Gallirea - Příspěvky uživatele

Ačkoliv si pořád nedokázala odpustit jistou závist vůči vesměs pohodlnému životu, kterému se Matteovi dostalo, nějaké ty plusové body si u ní získal. Nakonec byl přece jen v pohodě a její pohled na věc se přinejmenším snažil pochopit. Vlastně i do určité míry chápal. To, že se s tím neštěstím nedalo nic dělat, už jeho chyba nebyla.
Naštěstí se řeč brzy přesunula ke smečkovému lovu, kterého, jak zjistila, byl součástí. O vlastní budoucí funkci měl ale očividně pochybnosti. "Hm. A třeba jo," prohlásila povzbudivě, přičemž k němu přiskočila a hravě do něj drcla bokem. "Mohl bys mi pak ulovit i něco jinýho než rybu," navrhla. Hned na to však dodala: "Ještě ti ale budu muset něco chytit já. Aby bylo fér aspoň to. Co máš rád, chrabrý postrachu ryb?" Přitom se mu pobaveně uklonila s šibalským mrknutím a zavrtěním oháňky.
Zpívající opeřenec jí však dokázal zkazit náladu poměrně rychle. Ještě aby ne! Vždyť se do ní skoro až navážel! A co hůř, Matteo mu přece jen nerozuměl. "Jo! Ty snad ne?" podivila se. To už se k ní ale donesla další slova ptačí písně.

Neférovost světa zjevně viděli oba stejně, i když ji každý zažíval jinak. Malva se nad Matteovou nevinnou otázkou napůl pobaveně, napůl posmutněle uchechtla. "Nic. Svět už je prostě takovej. Vždycky byl a vždycky bude. My jen můžem bejt rádi, když máme to štěstí a jsme na tom lepšim konci vší tý nespravedlnosti," odvětila jakoby byla naprosto smířená se vším, co právě řekla. Pravdou však bylo, že s něčím takovým se smiřuje prostě těžko. Obzvlášť když je daný vlk v tomhle ohledu tím smolařem, co si všechno vyžere i za ostatní.
Alespoň Matteo jí ale byl schopný náladu zvednout, když jí štědře nabídl svůj vlastní úlovek. Na kousku ryby si Malva docela pochutnala. Bylo to konečně něco jiného než pořád jen samí zajíci, k jejichž lovu se většinou musela uchýlit, protože byli tak nějak všude a na vyšší zvěř jednoduše sama síly neměla. Napadlo ji, jestli by na něco takového měli s Matteem? Asi ne, ale minimálně to mohlo otevřít další konverzaci. "Říkals že sám jsi ještě nelovil, takže se smečkou? Chtěj z tebe lovce?" zeptala se s neskrývaným zájmem. Nějaká smečka jí sice byla úplně ukradená, Matteo už ale ne a přirozeně chtěla o novém kámošovi vědět víc. "S tou rybou sis poradil dobře! Ale já ti můžu tak akorát udělit titul Lovce ryb nebo tak něco," dodala s pobavením.
Nezvyklý ptačí zpěv se donesl i k Matteovi, i když tomu očividně tak nezvyklý nepřipadal. "K jídlu? Jo, rozhodně by udělal líp, kdyby nás trošku zasytil, než aby tu vyzpěvoval blbosti!" štěkla směrem k ptákovi, tak nějak automaticky předpokládajíc, že ji Matteo pochopí. Jenže zjevně nechápal. Po Malvině odvetném zpěvu jí sice dal naprosto jasnou radu, ale ono to všechno nezazpívat nebylo tak jednoduché. "Ono to ale samo!" ohradila se a zahleděla se zpátky směrem, odkud ještě před chvílí ptačí zpěv přicházel. "Tenhle rozumí až moc dobře. Dyť krákoral vo mně! Řekls žes ho slyšel," otočila se znovu na Mattea, očekávajíc potvrzení. Přece nezešílela, ne?

