Příspěvky uživatele

< návrat zpět

5. Postav vlkuláka.

Sama jsem v zimě v teplých krajích nebyla. Pravděpodobně tam bude opravdu výrazně tepleji, než tady na severu, což by mohlo být na konci naší výpravy skvělé vysvobození od zmrzlých končetin. Navíc to bylo opravdu nedaleko domova, tak co by ne. Taková kratičká zastávka, než zamíříme zpět do Sarumenu. „Uvidíme, jak se nám bude chtít na konci cesty,“ rozhodla jsem nakonec, abychom si nedělali moc ambiciózní plány. Teď se nám to vymýšlelo, když jsme byli na druhé straně Gallirei. Třeba nás chuť v půlce přejde.
Noc se přehoupla v den a my mohli vymýšlet program na ten další. Tonrese přepadla kreativní a hned se pustil do plácání sněhových koulí, které hned na sebe začal tvarovat. Vlkulák! Došlo mi, když jeho stavba začínala připomínat vlčka. Jen co mi to došlo, pustila jsem se do stavby mého, hned vedle toho Tonresova. Byl podstatně menší, což bylo vlastně tématické. Měli tak nějak zastupovat nás dva, aby na svět koukali v době, kdy už budeme dávno pryč. Jako poslední úpravu jsem přidala pár kamínků jako očka, jeden větší jako čenich a větvičku z každé strany tlamy jako úsměv. Oba vlkuláci se tak mohli na svět koukat doopravdy, na vlastní očka. „To byl skvělý nápad,“ zavrtěla jsem spokojeně ocasem a koukla po Tonresovi. Škoda, že tu asi moc dlouho nevydrží. Buď na jaře roztají, nebo je sníh přetvaruje do jednolité hromádky sněhu, kterou už nikdo nerozezná od zbytku krajiny. Ale to nevadilo, v naší paměti zůstanou ještě nějakou tu dobu, než je zavane vítr času. „Jdeme,“ pokynula jsem hlavou s úsměvem a vykročila po bohu svého společníka.

Za Tonresem >>

<< Sopka (přes Sviští hůrky)
22. Vyprav se v noci na vrchol Ragarských hor a vyj na měsíc

Zdálo se, že to byl spíše zvyk, kterého se za ty roky těžkou pouštělo. I já se mnohdy musela zarazit, abych mu zase nezačala vykat. Ale přišlo mi to tak lepší, méně formální, když už jsme podobně staří. Každopádně slíbil, že se pokusí, sebevíc se bude muset ze začátku opravovat. „Moc si toho cením, opravdu,“ usmála jsem se vděčně. Nechtěla jsem ho jakkoliv opravovat nebo upozorňovat na něco, co dělá špatně. Ale přišlo mi to jako správný krok v naší dynamice.
Tonres byl evidentně nadšenec do adrenalinovějších toulek, od kterých já si už dávno odvykla. Tahle náhlá změna ale byla vítaným zpestřením mého života, sebevíc mé nohy volaly o pomoc a odpočinek. Až se vrátíme, budeme spát jako zabití alespoň dva dny v kuse. Ne jeho poznámku o bolestivých svalech jsem se upřímně rozesmála. „Tak to se mám na co těšit. Další hory tu snad už nemáme, to už bych byla v koncích,“ zazubila jsem se. „Můžeme to vzít do druhého extrému a vyrazit do pouště, tu máme ostatně hned za hranicemi,“ zavtipkovala jsem. To by bylo teprve vánoční dobrodružství. Vybodnout se na nějakou zimu a táhnout do teplých krají. Každopádně ty sáně zněly lákavě. „Zas tě nemusíme strhat úplně, opatrně s těmi nabídkami,“ uzemnila jsem ho trochu. Tonres by se pro ostatní objetoval do roztrhání těla.
Pomalu jsme stoupali do hor, které naštěstí nebyly tak strmé a vysoké. Byla to tak trochu pohodovější cesta, ale na úplný vrchol jsme vyšlapali až za úplné tmy. Obloha se zatáhla do černo-černa, ani hvězdy nebylo přes hustý sníh vidět. Bylo to, jako bychom se ponořily do nicoty. Ale takové míň děsivé, spíš tajuplné. Na nabídku Tonrese jsem zvedla hlavu k nebi, zavřela oči a vyla na měsíc, který se nám schovával. Třeba na naše volání vykoukne, ale to se bohužel nestalo. Naše hlasy se melodicky spojily s těmi dalšími, které tu v horách trávily noc s námi.

