Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Něco ve mně trhlo a nebylo to příjemné, spíš dost hrubé trhnutí z myšlenky na to, že bych se snad mělo přiblížit k lesu, které preferovalo cizí vlky před vlastními členy a nikdo tam nemohl najít ochranu, protože byl druhořadý před tím, aby smečka měla dost poskoků, co pro ně budou dělat. „Mělo jsem tu čest s ním,“ řeklo jsem zkráceně, ačkoli třeba Život nemohl za ta křídla, minimálně se s mým svolením, ale ta červená barva byla jeho tvorba. A rozhodně jít tu štreku bylo lepší jak se jenom přiblížit k lesu plnému borůvek. „Já nic na práci už dlouho nemám,“ dodalo jsem s lehkým pokrčením ramen. Na jednu stranu to bylo uvolňující, na druhou stranu mi to drásalo nervy, protože bloudění bez cíle bylo už docela zoufalé a přišlo mi, že občas umřu nudou.
Ještě před cestou na jih ale bylo ta mně, abych se vrhlo k lovu, i když se mi do toho moc nechtělo. Říct, že na to kašlu? Asi by mi to neprošlo a už jsem navíc stálo ve vodě a tupě zíralo dolů. Navíc mi to přišlo trapné už jenom z toho důvodu, že moje práce byla jenom o tom, že jsem se nemělo hýbat, zíralo jsem dolů a čekalo, kdy budou ryby natolik tupé, že se přiblíží k tomu červenému dřevu, které proti němu ve správné chvíli vystřelí a čapne jednu z nich do držky.
Nějak tak se to i stalo, jenom to trvalo trochu déle, ale ryba v tlamě se mi přeci jenom pleskala a mohlo jsem vyjít na břeh, kde byla vyplivnuta na zem a i když se už nehýbala, přišláplo jsem ji k zemi a koukalo tak na půl mezi rybou a Blueberrym.

Cítilo jsem, jak mě opouštějí slova. Ne tím, že bych nemělo co říct, ne tím, že by se probouzela Makadi, která dříve byla. Spíše... mi přišlo, že nebyl důvod, abych cokoli říkalo. Co jsem chtělo jsem řeklo, co řekl on také padlo a každé další slovo mohlo přinést jenom zkázu. Furt jsem se chtělo vztekat, chtělo jsem řvát a nenávidět ho, ale místo toho? Místo toho jsem jenom zoufale toužilo, aby neřekl nic dalšího, co by tohle zničilo. Chtělo jsem, aby vše bylo už jenom dokonalé, abychom se vrátili tam, kde jsme skončili a už nesešli z cesty.
Zoufale jsem toužilo po tom, aby mě někdo miloval.
Aby ten někdo byl Blueberry.
„Já nemám nic na práci,“ pokrčilo jsem lehce rameny. Překáželo nám něco? Zabraňovalo ve všem něco? Ne. Tak ať to sakra dovolí. „Neumim předvídat budoucnost, takže ji budu muset zkusit na vlastní pěst,“ dodalo jsem ještě k tomu. Ale neumělo jsem si na přímo říct, co po něm vlastně chci. Chodilo jsem zbytečně okolo horké kaše jako idiot.
Šlo jsem za ním, smočilo přední tlapy ve vodě, ale pak ho jenom sledovalo. Ať loví první, ať si ho mohu prohlížet, ať je tam chvilku sám a ukáže, co velký bývalý alfa umí. Chytit rybu nemohlo být nic těžkého, ne? Jenom kdyby nebyly tak odporné.
Bylo to dlouhé čekání, vlastně jenom zírání do vody, ale uspěl. Ponořil hlavu, pak už v tlamě držel rybu, co se mu snažila vysmeknout. „Gratuluju,“ pousmálo jsem se.

