Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Březen 5/10

Ještě v době, kdy tam byl Rollo, přišla ještě Lilith. Jedno velké tajemství, které mi nikdy neřeklo odkud je, kým je, proč odešlo, proč přišlo. Nikdy mi to neřekla, ale ona věděla vše. Na tom přátelstvím bylo vždy něco divného, proč o mně se vědělo vše, proč o ní se nikdy nevědělo nic. Bylo jsem špatným přítelem? Určitě ano. Bylo jsem pijavicí, drželo se jí jako klíště, ona musela dělat vše, protože já neumělo nic, i když jsem už dávno nebylo žádným vlčetem. Pouze neschopným dospělým. Našla nám i smečku, dala domov, i když ona z něj musela odejít první, protože... stále nevím. Ale v mojí mysli to bylo z toho důvodu, že se mě potřebovala zbavit, aby byla volná a ne navázaná na to něco, kvůli čemu i na ni hledí skrze prsty.

Březen 4/10

A hned po matce Rollo, objevili jsme se na jeho prahu a on? Sice koukal divně, všichni vždy koukali divně, ale on koukal... méně. Nějak mě přijal, mluvil se mnou, smál se, trávil se mnou čas a dal mi poprvé šanci poznat přátelství, i když moje malá hloupá mysl v to všem viděla něco jiného a dokázalo jsem tak poznat i neopětovanou lásku. Jenže ono mě to ani nikdy nebolelo, protože jsem nechápalo, co láskou má být a nepřišlo mi, že budu mít někdy právo ji poznat. Bylo jsem zkrátka rádo, že tam se mnou byl a moje dny poprvé dostaly barvu. Ale zase se vše podělalo, mohla za to matka, chtěl mě bránit, chtěl mi dát vlastní život, chtěl mi ukázat cestu o mnoho let dříve, než se nakonec stalo... Furt mi chybí. Strašně moc.

Březen 3/10

Dá se začít jinde než u samotného začátku vlastního stvoření, které tak započalo celý tenhle dlouhý monolog a řadu let otázek? Ach, matka. To stvoření, které mi tvrdilo, že mě miluje, že jsem pro ní vše, ale zapomněla mi říct, že by mohla milovat jenom to, kdybych se narodilo jako samice, ne jako samec, kterými opovrhovala, ale já nechápu proč? Co tak strašného ji provedli, že nemohla přijmout vlastního syna a udělala z něj dceru, aby s ním mohla žít? Proč ze mě vždy dělala toho podivína na kterého ostatní koukali s ohrnutým pyskem, že je na něm něco špatně... A proč já nikdy tohle nevidělo? Proč jsem to nechápalo? Bylo jsem hloupé a stále jsem. A ona snad už ani neexistuje. Je hnusné to říct, ale život bez ní je lepší a svět by neztratil žádnou hvězdu, pouze kapku jedu.

Březen 2/10

Jenže se musí takoví vlci najít, co? Ti, kteří nám budou stát za to, abychom v tomhle hnusu nadále pokračovali, abychom se z toho nezbláznili, aby všechno mělo aspoň maličký smysl, který si určíme jako hlavní směr. Stačil k tomu jeden vlk, mohlo jich být více, bylo to jedno, ne všechno potřebuje sto důvodů, stačil ten jeden jediný...
Kdo to měl být? Kdo to měl být v mém život? Snaha o takové už byla, ale nikdo mě nikdy z té mlhy nevyvedl, naopak mě dovedl hlouběji do jejího středu a poté zmizel. Nebo mě vymáchal v bahně, aby mi připomněl, že nemá smysl komukoli věřit, věci vždy budou mnohem mnohem horší mrknutím oka. Napadá mě pět vlků, ti kteří přišli a odešli. Někteří teatrálněji, někteří prostě zmizeli, ale... nejsou tu.

Březen 1/10

Vždycky mi přišlo, ž život byl dříve lehčí. Méně starostí, méně smutku, méně povinností, méně bolesti, méně všeho. Jenže tak to nikdy nebylo, život nikdy nebyl lehčí, jenom my jsme byli méně... nároční. Možná i hloupější, neviděli jsme přes mlhu našeho maličkého světa, kde jsme si mysleli, že je vše v pořádku, protože jsme neviděli přes bílo ten vypálený les, močál, ty vyprahlé pustiny a polomrtvé vlky. A když něco nevidíte, je lehčí to ignorovat. Ale když už stojíte nad mlhou, vše se najednou nahrne a my nevíme, co s tim. No co? Přežít, překonat to, pokračovat dál, neřešit, co za hnusy se okolo děje, protože tam třeba dál bude i něco hezkého, někdo hezký, kdo nás odpoutá od toho kentusu.

