Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Srdce, které v nic nedoufá, je lehké potěšit. Protože vše je nečekané, nové a hlavně kouzelné, aby to potěšilo. Třeba i jenom to, když někdo nazve přítelem osobu, jako jsem zrovna já. Nicotný tvor, který se pokouší prohrabat si místo ve svém životě a najít v něm alespoň trochu smyslu, který nebyl ztracen, protože nikdy nebyl. „Budu se těšit,“ zachraptělo jsem s nervózním úsměvem a sledovalo přitom hnědého vlka, který pronášel slova, která jenom těžko někdy znova uslyším.
Ale pak už bylo načase jít. Vydat se po vlastních stopách, protože se tímhle naše cesta rozpojila a mě to tížilo. Bylo vzácné najít někoho, kdo by se mnou šel dál, kdo by se neotočil a neodešel a opustit takového bylo... skličující. Ale život takový byl. Prostě se muselo jít dál nehledě na to, co jeden chtěl. A já toho zrovna nechtělo moc.
Sledovalo jsem Altaïra odcházet. Netušilo jsem, kam se vydat dál, ale někam to zkrátka mělo být, takže... jsem se prostě zvedlo a šlo iným směrem, než šel on. Jinak to ani vybrat nešlo.

//Midiam přes Kaskády

Ani s večerem déšť nepolevoval. Možná naopak sílil? Těžko říct, ztrácelo jsem se ve všem, co se okolo dělo a ani jsem netušilo, jak vnímat, jak se svět mění. Nejspíše k horšímu. Možná končil a mně tak nebylo souzeno zkusit si život o samotě tak, jak to asi vždycky mělo být v těle, které mi poprvé za život sedělo. Žádné divné vnitřní pocity, že je něco špatně. Všechno bylo takové, jaké to mělo být.
Můj špatný lov nezůstal bez poznámky. Poníženě jsem sklopilo hlavu k zemi a raději na to neodpovídalo. Byla to chyba, to jsem tušilo, ale... dokud jsem se mohlo nažrat, vše bylo v pořádku, ne? Posadilo jsem se na zem, ušák mi ležel mrtvý u nohou a bylo načase se nažrat. „Myslím, že ty hory poblíž jsou plné jeskyní,“ zamumlal jsem zamyšleně a poukázalo tlapou k horám, které se nad námi skláněli z jedné strany. Minimálně mi jejich vzhled přišel povědomí, ale pokud to tak bylo, stále jsme byli blízko Borůvkové smečky a... tam jsem se prostě nemělo vracet.
Tlapou jsem otočilo zajíce, prohlíželo si ho a přemýšlelo, kde začít. Ani jsem nezvedalo hlavu k hnědému medvědovitému vlkovi, který začal mluvit. Tedy, při určitých zmínkách jsem k němu hlavu zvedlo a cítilo, jak se mi z toho krabatí svaly. Jako partnerka? napadlo mě. No, bylo logické, že jiní měli partnery, někoho okolo sebe. Ne každý se pokoušel vyhrát první cenu podivnosti a nechutnosti. Kde by s ní chtěl zůstat, zopakovalo jsem si po něm hořce a otočilo hlavu do strany. Proto chtěl znát smečky? dodalo jsem si pro sebe s dlouhým výdechem. „Chápu,“ brebtlo jsem do toho s přikývnutím. „Ale... asi byste se měl chvíli zdržovat od severu a sopky. Než tohle všechno ustane. Pokud to ustane,“ poradilo jsem. Třeba ne, třeba ten svět prostě skončí.