„Jestli ano, jsou zamlžené tím špatným,“ odpovědělo jsem. Můj život mi přišel smutný, ponurý, moc radosti v něm nebylo. Polovinu času jsem se bálo, protože mi bylo řečeno, že mi ostatní budou chtít ublížit, druhou polovinu mi ubližováno skutečně bylo. Mohlo jsem si za to samo? Možná ano, možná v tomhle měli tlapky i jiní, ve výsledku ale šlo o to, že jsem doposud na svůj život nemělo moc dobré vzpomínky a spíše mi přišlo, že jsem doprovázeno chaosem a tragédií.
Upřímně jsem lovit nechtělo, ale byla to ještě možnost, jak být chvilku s Blueberrym, i když jsem netušilo, zda to vůbec chci. Celou tu dobu jsem vnímalo jenom to, jak chci být poblíž, ale přitom bych nejraději uteklo, roztrhalo něco na kousky a řvalo do jámy, která by pohltila veškeré moje pocity a nepustila je na povrch. A kromě lovu jsem mělo lézt do jezera, které při troše štěstí bylo už jenom studené a ne přímo ledové? Nějaká ta studená magie se ve mně sice probudila, když už žádná jiná, ale úplně jsem netoužilo po chladu. Na druhou stranu by se ten třes mohl schovat za zimu a ne nervozitu, pomyslelo jsem si kysele. Klepaly se mi zadní nohy, netušilo jsem, co mám dělat, ale... něco jsem dělat muselo. Přežít třeba.
Litovalo jsem, že jsem vůbec něco řeklo, protože jenom podle prvních slov jsem pochopilo, že to bude dlouhé a bolestivé. Strhlo jsem na pár vteřin pohled jinam, k lesu, kde sídlila Borůvka a doufalo jsem, že se ta slova rychle přeženou, ale nepřehnala. Hlupák, zasténalo jsem nad chudákem, který byl nyní připoután k zemi a musel poslouchat o tom, že něco mohlo být, kdyby byl čas a nevrátil se ten vlk.
Každé to slovo bylo tíživé, kroutilo se to ve mně, bylo mi blbě od žaludku, zrak jsem zase zabodlo k zemi a snažilo se neexistovat. Jenže jsem tam bylo, mluvil, odpovídal na to, co jsem já nadhodilo. Moje vina. Zůstaneš sám, zopakovalo jsem si jeho slova bolestivě a vydechlo. Šel zároveň s tím k jezeru, já tam stále stálo jako šiška odpadlá ze stromu a nijak se nehýbalo.
A ten vlk, co si ho ukradl zpět, byl zase pryč. Ukradl mi ho a ani si ho nenechal. Jenom vzal mně potenciální štěstí. Šlo jsem za ním k jezeru, ale ještě si nesnášelo tlapy, pouze jsem se na něho dívalo a snažilo se najít nějaká slova. „Co kdyby to čas změnil? Jako už jednou,“ hleslo jsem do větru. Mělo jsem mlčet.

„Jenže proč jim věřit, když mě vždy spálí a nikdy nezahřejou?“ zeptalo jsem se. Každý ve výsledku vždycky zradil nebo odešel, nikdy tu nikdo nezůstal, ale občas se vrátil a dal mi čas uvažovat nad tím, jestli se do toho pustím znovu a spálím se, nebo budu mít sebeúctu a odejdu. Furt jsem naivně doufalo, že to někdo neudělá, že věci dopadnou dobře, ale zatím se to nedělo, vždycky ten druhý byl had, který do mě zaryl ty dva nechutné zuby a pak se odplazil dál.
Blueberry se lehce trhnul a to nějak trhlo i se mnou o krok dozadu. Jednu tlapu jsem nechalo ve vzduchu, netušilo jsem, kam ji položit, takže jsem vypadalo, že jsem každou chvílí na odchodu. Když řekl to jméno, něco to ve mně pohnulo. Jenom ten fakt, že to jméno řekl někdo z minulosti, kdo tu už byl, kdo znal Makadi tehdy a kdo s ní mluvil... něžně. Někdo, kdo přecházel, jak zbytečná a hloupá je, kdo se k ní nechoval, jako by to byl plesnivý sejr v koutě.
Ptal se na hlad. Na něco, co jsem dlouho ignorovalo, protože jsem se bálo u toho selhat. Lov mi docela šel, matka mě ho učila, byla v něm dobrá, já možná něco podědilo, když už nic jiného. Bylo na mně vidět, že jsem jídlu moc nedávalo. Propadlé boky, nějaká ta žebra, do toho ještě ty chomáče zimní srsti, co opadávají ze srsti – muselo jsem vypadat strašně. „Můžeme ulovit něco spolu,“ řeklo jsem. Nikdy jsme spolu nebyli na lovu smečky, tedy já nikdy nelovilo. Jenom jsem hlídalo vlčata.
Zase udělal krok blíže, ale ve mně se točila panika z toho, že by měl být blízko. Chtělo jsem ho blízko, ale zároveň se ve mně furt motal ten vztek. Nechtělo jsem věřit, že by mi znovu neublížil, že všechno bude v pořádku, bylo to prostě... neskutečné. Muselo jsem mít nějakou víru v to, že věci se v dobré obrátí, ale bylo jsem spíše tupým pohanem, co věřilo v to, že věci v přírodě jsou takové, jaké jsou a já se jim musím přizpůsobit.
U tlap mi vyrašilo pár květin. Tlapu jsem mělo už ve vzduchu v křeči a muselo jsem ji položit na zem vedle květin. Zíralo jsem na něco, ani nemrkalo, bylo to jako koukat na ten největší drahokam, ale přitom to byla jenom květina, ne? Co tam vyrostla pro mě. Od něho.
„Už je pozdě, ale tehdy si Makadi myslela, že bys ji mohl milovat,“ hleslo jsem a zvedlo pohled od květin. Byla to hnusná rána, co jenom tak podat, ale potřebovalo jsem to říct. Proč mi tehdy tolik ublížil. Nechalo jsem tam mezeru, chvíli nic neříkalo a poté zcela otočilo. „A teď pojďme lovit.“

