Příspěvky uživatele

< návrat zpět

„Lilith,“ hleslo jsem. Zoufale, prosebně, poháněné touhou, žadonilo jsem o odpuštění za něco, co jsem snad ani neprovedlo. Ona odešla, ona zmizela, ona se nikdy nevrátila. Ale jak jsem jí to mohlo mít za zlé? Kdo by se chtěl starat o zbytečného tvora, jako jsem bylo já? Nikdo, měla právo odejít, nebyla má, nepřipoutalo jsem ji k sobě žádnými okovy. Ale chtělo jsem ji u sebe, chtělo jsem vědět, že žije, že je v pořádku, že proti mně nenese nenávist, které ani nemohu porozumět.
Ale byla tu ta věc, že já už nebylo... já. To já, které ona znala, které třeba měla i ráda. Zemřelo, zmizelo, změnilo se do něčeho, co jsem já milovalo, ale ostatní nenáviděli, protože tím minimálně opovrhovali. Bylo mi to jedno, na nikom mi nezáleželo, ale na Lilith ano a... chtělo jsem ji zpátky u sebe. Chtělo jsem vědět, jestli odešla kvůli mně, jestli jí na mně alespoň trochu záleží. Potřebovalo jsem to vědět.
Neví, kdo jsem, opakovalo jsem si a cítilo, že mám v koutích slzy. Nechtělo jsem je pustit pryč, nechtělo jsem jim dovolit odejít, ale nemohlo jsem odejít ani já. Chtělo jsem tam být poblíž.

Vždycky mi přišlo, že okolí mohlo být jakkoli stíněné, ale vlk si tam vždy přišel sám a osamělý. Nehledě na velikost smečky, rodiny, přátel, společnosti, vždy byl sám. A na tom velkém místě, na planině, která se táhla od východu do západu, si přišel mnohonásobně více sám. Kam pohled dopadl, tam nebyla ani noha. Nikdo, nic, jenom samota, která přestože byla prostorná, byla vlastně strašně stísněná a skličující. Bolela, stahovala mi žaludek, chtělo se mi zvracet, ale blbě se zvrací, když jsou žaludky prázdné.
Šlo jsem tím prázdným okolím, olizoval mě vítr, stahovala osamělost, která byla vlastně i divným osvobozením od existence společnosti, do které jsem nepatřilo. Dívalo jsem se pod nohy, nemělo smysl hledět nahoru, nic tam zvláštního nebylo, nic, co by toužilo po mé pozornosti.
Ale muselo jsem zvednout hlavu. Svět bohužel není na zemi, je většinou tam někde nahoře, tam se dějou věci, tam jsou ty... důležitosti. Muselo jsem zvednout hlavu, abych vidělo, co se objevilo v dálce.
Bylo to povědomé, moc známé, fata morgana, která mě bolela u srdce. Vzduch mi přestal proudit do plic, slunce se odráželo od srsti a házelo modré odstíny, které jsem tam už dříve cítilo a vidělo, ale nyní to šlo vidět mnohem lépe. Stáhlo se mi srdce, pokrčilo jsem se v kolenou a uši stáhlo vzad. Lilith, šeptlo jsem její jméno, zatímco mě nohy táhly vpřed. K ní, k té, která mě možná opustila schválně, protože mě nechtěla v životě... Ale... Ne, zastavilo jsem se. Blízko, ale furt daleko, zrak upřený k ní. V jejím životě byla Makadi. Blátivě hnědá, hloupá vlčice, co byla vlkem, ale moc hloupá, aby to tušila. Jenže tahle Makadi už neexistovala. Lilith, hleslo jsem podruhé. Zoufale, strašně moc zoufale.

//Středozemní propadlina

Svět nikdy nebyl určen všem.
A ti, kteří světu určeni nebyli, ti byli odsouzeni k tomu, co si jenom ostatní mohli představovat pod pojmem peklo.
Někteří se mohli pokusit světu podřídit, aby je přijal – zahodili tak svou osobnost pro pohodlí.
Jiní přijali fakt, že budou jiní a stali se skutečně těmi, kterými chtěli být.
Kdyby na mně bylo ještě něco, co bych hořce nemilovalo, změnilo bych to. Proměnilo bych se více a více do podoby, kterou budu jedovatě milovat a nastavím světu to nejodpornější, co mohou vidět, protože peklo bude vždy špatné. Horší už neexistuje, nelze jít dál přes hranici utrpení, proto je to přeci hranicí.
Otočit se tomu lesu zády byla další věcí, kterou jsem mohlo udělat pro svou sebelásku. Zanechat všechny a vše za sebou, protože jsem je u sebe nechtělo. Chtělo jsem sebe, chtělo jsem vlastní tužby, potěšení, záleželo mi pouze na extázi, která pramenila z toho, že jsem bylo sebou.
Jak krásný den v tomhle pekle, pomyslelo jsem si. Nebe bylo zalité do ruda a zrovna tak má srst. Ten den začínal pro mne a nikoho jiného. Nesešlo mi na fialové, do které červánky přecházely, vidělo jsem pouze rudě, ale ne vzteky – láskou.

