Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Mahtae sever

Slunce nám při cestě začalo svítit do očí, jak se zvedalo za kopci na východě. Trochu jsem přitom muselo přizavřít oči, ale vypadalo to, že bude pěkný den po těch několika, které nestály vůbec za nic.
Při zmínce o zimě se mi vrátila vzpomínka na tu první zimu, kterou jsem zde prožilo. Mělo být už skoro jaro, ale stále byl sníh, neskutečná zima a žádné jídlo, které by se dalo sežrat. Na každém vlkovi byly vidět kosti, dokonce i na těch, kteří žili ve smečce a byl vůbec zázrak, že mě s Lilith nějaká vzala k sobě, když jsme jim toho tolik nemohli nabídnout. Ale pak byla jiná zima, mírnější a hezčí, kdy se dalo klouzat po jezeře a sníh přinášel akorát příjemný pohled, ne utrpení z hladu. „Ano,“ špitlo jsem k Altaïróvi, „je tu v okolí docela dost zajímavých míst,“ dodalo jsem. V Borůvce byla tůně, která měla ovoce, nedalo od nás sopka, která uměla prskat, pokud do ní někdo hloupý házel kameny, vodopády a pak fakt o existenci Života a Smrti. „I když jich neznám asi tolik jako jiní,“ došlo mi. Většinu času jsem bylo jenom na jednom místě a v jeho blízkém období a kdo ví, co všechno mi utíkalo před očima. Můžu jít kamkoli, dodalo jsem si pro sebe, jako kdyby to byl objev okolí.
Ale teď jsme byli u jezera. Jeho hladina se leskla ve vycházejícím slunci, vzduch okolo byl příjemný a zdálo se, že tam byl i docela klid. „Tohle je to jezero,“ řeklo jsem, jako kdyby to vůbec nebylo jasné. Přešlo jsem blíže ke klidné hladině, dál od řeky, která z jezera vytékala. Smočilo jsem si opatrně dovnitř tlapu, zajímalo mě, jestli se bude i tentokrát roztékat, ale tlapa zůstala celá. Nerozumím tomu, zakroutilo jsem nad tím hlavou a napilo se.

Vzpomínkami jsem se vrátilo k tomu místu. Léto tam bylo skutečně nádherné. Příjemná teplota mezi stromy, borůvky, kam vlčí oko dohlédlo, tůňky, kde se dalo napít a poté ta jedna větší, kde plavalo všemožné ovoce. To místo je pěkné, polklo jsem zdrceně a sklopilo zrak zahanbeně dolů. Přesto jsem ho opustilo a odmítalo se tam vrátit. Už mi to jako domov nenáleželo a muselo jsem se s tím smířit. „Je to tam nádherné,“ šeptlo jsem a lehce zatřáslo hlavou, abych zapomnělo na všechno, co se Borůvkového lesa týkalo. Leželo na špatném místě, furt jsem okolo chodilo a už mě to poměrně dost ničilo.
Altaïr prohlásil, že Blueberry má ve vedení smečky pravdu. Přikývlo jsem. Ostatně jsem furt po několika letech bylo stále kappou. Nic jsem smečce nemohlo přinést, pouze jsem tam mohlo být přítomné a pomoct jiným, ale vlastní iniciativu jsem nikdy nemělo. Asi to bylo prostě správně. Vždycky povýšil jenom toho, kdo si to zasloužil a přestože jsem trochu závidělo, rozumělo jsem tomu, proč to dělá, a že to je takhle správně.
Zastavilo jsem se u řeky. Více jsem říct nemohlo, bylo mi z toho docela trapně. „Děkuji,“ hleslo jsem s úsměvem na jeho nabídku pomoci. Mohlo bych ho ale poprosit o to, zda mi pomůže s lovem, napadlo mě ihned. Nechtělo jsem ale o to žádat tak moc rychle, i když jsem už mělo docela hlad.
Muselo jsem se zamyslet, když zmínil jezero, ale docela rychle se mi vybavilo. „Oh... Ano! Je kousek odtud. Proti proudu téhle řeky,“ poukázalo jsem tlapou právě k té vodě a pomalu ji přesunulo proti proudu. „Když v zimě zamrzne, je to pěkné místo,“ prohlásilo jsem a vydalo se tím směrem.