„Nikdo,“ zopakovalo jsem a utvrdilo ho tak v tom, že jsem prostě nikdo. Vždy jsem bylo, ale teď jsem si to vzalo jako svoji přednost a ne slabost, za kterou se mám stydět. Nikdo ze mě dělalo to, co jsem, bylo to mojí osobností, obrazem, vším, co jsem vždy potřebovalo a přitom to znamenalo samotný opak, co jsem si z toho bralo.
Ale jeho slova… Špatně se jim věřilo. Protože jsem si přišlo jako něco, co jednoho dne vymění, až se objeví něco nového nebo lepšího. Nebo i starého, jako tomu už jednou bylo. Nechtělo jsem být druhou možností, která tu vždy bude, když nebude mít co jiného na práci. „Nechci moc ostatním věřit,“ přiznalo jsem, „nikdy to nepřineslo nic dobrého.“ Mohlo jsem chtít věřit tomu, že to je pravda a ne přetvářka, ale nešlo to. Furt jsem viděli před očima jenom toho jednoho vlka, co ho ukradl, i když mi nepatřil a nesmělo jsem si ho nárokovat.
„Ani já ten příběh neznám,“ skočilo jsem mu lehce do řeči. Mohlo jsem pouze usuzovat z toho, co jsem vypozorovalo a chápalo o vlcích okolo. Ale proč s tím vším tehdy matka začala? Proč nenáviděla vlky tak moc, že nenáviděla vlastního syna a udělala z něho dceru, aby k němu mohla cokoli cítit? Zničila mě dříve, než jsem otevřelo oči a mohlo vnímat svoji osobu.
Chtělo jsem být Makadi, ale to jméno mělo nést, co jsem chtělo. Vlastní osobu, vlastní oslovení, vlastní příběh. Furt být pro jiné divnou věcí, ale nyní už vědomě a s určitou dávkou hrdosti. „Říkej mi Makadi,“ vyzvalo jsem ho.
Možná on nepochopil moji otázku, možná já jeho odpověď. Vše se mnou bylo špatně, podle něho jenom ta zakřiknutost a nic víc. Nějak jsem nemělo co říct, tak jsem mlčelo. Jako by tehdy mlčela Makadi.