Mlava po něm hodila pohled, jakoby snad bylo naprosto jasné, koho tím myslela. "Však víš. Vy, co máte furt co jíst a spíte si v teple a bezpečí na měkkým mechu," objasnila. Na chvíli se odmlčela, než dodala tišším a smířlivějším hlasem: "Vim, že sis ten lehkej život nevybral. Jen... Neni to fér." Předtím si sice nehezkou poznámku neodpustila, ale Matteo se naštěstí nezdál být nijak zvlášť uražený. Teda alespoň pokud nešlo o tolik nesnášenou přezdívku, jíž ho mladá vlčice oslovila. "No jo porád," zabrblala, i když už ne tak nabručeně.
Pozornost obou vlků se naštěstí brzy přenesla od závažnějších témat k lovu a rybě, kterou se Matteovi podařilo chytit. Malva se posadila a s pobavením sledovala, jak vlček chvíli tápal. Nakonec ale rybu přece jen zakousl. Zarazilo ji ale, že se do jídla nepustil hned. Místo toho po chvilce přemýšlení žduchl úlovek směrem k ní. "Já?" Zahleděla se na něj s překvapeným výrazem, než nahodila svůj obvyklý darebácký úsměv, jako by se snad ono překvapení snažila skrýt a ignorovat. Její zuřivě vrtící se oháňka ale prozrazovala mnohé. "No jasně!" Udělala pár kroků směrem k rybě a s nadšením si odkousla kousek od ocasu. Matteovi samozřejmě nechala větší kus. "Dík," dodala s lehce staženýma ušima a tentokrát o něco jemnějším, upřímným úsměvem, načež se sama pustila do vlastního přídělu.
Při hodování jakoby jí něco proletělo kolem ucha, ale nevěnovala tomu pozornost. Teda alespoň do doby, kdy se k ní nedonesl ptačí zpěv. Nebyla to ale jen melodie. Slyšela... Slova? Zbývající kousek rybí pochoutky nechala být. Místo toho se do podivné písně zaposlouchala pořádněji.

Nad informací ohledně zmrzlého jelena se trochu závistivě zamračila. "Hm. No nemáš ty ale z prdele kliku," odvětila skoro až uraženě, jakoby za to snad Matteo mohl. Ona si ale nedokázala pomoct. "Víš, někdy si říkám, jestli všechno moje štěstí šlo takovejm, jako seš ty, Mattie," poznamenala napůl posmutněle, napůl popuzeně, přičemž si neodpustila ani tolik nesnášenou zdrobnělinu. Malva věděla, že její nelibost rozhodně nemá co dělat s Matteem jako takovým. Sama si byla až moc dobře vědoma, že vlk neovlivní, do čeho se narodí. Poslouchat ale, jak si někdo libuje, aniž by si vůbec uvědomoval, jaké štěstí má, zatímco jiní bojovali o každou vteřinu, v ní pořád probouzelo pocit nespravedlnosti. A nebyla by to Malva, kdyby i ten nedala jasně najevo.
Zdálo se ale, že alespoň tentokrát se jí poštěstilo, a brzy narazili na tok plný ryb. A ačkoliv ani jeden z nich s lovem vodních potvor neměl zkušenosti, oba se úkolu zhostili téměř okamžitě. Malva se po několika nepovedených pokusech vzdala poměrně rychle, zato Matteo vytrval a narozdíl od ní, jeho čelisti nesklaply na prázdno. "Hezky!" S vrtící se oháňkou nadšeně sledovala, jak její kamarád svůj úlovek vytáhl až na břeh.
Mladá vlčice sice měla chvíli obavu, že se mu ryba vysmekne a zmizí zase zpátky pod hladinou, ale když ji Matteo tlapou přišpendlil k zemi, veškeré obavy byly ty tam. Nadšení z kamarádova úspěchu ale brzy vystřídalo čiré zmatení. "Jak jako 'co teď?' " zopakovala po něm s hlavou nakloněnou na stranu a pobaveným zachichotáním. "Zab ji a dobrou chuť přeju!" Tlapou udělala gesto 'posluž si', přičemž mu vysekla uctivé, i když ne příliš seriózní pukrle. Tvář už jí u toho zase zdobil její obvyklý přidrzlý úsměv.