<< Zubatá hora (Sněžné Velehory)
7. Zavzpomínej na svou první zimu

Doufala jsem, že bude cesta dolů o něco snazší, ale nebylo tomu tak. Sněžení zatím neustávalo, a tak se mi nohy bořily opravdu hluboko, až jsem je ze sněhové pokrývky musela pracně zvedat. „Uf, když jsme stáli nahoře, bylo to lepší,“ zasmála jsem se a funěla si pod čumák dál. Pro něj to asi nebylo až tak fyzicky náročné, s těma dlouhatánskýma nohama, které měl. Ty moje menší měly co dělat, aby mě z hor odnesly. Ale dolů to naštěstí utíkalo rychleji, když byl konec kopce na dohled.
Tonres se rozhodl naši cestu zkrátit tím, že zazpívá. Měl překvapivě melodický hlas, jako by by měl zpěv jako přirozený dar. Spokojeně jsem se culila, jelikož jsem jeho hlas ráda poslouchala a v téhle milé formě to bylo o to lepší. Sama jsem se ale nepřidávala, zpěv opravdu nebyl něco, v čem bych si věřila. Zpívala jsem snad naposledy jako malá, když jsme slavili mou první zimu. Vlastně bych se nedivila, kdybychom zpívali podobnou koledu, mimo spoustou jiných, samozřejmě. Zimu jsem měla odjakživa ráda a se sourozenci jsme vždy dováděli. Stavěli vlkuláky, koulovali se, dělali vlčí andílky ve sněhu… Vlastně bylo docela škoda, že jsme s Tonresem podnikali spíše ty dospělé zimní aktivity a trochu se nepobavili i takhle přitrouble. Něco mi říkalo, že i kdyby chtěl, přede mnou by si to nedovolil. Jako by se držel zkrátka a neustále působil jako gentleman. Bylo to cítit i z toho neustálého vykání, ze kterého se ne a ne vykroutit. „Kdo by to byl řekl, že se v tobě schovává takhle melodický hlas. Krása,“ polichotila jsem svému společníkovi s úsměve. Když už jsem ale byla myšlenkami u toho vykání, rozhodla jsem se toho jen tak nepustit. „Víš, možná by bylo na čase, abychom upustili od toho vykání. Od tvého přijetí jsi automaticky součástí naší jedné velké rodiny a v rodině se na formality zvysoka dlabe,“ zazubila jsem se. Kdyby si na vykání ale přeci jen trval, respektovala bych to. Ale přišlo mi, že by to nám oběma prospělo.
Tonrese pak zajímala sopka. Nebyl jediný, kdo ji nakousl za poslední dobu. „Hm, sama pořádně nevím. Moc často se na severu nepohybuji a jelikož pod ní sídlí smečka, doufala bych, že delší dobu ne,“ odtušila jsem, ale stoprocentně jistá jsem si tím jednoduše být nemohla. Když ale navrhl přespávání v horách, překvapeně jsem zamrkala. „Další výšlap? Jestli ty nejsi horský typ,“ zasmála jsem se a jemně natočila hlavu na stranu. „Dobrá, ale až my ty tlapky upadnou, domů mě vezeš na saních,“ zavtipkovala jsem, ale ochotně se vydala za ním. Kde se v něm ta energie bere?

Ragarské pohoří (přes Sviští hůrky) >>

<< Řeka Kierb (přes Sněžné velehory)
23. Ujisti Vlčíška, že na něj už věříš (Vrchol Zubatých hor)

