Příspěvky uživatele

Ačkoliv se nezdálo, že by Matteo s její teorií souhlasil, Malva jeho odpověď brala jako potvrzení. "Třeba to máte v rodině," pokrčila rameny. Sama se k té možnosti přikláněla víc než k čemukoliv jinému, ale jestli si to on chtěl vysvětlovat jinak, neměla potřebu ho o ničem přesvědčovat.
Minulost už ale Malvě tak jedno nebyla, i když by si to přála, a zášť vůči "domovu" byla z celého jejího vyprávění víc než zjevná. To podle jeho výrazu a odpovědi neuniklo ani Matteovi. A přestože k tomu, aby se cítila v právu, Matteovo pochopení nepotřebovala, nemohla tvrdit, že ji do jisté míry nepotěšilo. "Dík," zabručela poněkud monotónně, ale krátké zamávání jejího ocasu značilo jistou míru vděku.
Malva sice byla ze svých vzpomínek docela rozhořčená, ale nálada se jí o něco zlepšila, když ji Matteo s přimhouřenýma očima opravil, načež neváhal přiznat, že o kultech nic neví. "Kult? To je klec, co se tváří jako pelíšek," vysvětlila krátce, ačkoliv jí hned na to došlo, že Matteo přirovnání nejspíš nepochopí. Zavrtěla hlavou. "To je fuk. Vlastně můžeš bejt rád, žes o žádnym neslyšel," mávla nad tím vším tlapou, jako by se jednalo o něco naprosto všedního. Pro ni bohužel ano. Jednou už ale celou tu lež přestrojenou za víru prokoukla a nehodlala se k ní vracet. Proto svého odchodu ani v nejmenším nelitovala, a vůbec se nezdráhala to přiznat: "Jo. A nemrzí mě to. Není se k čemu vracet."
Po své rezolutní odpovědi se na chvíli odmlčela. Vypadalo to, že s pohledem upřeným na něm o něčem přemýšlí, dokud nepromluvila znovu: "Víš, seš docela fajn." Líbil se jí jeho klidný a upřímný přístup. Matteo vzal na vědomí vše, co mu o sobě řekla, dokázal vyjádřit pochopení, ale zároveň neprojevoval lítost, o kterou Malva rozhodně nestála. A už vůbec jí do hlavy netlačil nesmysly, jakých se jí dostávalo v rodné smečce. Tentokrát mu nevěnovala její obvyklý úšklebek, ale opravdový upřímný úsměv. I ten se ale brzy proměnil v pobavený. "Takže Mattie se ti nelíbí?"

Matteova odpověď na její další rýpnutí zněla až překvapivě defenzivně. Malvin přidrzlý úsměv jí ale z tváře nezmizel, ba naopak, ještě se o něco protáhl. Takže mu není všechno buřt. "A víš, že tomu věřim?" odvětila pobaveně. Popravdě, Malvě se nelíbila ani samotná představa toho, že se najednou ocitne prostě někde jinde. O to míň, kdyby nevěděla, jak to celé funguje. Zatím se ale Matteovým "kouzlem" necítila nijak ohrožená. "Hele, a není to náhodou tak, že ten bleskoskok umíš jenom ty?" vyslovila svou úvahu nahlas. Jestli tomu tak bylo, možná by se mu hodilo o tom vědět.
Sledovat přemýšlejícího Mattea bylo skoro až... Roztomilé. "Si piš," prohlásila s pokývnutím hlavou na zhodnocení její situace, přestože vůbec nebyla tak růžová, jak mu ji vykreslila. Zato ta jeho se zdála být. Alespoň podle něj. Malva k tomu raději přistupovala s rezervou. "Jestli ti to vyhovuje," pokrčila rameny, načež dodala: "Já si od smeček držim odstup."
Matteo nad jejím samotářským stylem života očividně přemýšlel, protože další poznámku mu vyvrátit nemohla. "Jo, to je docela pruda," uznala s pokývnutím. "Ale malá cena za svobodu," dodala tišeji a o něco vážněji. Jakmile sebou ale Matteo nad jejím rázným prohlášením cuknul, pozdvihla obočí. To mu přišlo tak strašný? Ona sama se s touhle mentalitou dávno sžila, takže jí nejdřív ani nenapadlo, že to někomu mohlo znít... Jinak.
Kvůli jeho otázce sebou tentokrát cukla ona a pohled poprvé zabořila do sněhu vedle něj, když ji zaplavily vzpomínky. Na moment se jí v očích mihlo něco, co snad mohlo připomínat stesk, když si vzpomněla na ty hezké chvíle. Jenže všechno podobné pocity téměř okamžitě se zamračením zavrhla. Tehdy žila ve lži, kterou si v tak mladém věku nemohla uvědomovat. A všechny ty "hezké" chvíle bylo pořád to samé peklo, jen příliš zkreslené vlčecíma očima. S odhodlaným výrazem se znovu podívala na Mattea s jednoznačnou odpovědí: "Jo. Otřesný." Na chvíli se odmlčela. "Matka se na mě po pár měsících vykašlala a odešla, otec se ani neobtěžoval mě vůbec poznat," znechuceně se nad vlastními rodiči uchechtla. "A zbytek mě krmil báchorkama o posraným božstvu. Nic jinýho než ubohá lež, který se tak zoufale drželi, protože bez ní by nebyli nic. A nejhorší na tom všem je, že brácha tomu propadl taky," dokončila s jednoznačně opovrhovačným tónem. Co na tom, co všechno mu teď vyžvanila. Ptal se, a ona neměla potřebu o tom mlžit – ani sobě, ani nikomu jinému. "Takže jestli v tom mecháči nemáš zasranej kult, buď jedině rád, Mattie," dodala s kyselým úsměvem a ironicky jemnou zdrobnělinou jeho jména, ačkoliv v žádném případě nebyla naštvaná na něj. Nevhodnými výrazy při tom rozhodně nešetřila. Vzpomínky na místo, jež jí mělo být domovem, ji prostě příliš rozhořčily.