//VVJ

Vydalo jsem se kousek po proudu řeky. Jenom pomalými kroky, abychom došli blíže k soutoku dvou řek a místu, kde bude lépe vidět na Asgaarský les a ne jenom na ten Borůvkový. „Přesně podle toho se ten les jmenuje,“ přikývlo jsem, „celý ten les je pokrytý borůvčím a přes léto je ten les skoro modrý, jak jsou na každém kroku,“ vysvětlilo jsem. Odkud to vím? Mohlo jsem říct, že jsem v tom lese bylo se známým, nic jiného k tomu nebylo třeba říct. „Ty ostatní dva lesy netuším, podle čeho se jmenují,“ dodalo jsem. Možná to byly prostě vymyšlené názvy, jako jsou jména vlků, možná to bylo něco starého a tajemného, co mohli vědět pouze tamější členové.
Líbilo se mi, jak Altaïr mluvil stále slušně. Dávalo to neutrálního tónu, ačkoli to dávalo i lehčí odměřenost. Jenom jsem netušilo, jak tak pořádně mluvit i za sebe, protože mi to bylo trochu cizí a přišlo mi, že na mě vždycky všichni koukají shora, takže ani nemají důvod ke mně mluvit slušně a já k nim pak ani nemluvilo. „Borůvkovou smečku vede jeden alfa, Blueberry. Hodně barevný vlk, nejde ho přehlédnout. Ale členy pořádně nevím, možná jen namátkově nějaké znám, ale těžko říct jejich jména nebo počet.“ Tohle už bylo čisté lhaní. Až na nějaká postavení, ta jsem určit nedokázalo, nevyznalo jsem se v tom, jak byla ta smečka stavěná. „Ale Blueberrymu vždy záleželo na tom, jak jsou vlci pro tu smečku prospěšní. Flákač a neschopný vlk se v žebříčku nikam nedostane,“ dodalo jsem. Ostatně o tom se mnou jednou mluvil.
Pomalu jsme se sunuli k druhému lesu, tmavšímu, kde jsem bylo jenom jednou s Laurou. „O Asgaaru nevím snad nic. Jenom jsem poznalo jejich betu, světlou vlčici s tmavým pruhem přes hlavu a záda. A Sarumen... Ani nevím, kde je. Slyšelo jsem o něm od jednoho vlčete, ale nikdy jsem na tom místě nebylo,“ zarazilo jsem se. I jsem se zastavilo a zahledělo se na Altaïra. „Nevím, ale asi už víc se smečkami nepomůžu,“ dodalo jsem trochu zahanbeně a uši stáhlo lehce vzad.

//Erynijský les

Asi jsem nechtělo slyšet, že důvod jeho odchodu byl právě kvůli jejich veliteli. Neznamenalo to úplně to, že jejich velitel byl nějak krutý a dělal svou práci špatně nebo nespravedlivě, ale pokud by nebyl, nejspíše by zůstal. Na to už se neslušelo ptát, ani jsem úplně nechtělo, pouze jsem přikývlo, že tomu rozumím, ačkoli jsem si nedokázalo představit žít v takovém světe, kde by vše bylo na příděl. Ve smečkách to sice fungovalo tak, že první žrala alfa a poté to šlo níže, ale vždycky nějaké jídlo zůstalo a pokud ne, dalo se něco lovit bez svolení. Nechal tam svou rodinu? napadla mě ještě jedna myšlenka, kterou jsem neproneslo nahlas, protože to už bylo skutečně přecházení hranice, kterou se neslušelo přejít kolikrát ani v přátelství.
Raději jsem pomalu vyrazilo směrem k řece a přemýšlelo přitom, co říct. „Slyšelo jsem v tomhle kraji o třech smečkách,“ začalo jsem, „O Borůvkové, Asgaarské a potom ještě o Sarumenské.“ To byl asi slušný začátek toho, co se o tom dalo říct. „Nevím, jestli jich je více, ale Borůvková a Asgaarská leží hodně blízko u sebe, jsou to snad sousedé,“ dodalo jsem.
Les se pomalu otevíral, přicházela řeka a dost povědomý pohled. Zarazilo jsem se, rozhlédlo okolo sebe a pak udělalo pár kroků vpřed k proudu. „Myslím, že jsme dokonce i dost blízko těma dvěma,“ dodalo jsem zamyšleně spíše pro sebe.