//Kráter

Oba se velmi rychle shodli, že v kráteru už nic dalšího, co by stálo za zmínku, nenajdou. "Když musim. Tulačisku nikdo jen tak jídlo nedá," pokrčila rameny na jeho otázku, zda umí lovit. Nějaký ten čas strávila sama mimo smečku a postarat se o sebe se tak naučila tím těžkým způsobem. Bylo jí ale jasné, že na dně kráteru toho moc neuloví. Započala tak namáhavá cesta zpátky nahoru. Nakonec se ale oba vyškrábali ven, a ačkoliv Matteo by si zcela očividně raději odpočinul, Malva se na žádné zevlování necítila a rovnou se vydala dál. Mladý vlček tak neměl jinou možnost než ji následovat.
"Tak nějak," přitakala po cestě, snažíc se zachytit jakékoliv stopy potenciální kořisti. "V tomhle počasí by na něco narazit němělo bejt zrovna těžký. Měl bys zkusit něco najít v zimě," dodala, načež se na něj na chvíli otočila přímo s otázkou, která jí ležela na mysli nějakou dobu: "Lovils vůbec někdy?" Už jen pro jeho vlastní dobro doufala, že odpovědí bylo ano. Ačkoliv totiž byl součástí smečky, která nejspíš měla své lovce, nemuselo tomu tak být navěky a chtě nechtě musela přiznat, že jí za tu krátkou dobu, co ho znala, docela přirostl k srdci. Představa, že by si tak na většinu věcí ohledně přežití musel přijít víceméně sám metodou pokus omyl, se jí absolutně nezamlouvala. Fakt, že si tím sama prošla, v tom rozhodně hrál svou roli.
Jen co dorazili k vodnímu toku, Malva si nemohla nevšimnout ryb, které sem tam vyskakočily nad hladinu než se opět vrhly do proudu řeky. "Co myslíš?" Zeptala se a s dalším drcnutím do Matteova boku si to zamířila rovnou ke břehu. "Já rybu ještě nelovila," přiznala se, prohlížejíc si ze břehu jakýsi obecný vzorec jejich chování. Chvíli na to už ale došla k vlastnímu závěru: "Přece to nemůže bejt tak těžký." Předními tlapami vkročila do vody a s hlavou nad hladinou vyčkávala, jako by jí snad nějaká ta ryba měla sama skočit do tlamy. Několikrát po těch, co vyskočily nad hladinu, chňapla, ale k její frustraci pokaždé scvakla naprázdno. S výrazem nakopnutého vlčete se ohlédla na Mattea, aby zjistila, jak si vedl on.

Matteo její domněnky ohledně něj a zimy potvrdil. I tak ji ale podle všeho nemusel, s čímž se Malva dokázala víc než sžít. "Jo, zima stojí za prd. Skoro nic k jídlu, mrzneš až na kost a sem tam se ti pod led propadne nějakej ten vlk," odvětila s kyselým ušklíbnutím, přestože ji při tom píchlo u srdce. Pro Malvu to celé nebylo jen o běžné těžkosti a nepříjemnosti zimy. Jistě, kvůli těm sice zimu nemusela odjakživa, ale nebylo tomu tak dávno, kdy právě kvůli ní ztratila dobrého přítele a otcovskou figuru. Od té doby jí bylo ono roční období úhlavním nepřítelem. S určitým časovým odstupem už pro ni ale nepřipadalo v úvahu to brát vážně. Ne, když tomu mohla zabránit. Jinak by se z toho všeho asi zbláznila. Nebo už možná šílená byla, a proto vše brala tak odlehčeně?
Teď ale měla šanci poznat to, co měl dosud šanci poznat Matteo. Zázemí, v němž si očividně vedl poměrně bezstarostný život bez kultů, chybějících rodičů a předčasných smrtí. To si nechat ujít určitě nehodlala, i když si pořád držela vůči existenci něčeho tak hezky znějícího jistý skepticismus. Proto s jeho návrhem okamžitě a horlivě souhlasila: "Tak jo! Jsme domluvený!" Jestli nebyla odhodlaná Matteovi pomoct les jeho smečky najít předtím, teď už určitě ano. I když vlastně ani jeden z nich netušil, kde přesně vůbec jsou.
To ale ani jednoho očividně netrápilo. Ne, když před sebou stále měli ten podivný kámen, který vydával záři a pocit, jako by je měl každou chvíli vtáhnout dovnitř. "To ti věřim. Z tohohle se mi zvracet fakt nechce a ty to taky snášíš mnohem líp," zhodnotila Matteovu odpověď. Pro jistotu si ho ale přeměřila pohledem, aby se ujistila, že šavli skutečně nehodí znovu. Nakonec ale neměl zvracet co, o čemž ji taky informoval a ona se tak chytla dalšího nápadu. "Tak to abysme něco našli! Aspoň se předvedeš na lovu! Pojď, tady už nic zajímavějšího, než je ten šutr, asi nebude." Popostrčila ho a sama se vydala k tomu nejschůdnějšímu okraji kráteru.
Po cestě nahoru se několikrát málem skutálela zase až na samotné dno a párkrát sjela o dobrých pár metrů níž, ale nakonec se z kráteru přece jen vyškrábala. Otočila se, aby zkontrolovala, jak si vedl Matteo, a když se konečně dostal na dosah, nemohla si pomoct, chytla ho za zátylek a poslední kus cesty přes okraj se mu pokusila pomoct.
Jakmile byli oba v bezpečí, rozhlédla se kolem. "Kde by se tu dalo najít něco k jídlu asi taky nevíš, co?" Na odpověď ale ani nečekala a vydala se náhodným směrem.

