořád se mi honilo hlavou, co by bylo ještě potřeba, na co jsem ještě nezapomněla a co hoří nejvíce. Možná hranice, ale zase jsem slíbila Nicosovi ten výlet. I Nerisse a Tonresovi. Měla bych ale najít i Rolanda a vyřešit pár věcí. Bylo toho tolik. A tak jsem se zhluboka nadechla, vydechla a fyzicky se snažila přinutit nemyslet na nic. Dýchání se mi trochu uklidnilo, dokonce i postoj se mi o dost uvolnil. Už odsud jsem ale slyšela hlasy, které z mého lesa doléhaly. Vsadím se, že by byli Morfeus s Neyteri pyšní. I Darkie, pousmála jsem se a pohlédla na odraz vody. Škoda, že to nemůžou na vlastní oči vidět i slyšet.

Jak se tak ukázalo, vyčkávali právě na mě. A na počadí dne bylo hned třetí přijímaní v řadě. Možná měl Kessel štěstí, že už jsem byla z formalit vyšťavená, nebo to bylo jeho milé zjevení, které zapříčinilo to, že jsem ho rozhodně nehodlala mořit hromadou otázek. Většinou pokud někdo přirostl k srdci někomu ze smečky, byla to lepší garance vlkových kvalit, než nějaký prachsprostý úkol nebo dotazovaní. A že Islin k srdíčku přirostl pořádně. Jen co vlk domluvil, probleskla mi hlavou myšlenka černé vlčice. „Ale kdepak. Členi si sem mohou vodit návštěvy, pokud je budou doprovázet a za jejich chování ručit. Jsem ráda, že už jste se tu stihl porozhlédnout a tím pádem víte, do čeho jdete,“ mrkla jsem na Kesse a zavrtěla vesele oháňkou. „O tom nepochybuji. Právě starší ročníky jsou u nás největší pracanti, i když ti mladí se dychtivě učí,“ zazubila jsem se. Neměla jsem pochyb, že nám má co nabídnout. „Já nemám žádné námitky. Naopak, velice ráda vás mezi nás přijímu. Moc ráda vás - tedy tě - u nás vítám. Teď už bez formalit,“ pousmála jsem se. „Věřím, že jsi ve skvělých tlapkách a Islin tě ve všem skvěle zaškolí. V úkrytu je čerstvé maso, určitě neváhejte a zaskočte si, dokud je čerstvé,“ naistruovala jsem dvojici, i když to vypadalo, že jsou tu docela spokojeni. Daleko od ruchu, který v Sarumenu panoval. „Já zase poběžím. Brzy na viděnou!“ Rozloučila jsem se a zamířila mimo les.

Tenebrae (přes Sarumen) >>