Příspěvky uživatele

Bohužel ne, nahrabat si musíte jinak :D

Po krátkém momentu, kdy jsme byli jen v tichosti spolu a obdivovali okolní krajinu, jsme se museli vrátit do reality. Navrátit se do lesa a začít náš vztah brát seriózně. S tím se také pojila hromada oznamování a nastavování systému, aby vše dokázalo fungovat. Přestože jsem doufala, že se jednoho dne Tonres přidá po mém boku a pomůže mi smečku vést, nemohla jsem ho do toho hned vhodit. Nebylo by to fér ani vůči němu, ani vůči smečky. Měla jsem spíše v plánu ho do fungování smečky plynule zapojovat. Stejně tak jsem tomu chtěla dát čas, aby to vše nebylo unáhlené. „Potíže určitě nebudou,“ zavrtěla jsem hlavou rázně. „Bylo by asi dobré to všem oznámit, až se mi většinu podaří v lese svolat. Je vícero věcí, které bych potřebovala oznámit, tak bychom to spojili. Nejsem fanoušek přetvářek, nebo skrývání citů. Jednou pro vždy jsou pro mne členové jako vlastní rodina a nerada bych jim něco skrývala,“ navrhla jsem. Bude to asi trochu podivné, ale cítila jsem, že to bylo třeba. Stejně tak jsem věřila tomu, že si Tonrese zamilují.
Na jeho povel k cestě zpět jsem pokynula hlavou a ochotně jej následovala. Sebevíc jsem si naši společnou zimu užila, cítila jsem, že mé srdce velí domů. A bolavé tlapky jakbysmet. „A ty pro mě,“ pousmála jsem se na něj, celá dojatá. Ze všeho, co vyšlo z jeho tlamy, jsem vnitřně tála.

Sarumen (přes Prstové hory) >>

// Připsáno +6

// Připsáno +7

// Připsáno +5

// Připsáno +5

// Připsáno +5

U vlků, kteří splnili celý kalendář, jsem jednotlivé položky posčítala a seskupinkovala podle složek, abys nemusela běhat tam a zpět mezi soubory :D

Maple (splněn celý kalendář)
75 drahokamů
75 kytiček
15 křišťálů
15 perel
80 oblázků
80 mušlí
2 teleportační lístky
2 bonusy štěstí
lektvar Mírumilovnosti a Nedotknutelnosti
2 hvězdy do Vlčíškovy magie pod 5. lvl
Neviditelnost bez hvězd (magie od Smrti)
Předměty bez hvězd (magie od Života)
Vymaxování Emocí
2 hvězdičky do Myšlenek
5 % nad rámec do Vytrvalosti
2 % nad rámec Taktiky lovu
25% sleva na speciální magii
+ 5 hvězd do Vlčíškovy magie

Dipsi (splněn celý kalendář)
75 drahokamů
75 kytiček
15 křišťálů
15 perel
80 oblázků
80 mušlí
2 teleportační lístky
2 bonusy štěstí
lektvar Mírumilovnosti a Nedotknutelnosti
2 hvězdy do Vlčíškovy magie pod 5. lvl
Emoce bez hvězd (magie od Smrti)
Voda bez hvězd (magie od Života)
Vymaxování Emocí
2 hvězdičky do Loutkaře
Vymaxování Rychlosti
2 hvězdy do vlastností (jedna do taktiky, jedna do vytrvalosti)
25% sleva na speciální magii
+ 5 hvězd do Vlčíškovy magie

Lilac
3. 12. - vymaxování magie Neviditelnosti (viz odměna za 21.)
8. - 2 hvězdy do Mimika
21. - Neviditelnost bez hvězd (magie od Smrti)
22. - 50 drahokamů

Isma
1. - 5 perel
2. - lektvar Mírumilovnosti
3. 12. - vymaxování Ohně
4. - 25 drahokamů
5. - 10 perel
6. - lektvar Nedotknutelnosti
8. - 100 květin + 100 drahokamů místo 2* do vyjímečné
14. - 50 oblázků

Nagesh
1. - 5 perel
2. - lektvar Mírumilovnosti
3. 12. - vymaxování magie Loutkaře
4. - 25 drahokamů
5. - 10 perel
6. - lektvar Nedotknutelnosti
21. - Loutkař bez hvězd (magie od Smrti)

Leonardo
3. 12. - vymaxování magie Bolesti
15. - vymaxování Obratnosti
21. - Neviditelnost bez hvězd (magie od Smrti)

Přidáno.

