Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Když jsem poprvé bylo nikým, dostalo se mi výsměchu a vím, že se mi výsměchu ještě mnohokrát dostane, ale má reakce na to zůstane stejná. Otočit se zády a jít, nepotřebuji nikoho takového ve svém životě, i když to znamená, že mě sežere osamělost a postupem času si bude uždibovat z mého těla, aby mi ukázalo, jak moc je samota ve velkém špatná. Protože to už nebude samota, ale jenom čistá a přesto tak moc jedovatá osamělost.
„Osamělé,“ odpovědělo jsem Karoe s pohledem k tomu jezeru. Ze všech, co jsem zatím potkalo, tu byla jenom Danie. Ta, která přicházela a zase mizela jako letní bouřka, ale byla tu. Teď kdo ví kde ve svojí smečce, kde byla se svým bratrem, ale mělo jsem naději, že ji zase někdy uvidím a pár chvil v mém životě bude radostných. A pak tu vlastně i nějak divně byla Karoe. Chovala se zvláštně jako já, ale neodcházela, zůstávala a ptala se na otázky. „Napadl sníh,“ odpovědělo jsem s lehkým pozvednutím hlavy k výšinám. Teď nepadal, to gesto bylo hloupé, „ale pak myslím, že už nic. Jen mśm pocit, že se mě svět snaží nahnat do společnosti někoho, kdo o mě už nestojí,“ přiznalo jsem s tichým povzdechem. „Šla bys za někým, kdo o tebe už nestojí?“

Divný je, že jakmile narazím na nějakou opuštěnou věc, začnou o ni zájem projevovat jiní. Kdybych si něco chtělo přivlastnit, ostatní mi to vytrhnou z pařátů a vycení na mě akorát svoje tesáky, aby dali najevo, že se mám držet dál a nepokoušet se o žádné sblížení. Vlci, touhy, i hloupá fialová jezírka, nic nemůže patřit jenom mně, protože krátce po mém vlastním příchodu se uprostřed močálů zjevilo ještě jedno stvoření, které si ho nárokovalo bez povšimnutí si červené srsti uprostřed bílé. Ale fialová v té chvíli byla krásnější. Ačkoli obě barvy byly nepřirozené a jedovaté, fialová byla mírnější, klidnější, krásnější a lákala více pohledem, protože nebolela do očí.
Přesto jsem sledovalo, jak se tmavá mladá vlčice žene k jezírku a nějakou dobu se u něho zdržuje, než jsem hlavu odvrátilo do zpátky k hladině a samo sledovalo tuhý led, který bránil tomu, aby se do nitra jezírka smočila jediná tlapa. Jak asi vypadá v létě? napadlo mě. Kdybych mělo dobrý orientační smysl, třeba bych se sem mohlo někdy vrátit, ale já ho nemělo.
Sluch jsem tak špatný nemělo, protože jsem slyšelo, jak se vlčice blíží, jak se Karoe zastavuje, ale neodvážilo jsem se k ní otočit, stále jsem hledělo před sebe, dokud nepoložila otázku, kým jsem. Pak se má hlava lehce pootočila v divném výrazu smíření nad celou vlastní existencí, i když to byla jedna velká lež. „Nikdo,“ odpovědělo jsem, „vždycky jsem nikým bylo, ale teď – jsem nikým tak moc, že snad ani nemohu existovat.“ Ne samec, ne samice. Nikoho syn či dcera, nikoho přítel či přítelkyně. Prostě jenom Makadi.