//Východní hvozd

„Myslím, že bude stačit ten zápach ze sopky, který se nás dlouhé dny nepustí,“ doplnilo jsem k tomu. Pach spáleného a rybiny by byl asi konečnou. Ani jeden ten pach nebyl zrovna příjemný, jeden štípal v nose, ten druhý se zase vtíral nepříjemně do mozku a dohromady by to už bylo relativně na pozvracení.
Nepřipadalo mi, že je nejmoudřejší vyjít někam ven mimo stromy, kde na nás bude dopadat déšť, ale zase bylo lehčí najít jídlo někde mimo úkryt lesa, kde by bylo horší prokličkovat mezi stromy. Na krátko jsem zvedlo pohled k nebi. Déšť padal a na jedné straně od nás byly vysoké hory, které nás částečně chránily před neduhy počasí. Z druhé strany stromy a trochu mi přišlo, že jsme tu tak nějak uvěznění. Nebo možná chránění?
Z přemýšlení mě vytrhl až Altaïr. Střihlo jsem ušima, pohledem cuklo k němu a pak poníženě do strany, kam jsem udělalo i několik kroků. Teorie lovu mi šla, chápalo jsem to, ve své hlavě bych ulovilo i medvěda, ale reálně? Byl to problém.
Chtělo jsem se vzdálit co nejvíce to šlo, aby moje selhání nebylo vidět. Altaïr něco našel. Slyšelo jsem to a vidělo ho i vyběhnout. Na sucho jsem polklo, nervózně mrsklo ocasem a rozhlíželo se okolo. Jeho útok vyplašil jiné, kteří běželi opačnou stranou a mohlo jsem se je pokusit chytit. Tak dobře, vydechlo jsem nervózně a vyběhlo.
Déšť mě bičoval do těla a vysoká tráva mě pleskala do těla. Špatný den na zkoušku lovu, ale co jsem mohlo dělat? Hlad mě už ničil a nemohlo jsem se z toho jenom tak vymluvit.
Jakákoli znalost lovu se mi vytratila z hlavy, netušilo jsem, co vlastně dělat, jak chytit zajíce, který se pokoušel uniknout. Mělo jsem ho zakosunout, vědělo jsem to, ale přesto... jsem to udělalo trochu jinak. Prakticky jsem ho zalehlo, ozvalo se nepříjemné křupnutí a mě bolelo na hrudi. Zabilo jsem to? nechápalo jsem, pomalu vstalo a hledělo na ušáka, který byl mrtvý, ale... kdo ví, jak moc ho ta smrt bolela. Fajn, polklo jsem, chytilo ho do zubů a otočilo se. Hnědý vlk už seděl na místě, nikam se nehnal a očividně už i něco svého měl. Třeba to neviděl? napadlo mě a šlo za ním. Nebo jsem v to doufalo.

Skrze kapky k nám začal doléhat déšť. Nejdříve jsem ho ani moc nevnímalo, ale po chvíli mi přišlo, že ten déšť je nějaký divný. Vzduch voněl zcela jinak, spíš se to dalo označit za smrad. Mohla za to všechno ta sopka? Nejspíše ano. Oklepalo jsem se, chtělo jsem tu vodu ze sebe dostat, ale pršelo i nadále a nemělo jsem šanci se tomu pořádně vyhnout, pokud nenajdeme nějakou skrýš, kam by se dalo schovat.
Určitě je dobrý lovec, poznamenalo jsem si pro sebe. Připadalo mi to až jako hloupost ptát se jiných, jestli umí lovit. Však se o sebe museli nějak postarat, nemohli parazitovat na jiných jako já... Což jsem vlastně dělalo i v téhle chvíli, kdy jsem chtělo využít toho, že Altaïr něco uloví a určitě se mu zželí červeného chudáka, který nemá nic k jídlu.
„Ušáci jsou taky dobří,“ pousmálo jsem se na to nervózně. Jeden ušák by byl víc než dost pro někoho, jako jsem bylo já. Cokoli, co se dalo sežrat bylo dostatečné. I kdyby to mělo být jenom ovoce, které zaplácne žaludek, ale nebude mít žádnou speciální výživovou hodnotu.
„Nejsem moc vybíravé,“ odpovědělo jsem, „sežeru snad cokoli, ale... ryba by to asi nutně být nemusela. Vadí mi, jak mají hodně kostí.“