Trochu jsem se zamračilo nad popisem toho velitele, kterého měli v údolí, kde se Altaïr narodil. Na jednu stranu to dávalo smysl, pokud tam takový problém byl a bylo třeba ho vyřešit, na druhou stranu byla otázka, proč se nějaká smečka raději nepřesunula do místa, kde by bylo lépe, pokud i voda byla limitována a ne jenom jídlo. Ale spíš jsem to jenom nechápalo, protože jsem tohle nikdy nezažilo a limitované jídlo znamenalo v mé řeči jenom to, že ho máma neulovila, takže nebylo den nebo dva co jíst. Nešlo tak o to, že by nebylo co, ale spíše jak. „Odešel ste z toho místa kvůli tomu?“ přepadla mě jedna otázka, která už narušovala vztah cizinců, kteří se pouze letmo setkali. Tohle patřilo k otázce, na kterou se bude ptát možná přítel, nikoli červený cizinec jako já, ale zeptalo jsem se. Protože mě zajímalo, jestli to bylo tím důvodem a znamenalo to, že i život pod velitelem, který vše spravedlivě rozhodoval, nebyl adekvátní.
Trochu jsem cuklo koutky nahoru. Nebylo jsem si jisté tím, že informace, které dám a můžu dát, budou nějak dostatečné a k něčemu, ale mohlo jsem se o to pokusit. Pokud mě samozřejmě orientační smysl zavede alespoň trochu blíže k těm smečkám, ale to bylo takové pofiderní. „Tak tedy... Asi bychom mohli jít, ne? Zkusit se k těm smečkám alespoň přiblížit,“ navrhlo jsem a pomalu vstalo. Párkrát jsem mávlo ocasem ze strany na stranu a očima jsem už pátralo po okolí, abych našlo prostě nějaký záchytný bod, kudy jít a tím se stala řeka, která hučela nedaleko. Řeka byla vždy správným začátkem.

//Mahtae sever

Mohlo jsem si jen představovat, jak vypadá místo, které Altaïr popisoval. Údolí bylo prosté si vybavit, ale přenádherné už zaujímalo subjektivní pojem. Pro mě mohlo být krásné údolí to, kde slunce hřeje na obloze a pole jsou poseté nejbarevnějšími květinami, tečou tam jenom drobné potůčky a stromy na podzim opadají. Pro něho to třeba mohlo být horské údolí, kde jsou zimy kruté. Těžko tak říct, z jakého místa vlastně přišel. To další ale pro mě bylo trochu nepředstavitelné a nemyslitelné. Vyrůst ve smečce, mít okolo sebe ještě další a vědět o historii, která to místa doprovázela. „Ten velitel vládl více smečkám naráz?“ zeptalo jsem se, protože mě tahle část zajímala. Nedokázalo jsem si představit, jak by to fungovalo. Alfa normálně musel být prakticky furt ve smečce, ale velitel nemohl být ve více smečkách naráz. Přecházel v nich? Nebo se spojili v jednu obrovskou smečku?
Ušima jsem krátce střihlo vzad a následně je vrátilo do původní pozice. Hlavu jsem sklopilo níže, zabořilo jsem pohled do mokré země, která byla ponořena ve tmě a přemýšlelo jsem, co bych mohlo Altaïrovi říct o okolí a smečkách okolo. „Není mi to proti srsti,“ namítlo jsem stále s pohledem k zemi, ale pomalu jsem hlavu už zvedalo zase nahoru a dívalo se na Altaïra, „Chcete i vidět místa, kde ty smečky sídlí?“ zajímalo jsem se. Vyprávění by bylo rychlejší, ale obraz vydá vždy na tisíc slov a já bych asi k těm smečkám ani tisíc slov říct nemohlo.

„Ne, nežiju,“ odpovědělo jsem krátce. A možná to už ani lež nebyla. Mohl mě vůbec někdo brát za člena, když jsem tam tak dlouho nebylo? Mělo jsem říct, že odcházím a neplánuji se vrátit, ale nechtělo jsem Blueberryho vidět a říct mu to do očí, protože bych v něm vidělo akorát to, co mohlo být a nikdy nebude, protože tu je ještě ten hnědý Suzume, který se měl ztratit v propadlišti dějin a nikdy nevylézt. Možná to tak bude lepší, napadlo mě. Nevtírat se do přízně alfy, být prostě jenom o samotě a smířit se s tím, že tímhle směrem se má můj život ubírat a mohu být rádo, že jsem vlastně vůbec naživu a mám to, co chci. Sice ne přátele, rodinu, smečku, ale mám to, kým mám být a čím jsem se chtělo stát.
Altaïr mluvil nadále slušně. Myslelo jsem si, že to opadne po představení, ale on v tom pokračoval a vyprávěl, jak se toulá a chce se někde usadit, pokud mu na to sedne místo. Pomalu jsem do toho přikyvovalo, že ho poslouchám a vnímám, aby si nemyslel opak. „A odkud jste?“ zeptalo jsem se. Bylo jasné, že vlka z hor zaujmou hory, toho, kdo zas žil někde v jehličnatém lese asi taky víc zaujme nějaký borovicový les než jabloně.
Trošku jsem se ošilo, „znám ty smečky zde jenom povrchově,“ přiznalo jsem, „tak nevím, jak moc můžu pomoci.“ A k jedné se mi nechtělo ani přiblížit. Pouze z dálky ji možná tak sledovat a dělat, že jsem pro ni nikdy neexistovalo.