Jen co jsme ale zamířili o něco víše, můj dobrý pocit trochu opadl. Vítr nám opravdu silně fučel do očí, spolu s hustým sněhem, který se nám lepil na každý kousek srsti. Na našem hustém kožichu, který nás kryl před chladem a udržovál nás v teple, se tak tvořila sněhová pokrývka. Kdybychom se jen na chvíli zastavili, vsadila bych se, že by se z nás stal přesvědčivě vypadající vlkulák. Hlavu jsem tak tiskla k hrudi, do hor kráčela s přimhouřenýma očima a opravdu opatrným krokem našlapovala. Sníh pod našema tlapama křupal a tlapy se nám do husté sněhové pokrývky jednoduše bořily. „Jdeme,“ potvrdila jsem Tonresova slova. Nebude to tak hrozné, když to zvládli i minule. Jen jsem zapomněla, jaká fuška to byla. „Minulou zimu, s Rolandem a Ventem. Vlčíška jsme tu potkali, ale nikoho z nás úplně nepřesvědčil,“ prozradila jsem na Tonresovu otázku. Vypadalo to, že tu byl tehdy asi také, jen jsme se minuli. Na rozdíl od nás ho ale Vlčíšek přesvědči.
Slunce líně zacházelo za obzor a pokud budeme dostatečně rychlí, stihneme odsud vypadnout, než padne tma. To bychom museli asi najít nějaký úkryt a noc přečkat, jinak bychom dolů asi netrefili. Nebo minimálně ne směrem, kterým bychom se chtěli poté vydat. V ten moment to stejné pronesl nahlas i Tonres, až mě zaskočilo, že evidentně myslíme na to stejné. „Hmm,“ zamručela jsem souhlasně a zimou se otřásla. Cítila jsem ten chlad snad v morku kostí, jak pronikavě foukalo. Nedovedla jsem si představit, jak tuhle zimu zvládají vlci více z jihu, kteří nebyli hustým kožichem takhle vybaveni. Třeba se tělo postupně adaptuje, ale nedivila bych se, kdyby se to na některých opravdu nemile podepsalo.
Pohledem jsem vyhledala ten Tonresův, abych se z něj pokusila vyčíst, zda cestu zvládá. Sám by to asi nepřiznal, jak jsem ho tak znala. V očích jsem zahlédla známku diskomfortu, ale dokud nezpomaloval, asi to nebylo nic nepřekonatelného. I mě výšlap zkoušel, ale vypadalo to, že jsme vrcholu na dosah. Už to nemohlo být moc daleko. Stačilo zatnout zuby a budeme tam.
Když se ale rozněžnil nad výhledem, sama jsem na malý moment zastavila a vše to nasála. Byla to opravdu krása, jak se svět ponořil do běloby, která se teď barvila v rudých odstínech západu slunce. Z nebe se všude snášel hustý sníh, který se ve světle slunce krásně třpytil. „To teda. Stálo to za to,“ vydechla jsem s úsměvem a pohlédla na něj v momentě, kdy on koukl na mě. Byla jsem ráda, že jsme tohle spolu mohli sdílet. V duchu jsem se sebe ptala, jestli i jeho to tak těší. A jestli i pro něj je tenhle moment nezapomenutelný, nebo jsem to měla jen zkreslené city, které jsem k němu cítila. Neměla jsem tušení, zda to cítí stejně, nebo mne má jen za dobrou kamarádku, nebo uznávanou alfu. Ale protentokrát jsem se rozhodla tyhle otázky zahodit za hlavu a jednoduše si to užít, teď a tady. Až příjde správný čas, vše výjde na povrch. Musela jsem být trpělivá. V mém pohledu vše ale muselo být jasné. Hleděla jsem na něj snad ještě více rozněžněně než na ten západ slunce.
Tak trochu ten moment ale narušil Vlčíšek, který o své přítomnosti dal znát. Už už nás tu vítal, zatímco já stále váhala, jak se kolem toho celého cítím. Už teď jsem ale věděla, že největší skeptickou propast už jsem dávno překonala. Vlastně jsem se spíš cítila provinila, že jsem mu nevěřila dříve. „Zdravím, Vlčíšku,“ pousmála jsem se na vlka, který nás tu vítal. Chvíli konverzoval s Tonresem, než se otočil i na mne.
„U mě ta víra začala pomaleji,“ zavtipkovala jsem, ale bylo vidět, že mě to jednoduše mrzí.
„To nic, Maple. Věděl jsem, že to nakonec dojde. Kdepak máte Rolanda s Ventem?“ zajímal se. Bylo zvláštní, že si nás pamatoval takhle detailně. Kolik tu asi tak muselo být vlků, které si pamatoval stejně tak?
„Tuto zimu se určitě toulají po svých, a tak jsem si na výšlap našla jiného parťáka. Zatím máme tolik zážitků, že na ně budeme vzpomínat ještě hodně dlouho,“ zazubila jsem se. Sebevíc jsem si minulou zimu s kluky užila, byla jsem ráda, že to takhle dopadlo a měla jsem lepší možnost se poznat s Tonresem. Alespoň pak doma budeme mít o čem vyprávět.
„Pane Vlčíšku, myslíte, že bych mohla mít prosbu? To vy ovládáte magii sněhu, že? Myslíte, že byste…“ nakousla jsem, ale větu jsem dopovědět nestihla. Vlčíšek mi do ní skočil a rázem mě tak umlčel.
„Vyřízeno, hotovo. Berte to jako malý dárek za to, že ve mne věříte. To je pro mne nejhlavnější,“ mrkl na mne.
S touhle kouzelnou postavou jsme se tak rozloučili a vykročili zase dolů, tenroktát více směrem na východ.