//Vřesový palouk

Tělo mi stále říkalo, ať se pohneme dál, nezastavujeme, pokračujeme, ale hlava říkala, ať jsme na místě. Byl to vnitřní boj, který zatím vyhrávala hlava, což bylo divné, obvykle u mě vyhrávalo pomyšlení na útěk před zlými věcmi. Měním se? napadlo mě. Ani jsem netušilo, zda mě to těší nebo ne, bylo to příjemné stejně jako strašidelné.
Bylo dusno, špatně se mi dýchalo, protože jsem cítilo nakyslý zápach sopky, který jsem poprvé cítilo v zimě při hře se Sineád. Ale tohle už najednou nebyla hra, byl to děs, který přinášela probouzející se sopka, která dávala jasně najevo, kdo je tu pánem. Obloha byla zahalená jejími černými výpary a zdálo se, že to bude už podruhé, co bude slunce zakryto. Co za to mohlo předtím jsem netušilo, ale teď to byla práce sopky.
„Už ani tu není vzduch zrovna nejlepší,“ hleslo jsem k Altaïrovi ponuře. Kdybych vědělo, kde jsme, třeba bych nás dokázalo dovést někam, kde je lépe, ale bylo jsem úplně ztracené a ani jsem si nebylo jisté, zda jsem tímhle místem někdy procházelo. Ale asi bylo lepší se držet v lese než na volném prostranství.
„Určitě,“ vyhrklo jsem k lovu. Hlad mě trápil zrovna tak, ale moje lovecké zkušenosti? Těžko říct, jak jsem na tom bylo. „Jste dobrý lovec...?“ zeptalo jsem se opatrně. I když k čemu? Každý by si měl ulovit své jídlo a jestli neumí lovit on, budem žrát možná kůru stromu.

//Kierb

Pohltil nás hustý les. Otřesy byly sotva znatelné, možná jsem si je i nalhávalo, ale sopka byla mimo dohled a snad se dalo i říct, že jsme daleko a v bezpečí. Říct to o jiných vlcích se nedalo, Borůvkový les třeba ležel docela dost blízko té sopce, ale... mohlo mi na tom záležet? Mělo by, znalo jsem odtamtud vlky, přestože jsem se tam nikdy nechtělo vrátit a tu smečku jsem nechalo za vlasními zády a nechtělo se tam nikdy vrátit. Chtělo jsem si najít nějaké vlastní místo, které si nazvat domovem a to i v případě, že se odsoudím k nekonečné samotě, která mě bude ubíjet, ale zrovna tak mě osvobodí od všeho.
„Ano,“ řeklo jsem s nervózním úsměvem, „na jihu jsem snad nikdy nebylo,“ dodalo jsem. Pomalu jsem zvolnilo krok, na chvíli se i zastavilo, protože jsem si chtělo oddechnout od toho chvátání daleko od sopky. Nejraději bych uprchlo ještě dále, ale zatím jsem se cítilo v bezpečí.
Na pár chvil jsem stočilo zrak jinam, koukalo jsem se po okolí a zpozornilo při otázce co já. Střihlo jsem ušima a následně i pohledem k vlkovi a chvíli mlčky zíralo. „No, já,“ vykoktalo jsem, protože jsem úplně netušilo, co říct, „nemám žádné povinnosti. Jenom vůči vlastí osobě,“ dostalo jsem ze sebe slova, která možná nedávala ani žádný smysl. Pokud nebude vadit, tak... bych rádo zůstalo s Vámi?“ vysoukalo jsem ze sebe s obtíží. Protože jsem si hned přišlo jako parazit.