Rozhodlo jsem se posadit. Pomalu, nejdříve jsem se podívalo, jestli náhodou nesložim zadek do nějaké kaluže, ale bylo to jenom vlhké jehličí, do kterého jsem padlo a poté zrak vrátilo k hnědému vlkovi. Přišlo mi, že mám ve zvyku si ty hnědé více prohlížet. Zkoumat odstíny na jejich srsti a zjišťovat, jak moc se liší od toho, jakou barvu jsem mělo já, jestli jsou tmavší, světlejší, jestli taky jejich srst vypadá jako bahno a přitom jsem už nemělo důvod. Však mi hnědá na srsti už nenáležela.
Ten vlk byl slušný, klidný a do jeho velikosti a barvy to dávalo kompletního pocitu, že snad mluvím s velkým slušným medvědem, který se pak odebere k řece, aby chytil tučnou rybu a poté se odkolébá někam dál. Jenom dvě věci ho odlišovaly od medvěda – on měl žluté oči, medvědi černé a to druhé byl fakt, že to furt byl prostý vlk. Tohle není moc štěstí, pomyslelo jsem si. Jako první potká někoho, koho Smrt zrovna změnila, přetvořila do něčeho, co po světě ještě nechodilo a možná ani nikdo další chodit nebude? Ale nereagoval na to, došlo mi. Možná na to byl prostě jenom moc slušný. Lehce jsem cuklo koutky do úsměvu, ale pak to hned slezlo. „Jsem tu přes dva roky,“ dodalo jsem. Jak ten čas ale letěl.
Představil se jako Altaïr – pěkné jméno. „Jsem Makadi,“ dodalo jsem po něm, abychom se dostali na stejnou úroveň známosti. Pak jsem ale netušilo, co říct. Slova mi mnohdy nepřicházela na jazyk, netušilo jsem, co říct a tak jsem jenom pohledem párkrát těklo sem a tam, než ze mě vylezlo: „Těší mě.“

Jako malé vlče jsem lezlo na větší kořeny, na kterých jsem drželo rovnováhu, šlo vpřed, přeskočilo následně na další velký kořen, potom na spadlý kmen a tak pokračovalo lesem dál. Nic mě nehnalo, nikam jsem nespěchalo, mohlo jsem si prostě užít tenhle mokrý den, nasávat vlhký vzduch a užívat si klidný les, který snad patřil jenom mně a nikomu jinému.
Trochu se mi vkrádalo do mozku, že to poslední, co v životě potřebuju, je samota. Protože jsem neumělo být samo. Vždy jsem na někom bylo závislé, ať to byla máma, Lilith nebo smečka. Potřebovalo jsem k něčemu upnout, co by mi pomohlo přežívat ty těžší dny, které jsem nezvládalo, ale to nebylo správné. Nebylo jsem nijak samostatné, neumělo jsem pořádně lovit a pomalu mě i přepadal hlad, který bude třeba brzo utišit. A požírat jenom mrtvoly, co jiní nechali? To nešlo.
Slezlo jsem z jednoho spadlého stromu, pomalu jsem kráčelo rozmáčenou zemí dál, ze stromů sem tam spadla kapka, která se tam držela po dešti, ale jinak jsem si mohlo užívat tu suchou srst do chvíle, než mi bylo popřáno dobré ráno. Jak jsem si nemohlo všimnout vlka mi bylo záhadou, možná jsem se prostě až moc zahloubalo do sebe. „Dobré ráno,“ odpovědělo jsem po chvíli, než mi došlo, že ke mně vlastně někdo mluví a asi bych mělo dávat pozor. Otočilo jsem se k tomu vlkovi čelem, v rychlosti si ho jen prohlédlo a nervózně čekalo, co dalšího přijde. Zatím jsem bylo trochu zmatené, možná z toho faktu slušnosti, kdy i vlkova hlava lehce klesla. Proč ke mně? nechápalo jsem a lehce mávlo ocasem do strany.
Byla to otázka, kterou jsem ještě nikdy neslyšelo. Buď měl neskutečnou smůlu a nikdy na nikoho nenarazil, nebo to byl někdo úplně nový, kdo tenhle kraj vůbec neznal, jak jinak nemohl nikoho potkat? Však... Jestli jsem před chvílí bylo u Smrti, muselo to být blízko Borůvkového lesa a Asgaarského. To jsou dvě smečky a tam někdo musí být. „Asi máš-te –,“ opravilo jsem se. Když tak mluvil on, asi jsem tak taky mělo mluvit „– jenom smůlu, v tomhle kraji je naopak dost vlků a i smeček.“ Ale najít vlky, kteří nelhali, nepodváděli, neubližovali, to už bylo docela problematické.

