Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Tinderia express

Lehce jsem se zamračilo nad tím, že ani jedna se dlouho neukázala ve smečce. Danie mi přišla jako smečkový typ, někdo, kdo by jenom tak neodešel a Lilith... Lilith spláchla voda. Kde byla? Proč se nevracela? Přestalo jsem s tím i přemýšlet nad smečkou, jenom mě znervózňovalo, jak se okolo začalo objevovat více vlků a jako cizinec jsem akorát bylo neskutečně moc na očích. Smečka navíc šla lovit a my s Nickolasem jsme měli jít vlastně lovit sami, sehnat vlastní menší kořist, která mi snad zajistí místo ve smečce.
Než cokoli dalšího, něco mě stáhlo. A pak vyplivlo. Byl to divný pocit v žaludku, ale po otevření očí se místo lesa okolo rozprostírala louka plná bílých květin. Srdce se mi divoce rozbušilo leknutím a nervozitou. Ocas jsem stáhlo mezi nohy, udělalo několik kroků vzad a zmateně se rozhlíželo okolo sebe, dokud mi zrak nepadl na Nickolase. „Co se to stalo?“ vyjeklo jsem na černobílého pomateně, který se zajímal jenom o lov a ne o to, co se stalo. Než jsem vůbec svoji otázku vyhrklo, Nickolas se nahrnul blíž, sakra moc blízko, kdy jsem cítilo jeho dech. Uši jsem poplašeně stáhlo zad a křídla padla níže podél těla. „Já-já,“ koktalo jsem poplašeně z blízkosti, „umím lovit.“

Květen | Wizku | 1

Učilo jsem se skládat křídla tak, aby nevisela divně podél těla, aby jejich ohbí nebolelo, abych nešlapalo na dlouhá světle zelená péra a obecně, abych se mohlo dobře pohybovat. Bylo to divné, jako přibrat řadu kil, která prostě nepadla dobře na tělo, ale visela z boků. naštěstí vážila stejně, jenom prostě... co jsem s nimi mohlo dělat? A nezmizí, pokud se někdy zase přeměním do jiného skupenství, až bude život zase na nějakou dobu špatný?
Suše jsem nad tou myšlenkou polklo, každá přeměna byla bolestivá a nutila mě myslet na chvíle, které jsem chtělo zcela vytěsnit ze své hlavy.
Při procházení okolo jezero jsem se krátce dívalo do jeho hladiny. Všímalo si těch křídel, zkoušelo s nimi opatrně hýbat a lehce se nad tím usmívalo. Ale jak jsem šlo dál, vlnky na jezeře se začaly chovat divně a stahovaly se k jedné straně, která lákala můj pohled. Nad vodou tam seděla skloněná vlčice. Černá záda, bílé tělo. Vlastně na pohled obyčejná, ale pro mě obyčejná nebyla ani trochu. Z krku se mi dostal veškerý vzduch a marně jsem lapalo po dechu. Myslelo jsem si, že navždy zmizela. „Wizku,“ vyšlo ze mě stejně zoufale jako prosebně. Tiše, ale vlastně dost nahlas v tom tichém okolí.