//řeka Kiërb

Ať už jí Matteo ohledně oblohy věřil nebo ne, Malva byla naprosto spokojená. Pobavila se, a navíc se dostali ke konverzaci, která ji víc než zajímala. Nebe nakonec uchvátilo nemálo vlků a magie spojená s ním, jakkoliv, se jí zamlouvala. A Matteovi očividně taky, protože k jejímu polemizování ještě přidal další myšlenku. "No že jo? Jen si to představ! Kdybysme něco takovýho uměli!" přitakala nadšeně, načež upřela hlavu k nebi. "Přežít třeba zimu by taky bylo hned jednodušší," dodala zamyšleně. Brzy si ale uvědomila, že někdo jako Matteo možná ty pravé těžkosti zimy nikdy nezažil. Nakonec se přece jen narodil ve smečce, která se o něj nejspíš od malička starala. "Ale tys asi v zimě nikdy moc problémů neměl, že?" Dobře pro tebe...
Ačkoliv nebe a počasí byla zajímavá témata, kouzelný mech ji zaujal ještě víc. Dalo by se říct, že Matteovo povídání o něm prakticky hltala. Sice ji to s tím, co už si prožila, ve výsledku ani tak nepřekvapovalo, i tak ale musela uznat, že to pořád bylo fascinující. "Hustý," ohodnotila okamžitě s nadšeným úsměvem, a když jí Matteo přislíbil, že jí onen mech ukáže, v očích se jí rozsvítily jiskřičky. "Fakt?! To by bylo super!" zavýskla s kmitající oháňkou, a dokonce si přitom nadšeně poskočila. S ostatními členy smečky si samozřejmě jako správná výtržnice starosti nedělala.
Čenich ji sice ještě pořád dráždil, ale naštěstí už ne tolik, aby kýchala každou vteřinu. Mohla se tak lépe soustředit na to zvláštní táhnutí, co se jí Matteo snažil vysvětlit. Jestli to ale pochopila, byla otázka druhá. S posledním kýchnutím nechápavě sledovala, jak k puklině znovu přiložil tlapu. No, teď už to přece musela zkusit! "Ukaž!" Okamžitě se vrhla blíž, div že Mattea vyloženě neodstrčila, aby si to mohla vyzkoušet na vlastní kůži. Bez dalšího váhání zvedla tlapu a přiložila ji k zářící puklině a světe div se! Opravdu sama ucítila jakési podivné zhoupnutí, které se jí Matteo ne příliš úspěšně snažil popsat. "Whoa!" Oči jí zazářily nově vzbuzeným zájmem. "Tohle ten váš mech ale určitě nedělá!" konstatovala nadšeně, zkoušíc to znovu. "Takže něco takovýho cítíš, když máš zmizet? To z toho ses předtím poblil?" Jako obvykle, Malvina nevymáchaná tlama vyhrkla myšlenku, aniž by se nad ní víc zamýšlela.

Matteo se kvůli jejímu popichování pochopitelně cítil dotčeně, ale to bylo daleko od čehokoliv, co Malvu trápilo. S tím, jak narážky a komentáře ostatní vezmou si ostatně nikdy hlavu nelámala. Proč taky? To už přece její problém nebyl, ne? Stejně tak ji netrápil Matteův (ačkoliv vzhledem k jeho společnosti příliš slabý) skepticismus vůči Malvině tvrzení o chybějícímu kusu nebe. Stejně se ale ještě pořád zdálo, že by tomu klidně uvěřil, a ona ho v tom jako dobrá kamarádka hodlala podpořit. "No jasně že jo!" Pohledem se znovu rozhlédla po obloze jako by onu díru sama znovu hledala, načež dodala: "Třeba už ho jen... Zaplnili. Někdo to nebe na starosti přece mít musí, ne? Jak by to pak vypadalo, kdyby tam na nás věčně čouhala ďoura?" Sama se přitom musela nad vlastní "teorií" zamyslet. Nevěřila sice, že je nějaký nebeský správce, ale napadlo ji, že určitě musí existovat nějaká magie s ním spojená. "Umět ovládat nebe by určitě bylo hustý," vyslovila myšlenku nahlas i pro Mattea.
Ten si dál skálopevně stál za tím svým svítícím mechem, a Malva nakonec musela uznat, že to vlastně asi nebylo až tak zvláštní. Ne se všemi těmi magiemi a teleportujícím se Matteem. "A dělá něco zajímavýho, nebo tam prostě jenom... Je?" zeptala se, tentokrát s neskrývaným zájmem.
Když její společník přiložil k puklině tlapku a ucítil jakési táhnutí, samozřejmě ho to zaujalo, jenže Malva měla ještě pořád plný čenich prachu, který ji dráždil a nutil kýchat. "Co- Hepčí! Co jsem měla cejtit?" vydrala ze sebe, s dalším frknutím. "Blbej- Pčí! Šutr!" vylezlo z ní ještě. Naštěstí už ale začínala cítit, že ono podráždění pomalu povolovalo – nebo v to aspoň doufala. "Nehodláš zas-" na chvíli se zastavila, aby si naposledy odfrkla, než myšlenku dořekla: "Doufám zmizet?"

