Gallirea - Příspěvky uživatele

Rozloučení

Jak už si mnozí asi stihni všimnout, dnes byla ve hře smečka oficiálně předaná Nicosovi. A jelikož nemám ráda neuzavřené konce, chtěla bych to za sebe pomyslně uzavřít i tady, na smečkové nástěnce :)

Hrozně moc bych chtěla poděkovat všem, kteří se během svého pobytu v tomhle hvozdu podíleli na chodu smečky. Od lovů, značkování, smečkových osudovek, až po ty drobné věci, jako je jednoduše hra na území s ostatními členy, díky které les žije. Právě díky vašemu času a snaze je Sarumen takhle aktivní a doufám, že to tak zůstane ještě dlouho po mně :) Nové alfě moc moc držím palečky, ať Sarumen vede s nadšením a elánem a hlavně ať se funkce časem neomrzí. Někdy to umí být náročné, obzvláště co se nekonečných povinností týče :D

Maple sice v hierarchii zůstala, ale od dnešního dne začíná má velká pauza, která netuším kdy skončí. Možná spíš odchod, pokud budu úplně upřímná, uvidíme. V životě se mi dost přeskládaly priority, chuť ke hře mě postupně úplně opustila a nechci na sebe jednoduše tlačit až do bodu, kdy se mi to znechutí. Třeba mě chuť zase popadne a jednoho dne se s Maple vrátím, tak jako spousta ostřílených veteránů přede mnou, ale pochybuji, že se stejným elánem jako dřív :D

Děkuji všem, které jsem díky téhle hře mohla líp poznat a doufám, že se nepotkáváme naposledy. Díky za všechny hezké vzpomínky, které s vámi mám

Pác a Pusu, vaše Maple ♥

Když Nicos přikývl, na okamžik se ve mně všechno zastavilo. To jedno prosté gesto mělo větší váhu než tisíc slov. Cítila jsem úlevu – tichou, hlubokou, která se rozlévala tělem jako teplo po dlouhé zimě. Pohlédla jsem na něj a pousmála se. „Děkuji,“ vydechla jsem. „Věřím, že Sarumen povedeš dobře. Budeš skvělá alfa,“ krátce jsem se dotkla jeho čela, s něhou, která nesla všechno, co jsem k němu cítila – důvěru, hrdost i vděčnost.

V krátkém čase se mezi stromy začaly objevovat známé siluety. Kousek stranou jsem zahlédla Leszka, jak si poslušně sedl, i staré tváře, které jsem za ty roky vídala při každém svolání. Feline, Kessel, Islin, Jasnava… všechny spojoval stejný zvednutý pohled a napjaté ticho. Jelikož se ale nesešli všichni, rozhodla jsem se šáhnout po jedné ze svých magií, magii mysli, abych tento důležitý proslov předala myslí i ostatním členům. Těm se má slova rozezněla v hlavách, jako by stáli jen kousíček opodál a odposlouchávali. Přesto, že byli třeba na druhé straně Gallirei. Má slova patřila i jim.

„Děkuji, že jste přišli, mí drazí Sarumenští,“ začala jsem, jakmile se ruch utišil. „Vím, že mé volání přišlo nečekaně, ale chtěla jsem, abyste u toho byli všichni.“ Rozhlédla jsem se kolem. Sluneční paprsky prosvítaly mezi větvemi a vítr nesl vůni pryskyřice. Les poslouchal.
„Většina z vás ví, že mi s vedením smečky už nějaké to roční období pomáhá Tonres,“ promluvila jsem dál klidným, pevným hlasem. „Od loňské zimy stojí po mém boku a dává Sarumenu jistotu, kterou si zaslouží. Jenže s příchodem nových životů do naší rodiny přišly i nové povinnosti. A já vím, že nemohu být současně matkou, partnerkou i dobrou alfou, aniž by jeden element této rovnice pokulhával. A to já nechci.“ Zhluboka jsem se nadechla. „Proto jsem se rozhodla předat svou roli dál – někomu, kdo v sobě má sílu, rozvahu a dobré srdce.“ Otočila jsem se k Nicosovi. „Nicos mou nabídku přijal. Od dnešního dne tedy stojí v čele Sarumenu on – jako nový alfa, s Tonresem po svém boku.“