6. Uteč před zimou do teplejších krajů
<< Savana

Bylo to neuvěřitelné, jak daleko jsme se během tak krátké doby všude podívali. Prozkoumali jsme z Gallirei od každého tak troch kousek, narazili na pár pozoruhodných míst i bytostí a teď mohli naši cestu zakončit na poušti. Ještě nás ale čekala cesta domů, samozřejmě. „Jsme nejlepší,“ zazubila jsem se na něj spokojeně a užívala si toho teplíčka, které mi pořádně dobíjelo baterky.
Byla jsem hrozně šťastná, jak se tahle zima vyvrbila a nezměnila bych na ní ani ň. I Tonres sdílel takový názor. „Mám to stejně. Nasadil jsi laťku neskutečně vysoko, tak uvidíme, co nás bude čekat další rok,“ zazubila jsem se. Teď už bych si Vánoce bez něj nedovedla představit. A byla jsem si jistá, že se stane nedílnou součástí mého života s každou novou zkušeností, která příjde. Už teď jsem se od jeho bohu nemohla vzdálit. Bylo to celé tak růžové, nové, dokonalé. Věděla jsem, že tahle prvotní zamilovaná fáze opadne, ale už teď jsem se těšila na tu další.
Oba jsme stanuli v poušti, pohledem upřeným na vycházející slunce, s tlapkami usazenými v horkém písku. Bok po boku, v naprostém tichu, kdy se ozýval jen vítr, který si pohrával se zrnky písku. Otřela jsem si hlavu o jeho rameno a s úsměvem na rtu se nechala unášet tím pocitem lásky a bezpečí. Věděla jsem, že to takhle mělo být a že jsem celý život hledala právě něj. A v tom dalším ho budu hledat zase, než spolu zase budeme. Pořád a pořád dokola. Jen my dva, zatímco svět tomu všemu jen nečinně přihlížel.

<< Ježčí plácek, přes Uhelný hvozd

Tonres si, přes moje návrhy cestu zkrátit, trval na původním návrhu, a tak se šlo do pouště. „Vlk plný odhodlání, to se mi líbí,“ zazubila jsem se. Měl recht, bylo to už jen kousek. Asi mě začínalo hlodat svědomí, že jsme byli od hvozdu dost dlouho pryč a trochu mě chytaly obavy, v jakém stavu les najedeme. Ale musela jsem věřit tomu, že bylo vše v pořádku. Musela jsem si někdy dát oddechovou procházku i já a nedřepět tam do konce svých dnů. Neprospělo by to ani mě, ani smečce.
Naše iglú jsme museli zanechat za námi, přestože to byla hezká aktivita. Oba jsme ale přišli na to, že by se nám do toho každý rok nechtělo, a tak jsem své důchodové roky naplánovali spíš v Sarumenu, obklopení vlky, které dobře známe. I to alfování jednoho dne plánuji pustit, a tak bych ráda viděla Sarumen dál vzkvétat s novou, mladší krví. Jeho lichotce jsem se zasmála a jemně zavrtěla hlavou. „Věř tomu nebo ne, ale ze začátku jsem byla opravdu hrozná alfa. Každý si k tomu ale dřív nebo později najde cestu. A raději bych byla novým alfám pár let po ruce, než najdou pevnou půdu pod tlapkama, než to natahovat uměle dlouho a opustit smečku bez varování,“ přiznala jsem. Musela jsem být trochu realista a nechtěla jsem, aby si tímhle ošklivým procesem a těžkým obdobím musel Sarumen projít znova. Někde se to zlomit muselo a já chtěla být tou změnou, když jsem na vlastní kůži zažila, jaké to je.