Malvu nepřekvapovalo, že byl Matteo s nudným životem smířený. Vlastně tak nějak čekala, že zrovna on se spokojí s čímkoliv, co mu osud přichystá – i když to nebylo vůbec nic. Přestože s ním zrovna v tomhle souhlasit nemohla, alespoň si za svým tvrzením o večeři stál. "Když myslíš," prohodila ledabyle, ačkoliv nevypadala bůhvíjak přesvědčeně.
Její poznámka o tom, co sdílel s balvanem, mu přece jen došla, i když až po nějaké té chvíli. Na tuhle reakci se ale čekat vyplatilo a Malva se pobaveně zakřenila. "Nedurdi se, nakonec jsi to pochopil. To znamená, že na tom asi nebudeš tak špatně!" prohodila, načež kývla směrem k balvanu. "Navíc se strejdou šutrem není taková zábava – narozdíl od tebe." Mrkla na něj. Koneckonců, od balvanu by se jí asi jen těžko dostalo podobným reakcí.
Pozornost obou mladých vlků se ale brzy přenesla na fascinující úkaz na zemi. Teda alespoň na chvíli, dokud si vlčice z Mattea nepokusila vystřelit znovu. A světe div se, znovu to na něj fungovalo. Malva sledovala, jak se horlivě snažil najít onen kus chybějícího nebe, s pobaveným přidrzlým úšklebkem.
"Byla tam, fakt že jo!" ohradila se po cestě k balvanu, když se na ni Matteo zamračil. Úsměv, který však nedokázala skrýt, ale mluvil o opaku. Naštěstí se nezdálo, že by se zlobil zvlášť moc, protože světlo vycházející ze štěrbiny ho očividně zaujalo úplně stejně jako Malvu samotnou. Bohužel, ať se snažila spatřit původ záře jakkoliv, jednoduše to nešlo. Dostala odpověď v podobě teorie alespoň od Mattea, jenž se domníval, že za tím bude... "Mech?" Otočila se na něj s nechápavě nakloněnou hlavou. "Co by v takovým šutru dělal? Široko daleko tu nic neroste," podotkla, zatímco už se znovu snažila zachytit byť jen záblesk toho čehosi, co se skrývalo uvnitř. V jeden moment ke štěrbině dokonce přiložila čenich ve snaze zachytit pach. A sice skutečně ucítila něco připomínající kov, jenže spolu s tím vdechla i částečky prachu, které ji přiměly o pár kroků ustoupit a rozkýchat se na celé kolo. To, že přitom znovu drcla, nebo spíš rovnou vrazila, do Mattea, a sama tak zavrávorala, byl její nejmenší problém. "Zatraceně!" Vydala ze sebe, snažíc se vydržet nepříjemné šimrání v čenichu a přestat kýchat.