Mezi vlky se rozhostilo ticho. Nebylo těžké v něm zaslechnout překvapení. „Po jejich boku nadále stojí Roland s Wolfganie, naše skvělé bety, které už dlouho zajišťují, že smečka funguje tak, jak má. Svým způsobem tak vlastně zůstane smečka úplně stejná, jakou jste ji zažili doposud. S tím rozdílem, že budete mít ambicióznější mladší tvář v jejím čele.“ Na okamžik jsem sklopila pohled, pak se znovu usmála – jemně, klidně, s vděčností. „Děkuji vám všem. Za každý krok, který jsme spolu ušli, za důvěru, kterou jste mi svěřili, i za sílu, kterou jste mi dodávali, když jsem ji sama postrádala. Bylo mi ctí stát v čele Sarumenu, ale ještě větší ctí je stát po vašem boku i nadále.“

Zvedla jsem hlavu, aby na mě dopadlo světlo proklouzávající mezi korunami stromů. „Teď, když mi povinností ubylo, doufám, že mě budete potkávat častěji, jen tak. U řeky, na rozkvetlé louce, nebo pod naším javorem. Na pokec, ne jako s alfou, ale prostě… s Maple,“ dodala jsem s jemným úsměvem na tváři. Bylo mi to sice líto, loučit se s tak obrovitou součástí mého života, ale zároveň jsem se těšila na to, co mě čekalo. Tuhle hezkou poslední kapitolu mého života v Sarumenu. Před tím, než se s ním rozloučím tak, jako Morfeus, Neyteri a Darkie.

Na chvíli jsem se odmlčela. Všechno kolem jako by se utišilo – vítr, ptáci, i vzdálené kroky. A pak jsem udělala krok zpět, přenechávajíc prostor Nicosovi, který měl nyní promluvit jako nový hlas Sarumenu. Když jsem pohlédla na smečku, cítila jsem, jak se atmosféra trochu změnila, posunula. Překvapení a případný smutek nahradil klid, který přichází, když vlk cítí, že všechno je přesně tak, jak má být.

<< Tmavé smrčiny

Napadlo mě, že má zmínka dalšího svolávání smečky v Kasovi vyvolá otázky. Nebyla jsem si jistá, jestli je nejšťastnější mu vše prozrazovat ještě před tím, než znám Nicosovo rozhodnutí, ale ať už to dopadne jakkoliv, Kas by měl být jedním z prvních, kdo o tom budou vědět. A tak jen co jsme se trochu vzdálili od dalších uší, rozhodla jsem se mu to povědět.
„To bys byl opravdu moc hodný,“ pousmála jsem se na něj dojatě. „Rozhodla jsem se smečku předat další generaci. Její vedení zabere obrovský kus času a energie a já už na sobě cítím, že to tak dobře nezvládám. Nabídla jsem místo alfy Nicosovi, který byl odmalička průbojný a zodpovědný. Vím, že by byl Sarumen v dobrých tlapkách a já bych se konečně mohla plně věnovat tomu, co je pro mě teď nejdůležitější – mým malým i velkým vlčatům.“ Na chvíli jsem k němu stočila pohled, jemný, mateřský. „A ano, budu ráda, když se postavíš po mém boku. Pro mě i pro smečku to bude znamenat hodně.“ Společně jsme překročili hranice hvozdu a dorazili nedaleko mýtiny, kde jsem se zastavila. „Položíme ji tady,“ rozhodla jsem a nechala kořist klesnout do jehličí. Pak jsem pozvedla hlavu k nebi a dala se do hlasitého, táhlého vytí, které svolávalo celý Sarumen.

Krátce po nás se z houštin vynořili Nicos a Zed, kteří táhli svou srnu stejným směrem k úkrytu. Byli jen pár kroků za námi, takže když uslyšeli mé vytí, zastavili se u nás a s kořist nechali chvíli být. Byli jsme přeci jen už na území a nikdo cizí si ji nárokovat nebude. Vypadali oba unaveně, ale spokojeně. „Skvělá práce, vy dva,“ pochválila jsem je s vřelým úsměvem. „Druhý kus se nám v zimě bude víc než hodit. Lov se dnes opravdu vydařil.“
Na okamžik jsem se odmlčela, než jsem svůj pohled upřela na ryšavého vlka. Teď, než se začnou trousit ostatní, byl ideální čas. „Nicu,“ oslovila jsem ho už trochu seriózněji, „už jsi měl čas si mou nabídku promyslet? Došel jsi k rozhodnutí?“