„Tak si je nech narůst,“ odpovědělo jsem mu. Však to šlo. Baghý měla křídla. Já se umělo stát větrem, mořskou vlnou, čímkoli, co nebylo vlkem, ale tím jsem snad nikdy pořádně nebylo. Ale však to už bylo zcela jedno. Proč být vlkem, proč být ostatními, když ani nestáli o to, abych jako oni bylo. Nezáleželo na tom. Nezáleželo na ničem.
Záleželo vlastně jenom na tom odporném knedlíku v krku, přes který se mi blbě dýchalo. Emoce způsobily, že mě šimralo na prstech, jak jsem chtělo zmizet, protože se zase jednalo o situaci, kterou jsem neznalo. Baghý alfa? Proč? Protože Blueberry chtěl odejít do západu slunce se Suzumem. Ta myšlenka mě zalila jako jed, skřípla mi žaludek a na zádech se mi naježily chlupy. Ať si jde, seklo jsem, ať se solu utopí v oceánu. Nebylo mi fuk, že je pryč. Štvalo mě to, staré city začaly hnít, protože už nemělo smysl je jakkoli udržet. Je konec a sbohem. Sbohem s tou smečkou, kterou vedla Baghý. Ať si ji nechá. „Dufám v to,“ zachroptělo jsem s otočením hlavy pryč. Jak ten les byl najednou odpornější, i když už ani nebyl jeho. Však jsem proti Baghý nic nemělo, jenom měla špatné přátele a podědila les, který vedl on. Nic víc, sbohem a šáteček. „Nech ho být, stejně na něm nezáleží. Nestojí za péči kohokoli,“ odpovědělo jsem vlčeti a otočilo o sto osmdesát stupňů.
Prostě odejdi, vzdychlo jsem nad vlastní pošetilostí. Ani jsem tam nemělo jít, prostě jsem mělo vypadnout a nezajímat se. „Moje poselství...?“ zamumlal jsem s pohledem do propadliny. Jak romantický konec by byl, kdybych se vrhlo dolů? „Nikdy si nikoho nepusť do života. Vlci za to nestojí, Ywe.“ Dalo jsem i důraz na jeho jméno, myslelo jsem to přesně tak, jak jsem to řeklo. A pak jsem prostě šlo. Však na tom nezáleželo, kam půjdu.

//Středozemka přes Medvědí jezírka

„Dole můžeš být nehledět na to, že to klouže,“ pokrčilo jsem nad tím rameny. Něco mě odpuzovalo. Něco v tom chování, které ukazovalo naivitu, pocit, že svět je růžový a jenom dobrý, že nikdo nikomu nechce ublížit, i když to tak ani trochu nebylo. Svět chtěl vždycky jenom to nejhorší a propadliny nevolaly po dobrodružství, ale po roztříštění lebky. Naivita tě přejde, odseklo jsem si. Jenom muselo počkat. A Danie musela pochopit, že ne všichni budou dělat jenom to dobré a nezradí ji. Problém byl v tom, že na Danie mi záleželo a chtělo jsem, aby se naučilo i sobeckosti. Tohle muselo prostě jenom dorůst k nějakému rozumu.
„Baghý?“ vylezlo ze mě hrubě. Chtělo jsem vidět Blueberryho, alfu toho zpropadenýho lesa a ne Baghý, která tam přitáhla Noriho. Nic proti ní, jenom si vybírala špatné společníky. „Hledám Blueberryho,“ namítlo jsem, „a do toho lesa už nevlezu,“ pokývlo jsem ještě směrem k pachu borůvek. Teď byl ten pach slabý, protože byla zima, ale v létě... by to bolelo. Asi vlastně dobře, že jsem přišlo zrovna teď.
„To je moje tajemství,“ odpovědělo jsem prostě. O Životě a Smrti si mohlo vlče zjistit od někoho jiného. Mně se o nich mluvit nechtělo, protože by mělo akorát tak otázky. Bylo tak strašné mluvit i se mnou? zajímalo mě. Když jsem bylo hloupé a naivní? Až to bolelo u srdce, že to jiní museli trpět.
Každou chvílí to ale bolelo víc. Třeba Maeve. Vlče, co bylo bahnité, co mělo jméno matky. Vlče, které jsem nechtělo nikdy vidět. Někdo, kdo povýšil a byl tak víc než ty, zasyčelo jsem si pro sebe. „Potřebuju s nim mluvit a do toho ti nic není,“ odpovědělo jsem. Beze jména. Čim méně, tim lépe.

