Příspěvky uživatele

//Vrbový lesík

Z lesa jsme se vydali zpátky na volná prostranství, kde byl sníh neskutečně vysoký a nic nebránilo větru v tom, aby lomcovalo s našimi vyhublými těly. Ale už to skutečně nebylo tak strašné a dalo se to nazývat štěstím. Souhlasně jsem na slova Lilith přikývla. „Až roztaje sníh a konečně bude vidět tráva, to se teprve bude moct nazývat štěstím,“ dodala jsem.
Prakticky jsem se nepřestávala rozhlížet okolo sebe. Hledala jsem nějaké místo, kam jít, zkoumala jsem okolí, hledala jsem jakékoli náznaky toho, kam se vydat dál. Neptáš se na názor Lilith, uvědomila jsem si až po nějaké chvíli, co jsem vedla naše kroky. Na chvíli jsem se zastavila, ohlédla se k černé vlčici a chvíli si ji tázavě prohlížela a hledala v jejím výrazu jakékoli znepokojení nebo naštvání. Raději. Měla jsem trochu tázavý výraz, ale ten se zkroutil do úšklebku, když Lilith chtěla vidět zrovna bledule. „Na světě je tolik... lepších květin, proč zrovna bledule?“ zeptala jsem se s tichým zasmáním. Jarní květiny ale byly fajn... Jen jsem nerozuměla tomu, proč zrovna bledule.
Ve vzduchu jsem cítila sůl. Krátce jsem střihla ušima a instinktivně stočila kroky tím směrem, odkud se sůl vanula. „Cítím moře,“ šeptla jsem zamyšleně. Byla to slova víceméně pro mě, ale obrátila jsem hlavu k Lilith, která měla na jazyku jinou otázku. Chvíli jsem mlčela, hlavu měla plnou moře, ale zároveň jsem přemýšlela i nad tím, co by měl značit dobrý den. „Chtěla bych... Myslím, že dobrý den by byl, kdybychom někoho potkali. Třeba nějakou smečku,“ sdělila jsem opatrně s kroky směrem k moři. Lákalo mě.

//Přímořské pláně

Doufala jsem, že to počasí už značí, že se jaro konečně blíží. Moc let jsem sice neprožila, ale přesto mi tahle zima přišla mnohem delší než kterékoli jiné. Bylo to až deprimující. Ta nekonečná zima, vítr, sníh, málo potravy a skoro stále zalezlé slunce. Některé dny se zdálo, že už ani nic jiného nikdy nebude. Pouze chlad a nepříjemný pocit v celém těle, který nikdy neodezní, dokud vlk nezemře. Sama jsem se zamračila nad těmi nepříjemnými myšlenkami, které mě přepadaly z pouhého pomyšlení na zimu. Takhle nad vším vždy mručel Rollo, když se mu nelíbilo, jaké je okolí. Slunce moc svítilo, vítr byl moc studený, maso moc tuhé... Zakroutila jsem si nad svými myšlenkami hlavou, snažila jsem se na ně zapomenout a stejně tak i na Rolla. Beze mě mu muselo být mnohem lépe.
Ztracená ve svých myšlenkách jsem sledovala okolí, přemítala jsem nad vším a zároveň nad ničím. Trochu jsem i vzpomínala. Byl to týdny. Dlouhé, dlouhatánské týdny. Smířila se matka s tím, co jsem udělala? Usmířila se s Rollem? Je tam všechno v pořádku? Nemají hlad? Cítila jsem, že mi tělem projíždí mrazení. Byla jsem nesvá, tělo se mi lehce třáslo při tom všem přemýšlení. Nepřemýšlej nad tím, nepřemýšlej nad tím, napomínala jsem se. Jenže ty myšlenky tam stále byly a já se jich nedokázala zbavit až do chvíle, kdy se probudila Lilith a promluvila na mě.
Cukla jsem sebou, chvíli jsem si přišla ztraceně, netušila jsem, kde se vlastně nacházím, ale pak mi to došlo. Les plný vrb, Lilith, zima, cesta do Gallirei. Dlouze jsem vydechla, usmála se a zakroutila nesouhlasně hlavou. „Vstávala jsem před chvílí,“ namítla jsem, ale netušila jsem, zda je to pravda. Byla jsem tak zamyšlená, že mohlo uběhnout pár minut, ale klidně i hodina. „Určitě,“ přitakala jsem s nadšením, „je poměrně teplo a až na vítr i příjemný den. Určitě se stane něco dobrého,“ dodala jsem s úsměvem. Když tomu jeden věřil, vždy byl dobrý den.
Bylo na mě, abych vybrala směr. Chvíli jsem nad tím přemítala, rozhlížela se okolo. „Možná trochu k severu bychom mohli,“ zamyslela jsem se nahlas a hlavou poukázala tím směrem. „Můžeme?“ zeptala jsem se rovnou s prvními kroky.