2. LOV OBDOBÍ 2024 - 2025
7.9. - 26.9. - Lov dvou srn
Účastnili se: Maple, Jasnava, Kasius, Nicos, Zed
Přihlíželi: Hvězdopravec, Kulihrášek

Těžký zápach krve se rozlil mezi kmeny, když se srna konečně zhroutila k zemi. Ještě chvíli sebou škubala, ale pak vše ustalo – ticho, jen naše dechová tíha a tlukot srdcí, který se postupně uklidňoval.
„Skvělá práce, skupinko. Šlo nám to hladce,“ pochválila jsem oba vlčky s milým úsměvem na tváři. Mé odznaky se jako zrcadlo mého rozpoložení jasně rozzářily. Nemohla jsem si ale nevšimnout toho, že je Jasnavě z toho pohledu i celé akce trochu... nevolno.
Nemusela jsem být sběhlá v magiích na to, abych to na jejím poplašeném výrazu vyčetla. Byla duchem stejně křehká, jako kvítka, co jí zdobila hřbet, a rázem mi jí bylo opravdu líto. „Vedla sis skvěle,“ ujistila jsem ji jemně. „První lovy bývají náročné, ale s každým dalším je to snazší. Hlavní je, že nebudou mít vlčátka v zimě hlad, ale plná spokojená bříška,“ dodala jsem s povzbudivým úsměvem.
Pak jsem se obrátila k synovi a pyšně mu olízla tvář. „Zvládl jsi to skvěle. Je vidět, že jsi od posledně neuvěřitelně dospěl. Byla radost sledovat, jak sis poradil,“ pronesla jsem hrdě. Bylo znát, že tohle vítězství pro mě znamenalo víc než jen kus masa – byl to důkaz, jaký z něj vyrostl vlk.
Ohlédla jsem se znovu k Jasnavě. „O kořist se postaráme my dva a ty se vrať zkontrolovat kluky, jak to zvládli. A až se všichni znovu sejdeme v lese, ráda bych smečce něco důležitého oznámila,“ vysvětlila jsem tiše, ale vlídně. Chtěla jsem hlavně, aby nemusela mít nadále srnu na očích. Potřebovala to celé nějak zpracovat a najít oporu ve svých drobečcích.
Mezi smrky se zatím ozýval dusot dalšího honu – Nicos a Zed stále lovili. Podle zvuků to nevypadalo, že by jim to mělo trvalo dlouho. Rozhodla jsem se vyklidit pole, aby měli dost prostoru. Kasius i já jsme chytli každý jednu nohu a dali se do přesunu kořisti.

Sarumen >>

Dusot kopyt otřásal půdou pod našima tlapama, stádo se rozprchlo do stran. Oči jsem měla přilepené k slabší srně, která se opozdila, a prudkým výpadem jsem jí odřízla cestu zpět. Jasnava se držela opodál, tak jak jsem ji žádala – nablízku, aby zamezila úniku, ale dost daleko, aby ji nekoply nohy zvěře. Spolu jsme ji dostali dál od stáda, až zůstala sama.
Srna v panice kličkovala mezi smrky, zoufale hledajíc skulinu. Já ale znala tenhle terén lépe než ona. Držela jsem se u jejího boku a znovu a znovu se oháněla zuby po jejích nohách. Ne pokaždé jsem dosáhla, ale i samotné výpady ji nutily zpomalovat a udržovat směr, který jsem potřebovala.
Dovedli jsme ji hlouběji do lesa, kde kořeny a nerovný terén ztěžovaly její krok. Vrhla jsem se blíž, sevřela stehna v čelistech a na okamžik ji vyvedla z rytmu. Srna sykla a tělem jí projel trhavý pohyb, jak se snažila uniknout, ale síla jí ubývala.
Znovu jsem se zakousla do její zadní, tentokrát pevně, abych ji zpomalila natolik, že se nemohla znovu rozběhnout plnou rychlostí.
„Teď, Kasi!“ vyrazila jsem mezi zuby, zatímco jsem ji brzdila, aby měl příležitost skočit po jejím krku a ukončit lov.