//Vřesový palouk

V té chvíli mi přišlo, že mi v těle přežívaly dvě existence – ta první se jmenovala Makadi, bylo to hloupé a snad nemocné stvoření, které netušilo, jak velké lži mu jsou cpány do hlavy a myslí si kvůli tomu, že je někým, kým není. Tohle stvoření také chtělo Lilith, protože si myslelo, že Lilith na té věci nějak záleží. Druhým stvořením, které se pokoušelo přežít, bylo opět Makadi. Ale nová verze celé té mizerné mnohaleté existence, která si začínala myslet, že je už tím, kým chce být. Nikým, ničím, co spadá do kategorií, které příroda vytvořila. Chtělo být někým vlastním, ale změnilo se tak moc, že bylo skoro k nepoznání. Jiná srst, zelené nohy, jiné oči a... trošku změna, která musela Smrt nanejvýš bavit pro to, jak moc bizarní byla. Mohla tahle verze, která si také chtěla říkat Makadi, hledat Lilith? Chtělo, ale bálo se toho, že bude odehnáno pryč a pak nebude mít pořádně důvod, proč existovat. Jako by nyní mělo, povzdechlo jsem si zoufale.
Normálně mokrý a nechutný močál byl zamrzlý, lépe se přes něj přecházelo, ale přesto jsem chtělo co nejrychleji zmizet pryč. Motalo jsem se mezi stromy, bojovalo s tím, abych se otočilo, mířilo za Lilith, jak mi hlásek říkal, ať udělám, ale zatím to vycházelo, motalo jsem se od ní pryč a doufalo, že dělám správně.
Zastavilo jsem se ve chvíli, kdy se objevilo jezírko. Malé, oproti jiným zapadlé a schované ve vnitru močálů, ale to mu nijak nebralo na kráse. Zamrzlé, ukryté před světem, ale... fialové. Fialkové jako... Nevím, těžko říct, fialové jako fialky? Tak hloupé. Fialové jako modrá a červená, která se spojí v jedno. Modrá a červená se mi stále ozývaly v mozku. Vracely se tam jako boomerang, protože jsem o tom jednou mluvilo s Karoe. Jak se mi mohlo něco tak moc zarýt do hlavy? Já bylo červené, mělo jsem snad najít něco modrého, co by společně se mnou dalo za vznik fialovému? Jenže fialová nemusí vyhovovat každému.
Usadilo jsem se na břehu toho jezera. Fialového, opuštěného, možná i jinými nepoznaného. Trošku jsem mu rozumělo, ale nechtělo mu to říkat. Muselo mu stačit to, že tam jsem a nic neříkám, čím bych ho mohlo urazit a rozesmutnit. Jenže jsem neříkalo ani nic pro jeho potěšení, protože jsem nemělo co. Chybělo něco modrého, co by mě donutilo mluvit.
Přes mezery mezi stromu na jezírko dopadalo slunce. Nechumelilo, příroda se nepokoušela svět ponořit do nekonečného bílého pekla. Byl divný klid a ticho který mohl být stejně skvělý jako strašlivě bolestivý.

Vidělo jsem někdy modrého vlka? Asi ne. Spíše určitě ne. Ale vidělo jsem obecně málo vlků, kteří by měli nepřirozenou barvu. Blueberry... Storm a tim jsem možná končilo? Ne, tamta, zaskřípalo jsem zuby při letmé vzpomínce na vlčici s dlouhym ocasem, který by bylo nejlepší zatížit nějakym kamenem a nechat někde daleko od ostatních. Ale co, moje nepřejícnost byla bezpředmětná. „Vlci prostě modrou moc nemusí,“ zhodnotilo jsem krátce, ačkoli jsem samo mělo nějaké... modrozelené hvězdičkové klikiháky na nohou a jeden ukradnutý přívěsek ze dřeva a něčeho dalšího.
Jenom jsem letmo přikývlo, když Litai prohlásila, že ji těší... To jsem dlouho neslyšelo, někdo mě rád viděl? Cynik, ozývalo se mi při každé té myšlence hlavou, ale už se mi nějak dařilo to ignorovat. A co, jestli jsem jím bylo? Svět nestál pro nic víc, abych se chovalo jinak. Mohlo jsem prostě... být, jaké jsem jenom chtělo a všem to mohlo být jedno. Ale ono jim to jedno nebude a budou soudit bez ohledu na to, jaké mé chování ve skutečnosti bude.
„To tu budeš čekat asi dlouho,“ zhodnotilo jsem s lehkým úšklebkem na její odpověď, že nečeká na nikoho. Prostě si jenom užívala samoty, než jsem ji vyrušilo vlastní existencí. „Tady... uprostřed ničeho?“ nedocházelo mi trochu.

