Gallirea - Příspěvky uživatele

21. Zkus postavit Iglú
<< Ohnivé jezero

Můj plán se projít do pouště se setkal s nadšením. „Nebo teda… nemusíme přímo do pouště, ale třeba do jednoho z těch okolních lesíků. Bylo by to zajímavé si trochu odpočinout od sněhu,“ upřesnila jsem tak trochu svůj plán. Nebyla jsem vlčice, která by si na písek zrovna potrpěla. Daleko přirozenější mi byly louky a lesy, ať už pod sněhovou pokrývkou, nebo bez.
Tonres pak vypustil naprosto náhodnou otázku, kterou jsem nečekala, že kdy dostanu. „Nezní to spíš jako plus?“ zasmála jsem se. Otázka zněla skoro tak, jako bych si to mělo na základě ledového paláce rozmyslet. „Takový sněhový král, to zní náhodou pohádkově,“ pousmála jsem se, ale moc se nad tím nezamýšlela. Asi by mě nanapadla situace, kdy bych si své city k němu rozmyslela. Tonres se pak dal do stavby onoho paláce, o kterém mluvil a já se zájmem sledovala, jak mu to jde od tlapky. A když mi došlo, že šlo spíš o klasické iglú než honosný chrám, přidala jsem se ke stavbě také a sníh pořádně uhlazovala a tlapkou udusávala, aby byly stěny pevnější. „Hmm, myslím, že by nás asi by brzo omrzelo si ho každou zimu stavět od základu,“ zasmála jsem se. „Ale na zimu by to byl parádní úkryt. Kam se hrabou ty ze skal,“ uznala jsem s úsměvem. Když ale sám vyhodnotil, že na své plány do důchodu dlabe a raději zůstane v Sarumenu, rozesmála jsem se. „Asi to bude bezpečnější. Kdo ví, za jak dlouho by nám střecha přistála na hlavě,“ uznala jsem a olízla mu tvář. Ještě že jsme měli rozum. „Ale až mě to alfování jednou omrzí, svěřím smečku mladší generaci a můžeme si paláce stavět klidně celé dny,“ slíbila jsem. Dost pravděpodobně to nebude ani za tak daleko. Nemohla jsem smečku vést věčně, sama jsem si to uvědomovala. Jen dokud na ni mám opravdu čas a chuť.

Savana, přes Uhelný hvozd >>

<< Medvědí jezírka (přes Středozemní pláň)
16. Dováděj ve sněhu

Že bych předháněla? V načasování asi ne, ale zdálo se, že chtěl být Tonres první. Jeho ukřivděnému projevu jsem se upřímně smála, bylo to kouzelné. Vypadalo to, že si bude muset velmi rychle zvyknout na to, že v tomhle vztahu kalhoty nosíme napůl, každý hezky jednu nohavici. Což rozhodně povede k podobným situacím, kde by bylo lepší, kdybych s pokorou čekala na něj, ale já jednoduše budu vedena srdcem, ne rozumem. Měla jsem to tak u všeho a v tomhle rozdíl asi nebude. „Na pořadí nesejde, hlavní je, že to je venku,“ zazubila jsem se, když jsem se přestala smát. Když můj projev citů ale oplatil a poprvé mi řekl, že mě miluje, vnitřně jsem celá roztála. Pevně jsem se zapřela svým čelem o to jeho a olíznutí mu pohotově oplatila. Bylo to celé tak krásné, nové, vzrušující. Cítila jsem se někdy víc šťastná? Jestli ano, tenhle moment to jednoduše zastínil.
Oba v nás tahle vlna euforie zase probudila rozverné mladší já, a tak jsme ve sněhu poskakovali a dováděli, jako by nám dočista přeskočilo. Sníh nám z pod tlapek lítal do všech stran, až jsem byla celá zaprášená bílými vločkami. Milovala jsem každou vteřinu a byla nesmírně vděčná, že můžeme být spolu takhle praštění, i když jsme nebyli zrovna nejmladší. Když jsme se ale uklidnili a opět srovnali tempo i krok, se dal Tonres do slibů, které pro mě strašně moc znamenaly. „I já tobě. Budu tu pro tebe, ať už půjde úplně o cokoliv. Vždy po tvém boku,“ pronesla jsem s naprostou lehkostí, jelikož jsem to myslela naprosto vážně. Nedovedla bych si to jinak ani představit. „Uděláme si otočku i na tu poušť, než se vrátíme domů?“ nadhodila jsem. Celá tahle interakce mi tak nějak dodala druhý dech a já měla najednou pocit, jako bych zvládla dojít až na konec světa.