<< Sarumen

Kasiova slova mě zahřála u srdce. Jeho oči se rozzářily a úsměv mluvil sám za sebe. Úlevně jsem vydechla a přátelsky mu olízla tvář. „To je dobře, zlato. Věděla jsem, že k vlčatům budeš mít blízko. Jsou ještě maličcí, určitě se budou těšit, až je poznáš,“ pousmála jsem se a zavrtěla ocáskem. Byla jsem pyšná, že dokáže přijmout takovou novinu s otevřeným srdcem. „A ukaž i ty triky s větrem. Vsadím se, že budou hltat každé tvoje slovo,“ uculila jsem se.

Naopak Nicosova reakce mě překvapila jinak – zůstala jsem v napětí, dokud z něj konečně nevypadlo, že si to promyslí. Úleva mi rozechvěla hrudník a koutky tlamy se roztáhly v jemném úsměvu. „Děkuju, Nico,“ pronesla jsem tiše. „Už jen to, že jsi ochotný to zvážit, pro mě znamená hodně. Vážím si toho. Ať už se rozhodneš jakkoliv, budu to respektovat.“

Zatímco se kolem nás shromažďovali další vlci a vzduch naplňovalo švitoření i očekávání, obrátila jsem se především k Jasnavě, která se přiznala k obavám. „Nemusíš se bát,“ promluvila jsem k ní jemně, ale s jistotou. „Budeme spolu nahánět a kdyby se stalo něco nečekaného, pomůžeme si magií. Hlavní je, že se nebojíš to zkusit, zbytek půjde hladce,“ Povzbudivě jsem se na ni usmála.

Slunce už prosvítalo mezi cáry mraků a jeho paprsky sem tam pronikaly do korun stromů. Vítr lomcoval větvemi, chvílemi zebe, ale v přístřeší lesa se vše tlumilo do šumu. Vedla jsem smečku dál, plynule ze známého Sarumenského hvozdu do přilehlých Tmavých smrčin. Tady se stromy tlačily blíž k sobě, jehličí dusilo kroky a vzduch houstl. A pak – pach srn. Uprostřed smrčin se pásla menší skupinka, nic netušící o naší přítomnosti. Zastavila jsem a tlumeným hlasem rozdělila úkoly: „Nico, Zed – jste tým. Jasnava a Kasius půjdou se mnou,“ rozdělila jsem skupinky a abych zbytečně nezdržovala kluky, zaměřila se ještě k mé skupince. „Jasnavo, budeš hnát z jedné strany a já z druhé. Hlavně nepřeceňovat své síly, raději si držet od srsny trochu odstup a spíš zatarosovat cestu, než páchat škodu. A Kasiusi – až se nám podaří jednu srnu oddělit od stáda, tvůj úkol je porazit ji k zemi.“ Poté jsem se ohlédla po všech s hřejivým, ale odhodlaným pohledem. „Hodně štěstí, smečko.“

Pak jsem se spustila vpřed, tlapky tiše klouzaly po jehličí. Sledovala jsem stádo, vybírala tu pravou chvíli – a když nastala, vyrazila jsem zpoza kmenů, rozrazila ticho a hnala srny k pohybu. Oči jsem upnula na jednu slabší, kterou jsem se snažila odříznout od ostatních. Lov začal.

Jerry brzy opustil hranice, na což jsem jen přikývla s porozuměním. „Hlavně se opatruj,“ pronesla jsem do větru, než mi pozornost upoutal další příchozí.

//Kasius
Jedním z prvních byl můj vlastní syn. Letmo se o mě opřel a já ten okamžik využila k tomu, abych se mu něžně otřela o tvář. Když poodstoupil, vřele jsem se na něj usmála, ocáskem se mi rozvlnil radostný pohyb. „Ahoj, zlato. Jakpak ses znovu sžil se Sarumenem? Doufám, že se tu cítíš jako doma,“ přivítala jsem jej hřejivě a zkoumala jeho pohled. Chvilku jsem váhala, než jsem našla odvahu pokračovat. „Kasi… je tu ještě jedna věc, o kterou bych se s tebou ráda podělila.“ Krátce jsem se nadechla, oči se mi zaleskly nervozitou i radostí. „Život mi přinesl překvapení – a tím pádem i tobě. Máš tři nevlastní bratry. Leszeka, Samaela a Valariona. Teď si nedaleko hrají s Tonresem.“ Nechala jsem větu viset mezi námi a pozorně sledovala jeho výraz, aniž bych mu jakkoli podsouvala, co má cítit. Ať už se rozhodne jakkoliv, budu jeho názor respektovat. Sama jsem jen doufala, že vlci, na kterých mi tolik záleží, dokáží spolu žít v harmonii a mít se navzájem rádi, tak jako mám já je.