Jestli byl Matteo z jejich dobrodružství alespoň z poloviny tak nadšený, narozdíl od Malvy to rozhodně nedával najevo. Po celou dobu, co ho znala, si držel svůj naprosto flegmatický přístup, ať už se dělo cokoliv. Jediná chvíle, kdy projevil něco jiného než pohodu, byl sjezd ze samotného vrcholku kopce, který se zespodu skutečně zdál být pěkně vysoko. Nedalo se ale tvrdit, že by Malvě jeho klid vadil. Naopak ji to nutilo vymyslet něco dalšího, podobně střelného jako udělat si ze strmého svahu skluzavku, ačkoliv sám Matteo by si podle své odpovědi raději dopřál večeři. "Máš nudnej život, viď?" nadhodila s poněkud lítostivým pohledem.
Nedlouho na to už se ale oba konečně vydali prozkoumat Matteova "strýčka", který však vlka skutečně nepřipomínal ani z dálky, jak Matteo podotkl. "Přijde ti? Mně se zdáte docela podobní, třeba když jde o... Natvrdlost," vyklopila ze sebe s falešnou vážností, pod níž se ale skrývalo jasné pobavení. A aniž by čekala, jestli mu to dojde, nebo naopak její tvrzení potvrdí, přenesla pozornost na zemi hrající barvami.
I Matteo její trefné přirovnání potvrdil, načež přidal vlastní myšlenku. "Jo, to je škoda. Tohle je hustý, ale bejt vzhůru nohama by byla větší zábava," přitakala, než nad Matteovými dalšími slovy sama zvedla hlavu vzhůru. Nápad to podle ní byl absurdní, ale když už to nadhodil... "Hele, tam!" upozornila zničehonic, ukazujíc tlapkou na náhodné místo na obloze, zatímco po očku s přidrzlým pobaveným úsměvem sledovala Matteovu reakci.
Držet se jednoho žertu ale nebyla sranda věčně, a Malva se tak nedlouho na to začala znovu rozhlížet kolem po čemkoliv, co by stálo za řeč. Tehdy ji do očí praštila prasklina, nebo spíše z ní vycházející fialové světlo, kterého si předtím na obřím kameni nevšimla. "Whoa! Co je to tamhle?" Pořádně ani větu nedořekla a už kráčela blíž. Pokusila se do štěrbiny nahlédnout rovnou z několika úhlů v naději, že spatří původ zvláštní záře, ale k jejímu zklamání a frustraci to k ničemu nebylo. "Co myslíš, že to je?" Položila Matteovi otázku s očima stále upřenýma ke zvláštnímu jevu.

Malva souhlasně pokývla hlavou, jen aby Mattea utvrdila v jeho odhodlání zjistit víc o svých příbuzných s nadváhou. Škoda, že u toho jeho pátrání asi nebudu. Ne, že by tomu jako on přikládala nějakou váhu a skutečně chtěla znát odpověď, jen si prostě užívala Matteovu bezradnost, když přišlo na jakoukoliv nadsázku.
Cesta dolů, kterou Matteo zvolil, byla rychlejší a rozhodně mnohem zábavnější než přemýšlet nad každým svým krokem. Zatímco on se snažil brzdit, Malva si rychlost sjezdu naopak naprosto užívala, a to i přesto, že sama začínala cítit spálené tlapky. Nakonec totiž odmítala nechat bolest stát jí v cestě k zábavě. A jestli na to jednou doplatí a zaplatí nejvyšší cenu? Alespoň na druhý břeh odejde užívajíc si života. To jí za to víc než stálo.
Nadšení ji neopustilo, ani když s sebou smetla i Mattea, který se teď zpod ní snažil vyprostit. Naštěstí pro něj mu to Malva usnadnila a vyskočila na nohy. "Si piš!" přitakala s entuziastickým úsměvem a ocasem mrskajícím se ze strany na stranu, přestože Matteo její nadšení očividně nesdílel. Pozorujíc vlčka škrábajícího se na nohy, mu položila upřímnou otázku: "Co může bejt lepší než tohle?" Kývla směrem ke svahu. V daný moment ale nemyslela konkrétně ten, jako spíš svůj styl života. Bez zábran, s naprostou volností ve všem.
Po Matteově vzoru stočila svůj pohled vzhůru k okraji kráteru a bezstarostně pokrčila rameny. "Hm. Cesta nahoru už asi taková bžunda nebude," podotkla, aniž by ztratila svůj obvyklý přidrzlý úsměv. "Pořád to stálo za to. A! Konečně se můžem podívat na toho tvýho strýčka," dodala, s čímž do Mattea hravě drcla bokem a svižným krokem se vydala k samému středu kráteru, kde se válel obrovský balvan. Její pozornost ale rychle upoutaly stříbrné a fialové barvy, kterými tu země pod jejich tlapkami jen hrála. Něco takového sebralo dech i samotné Malvě. "Tohle je nádherný," hlesla a s užaslým úsměvem a fascinací ve zlatavých očích se otočila na Mattea. "Jakoby jsme se procházeli po noční obloze." Na moment vzhlédla k nebi, a pak zase zpátky na jejich okolí, porovnávajíc oba pohledy.