Sopka (přes Sněžné velehory) >>

Objednávka:
3* do vlčíškovy zimní magie
celkem: 75 květin a 75 drahokamů

<< Skvělé místo pro život

Měl pravdu. Proč by měli být gigantičtí ježci, fenčí král nebo samotní bohové reální a naprosto normální v téhle zemi, ale povídky, které se vykládají vlčatům ne? Jen bylo vlastně docela nešťastné, že jsme o nich byli jako vlčata učeni, nějakým dospělým později vyvedeni z omylu, na to, abychom na stará kolena přišli na to, že byli reální celou dobu? „To je asi pravda,“ uznala jsem, ale hlavou mi to pořád vrtalo. Co všechno jsem za život vyhodnotila jako hloupost, i když jsem byla šeredně vedle? Bylo to až strašidelné.
Tonres si z mých starostí týkající se potenciální sněhové kalamity dělal srandu. „Přírodu bych moc nepodceňovala. Odvážlivce umí za neodhadnutí vlastních limitů opravdu krutě vytrestat,“ pronesla jsem sice s laškovným tónem, ale věděla jsem, o čem jsem mluvila. „Divočákovi utečeš, ale ze sněhové kalamity v horách by vyvázl málokdo,“ dodala jsem o něco více seriózně. Nehodlala jsem kvůli vlčíškovi riskovat. Nestálo by to za to, ale zdálo se, že se k něčemu takovému naštěstí neschyluje. Prozatím určitě ne. „Ale mělo by to být v pohodě. Nemám z toho úplně špatný pocit,“ ujistila jsem jej, že opravdu nejančím strachy. Kdybych měla opravdový strach, do hor by mě nedostalo nic.

Zubatá hora (přes Sněžné hory) >>

<< Kierb (přes Převrácenou planinu)
1. Zahlédnout bílého jelena

Prapůvodně jsem uvažovala, jestli tohle místo bylo opravdu to, kde jsem onehdy odpočívala. Nepamatovala jsem si ho jako dobré loviště, ale muselo tomu tak být. Byla jsem si jistá, že jsem tu byla. Dokonce i otisky kopyt na bílé pokrývce nasvědčovaly tomu, že i Tonres mluvil pravdu. Ne, že bych to zpochybňovala, jen mě překvapovalo, jak mě dokázala paměť tak šálit. Asi jsem sem šla s plným žaludkem, že jsem spokojeně přehlédla další živé tvory, kteří tu žili.
Když ale Tonres zmínil Vlčíška, překvapením jsem se celá vzpřímila a otočila na něj hlavu. „Nene, i ty jsi potkal toho starce?“ zamrkala jsem překvapeně. Tonres o něm ale nemluvil s náznakem humoru, nebo ironie. Skutečně byl přesvědčen o tom, že potkal Vlčíška a ten mu daroval magii sněhu. Chvíli jsem to mlčky zpracovávala, přehrávala si mé setkání s tímto vlkem v horách a to, co tvrdil. „On je skutečný? Vždyť… je to jen povídání. Snůška nesmyslů, která se vtlouká do hlav vlčatům. To existuje i víla zuběnka? Nebo velikonoční králíček? A co teprve amorek,“ zasmála jsem se. Nějak jsem si to odmítala připustit, sebevíc jsem cítila, že mě náznak pochybností o svém přesvědčení nahlodává víc a víc.
Procházeli jsme se po lese, než Tonres ztuhnul a zůstal na místě stát. Pohotově jsem zastavila taktéž a překvapeně na něj pohlédla. Trochu ve mne hrklo, že je něco špatně, ale výraz vlka působil spíš překvapeně. Překvapeně jsem se otočila směrem, kterým mi pokynul hlavou a já spatřila to, co mi v první chvíli uniklo. Obrovitý jelen, který se dokonale maskoval se zasněženou krajinou. Ústa jsem údivem lehce pootevřela a nemohla se na majestátní zvíře vynadívat. Když se ale ozvalo křupnutí větvičky, zvíře se polekalo a rychle uhánělo pryč. „To nic,“ drcla jsem do jeho ramene čenichem. „Byl ale nádherný. Nic takového jsem ještě nezažila,“ vydechla jsem s úžasem v očích. Jen tak na tenhle moment asi nezapomenu. Když ale hnědý navrhl výšlap do hor, pokývala jsem hlavou. „To zní dobře. Ale mohli bychom si pospíšit, než sněhu napadá až moc. Ještě bychom tam mohli uvíznout, a to by nebyl hezký závěr naší cesty,“ zažertovala jsem, ale něco pravdy na tom bylo. Neměli bychom moc otálet.