//Nicos
Další známý krok. Tentokrát Nicos, jehož přítomnost mě vždy dokázala potěšit. „Ahoj, Nicu,“ pozdravila jsem jej s úsměvem. „Chystáme se na společný lov, spižírna po létě zeje prázdnotou.“ Pak jsem ztišila hlas, aby naše slova nepadla do cizích uší. „Ale než vyrazíme… mám na tebe obrovskou prosbu.“ Na okamžik jsem se odmlčela, hledajíc správná slova. „Sarumenu už nedokážu dávat tolik, kolik by si zasloužil. Kdybych se snažila být zároveň dobrou alfou i mámou pro vlčata, která se nám na jaře narodila, vždycky by něco chřadlo. A já nechci dopustit, aby to byla smečka – ani moje děti. Musím si vybrat, co je teď důležitější.“ Zhluboka jsem se nadechla a podívala mu do očí. „Chtěla bych mé místo nabídnout tobě. Je to obrovská prosba a ještě větší zodpovědnost, moc dobře si to uvědomuji. Ale kdybych celým svým srdcem nevěřila, že jsi nejlepším kandidátem a s trochou pomoci budeš skvělou alfou, nenabízela bych ti to. Vždycky jsem se v tobě hrozně viděla – tu lásku k hvozdu, odpovědnost a obětavost. Přesně to Sarumen teď potřebuje víc než kdy dřív,“ sdělila jsem mu s těžkým srdcem. Dělat tohle rozhodnutí nebylo lehké – Sarumen pro mě byl vším a neznala jsem nic jiného než dýchat pro tuto smečku. Ale cítila jsem, že dělám to nejlepší rozhodnutí. A teď to bylo v tlapkách Nica. „Nech si to projít hlavou. Čeká nás lov, tak si třeba po něm můžeme říct, jak to cítíš a zda by to bylo něco, co by tě lákalo. Nebyl bys na to ale sám. Já tu budu dál – pro radu, podporu i společné chvíle. A Tonres ti bude po boku, jak jen to půjde.“

// Jasnava, vlčata, Zed
Mezitím k nám dorazila i Jasnava se svými synky a také Zed. „Vítejte,“ pozdravila jsem melodicky a oháňkou vděčně zavrtěla. „Jsem ráda, že jste přišli. Děkuju,“ odpověděla jsem na Jasnavinu otázku i Zedovo zvědavé ‚co je nového‘ jedním nadechnutím. Můj pohled sklouzl k oběma klukům, kteří mě ještě neznali. „To je dobře, že jste dorazili i vy, kluci,“ pousmála jsem se na ně mile. „Vyrazíme totiž na společný lov. V zimě je potřeba mít spižírnu plnou masa, aby na každého vyšlo. Dospěláci budou zvěř nahánět, zatímco vy dva budete na vše z povzdálí dohlížet, aby lov dopadl tak, jak má. Bez toho by nám to tak dobře nešlo,“ zazubila jsem se vesele. Čím dřív získají sebevědomí už v raných letech, tím úspěšnější z nich jednou budou lovci.
Nakonec jsem kývla hlavou k jihu, kde se mezi kmeny začínal les měnit. Jehličí tlumilo naše kroky, vzduch houstl a světla ubývalo. „Půjdeme,“ pobídla jsem tlumeně smečku a vedla ji do smrkového hvozdu, kde nás čekal poslední společný lov před zimou.