//Jedlák přes Západní Galtavar

Na obloze se protrhávaly mraky. Slunce tam někde bylo, ale schovávalo se za nimi a nešlo vidět. Bylo i docela chladno, ale aspoň už nepršelo a existovala šance, že mi proschne srst, která byla mokrá až do morku kostí. Několikrát jsem se oklepalo, snažilo se dostat co nejvíce vody ven, ale bylo to marné. Nezbývalo prostě nic jiného než jít s tou mokrou srstí a... co dělám? nechápalo jsem. Zastavilo jsem se na hranici lesa plného smrků a došlo mi, že prostě stačí použít magii. Začalo jsem se soustředit, prohánělo horký vzduch a nechalo si v krátké době srst zcela uschnout. Hned to byl lepší pocit a bylo v tom i trochu pýchy. Ne na to, že snad umim nějak použít tu magii, ale že ji použiju pro sebe, protože můžu a neškemrám od někoho jiného, aby mi pomohl a ani tu netrpim v tom chladu.
Šlo jsem pak dál hlouběji do lesa. Nemělo jsem žádnou cestu a směr, ani jsem pořádně netušilo, kde se nacházim, takže prostě... chůze bylo to jediné, co jsem mohlo dělat.

//Zřícenina

Kmitalo jsem vpřed. Déšť každým krokem ustával, svítalo, srdce mi splašeně bušilo a v tlamě jsem mělo tenký černý provázek a do hrudníku mi narážel malý drahokam. Chtělo jsem být co nejdále od té zříceniny to šlo, neotáčet se k ní čelem, přestože se stalo něco... úžasného. Nepochopitelného a neskutečného, nad čím by jiní kroutili hlavou, ale pro mě to bylo slastí. Bylo to pryč – všechno, co mě mohlo pojit s tím, co jsem kdy mohlo být dle ostatních. Teď už to je prostě jenom... Makadi. A nic víc.
Zastavilo jsem se až ve chvíli, kdy zřícenina nebyla v dohledu. Položilo jsem přívěsek na zem, abych si ho konečně prohlédlo ve dni, který začínal a došlo mi, že to není žádný drahokam. Vršek byl dřevěný, zbytek modrý, ale žádný kámen. Spíše něco jako... led? Nebo tuhá smůla ze stromů. Nebo něco takového. Ale nikomu to nechybělo a Smrt řekla, že si to můžu nechat, protože jí se to nehodí. Trochu se mi nad tim sevřelo hrdlo, když mi došlo, že jsem to vzalo někomu mrtvého, ale... jemu to skutečně chybět nebude.
Stačilo si to jenom navléknout. Čenichem jsem rozložilo provázek co nejvíce to šlo a rylo čenichem, aby mi to přes ten krk přelezlo a dopadlo na krk – povedlo se. Byl to docela divný pocit to mít, ale zároveň... skvělý. Bylo to už totiž mé.

//Erynij přes Západní Galtavar

OBJEDNÁVKA

ID - M05/Non - 40 křišťálů a 400 oblázků (naceněno Skylieth)
Jsou vlci, jsou vlčice a poté je Makadi. Někdo, kdo od svého narození žil ve lži, kým vlastně je, ale ani pravda mu nepřinesla klid na duši. Naopak přinesla zmatení, zlé myšlenky a silnou iluzi, kterou nelze odhalit jinak než tím, že bude vysvětlena samotným Makadim.
Makadiho pach je jiný – nepatří samci a ani samici. Je něčím neutrálním, neznámým a zcela se liší od těch, které existují. Stejně je to s jeho hlasem, zcela neutrální bez hlubších či vyšších tónů, které by objasňovaly, jaké je jeho pohlaví. A pokud by se někdo snad chtěl podívat, kde leží pravda, pohořel by. Z nějakého důvodu to není možné, jako by iluze skrývala vše, co by mohlo být viděno, ale přitom vlk ani není schopen říct, že nic neviděl.
Magie z Makadiho dělá někoho, kdo nepatří do škatulky samec a samice. Magie nepřináší žádné plusy, ale jediným mínusem může být to, že nemůže mít vlastní potomstvo.

CELKEM
40 křišťálů (v úkrytu zůstane 0)
400 oblázků (v úkrytu zůstanou 4)