Zastavilo jsem se kousek od vlčete. Dost daleko, abych od něho mělo prostor, dostatečně blízko, abych na něho viděl a vědělo, co je zač. Prostě vlče, které se pohybuje blízko dvou smeček, ale z jeho srsti táhne pach borůvek a je zřejmé, kam patří. A čí je? Kdo měl takovou srst? Kdo měl takový pach? Jak to mám vědět? Do té smečky jsem nikdy natolik nepatřilo, abych mohlo členy znát. äPropadliny nemají být hezké,“ opáčilo jsem vlčeti, které oplývalo naivitou a myslelo si snad, že by mu hluboká jáma v zemi měla přinést štěstí nebo radost, přitom mu maximálně mohla otevřít hrob, ve kterém ho nikdy nikdo nenajde.
A pak mělo moc otázek. Přespříliš, že jsem muselo odtáhnout hlavu vzad a rozmyslet si, na které vůbec odpovím. „Nepatřím tam,“ odpovědělo mu s pokynutím hlavy k lesu, „ale chci jít za alfou toho lesa. Potřebuju si s tím promluvit.“ Cítilo jsem, jak se mi krev vaří v žilách jenom při pomyšlení na to, že se na něj budu muset podívat, ale chtělo jsem za tím vším mít už tečku, tlustou čáru a už se do téhle blízkosti nikdy nevrátit. Nechtělo jsem tu být. „A svítím, protože chci,“ pokrčilo jsem nad tím rameny, co víc jsem tomu mělo říct? Když ani nepoznalo, co je vlk a považovalo mě za nějakého draka, nemělo smysl tomu vlčeti cokoli složitýho říkat. Nezajímalo mě ani žádné nebe, jaký jsem na to mělo mít názor? Prostě tam bylo. „Radši mi řekni, co ty tady děláš.“

//Středozemní pláň přes Medvědí jezírka

Dorazilo jsem v noci a možná, že kdybych neslo černou srst, mělo b to nějaký význam. Takhle to bylo k ničemu, světlá srst dole, červená nahoře, souhvězdí na nohou a oči světlé, že jsem mohlo být zrovna tak majákem. Ale komu na tom záleží, když oni tam znají Makadi, která měla srst jako bahno, pomyslelo jsem si, než jsem zakroutilo hlavou nad blátivým hlupákem.
Od propadliny šel mráz, její hloubka volala ztracené duše, ale pro její smůlu já tolik ztracenou duší nebylo. Možná tak... duší, která se nemohla pohnout dál. Šlo jsem kousek od její hrany, hledělo do černé hloubky a přitom si dávalo pozor, abych neuklouzlo. Čekalo jsem a doufalo, že ke mně třeba propadlina promluví, ale nic neříkala. Minimálně nic, co by jí skutečně patřilo. Ozvěna toho místa přinášela pouze mladičký hlas, který bědoval nad původem propadliny. „Pohlcuje ty, kteří se v noci toulají bez dozoru,“ odpovědělo jsem mláděti z dálky. Muselo jsem zvýšit hlas, aby k němu můj hlas dolehl a to bylo... něco nového. Já hlas nezvyšovalo.