/*edit*/

Něco mi šeptalo do hlavy. Tichý hlásek, který volal, ale zároveň lákal určitým směrem, kam jsem mělo jít. Voněl podobně jako Lilith, zněl jako Lilith... Bylo to vábivé volání, které mi otáčelo tlapy, ale strach je zase zastavoval. „Omluv mě,“ hleslo jsem k červené a cítilo, že se mi do očí hrnou i slzy, které je těžké zastavit.

//Jezírko Lavender

Sice se mi podařilo přiblížit se k jinému vlkovi, ale nemělo jsem tušení, o čem s ním mluvit a jestli vůbec se hrnout do nějakých slov, protože jsem netušilo, zda o moji společnost vůbec někdo stojí. Nabručeně jsem nabralo do tlapy sníh, který se přede mnou válel na zemi a přehodilo ho o kousek vedle, že tam vznikla nepatrná kopička, kterou jsem tlapou udusávalo a z blízkého okolí tam po málu hrnulo více sněhu, až z toho byla prostě... boule.
Vlčice do toho prohodila myšlenku, jestli nejsme náhodou příbuzní, což mohlo napadnout asi kohokoli, kdo by nás viděl, ale já v tomhle vzniklo nepřirozeně a ona na sobě neměla tu blátivou hnědou, kterou jsem mělo dříve. „Spíše ne,“ odpovědělo jsem ponuře, ale mohla být ráda, že není má příbuzná, protože by to znamenalo, že bude příbuzná i s mojí matkou a... s tou nechtěl být příbuzný nikdo. Ačkoli ji by měla třeba radši, když to byla vlčice? Pokud ji naopak někdo nezničil natolik, že se považovala za samce. Rostu do cynika, podotklo jsem si pro sebe a tohle se stávalo více a více. Jenže jsem nemělo sílu s tím bojovat.
Raději jsem se vrátilo k nenápadnému hrnutí sněhu, tentokrát za tu kopičku, aby vznikla jedna další a nižší, takže jsem už mělo... jednu horu a takovou podlouhlou vyvýšeninu. „Červená není moc obvyklá barva v přírodě,“ proneslo jsem jednu myšlenku, ale ta mě přivedla na něco dalšího, co se mi vyrojilo ve vzpomínkách, „ale asi není tak vzácná jako modrá, že?“ pousmálo jsem se zlehka ohledně Karoe.
Dvě uhlazené hromádky neměly žádného velkého tvaru, ale začalo mi to připomínat nějaký hodně letmý tvar postavy, který jsem zvýraznilo tím, že u té vyšší jsem ve středu udělalo rýhu, abych naznačilo uši stvoření a dvěma malými bodnutími očka.
„Mně říkají Makadi, Litai,“ řeklo jsem trochu nepřítomně, protože jsem se soustředilo na to, abych hromádne přidalo ocas, který jsem chtělo co nejužší a odpojené od těla, ale hroutilo se to. Tak jsem aspoň chtělo udělat ve středu nižší hromádky – těla – mezeru mezi předníma a zadníma nohama. „Na koho si tu čekala?“ zeptalo jsem se ještě do éteru a při dalším pokusu o vytvoření ocasu malého sněžného stvořené, které při troše štěstí vydrží do jara, realisticky zapadne pod dalším sněhem a nikdo ho už nikdy neuvidí. Ani nevím, proč jsem se na to tolik soustředilo, snad jsem tím zahánělo bolestivě stažený žaludek z faktu, že jsem to bylo já, kdo přišel jako první k tomu, aby navázal rozhovor. To bylo novinkou.

