Malechite toho na první dobrou moc nenapoví. Někteří by jej mohli popsat jako dorůstající spratek, nepozdraví, nepředstaví se a omluví se jen v moment, kdy věří, že opravdu udělal něco velmi špatně. A to vskutku není často. Když už teda něco řekne, bude to jízlivá poznámka, výsměch nad něčím, co daný vlk udělal nebo prostě jen se pokusí vlka urazit. Protože proč ne, co mu udělá. Urazí ho nazpět? To se naštěstí přes jeho tvrdou skořápku nedostane někam, kde by to bolelo. Jediné, před čím ustoupí je fyzická konfrontace, čistě z toho důvodu, že je to příliš moc námahy a bolesti, pro kterou neprahne.
Řešit s ním něco vážného nemá absolutně smysl, minimálně ne dokud se vlci mezi sebou neznají dostatečně dlouho a Chite k nim nemá alespoň nějaký respekt. V jeho světě totiž nic není vážné a vše se nějak vyvrbí samo. Podávat pomocnou tlapku je zbytečné, on si dokáže své problémy vyřešit sám a nepotřebuje k tomu další. A když chtěl navrhnout řešení pro ostatní v minulosti, nikdo na něj nedal, proč by se to mělo změnit. Není altruista a ve většině případů myslí jen sám na sebe.
Stejně, co se jeho potencionálních problémů týče, tak jej může zasáhnout hlad. Ví, že lov ho nebaví a radši si uloví rybu v jezeře, čímž stráví nějaký čas u vody, což je asi jediné místo, kde je rád. Potřebu po společnosti vlastně nemá a do problémů s ostatními vlky se snaží nedostávat, tudíž ani ochrana či bezpečnost pro něj většinou nejsou velký problém. A nač hledat úkryt, když se může vyspat pod širákem?
Tohle vše je obranný mechanismus, aspoň jeho vlastním způsobem. Nechce nikoho, kdo by mu byl blízko, proto se o nic nezajímá a radši všechny odhání nepříjemným chováním. Jelikož měl kdysi rád své sestry. A svou maminku. Jakmile však došlo na velká rozhodnutí, vždy skončil sám. Maminka si odvedla jeho sourozence a jeho se sestrami nechala u Yorka. Sestry ho po Yorkově smrti nenásledovaly a zůstaly „doma“. Ať se snažil sebevíc, nikdy pro nikoho nebyl dost a všichni volili sami sebe. Přitom by pro svou rodinu položil život. A tak na to vše zanevřel. Protože když nemáte nikoho, kdo vám může ublížit, nezraníte se.
Samozřejmě, že si nepamatuji, jak jsem se narodil. Vlčata mají prvních pár dní oči zavřené, co bych si pamatoval? Tma, hlad, tma, hlad, a tak furt dokola. Ale když jsem otevřel oči a konečně uviděl svět, jo-o to bylo… Upřímně, nic extra, též si z té doby skoro nic nepamatuju. Vím, že v jeskyni zapáchal starý páprda York, matka vypadala, že se strachem sesype každou minutu a byla tam furt celkem tma. Ti dva se neustále hádali, až to bylo otravné. Tehdy jsem ještě nerozuměl tomu, co říkají, ale umím si představit, že bylo těžké Yorka poslouchat, jelikož mě nebavil a to nevím, co říkal.
Rostli jsme jako z vody prvních pár týdnů. Netrvalo zas tak dlouho, abychom se naučili relativně dobře chodit. Už jsem i začínal pochytávat slova. Slyšel jsem stále jejich hloupé rozepře. York si nás prý chtěl nechat, což mě tehdy zarazilo. Nemyslím si, že věděli, že poslouchám, možná jim to bylo jedno. To snad nemá jídla dost, že se musí snížit k jezení vlčat? Tehdy mi to tak nepřišlo, stále jsem byl dostatečně malý, abych si věci neuvědomoval, ale zpětně. A nejhorší na tom bylo, že matka si vybrala. A nečekaně, mě si s sebou nevzala. Znovu, když odcházela, hrál jsem si zrovna s Kendrou, tudíž mi nedocvaklo, co se přesně děje. Ale od toho momentu byla navždy pryč. A ať jsme plakali, jak jsme chtěli, nikdy se nevrátila, ani ona, ani ségry a brácha. „Můžete být pro vlčí rány potichu, vy bando hloupá?“ šeptal k nám po nocích York. Někdo asi nevěděl, jak náročné je být otec samoživitel.
York na naši výchovu rezignoval celkem rychle. Mohli jsme si dělat, co jsme chtěli, dokavaď jsme mu nežužlali ucho a tak. Myslím si, že čím jsme byli straší, tím pro něj bylo těžší nás dohnat, takže nazvat nás nevychovanými spratky jednou za čas a lehnout si, bylo vše, co mu zbývalo. Když už jsme se dostali do fáze, že jsme nezavřeli tlamu, protože jsme se naučili mluvit, vzal nás York lovit. Dle jeho slov proto, že „u lovu musíte mlčet“, dle mého ho přestalo bavit lovit, tak si z nás udělal osobní kuchtíky. Takhle měl skoro každý den na talíři něco, jelikož ze tří vlků jeden úspěšný bude. Geniální ta jeho lenost.
