Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Připadalo mi, jako kdybych spala celá léta. Sotva jsem se položila na zem, nedokázala jsem nic dalšího vnímat, protože jsem okamžitě usnula a sova jsem otevřela oči, přišlo mi, jako kdybych byla v úplně jiném světě, který neznám. Rozlepit oči bylo těžké, rozhlížela jsem se okolo sebe a chvíli mi i nedocházelo, kde vlastně jsem. Očekávala jsem, že každou chvíli vstaneme, vydáme se na další cestu a celý den se nezastavíme, dokud opět nepadneme k zemi a nebudeme spát do dalšího dne.
Pomalu jsem zvedla hlavu, celé tělo mi přišlo neskutečně těžké. „Lilith?“ hlesla jsem tiše, natočila hlavu do strany, ale ztuhla jsem. Nebyla tam. Tělem mi projelo mražení. Nedocházelo mi, kde je, proč tam není, ale to zmatení odešlo stejně rychle jako přišlo. Uvědomila jsem si, kde vlastně jsem - území smečky. Polkla jsem. Znamenalo to, že Lilith mohla být kdekoli na území, nemusela na mě už neustále čekat. Není za mě zodpovědná, připomněla jsem si a pomalu vstala.
Pomalu jsem se rozhlížela okolo sebe a cítila, že se mi stahuje strachem žaludek. Kam jsem měla jít? Kde byla Lilith? Kam jsem mohla jít já sama? Co když potkám někoho, kdo o mně neví? Rozklepaly se mi zadní nohy, nebylo mi vůbec dobře z toho vědomí, že jsem někde, kde to ještě zcela neznám, sama. Nemůžu nikam jít... Nebo ano? Kam můžu? Jací jsou ostatní členi? tázala jsem se sebe samé, zatímco jsem se rozhlížela okolo. Kde je Lilith? Kde je Lilith? ozývala se mi jedna otázka více a více v hlavě.
Zhluboka jsem se nadechla. Udělala jsem jeden krok vpřed. Musela jsem někam jít. Pokud nikam nepůjdu, nikoho nenajdu. Zhluboka jsem dýchala, pomalu šla skrze les, rozhlížela se pozorně okolo sebe a snažila se někoho najít. Kohokoli, jehož jméno jsem znala, a to není moc vlků.
Nešla jsem dlouho. Nejspíše. Ale zasleechla jsem hlavy. Šla jsem pomalu jejím směrem a zastavila se, když jsem si skrze stromy všimla hnědého kožichu s rudýma ušima. Blueberry. Jedno jméno, které jsem znala. Ale ten další vlk... Ta vlčice. Tak vyzáblá a rezavá. Patří do smečky? zajímalo mě. Nemohla jsem ale od té chvíle udělat krok. Bála jsem se jít k cizímu vlkovi. Odvrátila jsem lehce hlavu do strany, prohlížela si nízké keříky okolo sebe a... snažila se na sebe tak nějak upozornit, ale... zároveň být neviditelná. To nedává logiku.

Zůstali jsme s Lilith opět sami, nic... nového, uvědomila jsem si. Být sama s Lilith bylo něco už něco... navyklého? Byli jsme spolu sami už několik měsíců a nijak mi to nepřišlo divné nebo mi to nevadilo. Když jsme však byli už ve smečce, která nás s podotknutím přijala, bylo... zvláštní být opět o samotě. Jeden by čekal, že tomu tak nebude, ale opak byl pravdou. Bylo to trochu zvláštní, protože posledně bylo okolo mnoho vlků, kteří se neustále na něco vyptávali a zajímali se. Zdálo se však, že Blueberry potřebuje něco probrat s Wizku a tak se vzdálil.
Položila jsem se na zem, byla mokrá, docela studená, ale bylo mi to v té chvíli jedno. Možná by bylo lepší uklidit se do úkrytu smečky, ale netušila jsem, kde se nachází a bylo mi trapné zpětně prosit o to, kde se nachází.
Lilith se rozhodla zůstat, lehla si kousek ode mě a moc toho už neřekla. Pouze řekla pár slov k odpočinku a smečce obecně, ale připadalo mi, že mi slova šla z části jedním uchem tam a druhým ven. Neměla jsem moc energie na to, abych vnímala, co všechno říká. „Uvidíme, až poznáme ostatní,“ zamumlala jsem rozespale. Lilith se ale zdála unavenější než já. Ostatně na to měla i právo, vzhledem k tomu, co všechno se jí za tu krátkou dobu stalo. Chvíli jsem Lilith sledovala, dokonce jsem i obracela zrak, jestli se náhodou Bluberry nebo Wizku nevrátí, ale nakonec jsem si i já položila hlavu a zavřela oči.