Děkuji ~

//Jedlový pás

Kde se ve mně brala odvaha vrátit se na to místo? Bylo to už určitě rok, co jsem sem poprvé vstoupilo, tehdy s marným hledáním síly, která by mi dovolila být užitečným členem společnosti a touze po novém vzhledu, který mi mohl zajistit to jediné, co jsem chtělo – přízeň jednoho vlka. A jak jsem dopadlo? Stále slabé a neschopné nic, jehož alfa vyměnila za někoho jiného, kdo byl v jeho životě dřív. Respektive mě nevyměnil, ale donutil se přemýšlet nad tím, kdo pro něho bude lepší a já nechtělo patřit mezi hloupé rozhodnutí. Chtělo jsem být něčí samozřejmostí, pokud ke mně něco cítí, ale jakmile přichází rozhodnutí, nemá smysl se toho všeho držet. Bolelo to, příšerně, chtělo se mi furt brečet při vzpomínce na vlka s červenýma nohama, ale co jsem mohlo dělat? Najít si nové místo v životě. A já se o to pokoušelo. Hledalo jsem, kým jsem a já bylo... Tím. Ne jím, ne ní, bylo jsem prostě tím, které nemělo zapadat ani do jedné specifikace pohlaví, protože mi na tom ve výsledku nezáleželo. Kdyby mě vychovali jako samce, možná by to bylo jiné, možná bych se ale dostalo do téhle fáze, kdy bych pochopilo, že být samcem není pro mě. Možná bych toužilo i po tom, abych byl samicí, ale být... ničím bylo asi to nejlepší. Samci nepláčou, samice jsou křehké, jak všichni říkají. Ale co já můžu a nemůžu? Nikdo to nikdy nespecifikoval a můžu si dělat, co chci. Můžu brečet, můžu házet kameny do sopky, mohu dělat to, co mě napadne bez toho, aby někdo řekl, že tohle kluci nedělají a tohle se u holek nesluší.
A jestli to znamenalo, že pro docílení svobody musím hledět Smrti do tváře? Dobře, už jsem to udělalo jednou pro malichernější věci.
Srdce mi divoce tlouklo, zmocňoval se mě strach, přestože jsem stále šlo vpřed. Hledělo jsem do vchodu jeskyně bez jediné myšlenky na to, abych se otočilo a odešlo. Nepřipadalo to v úvahu, muselo jsem jít dál, nepřemýšlet nad ničím, co se mi tam může stát. Déšť mě mlátil do zad, srst jsem mělo těžkou a v očích jsem mělo kapky z deště, přes které jsem těžko vidělo. Splachovalo to však zápach síry, který se ihned mocně rozjel ve chvíli, kdy jsem udělalo první krok do jeskyně. Déšť zůstával za mnou, přišel ošklivý zápach a přestože jsem zase vidělo ten zelený oheň, zmocnil se mě neskutečný chlad. Voda ze mě odkapávala a dopadající kapky maskovaly zběsilé bušení mého srdce. Rozhlíželo jsem se okolo sebe, hledalo Smrt, ale nevidělo jsem jediný záblesk zelených očí a náznak černé srsti.
Polklo jsem, udělalo krok vpřed a zvedlo hlavu. Zkoumalo jsem každičký roh, kde by se jako pavouk mohla schovávat, ale přišlo mi, že to místo je mrtvé a pusté. Možná tu není, napadlo mě. Jedna část za to byla vděčná, ta druhá naštvaná, že když najdu odvahu postavit se jí, ona tu nebude.
Chvíli jsem stálo na místě, čekalo a hledalo ji, ale zkrátka tam nebyla. Udělalo jsem jeden krok vpřed, chtělo jsem prolézt každý kout jejího sídla, abych ji nalezlo a začalo jsem v jednom rohu. Šlo jsem podél studené zdi jeskyně, rozhlíželo se okolo a nadskočilo, když se mi podařilo na něco šlápnout, co pod mýma nohama křuplo. Zvedlo jsem tlapu, abych nepřítomně hledělo na nažloutlou kost, která byla mojí vahou zlomená vejpůl. Čí to je? napadlo mě jako první. Byl to vlk? Byl to jelen, kterýho měla k obědu? Co to bylo za zvíře?
Začínalo se ve mně zmocňovat zhnusení nad celou tou situací a bylo mi z toho blbě, ale přesto jsem se donutilo rozhlížet dál. Pátralo jsem okolím a všímalo si více kostí. Velkých, které musely být z nohou, žeber, páteří a lebky. Byla to jenom spodní čelist plná zubů s tesáky, ale to mi stačilo, aby se mé myšlenky obrátily jenom k jednomu – vlk. Ustoupilo jsem o krok dozadu, žaludek a plíce stažené, nemohlo jsem odpoutat ten zrak na čelist ve tmě. Představovalo jsem si vlka, které dříve patřila a jaký byl asi jeho konec. Byl to samec? Byla to samice? Patřil do smečky? Měl tady v okolí přátele? Ani jsem to nechtělo vědět. Zrak jsem stále držela na tom nebohém mrtvém stvoření a všimlo si drobného odrazu pod čelistí. Bylo to něco modrého, jako by do toho kousku někdo zavřel oblohu. Udělalo jsem kro blíž, stáhlo hlavu dolů a prohlíželo si tu věc, která ležela pod čelistí nebožáka. Vypadalo to trochu jako ty věci, co mají vlci okolo, snad to byl nějaký drahokam, který se tu Smrti zatoulal?