Řeka Kierb (přes Dusot) >>

<< Klimbavý les (přes Drsný zákrut)

Stromek byl kompletní a my se z něj mohli jen radovat. Líbil se mi, opravdu moc, až mě zamrzelo, že si ho nemůžeme odnést s sebou do Sarumenu. Nebo že jsme nemohli dát trochu té lásky těm našim jehličnanům, abychom to měli doma veselejší. Ale nedalo se, alespoň si letos trochu odpočinou a můžou se nerušeně chumlat pod tou sněhovou peřinkou.
„Obávám se, že jsem v koncích. Leda byste si chtěl zazpívat nějakou tu vánoční koledu,“ zasmála jsem se, ale na ty jsem bohužel moc nebyla. Daleko více mne bavily tyhle aktivity, než se se světem dělit o svůj pokus o zpěv. V paměti jsem ještě pátrala, jestli mne nenapadne něco dalšího, co bychom si mohli pomyslně přidat na seznam, ale bohužel. „Taky jsem tady někdy na jaře byla. Krásně se tam odpočívalo, les byl plný zpěvného ptactva, které se krásně poslouchalo,“ přidala jsem se ke sdílení zkušeností s lesíkem, ke kterému jsme mířili.

Skvělí místo pro Život (přes Kierb) >>

<< Kančí remízky
8. Ozdob vánočně nějaký stromek

Jen co jsme si v hlavě promysleli svá přání, mohli jsme se vydat zase o území dál, kde po nás nebudou divočáci házet vyzývavé pohledy. I od toho chrochtání a kvílení bych si ráda dala pauzu. Stačilo chvíli a začínalo to být docela otravné. Navrhla jsem také zrobení stromečku, s čímž Tonres s radostí souhlasil. „Já minule zdobila jeden v našem lese. Škoda, že na něj pak nemůžeme během zimy koukat, ale co naděláme. Alespoň bude dělat radost někomu jinému,“ pousmála jsem se a jala se výběru stromu. Tenhle byl moc velký, tamten zase moc mrňavý. Některé byly takového zvláštního nepravidelného tvaru, ale jeden, na který mi padl pohled, se zdál být úplně ideální. „Co tenhle? Sice zdobit listnáče není to ono, ale i ty si zaslouží trochu lásky,“ navrhla jsem. Když bylo vybráno, dala jsem se na výběr nějakých těch ozdůbek. Když jsme se pak s Tonresem zase setkali pod stromkem, měli jsme toho hromadu. Šípky, hromádky mechu, úlomky kůry v zajímavých tvarech, dokonce i tu a tam nějaké to pírko. Zatímco já jsem zrobila těmi přírodními kousky, Tonres tomu dodával šmrnc s těmi magickými. „No panečku, to je nádhera,“ žasla jsem, když jsem si prohlížela jeho rampouchy a sněhové kuličky. „Je naprosto dokonalý,“ zavrtěla jsem šťastně ocasem a zeširoka se na medvědovitého usmála. Sama jsem se pak na strom zaměřila a pokusila se jeho korunu obmotat šlahouny rostlin, které větve krásně obejmuly. Šlahouny pak vyrašily drobné lístky, které pak připomínaly vánoční řetězy. Na samý vrch jsem pak nechala z kořenů vyrůst tvar, připomínající hvězdičku a stromeček byl kompletní. „Já myslím, že se nám povedl,“ naklonila jsem hlavu lehce do strany a se spokojeným úsměvem si ho přihlížela.

Řeka Kierb (přes Drsný zákrut) >>

<< Esíčka (přes Travnatý oceán)
24. Najdi zlaté prase a přej si něco (Kančí remízky)

Tonrese tohle místo minulo, nebo ho minimálně neviděl v zimě. Já ale tušila, že tu nalezneme podivnou zajímavost, jako právě minulý rok. „Pche, snad mi nechceš říci, že mě podceňuješ,“ ušklíbla jsem se, i když jsem moc dobře věděla, že za obyčejným divočákem bych se sem opravdu nehrnula. Musela jsem ho nechat trochu napjatého, aby na to přišel sám. Přece bych mu nepokazila tenhle zážitek, který se dá prožít jen jednou.
Nemusely jsme ani jít tak daleko, než se nám naskytl pohled na zlatavé prasátko, spokojeně ve skupince prachobyčejných divočáků. Jako by tam patřilo odjakživa. „Mhm,“ pokývala jsem souhlasně hlavou a na tváři se mi roztáhl potutelný úsměv. Měla jsem radost, že ho to tak překvapilo. Pro mě to bylo pořád kouzelné, ale určitě ne tak magické, jako při prvním odhalení. „V téhle zemi je asi možné úplně vše,“ špitla jsem, abych na nás nepřitahovala zbytečně moc pozornosti. Chvíli jsem přemýšlela, co bych si mohla přát letos. Ani jsem si pořádně nepamatovala, s čím jsem přišla minule a zda se mi to splnilo, ale to mi rozhodně plány nekazilo. Tahle neškodná zábava rozhodně nemohla být zdrojem těch katastrof, které přišly minulou zimu. Moc bych si přála, aby smečka byla stejně silná a prosperující, jako předchozí léta. Aby členům nic nechybělo a panovala u nás pořád krásná uvolněná atmosféra. A abych někdy myslela i na sebe, abych si dokázala najít více času na ty, na kterých mi z celého srdce záleží, pomyslela jsem si a poohlédla se po mém společníkovi. Zatím mi to šlo skvěle. „Možná bychom měli zvednout plachty, než nás proženou zdejší obyvatelé. Co takhle si ozdobit stromeček? Hned vedle je les, kde nikoho rušit určitě nebudeme,“ navrhla jsem a vykročila směrem, který jsem udala.