//Údolí morény

Pouze jsem mlčky několikrát jemně přikývla hlavou. Ten les byl skutečně zvláštní, ale tak nějak jsem nechtěla říkat, že by byl divný. Líbil se mi v tom, že nebyl úplně stejný jako ty všechny okolo. Vyčníval, odlišoval se a těžko mohl být v okolí nějaký podobný, což ho dělalo vůči ostatním unikátním. Když vlk jenom tak prochází jiným lesem, asi si nevšimne, co tam kolikrát roste za stromy, ale tady si toho musí všimnout. „Určitě,“ řekla jsem však nahlas, „bude to tu pěkné.“
Musela jsem se podívat na své nohy. I když jsem je měla obalené sněhem, pořád jsem je měla hnědé, jako kdybych na sobě měla vždycky nabalené bahno. Od pacek výš byly sice bílé, ne jako čistě napadený sníh ale bílé. Nepamatovala jsem si, jakým způsobem kvetou vrby, ale díky slovům Lilith jsem si to představovala jako barvu svých nohou. Jinak by její slova ostatně nedávala smysl. „Na jaře bychom se sem měli vrátit,“ uznala jsem. Chtěla jsem vidět kvést vrby.
Cítila jsem, že mi padají oči. Byla jsem unavená. Chtělo se mi spát, ale zároveň jsem si ještě chtěla povídat. Cesta byla z velké části tichá, nikomu nebylo v tom mrazu moc do mluvení. „Vůbec netuším. Nevím...,“ přiznala jsem. Většinu svého života jsem bohužel nevěděla, co budu nadále dělat. Netušila jsem, jaké mám vlastně možnosti a co mohu udělat. Zkrátka jsem čekala, co mi osud přinese.
Tiše jsem se zasmála. Na hloupou otázku musela přijít hloupá odpověď. Položila jsem si hlavu na tlapy, už na mě skutečně přicházela těžká únava. „Můžeme to zkusit,“ přitakala jsem, ale do slov mi už moc nebylo. Párkrát jsem unaveně zamrkala, tiše jsem zamručela, že bychom se tím pádem měli vyspat a popřála jsem Lilith dobrou noc. Na víc jsem toho dne už neměla.

Ráno mě probudil vítr, který se mi opíral i přes závětří do zad. Rozespale jsem zvedla hlavu, očima jsem mžourala po okolí a zkoumala, zda se okolí nějak závratně změnilo. Přišlo mi, že už není taková zima. Pořád mrzlo a vítr byl ledový, ale všechno mi přišlo už tak nějak... lepší. Pomalu jsem vstala, abych neprobudila Lilith, oklepala jsem ze srsti sníh, posadila se a sledovala zamračené okolí. Nikam jsem nespěchala a nebudila ji. Musela být také příšerně unavená.