Uhelný hvozd (přes Ježčí plácek) >>

<< Rozkvetlé louky (přes Mahtae)
28. Vyznej někomu city (nemusí být nutně romantické)

Měla jsem trochu obavy, jak si Tonres mou poznámku o zastavení času vyloží. Věděla jsem moc dobře, co k němu cítím a čím déle jsem s ním trávila času, tím více se to ve mne utvrzovalo. Ale nemohla jsem se zbavit pocitu, že to mohlo být jednostranné. Že jsem se zakoukala do vlka, který ve smečce našel útočiště a vyznáním citů bych ho postavila do opravdu nepříjemné situace. Buď city oplácet, nebo neoplácet a trpět buď podivné dusno, nebo ze smečky odejít. A tak jsem v sobě ty pocity střežila, v naději, že kdyby byla jen malá šance, samo by to vyšlo najevo. A když ne, ty city bych v sobě držela dál. A tak když se při odpovědi na mou poznámku zadrhnul a nervózně polkl, na malý moment mě přepadly obavy, že mé city prokoukl a čeká mne krutý střet s realitou. Srdce se mi divoce rozbušilo, ocas se přestal rytmicky pohupovat a já na něj s očekáváním hleděla. Místo toho se mi ale svěřil s tím, že se v mé přítomnosti cítí tak skvěle, jako s nikým jiným. Zatajený dech jsem konečně uvolnila, na tváři se mi vykouzlil potěšený úsměv a odznáčky zase o něco jasněji zazářily.
Když se ale rozmluvil více a vyznával všechny ty city, které ke mně choval, opravdu se mi zdálo, jako by ten čas zastavil. Možná ne pro všechny, ale v tenhle moment, u těchto malých jezírek, jsme momentálně byli jen my dva. Cokoliv jiného najednou nehrálo roli a mé vnímání vše vytěsnilo. Přesně to, co právě popisoval, čemuž jsem se musela tiše zasmát. A sebevíc jsem mu chtěla skočit do řeči a vše mu to potvrdit, odkývat, odsouhlasit, kráčela jsem po jeho boku a naslouchala. A čím déle mluvil, tím více mi bylo jasné, že cítí to stejné, jako já. Do posledního puntíku. „Já… ani nevím kde začít,“ zasmála jsem se rozpačitě a marně se pokoušela uspořádat myšlenky. V hlavě jsem měla jen roj motýlů, přes který se nedalo přemýšlet. „Nějak mi najednou nejdou najít ta správná slova, která by popsala jen zlomek toho, co cítím. Teď, od prvního okamžiku a hlavně k tobě. Záleží mi na tobě, skoro až strašidelně moc. A čím více tě poznávám a čím déle s tebou mohu trávit čas, tím víc je mi jasné, že to, co k tobě cítím, jednoduše není přátelství. Na začátku možná, ale někde v průběhu času jsem tomuhle šarmantnímu vlkovi s kloboukem propadla,“ zasmála jsem se, ale v nitru duše jsem byla celá rozhozená a nervózní. Bylo to vůbec reálné? Znělo to až moc krásně na to, aby to byla pravda. „Myslím si, že tě miluji, Tonresi,“ přiznala jsem a zase pocítila to napjetí, které přišlo před chvílí. Sice jsem tušila, že to cítil stejně, ale třeba to bylo moc unáhlené. Vnitřně jsem to tak cítila a nechala se vést srdcem, i když to bylo strašidelné takhle otevřeně přiznat. Nemohl mě neustále jen navádět mozek.
Tonres se sice za své vyznání omlouval, ale mě se zdálo, že to tak jednoduše být mělo. Potřebovali jsme mít mezi sebou jasno a to, co mezi námi bylo, nějak pojmenovat a uchopit. Do reality nás ale probral led, který pod tlapami medvědovitého praskl tak, že si namočil přední tlapy i hruď. Sníh, který na led napadal, je docela šikovně maskoval. „Nic, co se nedá napravit,“ pousmála jsem se něžně a trochu ho magií přefoukla opravdu teplým vzduchem. Srst měl tak suchou v cuku letu. „Nebudeme riskovat, že prochladneš. Nemusí být nemoc naše každoroční tradice,“ zazubila jsem se.

Ohnivé jezero (přes Středozemní pláň) >>

<< Manipulace Tonresem
11. Nechej se svézt na provizorních sáních někým jiným

Pomalu ale jistě jsme se vydali dolů z hor, když tu nám do cesty přišlo pár urostlých kopců, které byly z každé strany obestoupeny smečkovým územím. Od kdy se tu rozrostlo tolik smeček? napadlo mě. Měla jsem prapůvodně v plánu smečky obcházet a trochu se socializovat, ale po těch výšlapech jsem byla tak akorát zralá na šlofíka. Energie jsem sice měla díky sluníčku dost, ale tlapky sluníčko neoblbne, na rozdíl od zbytku mého systému. A jelikož se nám nechtělo obcházet smečková území, nebo čekat na hranicích na propustku, museli jsme to holt vzít přes kopečky. Terén za nimi už naštěstí nebyl zdaleka tak hornatý, a tak jsem naposledy zatla zuby a vykročila vpřed.
Tonres měl ale jiné plány. Evidentně jsem mu nasadila brouka do hlavy, jelikož se chopil nápadu saní a nabídl mi svezení. Z kopce, bez jeho jako zápřah, a tak jsem nemohla odmítnout. „Ohoho, byla bych bláhová, kdybych odmítla,“ uculila jsem se potěšeně a usadila se na kus kůry. „Můžeme,“ pokynula jsem hlavou a nechala Tonrese, aby sáňky roztlačil a už se to vezlo.
A jen co jsme byli dole, opatrně jsem ze saní slezla a celá šťastná kmitala oháňkou vysoko ve vzduchu. „Bylo to úžasné. Připadala jsem si zase jako malá. Ani jsem netušila, že jsem si to potřebovala zopakovat,“ zazubila jsem se vděčně. Hrozně jsem si tuhle zimu užívala a představa, že budeme mít brzy po výletu, mě trochu rozesmutnila. A tak když padl dotaz, jestli bych měla ještě nějaké přání, dodala jsem s vtipem na rtu: „Leda bys uměl zastavit čas, aby tohle naše toulání nikdy neskončilo.“ V ten moment, co jsem to vyřkla, jako bych pod kožichem celá zrudla a cítila v břiše podivný pocit. Cítit to vnitřně byla jedna věc, ale přiznat takhle náklonnost byla věc druhá. Ještě že se dalo vyložit vícero způsoby, bylo by to ode mne dost troufalé.
Cestou domů jsme ale narazili na řeku, aniž bychom si toho pořádně oba všimli. Až zapraskání ledu pod Tonresovou tlapkou nás rázně probralo do reality. „Ou,“ cukla jsem sebou překvapeně. Naštěstí to nedopadlo špatně, ale měl pravdu. Měli bychom být opatrnější. „My oba, nebo budeme plavat s těma rybama,“ zasmála jsem se.