„Vždycky si myslí, že vtipkuju, když jim tvrdim, že je zabiju!“ rozneslo se prostorem. Zvonivý, ale pro uši bolestivý hlas mě donutil ucuknout. Rozhlíželo jsem se okolo, zrak mi těkal od jednoho místa ke druhému, ale Smrt jsem nikde nevidělo. „Chceš patřit mezi ty, kdo tu leží?“ ozval se hlas.
„Ne,“ řeklo jsem krátce, mnohem slabším hlasem než Smrt. Nepřestávalo jsem se rozhlížet, ale nikde jsem nespatřilo jediné zelené oko. „Tak proč lezeš do mé svatyně?“ odsekla a její hlas se roznesl v ozvěně, která přehlušila i déšť venku.
„Minule jsem tě žádalo o sílu,“ řeklo jsem, „abych mohlo pomoct ostatním.“ A už jsem chápalo, že to bylo k ničemu a nebyl to žádný hrdinský čin, pouze pošetilost. „Ale teď chci něco jenom pro sebe. Ne pro nikoho jiného na tomhle světě,“ zvolalo jsem s nalezenou odvahou. Smrt nějakou chvíli neodpovídala, pak se zasmála, „seš tak divná věc!“ hihňala se, „jak že ti venku říkaj?“ zajímala se. Nechtělo se mi říkat vlastní jméno, ale nechtělo se mi Smrt jakkoli naštvat. „Makadi,“ řeklo jsem krátce. „A tentokrát seš ten Makadi, ta Makadi nebo jak?“ V jejím hlase jsem slyšelo odpor. Stejný odpor jako od všech na světě, ale někteří ho lépe dokázali skrývat, ona to neměla zapotřebí. „To,“ řeklo jsem krátce.
Očekávalo jsem smích. Tak hlasitý a vysoký, že mi z toho prasknou ušní bubínky, ale nic nepřicházelo. Kromě bubnování deště venku a praskání ohně bylo ticho. Až mi to ticho vadilo, netušilo jsem, co s ním mám dělat. „Tenhle svět mě stvořil jako samce, ale jiní ze mě udělali samici a společnost mě vždycky měla za stvůru. A teď chci, aby konečně bylo po mém a bylo jsem tím, kým chci být,“ řeklo jsem. Udělalo jsem krok dopředu, odkud jsem si myslelo, že jde hlas Smrti, ale ta mohla být kdekoli. „A já nechci spadat ani do jedné škatulky,“ ukončilo jsem svá slova a hned poté cítilo nervozitu a strach. Donutilo jsem se netřást, nedýchat tak moc nahlas a jenom čekat, co Smrt řekne nebo udělá.
„Nikdy nezplodíš potomky,“ řekla z jedné strany, za kterou jsem se otočilo, „nikdy nebudeš v očích jiných normální,“ přišlo z jiné a i tam jsem otočilo hlavu, „nikdy nebudeš něčím, co by společnost přijala,“ dodala jako poslední.
Zhluboka jsem se nadechlo. Vědělo jsem to, ale já nechtělo být přijato ostatními – já chtělo být přijato svojí osobou. Jenom jsem beze slova přikývlo a zavřelo přitom oči, protože jsem očekávalo bolest. „Uteč, pokud si to nepřeješ,“ zašeptal hlas, o kterém bych přísahalo, že je ihned za mnou. Neotáčelo jsem se, neotevíralo jsem oči, ani jsem se nehýbalo, jenom jsem čekalo, co přijde dalšího.
Byla to bolest, kterou jsem očekávala. V podbřišku a tříslech, jako kdyby mě tam někdo drtil, trhal a pálil. Nedovolilo jsem si však vydat jedinou hlásku, pevně jsem zatnulo zuby, sklonilo hlavu a pokusilo se drápy zatnout do země, ale neočekávalo jsem, že další bolest ještě přijde v hrdle. Snad se ho Smrt pokusila vytrhnout bez toho, aby na mě vůbec sáhla. Bylo to horší než moře, které mě požíralo, když mé tělo neexistovalo. Nedovolilo jsem si ale brečet, řvát, vydat jakoukoli hlásku, která by zpochybnila to, že tohle je to, co skutečně chci. Ani Smrt nevydávala jedinou hlásku, celou tu situaci zamlžoval pouze déšť a zelený oheň.
Bolest skončila tak rychle jako začala. Z hrdla se mi vydral krátký bolestný výdech a podlomila se mi kolena, která se roztřásla. Všechno se mi zároveň zdálo stejné, ale přesto... byl celý ten pocit úplně jiný? Hlavu jsem mělo stále sklopenou, otevřelo jsem oči a muselo se podívat, ale... Nic. Přesně to, po čem jsem toužilo. „To Makadi,“ ozvalo se v dálce a slyšelo jsem tam pošklebek, který mi nevadil. Zvedlo jsem hlavu, dívalo jsem se okolo sebe, ale Smrt stále nikde v dohledu. Jediné, co jsem vidělo, byla ta spodní čelist, pod kterou se schovával drahokam. Přešlo jsem blíž, odhrnulo tu čelist a sklonilo hlavu k drahokamu na provázku, když se ozvala Smrt.
„Kradeš to, co patřilo jiným?“ odsekla stroze, ale vlastně v tom byl slyšet i pohrdavý smích. „Už mu k ničemu nebude, ne?“ zeptalo jsem se, krátce zvedlo hlavu a pokoušelo se ještě jednou Smrt najít, „Musíš tu mít krásnější šperky než je tenhle,“ dodalo jsem, protože jsem chtělo nějak polichotit, aby mi ho dovolila vzít. „Tisíce hezčích,“ řekla hrdě, „radši s nim vypadni, nesedí mi do kolekce,“ dodala. Na tlamě mi škubl jenom krátkej úsměv, kterej tam neměl co dělat. Čaplo jsem tu věc do zubů a chvíli couvalo, než jsem se otočilo a vypadlo do deště. Bez myšlenky na to, že jsem okradlo mrtvého. Stejně mu to už k ničemu nebylo.