Jenom matně jsem si vzpomínalo na to, jaké to bylo minule. Začínalo jaro po zimě, která byla obzvlášť krutá, byli jsme vyhladovělí, zoufalí a na hranicích Borůvkové smečky. Lilith mluvila, já neřeklo ani slovo, když tam Blueberry přišel. Vzal nás, stále nevím proč, však si tím do smečky bral sice schopnout Lilith, ale také úplně zbytečné stvoření, ke kterému se ještě z nějakého důvodu měl, aby nakonec zradil moji důvěru. Stisklo jsem pevně zuby při té vzpomínce na celý můj život tam, pootočilo jsem hlavu do strany, sklonilo hlavu lehce k zemi, ale zrak zvedlo nahoru k Nickolasovi, který tvrdil, že Maple za chvíli přijde.
Snažilo jsem se mezitím nasávat okolní pachy, hledalo jsem Lilith, ale nikde tam její pach nebyl. Měla tu být... Kde je? postesklo jsem si zoufale, zvedlo hlavu a přejelo po okolí pohledem, jako bych ji snad mohlo zahlédnout, když cítit nebyla. Někde v okolí tu být musela...
Polekaně jsem uskočilo při Nickolasově zvolání. Srst se mi na sekundu naježila, hlava zvedla a zrak mi padl na přicházející vlčici. Oči měla zářivě modré a zrovna tak i kousky srsti na světle hnědé srsti. Nebyla nijak velká, ale na vlčici mohutná (//vycházim z toho, cos posílala do dotazníku, jestli to už nesedí, pardon :D). Udělalo jsem krok vzad, abych se mohlo otočit k ní čelem a přitom se nesunout blíž, protože osobní prostor bylo něco, co jsem si chtělo hlídat. A co teď? přemýšlelo jsem zoufale, protože všechno tohle bylo cizí.
Představila se jako Maple, alfa Sarumenské smečky, ale to jsem už vědělo. A Nickolas zase představil mě a řekl i to, co tu vlastně dělám. Krátce jsem se na Nickolase podívalo, vlastně řekl vše, ale mělo jsem mluvit za sebe, což já neumělo.
Polko jsem, zrak zase otočilo k Maple, nadechlo se a po chvíli řeklo: „No, všechno tak, jak Nickolas řekl,“ shrnulo jsem s menší odmlkou, „Umím docela obstojně lovit, řeklo jsem o sobě. Však jsem už léta dokázalo přežít venku, ale to nebylo nic ojedinělého, „znám odtud Lilith a Danie,“ dodalo jsem, „určitě řeknou, že nejsem žádným problémem.“ Nemělo jsem spíš vytáhnout přednosti? Které jsem nemělo? Jsem červené, okřídlené to, které e vždycky blbě zamiluje, co dál?

//Liliový palouk

Konečně. Neskutečně dlouhá cesta, která se zdála, že trvala... no, měsíce. Bylo to děsné, furt tam a zpátky, s Lilith, bez Lilith a... výsledkem bylo dojít do lesa smečky. Smečka. Další smečka, která se měla potýkat se mnou. Nejdříve Borůvka, která měla trpět někoho, kdo nemluvil, kdo se neuměl projevit, kdo nebyl nikým. A nyní? Mělo jsem Sarumen proklít přítomností někoho, kdo věděl, že nikdo není a zcela určitě nebyl nikým dobrým. Krátce jsem se podívalo na Nickolase... Myslel si, že potkal anděla, přitom potkal zmetka. Já nikým dobrým nejsem, řeklo jsem si sobě s povzdechem a raději se rozhodlo na tohle nic Nickolasovi neříct.
Ze Sarumenu byla cítit vlhkost. Byl to hluboký les plný vysoký stromu, bez jediného borůvkového keře, ale třeba narozdíl od Asgaarského tu byla cítit voda, kterou Asgaar neznal. Prohlíželo jsem si ze slušnosti stromy, na které Nickolas poukazoval, ale ve výsledku to byl prostě jenom strom, který nebyl ničím výjimečný. Chtělo jsem se už zeptat, kde mají alfu, která v této chvíli byla přednější, ale cvaklo mu, že je třeba, zvedl hlavu a zavyl, aby dal najevo, že je poblíž a potřebuje asistenci. „Nikdy nebudu, pokud se tu Maple neobjeví,“ namítlo jsem lehce.

//Ohnivé jezero

Byla naděje, že budu znát jméno, kterému nebudu vadit, ale po těch prvních několika jménech (a zmínce, že bych si mohlo rozumět s nějakou Islin), nezůstalo ani jedno jméno, které bych znalo. Ale bylo to dost jmen, zmínka o vlčatech, o jejich alfě Maple, která snad bude příjemnou změnou od Blueberryho, který se vybarvil, jak se jenom vybarvit mohl. Ale žádná Lilith a žádná Danie, pomyslelo jsem si rozmrzele nad tím faktem, že jediné dvě možné zůstaly neznámou. Lilith, povzdechlo jsem si. Ale ovládala vodu, musela už dávno být ve smečce a myslet možná na to, že to já se utopilo a ne ona. Aspoň se ujistí, že jsem naživu... I když trochu jiné, ušklíblo jsem se zlehka. „Je vás tam dost, co?“ odpovědělo jsem konečně Nickolasovi, nebudu tam už navíc?“ dodalo jsem ještě. Pamatovalo jsem si tehdy Borůvku jako malou smečku, bylo nás tam skutečně pár a před zimou se to hodilo, ale nyní bylo jaro, třeba... jim nebude vadit další člen. Který nic neumí, podotklo jsem si kysele.
Sarumenský les byl ale už blízko, fakt na dosah tlapy, konečně. Jak dlouho to trvalo. „Neměla by o mě první vědět alfa?“ houklo jsem na Nickolase, i když ten se už valil do lesa jako další povoděň. Takže jsem taky muselo přidat.