Že jsem co? vyzvalo jsem ho pouze v hlavě, aby dokončil tu otázku, kterou takhle odnesl vítr. Že jsem naživu? Že vypadám jako Makadi, kterou odnesla řeka až do moře? Že tu stále stojím a blekotám tyhle nesmysly?
Nedokázalo jsem se uvolnit, nedokázalo jsem se ani nijak pohnout. Přišlo mi, že mi celé mé bolavé tělo zkamenělo, krev se proměnila v zaschlý beton, svaly přešly do kamene, kosti zůstaly kostmi, racionální myšlenky zase větrem, které někdo rozfoukal po celém okolí.
Přišla další otázka – kdo jsem? Jednoslovná odpověď, ale plná příběhu, který nemohl být pochopený nikým jiným, protože ani já samo netušilo, co ten příběh má znamenat. Mají mě ostatní litovat? Mají nad tím krčit čenich, jako by tu před nimi ležel pukavec, před kterým nemohou utéct? Mělo to být komické, jak se to celé vyvinulo? „Nikdo,“ řeklo jsem přeci jen to jedno slovo. Poslední roky mého života byly jenom o bloudění ve vlastní mysli, těle a vzpomínkách a slovo nikdo bylo to jediné, co mě mohlo definovat. Nic, nikdo, nikým, nijakým. A přesto jsem tak zoufale toužilo po tom, abych pro někoho bylo někým.
Strašně moc bych chtělo, aby celá ta proklatá situace skončila, aby to bylo jako dříve, aby se ta malá a hloupá Makadi pomalu přibližovala k alfovi lesa, do kterého se přicpala. Nad hlavou by se nám skláněly smrkové větve, okolo voněly borůvky, všechno by bylo dokonalé, i když by si Makadi myslela, že je všechno úplně tragické. Kdyby mi někdo dal příslib toho, že ta situace by nikdy neskončila, kdybych se k ní vrátilo – šlo bych hned. Zpět k nevinnosti a poznávání toho, co by mohlo být krásné.
Blueberry mluvil. Omlouval hloupou Makadi, sváděl to na její nevinnost, která byla snad až moc čistá na svět, do kterého se narodila. Pokusil se být i vtipný, vyrožoval mi strašením, pokud se tohle nevyřeší, ale nějak jsem se nemohlo smát. Jenom jsem lehce sklopilo hlavu, koutky se mi lehce zvedly nahoru, ale... Makadi už nebyla. „Pořád mi říkají Makadi,“ hleslo jsem s pohledem do země, ale tentokrát to nebylo z nějakého studu, spíše z čiré zoufalosti, „ale není to ta Makadi, co kdysi přišla do Borůvkového lesa,“ dodalo jsem se zvednutím hlavy a dlouze se odmlčelo.
Chtělo jsem pokračovat v tom, že sice Makadi není Makadi, ale furt stejná osoba, která jenom trochu dospěla, ale místo toho mi přišla na mysl jiná otázka. Taková, kterou jsem mohlo položit jenom dvěma vlkům – Lilith a Blueberrymu. Ale on tu byl a mohl mi odpovědět. „Proč si nikdy Makadi neřekl to, co měla před očima? Že je na ní něco špatně?“

Jeho postoj byl takový, jaký býval kdysi můj. Submisivní před tím, kdy stál proti němu, ale tam stálo jenom to, co ze mě zbylo. Málo toho, co si mohl pamatovat z doby, kdy jsme byli v Borůvkovém lese, kde jsem nechápalo, co se okolo mě děje a proč se tam točí tenhle vlk s rudýma očima a dívá se tak, jak se jiní nedívali. Tohle nebyla směska pocitů, to bylo tornádo, tsunami, zemětřesení, hurikán, vybuchující sopka, všechno dohromady a vše uvězněné uvnitř mě.
Díval se na mě po svých slovech zmateně, nerozuměl tomu, ale nebude tomu rozumět ještě více. Kdyby mě neznal, třeba by to viděl – že ze mě nic nevychází. Že jsem jako pára, která nemá tvar a žádnou podobu. Jenže on znal ji, když to měl být on. Znal tu rozbitou vlčici, kterou mačkali tak dlouho, dokud neměla tvar, jaký chtěli, aby měla. Teď už nebylo žádného tvaru, žádného zmatení, nebylo nic. „Utopila se v řece,“ shrnulo jsem krátce začátek konce, „Protože jí poprvé někdo řekl, že je zrůdou přímo do očí.“
Mrzelo ho, jestli mi ublížil, ale co vlastně provedl? Vybral si někoho jiného, to se stává, ale ta rychlost, jakou jsem bylo nahrazeno někým jiným, že jsem bylo odfouknuto jako zbloudilý list, že jsem tak zůstalo bez kohokoli v tom lese, který mě nakonec vyhnal, protože tam nikdy nebylo moje místo bez toho, kdo by si mě tam přivlastnil a ostatním řekl, že tam patřím. Do toho lesa patřil i ten, kdo mě napadl, když jsem bylo tehdy členem a ona nuzným tulákem. Tolik si ten les vážil jiných, co potřebovali pomoc. Nebylo jsem pro ně nic a kdyby tehdy byl ještě Blueberry alfa, mohlo to celé být jinak. Mohlo to celé být jinak, kdyby se neukázal ten hnědobílý vlk, co si ho ukradl zpět. Kde je? padalo mi na mysl, ale myšlenka na něj mi čepýřila srst na krku.
„Ale ranil,“ řeklo jsem až ledabyle, jako by to vlastně bylo fuk. „Jenže to už je jedno, ne? Zasloužila si to.” Musela dostat trochu přes hubu. I když nedoufala od něho zrovna.