Klimbavý les >>

<< Ohnivé jezero (přes Plamínek)
12. Zkus, jak dlouho vydržíš držet packu v ledové vodě

Hned, co ráno vykoukly sluneční paprsky nového dne, jsme se vydali zase na cestu. Jak jsem tak ale pozorovala, jak opravdu hustě sněží, začínala jsem mít stejně vlezlý pocit, jaký měl Tonres. Tahle zima začíná opravdu zhurta, a tak jsem musela doufat, že někde zase zpomalí. Naše zimní toulky by se musely drasticky zkrátit, abychom nepřišli k úrazu. „To zní jako dobrý nápad,“ přikývla jsem, výraz výjimečně trochu zamyšlený. V očích se mi rýsoval náznak obav, ale na to bylo přeci jen moc brzy. Nemohla jsem být takhle paranoidní.
U řeky jsme se na chvíli zastavili a oba jsme instinktivně zkusili tlapou, zda není proud moc silný, nebo voda moc ledová. Nachlazení by bylo totiž to poslední, co bychom potřebovali. Pod vodou jsem tlapku moc dlouho neudržela, jelikož začala zábnout v podstatě okamžitě. „Tohle na přebrodění nebude,“ zavrtěla jsem jemně hlavou. Na to jsem dostatečnou odvahu neměla, ani otužilost. Tonres měl naštěstí lepší plán, který se hned jal realizovat. Voda, jako by se rozestoupila a uvolnila nám část koryta pro volný průchod. „Oh, to je opravdu šikovné. Děkuji,“ pousmála jsem se na něj vděčně a vodu bez namočení jediného dalšího chloupku přešla. „Haha, to doufám, že nebude třeba. Už to je opravdu řádka let, kdy taková zima na Galliree byla. To raději, aby se nevracela,“ zasmála jsem se také, ale toho podivného pocitu obav jsem se nemohla úplně zbavit. Tolik špatných vzpomínek na tu zimu. Musela jsem si po tom roce k zimě budouvat vtah v podstatě od začátku. Nebyl to zrovna jednoduchý proces. Nechtěla jsem ani pomyslet, kolik ztrát muselo být mezi tuláky, když se to dotklo i smečkových vlků. "Oh, byl jsi už někdy v tomhle lese? Minule jsme tu zahlédli takový malý vánoční zázrak," nadhodila jsem, když mi došlo, do kterého lesa že to vstupujeme.

Kančí remízky (přes Travnatý oceán) >>

<<Ronherský potok, přes Červenou řeku
3. Pustit lodičku a řekni u toho osobní dojemný příběh, aby se svíčka zapálila.