Medvědí jezírka (přes Mahtae) >>

5. Postav vlkuláka.

Sama jsem v zimě v teplých krajích nebyla. Pravděpodobně tam bude opravdu výrazně tepleji, než tady na severu, což by mohlo být na konci naší výpravy skvělé vysvobození od zmrzlých končetin. Navíc to bylo opravdu nedaleko domova, tak co by ne. Taková kratičká zastávka, než zamíříme zpět do Sarumenu. „Uvidíme, jak se nám bude chtít na konci cesty,“ rozhodla jsem nakonec, abychom si nedělali moc ambiciózní plány. Teď se nám to vymýšlelo, když jsme byli na druhé straně Gallirei. Třeba nás chuť v půlce přejde.
Noc se přehoupla v den a my mohli vymýšlet program na ten další. Tonrese přepadla kreativní a hned se pustil do plácání sněhových koulí, které hned na sebe začal tvarovat. Vlkulák! Došlo mi, když jeho stavba začínala připomínat vlčka. Jen co mi to došlo, pustila jsem se do stavby mého, hned vedle toho Tonresova. Byl podstatně menší, což bylo vlastně tématické. Měli tak nějak zastupovat nás dva, aby na svět koukali v době, kdy už budeme dávno pryč. Jako poslední úpravu jsem přidala pár kamínků jako očka, jeden větší jako čenich a větvičku z každé strany tlamy jako úsměv. Oba vlkuláci se tak mohli na svět koukat doopravdy, na vlastní očka. „To byl skvělý nápad,“ zavrtěla jsem spokojeně ocasem a koukla po Tonresovi. Škoda, že tu asi moc dlouho nevydrží. Buď na jaře roztají, nebo je sníh přetvaruje do jednolité hromádky sněhu, kterou už nikdo nerozezná od zbytku krajiny. Ale to nevadilo, v naší paměti zůstanou ještě nějakou tu dobu, než je zavane vítr času. „Jdeme,“ pokynula jsem hlavou s úsměvem a vykročila po bohu svého společníka.

Za Tonresem >>

<< Sopka (přes Sviští hůrky)
22. Vyprav se v noci na vrchol Ragarských hor a vyj na měsíc

Zdálo se, že to byl spíše zvyk, kterého se za ty roky těžkou pouštělo. I já se mnohdy musela zarazit, abych mu zase nezačala vykat. Ale přišlo mi to tak lepší, méně formální, když už jsme podobně staří. Každopádně slíbil, že se pokusí, sebevíc se bude muset ze začátku opravovat. „Moc si toho cením, opravdu,“ usmála jsem se vděčně. Nechtěla jsem ho jakkoliv opravovat nebo upozorňovat na něco, co dělá špatně. Ale přišlo mi to jako správný krok v naší dynamice.
Tonres byl evidentně nadšenec do adrenalinovějších toulek, od kterých já si už dávno odvykla. Tahle náhlá změna ale byla vítaným zpestřením mého života, sebevíc mé nohy volaly o pomoc a odpočinek. Až se vrátíme, budeme spát jako zabití alespoň dva dny v kuse. Ne jeho poznámku o bolestivých svalech jsem se upřímně rozesmála. „Tak to se mám na co těšit. Další hory tu snad už nemáme, to už bych byla v koncích,“ zazubila jsem se. „Můžeme to vzít do druhého extrému a vyrazit do pouště, tu máme ostatně hned za hranicemi,“ zavtipkovala jsem. To by bylo teprve vánoční dobrodružství. Vybodnout se na nějakou zimu a táhnout do teplých krají. Každopádně ty sáně zněly lákavě. „Zas tě nemusíme strhat úplně, opatrně s těmi nabídkami,“ uzemnila jsem ho trochu. Tonres by se pro ostatní objetoval do roztrhání těla.
Pomalu jsme stoupali do hor, které naštěstí nebyly tak strmé a vysoké. Byla to tak trochu pohodovější cesta, ale na úplný vrchol jsme vyšlapali až za úplné tmy. Obloha se zatáhla do černo-černa, ani hvězdy nebylo přes hustý sníh vidět. Bylo to, jako bychom se ponořily do nicoty. Ale takové míň děsivé, spíš tajuplné. Na nabídku Tonrese jsem zvedla hlavu k nebi, zavřela oči a vyla na měsíc, který se nám schovával. Třeba na naše volání vykoukne, ale to se bohužel nestalo. Naše hlasy se melodicky spojily s těmi dalšími, které tu v horách trávily noc s námi.