//Sarumen FINALLY

Obávalo jsem se spíš toho, že až Nickolas ve smečce prohlásí, že narazil na anděla, bude brán za blázna. Nebo budou osočovat mě, že se za někoho takového vydávám, když evidentně jsem obyčejným vlkem, který chce být jenom nějak jiný a proto je červený, okřídlený a... no trochu mu něco chybí a mate tím ostatní. „Kdo je u vás ve smečce? Možná někoho znám,“ nadhodilo jsem, protože tu furt byl ten fakt, že ne s každým jsem se vždy sneslo a pokud jsem již narazilo na někoho, kdo se mnou měl tu čest... no, mohlo to dopadnout blbě. „Znáš Danie?“ zajímalo mě, protože to kromě Lilith bylo jediné jméno, které jsem znalo a navíc u Danie nehrozilo, že by se mnou měla nějaký problém. Snad.
Rudé jezero se mi od začátku líbilo, ale vlastně jsem se mu i vyhýbalo a nechtělo jsem v něm ani uhasit žízeň, která mě přemohla. Mohla za to ta barva, byla prostě jiná a nějak vyhrožovala, ať to vlk nedělá a nepije z ní. „Můžeme jít,“ kývlo jsem hlavou, „můžeme si odpočinout tam, ne?“ navrhlo jsem, i když to bylo poměrně drzé prohlášení. Asi první potkat alfu, ne?

//Liliový palouk

//Plamínek

Nadále si Nickolas žil v jiné realitě, protože tu jednu skutečnou odmítal, nebo nechápal, že jiná neexistuje a já jsem jenom dalším vlkem, které ale ztratilo vlastní osobu a našlo si novou, která dávala snad pocit, že jsem úplně jiným tvorem, které on neznal. Žádný anděl, jenom vlk, který... měl z nějakého důvodu křídla. „nahoře nic není,“ namítlo jsem krátce, „takže snad proto jsem tady, ale... domov asi nemusí být nikde.“ Asi jsem si do toho trochu moc promítlo vlastní život, který mi byl stále velkým otazníkem a nerozumělo jsem, co se vlastně většinu času děje. Vždy, když se něco začalo formovat, akorát se ta mlha rozplynula a všechno bylo cizí a nepochopitelné. Nickolasova přítomnost mi trochu připomínala Karoe, ale zatímco s ní bylo všechno v magické rovině a rozuměli jsme tomu, u Nickolase jsem nerozumělo ničemu.
„Nevím, zda mě tam jiní budou chtít. Ne všichni berou moji přítomnost za příjemnou,“ odpovědělo jsem sklesle, když se zpomalilo. Tělo mě stále bolelo, natažené křídlo bylo jako z kamene. Každopádně moc nepochopil, jak to se mnou je a tím, že ten a ta vůči mně nefunguje a ani neexistuje. A snad mě to i trochu uráží.
U jezera Nickolas vypálil, křídlo mi lehce kleslo k zemi bolestí, ale mělo jsem možnost ho stáhnout k tělu, což byla divná úleva, protože mi přišlo, že většina váhy záhy zmizela. Naklonilo jsem hlavu lehce do strany, jezero ano, ale...? „Ale my jsme šli do smečky.“

