Malva, zprvu vlče věrné kultu Krve, teď mladá vlčí slečna plná skepticismu, odporu a hněvu vůči jakékoliv víře či božstvu. Ve svém, byť krátkém životě se nevyhnula jednomu zklamání za druhým, která zcela změnila její chování a pohled na svět. Z malého zvídavého vlčete se tak vyklubala drzá provokatérka snažící se držet tlapami na zemi zuby drápy.
Velkým zlomovým bodem pro ni byl odchod matky z rodné smečky s příslibem návratu, který však nikdy nesplnila. Čas, naděje, víra, ani obětiny Božstvu k ní matku zpět nikdy nepřivedly, a Malva si tak vůči ní vypěstovala silnou nenávist a neutuchající pocit křivdy. Z otce, jehož si podle matčina vyprávění kdysi idealizovala, se pak automaticky stala další nenáviděná, ačkoliv neznámá figura, kterou její matka upřednostnila před ní a sourozenci. Téma rodiny je tak pro ni velmi citlivé a nemálokdy na jakékoliv zmínky reaguje přehnaně.
Stejný přístup pak má i k většině vlků – je drzá, provokativní, testuje jejich hranice a záměrně vyvolává chaos. Každému musí být od prvního setkání naprosto jasné, že Malva má prořízlou tlamu a s nikým se nemaže. Za své názory se nestydí, ba naopak si za nimi pevně stojí. Pokud v něco totiž ještě pevně věří, je to ona samotná. Důvěrou vůči ostatním však Malva šetří a k sobě si pustí jen málokoho ze strachu z ublížení. Paradoxně se ale sama často vrhá do nebezpečných situací a propadá sebedestruktivnímu chování.
I přes prostředí, v němž vyrůstala, začala vše zpochybňovat a naprosto zanevřela nad jakýmkoliv projevem úcty vůči vyšší síle či pravidlům Bratrstva. Přestože však tvrdí, že nic podobného Bohům neexistuje, k Božstvu občas stále promlouvá, ačkoliv – nebo snad právě proto, že zcela pochybuje o tom, že by ji někdo skutečně poslouchal. Tak či onak, vlídného slova v tomto případě nemá. Právě naopak, velmi často používá ironii, urážky, výčitky, nebo dokonce ne vždy rozumné výzvy. Absolutně nenávidí fakt, že nad ní kdy Božstvo mělo moc, ať už je skutečné nebo jen pouhým nástrojem k ovládání mysli.
Ačkoliv se však Malva silně staví proti čemukoliv spojenému s vírou a Bratrstvem, pro něj důležitá krev ji nikdy nepřestala fascinovat. Už ale ne jako posvátná kapalina nebo způsob, jakým si získat Boží přízeň, avšak jako paradox. Udržuje naživu a zároveň dokáže být důvodem smrti. Pojí živé bytosti s jejich příbuznými, od nichž však nemohou mít více daleko. Zároveň naprosto zbožňuje její chuť, kovovou vůni i sytou rudou barvu.
Kombinace jejích fascinací, pevných názorů, a ne vždy příjemné povahy tak z Malviny přítomnosti nedělá žádnou procházku růžovou zahradou. Ať už si na ni ale každý udělá názor, jaký chce, skutečností zůstává, že je její povaha jen výsledkem malého citlivého vlčete, které dospělo příliš brzy.
Malva se spolu se sourozenci narodila své matce Juniper do Bratrstva Krve – rozsáhlého společenství vlků oddaných svému Božstvu a Bratrstvu samotnému. A ať už na skupinu, její zvyky a víru má kdokoliv názor jakýkoliv, vesměs byla milujícím prostředím, kde k sobě všichni bratři a sestry navzájem přistupovali s respektem.
Ze začátku se tak Malvě všechno zdálo přímo perfektní. Zvídavé a citlivé vlče v prostředí společenstva jednoduše našlo zázemí a pochopení, kterých by se mělo dostat každému.