Tmavé smrčiny >>

Pro Leonarda poprosím 40 květin, díky :)

Připsáno, děkuji za účast :>

Jerry si na život v Sarumenu zvykl poměrně rychle, ba už dokonce přemýšlel o funkci, kterou by mohl vlkům ve smečce vypomáhat. A intuitivně ho napadla ta, která už v lese minulosti někomu dávno patřila. Duncan, kde je mu asi tak konec, pomyslela jsem si na hnědého vlčka, který byl jedním z prvních vlků, které jsem ve smečce poznala. Od odchodu Morfa to s ním šlo dost z kopce, bylo poznat, že bez něj v čele smečky se tu tolik doma necítil. Nebo to byla moje domněnka. Začal se tu zdržovat méně a méně a mě v ten moment trochu znervóznělo, že by mohl Jerryho potkat stejný osud. Ale byl oproti hnědému jiná povaha, kolem smečky se nesly jiné okolnosti a přece bych mu nestála v cestě k dosažení funkce, která ho láká. „Vidíš to, zrovna nedávno jsem uvažovala, že by ti nějaká ta funkce slušela. A takový průzkumník ti bude pasovat nejlépe,“ pousmála jsem se a zamávala vesele oháňkou. Navíc všechny argumenty, které k tomuto rozhodnutí podal, byly jednoduše pravdivé. „Mmm, tyto informace by se nám jistě hodily a my s Tonresem máme teď tlapky plné jiných starostí. Budeš nám velmi nápomocný, děkuji,“ pokynula jsem. Tím jsme měli vyřešeno a já už myšlenkami bloudila někde jinde. „Omluv mne, prosím. S častějšími dešti přichází podzim a smečka by se měla připravit na zimu, dokud je čas. Pokud by ses rád připojil, jsi víc než vítaný, ale odpočinek je stejně tak důležitý,“ omluvila jsem se a nabídla vlčkovi, zda by se rád přidal k lovu.
Sama jsem vykročila směrem blíže k hranicím a vytím začala svolávat členy k poslednímu lovu letošního roku. Jak jsem tam ale tak stála, vítr pohrávající si s mou srstí, která v dešti začala promokat, uvědomovala jsem si, jak málo času na vše mám. Na děti, na Tonrese, smečku, ale i členy. V žádném tomhle aspektu jsem neuměla dát sto procent a musela si vybírat, co má větší prioritu. Vlčata sice vypadala, že jsou spokojená a vystačí si sama, ale já si plně uvědomovala, že tohle jejich kratičké období dětské radosti celé promeškám. Jak to ostatní alfy dělají, že zvládají jak smečku, tak i svou rodinu? Byla jsem kdysi jedním z nich a tak jako jiné zážitky z dětství raději časem zapomněla. O předání smečky jsem už v minulosti přemýšlela, ještě v době, kdy po Sarumenu pobíhaly zrzavé kožíšky dva. Sourozenci se nabízeli jako nejlepší další vůdci a přestože se Danie zatoulala, Nicos tu byl stále. Spolehlivý, pracovitý a s obrovským srdcem, které tenhle hvozd potřeboval. A já jen nyní doufala, že se na lovu zjeví a já to s ním budu schopna probrat. A Tonres, toho se tenhle velký krok týkal ještě více.

Průzkumník | Jerry

Role průzkumníka zahrnuje pár následujících činností. V první řadě jde o získání nových informací, které mohou být prospěšné smečce. Může získávat informace o dalších smečkách, ať už těch přátelských (aby třeba posilovali pouto nebo si mohli vzájemně pomoc), či o těch nepřátelských (aby mohli odhalit její slabé stránky nebo si dát prostě pozor na případné nebezpečí hrozící z její strany). Ovšem průzkumník se může informovat i o dalších věcech. To může být o Gallirei jako celku - dobrá místa k lovu a prostě jakékoli novinky a nebezpečí, které by mohly mít na smečku vliv. Průzkumník na území zase tolik času netráví, chodí spíše logicky po krajině a prostě zkoumají/zjišťují. Tím pádem by měl průzkumník být vytrvalý a trochu i mazaný a přesvědčivý.

8. 8. 2025 - značkování Sarumenu; Maple https://gallirea.cz/index.php?p=sarumensky-hvozd#post-240421
Další značkování: 8. 10. 2025