Přesně, jak Malva čekala, Matteo ironii zcela očividně nepochopil. Nakonec ale byli přesto oba spokojení. Ona vypustila poznámku, kterou měla potřebu vyjádřit, a on se zase cítil o svém návratu domů ještě ujištěnější než předtím. Zdálo se, že si ti dva až překvapivě sedli.
Matteova zmateného pohledu si všimla téměř okamžitě a věnovala mu svůj obvyklý přidrzlý úsměv, který se protáhl do skutečného pobavení, jen co vlček její "teorii" o původu kráteru s naprostou vážností vyvrátil. "Myslíš? Třeba se za to styděl, tak to nikomu neřekl," odvětila s podobně vážným tónem a lehkým pokrčením ramen. "Ale s tou šlupkou máš pravdu," dodala, pohledem si opět měříc velikost obrovské díry. Čím déle na ni hleděla, tím větši potřebu ji prozkoumat měla. Třeba tam to, co to způsobilo, ještě pořád leželo, no ne?
Své zvědavosti tak nedlouho na to podlehla, a aniž by čekala na Mattea, vydala se podél okraje. Mladý vlček se naštěstí nenechal přemlouvat, vydal se za ní, a dokonce se bez dalšího pobízení dal rovnou na cestu dolů. Malva trhla hlavou jeho směrem, jen co zaslechla sesouvající se kamínky následované jeho vyjeknutím.
Chudák Matteo vypadal víc než vyděšeně, zatímco se řítil dolů. Zato Malvina tvář se protáhla v dalším širokém úsměvu, načež se bezhlavě vrhla za ním. Potenciální nebezpečí nakonec nikdy neřešila. Ba naopak, na adrenalinu z podobných situací si přímo ujížděla. A tak se oba řítili po strmém svahu dolů – Matteo se smrtí v očích, Malva s nadšeným smíchem a výskotem.
Téměř po celou dobu se dokázala udržet na nohou, teprve kousek před koncem "skluzavky" se jí přední tlapy podlomily, a ona se tak s krátkým vyjeknutím v posledním úseku svalila. A jestli Matteo cestu dolů ustál, pod nárazem kutálející se Malvy se nakonec musel skácet stejně.
Pár vteřin zůstala v tichosti ležet na něm, než se trochu vzpamatovala, načež se smíchem zvedla hlavu, aby zkontrolovala jeho reakci. "To bylo skvělý!" prohlásila nadšeně. Radost jí zjevně nekazil ani fakt, že se další den pravděpodobně probudí pořádně otlučená. Ta sranda přece stála za to.

//Skvělé místo pro život

Malva následovala Matteovy kroky, které, jak se zdálo, vedly náhodným směrem. Ne, že by proti tomu něco měla. Sama vždy cestovala zcela nahodile. Ono to vlastně ani pro tulačku, jíž byla, jinak nešlo. Naopak od někoho, kdo se měl kam vracet, čekala něco zcela jiného. Matteův klidný a bezstarostný přístup jí ale padnul do noty. "Jasně. Ona ani žádná jiná možnost neni, co?" odvětila poněkud ironicky na Matteovo rezolutní přesvědčení o tom, že cestu zpátky domů najde. Už ho ale znala dost na to, aby věděla, že mu její ironický tón hlasu nic neříká a on její slova vezme doslovně. Dobře pro něj.
Po cestě jí neuniklo, že z nebe se konečně snášel nejspíš poslední sníh letošní zimy. "Hele. Zdá se, že už budem mít konečně pokoj. Od zimy, myslim," prohodila, zatímco stoupali do kopce, ale výhled na obrovský kráter, který na ně čekal na vrcholku ji zaskočil. Matteo na tom očividně byl podobně. "Páni," hlesla užasle, aniž by od úkazu odtrhla zrak. "Říkals, že to náhodný přemisťování možná máte v rodině... Třeba sem dopadl nějakej tvůj tlustej příbuznej," neodpustila si nepěknou poznámku s pobaveným a přidrzlým úsměvem s pohledem stále upřeným na obrovský a bezpochyby úchvatný kráter. Její úsměv se jen rozšířil, když dostala další nápad. "Myslíš, že se dá sejít až dolů?" Drcla do něj bokem, načež se svižným krokem rovnou vydala po okraji ve snaze najít místo, kde by se mohla víceméně bezpečně dostat níž.