<< Zubatá hora (Sněžné Velehory)
7. Zavzpomínej na svou první zimu

Doufala jsem, že bude cesta dolů o něco snazší, ale nebylo tomu tak. Sněžení zatím neustávalo, a tak se mi nohy bořily opravdu hluboko, až jsem je ze sněhové pokrývky musela pracně zvedat. „Uf, když jsme stáli nahoře, bylo to lepší,“ zasmála jsem se a funěla si pod čumák dál. Pro něj to asi nebylo až tak fyzicky náročné, s těma dlouhatánskýma nohama, které měl. Ty moje menší měly co dělat, aby mě z hor odnesly. Ale dolů to naštěstí utíkalo rychleji, když byl konec kopce na dohled.
Tonres se rozhodl naši cestu zkrátit tím, že zazpívá. Měl překvapivě melodický hlas, jako by by měl zpěv jako přirozený dar. Spokojeně jsem se culila, jelikož jsem jeho hlas ráda poslouchala a v téhle milé formě to bylo o to lepší. Sama jsem se ale nepřidávala, zpěv opravdu nebyl něco, v čem bych si věřila. Zpívala jsem snad naposledy jako malá, když jsme slavili mou první zimu. Vlastně bych se nedivila, kdybychom zpívali podobnou koledu, mimo spoustou jiných, samozřejmě. Zimu jsem měla odjakživa ráda a se sourozenci jsme vždy dováděli. Stavěli vlkuláky, koulovali se, dělali vlčí andílky ve sněhu… Vlastně bylo docela škoda, že jsme s Tonresem podnikali spíše ty dospělé zimní aktivity a trochu se nepobavili i takhle přitrouble. Něco mi říkalo, že i kdyby chtěl, přede mnou by si to nedovolil. Jako by se držel zkrátka a neustále působil jako gentleman. Bylo to cítit i z toho neustálého vykání, ze kterého se ne a ne vykroutit. „Kdo by to byl řekl, že se v tobě schovává takhle melodický hlas. Krása,“ polichotila jsem svému společníkovi s úsměve. Když už jsem ale byla myšlenkami u toho vykání, rozhodla jsem se toho jen tak nepustit. „Víš, možná by bylo na čase, abychom upustili od toho vykání. Od tvého přijetí jsi automaticky součástí naší jedné velké rodiny a v rodině se na formality zvysoka dlabe,“ zazubila jsem se. Kdyby si na vykání ale přeci jen trval, respektovala bych to. Ale přišlo mi, že by to nám oběma prospělo.
Tonrese pak zajímala sopka. Nebyl jediný, kdo ji nakousl za poslední dobu. „Hm, sama pořádně nevím. Moc často se na severu nepohybuji a jelikož pod ní sídlí smečka, doufala bych, že delší dobu ne,“ odtušila jsem, ale stoprocentně jistá jsem si tím jednoduše být nemohla. Když ale navrhl přespávání v horách, překvapeně jsem zamrkala. „Další výšlap? Jestli ty nejsi horský typ,“ zasmála jsem se a jemně natočila hlavu na stranu. „Dobrá, ale až my ty tlapky upadnou, domů mě vezeš na saních,“ zavtipkovala jsem, ale ochotně se vydala za ním. Kde se v něm ta energie bere?

Ragarské pohoří (přes Sviští hůrky) >>

<< Řeka Kierb (přes Sněžné velehory)
23. Ujisti Vlčíška, že na něj už věříš (Vrchol Zubatých hor)