//Sopka

V hlavě se mi donekonečna ozývalo to, jestli za tohle můžu já se Sineád. Byly to už měsíce, co jsme dělali hlouposti a házeli kameny do sopky, ale třeba její probuzení trvalo jenom mnohem déle, než jsme si mohli myslet? A možná to bylo jenom dílem náhody, ale tak či onak, břicho se mi nepříjemně svíralo, bylo mi špatně a nechtělo jsem na to ani trochu myslet. „Uvnitř láva byla, ale zčernalá,“ hleslo jsem k prohlášení Altaïra. Nechtělo jsem ale k tomu říkat více, jenom jsem se chtělo co nejvíce vzdálit od sopky a dělat, že to místo neznám a za nic nemůžu. „Ne po dobu, co jsem tu,“ dodalo jsem nejistě. Bylo jsem si ale docela jisté tím, že kdyby se někdy probudila, někdo by mi o tom řekl. Třeba Wizku, která tu byla déle a k sopce mě jako první zavedla.
Od sopky jsme hnali k řece, Altaïr ani tolik nespěchal, ale mně se chtělo letět na druhý kraj světa a proto jsem ani moc nezpomalovalo, když dál mluvil. Naopak jsem se pokoušelo nenápadně hnát vpřed. „Aby něco stihla nabídnout, když se sopka probouzí,“ dodalo jsem k tomu docela pesimistickým tónem. Rozhlíželo jsem se okolo sebe, nějaké pamatování si okolí u mě bylo marné, nepamatovalo jsem si nic, ale lepší jít někam než nikam. „Bylo jsem u nich už prárkrát a není to nic úplně příjemného,“ odpovědělo jsem vlkovi a zabočilo směrem k jednomu z lesů.

//Východní hvozd

„Rozumím,“ špitlo jsem. „Bylo mi divné, když mi tady o tom vlci řekli, ale... spíše to u mě pak přešlo ve strach, že by někdo takový měl existovat,“ přiznalo jsem tomu vlkovi, i když to byla informace, kterou jsem si nejspíše mohlo nechat pro sebe, protože ho nezajímalo, že jsem neskutečným poserou. Jeden se s tim ale rychle smíří, že existují. Pár vlků barevnými kožichy, křídla, magie, o kterých jsem nikdy neslyšelo a další důvody – třeba obrovští slimáci. V téhle zemi byla magie a věřilo jsem, že za to mohou ti dva. Jenom mi moc nedocházelo, proč vlastně tak dva mocní vlci žijou někde sami opuštění. Kdyby chtěli, mohli by vlastně vládnout všemu okolo, i prostým vlkům více, než to dělají teď. Mohli by si je k sobě poutat v pomyslných smečkách, kde by byli na jakési pozici alfy. Kdyby něco takového měla Smrt, u které jsem věřilo, že to je jistější, asi by to bylo žití v bídě a s cílem jenom vymlátit ostatní. Ostatně u sebe měla kostry zemřelých, brala si jejich cennosti a ty ošklivější byla i ochotná dát. Vlci v její blízkosti by skutečně nemohli čekat, že si budou žít v blahobytu nebo v nějaké prosperitě. Spíše by to bylo válka o každé místo a jídlo.
Přišlo mi, že slova Altaïre jsou až nepříjemně směřována ke mně. Trochu jsem se u toho ucuklo, ale zkoušelo jsem na to více nereagovat. Jenom jsem přikývlo, že tomu rozumím, ale nechtělo jsem se tomuhle věnovat. Smečka už pro mě byla historie, kterou nemělo smysl řešit.
„Smrt má ráda třpytivé kameny, čím více, tím ochotnější je něco udělat. A Život... ten chce jenom květiny. Nevím proč. Asi by dával moc jenom tak, ale takhle alespoň symbolicky něco od vlků dostává,“ pokrčilo jsem nad tím rameny. Život byl prostě podivín.
Zápach ze sopky mi začínal pomalu lézt na mozek. trochu mě i začínala bolet a do tlap se mi opíral nepříjemný žár, který tu v zimě nebyl, když jsem tu bylo se Sineád. Přišlo mi to docela divné a byl k tomu podstatný důvod, protože přišly otřesy. Podívalo jsem se dolů k zemi, která se chvěla a nevšímalo si oblohy, odkud přicházelo nebezpečí, ze kterého mě zachránil hnědý vlk silným nárazem. S heknutím jsem dopadlo na zem, ale mnohem lepší, než skončit pod šutrem. Uši jsem stáhlo vzad a hlavou cuklo k sopce, která se chvěla a zlobila víc než tehdy v zimě. Na sucho jsem polklo a skoro jsem ani neslyšelo popohánění, ať se pohnem pryč. „Jdem,“ souhlasilo jsem se škrábáním na nohy a mazáním pryč.