Neumělo jsem nijak reagovat. To setkání jsem si mohlo přehrávat v hlavě milionkrát, nalhávat si, jak se všemu postavím, jak mu vmetu slova do ksichtu a z toho setkání vyjdu jako vítěz, kterého nic nezastaví, ale to všechno bylo pouze v mých představách, kde všichni mohou být takoví, jací chtějí být. Ta realita nikdy neměla přijít, nikdy jsem ho nemělo znovu spatřit, nikdy jsme tam neměli stát, mělo jsem zůstat jenom u své pokroucené fantasie.
Jaká byla realita? Úplně jiná. Byl v tom všem vztek, ale ten tichý, který nikdy neuměl přijít na povrch, převaloval se ve mně jako drobná vlnka, žádná tsunami, ve které se měl utopit. Srdce mi tepalo jako o život, snad mohl vidět, jak mi nadskakuje hrudník vzrušením, strachem a nervozitou. Marně jsem se snažilo přesvědčit, že se mám naštvat, nepřijmout ho k sobě, že ho mám okamžitě odkopnout a ještě mu k tomu říct, jak moc mě poslední setkání zničilo. Že to Makadi zabilo a místo toho vzniklo tohle. Něco, co nepatří nikam, nikomu, co nemůže zapadnout.
Soustředilo jsem se na dech, pokoušelo se chovat klidně, ale jak se přibližoval, nervozita mě popadla a křídla se nadzvedla v marném volání uniknout. Tělo zůstalo stát, odmítlo se pohnout a křídla pookřála zpět k tělu. Jeden krok vzad, hlava se lehce sklopila mezi ramena, ale nebyla to žádná úklona, obezřetnost vůči Blueberrym, který byl stále blíže a blíže.
Ten vztek, vracel se, plížil se mi hrdlem a byl připraven probublat na povrch. Alespoň do té chvíle, než pronesl to jméno, které patřilo jí i tomu. Pronesl ho tak, jak nikdo nikdy, takovým tónem, který jsem nikdy neslyšelo. Neuhasilo to ten vztek, ale donutilo ho zastavit se.
Nemohlo jsem promluvit. Ne jako ona, která mluvit neuměla a bála se, teď jsem nemělo slov. Co mu říct? Jak se zachovat, co udělat? Hledá Makadi, která se utopila v řece, došlo mi. „Ona tu už není,“ řeklo jsem.