„Zničené věci se dají postavit. K lepšímu,“ podotklo jsem, ale otázkou bylo, jestli k lepšímu nebyla lež. Protože já zničeno bylo, rozebráno na součástky, které jsem mohlo spojit do něčeho nového a vynechat ty, které jsem nemělo rádo. Vzniklo ze mě však něco lepšího, co by stálo za zmínku? „Přežívání je divná věc,“ podotklo jsem ještě s delší odmlkou, protože se mi moc nechtělo vrhat do těch myšlenek, ale však... mě to už jednou potkalo. Bublalo to ve mně, stalo se to, skoro jsem už neexistovalo. „Každý den se musíš rohodnout, ž přežívat budeš, každé rozhodnutí bude o tom, že přežívání je cestou a pak? Stačí na to jednou zapomenout a je konec.“ Jednou jsem zapomnělo a skoro skončilo. Ale bohužel jsem si vzpomnělo, jak se to s přežíváním má a pokračovalo. Bohužel? Nevím.
Karoe se chtěla jít projít, nenamítalo jsem, prostě jsem bezeslov s ní vykročilo podél jezera. Země byla rozblácená, stále studená, ale sníh končil a moje barva začínalabýt menší pěstím na oko. A ta hnědá na zemi byla jenom vzpomínkou, kterou jsem mohlo pošlapovat, protože už moje barva bahnitá nebyla, teď byla červená. Červená jako u západu slunce, červená jako u krve, červená jako u vášně, každý si v tom něco našel. „Asi máš pravdu,“ uznalo jsem o mrtvých. Stejně bylo dobře, že Makadi zemřela a Makadi se nikdy nenarodil.
„Jednou mi řekli, že je vítr zbytečný,“ odbočilo jsem trochu od té původní debaty a napojilo se zase na další vzpomínku na svět předtím, „ale jestli vítr umí být a nebýt zároveň, jestli neexistuje... Nedává největš prostor na to, aby si jeden stvořil to, po čem nejvíc touží?“

//Zlaťák

„Co třeba zkusit pro změnu zametat s ostatními?“ ušklíblo jsem se nad představou. Určitě by to byla pomsta světu, který byl tak moc na nic, jak jenom uměl být. „Ale můžeme zůstat u toho, aby si oni nedělali dobrý den z nás,“ dodalo jsem ještě trochu vážněji, že není mým cílem jenom ubližovat ostatním, protože má problém s tím, že to oni do té doby dělali mně. Plánem bylo se takovým vlkům už vyýbat a nezajímat se o ně, i když to znamenalo vyhnout se polovině světa.
Souhlasili jsme s tím, že to zkusíme znova, vybudovat si přátelství, což mě nějak zahřálo u srdce, než hned přišlo bodnutí a zamračení. „Ale já tu tvoji ne,“ namítlo jsem, protože na to Lilith sama poukázala. Nikdy o tom nemluvila, nic jsem netušilo. Všechno bylo vždycky jenom o mně a nikom jiném. „Nikdy si nic neřekla,“ dodalo jsem s pevným zavřením tlamy, abych k tomu nic dalšího neřeklo.
Po tom všem ale tohle bylo... krásné. Začít znovu, vrátit se k přátelství, když jsem roky žilo v tom, že mě Lilith potřebovala odložit a nevrátit se ke mně, protože jsem jenom přítěž. „Změnili,“ přitakalo jsem, „docela si... zmodrala,“ pokývlo jsem k ní. Jakým opakem jsme se stali... Já zčervenalo, ona zmodrala. Ale oba jsme chtěli změnu. Přátelství a... No, já chtělo i lásku. A žralo to ve mně. Samozřejmě ne s Lilith, ale... s někým.