Jen co jsme ale zamířili o něco víše, můj dobrý pocit trochu opadl. Vítr nám opravdu silně fučel do očí, spolu s hustým sněhem, který se nám lepil na každý kousek srsti. Na našem hustém kožichu, který nás kryl před chladem a udržovál nás v teple, se tak tvořila sněhová pokrývka. Kdybychom se jen na chvíli zastavili, vsadila bych se, že by se z nás stal přesvědčivě vypadající vlkulák. Hlavu jsem tak tiskla k hrudi, do hor kráčela s přimhouřenýma očima a opravdu opatrným krokem našlapovala. Sníh pod našema tlapama křupal a tlapy se nám do husté sněhové pokrývky jednoduše bořily. „Jdeme,“ potvrdila jsem Tonresova slova. Nebude to tak hrozné, když to zvládli i minule. Jen jsem zapomněla, jaká fuška to byla. „Minulou zimu, s Rolandem a Ventem. Vlčíška jsme tu potkali, ale nikoho z nás úplně nepřesvědčil,“ prozradila jsem na Tonresovu otázku. Vypadalo to, že tu byl tehdy asi také, jen jsme se minuli. Na rozdíl od nás ho ale Vlčíšek přesvědči.
Slunce líně zacházelo za obzor a pokud budeme dostatečně rychlí, stihneme odsud vypadnout, než padne tma. To bychom museli asi najít nějaký úkryt a noc přečkat, jinak bychom dolů asi netrefili. Nebo minimálně ne směrem, kterým bychom se chtěli poté vydat. V ten moment to stejné pronesl nahlas i Tonres, až mě zaskočilo, že evidentně myslíme na to stejné. „Hmm,“ zamručela jsem souhlasně a zimou se otřásla. Cítila jsem ten chlad snad v morku kostí, jak pronikavě foukalo. Nedovedla jsem si představit, jak tuhle zimu zvládají vlci více z jihu, kteří nebyli hustým kožichem takhle vybaveni. Třeba se tělo postupně adaptuje, ale nedivila bych se, kdyby se to na některých opravdu nemile podepsalo.
Pohledem jsem vyhledala ten Tonresův, abych se z něj pokusila vyčíst, zda cestu zvládá. Sám by to asi nepřiznal, jak jsem ho tak znala. V očích jsem zahlédla známku diskomfortu, ale dokud nezpomaloval, asi to nebylo nic nepřekonatelného. I mě výšlap zkoušel, ale vypadalo to, že jsme vrcholu na dosah. Už to nemohlo být moc daleko. Stačilo zatnout zuby a budeme tam.
Když se ale rozněžnil nad výhledem, sama jsem na malý moment zastavila a vše to nasála. Byla to opravdu krása, jak se svět ponořil do běloby, která se teď barvila v rudých odstínech západu slunce. Z nebe se všude snášel hustý sníh, který se ve světle slunce krásně třpytil. „To teda. Stálo to za to,“ vydechla jsem s úsměvem a pohlédla na něj v momentě, kdy on koukl na mě. Byla jsem ráda, že jsme tohle spolu mohli sdílet. V duchu jsem se sebe ptala, jestli i jeho to tak těší. A jestli i pro něj je tenhle moment nezapomenutelný, nebo jsem to měla jen zkreslené city, které jsem k němu cítila. Neměla jsem tušení, zda to cítí stejně, nebo mne má jen za dobrou kamarádku, nebo uznávanou alfu. Ale protentokrát jsem se rozhodla tyhle otázky zahodit za hlavu a jednoduše si to užít, teď a tady. Až příjde správný čas, vše výjde na povrch. Musela jsem být trpělivá. V mém pohledu vše ale muselo být jasné. Hleděla jsem na něj snad ještě více rozněžněně než na ten západ slunce.
Tak trochu ten moment ale narušil Vlčíšek, který o své přítomnosti dal znát. Už už nás tu vítal, zatímco já stále váhala, jak se kolem toho celého cítím. Už teď jsem ale věděla, že největší skeptickou propast už jsem dávno překonala. Vlastně jsem se spíš cítila provinila, že jsem mu nevěřila dříve. „Zdravím, Vlčíšku,“ pousmála jsem se na vlka, který nás tu vítal. Chvíli konverzoval s Tonresem, než se otočil i na mne.
„U mě ta víra začala pomaleji,“ zavtipkovala jsem, ale bylo vidět, že mě to jednoduše mrzí.
„To nic, Maple. Věděl jsem, že to nakonec dojde. Kdepak máte Rolanda s Ventem?“ zajímal se. Bylo zvláštní, že si nás pamatoval takhle detailně. Kolik tu asi tak muselo být vlků, které si pamatoval stejně tak?
„Tuto zimu se určitě toulají po svých, a tak jsem si na výšlap našla jiného parťáka. Zatím máme tolik zážitků, že na ně budeme vzpomínat ještě hodně dlouho,“ zazubila jsem se. Sebevíc jsem si minulou zimu s kluky užila, byla jsem ráda, že to takhle dopadlo a měla jsem lepší možnost se poznat s Tonresem. Alespoň pak doma budeme mít o čem vyprávět.
„Pane Vlčíšku, myslíte, že bych mohla mít prosbu? To vy ovládáte magii sněhu, že? Myslíte, že byste…“ nakousla jsem, ale větu jsem dopovědět nestihla. Vlčíšek mi do ní skočil a rázem mě tak umlčel.
„Vyřízeno, hotovo. Berte to jako malý dárek za to, že ve mne věříte. To je pro mne nejhlavnější,“ mrkl na mne.
S touhle kouzelnou postavou jsme se tak rozloučili a vykročili zase dolů, tenroktát více směrem na východ.

Sopka (přes Sněžné velehory) >>

Objednávka:
3* do vlčíškovy zimní magie
celkem: 75 květin a 75 drahokamů

<< Skvělé místo pro život

Měl pravdu. Proč by měli být gigantičtí ježci, fenčí král nebo samotní bohové reální a naprosto normální v téhle zemi, ale povídky, které se vykládají vlčatům ne? Jen bylo vlastně docela nešťastné, že jsme o nich byli jako vlčata učeni, nějakým dospělým později vyvedeni z omylu, na to, abychom na stará kolena přišli na to, že byli reální celou dobu? „To je asi pravda,“ uznala jsem, ale hlavou mi to pořád vrtalo. Co všechno jsem za život vyhodnotila jako hloupost, i když jsem byla šeredně vedle? Bylo to až strašidelné.
Tonres si z mých starostí týkající se potenciální sněhové kalamity dělal srandu. „Přírodu bych moc nepodceňovala. Odvážlivce umí za neodhadnutí vlastních limitů opravdu krutě vytrestat,“ pronesla jsem sice s laškovným tónem, ale věděla jsem, o čem jsem mluvila. „Divočákovi utečeš, ale ze sněhové kalamity v horách by vyvázl málokdo,“ dodala jsem o něco více seriózně. Nehodlala jsem kvůli vlčíškovi riskovat. Nestálo by to za to, ale zdálo se, že se k něčemu takovému naštěstí neschyluje. Prozatím určitě ne. „Ale mělo by to být v pohodě. Nemám z toho úplně špatný pocit,“ ujistila jsem jej, že opravdu nejančím strachy. Kdybych měla opravdový strach, do hor by mě nedostalo nic.