Bola som na ceste za Rollom, ktorý bol na ceste po hraniciach svorky na svojej zbyčajne obchozdzke (//tady je taková ta stříška nad O, ale neumim to :D). Poslednou dobou bol na takovej ceste mnohom častejšie a nedochadzalo mi prečo. Ve svorke se nikto nehádal, všetci boli zdravie, pokojní a po tom obrovskom chlade v zime sme mali navyše co do papule. Jayce, Rollova sestra, naviac ešte viac poznala toho druhého samca, ktory bol ve svorke vyjma Rolla. Zdalo se však, že sám Rollo z toho nebol zrovna šťastný.
Keď som sa rano prebudila, bol už preč z jaskyne a vedela som, že mieril k hraniciam bez toho, aby sa najedol alebo len pohovoril s ostatními. Bol predvídatelný. Alebo ho prostě toľko poznám? zamyslalo som sa predtým, kým som vstala a vydala so po jeho stopách. Prešla som okolo matky, ktorá čenichom ryla v srne, ktorú chytili včera spoločně s ostatními a snažila sa na sebe neupozorniť, aby som mohla ísť v pokoji ďalej bez toho, aby sa zajímala, kam idem a kedy sa vrátím.
Nemusela som ísť príliš dlho. Bolo zrejmé, že bude u južních hranic, kde pretékal malý potok, ktorý i cez leto vysychal. Na jar v ňom bolo vody po sněhu dost, ale cez leto sa nedalo ani povedať, že tam nejaká voda niekedy pretekala. Rollo ležal na kameni, pazúru mal ve vode a vypadal smutný. Zastavila som sa dostatočne daleko od neho, posadila sa a mlčky ho sledovala. Nebol vlkom, ktorý by sa mnoho usmíval, ani nebol tolko výrečný, ale to na ňom bolo to, čo sa mi páčilo. Nebol k svetu otevrený a zdálo sa, že nemá ostatný moc v láske, ak všal mal niekoho rád, dal to lahko najavo. Patrím medzi ty vlky? spýtala som sa sebe samé. Verila som tomu, že áno, ale vedela som, že ma nikdy nebude mať rád tak, ako som chcela. Bol prvým samcom, ktorého som v životě zpoznala, ale vedela som, že tiež bude tým jediným, ktorého v životě chcem stretnút. Nech si matka povedá co chce. Natočila som hlavu zlahka do strany a zamračila se. Vážne ho mám ráda? Alebo si to len snažím nahovoriť?
Rollo otočil hlavu. Musel ma počút prichádzať. Cukla som jemne svojím telom a donutila sa k pozdravu, tiež ma pozdravil a posadil sa. Na tom nezáleží, zakrútila som hlavou a šla k nemu bližšie. Mala som ho rada, nezáležalo na tom ako.

Zatímco Blueberry se rozmluvil o tom, jak se jednotlivá vlčata dostala až k nim do smečky, Wizku mlčela a sledovala Lilith, která naopak jenom přitakávala na slova Blueberryho o tom, že osud vlčat je něco strašného. Krátce jsem natočila k Lilith hlavu, jako kdyby mi její slova snad ani neseděla, ale nic jsem na to neříkala. Vrátila jsem hlavu k Blueberrymu, který se zrovna zmínil o to, že rodina jednoho vlčete byla... zapálena? Zděšeně a snad i znechuceně jsem krátce svěsila uši dozadu. Snažila jsem se to v hlavě představit, ale jenom sebemenší náznak představy se mi neskutečně moc zhnusila. Zakroutila jsem hlavou, abych tu představu vytřásla z hlavy.
Od Wizku nám bylo nabídnuto, abychom se rozhlédli po okolí smečky, zatímco Blueberry nám chtěl dát trochu soukromí, vzhledem k tomu, že mě se nikam nechtělo. Byla jsem uanvená, připadalo mi, že mi nohy už protestně vypovídají službu, ale nechtěla jsem držet Lilith od toho, aby prozkoumávala okolí.
„Jestli chceš, můžeš se jít podívat po okolí. Zvládnu tu být chvíli sama,“ pokývla jsem hlavou k Lilith lehce. Přinutila jsem se i k úsměvu, i když přes únavu to byla docela těžké. Neměla jsem toho moc co říct. Poslední dobou se toho dělo moc a... moje reakce nebyly vždy zcela adekvátní a přiměřené k situaci.
Blueberry se s Wizku vzdálili, chvíli jsem se dívala jejím směrem, kam míří, ale poté se má hlava stočila k Lilith. „Klidně jdi,“ řekla jsem tiše ještě jednou.