//Zlaťák

Bylo jsem nějak zmatené, všechno tak divně létalo okolo, Lilith byla pryč, byl tu Nickolas, který věřil v anděla a ještě si myslel, že mezi ně patřim já. Jo a mělo jsem křídla, to bylo zcela normální. Ale aspoň se oteplovalo, další zima za mnou, mířili jsme k červenému jezeru, které bylo záchytným bodem mojí existence zde a snad se dostaneme do smečky, kde Lilith bude. Nikdy jsem si nevšimlo, že tím směrem teče i červená řeka, ale dávalo to vlastně... logiku?
„Znám to jezero už dlouho,“ odpovědělo jsem Nickolasovi po menší odmlce, protože bylo něco... co mě trochu štvalo, ale netušilo jsem, jak na to nikdy navést, protože to bylo takové divné, nezvyklé a tady to mohlo navádět do toho, že nejsem vlk, ale nějaký anděl, což nebyla pravda. „Jsem tu už léta, přišlo jsem s Lilith,“ řeklo jsem a konečně tam nějak mohlo hodit to, že nejsem on. Nejsem ona. Prostě ono, které nikam nepatří a nemohou za to křídla. „Jsem tu, protože jiný domov nemám. Tady... také ne, ale neznám jiné místo, kde bych mělo být.“
Trmáceli jsme se docela dlouho, navíc jsem bylo rozlámané z té vody, do toho nová váha křídel, jedno muselo být stále zvednuté a celá ta chůze byla poměrně nepohodlná, ale... až divně intimní? To byla novinka. „uhm, no, možná trochu zpomalit?“ odpovědělo jsem docela nejistě, „ta křídla docela táhnou k zemi.“

//Ohnivé jezero

Rozumí, ale bere to? napadlo mě podle chování Nickolase, který to musel brát jako jednu velkou hru. Nebo to myslel vážně? To asi ne, pokud tenhle kraj neviděl poprvé, musel vědět, že ne všechno je úplně normální a pokud byl ve smečce, musel už okolí znát. Nebo snad jsou v té smečce všichni normální a... obyčejní? Třeba ta křídla zmizí, až se to stane znovu, pomyslelo jsem si trochu sklesle, protože byla... pěkná. Trochu těžká a netušilo jsem, jak je mám složit k tělu, což bylo stejně zbytečný na zkoušení, protože se pod jedním z nich skrýval Nickolas.
„To jméno už mám dlouho,“ řeklo jsem, „je spíš jako moje... vlastní.“ Když ho nešlo přesvědčit, zkoušelo jsem to nějak zahrávat do autu, že tohle je prostě moje osobnost, že teda mohu být kdokoli, ale jsem zároveň někdo naprosto obyčejný, kdo není jiný od jiných. Nebo jsem... ale jsem furt vlkem, když mě mezi sebe moc nechtějí.
Z louky jsme se dostali do lesa, který zcela určitě po smečce nesmrděl, ale Nickolas tvrdil, že cestu zná, zatímco já netušilo, kde se vlastně nacházíme, takže jsem se muselo podmanit a prostě s nim jít. I když jsem při cestě zakoplo ještě o další vejce, tentokrát fialové, ale než jsem mělo čas zareagovat, že tam je další, Nickolas prohlásil, že tohle jejich les není. „Předtím jsme šli okolo rudého jezera.“

//Červená řeka

Nějakou chvíli trvalo, než mi do hlavy doteklo, co černobílý řekl. Anděl? Já? Teda už jsem dostalo hodně oslovení, ne vždycky úplně příjemná, ale tohle k nim nikdy nepatřilo. Jenže nikdy předtím jsem ani nemělo křídla. „Jsem si dost jisté, že jsem prostě jenom obyčejný vlk. S křídly, ale ne anděl,“ namítlo jsem mu, protože lepší neředstírat, že jsem někdo jiný. To už byla taky ohraná písnička.
Ale důležité bylo, že znal smečku, která by potenciálně mohla být tou, o které Lilith říkala. „Lilith není anděl, ale ve smečce je. Černá vlčice, modré odznaky, modré oči, ostrý jazyk, nevíš?“ druhý popis mohl přinést svoje ovoce, ne? „Můžeme tam prosím jít? Určitě tam bude,“ postesklo jsem si a doufalo, že vlk moc nekecá, když už tolik mluví. Snad mluvil jenom pravdu.
„Ne.... Ne, Makadi je pozemské jméno,“ namítlo jsem okamžitě, když mi nějak začalo docházet, že přesvědčení o mé příslušnosti k vlčímu druhu nebude tak snadné. Tak aspoň zůstat u stejného jména, k jinému jsem se už hlásit nechtělo. „Nickoasi, kde je ta smečka?“ zeptalo jsem se ještě jednou, protože pozornost slétla k nějakému modrému vejci... To jsem nevysedělo já, ne?