Zubatá hora (přes Sněžné hory) >>

<< Kierb (přes Převrácenou planinu)
1. Zahlédnout bílého jelena

Prapůvodně jsem uvažovala, jestli tohle místo bylo opravdu to, kde jsem onehdy odpočívala. Nepamatovala jsem si ho jako dobré loviště, ale muselo tomu tak být. Byla jsem si jistá, že jsem tu byla. Dokonce i otisky kopyt na bílé pokrývce nasvědčovaly tomu, že i Tonres mluvil pravdu. Ne, že bych to zpochybňovala, jen mě překvapovalo, jak mě dokázala paměť tak šálit. Asi jsem sem šla s plným žaludkem, že jsem spokojeně přehlédla další živé tvory, kteří tu žili.
Když ale Tonres zmínil Vlčíška, překvapením jsem se celá vzpřímila a otočila na něj hlavu. „Nene, i ty jsi potkal toho starce?“ zamrkala jsem překvapeně. Tonres o něm ale nemluvil s náznakem humoru, nebo ironie. Skutečně byl přesvědčen o tom, že potkal Vlčíška a ten mu daroval magii sněhu. Chvíli jsem to mlčky zpracovávala, přehrávala si mé setkání s tímto vlkem v horách a to, co tvrdil. „On je skutečný? Vždyť… je to jen povídání. Snůška nesmyslů, která se vtlouká do hlav vlčatům. To existuje i víla zuběnka? Nebo velikonoční králíček? A co teprve amorek,“ zasmála jsem se. Nějak jsem si to odmítala připustit, sebevíc jsem cítila, že mě náznak pochybností o svém přesvědčení nahlodává víc a víc.
Procházeli jsme se po lese, než Tonres ztuhnul a zůstal na místě stát. Pohotově jsem zastavila taktéž a překvapeně na něj pohlédla. Trochu ve mne hrklo, že je něco špatně, ale výraz vlka působil spíš překvapeně. Překvapeně jsem se otočila směrem, kterým mi pokynul hlavou a já spatřila to, co mi v první chvíli uniklo. Obrovitý jelen, který se dokonale maskoval se zasněženou krajinou. Ústa jsem údivem lehce pootevřela a nemohla se na majestátní zvíře vynadívat. Když se ale ozvalo křupnutí větvičky, zvíře se polekalo a rychle uhánělo pryč. „To nic,“ drcla jsem do jeho ramene čenichem. „Byl ale nádherný. Nic takového jsem ještě nezažila,“ vydechla jsem s úžasem v očích. Jen tak na tenhle moment asi nezapomenu. Když ale hnědý navrhl výšlap do hor, pokývala jsem hlavou. „To zní dobře. Ale mohli bychom si pospíšit, než sněhu napadá až moc. Ještě bychom tam mohli uvíznout, a to by nebyl hezký závěr naší cesty,“ zažertovala jsem, ale něco pravdy na tom bylo. Neměli bychom moc otálet.

Řeka Kierb (přes Dusot) >>

<< Klimbavý les (přes Drsný zákrut)

Stromek byl kompletní a my se z něj mohli jen radovat. Líbil se mi, opravdu moc, až mě zamrzelo, že si ho nemůžeme odnést s sebou do Sarumenu. Nebo že jsme nemohli dát trochu té lásky těm našim jehličnanům, abychom to měli doma veselejší. Ale nedalo se, alespoň si letos trochu odpočinou a můžou se nerušeně chumlat pod tou sněhovou peřinkou.
„Obávám se, že jsem v koncích. Leda byste si chtěl zazpívat nějakou tu vánoční koledu,“ zasmála jsem se, ale na ty jsem bohužel moc nebyla. Daleko více mne bavily tyhle aktivity, než se se světem dělit o svůj pokus o zpěv. V paměti jsem ještě pátrala, jestli mne nenapadne něco dalšího, co bychom si mohli pomyslně přidat na seznam, ale bohužel. „Taky jsem tady někdy na jaře byla. Krásně se tam odpočívalo, les byl plný zpěvného ptactva, které se krásně poslouchalo,“ přidala jsem se ke sdílení zkušeností s lesíkem, ke kterému jsme mířili.