//Kierb

Celé to bylo divné. Minimálně o tom mluvit s někým, kdo s magií nijak nepočítal, protože tam, kde žil, očividně moc silná nebyla. Ale tak to snad muselo být všude, protože jsem si nepamatovalo, že bych magii taky více poznalo. Vlci ji měli, oči se jim zbarvovaly a dokázali říct, kterou mají, ale pokud se pokusili o její použití, vždy se jednalo o slabé záchvěvy. Možná k tomu potřebovali více tréninku, ale tady tohle dokázal vyřešit Život se Smrtí, kteří magie a sílu dávali jedna báseň za nějaké květiny a drahé kameny. Logicky mohli z to, že v tomhle kraji je magie silnější, častější a vlci nemají vždy jen jednu, ale proč prostě jenom na tomhle jednom místě? V čem tenhle svět byl tak moc jiný, že mu dali sílu. „Nevím, odkud berou svou sílu, ale vidělo jsem je – oba,“ odpovědělo jsem nejistě Altaïrovi, i když jsem vědělo, že takhle to bylo a nevymýšlelo jsem si. „Zní to divně,“ uchechtlo jsem se nervózně se skloněním hlavy, „taky mi to přišlo divné, ale jsou skuteční a i mně pomohli a... Nejenom mně.“ Netušilo jsem, co jiného k tomu říct, takže jsem větu jenom tak utnulo a zvedlo zrak zpátky k hnědému vlkovi. Bylo to poprvé, co jsem něco takového vysvětlovalo a už jsem znova ani nechtělo.
Kdybych mohlo, zrudlo bych ještě více, ale místo toho mi jenom cuknul úsměv, „děkuji.“ Byl asi první, kdo ten kožich okomentoval. Nebo minimálně první, kdo o něm řekl něco pozitivního a na tom mi záleželo, protože to byla změna všeho toho, jak vypadám.
Zajímalo ho také to, jak se chovat k Bohům a to byla docela důležitá otázka pro toho, kdo by je snad někdy chtěl vidět. „Říkají si Život a Smrt. Nežijí na jednom místě, vastně docela daleko od sebe a jejich jména říkají docela hodně. Smrt se ráda vysmívá, nemá ráda neúctu a chce vše jen pro sebe a nemělo by se jí moc odmlouvat. Život je... zvláštní. Zdá se hodný a bydlí na krásném místě, ale v jeho blízkosti mi přišlo, že nikam nepatřím a mělo bych zůstat jenom u něho. Nevím proč.“ Tak mi to ostatně kdysi říkala i Wizku a byla to docela pravda, když jsem u něho poprvé bylo. Ale nebylo to až tak tragické, jak jsem čekalo.

Připadalo jsem si trochu jako blázen, i když jsem vědělo, že jím nejsem. Magie existovala, okolí jí bylo doslova přeplněné a všude se mohlo něco magického vylíhnout. Tak proč mě zase tížil ten divný pocit, že říkám něco špatného, v jeho očích jsem za naprostého blázna a nedokážu se donutit k tomu, abych věřilo slovům, která říkám? Na sucho jsem polklo a netušilo, co říct. Magie existuje. Nic jiného třeba nebylo.
Chápalo jsem, že svět je velký a ne všude se magie může vyskytovat. Samo jsem ji nikdy pořádně necítilo, jenom jsem o ní vědělo a všímalo si toho, že někteří vlci díky ní mají zbarvené oči a zde jsou dokonce i podle ní barevní. Také tu byla silnější a vlci jich měli více, ale nechápalo jsem pořádně proč. Tohle místo bylo magické, žilo tu mnoho divných druhů, záhad a snad všechno se muselo točit okolo Života a Smrti. Byli zde, nikde jinde. Poprvé jsem o nich slyšelo zde a hádalo jsem, že kdybych o tom řeklo komukoli jinému, akorát by se mi vysmál. Snad i Altaïr by to bral jako pouhou pohádku a přešel by to možná tak se smíchem. V čem je magie tohohle místa? zopakovalo jsem si jeho otázku a podívalo se k vrcholku sopky, která se v zimě vztekala z padajících kamenů do jejího nitra. „Myslím, že za to mohou dva... vlci,“ hleslo jsem nejistě a otočilo zrak k Altaïrovi. „Vím, že to zní divně, ale jsou to... Bohové. Mocní a kouzelní vlci, kteří umí magie dávat. Ale ne jenom magie.“ Každou chviličkou jsem se cítilo trapněji a trapněji, jak jsem se to snažilo vysvětlit, ale však přesně takhle to bylo.
Hnědý vlk poukázal na moje nohy. Ty, které byly nepřirozeně zelenomodré a znázorňovaly hvězdy na obloze. Sklopilo jsem ke svým nohám hlavu a přitom se dívalo i na červené tlapky. „Dal mi je jeden z těch Bohů, protože jsem ho žadonilo o to, aby,“ zarazilo jsem se. V krku se mi vytvořil knedlík, který mě varoval, že mám mluvit o něčem citlivém, za co se stydím. „Abych získalo trochu sebedůvěru, když budu vypadat pro jiné zajímavě.“ Bylo to venku a stále to bolelo. „I ta červená srst je jeho prací,“ dodalo jsem polohlasem. Zabahněný ošklivý Makadi měl být pryč, ale místo toho zůstal akorát v červeném.