Posadila jsem se na zem. Očima jsem těkala tmavým okolím a hledala nějaký záchytný bod nebo něco, co by mohlo na chvíli upoutat mou pozornost. Celý ten los okolo byl tvořen vrbami, které se tak posmutněle skláněly a ještě k tomu byly zahalené těžkým sněhem, který z nich mohl každou chvíli spadnout. Na druhou strany, kořeny těch stromů vytvářely závětří, které se v té zimě více než hodilo. A Lilith ostatně jedno takové vhodné místo našla.
Zatímco jsem se rozhlížela, objasnila mi svá slova. Otočila jsem k ní hlavu, povzbudivě se usmála, abych jí dala najevo, že tomu rozumím a pomalu jsem tělem sjela k zemi. Byla jsem unavená, strhaná a tlapy mě bolely. Prochodila jsem prakticky první rok svého života, furt jsem šla odněkud někam a bezcílně, takže jsem ani netušila, zda to někdy skončí. Teď jsme alespoň cíl měli. Netušili jsme, jak je to daleko, jak dlouhá bude cesta a zda to stihneme do jara, ale... co na tom ostatně záleželo? Dokud jsme byli spolu a dýchali jsme, bylo to v pořádku. „Zvládneme to,“ přitakala jsem k Lilith. Nebyl důvod, proč by ne.
Nepřestávala jsem sledovat okolí. Podobný les jsem nikdy neviděla a docela mě uchvátilo, že je tolik stejných stromů na jednom místě. Obvykle jsem viděla jednu nebo dvě vrby o samotě u řeky, ale tady jich bylo tolik... Že žádná z nich nebyla osamělá. Trochu mi to připomnělo, když jsem byla vlče. Nejdřív neskutečná samota a žádné vyhlídky na jakékoli spojení s ostatními vlky. Poté smečka, Jayce, Rollo a Lilith. Hlavně Lilith. Protože zůstala a nezavrhla mě. A přitom kdykoli mohla.
Po jejích slovech jsem se musela zhluboka nadechnout. Vzduch byl studený, voněl těmi vrbami, ale byl takový... svěží. „Asi máš pravdu,“ zamumlala jsem souhlasně. „Kam půjdeme potom?“ zeptala jsem se.

//Magický palouk

Nezapomněla jsem si v hlavě opakovat to, že se brzy najíme, že se oteplí, že najdeme tu zemi a všechno bude v pořádku. Byla to mantra, která mě nutila zvedat nohy a jít dál, protože vím, že kdyby tak nebylo, dávno bych se otočila a vrátila se potupně zpátky za těmi, kteří v první řadě byli nešťastní kvůli mně. Už se mají lépe, my se také máme lépe. Všichni se mají dobře, opakovala jsem si s každým krokem a opakovaně se dívala směrem k Lilith, jestli na ní spatřím jakékoli pochybnosti. Třeba to tak necítila, třeba to viděla jinak a pouze přede mnou předstírala, že je všechno v pořádku. Proč by to ale dělala? napadlo mě rázem. Zakroutila jsem nad tím nesouhlasně hlavou. Byla to hloupá myšlenka. Nemohla být taková. Šla se mnou tak daleko, že kdyby skutečně smýšlela jinak, mohla kdykoli odejít.
Měla teorii, že skutečně už na tom místě jsme, ale nevidíme ho přes ten sníh. Na krátko jsem se zastavila, zvedla postupně nohy, jako kdybych se snad na tu zem snažila dohlédnout, ale pochybovala jsem o tom. Hlavně... by to znamenalo, že nejsme dobří vlci. Že jsme ti špatní... Ale proč? „My nejsme dobří?“ ozvala se má obava nahlas. Rozhlédla jsem se okolo sebe, nakonec jsem i otočila hlavu dozadu tam, odkud šly naše stopy. Jestli ne... Proč jsme sem šli? A proč jsme špatní? Protože jsem je opustila? nechápala jsem.
Lilith však dodala, že je Gallirea možná ještě dále, což mi podstatně ulevilo a donutilo mě jít dál do lesa, dokud nenarazila na závětří, kde jsme se mohli na chvíli posadit a odpočinout si. S dlouhým výdechem jsem se zastavila, unaveně svěsila hlavu a protáhla si záda. Hlad mě doháněl čím dál tim více, ale neříkala jsem nic nahlas, protože to nijak nemohla ovlivnit. Zvedla jsem až hlavu při jejích dalších slovech. „Slibuješ?“ tázala jsem se.