Skvělí místo pro Život (přes Kierb) >>

<< Kančí remízky
8. Ozdob vánočně nějaký stromek

Jen co jsme si v hlavě promysleli svá přání, mohli jsme se vydat zase o území dál, kde po nás nebudou divočáci házet vyzývavé pohledy. I od toho chrochtání a kvílení bych si ráda dala pauzu. Stačilo chvíli a začínalo to být docela otravné. Navrhla jsem také zrobení stromečku, s čímž Tonres s radostí souhlasil. „Já minule zdobila jeden v našem lese. Škoda, že na něj pak nemůžeme během zimy koukat, ale co naděláme. Alespoň bude dělat radost někomu jinému,“ pousmála jsem se a jala se výběru stromu. Tenhle byl moc velký, tamten zase moc mrňavý. Některé byly takového zvláštního nepravidelného tvaru, ale jeden, na který mi padl pohled, se zdál být úplně ideální. „Co tenhle? Sice zdobit listnáče není to ono, ale i ty si zaslouží trochu lásky,“ navrhla jsem. Když bylo vybráno, dala jsem se na výběr nějakých těch ozdůbek. Když jsme se pak s Tonresem zase setkali pod stromkem, měli jsme toho hromadu. Šípky, hromádky mechu, úlomky kůry v zajímavých tvarech, dokonce i tu a tam nějaké to pírko. Zatímco já jsem zrobila těmi přírodními kousky, Tonres tomu dodával šmrnc s těmi magickými. „No panečku, to je nádhera,“ žasla jsem, když jsem si prohlížela jeho rampouchy a sněhové kuličky. „Je naprosto dokonalý,“ zavrtěla jsem šťastně ocasem a zeširoka se na medvědovitého usmála. Sama jsem se pak na strom zaměřila a pokusila se jeho korunu obmotat šlahouny rostlin, které větve krásně obejmuly. Šlahouny pak vyrašily drobné lístky, které pak připomínaly vánoční řetězy. Na samý vrch jsem pak nechala z kořenů vyrůst tvar, připomínající hvězdičku a stromeček byl kompletní. „Já myslím, že se nám povedl,“ naklonila jsem hlavu lehce do strany a se spokojeným úsměvem si ho přihlížela.

Řeka Kierb (přes Drsný zákrut) >>

<< Esíčka (přes Travnatý oceán)
24. Najdi zlaté prase a přej si něco (Kančí remízky)

Tonrese tohle místo minulo, nebo ho minimálně neviděl v zimě. Já ale tušila, že tu nalezneme podivnou zajímavost, jako právě minulý rok. „Pche, snad mi nechceš říci, že mě podceňuješ,“ ušklíbla jsem se, i když jsem moc dobře věděla, že za obyčejným divočákem bych se sem opravdu nehrnula. Musela jsem ho nechat trochu napjatého, aby na to přišel sám. Přece bych mu nepokazila tenhle zážitek, který se dá prožít jen jednou.
Nemusely jsme ani jít tak daleko, než se nám naskytl pohled na zlatavé prasátko, spokojeně ve skupince prachobyčejných divočáků. Jako by tam patřilo odjakživa. „Mhm,“ pokývala jsem souhlasně hlavou a na tváři se mi roztáhl potutelný úsměv. Měla jsem radost, že ho to tak překvapilo. Pro mě to bylo pořád kouzelné, ale určitě ne tak magické, jako při prvním odhalení. „V téhle zemi je asi možné úplně vše,“ špitla jsem, abych na nás nepřitahovala zbytečně moc pozornosti. Chvíli jsem přemýšlela, co bych si mohla přát letos. Ani jsem si pořádně nepamatovala, s čím jsem přišla minule a zda se mi to splnilo, ale to mi rozhodně plány nekazilo. Tahle neškodná zábava rozhodně nemohla být zdrojem těch katastrof, které přišly minulou zimu. Moc bych si přála, aby smečka byla stejně silná a prosperující, jako předchozí léta. Aby členům nic nechybělo a panovala u nás pořád krásná uvolněná atmosféra. A abych někdy myslela i na sebe, abych si dokázala najít více času na ty, na kterých mi z celého srdce záleží, pomyslela jsem si a poohlédla se po mém společníkovi. Zatím mi to šlo skvěle. „Možná bychom měli zvednout plachty, než nás proženou zdejší obyvatelé. Co takhle si ozdobit stromeček? Hned vedle je les, kde nikoho rušit určitě nebudeme,“ navrhla jsem a vykročila směrem, který jsem udala.

Klimbavý les >>

<< Ohnivé jezero (přes Plamínek)
12. Zkus, jak dlouho vydržíš držet packu v ledové vodě