//Esíčka

Nelíbilo se mi, že jsem začínalo tušit, kde se nacházím. Obvykle jsem bloudilo světem, protože jsem nikdy nikam netrefilo, ale tentokrát jsem tušilo, kde jsem. Na severu ode mě byl les, který voněl po borůvkách a kdysi se i v mé srsti nesla vůně borůvek. Ale později se ten pach stal prokletím, ošklivým jedem, který jsem nechtělo už nikdy cítit poblíž. Wizku odešla, Lilith utekla, Blueberry mě zradil, Nori byl ještě horším slizem, Taenarana jsem ztratilo a co dál jsem tam mělo dělat? Ta smečka mě nepřijala, nepatřilo jsem tam a nikdy bych ani nepatřilo.
Ale přesto jsem šlo pomalu směrem k severu, chtělo jsem se držet za propadlinou tak, abych k tomu lesu nemuselo vkročit, možná si tak k němu plivnout, ale nic jiného. Beztak nikoho nezajímá, že jsem odešlo. Může jim to být jedno a také jim to jedno ne, syčelo jsem si pro sebe. Ale prostě jsem k tomu lesu šlo. Možná udělat jednu velkou tečku za tím vším a pak se konečně budu moct pohnout dál?

//Středozemní propadlina přes Medvědí jezírka

//Třešňový háj přes Hadí ocas

Ustávalo sněžení, ale to neznamenalo, že mizela zima. Mrzlo, nelíbilo se mi to, tuková vrstva ustupovala do pozadí a cítilo jsem se... slabě. Ne slabě jako normálně, ale spíš tak křehce, jako kdyby mě měl zlomit každý vítr, který se mi opře do těla. Ale jídlo? Schovka? Smečka? Cokoli, co by mi mohlo pomoci znělo jako zapovězené ovoce, kterého jsem nesmělo ochutnat. Protože bych si zvyklo, rozmazlilo se, už nikdy neudělalo nic pořádně a jenom si dále válelo šunky a chtělo, aby mě někdo obsluhoval. Ale jak se mi podaří podruhé někoho takového najít? Blueberry byl výjimkou, který byl však prolezlý jedem a být s ním by bylo pomalou otravou, kterou jsem odmítlo. Ať si je šťastný s tím druhým, mně na tom nemusí záležet. Ale záleželo, pálilo mě to, hryzalo a neslo jsem si zášť vůči Suzumemu, který mohl nejlépe spadnout do propadliny a nikdy nevylézt. Přišlo mi, že se mi z hrdla žene i zavrčení, ale to jsem potlačilo, spolklo ho a pouze se zatnutými zuby šlo dál, v hlavě s matnou představou, že v zubech držím jeho.

//Středozemka

//Lavender

Nejde se mnou, pomyslelo jsem si trpce. Ale dávalo to i smysl – proč by někdo se mnou chtěl jít? Nemělo jsem co nabídnout, jenom život s divnou kyselou příchutí a to, že jakmile na nás někdo pohlédne, bude vědět, že já jsem to divné a pomyslí si, že i v Karoe je něco divného a musí najít co. A pokud nic nenajdou, stále zbývá to, že se táhne se mnou a to je už samo o sobě divné. Ne, samota je to, co mi je souzené, povzdechlo jsem si s kroky přes zamrzlé bažiny k tomu lesu, který je přes rok růžový, ale přes zimu nudný a mrtvý jako všechny ostatní, přes které se dá procházet. Škoda. Ale dávalo to smysl, nikdo si nedokáže udržovat tu krásnou a nevinnou schránku každý den. Někdy také potřebuje ukázat, co odporného a divného na něm je, aby si ulevilo od předstírání a lží, které každičkým dnem roznáší. Hnusím se samo sobě každý den, pomyslelo jsem si trpce. Já žádnou hezkou schránku nemělo. Ani Život mi ke kráse nepomohl, když moje duše v mezičase prohnila.