//Aina

Chybělo mi jenom poslouchat. Vnímat, co jiní říkají, jaké emoce vkládají do slov, když mluví o obyčejných věcech, vzpomínkách, zážitcích a myšlenkách. Nutilo jsem se mluvit, ale tady jsem poznávalo, že jsem skutečně poslouchač a ne vypravěč. Neumím do slov vkládat hloubku a cit, který by jiní chtěli, nevím, jaké detaily potřebují znát.
Líbilo se mi poslouchat toho vlka. Nemluvil o sobě, ale o ostatních věcech. Možná kvůli tomu, že jsem ho k tomu vyzvalo, ale vždy to mohl stočit k sobě. Neudělal tak. Všechny ty věci mi ale přišly neznámé, cizí a nemělo jsem ani čas si představovat, co všechno to je, jaké věci to obnáší, ale mohlo jsem se nad tím zamyslet později. Teď mě napadalo akorát to, že můj vlastní život je prostý a obyčejný. Bez zvyků, o kterých by jiní mohli vyprávět, bez krásných míst, na která by si někdo pamatoval. Ale vlastně jsem ani moc nestálo o zajímavý život, protože bych o něm stejně nedokázalo vyprávět. Chtělo jsem jen poslouchat o těch cizích.
Zarazilo mě však, když naznačil, že v čáry nevěří. Nebo spíše nechápal, že já ano. Zastavilo jsem se, byli jsme kousek od řeky a otočilo jsem se čelem k Altaïrovi. Hlavu jsem sklonila ke svým nohám, k těm zeleným tenkým čárkám a tečkám ve své srsti, které se podobaly hvězdám na obloze. „Věřím,“ řeklo jsem se zvednutím hlavy. Podívalo jsem se mu do očí, jenom krátce, ale už tak jsem vědělo, že jsou zlaté jako letní slunce. Mohl magii neznat, mohl ji pouze popírat, protože nepoužíval tu vlastní, ale mohlo jsem ho soudit? Bylo jsem na tom dost podobně v době, kdy jsem dorazilo sem. „Tahle země je plná magie a čárů a vlci zrovna tak,“ dodalo jsem a zhluboka se nadechlo, „i já. Trošku.“