Na rozdíl ode mne neměl Tonres k rodině moc blízko. Byla to docela škoda, jak kontaktní a hodný vlk to byl. Za normálních okolností bych si byla jistá, že by měl se sourozenci skvělé vztahy. Bohužel se ale narodil do nastavení, které tyhle hodnoty asi moc nepodporovalo, a tak si tuhle mezeru musel kompenzovat později ve svém životě. „To je škoda. Ale vlastní krev není vždy ta nejdůležitější. Od toho taky přátelé jsou,“ pousmála jsem se na něj povzbudivě. Na rozdíl ode mne mu alespoň nemuseli tak chybět, což bylo samo o sobě asi velká výhoda.
Oba jsme po dobrém občerstvení zamířili k rudému jezeru, u kterého jsme se zastavili a hleděli na vodní hladinu, na které se odrážel měsíc a drobné hvězdičky. Měla jsem tohle místo vždy ráda, hlavně z nostalgie asi. Trávila jsem u něj spoustu času s těmi, kteří mi byli v životě velmi blízcí. Když se dal Tonres do vyprávění, usadila jsem se po jeho boku a pozorně naslouchala. O tom, jaké na něm zanechala jeho rodná smečka rány a to, jak podobný osud potkalo shodou okolností i jeho syna. Nedovedla jsem si představit, jak náročné to pro něj muselo být. „Alespoň jste dostali příležitost si k sobě vybudovat opravdu silné poutu. Dělal jsi pro něj to nejlepší,“ nedalo mi, abych jeho slova přešla bez povšimnutí. Jeho vyprávění se ale sklouzlo k jeho velkému přání, které se tak úplně nikdy nevyplnilo. „Máme ten osud nějaký podezřele stejný. Vrána k vráně sedá,“[/b zazubila jsem se pobaveně. Já už pomohla tolika vlčatům, kterým do začátku života nebylo moc dáno, že jsem byla adoptivní matkou snad všech. A vůbec by mi to nevadilo. [b]„Taky jsem si vždy přála velkou šťastnou rodinu, která se tak úplně nikdy nevyplnila. Nejblíže jsem k tomu měla to kratičké období, kdy jsem měla v Životě Kasiuse. Brávala jsem ho na výlety, učila všemu, co by mohl v životě potřebovat a světe div se, vyrostl z něho dobrodruh. Nemusela mezi námi být žádná příbuznost, ale přísahala bych, že to má ode mě a mého bratra,“ zasmála jsem se. "Škoda jen, že tak strašně rychle vyrostou. Vlk ani neví, jak málo času spolu jeden má, než je po všem," posmutněla jsem trochu. Ale věděla jsem, že jsem z toho vytěžila maximum a kdybych mohla, nezměnila bych nic. „Sny jsou tu ale od toho, aby se jich vlk držel. A osud nezná náhody. Vše do sebe zapadne, až nadejde správný čas,“ usmála jsem se na něj upřímně. Byla to taková škoda, byl by z něj naprosto úžasný táta. Lepšího vlka pro tuhle důležitou roli jsem snad ani neznala. Sama jsem na vodní hladinu vypustila svou skořápku, která jen co dohnala tu Tonresovu, také vzplála. A nebyly na jezeře jediné. Bylo tu pár dalších, které jim dělaly společnost. „Jsem moc ráda, že ses k nám přidal. Je to zvláštní, ale někdy mám takový podivný pocit, jako bych tě znala snad celou věčnost. Ne ani tak od narození, ale snad už z nějakého předešlého života. Měla jsem ten pocit už při té první konverzaci v úkrytu. Jen nám strašně dlouho trvalo, než jsme na sebe narazili,“ vydechla jsem, očka nespouštějící z drobných ohýnků na rudém jezeře. S těmito slovy jsem na jeho rameno položila hlavu a užívala si tenhle kouzelný moment.

Za Tonresem >>

Nezapomeňte prosím číst popisky území, na které se vážou úkoly. Pár jich je časově omezených! Zjišťuji teď, že to některé překvapilo, že je v popisku území mimo popis aktivity i požadavek na čas :D Tak to pojďme napravit! Tyhle úkoly byly zamýšlené pro ty, které nebaví se jen každý rok koulovat a stavět vlkuláky, ale chtějí nějaké ty nové zážitky a vzpomínky na zimu.

1. Zahlédnout bílého jelena (Skvělé místo pro život)
Bílý jelen jde zahlédnout v pravé poledne (úterky a středy). Máte celkem 7 dní v celém kalendáři, kdy se dá úkol splnit.

3. Pustit lodičku a řekni u toho osobní dojemný příběh, aby se svíčka zapálila. (Ohnivé jezero)
Lodička se zapálí jen v noci (v sobotu). Máte tak celkem 3 dny v celém kalendáři, kdy se dá úkol splnit.

22. Vyprav se v noci na vrchol Ragarských hor a vyj na měsíc
Jako jediný měl noc zmíněnou v popisku, protože na území není popis pro kalendář. Jedná se o nemagickou aktivitu, která bohužel mohla způsobit zmatky. Na tuto aktivitu máte v celém kalendáři také 3 dny.

To je vše. Úkolů s časovým omezením je úmyslně málo, aby to bylo spíš takové zpestření. Pokud máte časový harmonogram nacpaný a tenhle stres navíc je pro vás zbytečný, vyberte si kterýkoliv jiný úkol z našeho listu, který vám bude pasovat lépe. Schválně je jich tam zbytečně moc, aby si kalendář každý přizpůsobil.