Poušť >>

21. Zkus postavit Iglú
<< Ohnivé jezero

Můj plán se projít do pouště se setkal s nadšením. „Nebo teda… nemusíme přímo do pouště, ale třeba do jednoho z těch okolních lesíků. Bylo by to zajímavé si trochu odpočinout od sněhu,“ upřesnila jsem tak trochu svůj plán. Nebyla jsem vlčice, která by si na písek zrovna potrpěla. Daleko přirozenější mi byly louky a lesy, ať už pod sněhovou pokrývkou, nebo bez.
Tonres pak vypustil naprosto náhodnou otázku, kterou jsem nečekala, že kdy dostanu. „Nezní to spíš jako plus?“ zasmála jsem se. Otázka zněla skoro tak, jako bych si to mělo na základě ledového paláce rozmyslet. „Takový sněhový král, to zní náhodou pohádkově,“ pousmála jsem se, ale moc se nad tím nezamýšlela. Asi by mě nanapadla situace, kdy bych si své city k němu rozmyslela. Tonres se pak dal do stavby onoho paláce, o kterém mluvil a já se zájmem sledovala, jak mu to jde od tlapky. A když mi došlo, že šlo spíš o klasické iglú než honosný chrám, přidala jsem se ke stavbě také a sníh pořádně uhlazovala a tlapkou udusávala, aby byly stěny pevnější. „Hmm, myslím, že by nás asi by brzo omrzelo si ho každou zimu stavět od základu,“ zasmála jsem se. „Ale na zimu by to byl parádní úkryt. Kam se hrabou ty ze skal,“ uznala jsem s úsměvem. Když ale sám vyhodnotil, že na své plány do důchodu dlabe a raději zůstane v Sarumenu, rozesmála jsem se. „Asi to bude bezpečnější. Kdo ví, za jak dlouho by nám střecha přistála na hlavě,“ uznala jsem a olízla mu tvář. Ještě že jsme měli rozum. „Ale až mě to alfování jednou omrzí, svěřím smečku mladší generaci a můžeme si paláce stavět klidně celé dny,“ slíbila jsem. Dost pravděpodobně to nebude ani za tak daleko. Nemohla jsem smečku vést věčně, sama jsem si to uvědomovala. Jen dokud na ni mám opravdu čas a chuť.

Savana, přes Uhelný hvozd >>

<< Medvědí jezírka (přes Středozemní pláň)
16. Dováděj ve sněhu

Že bych předháněla? V načasování asi ne, ale zdálo se, že chtěl být Tonres první. Jeho ukřivděnému projevu jsem se upřímně smála, bylo to kouzelné. Vypadalo to, že si bude muset velmi rychle zvyknout na to, že v tomhle vztahu kalhoty nosíme napůl, každý hezky jednu nohavici. Což rozhodně povede k podobným situacím, kde by bylo lepší, kdybych s pokorou čekala na něj, ale já jednoduše budu vedena srdcem, ne rozumem. Měla jsem to tak u všeho a v tomhle rozdíl asi nebude. „Na pořadí nesejde, hlavní je, že to je venku,“ zazubila jsem se, když jsem se přestala smát. Když můj projev citů ale oplatil a poprvé mi řekl, že mě miluje, vnitřně jsem celá roztála. Pevně jsem se zapřela svým čelem o to jeho a olíznutí mu pohotově oplatila. Bylo to celé tak krásné, nové, vzrušující. Cítila jsem se někdy víc šťastná? Jestli ano, tenhle moment to jednoduše zastínil.
Oba v nás tahle vlna euforie zase probudila rozverné mladší já, a tak jsme ve sněhu poskakovali a dováděli, jako by nám dočista přeskočilo. Sníh nám z pod tlapek lítal do všech stran, až jsem byla celá zaprášená bílými vločkami. Milovala jsem každou vteřinu a byla nesmírně vděčná, že můžeme být spolu takhle praštění, i když jsme nebyli zrovna nejmladší. Když jsme se ale uklidnili a opět srovnali tempo i krok, se dal Tonres do slibů, které pro mě strašně moc znamenaly. „I já tobě. Budu tu pro tebe, ať už půjde úplně o cokoliv. Vždy po tvém boku,“ pronesla jsem s naprostou lehkostí, jelikož jsem to myslela naprosto vážně. Nedovedla bych si to jinak ani představit. „Uděláme si otočku i na tu poušť, než se vrátíme domů?“ nadhodila jsem. Celá tahle interakce mi tak nějak dodala druhý dech a já měla najednou pocit, jako bych zvládla dojít až na konec světa.