Přesně, jak Malva tušila, Matteo té magii sám nerozuměl. Z toho mála, co z něj vypadlo, si mladá vlčice vzala akorát to, že jemu už se podobné přemístění zjevně stalo. Rozhodně se nechoval, jakoby to zažil poprvé, pominula-li fakt, že se po krkolomném přistání dvakrát pozvracel. "Uh-huh. Ty sis asi ještě nezvyknul, co?" zeptala se s jejím obvyklým přidrzlým úšklebkem.
Ani fakt, že Malva netušila, kudy by se Matteo mohl dostat domů, ho zjevně nijak nevyvedl z míry. A vlastně už ji to ani nijak nepřekvapovalo. Očividně to byl flegmouš, a k tomu naprosto upřímný. Přímou otázku, která vyšla z jeho úst, už tedy tak nějak očekávala. "Blbý? Ani náhodou!" zapřela okamžitě s rošťáckým úsměvem. "Můžu si dělat co chci a kdy chci, a nikdo mě za to nebuzeruje," dodala, načež si ho změřila pohledem. "To ty v tom tvým mecháči asi ne." Tak nějak si vydedukovala, že tam nežil sám, a co smečka, to pravidla. Ať už přísná nebo ne, vždycky nějaká byla.
I Matteo si ale očividně alespoň do určité míry uvědomoval, že být tulákem většinu času není žádný med. Na moment mimoděk trochu stáhla uši, než znovu zvládla nasadit onu bezstarostnost, o níž se sama zoufale snažila přesvědčit, s jednoduchou odpovědí: "Vždycky si nějak poradíš, když musíš."
Jako tulačce se jí sice nežilo jednoduše, obzvlášť v zimě, ale krutá realita mimo bezpečí smečky jí rezonovala tisíckrát víc než myšlenka, že by snad tehdy měla zůstat. Ne. Mozek už si vymývat nenechá. "Radši chcípnu na zimu a hlad někde tady a sama, než abych se měla vrátit tam, odkud jsem zdrhla," chladně vyslovila svou myšlenku nahlas. Nečekala, že Matteo její mentalitu pochopí, ale pravdu držet pod pokličkou taky nehodlala. Proč taky? To, z jakého fanatického a vyšinutého prostředí pocházela, nebyla její vina. Když už, tak na sebe byla pyšná, že se z té iluze vůbec dokázala vymanit.

Nic nechytal... Jasně. Pobaveně se usmála. Malva začínala chápat, že Matteo nejspíš bral všechno naprosto doslovně. Přišlo jí to úsměvné, ne-li rovnou vtipné – v tom nejlepším slova smyslu. Vlastně to s největší pravděpodobností znamenalo, že s tímhle smýšlením Matteo jednal narovinu. Upřímně. To bylo něco, čeho si Malva bezpodmínečně cenila jak na sobě, tak na ostatních.
Čím déle s ním strávila, tím víc se její teorie potvrzovala. Skutečně neměl potřebu lhát. Jeho odpověď na Malvinu sarkastickou poznámku o jeho inteligenci toho byla důkazem. Přidrzlý výraz se jí pořád držel, nicméně teď už ho zásadně doplňoval i pobavený, ale ne posměšný úšklebek. "Jo, ty žádnej 'génij' fakt nejseš, neboj," ujistila ho pevně. Kromě poznámky, kterou nejspíš opět nepochopí, se ale do vysvětlování nepouštěla. Víc ji zajímala Matteova odpověď na otázku ohledně... Toho, co nazval kouzlem. "Hm. Takže mě to každou chvíli prostě někde vyplivne, huh? A to se vám tu jako děje často?" zeptala se skepticky. Zatím se totiž držela toho, že to nebylo žádné "místní kouzlo," nýbrž nějaká Matteova magie, o níž nevěděl nebo snad ani neměl kapacitu ji vůbec zaznamenat.
"Ne. Ani sopku," zavrtěla hlavou. K Matteově smůle Malva neměla nejmenší ponětí, kde leželo jakékoliv z obou území. Vlastně ani netušila, kde je teď. Ne, že by ji to teda nějak trápilo. Narozdíl od něj neměla domov, kam se vracet, ani žádný šlechetný životní cíl, za kterým by se urputně hnala. Shodou okolností ale další otázka směřovala přímo k tomu. "Hah," uchechtla se, jakoby jí snad celá její situace přišla vtipná. "Já nemám domov. Prostě žiju tam, kam příjdu," odvětila rádoby bezstarostným tónem, ještě pořád se svým přidrzlým úšklebkem, který se teď ale zdál být spíš křečovitý. I přes její snahu se samotnou přesvědčit o tom, že jí to bylo fuk, se ale v jejích očích mihl náznak potlačované bolesti. On fakt, že se na ni matka vykašlala a otec se ani neobtěžoval ji kdy vůbec poznat, prostě bolel.