Sem tam, když slyšel vytí, poslal nás do nejvzdálenějšího kouta jeskyně, a to byl asi jediný moment, kdy na mě zavrčel. Nechtěl jsem spát, chtěl jsem být venku, ale York to naprosto odmítal. Slyšel jsem, že mluvil s někým venku, ale nikdy jsem nedokázal pochytit o čem nebo proč, však široko daleko nikdo není. Nesměli jsme prohodit ani slovo, když se to dělo a museli jsme zůstat vevnitř. „Proč musíme furt se před něčím schovávat? Co tam venku děláš? Snažíš se nás prodat někomu za kus masa? Ti toho nelovíme dost, že, dědulo líná,“ konečně jsem to ze sebe dostal. Ke konci už jsem protočil oči. Neschopný a zbytečný, to je jediné, co je. „Male, nemluv prosím tě, chrání nás,“ řekla jedna ze sester. S těmi jsem držel za jedno, neměl jsem nikoho jiného. Ale s tímhle jsem nemohl souhlasit. „Jen ho nech, ať si myslí svoje, spratek rozmazlený. Všechno dělám pro vás, všechno! Ta vaše matka zpropadená se mi tu nacpe jeden večer, porodí mi tu vlčata a pak je chce zabít v zimě venku. Zachránil jsem vás před ní! A chráním vás pokaždé, co se minulost vaší matky ukáže. A UKAZUJE SE FURT!“ řval po mě. Mluvil v množném čísle, ale koukal jen a jen na mě. „Říkáš minulost, ale nikdy o ní nemluvíš. PROTOŽE ŽÁDNÁ NENÍ!“ vrátil jsem mu to. Matce jsem nikdy neodpustil, že mě tu nechala, ale ať si nevymýšlí vlkoviny. Koho zajímají lživé informace. „Není to moje minulost, abych ti ji vykládal, buď rád, že nevíš, co za kus loje je tvůj otec. I když s tím, jak mluvíš budeš mít geny jenom z něho,“ nenechal se York.
Tehdy to se mnou trochu seklo. Nemluvil jsem s ním týdny. Ségry se mě snažily přesvědčit, že nejsme naše rodina, a že to tak určitě nemyslel. Ale čím déle jsem nad tím uvažoval, tím více mi to vlastně bylo jedno. York smrděl na míle daleko, žádný rozumný vlk by s ním ani nemluvil, proč by mě měl jeho názor zajímat? A tak mě přestal zajímat úplně. Lovit chodily jen ségry, nebavilo mě ztrácet čas, aby se York najedl. Našel jsem jezero, které bylo tak ideálně daleko, že jsem se vykoupal, došel domů a byl čas spát. Taky tam žily ryby a velmi rychle jsem zjistil, že York ryby nenávidí, tudíž jsem je měl každý den na večeři. Denně po mě řval, ať mu nesmradím jeskyni, škoda, že to si dělal sám a moje jídlo na to nemělo efekt.
Blížila se další zima, vzduch se ochladil, jezero začínalo být trochu méně příjemné na denní koupání. Ale stejně se u něj leželo dobře. A tehdy jsem si všiml, že York nevypadá dobře. Jakože ještě hůř než obvykle. Neměl sílu na nás křičet a jeho stav se rychle zhoršoval. Brzy už nemohl vůbec vstát. Až jednoho dne se prostě neprobudil. Ségry byly smutné, asi? Zasáhla je Yorkova smrt více než mě minimálně.
„No nic, čas se pakovat, nic nás tu nedrží,“ řekl jsem po pár dnech. Raději vypadnout co nejdříve, beztak mu plíseň z té jeskyně napadla mozek. Může napadnout plíseň svůj zdroj? Asi jo. Ale sestry odmítaly. Nerozuměl jsem tomu. „Je to náš domov“ a tak dále. Furt dokola. Přemlouval jsem je dny. Týdny. Však první sníh se snesl na zem a ony furt dokola opakovaly to samé.
„No tak si tu zůstaňte. Matka vás tu nechá, tak musíte poslouchat někoho, kdo o vás nestál? Co to je za logiku, fakt.“ Jo, to ode mě asi nebylo nejhezčí. Ale věděl jsem, že v ten moment přicházím o poslední rodinu. A fakt mě to mrzelo, měl jsem je rád. Ale ony asi měly radši Yorka z nějakého důvodu. Cítil jsem jejich zradu až do morků kostí, prvních pár dní jsem se táhl pomalu, cestovaní mě ani nebavilo. Ale pak už jsem začal zapomínat. Nestojí mi za řeč, jako já jim nestojím za přestěhování se. Jakmile jsem ze sebe dostal všechno zklamání a smutek, cítil jsem se lehčí. Cestování najednou začala být i zábava. Vzhůru novým dobrodružstvím, možná?