//Zlaťák

„Kdo si myslíš, že jsem?“ vylezlo ze mě konečně, protože celou dobu to vypadalo, že nejsem ani považováno za stejný druh, ale nějakýho divnýho patvora. Možná za to mohla ta křídla, ale furt jsem vypadalo jako vlk, furt jsme měli stejnou stavbu a po tomhle světě chodili vlci i s jinými divnými věcmi na těle, takže jsem nemohlo být žádnou výjimkou.
„Prosím,“ zažadonilo jsem, protože jsem Lilith potřebovalo najít. Ta představa, že se zase rozdělíme, léta se neuvidíme, možná už nikdy v životě, stahovalo mi to útroby do titěrných velikostí, které bolely více než natlučená křídla z vody. „Někde podél té řeky musí být smečka, šli jsme tam, nevim název, neřekla mi ho. Určitě tam musela jít,“ blekotalo jsem ze sebe všechny nuzné popisy, které jsem mělo na mysli, ale kromě jména a popisu Lilith jsem už nic jiného nemělo. Ani o té smečce mi mnoho neřekla.
Černobílý ke mně přiskočil, pasoval se mi pod křídlo jako by se jednalo o jeho nové přístřeší, ale ve mně to budilo akorát stud, kdy mi kůže rudla úplně stejně jako srst. Z hrdla mi vylezlo jenom takové blekotání ehm a uhm, protože jsem netušilo, co na tohle říct, ke mně se moc jiní nelísají, i když to má být pro pomoc. „Děkuju,“ bylo to jediné srozumitelné, co ze mě vylezlo. „Jsem Makadi,“ bylo vlastně to další.

Považuje mě za někoho z jinýho světa? napadlo mě konečně při tom prohlášení, že u nás možná chodit neumíme. Bylo jsem zvyklé, že to tak vlci berou, prostě jsem něco jiného, ale... furt jsem vypadalo jako vlk, ne? I když teď jsem se pomalu začínalo šinout i k ptákům, tak kdo ví, jestli do pár let nebudu jenom kvokat.
„Létání,“ šeptlo jsem si pro sebe s pohledem na ta křídla, se kterými jsem se pokusilo pohnout. Nebyla moc malá na let? Co když zmizí, až si tělo uvědomí, že tohle z vody vylézt nemělo? Co když si mohu tělo tvarovat k tomu, jak si přeju...? Nějak jsem až při těch myšlenkách ignorovalo vlka, který chtěl, abych ho vzalo k nám, ale ke mně bylo na tomhle světě, kdekoli, vzhledem k tomu, že jsem ani nikam nepatřilo. Co když mi ta křídla zůstanou? přemítalo jsem dál. Jak se s tim bude hýbat? Žít? Dá se s nimi létat?
A ze všeho toho mě vytrhlo, že se mě dotknul. Poplašeně jsem se trhlo do strany, tupě jsem zíralo na černobílého a lehce přitom cukalo křídlem na kterém dopadla jeho tlapa. „Stáhla mě voda. A moji kamarádku,“ odpovědělo jsem mu konečně na tu poslední otázku, kterou jsem zachytilo. „Mířili jsme k ní do smečky, ale...,“ zarazilo jsem se s pohledem na řeku opodál, „vzala nás voda.“

Po těch pár letech ve světě, kde to vedla magie a nikdo jiný, bylo těžký reagovat na nějaké podivnosti, ale... tohle bylo divné. Jednou jsem křídla vidělo, měla je Baghý. Ale já? Proč mi se mi to táhlo ze zad, proč to bylo těžké, proč jsem to mělo? Je to... vodou? napadlo mě s krátkým cuknutím pohledu k ní. Když se mé tělo rozpustilo, zformovalo se do nějakého jiného? Teda, zcela určitě bylo moje, ale před tím spláchnutím jsem křídla nemělo. A ne tak těžké.
Zkusilo jsem se co nejvíce otočit, abych na ně vidělo, ale moc to nešlo. Každopádně s nimi šlo hýbat, mohlo jsem je natáhnout, přitáhnout blíže k tělu, nadzvednout a... dalo se s nimi létat? Zkusilo jsem je zvednout, ale bylo to složité, jak byly plné vody, chtělo jsem je i roztáhnout, ale nebyl na to čas.
Protože tam byl ten vlk, na kterého jsem zíralo stejně nechápavě jako on na mě. A ještě víc nechápavě mluvil. Uskočilo jsem vzad, ani nemrkalo a sledovalo černobílého, který toho řekl víc než já za týden. „Co, já-“ koktalo jsem, chtělo něco na to všechno říct, ale pochopilo jsem akorát příkaz na sednutí. Zadek mi padl k zemi, ze křídel opadla voda a žádné další slovo nevyšlo, dokud ten vlk nedomluvil. A že to trvalo. „Proč... Proč bych nemělo umět chodit?0“ nechápalo jsem. Co si myslel, že jsem? Furt jsem bylo vlkem, ne?