Nikdy jsem netušilo, jak s jinými navázat konverzaci. Nikdy jsem to nedělalo, nemluvilo jsem jako první, nešlo jsem k ostatním. Čekalo jsem, jestli přijdou oni, jestli vlastně oni sami chtěji navázat konverzaci… se mnou. Ale teď jsem blíž šlo, protože zcela upřímně – zaujala mě barva srsti té vlčice. Protože jsem už vidělo někoho, kdo měl červené nohy a ani se mi už nechtělo říkat jméno toho vlka, ale celkově červeného v vlka ještě ne. Tahle vlčice byla ještě bílá, šedá a k tomu zlaté oči.
Zastavilo jsem se v nějaké… asi uctivé vzdálenosti, nebo spíš v dostatečné, abych nebylo moc blízko, ale abych nemuselo řvát, kdybych chtělo mluvit. Proč vlastně jdu blíž, když mluvit nechci? nechápalo jsem vlastní chování, ale to taky nebylo nic nového. Pro moje asi štěstí ale promluvila první červená, která se dokonce i omlouvala za to, že si mě nevšimla? Nechápavě jsem zvedlo zrak, chvilku na vlčici jenom mlčky zíralo a přemítalo, co na to odpovědět. „V pohodě,“ vylezlo ze mě nakonec, protože více snad ani nebylo co říct. „Mě právě taky,“ dodalo jsem k záležitosti srsti, která byla očividně oboustranná.

//Narvinij

Sice byla Danie v pořádku, ale nevěřila mi o té zimě, která tu tehdy byla. Nebo ji spíše brala na lehkou váhu a počítala s tím, že jí by se tohle týkat nemohlo, ale tehdy to skutečně potkalo každého. „Sníh nenasytí jako jídlo,“ podotklo jsem krátce, ale moc se mi k té zimě vracet nechtělo. Kožich mohl být jakkoli tlustý, připravený, severský, klidně dvojitý, trojitý, vlk na sobě mohl nosit ještě kůži z medvěda, ale stále tam figuroval ten hlad, který nakonec začal tělo užírat zevnitř, dokud nebylo co sežrat. „Ale taková zima už snad nepřijde,“ dodalo jsem v myšlence dál.
Už tak mi stačilo, že nějaká zima byla. Nebylo jsem ze severu, sice ani ne z jihu, prostě odnikud a od nikoho a moje srst byla prostě... nijaká. V zimě úplně nehřála, v létě mi ale nebylo úplně příjemně. Nebyla hrubá, nebyla jemná, nebyla dlouhá, nebyla krátká... Byla prostě nijaká, na pomezí všech možných popisů, které si jeden mohl vymyslet, jako já. Ale pokud jsem s tou srstí zvládlo už jiné zimy a jiná léta, není důvod, proč nezvládnout ještě další, ač tentokrát budu tulákem... Ale ani to nebyla žádná novinka.
„Život mi se srstí pomohl, i když ne v nějaké huňatosti nebo délce, ale červené jsem nebylo vždycky,“ odpovědělo jsem ještě Danie při cestě. Rozednívalo se a mně se víc na jih už jít nechtělo. Nějak jsem nebylo připravené na možné shledání s Lilith, protože jsem se furt bálo toho, že mě snad ani nepozná. „Tady tě nějak opustím, Danie,“ houklo jsem na vlčici se zastavením. Sice jsem vůbec netušilo, kde se nacházím a kam jít, ale potřebovalo jsem úkryt. Co nejdříve a sehnat i jídlo, které mě nějak nasytí. „Brzy se v tom Sarumenu zastavím, ale první bych si mělo najít nějaký úkryt,“ pousmálo jsem se na ni zlehka, i když mentálně to moc lehké nebylo. Nevěřilo jsem nějak ve svůj úspěch, ale bez zkoušky nic nedám.
Chvíli jsem se točilo na místě, sondovalo pohledem okolí, ale kromě sněhu jsem dlouho nevidělo nic, co by upoutalo. Až do chvíle, než na palouk (palouk sněhu) došel vlk, který se tam posadil, jako kdyby cesta už nikam dál nevedla. Snad bych to přešlo, neřešilo, ale upoutala mě barva, která z vlčice zářila. Rudá kapka uprostřed pole bílého sněhu. Ale ta se neměnila pro někoho, kdo o ni nestojí, že? povědělo jsem si kysele s dlouhým a poměrně naštvaným nádechem. Ještě jsem si krátce odfrklo, proč jsem na to všechno vůbec vzpomínalo? Do háje s ním, dodalo jsem si před pomalým pohybem směrem k vlčici.