//Plamínek

Zamračilo jsem se. Schovávat emoce bylo rozumné, byla to obrana, bylo to jediné řešení na to, aby mi už nebylo ublíženo. Ale neprojevit emoce? Bylo to... omezené. Přišlo mi, že už ani k nikomu nic necítím, že všechno mnou prolétá jako jarní vánek – možná přinese záchvěv, ale žádné následky, které bych si mohlo pamatovat déle než pár vteřin. Bylo to prázdné. Tak strašně moc. „Nepřijde ti to ale prázdné?“ zeptalo jsem se, protože jsem potřebovalo vědět, jestli je na tom ještě někdo podobně nebo to je můj problém, který jsem ještě neobjevilo, abych ho mohlo vyřešit.
Zima se mi kradla po kůži. Tam, kde byl hněv, kde byl červ, kde bylo vše nepříjemné, ale nemohlo jsem se toho zbavit. A i kdybych to udělalo, asi by mi to chybělo, už nic jiného by nezbylo, jak zmínila Karoe. „Nic,“ pokrčilo jsem rameny. Nebylo by nic, nebyl by nikdo, svět by byl prázdný, mrtvý, opuštěný... Nechtělo jsem to zažít. Chtělo jsem něco cítit. Něco k někomu cítit. Chtělo jsem poznat, jaké to ve skutečnosti je budovat vztahy mezi vlky, ale jak jsem mohlo? Bylo jsem jiné. Když ne na duši, zcela určitě na těle, které se jenom na první pohled mohlo zdát normální. „Furt v sobě držím to, kým jsem bývalo. Pro melancholii, která proudí ze slabého stvoření, které v tomhle světě neumělo přežívat.“ Ta Makadi, ten Makadi... Bylo jich mnoho na jedno tělo a ani jeden nebyl schopen přežít.
Karoe byla větrem. To jediné, co v ní bylo, nafukovalo ji, posouvalo vpřed a dál. Vítr je k ničemu, vzpomnělo jsem si na slova Blueberryho a zuby jsem zaskřípalo. „Vítr je ale svobodný.“

Nechápalo jsem, proč na mě Karoe tak hledí, proč vůbec se mnou chce mluvit, ale nevadilo mi to. Mluvit s ní bylo jiné, zajímavé, nemuselo se nijak filtrovat, co vlk řekne, protože vše do toho rozhovoru vyznělo divě přirozeně a bez jakékoli cenzury. Jenom jsem letmo přikývlo, když zopakovala, co se mi dere pod kůží. „Nejsem klidné,“ namítlo jsem následně s pootočením hlavy, „jenom nechci ostatním dovolit využít to, že nekrotím své emoce. Ať toho nemohou využít.“ Projevit náklonost? Mohou mě tahat za nos. Projevit vztek? Budou provokovat? Radovat se? Zničí mi den, který byl do té doby tak moc dobrý. Nedat najevo nic, pouze klid, který se nese ve světle šedé neurčité barvě, budu se chránit před všemi, kteří mají problém s vlastními červy v konečníku.
„Chráním jenom sebe,“ namítl jsem trochu prudčeji, než jsem chtělo. Na jiných mi už prostě nesešlo. „Nechci se zaobírat vlastním hněvem a nechci se zaobírat jinými.“ Teda, možná by bylo fajn se zaobírat někým, kdo je normální a není tu jenom pro výsměch, ale takové bylo dost složité najít. „Myslim, že uvnitř je vystláno z jiných věcí,“ namítlo jsem s pokrčením ramen, „nevím, proč by moje nitro mělo být složeno z mrtvého,“ dovysvětlilo jsem to celé, než jsem se zhluboka nadechlo a povzdechlo si. „Z čeho je tvoje nitro?“