//Esíčka přes Hadí ocas

Někdy jsem přemítalo nad jedním sprostým slovem, které zároveň značilo i jednu emoci a projev, který mi měl zůstat navždy cizím. Myslelo jsem to jedno slovo, které začíná na L a má to být sdíleno s jedním dalším vlkem, kterého se mi nepovedlo nalézt, ačkoli jsem si myslelo, že jsem blízko. Opravdu jsem si to myslelo sice jenom jednou, jednou jsem si to spíše jenom nalhávalo, ale snaha tam byla. Ale snaha byla rozdrcena, emoce a slovo ztraceno a nemělo jsem asi nikdy souzeno ho znovu najít. Třeba někdy později se to ještě podaří, ale kdo by měl zájem o něco takového, jako jsem zrovna já, když si ani nedokážu říct, kým ve skutečnosti jsem. Moje hlava sice dobře věděla, že nejsem nic, nespadám do žádné škatulky, ale vysvětlit tohle jiným bylo dost složité, protože mi nepřišlo, že vlci dobře berou novinky, kterým nerozumí. I kdyby se mi pak pokusili rozumět, nemohli se do toho vžít, to mi bylo zřejmé a tak jsem se ani nechtělo moc pokoušet nějaké vysvětlení podat. Tady byl ale problém, že jestli se ještě někdy budu chtít dostat do nějaké smečky, budu muset počítat s tím, že to nějak budu muset vysvětlit, zatímco se budu ještě světu zkoušet nalhávat, že jsem užitečné a smečce nějak pomohu v lovu, obraně nebo čemkoli jiném. Musím se něco z toho prostě naučit, pomyslelo jsem si trpkým povzdechem. Mělo jsem ale výhodu, nemuselo jsem se zaměřovat na vlčata, protože žádný normální vlk by vlče nepustil do mé blízkosti, abych ho náhodou nezkazilo. Oni si ale neuvědomují, že nejčastěji vlčata kazí jejich rodiče, ne hlupáci na pozadí.

Svým způsobem mi chybělo, jaký byl život dříve. Skutečnost, že to cítím zrovna takhle, samo o sobě bolela, protože ani tehdy minulost nebyla správná, nebyla příjemná, byla vlastně jenom o jednom pocitu, který mě sužoval po celou dobu. Strach, který ve mně vyvolávala matka tím, jak se ke mně chovala, jak mě přesvědčovala, že se ke mně budou jiní chovat, jak mi ukazovala svět jako to nejhorší, co existuje.
Stávalo se, že jsem se rozhodlo, že jí nebudu každý původce strachu žrát, že něco nevezmu jako to, co je skutečné, ale vždy to dopadlo tak, že mě ubila nesmyslnými argumenty a ukázkami, že mě donutila mlčet. Smířit se s tím, že věci prostě vždy zlé budou, že nic není správné a nikdy správné nebude a už vůbec ne pro někoho tak strašného, jako jsem já. Slabé a ošklivé stvoření, které nebude mít nikdy nikdo rád a mou být rádo, že mám alespoň matku, která se rozhodla, že mě bude tolerovat a nějak se o mě postará. Sežene mi jídlo, když budu hodné, dovolí mi v zimě spát poblíž, abych mělo teplo jejího těla. Stejně to ale nedělala zadarmo, vždy za to něco chtěla, nejčastěji kompletní oddanost, kdy jsem ji muselo přísahat, že ji nikdy neopustím, protože ona je to jediné, co v životě mám a budu mít. Slizký lhář. Stejně mi však ten slizký lhář nějakým způsobem chyběl. Strašně rádo bych jí to vše řeklo, vpálilo do ksichtu a ukázalo, kým jsem. Stejným, ale úplně cizím stvořením, které bys nikdy neprohlásila za své, protože bych se ti hnusilo.

„Život a Smrt jsou… ubohé,“ sumarizovalo jsem krátce myšlenku, kterou Karoe pronešla, ale myslelo jsem to spíše k jiným věcem, než byli dvě magické entity, na které nikdo nedosáhl. O čem vlastně život byl, když vedl jenom ke smrti? U někoho delší cesta, u jiného kratší, někdo klikatější, sle výsledek zkrátka stejný. O ničem. „S těmi jmény se ale třeba ostatní mohou ztotožnit,“ pokrčilo jsem nad tím rameny. Předtím jsem více chtělo k Životu, ale teď mě to táhlo ke Smrti, protože… dovolila více. Život byl plochý, nemastný a neslaný, Smrt se smála a škádlila, dovolila krást a nadávat.
Další pokrčení ramenou přišlo s otázkou, jestli mohou být skutečně bohy. „Obyčejnými určitě nejsou,“ zamyslelo jsem se, „už jenom proto, že dávají něco, co by nikdo jiný nedokázal. Život dává srst, co ti třeba zvedne sebevědomí, ale nezaručí to, ale Smrt ti určitě to sebevědomí zvedne, když zahraješ na správnou strunu.“ Na obranu Života, on sám tvrdil, že si to sebevědomí musim zvednout samo, ale když to nešlo celé ty roky, Smrt to konečně zařídila relativně bezbolestně.
„Vzácní asi jsou,“ nadhodilo jsem a vstalo ze země, „nikde jinde ostatně nejsou.“ Kdyby byli všude, tak by skutečně zajímaví nebyli. A asi nebudou zajímaví ani poté, co je jeden konečně navštíví a udělá si o jich obrázek. U mě splněno.
Udělalo jsem několik kroků od jezero, mířilo jsem tak nějak nikam, ale pryč od fialové, protože mi akorát připomínala, že v mém životě není nic modrého. „Jsou stále slepé,“ odpovědělo jsem Karoe, „jenom teď už nevěří ani těm, co mluví pravdu a soudí je zrovna tak.“