Vlkovi očividně její hodnocení nedávalo žádný smysl, na což naklonila hlavu na stranu a protočila oči v sloup. "Těch, co ti teď utekly," poznamenala, aniž by se nad svým komentářem jakkoliv zamýšlela. "To je fuk, nech to bejt," dodala chvíli na to, kdyby se přece jen hodlal pídit dál.
Změřila si ho pohledem, načež si neodpustila další poznámku: "Ty asi nebudeš kdejakej inteligent, hm?" Zdvořilosti očividně netřeba. Alespoň v Malvině případě ne. Ta se totiž držet zpátky kvůli slušnosti rozhodně nehodlala.
Vysvětlení jeho náhlého zjevení, které jí poskytl, Malvě dávalo smysl jen pomálu – jestli vůbec. Koncept magie sice znala, ale o takové, která vlkům umožňovala teleportaci, ještě určitě neslyšela. "Uh-huh, a 'to' má bejt jako co, ty zpožděnej génie?" zeptala se rázně s pozdviženým obočím. I přes její tón však muselo být i jemu jasné, že ji odpověď skutečně zajímala.
"Malva," opětovala jeho představení se. "A o tom tvym lese teda fakt nemám ani páru." Každá její odpověď sice zněla ostře, jenže to u držkaté Mal vždycky. Ve skutečnosti s Matteem ale žádný problém neměla, a přestože jí bylo fuk, co si o ní kdo myslel, neměla potřebu na něj být vyloženě nepříjemná, i když se to tak možná nezdálo. Pokusila se proto o jakousi mírněji znějící otázku: "V tom mecháči žiješ?" Těžko říct, jestli se jí ale milejší tón povedl. Spíš ne.

Z hořkosladkých vzpomínek Malvu zničehonic vytrhla černá skvrna, která se mihla vzduchem pár metrů od ní, což ji přinutilo polekaně vyjeknout a automaticky vyskočit na nohy s šokovaným výrazem. Až po dopadu té věci v ní rozeznala tělo vlka, jenž nemohl být o moc starší než ona sama. Kdo to byl? Co se právě stalo? Byl v pohodě? Měla na jazyku tolik otázek a zdálo se, že on sám chtěl něco říct, jenže než kterýkoliv z nich stihl promluvit, mladý vlk hodil šavli do sněhu. A pak znovu.
Teprve až když jí ten z nebe spadnutý věnoval krátký pozdrav, se zmohla sama něco říct. "No nazdar," prohlásila rázně, avšak rozhodně ne nepřátelsky nebo otráveně. Možná trochu... Znechuceně. Tomu taky odpovídal její výraz, který se nijak nesnažila zakrýt. "Dramatickej nástup: 5 bodů. Přistání: -10," konečně okomentovala jeho příchod přílet, načež si rovnou pobaveně rýpla: "Víš, že první dojem máš jen jeden, že jo?"

//mimo Gall

V řádící sněhové bouři pomalu nebylo vidět na krok, jenže zůstat příliš dlouho na otevřeném prostranství bezpochyby znamenalo jisté umrznutí. Proto Malvě srdce zaplesalo, když ji potok zavedl k lesíku. Přidala do kroku, aby se konečně alespoň zčásti skryla mezi kmeny stromů před mrazivým větrem. Ten už sice nebyl tak silný jako ve dne, přesto se jí ale pořád nepříjemně zahryzával pod kožich.
Aniž by si dovolila zastavit, Malva pokračovala do více zalesněné části území, kde jí kmeny před větrem poskytly co největší ochranu. Teprve tam se konečně zastavila. Našla si to nejkrytější místečko, které šlo – zasněženou prohlubeň mezi dvěma kousek od sebe rostoucími stromy, kde se konečně s odfrknutím posadila, aby dala odpočinout tlapkám unaveným z dlouhé cesty vánicí. Jak jen nenáviděla zimu. Nejen proto, že byla sama o sobě nepříjemná, ale taky proto, že jí ne tak dávno vzala Lloyla. Dobrého přítele a otcovskou figuru. Při vzpomínce na něj mimoděk stáhla uši a sklesle se v prohlubni natáhla. Bylo by mnohem jednodušší, kdybych se pod led propadla já, napadlo ji.