Hned, co ráno vykoukly sluneční paprsky nového dne, jsme se vydali zase na cestu. Jak jsem tak ale pozorovala, jak opravdu hustě sněží, začínala jsem mít stejně vlezlý pocit, jaký měl Tonres. Tahle zima začíná opravdu zhurta, a tak jsem musela doufat, že někde zase zpomalí. Naše zimní toulky by se musely drasticky zkrátit, abychom nepřišli k úrazu. „To zní jako dobrý nápad,“ přikývla jsem, výraz výjimečně trochu zamyšlený. V očích se mi rýsoval náznak obav, ale na to bylo přeci jen moc brzy. Nemohla jsem být takhle paranoidní.
U řeky jsme se na chvíli zastavili a oba jsme instinktivně zkusili tlapou, zda není proud moc silný, nebo voda moc ledová. Nachlazení by bylo totiž to poslední, co bychom potřebovali. Pod vodou jsem tlapku moc dlouho neudržela, jelikož začala zábnout v podstatě okamžitě. „Tohle na přebrodění nebude,“ zavrtěla jsem jemně hlavou. Na to jsem dostatečnou odvahu neměla, ani otužilost. Tonres měl naštěstí lepší plán, který se hned jal realizovat. Voda, jako by se rozestoupila a uvolnila nám část koryta pro volný průchod. „Oh, to je opravdu šikovné. Děkuji,“ pousmála jsem se na něj vděčně a vodu bez namočení jediného dalšího chloupku přešla. „Haha, to doufám, že nebude třeba. Už to je opravdu řádka let, kdy taková zima na Galliree byla. To raději, aby se nevracela,“ zasmála jsem se také, ale toho podivného pocitu obav jsem se nemohla úplně zbavit. Tolik špatných vzpomínek na tu zimu. Musela jsem si po tom roce k zimě budouvat vtah v podstatě od začátku. Nebyl to zrovna jednoduchý proces. Nechtěla jsem ani pomyslet, kolik ztrát muselo být mezi tuláky, když se to dotklo i smečkových vlků. "Oh, byl jsi už někdy v tomhle lese? Minule jsme tu zahlédli takový malý vánoční zázrak," nadhodila jsem, když mi došlo, do kterého lesa že to vstupujeme.

Kančí remízky (přes Travnatý oceán) >>

<<Ronherský potok, přes Červenou řeku
3. Pustit lodičku a řekni u toho osobní dojemný příběh, aby se svíčka zapálila.

Na rozdíl ode mne neměl Tonres k rodině moc blízko. Byla to docela škoda, jak kontaktní a hodný vlk to byl. Za normálních okolností bych si byla jistá, že by měl se sourozenci skvělé vztahy. Bohužel se ale narodil do nastavení, které tyhle hodnoty asi moc nepodporovalo, a tak si tuhle mezeru musel kompenzovat později ve svém životě. „To je škoda. Ale vlastní krev není vždy ta nejdůležitější. Od toho taky přátelé jsou,“ pousmála jsem se na něj povzbudivě. Na rozdíl ode mne mu alespoň nemuseli tak chybět, což bylo samo o sobě asi velká výhoda.
Oba jsme po dobrém občerstvení zamířili k rudému jezeru, u kterého jsme se zastavili a hleděli na vodní hladinu, na které se odrážel měsíc a drobné hvězdičky. Měla jsem tohle místo vždy ráda, hlavně z nostalgie asi. Trávila jsem u něj spoustu času s těmi, kteří mi byli v životě velmi blízcí. Když se dal Tonres do vyprávění, usadila jsem se po jeho boku a pozorně naslouchala. O tom, jaké na něm zanechala jeho rodná smečka rány a to, jak podobný osud potkalo shodou okolností i jeho syna. Nedovedla jsem si představit, jak náročné to pro něj muselo být. „Alespoň jste dostali příležitost si k sobě vybudovat opravdu silné poutu. Dělal jsi pro něj to nejlepší,“ nedalo mi, abych jeho slova přešla bez povšimnutí. Jeho vyprávění se ale sklouzlo k jeho velkému přání, které se tak úplně nikdy nevyplnilo. „Máme ten osud nějaký podezřele stejný. Vrána k vráně sedá,“[/b zazubila jsem se pobaveně. Já už pomohla tolika vlčatům, kterým do začátku života nebylo moc dáno, že jsem byla adoptivní matkou snad všech. A vůbec by mi to nevadilo. [b]„Taky jsem si vždy přála velkou šťastnou rodinu, která se tak úplně nikdy nevyplnila. Nejblíže jsem k tomu měla to kratičké období, kdy jsem měla v Životě Kasiuse. Brávala jsem ho na výlety, učila všemu, co by mohl v životě potřebovat a světe div se, vyrostl z něho dobrodruh. Nemusela mezi námi být žádná příbuznost, ale přísahala bych, že to má ode mě a mého bratra,“ zasmála jsem se. "Škoda jen, že tak strašně rychle vyrostou. Vlk ani neví, jak málo času spolu jeden má, než je po všem," posmutněla jsem trochu. Ale věděla jsem, že jsem z toho vytěžila maximum a kdybych mohla, nezměnila bych nic. „Sny jsou tu ale od toho, aby se jich vlk držel. A osud nezná náhody. Vše do sebe zapadne, až nadejde správný čas,“ usmála jsem se na něj upřímně. Byla to taková škoda, byl by z něj naprosto úžasný táta. Lepšího vlka pro tuhle důležitou roli jsem snad ani neznala. Sama jsem na vodní hladinu vypustila svou skořápku, která jen co dohnala tu Tonresovu, také vzplála. A nebyly na jezeře jediné. Bylo tu pár dalších, které jim dělaly společnost. „Jsem moc ráda, že ses k nám přidal. Je to zvláštní, ale někdy mám takový podivný pocit, jako bych tě znala snad celou věčnost. Ne ani tak od narození, ale snad už z nějakého předešlého života. Měla jsem ten pocit už při té první konverzaci v úkrytu. Jen nám strašně dlouho trvalo, než jsme na sebe narazili,“ vydechla jsem, očka nespouštějící z drobných ohýnků na rudém jezeře. S těmito slovy jsem na jeho rameno položila hlavu a užívala si tenhle kouzelný moment.

Za Tonresem >>