Kdybych někdy dřív vědělo, že někde v samotě není schovaná jenom osamělost, ale také mír, možná bych se toho tolik nebálo. Mír nacházel odpovědi, přinášel řešení, které jsem dlouhá léta tak moc hledalo, až mi přišlo, že žádná další otázka... nebyla. Ne o mně. Ně o životě. O nikom. Na nikom nezáleželo, jenom na mně a to přinášelo neskutečný klid na duši.
Prohlíželo jsem se v jezeře, sledovalo tu malou jizvu, která se stala probuzením v tom všem, co jsem potřebovalo odhalit. Proděravělo to hráz plnou otázek, zaplavilo vše, co jsem znalo a trvalo dlouho, než se všechna voda odplavila, bahno zaschlo a na té zaplavené půdě vyrostla první květina, aby se vše následně přeměnilo do louky plné rozkvetlých květin, které tam byly jenom pro mě a nikoho jiného.
Ta červená, syklo jsem si lehce. Proč mi červená evokovala Blueberryho? Štvalo mě to. Ale pro červenou byla opakem modrá, ne? Modrá jako Lilith. Modrá jako Wizku. Modrá jako... borůvky. Ne, to je už pryč.
Ve sněhu křupaly kroky, ale snažilo jsem se nevšímat si jich tak dlouho, dokud to už dál nešlo. Zvedlo jsem hlavu lehce nakloněnou do strany a sledovalo strakatou Karoe, která přitančila se stenem a otázkou. „Hněv,“ odpovědělo jsem jí okamžitě, „krade se mi pod kůží jako červ a hledá místo, kudy se prokousat na povrch.“ Otočilo jsem lehce hlavu ještě ke svému odrazu v jezeře, ale pak udělalo několik kroků od vody, pohled mi už stačil. „Ale je mi jedno, že tam je, nemám kůži ze suchého listí.“

//Srry, musim to trochu zredukovat ;-;

Pousmálo jsem se nad tím, že by někdo měl letět do propasti hned za lesem, kde žil. Možná bylo lepší prostě toho vlka už nepotkat, než se mstít vraždou, ale... na jednu stranu mi chyběl. Nebo mi chyběla pozornost někoho jiného. Zaskřípalo jsem nad tím zuby – štvalo mě to. Protože těžko znova zažiju pozornost, když jsem kým jsem. „Smetákem jsem už bylo dlouho,“ okomentovalo jsem to jenom v tom, že není dobré nechat se sebou zametat jenom pro nic.
Mělo jsem pravdu, že tomu nerozuměla, co se dělo, kým jsem bylo, ale chtěla mi porozumět a to mě donutilo usmát se. Dlouho jsem se nesmálo, nebyl jediný důvod, proč tak udělat. „Můžeme to zkusit nějak pochopit spolu. Taky mi úplně furt nesedí, že jsem, kdo jsem.“ Spíš to bylo o tom, že jsem nedokázalo pobrat, že... se mi líbí, kdo jsem. Že nejsem, co ostatní chtějí, abych bylo.
„Znova? Úplně znova? Představíme se a nebudeme tuši, proti komu stojíme? Budeme si říkat, jaké jídlo nám chutná a jaké ne? Kdo jsou naše dětské lásky a tak?“ rýplo jsem si do toho, že bychom se měli znovu seznámit, ale líbilo se mi to. Nechtělo jsem mnoho přátel, chtělo jsem jich pár, ale Lilith byla mezi těmi, které jsem chtělo. „Chci, abychom byli přátelé,“ dodalo jsem ještě vážněji.
Lilith navrhla úkryt, místo, které si zabrala. Úplně se mi nelíbilo tahat se do cizí smečky, furt jsem netušilo, jak to s nimi mám, ale šlo jsem s ní. Lepší než umřít.