Uhelný hvozd (přes Ježčí plácek) >>

<< Rozkvetlé louky (přes Mahtae)
28. Vyznej někomu city (nemusí být nutně romantické)

Měla jsem trochu obavy, jak si Tonres mou poznámku o zastavení času vyloží. Věděla jsem moc dobře, co k němu cítím a čím déle jsem s ním trávila času, tím více se to ve mne utvrzovalo. Ale nemohla jsem se zbavit pocitu, že to mohlo být jednostranné. Že jsem se zakoukala do vlka, který ve smečce našel útočiště a vyznáním citů bych ho postavila do opravdu nepříjemné situace. Buď city oplácet, nebo neoplácet a trpět buď podivné dusno, nebo ze smečky odejít. A tak jsem v sobě ty pocity střežila, v naději, že kdyby byla jen malá šance, samo by to vyšlo najevo. A když ne, ty city bych v sobě držela dál. A tak když se při odpovědi na mou poznámku zadrhnul a nervózně polkl, na malý moment mě přepadly obavy, že mé city prokoukl a čeká mne krutý střet s realitou. Srdce se mi divoce rozbušilo, ocas se přestal rytmicky pohupovat a já na něj s očekáváním hleděla. Místo toho se mi ale svěřil s tím, že se v mé přítomnosti cítí tak skvěle, jako s nikým jiným. Zatajený dech jsem konečně uvolnila, na tváři se mi vykouzlil potěšený úsměv a odznáčky zase o něco jasněji zazářily.
Když se ale rozmluvil více a vyznával všechny ty city, které ke mně choval, opravdu se mi zdálo, jako by ten čas zastavil. Možná ne pro všechny, ale v tenhle moment, u těchto malých jezírek, jsme momentálně byli jen my dva. Cokoliv jiného najednou nehrálo roli a mé vnímání vše vytěsnilo. Přesně to, co právě popisoval, čemuž jsem se musela tiše zasmát. A sebevíc jsem mu chtěla skočit do řeči a vše mu to potvrdit, odkývat, odsouhlasit, kráčela jsem po jeho boku a naslouchala. A čím déle mluvil, tím více mi bylo jasné, že cítí to stejné, jako já. Do posledního puntíku. „Já… ani nevím kde začít,“ zasmála jsem se rozpačitě a marně se pokoušela uspořádat myšlenky. V hlavě jsem měla jen roj motýlů, přes který se nedalo přemýšlet. „Nějak mi najednou nejdou najít ta správná slova, která by popsala jen zlomek toho, co cítím. Teď, od prvního okamžiku a hlavně k tobě. Záleží mi na tobě, skoro až strašidelně moc. A čím více tě poznávám a čím déle s tebou mohu trávit čas, tím víc je mi jasné, že to, co k tobě cítím, jednoduše není přátelství. Na začátku možná, ale někde v průběhu času jsem tomuhle šarmantnímu vlkovi s kloboukem propadla,“ zasmála jsem se, ale v nitru duše jsem byla celá rozhozená a nervózní. Bylo to vůbec reálné? Znělo to až moc krásně na to, aby to byla pravda. „Myslím si, že tě miluji, Tonresi,“ přiznala jsem a zase pocítila to napjetí, které přišlo před chvílí. Sice jsem tušila, že to cítil stejně, ale třeba to bylo moc unáhlené. Vnitřně jsem to tak cítila a nechala se vést srdcem, i když to bylo strašidelné takhle otevřeně přiznat. Nemohl mě neustále jen navádět mozek.
Tonres se sice za své vyznání omlouval, ale mě se zdálo, že to tak jednoduše být mělo. Potřebovali jsme mít mezi sebou jasno a to, co mezi námi bylo, nějak pojmenovat a uchopit. Do reality nás ale probral led, který pod tlapami medvědovitého praskl tak, že si namočil přední tlapy i hruď. Sníh, který na led napadal, je docela šikovně maskoval. „Nic, co se nedá napravit,“ pousmála jsem se něžně a trochu ho magií přefoukla opravdu teplým vzduchem. Srst měl tak suchou v cuku letu. „Nebudeme riskovat, že prochladneš. Nemusí být nemoc naše každoroční tradice,“ zazubila jsem se.