//mahtae sever

Od té doby, co mě Smrt udělalo tohle, byl můj život jenom o tom, že jsem se oddávalo primitivním pudům, nikdy jsem nepřemýšlelo na následky, neuvažovalo nad tím, co slova mohou způsobit, jaké následky budou mít moje reakce. Vše bylo jenom o tom, abych bylo tím, kým jsem vždycky mělo být. Žádným malým křenem v koutě, kdy mě mých pět slov denně přihodí jenom do společnosti hromadě ospalým společníkům, kteří odejdou při první možnosti. Teď jsem nemělo žadné společníky, žádné přátele, milence, žádné zmije, které mi zaryjí zuby do těla v první chvíli, kdy se k nim otočim zády. Nikdo okolo mě nemusí chodit po špičkách div si nezlomí nožičky. Bylo jsem… Možná trochu svojí matkou. I když méně šílené, ale rozhodně stejně pomatené a pro ostatní nepochopitelné. Po otci jsem taky zcela určitě bylo, před vším jsem furt utíkalo a nikdy nikde nezůstalo. Jo a taky jsem chytalo móresy ostatních, co mi kdy byli na blízku. Bylo jsem tvořeno všemi ostatními, kreatura jejich nejhorších vlastností, zlozvyků a nechutností. Jak nádherná bytost v tomhle odporném světě.
A nejhorší na tom strašném světě byl ten jeden pohled dopředu. Na břeh jezera, kde byl jeden vlk, barevný od hlavy k rudým patám, na nohách dva hadry, jazyk plný lží a jedu. A to všechno, co jsem v sobě cítilo jako odporné, se najednou ztrácelo, protože byla minulost, které jsem nikdy čelit nechtělo? Kvůli tobě jsem rudé, došlo mi. Byla to jeho barv. Tehdy se mu ta stupidní Makadi chtěla líbit, jenže ta už nebyla.

//čaryles

Možná jsem stále nechápalo, jak se s těmi křídly nést, možná to prostě tak mělo být, mohou mě nést, ale nezvládnou to dlouho. Však ani já nedokázalo být dlouho se sebou. Bolelo to, přecházelo to od zad k lopatkám, do křídel, nohou, pak i bolela hlava z celé té námahy a náročnosti pohybu, který mi nebyl přirozený. Ale už jsem to začínalo postupně chápat. Nebylo to složité, ale namáhavé a v tom byl rozdíl.
Strašný na tomhle bylo, že jsem se sneslo u řeky moc blízko jednoho lesa. K tomu, kde moje emoce byly kyselé, hořké, vlci uvnitř byli akorát strašáci, které jsem u sebe nechtělo. Ten les měl vyhořet, když byla ta možnost. Měl padnout popelem, zmizet z tohoto světa a vlci uvnitř padnout s ním. Nebo mohli zkusit utéct, ale k čemu by jim to bylo? Ten les pro ně byl všechno, měli padnout s ním.
Šlo jsem k severu, na jihu nic nebylo, ale na severu také ne. Jenom Smrt, které jsem bylo k smíchu, ale u ní to byla pocta, dala mi totitž vše, co jsem chtělo.

//vvj

//well nedorazila mi dvojice

Ten les se před uzavřel. Další nechtěná záležitost, místo, kde jsem nemělo co dělat, kam jsem nepatřilo, které mě nevítalo. Byli tam jiní vlci, ti šli, mohli, ale asi bylo dobře, že já tam nesměl. Vlčata, opelichanec, vše tak neskutečně odporné a daleko.
Nejdříve jsem jenom couvalo, vzdalovalo se, nemělo jsem tam co dělat, už ne. Zpátky do zimy, která se mi plazila k zádům a zakusovala se mi do srsti. Už nebyla tak prudká, nepálila, ale stále tam byl ten sníh, chlad a všude bylo mokro, které se mi hned dostávalo do srsti. Čím dal tim více se mi líbilo být na obloze, kde sice byl chlad a vítr mě pálil v očích, ale nebyli tam ostatní vlci, pouze ptáci, kteří mě nesoudili. Nebo jsem nerozumělo tomu, jak moc mě ve skutečnosti soudí.
Křídla se mi pomalu roztáhla, jak se les vzdaloval, chtěla letět, já chtělo letět s nimi co nejdál to šlo.

//Mahtae sever (křídla)

//Medvědí jezírka (magie)