Ještě znám Lilith, poznamenalo jsem si pro sebe, ale nemělo jsem důvod to říct nahlas. Těžko říct, jestli by mě Lilith poznala, kdyby mě chtěla vidět. jiná srst, jiné oči, jiné... všechno. Všechno na mně za ty léta bylo jiné, neznámé, bylo by normální, kdyby netušila, s kým to vlastně mluví. Tiše jsem si nad tím polko, bylo to vlastně dost smutné a ničilo mě to, ale možná bylo dobře, že by netušila, kdo jsem? Třeba mě nechtěla ani nikdy vidět. „Určitě,“ pousmálo jsem se lehce na Danie při nabídce, že mě představí ještě svému bratrovi. Třeba ani ten nebude stát o to, aby znal takového podivína, jako jsem zrovna já. „Nejsi tak vyzáblá,“ namítlo jsem se spěšným pohledem, „před pár lety, než ses narodila, byla tak děsivá zima, že všichni byli jako kost a kůže a rok se ta váha nabírala zpátky. Bylo to strašný,“ vzpomínalo jsem na ty časy, kdy jsem sem zrovna dorazilo, samozřejmě s Lilith a jenom díky ní jsme se dostali někam, kde se o nás postarali. A ani jeden z nás už do toho místa nepatřil. Co když taková zima bude znovu? napadlo mě. Srst jsem sice mělo hustější, na normální zimu připravenou, ale nebylo jsem nikým ze severu. Kdybych mělo žít někde v horách, asi bych skončilo s omrzlinami, možná jako kompletní rampouch, ale nějaká obyčejná zima někde v nížinách mohlo být snad v pořádku, pokud bude nějaké jídlo.
„To asi nestihneš,“ podotklo jsem k obloze, která už byla prakticky černá, jak byly dny krátké, „asi nepůjdu úplně dolů ke smečce, ale aspoň kousek,“ dodalo jsem ještě, protože jsem asi nebylo připravené na to, abych bylo poblíž smečky, kde je Lilith. Co kdybych ji potkalo? Překvapilo mě, že se Danie bojí tmy, ale asi to bylo něco normálního? Ve tmě mohlo být mnoho hrůz, které nejsou vidět, ale snad i lepší, když vidět nejsou. Nevědomost je v tomhle případě asi lepší. Beztak nad tím teď budu přemýšlet, povzdechlo jsem si zoufale, že mi akorát mladá vlčice nahodila brouka do hlavy, kterého nevytřesu.
Vyrazili jsme lesem, ale ne moc daleko, protože se Danie ztratila z dohledu a natáhla se jak široká tak dlouhá na zemi, protože neviděla kořen pod sněhem. Zastavilo jsem se, sklonilo lehce hlavu k zemi a sledovalo ji, jestli se zvedne, „v pořádku?“ zeptalo jsem se pro jistotu, ale Danie vyskočila brzy na nohy a mířila dál, jako kdyby se nic nestalo.

//Vřesoviště

Byla pravda, že těžko budu v dvoumetrovém sněhu hledat noru. Možná tak nějakou jeskyni, kam bude táhnout a s velkou šancí tam už někdo bydlet bude a vlk to být zrovna nemusí. Trochu jsem si nad tím povzdechlo, možná bylo pozdě bycha honit, když už sníh ležel na zemi a další padal z oblohy, ale... Ale co. Svět se nějak podá a přežilo jsem jednu hnusnou zimu venku. Za pomocí Lilith, podotklo jsem si jízlivě. „Po nějaké se ohlédnu,“ pousmálo jsem se zlehka, ačkoli jsem těm slovům zrovna moc nedávalo. Ale... dívat jsem se mohlo, jenom ne moc hledat.
„Doprovodím tě,“ navrhlo jsem Danie s pokynutím hlavy někam do pryč, kde Sarumen mohl a nemusel ležet. Beztak jsem nemělo co na práci a nějaká menší větší procházka byla úplně vedlejší. Aspoň to protáhne kosti, když už nic jiného. „V tuláctví asi nejde ani o co stát,“ dodalo jsem. Smečka zněla ve výsledku lépe, ale očividně mi to nesedlo. Nebo jsem spíš já nesedlo vlkům uvnitř, ale tomu se také nedalo divit. Muselo jsem se s tím nějak smířit, že to tak bude celý život. „Ale tvoji smečku vyžírat nemohu, když tam ani nikoho neznám,“ zavrtělo jsem nad tím návrhem hlavou, tak... drzé jsem asi nebylo ani já.
„A nepomohlo by mi trochu zhubnout?“ zeptalo jsem se s povzdechem, zvedlo jednu nohu, kterou jsem natáhlo před sebe a zkoumavě si ji prohlíželo, kde se válí všechen ten tuk, který tam už moc dlouho nebude a na jaře vyleze nepříjemně vyhlížející kostřička.