Během třetího měsíce se Malva stala plnohodnotnou členkou Bratrstva. Tak, jak se patří, při řádném rituálu převzala své nové jméno Medea. Jméno, které spolu s ostatními členy používala při dalších rituálech a krvavých obětinách Bohům. V těch velmi brzy našla oblibu. Především v krvi, kolem níž se vše točilo. Krev pro ni byla přímo fascinující, a to nejen sytou barvou, vůní nebo chutí. Byla jazykem Bohů, životem i smrtí, důkazem existence… Krví si byli všichni rovni.
V prvních měsících života se jí se sourozenci od matky, na niž byla odjakživa citově vázaná, dostávalo vší lásky a péče, jichž jen byla Juniper schopna. Tolik, že mladičkou Malvu ani nenapadlo, že absence otce, o němž slýchala v matčiných příbězích samou chválu, znamenala neúplnou rodinu. Věděla ale, že se k nim jednou vrátí. Brzy. Přesně tak, jak to matka vždycky říkala. Jenže pak se najednou s příslibem návratu vypařila i ona.
Mladých vlčat se po odchodu Juniper ujala vlčice Talutah, a ačkoliv ji Malva dobře znala, nebyla to máma. Máma, která jí byla vzorem, oporou a v tak mladičkém věku celým světem. Máma, která najednou byla pryč.
Tehdy se Malvy zmocnily první, avšak o to silnější pochyby. Matka slíbila, že se vrátí… Jenže to samé vždy tvrdila i o otci a ten se nikdy neukázal. Přesto se mladičká vlčice ze začátku držela naivní naděje, že její máma bude brzy zpět.
Malva sice byla mladá, ale vůbec ne hloupá. Netrvalo tedy dlouho a ona pochopila, že pouhé vyptávání se po matce vždy povede k odpovědím typu: „Maminka se vám brzy vrátí.“ „Už to nebude trvat dlouho.“ „Brzy budou oba zpět.“ – Vždy stejná odpověď v jiném fontu, ale nikdy pravdivá. Vzala tedy věci do vlastních tlapek a začala provádět rituály, den co den Bohům přinášejíc všemožné obětiny (včetně vlastní krve) s jedinou prosbou, aby Juniper ukázali cestu zpět. To už přece fungovat muselo! Malva byla odjakživa věrnou členkou Bratrstva, držela se zvyků a pravidel – takovým Bohové svou pomoc nabízeli rádi. Tak ji to přece od malička učili!
Jenže ubíhaly dny, týdny, a nakonec celé měsíce, a po matce stále ani vidu, ani slechu. Každodenních obětin mladé Malvy začalo značně ubývat, než je přestala přinášet úplně a další z nadějí se proměnila v nejistotu. Dala do toho přece tolik víry a úsilí, prolila tolik krve drobné zvěře, kterou dokázala ulovit, i té vlastní… Nebylo možné, že by si Bohové její snahy nevšimli, viděli přece všechno! Neměli důvod jí nepomáhat! Nebylo to fér!
Dříve naprosto oddanou členku Bratrstva tak pohltilo zklamání, jež se postupně proměnilo v čirý odpor a hněv. Prostředí, kde byli Bohové opěvováni jako bezchybné bytosti, ji začalo ubíjet. Malva se tak přestala držet zpátky. Byla drzá, provokovala, testovala hranice… A nehledě na to, co udělala, vždy došla ke stejnému závěru. Jestli nějací Bohové skutečně byli, zdejší vlci jim nemohli být víc jedno. Pokud kdy přišly následky za její činy, vždy se o to postarali vlci – skuteční, z masa a kostí. Nikde ani známka po jakékoliv vyšší síle, která by byla hodna všeho toho cirkusu.
S úpadkem víry se dostala do bodu, kdy už se neshodla ani s vlastním bratrem, před nímž jediným svůj rostoucí skepticismus vyslovila nahlas, pěkně od srdce. Ten, ačkoliv matce odchod vyčítal stejně jako Malva, víře naopak propadl úplně. Malva tak ztratila poslední důvod, proč zůstat. Už ji tu nedržel ani zbytek toho, co mohla považovat za rodinu.