Ta únava zase přišla. Bolest v křídlech přecházející k páteři, únava sžírající tělo. Bylo toho moc, byla příšerná zima, neumělo s nimi ještě pořádně fungovat. Muselo přistát, snést se na zem, i když se blížil les, kde se nabodá na větve jako nehezká ozdoba.
Dopadlo však před prvními stromy. Zadýchané, srst promočená od vlhkosti ve vzduchu. Horký vzduch ale srst brzy vysušil, nechal ji načechranou, prohřátou, i když tlapy se zase hned promáčely od sněhu. Nevadilo to, zamířilo to hlouběji do lesa, které volalo po přítomnosti rudého vlka. A čím více šel ten vlk do lesa, tím více tam chtěl zůstat. Sníh mizel, teplota lezla nahoru každým krokem. Bylo tam příjemně, jako by se snad vyskytlo uprostřed jara. Neznačilo to nic dobrého, nikdy to tam nemělo být, ale jaro, kdy věci začínají, to lákalo jít hlouběji a hlouběji.
Nikdo jiný tam nebyl, bylo to dokonalé. Ale pokud to bude něco jiného, přitáhne to i ostatní. Ale nyní? Nyní tam byl rudý vlk sám a mohlo si to užívat to teplo. Jenom uprostřed toho místa stál strom. Jiný než ostatní, táhl blíže jako magnet a tvář v jeho kůře volal po prozkoumání. Zůstalo to však stát několik kroků od kmene, co mělo říct stromu? Možná to byl jenom nějaký němý útvar?

//Liliový palouk (magie)

Tělo hruběji dopadlo do vysokého sněhu. Tlapy se zabořily níže, zakoplo, ale křídla stačilo stáhnout blíž k tělu a nijak je nepoškodit. Podařilo se, křídla se zmenšila, schovala k tělu a kdyby zmizela kompletně, z jejich majitele by byl obyčejný vlk. Vlastně... těžko říct. Stále to tělo bylo z poloviny červené, stále mělo zelené hvězdy na nohou a také nebylo možné určit proti komu a čemu se vlastně stojí. Rádo by tušilo, co si o tom vlci myslí, za co ho vidí, ale ono prostě nebylo nikým a tak mělo být bráno. Nikdo důležitý, nikdo podstatný ve vašich životech, nikdo. Prostě Makadi, to bylo přesně to, o co se jednalo.
Od tlamy tomu stálo vycházela pára, bylo to živé, cítilo to, vnímalo, jenom to prostě na povrchu a v nitru bylo odlišné od ostatních. Udělalo to pár kroků vpřed, přiblížilo se k jezeru, které bylo kompletně zamrzlé a neposkytlo tak vodu k pití. Tiše si nad tím povzdechlo, beztak nemělo takovou žízeň, spíše chtělo vidět svůj odraz, jestli je stále takový, jaký byl dříve.
S červenou srstí bylo jako pěst na oko. Okolo nikdo nebyl, zůstalo tam samotné, jak tomu mělo být, ale bylo pravdou, že ta kompletní samota nebyla nic pro Makadi. Bylo sice vždy jenom pro povrchové vztahy, jiné si vybudovat neumělo. Vždy tam bylo jenom... dokud to šlo. Dokud se neobjevil někdo nový a lepší. Nemělo se jak ostatním rovnat. Lehce si povzdechlo. Bude lepší, pokud se o ostatní nebude už nikdy snažit, ale tohle ještě srdce nenaučilo. Jak se má uzavřít? Jak ho má ignorovat? Do háje, však stačí, aby se ukázal někdo, kdo bude jenom trochu větší a nebude se chovat jako kompletní šmejd. Propadne mu a bude ho následovat až do konce života. Jaký poslušný pejsek, který potřebuje svého pána, aby poslušně mohlo vrtět ocáskem a ležet v jeho stínu. Jak trapné, jak ubohé. Ať se raději naučí uzavřít se před těmi hlubšími emocemi a pozná u ostatních maximálně jejich jména. Víc si to nezasloužilo. Hlupák jeden.
Zatnulo zuby, proč nad tím tolik přemýšlelo? Zhluboka se nadechlo, rozeběhlo a přitom roztahovalo křídla, aby mohlo opět vzlétnout. Bude na obloze tak dlouho, dokud ta křídla neupadnou, dokud nepřijde o veškerou sílu, dokud nespadne z oblohy jako anděl, za které ho ho jeden vlk považoval. Musel být sakra hloupý, když si to myslel, ale bylo krásné, když to někde říkal. Z ničeho bylo chvíli něco. Ach.