Lehce jsem se usmálo, když prohlásila, že ještě zvládne držet se dál od smečky, ale že se blíží zima se nedalo nijak už zatajit. Vlastně se ani neblížila, už tu prostě byla, sněžilo po celý den a sníh se dost dobře na zemi držel a kupil se na sebe. „Samozřejmě,“ přitakalo jsem ještě k té pomoci. Kolikrát jsem smečce samo pomohlo? Jednou s lovem, to byla pravda, ale dál? Marná snaha o ochranu území, protože by mi to stejně nikdo nesvěřil, vlčata lítala sem a tam... Nic mi vůbec nešlo a nikdo nebyl tak hloupý, aby mi takovou roli dal doopravdy. Ale beztak se se mnou zahazoval, podotklo jsem si jízlivě. Štvalo mě, že mi to chybělo, že mě štvalo, že to nevyšlo. Štvalo mě, že jsem něco cítilo a furt to tady stopově bylo. Všechno mě okolo té smečky štvalo. Hlavně odchod Wizku a Lilith, protože udělaly z Blueberryho jediný důvod, proč tam zůstat, ale ten taky skončil.
„Vzduch ti může pomoct s dvěma věcma – ohřát a vysušit kožich. K ničemu jinému mi dobrý nepřijde, ale... aspoň umí tohle,“ pokrčilo jsem rameny, tohle dokázal nějak udělat vlk s magií vody i ohně, vždy jenom jedno z toho, vzduch uměl oboje, ale... žádné jiné využití jsem pořádně nenašlo.
Zavrtělo jsem hlavou, „možná si zkusím nějakou noru najít. Nebo aspoň suché místo, kde si budu udržovat své teplo a jakmile bude šance, něco si chytím. Nevím, co jiného jako tulák dělat,“ pokrčilo jsem nad tím rameny. Byla vlastně jiná šance? Ještě jsem mohlo škemrat u Života o ten oheň, ale tím jsem si nebylo jisté.

Padl poměrně důležitý a trefný bod – počasí se horšilo. Bylo nepříjemno, mokro, krupobití a teplota rychle klesala dolů. Měla to být druhá zima, kterou jsem mělo strávit venku, ale tentokrát poprvé samo. Nikdo pro mě nebude lovit, nikdo mi nebude pomáhat. Co však mohu dělat? Nebylo kam se vrátit, nebylo kam jít, mohlo jsem si možná tak najít jenom nějaké místo, kde si zalezu a budu doufat, že to nikomu nepatří. „Možná by bylo načase držet se poblíž smečky,“ podotklo jsem tiše, ale z dobré vůle proti mladé vlčici, i když to byla její druhá zima. Tim pádem vlastně chápala, co zima znamená a že není úplně nejpříjemnější. Sarumen, vzpomnělo jsem si. Padlo o té smečky dost podstatných informací, ale stále jsem se tomu místu vyhýbalo a nevkročilo tam. Možná taky z toho důvodu, že jsem netušilo, kam přesně mám jít.
„Asi ano,“ pokrčilo jsem rameny. Netušilo jsem, jak čtení myšlenek fungovalo, ostatní si mohli číst možná v těch mých, ale já v jejich ne. Zakroutilo jsem na to hned hlavou, jak se Danie zeptala, jestli tohle já umím. „Umím jenom ovládat hloupý vzduch,“ povzdechlo jsem si a pokývlo čenichem k ní s tichou výzvou, aby tohle sama zkusila, jestli se jí čtení myšlenek náhodou netýká.