//Třešňový háj

Zima si začínala vybírat své nároky. Hlad, nohy jsem sotva cítilo, krátké dny, ponurá nálada, která sice byla stálejší věcí, ale teď se dala na co svádět. Nebavilo mě to. A ze všeho nejvíc mě nebavilo bylt tulákem, ale co jsem mělo dělat? Za Borůvkou byly zavřené dveře, které jsem si samo zabouchlo a odmítalo tam nadále být. Příčíla se mi myšlenka návratu a toho, že bych tam ostatní mohlo vidět. Stejně jsem jim bylo fuk a bylo akorát dobře, že přišel důvod k odchodu. Ale co třeba třeba ta Sarumenská smečka? Kde se údajně měla skrývat Lilith, kde alespoň byla Danie, která buď byla skutečně nevinnou duší, nebo uměla dokonale skrývat to, že by se jí nepříčilo trávit čas s někým, jako jsem já. Co já vím, hleslo jsem si trochu zoufale.
„A jak by se měl jmenovat Bůh, aby nezněl hloupě?“ zeptalo jsem se. Jejich jména aspoň správně vyjadřovala to, kým byla. Co měla říct jména Makadi a Karoe? Makadi mělo značit nic, Karoe byla… těžko říct, jaká byla. Kdybych ji mělo popsat, bylo bych v ní absolutně zmatené a ztracené, že by žádné slovo nepadlo. Pouze to, že Karoe je zkrátka… nepopsatelná. Jeden by ji musel poznat, aby pochopil, co tím myslím. „Vidělo jsem je a mluvilo s nimi. A Smrt mi přišla paradoxně méně nebezpečná, protože jsem vědělo, co od ní čekat,“ podělilo jsem se o svou vlastní zkušenost, ale netoužilo jsem po opětovném shledání.
Uši jsem následně posmutněle svěsilo a dívalo se do jezera. „Mám oči, ale to neznamená, že s nimi vidím.“ Suše jsem polklo, bolelo to, „odjakživa jsem oči mělo, ale nikdy nevidělo lži a to, jak na mě jiní hledí.“

Obloha se zatahovala a na nebi se objevil měsíc. Obrovský měsíc v úplňku, který začal osvětlovat okolí, ale nemohl se rovnat slunci. Třeba ani nechtěl, kdo ví, třeba věděl, že se mu nikdy nevyrovná a je s tim smířený. A třeba se s tim nikdy nesmířil, trpí, nenávidí se a... už se ani dál nesnaží, protože to stejně nemá cenu. A určitě ho ani nepotěší to, že na něj jedno stejně ničemné stvoření chvíli kouká, než zas sklopí hlavu k malé vlčici, která se ptá na bohy, jestli jsou osamělí, jako já. Jak může srovnávat mě a bohy? nechápalo jsem. „Život si snaží vlky ponechat ve svých kopcích, Smrt si nechává těla zesnulých,“ řeklo jsem takovým mimo hlasem, když jsem vzpomínalo na návštěvy u těch dvou. Na poprvé to bylo příjemnější u Života, ale podruhé u Smrti, když jsem vědělo, co chci, nebálo jsem se říct, co je mojí touhou a přijalo jsem výsměch Smrti... Více jsem se klonilo právě k ní, protože si na nic nehrála a byla přesně taková, jakou ji svět popisoval. A dovolila mi okrádat mrtvé, dovolil by to snad Život? Ale určitě byli stejně osamělí, jako všichni ostatní a proto dělali to, co dělali – pokoušeli se krást vlčí duše pro sebe.
Ještě na krátko jsem zvedlo zrak k obloze a položilo Karoe otázku o tom, zde by se vrátila k tomu, kdo o ní nestojí. Její postoj k tomu byl jasný, krutý, takový, který bych nikdy ani nedokázalo vyslovit nahlas. Až mě i překvapilo, co všechno z ní vylezlo. „Tebe není radno zradit,“ odpovědělo jsem tiše, „svět by mohl být brzy plný slepých, ačkoli se už někteří tak chovají.“