//za Lilith

Jakákoli změna na mém vzhledu, hlasu, pachu, pohledu na svět, názorech a emocích nemohlo změnit jednu důležitou věc – stále jsem bylo hloupým vlkem. Žádným géniem, žádným mistrem lstí, nevidělo jsem spojistosti, neumělo jsem si dát dvě a dvě dohromady. Můj mozek byl jednoduchý. A určitě proto jsem stále nechápalo, co mělo ležet za spor mezi mnou a Lilith. Připadalo mi, že všechno tehdy bylo v pořádku, že jsme byli přátelé, ale pak zmizela a několik měsíců na to i já. Přemýšlelo jsem nad tím, co za to mohlo a přišlo pouze na to, že mě Lilith chtěla někam odložit a jít dál. Nutně mě třeba nechtěla zahodit, jenom nechat tam, kde mi bude dobře, ale ona potřebovala svůj prostor. Tak jsem to bralo. Nemohla vědět, co se bude dít dál. A v tom ten spor ležet nemohl. Proto jsem na to nic neříkalo, jenom jsem ji sledovalo a čekalo, jestli mi ukáže, kde ten spor je, ale neudělala to. Mluvila o výčitkách, o tom, že se na ni budu zlobit, ale jak se už ukázalo, nechtělo jsem se zlobit. „Na tvoji obranu, já nikdy nestálo o názor,“ zasmálo jsem se tiše na vlastní účet. Ale to bylo jediné, co jsem k tom řeklo.
„jenže já žilo v podobném pocitu. V tom, že si chtěla zpět vlastní osobu, ale snad ti bylo líto mě posadit někde pod stromem, tak si našla místo, kde bych mohlo být a poté šla po svých. Vidělo jsem tu vinu v sebe, protože jsem bylo jenom šutrem na tvé noze. Jako pro všechny předtím.“ Jenom ten šutr se předával dál a vždy přibíral na váze. Ne růstem, ale všemi těmi problémy, které na něj jeden přenesl.
V tom všem zazněla ta jedna věta, kterou jsem chtělo slyšet. To, že mě ráda vidí. Pousmálo jsem se, tentokrát bez ironie a sarkasmu, upřímný úsměv, protože to zahřálo u srdce. „Já tebe taky.“ Chyběla mi, i když jsem jí nikdy úplně nerozumělo. „Třeba tam máme někoho, komu chceme šlápnout na krk společně,“ mrklo jsem. Ale pochybovalo jsem o tom.
Ta slova se nějak přenesla na mě. Mělo jsem mluvit já, mělo jsem říct, co se skrývá ve mně. Posadilo jsem se, hlava lehce dolů k nohám, které jemně zářily nazelenalou barvou. Nebo to byla snad modrá? „Myslím, že jsem svině,“ přiznalo jsem, „ale že jsem se pro to rozhodlo, abych si vytvořilo ochranu před ostatními sviněmi.“ V hlavě mi problesklo několik jmen, několik nevraživostí. Jedna jizva na ksichtě, několik na srdci. Ty na srdci mě štvaly víc. „Když si odešla, dělalo jsem to, co umím nejlíp – nalepit se na někoho,“ suše jsem polklo. S odstupem času jsem chápalo svoji hloupost a naivitu. „Snad mě přepadla i myšlenka na to, že mě má vážně rád. Tedy... měl rád tu Makadi. Nevím, nerozumím tomu. Ale vyměnil mě za někoho jiného a najednou jsem už tápalo ve tmě, dokud jedna vlčice neudělala to, co už se mělo dávno udělat. Dala mi na hubu, abych se probralo, že nejsem normální. A tehdy nějak začal neskutečný kolotoč hrůz,“ povzdechlo jsem si zoufale. Hledání vlastní existence, touha po tom být opět ona, přijímání jeho, pochopení, že neumím nic. „Chápu, že nerozumíš, nebo ani nechceš rozumět... tomu.“ Na pár vteřin jsem zavřelo oči. Bylo mi z toho blivno. Ale ne ze mě, tohle ze mě udělal svět a jakmile jsem chtělo být samo sebou, svět nademnou ohrnul nos. „Ani Smrt mi nerozuměla,“ ušklíblo jsem se před nádechem, „narodilo jsem se jako samec a nevím, proč ze mě matka chtěla samici. Nenáviděla samce, tvrdila, že můj otec je stvůra – myslela, že budu i já? A přitom ze mě tu obludu sama udělala.“ Muselo jsem se na chvíli zastavit, celé se to ve mně divně ošívalo, „zkusilo jsem být samcem. Ale byla to hloupost. Neumělo jsem to, přišlo mi to zvláštní a nepříjemné. Smrt ze mě udělala nic. Nebudu ti říkat, ať se podíváš, protože to musíš vidět. ten pach, ten hlas – jsem nic. Ale je to zároveň poprvé, kdy se cítím jako někdo. Ne ta krčící se malá Makadi, která špitá a neumí se pohnout sama od sebe. Dělám si, co chci, chovám se tak, jak si přeji a je to nádherné. Miluju to a je mi jedno, že tomu jiní nerozumí.“ Bylo to poprvé, co jsem cítilo svobodu a byla nádherná.
Srdce mě zabolelo, když se Lilith sesunula k zemi. Nejdříve jsem na ni hledělo, netušilo, co dělat, ale pak jsem udělalo, co jsem chtělo. Přiblížilo jsem se, lehlo si na zem proti ni a natáhlo tlapy tak, abych se jí dotýkalo, že tam jsem, ale necpalo se na ni. „Jenže ty si mě neunesla,“ namítlo jsem nakonec, „dala si mi první svobodu, kterou jsem kdy zažilo.“