Hned další den po výměně názorů s bratrem to byla ona, kdo tentokrát odešel. Nechala za sebou celé Bratrstvo, víru v návrat rodičů, i sourozence. Zprvu si myslela, že bude odchodu hořce litovat, ale s postupem času mimo společenství si uvědomila, že se jí vlastně neskutečně ulevilo. Už na ni nepůsobila slepá víra ze všech stran, ani ji nesužovala falešná naděje. Jediným problémem, s nímž si musela lámat hlavu, se stalo samotné přežití.
Nějakou dobu se Malva toulala sama se spoustou času přemýšlet, dokud nenarazila na cizince. Byl jím starší hnědý vlk, jenž se jí představil jako Lloyl. S lepšími vyhlídkami na přežití se na další cestu dali spolu a po několika konverzacích Malva zjistila, že si s ním překvapivě sedla víc, než kdy s kým jiným. Velkou roli v tom hrál především fakt, že Lloyl byl tím prvním, kdo její skepticismus vůči víře silně podporoval.
Jak se dozvěděla, Lloyl sám nepocházel z věřícího prostředí. Přesto tu stále byl. Byl jí živoucím důkazem, že k přežití žádné Bohy nepotřebuje. V jejích názorech ji jen utvrdil, a dokonce na cestách s pomocí jeho myšlenek objevila vlastní magii. Ani ta mu překvapivě nebyla cizí, a netrvalo dlouho, než v něm Malva začala vidět dobrého přítele a otcovský vzor, který nikdy neměla.
Co však začalo jako příjemné seznámení, nabylo hořkého konce. Během zimy se dostali k zamrzlému jezeru obklopenému vysokými skalami. Na ty už od pohledu nebylo radno lézt a cesta okolo po pláních nekrytých od ledového větru se zdála být zbytečná s výhledem na les na druhé straně zamrzlé vodní plochy. Jejich rozhodnutí znělo jasně. Zvolí rychlejší a na první pohled výhodnější cestu – hned po tom, co spořádají zajíce, jejichž pach k nim dovál ledový vítr.
I přes Lloylovo sebevědomí měla však Malva určité pochyby. Nedokázala se zbavit myšlenky na utonutí v ledové vodě. Takový konec nechtěla ani pro jednoho z nich. Tentokrát se přes svou nelibost nedokázala ubránit nutkání, jež jí bylo od malička vštěpováno do hlavy. Svého zajíce tedy nechala netknutého s tichou prosbou k nebesům v domnění, že si Lloyl oběti nevšiml. Sama se sebou kvůli tomu nebyla spokojená, především proto, že jí to, co hodlala zavrhnout, skutečně přineslo jakýsi klid v duši. Možná dala Bohům poslední šanci, možná se jen nechala uklidnit iluzí. Sama nevěděla, kde leží pravda.
Tak či tak s Lloylem vstoupili na ledovou plochu, kde si od sebe drželi odstup ve snaze rozprostřít váhu jejich těl. Čím blíže druhému okraji byli, tím více Malva nabírala na sebevědomí. A pak se Lloyl prudce zastavil. Malva trhla hlavou jeho směrem právě včas, aby viděla, jak se pod ním vrstva ledu probořila, a on zmizel kdesi pod ním. Zůstala stát jako přikovaná, srdce až v krku, neschopná odtrhnout pohled od místa, kde ještě před chvílí stál. Snad doufala, že se vynoří, nějakým záhadným způsobem v mrazu neumrzne a z toho všeho se stane jen pouhá historka, které se později společně zasmějí. Jeho hlava už se však nikdy nevynořila. Místo toho se k ní zpod ledové vrstvy donesl mix jeho posledních myšlenek: „Já ti to říkal. Bohové neexistují.“ A až příliš hlasité: „Pomoc.“ Pak bylo ticho.
Tragická událost Malvin vztek jen posílila. Nenáviděla Bratrstvo. Nenáviděla Bohy, a především nenáviděla sebe za to, že všem těm směšným báchorkám kdy vůbec věřila. Poslední uhlíky její úcty k víře a Bohům tehdy vyhasly spolu s životem Lloyla, a Malva se na další cestu musela vydat jen sama se sebou. Tím jediným, v co po tom všem ještě věřila.