Vlčata se rozkoukala celkem rychle a hned se dožadovala průzkumu hvozdu. „Můžete, ale nechoďte moc daleko. Jen tam, kam na nás dohlédnete,“ svolila jsem, přestože bych je nejraději měla u sebe, v bezpečí. Byli tak drobňoučcí, mohlo se jim toho tolik stát. Ale držela jsem se zpět, abych jim dala taky svobodu, kterou k růstu potřebují. A tak se všichni tři odbatolili dál, kousek k tůňkám, kde rozverně pokřikovali a výskali. „Dohlédneš na ně na chvilku? Obešla bych hranice,“ obrátila jsem se s žádostí na Tonrese, který už stihl své obchůzky vyřešit. Mohl si tak trochu víc užít sledování toho, jak si všichni tři vesele hrají.
Já sama se rozešla k hranicím, kde jsem začala svou klasickou trasu. Hezky od severu, kde touhle dobou kvetly kopretiny. Na louce tou dobou Jasnava učila svou drobotinu, a tak jsem se konečně dostala k tomu prcky alespoň zahlédnout. Měla bych je navštívit, trochu si s ní promluvit a třeba i prcky představit. Jak že se její kulíšci jmenují? zarazila jsem se a matně si vybavovala konverzaci s Tonresem. Kulihrášek, toho ti pamatuji. Pak něco mráčky a… Hvězdík? Takže má vlastně taky tři klučíky! uvědomila jsem si s úsměvem, zatímco jsem jednoho hvědého prcka pozorovala, jak napodobuje svou maminku. Byli k sežrání a já byla jen ráda, že mají možnost bezpečně prozkoumávat svět takhle blízko domova. Nechala jsem tak rodinku rodinkou a vykročila dál, směrem na východ.
Obešla jsem tam hranice nedaleko toho velkého stromu, stočila to na jih k prstovým horám a než jsem se nadála, byla jsem zpět u rozkvetlé louky, tentokrát té na západě. Hranice jsem všude důkladně označila, a tak nehrozilo, že by se nám tu promenádovali cizinci, nic netušící, že tu žije smečka. Mohla jsem se tak vydat zpět ke své rodince. Sebevíc jsem ale toužila Jasnavu více poznat, když jsme viděla, jak si hrají, neměla jsem to srdce jim kazit radost. „Jsem zpět. Zahlédla jsem i Jasnavu s její drobotinou. Mohli bychom ty naše kluky pak představit těm jejím. Možná až se trochu ochladí, byli by připraveni na výlet za hranice?“
Tou dobou už se začali zpět vracet ostatní, kteří potřebovali řešit smečkové záležitosti. Byl to malý zázrak, že to počkalo tak dlouho. „Ah, Jerry! Vůbec ne, moc ráda tě vidím. Jakpak ses tu s lesem sžil, všechno v pořádku?“ vyzvídala jsem s úsměvem. Pořád jsem si vybavovala náš první rozhovor u Tenebrae a o tom, že pro něj bylo přidání docela spontánní rozhodnutí. Černý vlček zase vesele okomentoval tři hrající se mrňta, na což jsem se pobaveně usmála. Jerry měl ale něco víc na srdci. „Jen do toho, máš celou moc pozornost, jak jen to v aktuálním stavu jde,“ zavtipkovala jsem, když se od trojice mrňat rozlehl křik. „O čempak bys rád mluvil?“

<< Úkryt

S Tonresem jsme se dohodli, ten vyběhl napřed a já tak s vlčaty zůstala na chvíli sama. Leszekovi se náhlá změna moc nezdála, ale naštěstí se mi na hřbetu moc nevrtěl, a tak jsme mohli pomalu vyrazit. Sotva jsme opatrně vyšli před úkryt, obklopila nás mlha, jako by snad nedočkavě vítala nové členy smečky. Vlčata si tak prvních pár okamžiků výhledu moc neužili, ale pomalu ale jistě se začala zase rozestupovat. Nebylo to tak nové hned naráz, ale svět se jim postupně odhaloval. Sluníčko prokukovalo skrz stromy a vzduch byl opravdu těžký, horký. Dvojici, která ještě na nohou nebyla, jsem položila na zem a nechala je to všechno nasát. „Tohle je náš domov, Sarumenský hvozd. A tohle všechno, na co vám oči jen dohlédnou, je vaše,“ pousmála jsem se na drobečky, kterým údivem div oči nevypadly z důlků. „Nežijeme tu ale sami. Je tu spousta dalších vlků, kteří patří k nám do smečky. A spolu se o les a sebe navzájem staráme,“ doplnila jsem vzápětí, jelikož ještě nikoho kromě nás dvou nepotkali. Věřila jsem ale tomu, že se to brzy změní a pár zvědavců se s vlčaty příjde seznámit.