Přes jazyk mi vypadlo několik nadávek. Urážek proti světu okolo, kletí nad vlastní pitomostí, že mě strach donutil... rozpustit se a zachránit se tak před utonutím bez toho, aby se bral ohled na Lilith. Musela se zachránit, je v pořádku, ale kde, panikařilo jsem, všechno ve mně bublalo a stahovalo mi nepříjemně žaludek.
Celé tělo mě bolelo, i když by správně nemělo. Voda mě nemlátila, zem nedrtila, po celou dobu jsem neexistovalo, aby se právě tomuhle zabránilo, ale proč... to všechno bylo tak moc těžký? Nebyl čas to řešit, chtělo jsem znova z plných plic zakřičet její jméno, i když jsem ji nikde nevidělo. Nebyla tam, pouze nekonečné pole květin čekající na výkvět a nic víc. Ale ne, znovu jsem se nadechlo, chtělo jsem to jméno zakřičet znovu, ale utnulo se to ve mně, spolklo jsem bolestivě ten vzduch a opatrně se otočilo. Nejdříve kroky, úleva, je tu Lilith, ale už podle prvotního zápachu to Lilith být nemohla. Pohled... No, modré oči, černá, ale Lilith to nebyla. Černobílý vlk, modrooký a na něco zíral. Na mě zíral. „Co-?“ nechápalo jsem, uhnulo vzad, protože jsem nechtělo řešit, co je se mnou špatně, ale jak jsem se pohlo, něco se mi hnulo na zádech a zabolelo to. Podlomilo jsem se v pravé přední, než mě konečně napadlo se pootočit a do rozného pole mi padlo... pero. Zelené, červené... bílé. Uskočilo jsem stranou, peří zrovna tak a zabolelo z trhnutí. „Co sakra...?“ zazkuhralo jsem s pohledem na toho vlka s výrazem vidíš to taky?

Existovalo něco jako výhoda v oblasti topení? Protože už jsem to jednou zažilo. Pohltila mě voda (vsáklo jsem se do ní, ale to je vedlejší) a pak se chovala, jako kdybych bylo její součástí. Vnímalo jsem, že jsem v jejím nitru, že se mé tělo roztahuje, nechává se pohltit vodou, stalo jsem se její součástí, ale pak mě voda odmítla a stalo se ze mě zase to, čím jsem vždy bylo.
Teď to bylo stejné, ale místo smutku jsem mělo v mysli jenom paniku. Volalo jsem po Lilith, ale nemohla mě slyšet, protože jsem nemohlo vydat žádný zvuk. Špinavá voda si se mnou hrála, převalovala mě a nechtěla mi dovolit stát se zase Makadi. Stop, stop, stop, volalo jsem zoufale po vlastním návratu do fyzického těla.
A ten návrat přišel. Nejdříve to bolelo, převracelo mi to útroby, hrálo si s nimi, ale pak vše dostávalo tvar a bolest z toho, jak to se mnou mlátilo. Ale taky ten pocit, že je něco okolo mě a mohu se chytit země? K nezaplacení. Hráblo jsem tlapou do země, byla pevná, moje tlapa, ne ta země, ta byla vždycky pevná. Ale tělo jsem mělo mnohem těžší, mokrá srst mě táhla k zemi, ale víc, než tomu normálně bylo. Zkusilo jsem to nevnímat, zvedalo jsem se na nohy, rozhlíželo se okolo sebe a... Lilith? „LILITH!“ zakřičelo jsem z plných plic do okolí, ale černomodrá vlčice nikde nebyla. Srdce se mi bolestivně rozbušilo, přeci jsem ji nemohlo hned ztratit, ne? Ne, nejde to, ovládá vodu, musela se z toho dostat, musela se zachránit, panikařilo jsem. Třeba hledá ona mě? Protože já v té chvíli neexistovalo. „LILITH!“ zakřičelo jsem podruhé až to bolelo na plicích. A něco mě bolelo i na zádech, ale přišlo mi, že to je jenom mokrá srst a pomlácení z vody. Proč by mě taky něco na zádech mohlo bolet, že?