//VVJ

Táhlo mě to trochu k tom, abych se k moři vrátilo. Možná, že když budu za obzor koukat dostatečně dlouho, třeba tam dříve nebo později objevím náznak nějaké země, která leží daleko od této a jak řekl Altaïr, je více či méně jako tahle, ve které už nějakou tu zimu žiju. Ale budou tam vlci jiní? napadlo mě. To bylo asi to nejpodstatnější, co mě mohlo na zemi zajímat, ale... zatím to šlo. Alespoň teď. Nebylo jsem si nejisté sebou, ale ostatními, i když se mi teď podařilo narazit na někoho, kdo by minimálně natolik slušný, aby na to neupozorňoval. Nebo tomu třeba rozuměl, ale to těžko říct.
„Takže jste prošel mnoho krajin,“ konstatovalo jsem krátce na základě toho, co řekl. Lehce jsem se usmálo. Řeklo bych, že jsem toho samo dost prošlo, poznalo kraje, než jsem došlo až sem, ale nikdy se mi nepodařilo poznat mnoho vlků, protože mě od nich drželi dost daleko. „Měli někde nějaké zajímavé zvyky?“ zajímalo mě. Chtělo jsem vědět vše, chtělo jsem, aby mluvil dál a já mohlo jenom poslouchat, protože mi to šlo a protože mě to bavilo. Nechtělo jsem tolik mluvit, protože jsem poté ani nemělo o čem, jak jsem toho v životě moc nezažilo. „Kouzlo téhle země je... rozsáhlé,“ konstatovalo jsem, „a kouzla tu jsou stejně tak rozsáhlá.“
Šli jsme okolo jezera, sopka se tyčila někde v dálce, ale ještě před ní byla řeka. Malá, ale páchnoucí, na pohled nepříjemná věc, která mě zastavila. Nakrčilo jsem nad tím nos a trochu zatřáslo hlavou, když mě ten pach udeřil do čenichu, ale jít dál znamenalo zbavit se toho pachu co nejdříve.

//Sopka

Souhlasně jsem přikývlo. Tenhle kraj nabízel snad vše, každý vlk si tu našel nějaké svoje místo, které mu vyhovovalo a bylo jedno, jestli to měla být vysoká hora, hustý les, kam skoro nesvítí slunce, možné, pláže, louky plné barevných květin. Dalo se tu najít snad vše, co si mohli vlci přát. Snad za to mohla celá ta aura okolí, fakt o existenci Bohů, kteří to tu drželi a vytvářeli tak vhodné místo úplně pro každého. Minimálně takové místo jsme před lety hledali s Lilith. „U moře je klid, moc vlků tam nechodí,“ řeklo jsem Altaïrovi krátce. Ticho bylo občas vítaným přítelem, kterého si mnozí nevážili, protože v něm viděli spíše věznitele. Mohlo být obojím, záleželo jenom na okolnostech. „Občas mě napadá, co asi leží za ním,“ dodalo jsem jenom polohlasem, protože to bylo jenom takové prohlášení do neznáma, které nebylo podstatné.
Očima jsem sjelo po vodě, která odtékala z jezera do řeky. Ta řeka se následně vleje do moře a poté kam? Kde ta obrovská plocha končí a co je za ní? Z těch myšlenek mě však vytrhnul hnědý vlk. Stočilo jsem k němu zrak a poslouchalo, jak mluví o moři. O útesech, zatopených jeskyních a drahokamech, které zdobily okolí. Mohlo jsem si to místo představovat všelijak, ale určitě se nevyrovnalo tomu, jaké bylo ve skutečnosti. Uši jsem lehce stáhlo dozadu. Protože popis krásy byl narušený rázem tím, že to místo bylo i nebezpečné a vzalo si životy mnoha, kteří nevzali v potaz nebezpečí toho místa. Napadala mě akorát otázka – tak proč tam chodili, když to bylo nebezpečné? Ale odpověď byla víceméně jasná. Chtěli to vidět a mysleli si, že zrovna jim se nemůže nic stát. „Pokud neposlouchají ty, kteří mají dobré úmysly, není jim pomoci,“ zareagovalo jsem k jeho posledním slovům. „Ale... narodil jste se tedy u moře, že? Nebo někde blízko. Asi to nebylo stejné moře, jako máme zde,“ dodalo jsem zamyšleně s několika kroky, „nenapadlo by mě, že jich existuje na světě víc, když jsou tak velké.“