//Jedlový pás

//Západní galtavar

Les mi poskytl alespoň malé útočiště před deštěm. Srst jsem mělo promáčenou na kost a i přes větve na mě dopadalo poměrně velké množství kapek, ale jakákoli skrýš byla lepší než žádná. Přes tmu jsem ani pořádně netušilo, kde se nacházím, les byl jenom černý a poznalo jsem akorát to, že jsem mezi jehličnatými stromy.
Šlo jsem více do středu, hledalo nějaké místo, kde se schovat, než celé tohle počasí přejde, ale nevidělo jsem jedinou noru, kořeny, pod které by se dalo zalézt nebo hustěji postavené stromy, kde by tolik kapek nepadalo. Až po nějaké době, kdy jsem hlouběji a hlouběji kráčelo do lesa, se mi podařilo narazit na skálu, která by mohla obsahovat nějakou menší jeskyni, ale... Zastavil mě pach. Nepříjemný pach, který jsem už jednou cítilo a spojovalo jsem si ho s jedním stvořením, které jsem už nikdy nechtělo vidět. Zarazilo jsem se, hrdlo se mi stáhlo a s ocasem mezi nohama jsem zvedlo pohled k vysokým kamenům, které mě měly navést do chřtánu Smrti. Kam jsem se to zatoulalo? nechápalo jsem. V levné zadní noze jsem cítilo třes a udělalo jsem krok vzad, než jsem se zarazilo. Hledělo jsem do vchodu do jeskyně, který byl skrytý v hustém dešti a napadalo mě – co když mi s tímhle Smrt pomůže? Předtím nechtěla a vyhnala mě k Životu, ale nyní? Třeba... třeba dokáže stvořit něco, co bude světu připadat odporné a nepochopitelné. Nebo se ráda bude podílet na něčem tak směšném. A pokud ne, třeba vše ukončí, napadlo mě, než jsem udělalo krok vpřed.

//Zřícenina

//Mahtae sever

Obloha byla černá jako uhel po celý den. Slunce jako by neexistovalo a všechno ovládalo jenom ošklivé černé počasí a studený ostrý déšť, který se k večeru spustil a bubnoval mi do tělo, které procházelo přes otevřenou planinu. Přišlo mi, že každá kapka mě má složit k zemi a nedovolit mi vstát. Ale nějak jsem šlo. Plazilo jsem se okolím, ve kterém už budu navždy samo a nemělo jsem kam jít, za kým se obrátit, prostě... jsem se odsoudilo k samotě tím, že jsem nechalo svět, aby si se mnou hrál, jak se mu jenom líbilo.
Nemělo mi to ale být jedno? Však na tom nezáleželo. Mohlo jsem jít, kam jsem chtělo, neohlížet se k jiným a vědět, že nikomu nebude záležet na tom, že zrovna já jsem zmizelo z jejich životů. Beztak o to nikdo nestál a ani si nevšimnou, že jsem pryč. Bylo to prostě jedno.
Vadil mi jenom ten déšť, který do mě vrážel. Srst jsem mělo mokrou, bylo mi chladno a bouřka nebyla vůbec příjemná nad hlavou. Zamířilo jsem proto k nějakému lesu, kde se alespoň trochu budu moct schovat pod stromy, aby na mě tolik nepršelo, než tohle děsné počasí přejde.

//Jedlový pás