Lilith toho moc neříkala, ale nemohla jsem se jí divit. Putovali jsme celou zimu, jídla bylo málo a tak i nálada logicky nemohla být nejlepší. Navíc každé šetření energie se více než hodilo. Rozhlížela jsem přitom celou dobu okolo sebe, hledala jsem jakýkoli náznak stop ve sněhu, ať už vlčích nebo nějaké zvěře, která by mohla skončit jako večeře. Ten hlad byl... děsný, ale zase ne už tak příšerný. Přišlo mi, že si na něj už zvykám, jako se dá zvyknout i na ledacos, ač tohle nás může obě dvě rychle zabít. Tiše jsem si povzdechla, udupala trochu sněhu pod svýma nohama a hlavu obrátila k Lilith.
S mým nápadem souhlasila, což mi vykouzlilo malý úsměv na tváři. „Třeba se dneska najíme,“ přitakala jsem. Jenom vidina jídla mi nalila trochu více energie do žil a přišlo mi, že další kroky jsou už o něco lehčí než ty předešlé. Stačilo jenom to, abych si tohle nadšení udržela až do té doby, než skutečně narazíme na nějaké jídlo... Což může dlouho trvat, ozval se drobný hlásek v mé hlavě, který nesouhlasil s mým nadšením, ale rychle jsem ho vyhnala pryč. Stačilo prostě jenom věřit. Navíc jsem také věřila tomu, že Lilith dokáže nějaké zvíře dostat, byla v těhle ohledech mnohem lepší než já a já se zkrátka... vezla na jejích schopnostech.
Vyrazila jsem po boku Lilith směrem k tomu lesu, který jsem myslela. Kromě představy jara a jídla jsem měla v hlavě taky tu touhu najít zemi, o které říkala. Šli jsme dlouho, což ale neznamenalo, že jsem nějak přestala věřit tomu, že žádná taková není... Jenom byla prostě moc daleko. A vrátit se... Není dobrý nápad, problesklo mi v hlavě. Krátce jsem se zamračila, ale doufala jsem, že ve smečce jsou ty vztahy už lepší, když tam nejsem.

//Mechový lesík

//Neznámo

Počasí bylo skutečně příšerné. Srst jsem měla zcela promoklou, na nohou se mi lepily kusy sněhu a ta zima... Projel mnou navál zimy, který jsem dala najevo silnějším otřesením celého těla a stočila jsem zrak k Lilith, která byla hned vedle. „Měli bychom najít nějaký... les, přístřešek, cokoli. Alespoň do rána,“ zamyslela jsem se ustaraně. Ta zima byla nekonečná, zlá a mým největším přáním v té chvíli jen a pouze to, aby konečně skončila. Nepamatovala jsem si žádnou horší zimu, i když jsem jich zrovna moc nezažila, ale tahle... jako by se svět všem za něco mstil.
Na krátko jsem se zastavila, svěsila jsem uši podél hlavy a rozhlížela se okolo sebe. Slunce zapadalo, ještě více se ochlazovalo a představa dalšího večera bez nějaké ochrany před sněhem mě děsila. Daleko před námi jsem viděla koruny stromů. Kdo ví, co ten les mohl skrývat a kdo ví, kdo v něm mohl přebývat, ale... ten chlad i mě nutil k tomu, abychom se alespoň šli podívat blíže. „Lilith?“ houkla jsem tiše do větru a obrátila hlavu k hnědé vlčici. „Můžeme se zkusit schovat v tom lese?“ zeptala jsem se opatrně a jednou tlapou lehce k tomu místu ukázala. „Tahle zima je už ubíjející,“ dodala jsem s povzdechem.