Malva se sice snažila Matteovi celou situaci s kultem a její minulostí objasnit, ale rozhodně ji nepřekvapilo, když jí odpovědí byl jeho nechápavý výraz. Nedalo se ale říct, že by ji to nějak trápilo, a jak se zdálo, černého vlčka taky ne, protože téma bez váhání smetl ze stolu. Souhlasně kývla hlavou. Další z věcí, co se jí na Matteově společnosti líbily. Neměl potřebu se rýpat v něčem, co očividně nikam nevedlo.
"Hm," zamručela chápavě. Ačkoliv se tu narodil, zjevně toho o zdejších končinách tolik nevěděl, a její znalosti by jen stěží přesahovaly ty jeho. Mohli tak jen doufat, že narazí na něco Matteovi povědomého. "Třeba jo," přitakala poněkud lhostejně. Jí samotné to jako tulačce vlastně mohlo být fuk. Zato pro Mattea na tom závisel jeho návrat domů. Ani on se ale nezdál být vlastní situací příliš vyveden z míry.
"To je fér," uznala pobaveně, když podotkl, že se znali teprve chvíli. Na jejím názoru to ale zatím nic neměnilo. Jeho společnost si docela užívala. Především to, jak jednoduše ho mohla popichovat přezdívkami. Zasmála se, jakmile se znovu začal durdit, než ho ujistila.
Matteo naštěstí s jejím návrhem souhlasil, a oba se tak vydali na cestu náhodným směrem, který její společník vybral. "Aspoň si teď můžeš tulačinu vyzkoušet sám," podotkla, zatímco s ním srovnala krok. Na chvíli se zamyšleně odmlčela, než dodala: "Hele, na někoho, kdo má svůj domov rád a hodlá se tam vrátit, jseš nějakej klidnej, i když vůbec nevíš, kde jseš." Jednoduše nedokázala odolat. Byla zvědavá, co stálo za jeho naprostým klidem. Jestli si situaci skutečně neuvědomoval, nebo to byl prostě až takový flegmatik.

//Kráter

Matteo její další teorii nevyvrátil, vlastně přiznal, že tam nějaká šance je. "Tatík třeba bude vědět. Zkus se ho zeptat, jestli se vrátíš domů," navrhla, aniž by si uvědomovala, že místo "jestli" měla raději použít "až." I kdyby jí to ale došlo včas, s falešnými nadějemi si hlavu nedělala, a nehodlala je vtloukat do hlavy ani nikomu jinému. Preferovala tvrdou realitu.
Přesně, jak si Malva myslela, Matteo její přirovnání nepochopil. "Myslela jsem to obrazně," opravila se, jenže pochybovala, že mu tohle vysvětlení dávalo smysl. "Prostě- Někdy máš takovej pocit. Že se nemůžeš hnout, i když tě zpátky nedrží mříže... Chápeš?" zkusila to znovu s jakousi nadějí v očích. "Těžko se to vysvětluje," dodala tišeji, přičemž trochu zavrtěla hlavou. Vlastně si nedokázala představit, jak strašně vzdálený koncept to pro někoho jako Matteo musel být. Máš štěstí... napadlo ji, když vyjádřil spokojenost se zdejšími končinami. Očividně si neuvědomoval, že problém neležel v krajině. A ačkoliv si Malva nedokázala odpustit myšlenku, jak nefér zrovna k ní život byl, byla ráda alespoň za Mattea. "Tak vodopády, jo? Ty jsem ještě neviděla," přiznala s malým úsměvem. Věděla o jejich existenci jen díky vyprávění, ale možnost se k nim sama vydat ještě neměla. "Cestu k nim asi neznáš, co?" zkusila to s krátkým zavrtěním ocasu.
Matteo jí kompliment vrátil a Malva se neubránila pobavenému smíchu. "Asi?" zopakovala po něm s pozdvihnutým obočím a svým obvyklým přidrzlým úsměvem, který se jí konečně vrátil na tvář. A nezmizel, ani když se vrátili k přezdívce. "A co takhle Matt? Nebo Theo?" nadhodila pobaveně, aby ho snad ještě trochu poškádlila, než ho s přískokem hravě žduchla do boku. "Neboj, dělám si srandu. Matteo. Budu ti říkat tak," dodala jako hotovou věc. Bylo ale jen otázkou času, kdy ho přezdívkou osloví znovu. "Takže, Matteo, co se takhle konečně hnout z místa? Třeba se dostanem někam, kde to znáš? Nebo kamkoliv, kde je to zajímavější než tady," navrhla, vrtíc ocasem.