//Čáryles (magie)

Bylo to jedno. Všechno vždy bylo jedno. Místo, kam patřit? Nezáleželo, zda nějaké takové existuje. Vlk, ke kterému patřit? Nic takového nebylo. Někdo byl stvořen pro to, aby nic neexistovalo, aby nikdy nikým nebylo, aby se nikdy nikým nestalo. Smířilo se s tím, cítilo to ve svém srdci, že ta tupá prázdnota je to jediné, co do toho srdce má patřit.
Zhluboka se to nadechlo, louka byla pokryt studeným sněhem, předtím tu mělo lovit zvěř, aby to dokázalo, že to má patřit do Sarumenské smečky, ale vlastně bylo dobře, že to neudělalo. Nepatřilo by to tam. Nikdy.
Mohlo si jít, kam to jenom chtělo. Bylo to svobodné, stejně jako pták, však mělo i křídla, která je odnesou, kam si jenom zamanou, že ano? Nikdy to sice nezkusilo, ale nyní bylo načase. Mohlo se to vznést, přelétnout zimu, která tu panovala a být svobobným. Zhluboka se to nadechlo. Udělalo to několik kroků vpřed, i když už bylo na otevřeném prostředí a roztáhlo křídla. Už chápalo, jak pohybovat s dalšími končetinami, pokud se to tak počítalo. Stačilo je roztáhnout, ale byly dostatečně velké? Ano. Natahovaly se, rostly stejně rychle, jako se na těle objevily. Házely stín na bílou zem, zdály se příšerně těžké, ale přitom byly lehké, jako samotná peříčka.
Ještě jeden nádech, pak už pomalý rozběh přes sníh. Bylo to složité, pomalé, ale vzduch se odrážel od křídel a zvedal je nahoru. Fungovalo to! Ještě to muselo začít mávat. Nejdříve pozvolna, učilo se s nimi zacházet, poté už silnější máchnutí. Oh, jak to nejdříve bolelo, jako první pády při chůzi. Další tři mávnutí, vyšlo to. Zvedlo se to ze země, zoufale to zahrabalo při ztrátě pevné půdy pod nohama, ale muselo se více zaměřit na křídla. Na jejich pohyb, na studený vítr šlehající do tváře. Ten pohyb byl příšerně rychlý, brzy se dole objevilo rudé jezero, ale to po chvíli zmizelo a objevila se nekonečná krajina. Kam doletí? Jak daleko je křídla donesou, než si bude muset odpočinout?
Bylo to konečně svobodným, jako ten pták brázdící oblohu. Tohle mělo být přesně to, co mělo mít už před lety. Být nikým, nikde, nezávislým na všem okolo. Bylo to v cíli toho, co si přálo. Byl to skvělý život, který si to zasloužilo. Ach, jak krásný ten svět, když vám na ničem a nikom nezáleží. Když je ostatními zapomenuté a nechtěné.
Pak ta křídla začala být těžká, výška začala padat, ale to nevadilo, může se vznést znovu a trénovat.

//Medvědí jezírka (magie)

V čenichu mě až bolela vůně lilií všude okolo. Kdybych už tak nebylo červené, určitě bych odtamtud odcházelo pokryté červeným pylem z květin, ale takhle to bylo jedno. Navíc, kdo se zajímal o nějaký pyl, květiny a vůni, když mi mozek maximálně červeně řval z té blízkosti, kterou snad ani Nickolas nebral jako nějakou intimitu, protože se zdálo, že pro něj neexistovalo nic s názvem osobní prostor. Marně jsem se přemlouvalo, abych se uklidnilo, moje nervozita musela být sakra vidět. „Ještě jsem nic nepřineslo,“ namítlo jsem na to, že už ve smečce jsem, když tomu tak nebylo.
Ale měl pravdu, stačilo prostě k jídlu něco najít, dokonce se i vzdálil, ale připojil se k druhému boku, i když to nebylo už tak těsné, což však neznamenalo, že mě to nějak uklidnilo, protože ten fakt blízkosti tam stále byl a stále mi křičel v hlavě.
„Děkuji,“ hleslo jsem s nervózním úsměvem na nabízenou pomoc a pomalu se rozešlo po louce, kde kromě lilií byl cítit i slabý odér nějaké možné kořisti. Ale malé, bude to vůbec stačit? „Bude Maple stačit králík?“ zamumlalo jsem nervózně jednu otázku se zamračením.