//Středozemka přes potůček


mlha nás doprovázela cestou do lesa, který se utápěl ve zlaté. Snad v jediné barvě, která tu na nás dvou chyběla, protože mé oči byly nenávratně pryč. Šlo jsem tak, jak jsem bylo zvyklé, krok za druhým vlkem, protože já nikdy nevedlo, vždy jsem se nechalo vést. I když jsem nechtělo. Chtělo jsem jít samo, nehledět na ostatní, být svobodným tvorem, kterým jsem nikdy nebylo.
Jednomu jsem ale nerozumělo – sporu. Zastavilo jsem se, hlava lehce natočená do strany a... těžko říct, co jsem chtělo říct tím pohledem na Lilith. „Spor?“ vypadlo ze mě nakonec. Nic víc, protože jsem to o nic víc nechápalo. Myslelo jsem, že mezi námi je vše v pořádku. v rámci možností toho, jak jsme v pořádku my.
Sklopilo jsem zrak k zemi, hledělo na listí, jednou ho i nabralo do tlapy a převrátilo na druhou stranu. „Mám v sobě hodně vzteku, ale ne proti tobě. Nejraději bych šláplo na krk řadě vlkům a pořádně si u toho duplo, ale ne tobě.“ Možná trochu kruté, ale v mojí hlavě si to všichni zasloužili, protože jsem se pro všechny cítilo mizerně.
Neodpustilo jsem si ušklíbnutí se smíchem. Spektrum. Třeba to, jaké je moje pohlaví? Teď momentálně žádné a tak to snad i navždy zůstane. „Přijde mi, že ve světě ale potkávám jenom opačné strany toho spektra. Nikdo mi nepřijde... prostý, obyčejný. Všichni to jsou jenom svině nebo... nesvině.“ Poprvé jsem klelo? Asi.
Čekala jsem, co na to Lilith řekne, jestli jí to pomohlo, ale chvíli se zdálo, že odpověď bude ne. Ale pak řekla, že ano. Lehce jsem se pousmálo, ale nic na to neříkalo. „Pomohlo... Těžko říct,“ vydechlo jsem s pohledem na oblohu. To byla novinka, obvykle jsem zíralo dolů. Pomohlo? přemítalo jsem, hlava mi klesla a hledělo jsem na Lilith. „Řekni mi upřímně, co sis o mně myslela, když jsme se poprvé setkali a já... Když tehdy existovala ona?“ Bylo to něco, co mě zajímalo. Jak to ostatní viděli? Bylo jsem bláznem a hlupákem, ale jak to bylo v jejich očích?

„Proč křik? Nebo něco vyčítat?“ nechápalo jsem. Ale ani jeden z nás nejspíš nechápal, co se děje. Když jsme se viděli naposledy, naše životy byly jiné, my jsme byli jiní. Je to vlastně nové shledání, ale znali jsme se v minulém životě, který nás spojuje. „Hrozní jsou jiní vlci, Lilith,“ vydechlo jsem. Říct její jméno bylo v něčem magické a jiné. Ostatní jména jenom značila vlka, se kterým mluvím, ale tohle jméno jsem mělo vyryté v srdci a nebylo to žádnou odpornou jizvou, kterou jsem chtělo vydrápat. Tohle tam měl vždy zůstat čerstvé.
„Ale pomohlo ti to?“ pokusilo jsem se dokončit větu, kterou začala, ale netušilo jsem, jestli to říkám správně. Možná ne, ale zkusilo jsem to, za pokus jsem nic nedalo.
Pomalu jsem vstalo, chtělo jsem pryč, ale... nemyslelo jsem si, že to bylo správně pochopeno. Chtělo jsem pryč, daleko, za jiným životem, kde možná nebudu pochopeno, ale třeba tam najdu domov. I když se o to snažím už takovou dobu? Jak mohu být tak naivní, že se o to vůbec stále pokouším. Domov si musím udělat u sebe, ne ho hledat v dálce.

//Zlaták