Zneužívám všechny už jenom svojí přítomností, povzdechlo jsem si sklesle pro sebe, i když všechny ty černé myšlenky rázem zahnalo uvědomění, které mi nejdříve ani nedocházelo. Protože jsem se to nějak snažilo přejít, ale pak mi to cvaklo v hlavě, protože něco na jejích slovech znělo jinak a neobvykle. Až po nějaké chvíli mi došlo, že za to mohlo oslovení, nad kterým jsem se lehce pousmálo, protože jsem k tomu nemělo co říct. Byl to divný pocit, příjemný a hlavně nový. Poprvý to nějak sedělo. „Můžeš to naopak zkusit, protože mi to nebude vadit,“ namítlo jsem však. Sice bylo divný se chovat jinak vůči známým, ale zase to nemohlo ublížit. Navíc jsem i vědělo, že by se tak chovala a bylo to snadnější.
Mezi stromy okolo nás propukla bouře. Nejdříve jsem si myslelo, že to je jenom déšť, ale na kapky to bylo moc velké a dopadalo to v ledových koulích, které prorážely větve stromů. „Kroupy?“ nechápalo jsem. A nebylo to ani nic moc příjemného, když se nějaká dostala skrze větve a trefila mě do těla, ale furt to tu bylo lepší než někde venku, kde by nás nic nechránilo.
„Možná jsi ještě na magii mladá, kolik ti je?“ napadlo mě ještě. Magie se objevovala... kdy? U mě až nějak poté co jsem přestalo růst a snad rok po narození, možná spíš víc. „Existuje víc magií, než elementy,“ namítlo jsem a docela jsem cítilo i divný šimravý pocit, že mám snad někoho poučovat o světě. „Někteří vlci čtou myšlenky, třeba.“

//Maharské močály

To si jenom myslíš, protože si to nikdy nezkusila, rýplo jsem si lehce do ní. Možná ze mě rostl i cynik. Možná určitě, ale nějak mi na tom vlastně nezáleželo. Všechno se mi zdálo svým způsobem... nepodstatné. Chtělo jsem být cynikem? Budiž. Sobcem? Nevidělo jsem žádný problém. Nechtělo jsem se už nikdy vrátit do smečky, kde žil Blueberry? Zcela určitě. „Ostatní tě budou jenom využívat. Většina by pro tebe neudělala ani polovinu, co ty pro ně,“ rýplo jsem si do ní trochu více a hodilo takový lehce zamračený, spíš káravý pohled. Ale nabít si tlamu asi musela sama, i když ji jiní budou varovat. Bylo to prostě a pouze jenom na ní, jak si s věcma poradí. „Chtělo by to mít alespoň hranice,“ dodalo jsem s pokrčením ramen. Nemohlo jsem do toho moc mluvit, ale nechtělo jsem to nechat úplně plavat. Navíc to zajišťovalo možnost říct "já ti to říkalo".
„Tak se zkus chovat teď jako sobec,“ pobídlo jsem ji se zastavením, „mně to vadit nebude.“ Ještě jsem do toho pokývlo hlavou v náznaku "do toho". Zajímalo mě, jak tahle změna charakteru vypadá z pohledu jiných. Mohlo to být zajímavé. „Kvůli magii je blbost cítit se neschopně,“ ohradilo jsem se už jenom kvůli tomu, že mně magie taky moc neříkala, „umim ovládat tu nejstupidnější, která je, takže se to vlastně rovná tomu, že neumim žádnou... Takže jsem asi taky neschopné.“
Danie si furt stála za tim, že žádnou magii nemá, i když jsem nikdy nepotkalo nikoho, u koho by to tak bylo. Reálné to možná bylo, třeba se někdo narodil bez magie, ale nepřišlo mi to pravděpodobné. „Cos všechno zkoušela? Oheň? Vodu a vzduch? A tu zem?“ Magií bylo rozhodně na světě víc. Už podle očích jiných.