Ohnivé jezero (přes Středozemní pláň) >>

<< Manipulace Tonresem
11. Nechej se svézt na provizorních sáních někým jiným

Pomalu ale jistě jsme se vydali dolů z hor, když tu nám do cesty přišlo pár urostlých kopců, které byly z každé strany obestoupeny smečkovým územím. Od kdy se tu rozrostlo tolik smeček? napadlo mě. Měla jsem prapůvodně v plánu smečky obcházet a trochu se socializovat, ale po těch výšlapech jsem byla tak akorát zralá na šlofíka. Energie jsem sice měla díky sluníčku dost, ale tlapky sluníčko neoblbne, na rozdíl od zbytku mého systému. A jelikož se nám nechtělo obcházet smečková území, nebo čekat na hranicích na propustku, museli jsme to holt vzít přes kopečky. Terén za nimi už naštěstí nebyl zdaleka tak hornatý, a tak jsem naposledy zatla zuby a vykročila vpřed.
Tonres měl ale jiné plány. Evidentně jsem mu nasadila brouka do hlavy, jelikož se chopil nápadu saní a nabídl mi svezení. Z kopce, bez jeho jako zápřah, a tak jsem nemohla odmítnout. „Ohoho, byla bych bláhová, kdybych odmítla,“ uculila jsem se potěšeně a usadila se na kus kůry. „Můžeme,“ pokynula jsem hlavou a nechala Tonrese, aby sáňky roztlačil a už se to vezlo.
A jen co jsme byli dole, opatrně jsem ze saní slezla a celá šťastná kmitala oháňkou vysoko ve vzduchu. „Bylo to úžasné. Připadala jsem si zase jako malá. Ani jsem netušila, že jsem si to potřebovala zopakovat,“ zazubila jsem se vděčně. Hrozně jsem si tuhle zimu užívala a představa, že budeme mít brzy po výletu, mě trochu rozesmutnila. A tak když padl dotaz, jestli bych měla ještě nějaké přání, dodala jsem s vtipem na rtu: „Leda bys uměl zastavit čas, aby tohle naše toulání nikdy neskončilo.“ V ten moment, co jsem to vyřkla, jako bych pod kožichem celá zrudla a cítila v břiše podivný pocit. Cítit to vnitřně byla jedna věc, ale přiznat takhle náklonnost byla věc druhá. Ještě že se dalo vyložit vícero způsoby, bylo by to ode mne dost troufalé.
Cestou domů jsme ale narazili na řeku, aniž bychom si toho pořádně oba všimli. Až zapraskání ledu pod Tonresovou tlapkou nás rázně probralo do reality. „Ou,“ cukla jsem sebou překvapeně. Naštěstí to nedopadlo špatně, ale měl pravdu. Měli bychom být opatrnější. „My oba, nebo budeme plavat s těma rybama,“ zasmála jsem se.

Medvědí jezírka (přes Mahtae) >>