Hlavně, ať si akci všichni užijeme :)

<< Středozemní pláň
9. Ulov si kapříka

Tonrese z ničeho nic začalo zajímat, jací jsou mí sourozenci. Byla to vlastně moc milá otázka, bylo vidět, že se opravdu zajímá. Ani jsem si pořádně nepamatovala, kdy jsem o nich naposledy pořádně mluvila, ale bylo to hlavně tím, že jsem je už pořádnou část svého života neviděla. Zmizeli stejně rychle, jako se tu objevili. „Kdepak,“ mávla jsem tlapkou a ochotně se o nich rozvyprávěla. „Mám dva, bratra a sestru. Byli jsme si vždycky hodně blízcí, neustále spolu něco podnikali a byli pořád v pohybu. Bratr byl neuvěřitelný dobrodruh. Vlastně pak není čemu se divit, když jsme na sebe narazili na Galliree, přestože se nám cesty v rodné smečce rozdělily. Dlouho se ale nezdržel, vždy ho srdce táhlo za něčím novým. Sestra byla více introvertní typ, taková tichá, ale opravdu hodná duše. Vlastně mi ji docela připomíná Rue,“ pousmála jsem se. „Tu jsem ale neviděla opravdu dlouho. Pokud bych si měla tipnout, pravděpodobně v rodné smečce zůstala. Měla ráda věci tak jak jsou a velkých změn nebyla zrovna fanoušek.“ Doufala jsem, že jsou oba spokojení, ať už je život zafoukl kamkoliv. Asi by to do mě nikdy netipli, že se ze mě jednoho dne stane alfa. Nikdy jsem tak úplně nezapadala do škatulky. „Teď mě hrozně zajímají ti tví. Jací jsou?“ vyzvídala jsem se zvědavostí v očích.
I Tonres rybu nějakou tu dobu neměl. Časově to vlastně dost odpovídalo nám oběma. „Ah, tak to jsme na tom dost podobně,“ vyhodnotila jsem. Kianu jsem delší dobu neviděla, ale v lese jí bylo vždy cítit. Vypadalo to, že i ona se u nás hezky zabydlela. Usedla jsem k proudu řeky a očima pozorovala ryby, které se pod hladinou míhaly. Vždy, kdy jsem vystřelila a rybu se pokusila chňapnout, mi proklouzla mezi zuby a já tak skončila jen s mokrou tlamou a srstí na hrudi. Byla to katastrofa. „Hrozné, jak z toho jeden vypadne. Potvory kluzké,“ zasmála jsem se sportovně svému opakovanému neštěstí. Tvrdohlavá ale já byla, stejně tak i vytrvalá, a tak jsem se snažila tak dlouho, než se podařilo i mně. „Dobrou chuť,“ popřála jsem hnědému, který už měl rybu dávno ulovenou. Chudák si tak počkal, než se do jídla pustil. Jen co jsme ale měli po jídle, vykročili jsme dál.

Ohnivé jezero (přes Červenou řeku) >>

25. Ochutnej padající sněhové vločky

Tonres byl v pořádku, a tak jsme mohli pokračovat v cestě dál. Když se začaly z nebe k zemi snášet hned několik pořádných tlustých vloček, Tonres to využil jako příležitost se přenést zpět do dětství. Vyplázl jazyk a nechal je na ně volně dopadnout, načež se hned začaly rozpouštět do ztracena. „Aww, na to si vzpomínám, jako bych to se sourozenci dělala včera,“ rozplynula jsem se nad tou vzpomínkou a ochotně se do téhle dětinské aktivity přidala také. Bylo to vlastně docela hezké, sdílet takhle vzpmínku, kterou jsme oba zažili. A že to bylo pro oba pěkně dávno! Sníh se mi roztával na jazyku, než jsem ho zase stáhla zpět, aby mi v tom ledovém větru úplně neoschl. „Myslíš, že se už udrží, nebo nám roztaje?“ zauvažovala jsem s hlavou vztyčenou k nebi. Měla jsem pocit, že by tohle mohl být opravdový začátek zimy. Jak velká zima jsem netušila neměla jsem, jak to stoprocentně posoudit, ale tlapky mě zábly tak, že by se rozpouštět hned nemusel. Na odpověď si ale budeme muset počkat na další den.
Tonres pak nadhodil docela hezkou aktivitu, která mi pro změnu připomněla minulý rok. „Myslím, že minulou zimu. Ale ráda si z téhle aktivity udělám tradici,“ úsměv jsem mu vrátila a ochotně jej následovala k nedaleké řece, která se k téhle aktivitě zdála ideální. Už to byla chvíle, kdy jsem rybu měla a docela si mi na ni sbíhaly sliny. Jídelníček jsem měla přes rok složený hlavně z vysoké, nebo nějakého toho malého savce, a tak to bude hezké zpestření jídelníčku. I rybolov samotný byl opravdu fajn.

// Ronherský potok

// Připsáno +6