//Třešňový háj

„Být sobec je lehké,“ pokrčilo jsem nad tím ledabyle rameny, když prohlásila, že si to bude muset natrénovat. O čem bylo myslet na sebe? O ničemu, nemuselo se přemítát nad tím, jestli to někomu ublíží, nemuselo se marně očekávat, že ochotu jiní oplatí. Sobeckost byla krásně jednoduchá a kdybych o ní vědělo dříve, asi bych se k ní otočilo ihned a nesnažilo se marně podlézat jiným s prosíkem, aby se o mě alespoň trochu zajímali.
Když jsem nad tím tak přemýšlelo, asi jsem se začínalo více klanět ke Smrti. Ne kvůli tomu, že by mě nějak zajímalo, jaký je mezi nimi rozdíl, ale že u Smrti se nikdo necítil jako v poutech. Žádné divné nutkání zůstat v kopcích a nepohnout se. Prolézal tam strach a chlad, Smrt si říkala a dělala, co jenom chtěla, zatímco Život se patlal v hlavě jiných a hledal tam... něco. Jakoukoli špínu, kterou by mohl vlkovi vyčíst. Horší špínu, než ve které jsme se s Danie brodili v močálech. Zahaluje to rudé tlapy zpátky do blátivých, pomyslelo jsem si trpce. Špatné vzpomínky.
„Kdyby zemi objevila, žádná zima by nepřekážela,“ podotklo jsem mimoděk. Země měla asi něco do sebe, ne jako vzduch. Co ten mohl dělat? V čem byl tak skvělý? V ničem. Jiní měli asi pravdu.

//Narvinij

//Esíčka

„Je to Smrt,“ přitakalo jsem a udělalo delší odmlku mezi dalšími slovy, protože e mi vybavilo první i druhé setkání se smrtí. To první bylo děsné, šla z toho hrůza a nelíbilo se mi to, ale to druhé bylo... zvláštní. Jiné. Možná kvůli tomu, že jsem to všechno i jinak cítilo a šlo k ní naštvané s jasnou vidinou, co vlastně chci. Nechtělo jsem být trapně silnější pro jiné, protože na tom nezáleželo. Chtělo jsem... to, co chci. Nic pro jiné, jenom pro sebe. Sklopilo jsem krátce hlavu, ale nevidělo na přívěsek, co se mi houpal na krku. Okradlo jsem mrtvého, připomnělo jsem si. Jenže jsem se za to furt necítilo špatně. K čemu mrtvému vlastně byl? „Bylo jsem u ní dvakrát,“ vydechlo jsem z hluboka, abych sdílelo vlastní zážitky a pocity ze Smrti. „Smrt je v tom místě pán a nemá smysl dělat, že tomu tak není, ale přijde mi, že dokáže ocenit, pokud tam přijde někdo, kdo neprosí o to, že chce sílu, aby pomohl jiným. Jako by se jí líbili hamižní vlci, co chtějí věci jenom pro sebe,“ podalo jsem s krátkým zamyšlením. Mně se i smála, ale neznělo to jako výsměch, spíš se jí libilo, co chci. A jak ochotně mi vzala vše, co jsem už nadále nechtělo mít. Zavrtělo jsem nad tím hlavou, šlo dál a snažilo se přitom nehledět do země. „Život naopak mi přijde... jako by snad ani nic necítil. Chce být na každého straně a neřekne tak nic, co by mohlo rozvlnit moře.“ Pokrčilo jsem nad tím rameny, bylo to vlastně ve výsledku vše jedno.
Les, který byl normálně růžový, se také topil v podzimu jako okolí a nebylo na něm rázem nic výjimečného. Asi jako na všech na světě. „Myslim, že s timhle by spíš pomohl Život... Jakmile chceš něco pro jiné a ne pro sebe,“ podalo jsem svou myšlenku.

//Mahar