//Aina

//Kopej, kopej, zapomínám

Lehce jsem se usmálo, když tak udělal i Altaïr. Jeho společnost byla příjemná, klidná, nemělo jsem z toho žádný divný pocit v žaludku, který by mě neustále nutil otáčet se, jestli je všechno v pořádku a není na mě nějaká chyba. Možná byla a určitě byla i viditelná, ale pokud ji viděl i on, neupozorňoval na to a nechal si to pouze pro sebe bez toho, aby jeho výraz naznačoval jakékoli nechutenství.
Vyprávěl o jezeru, které nedávno viděl. Rozsáhlé, možná i nekonečné? Vlny, které se tříští o břeh a písek, který se rozkládá všude okolo? A voda, která slaně vonila a zrovna tak i chutnala? „Moře,“ hleslo jsem po jeho popisu, „jedno takové je i v téhle zemi,“ dodalo jsem. Na jeho konec nelze dohlédnout, slunce se za ním k večeru sklání a kdo ví, jakou zemi nadále osvětluje. „Zrovna nedávno jsem u něho bylo,“ dodalo jsem už spíše jenom navíc, když nebyla potřeba to vůbec říkat.
Vždy mě nějakým způsobem zajímalo, co zažívali jiní, protože můj vlastní život se mi zdál prostý a nudný. Takhle jsem mohlo zjistit, jaké životy vedly jiní, než přišli do téhle země, ale vědělo jsem, že mi do toho tolik není. Ne každej o tom rád mluví, protože se nedějí jenom dobré věci, ale to mohou vynechat, když mi do toho nic není. „Co jen chcete říct,“ hleslo jsem s mírným úsměvem. Ať řekne to, co říct chce. Pokud mu vadí mluvit o jejich vůdci, může ho zcela vynechat a vyprávět pouze o místech, které viděl, o lovech, které se mu povedly. Jenom to, co chce říct. „Můžeme se mezitím posunout dále,“ navrhlo jsem, „pomalu.“ Žádný spěch a honička, jenom se pomalu posouvat podél jezera a případně někam dál, kam nás nohy zanesou. Třeba i k nějakému zajímavému místu.

Posadilo jsem se na zem s pohledem na jezero. Mělo jsem docela problémy s tím, abych stále na někoho koukalo a upřít pohled k jezeru bylo jednoduchým řešením tohohle problému, o jehož řešení jsem se mohlo pokoušet už léta a bezvýsledně. Můj mozek si navíc skoro každé Altaïrovo slovo bral jako lichotku, kterou to nejspíše být ani nemělo, pouze slušností, ale tak to u mě nefungovalo. Vše jsem si bralo až moc a pak akorát přemýšlelo nad tím, že si tohle nezasloužím, protože jsem o ničem.
Donutilo jsem se ale otočit k vlkovi hlavu, když navrhnul, že mu můžu některá místa ukázat, pokud nemám nic důležitějšího na práci. Tiše jsem polklo a jednou krátce souhlasně přikývlo. Následně ale nastala kratší mezera, než jsem něco k tomu řeklo: „Nemám nic na práci,“ řeklo jsem nejdříve a cuklo koutky vzhůru, „rádo něco ukážu.“ Ale co všechno? Mohlo jsem ukázat sopku, kterou jsem chtělo ukázat úplně každému, protože mi to přišlo jako místo, které málo kdo zná, někdo ani netuší, co by sopka měla být, takže ocení, když jim to místo ukážu. Ale není úplně pěkné, pálí do nohou i v zimě a v létě tam jít by mohlo být i trochu o krk.
„Taky jsem větší nevidělo,“ přitakalo jsem s přikývnutím na jeho poznámku o velikosti jezera. Hlavu jsem vrátilo zpátky ke klidné hladině, která se jemně vlnila a odrážela sluneční svit. „Je tu příjemný klid. Snad i kdyby tu byla stovka vlků, každý by si tu dokázal najít svůj klidný koutek,“ proneslo jsem zamyšleně. Cítilo jsem drobné pachy daleko od nás, které sem nesl vánek, ale špatně čitelné a navíc daleké, nezáleželo na nich.
„Můžeme tu chvíli zůstat,“ navrhlo jsem, „než se posuneme dál.“ Sice jsem netušilo, co přesně budeme dělat, protože jsem nemělo toho moc co říct, řeklo jsem snad vše, co jsem o zdejším kraji vědělo. „Třeba tentokrát můžete něco vyprávět vy,“ navrhlo jsem.