Logicky jsem podobně jako Lilith uvažovala nad tím, že vlčata, o kterých se Blueberry zmínil, patří jemu a Wizku. Nebo minimálně jemu samému. Nebo Wizku. Nebo jinému členovi. Logicky musela vlčata někomu patřit, ale zatímco se Wizku zběsile bránila tomu, že to jejich vlčata nejdou, Blueberry v klidu vysvětlil, že ta vlčata jsou ztracená a jejich smečka se jich ujala. Jemně jsem naklonila hlavu do strany, nikdy jsem neslyšela o tom, že by se smečka ujala ztracených vlčat. Možná to bylo tím, že pokud se vlče ztratilo, moc dlouho nepřežilo. Nemysli na to, okřikla jsem se, jemně zakroutila hlavou a sledovala krátce Blueberryho. „Ta vlčata sem prostě přišla?“ nechápala jsem. Bylo to divné, ale... Pokud to dokázala až sem a oni se jich ujali, bylo to v pořádku. Protože sama by jenom tak nepřežila. Oba dva vlci navíc obratem odpověděli, že partnery nemají. Blueberry to řekl s klidem, Wizku to spíš vykoktala jako obranu proti partnerství s Blueberrym.
Po svých slovech jsem se dívala k zemi, ale cítila jsem, jako kdyby mě někdo neustále propaloval pohledem. Bála jsem se však zvednout hlavu, abych nezjistila, zda to je pravda nebo není. Kdyby ano, asi bych se raději propadla do země. Lilith jenom prohodila, že ne všechny funkce musí být oficiální. Krátce jsem se k ní podívala, lehce se pousmála a rázem stočila zrak k Blueberrymu, který se rozmluvil. Jeho slova se mi však nelíbila. Mluvil o jakýchsi vlcích, kteří nedávno unesli jedno z jejich vlčat, ale... moc to kupodivu nerozebíral. Místo toho řekl více překvapivých slov, které jsem... nečekala. Myslela jsem si, že po nás bude chtít víc, že nám nebude tak lehce důvěřovat. Ale... ostatně něco podobného se stalo i posledně. Smečka byla malá a potřebovala členy, nejspíše i zde. Proč by jinak chtěli... mě, pomyslela jsem si s pohledem na své tlapy. Blueberry nás tedy přivítal ve smečce a krátce nám řekl, jaká jí připadají území, přičemž nám Wizku nabídla, že nás provede. Na mě však dopadala únava. Myslela jsem, že mi upadno všechny končetiny, jestli se ještě pohnu. V té chvíli jsem si taky uvědomila, že se můžu konečně beze strachu posadit. Udělala jsem tak, dlouze vydechla a střihla ušima, když Lilith promluvila. „Jsem docela unavená,“ hlesla jsem.

Ve vzduchu bylo cítit jaro, už nebylo moc památek po zimě, pokud jsem nepočítala to, že jsem stále byla pohublá od hladovění, protože sehnat potravu jako tulák bylo prakticky nemožné. Většinou se o sehnání potravy postarala Lilith, zatímco já jsem byla pouze jejím ocáskem, který se nažral a pochválil ji za to, že se ona sama musela namáhat. Věděla jsem, že ji tohle musí štvát, ona odpracuje všechno a já z toho úplně stejný podíl jako někdo, kdo neudělal nic. Většinou jsem na to ani nic neřekla, pouze jsem poděkovala a mlčela o tom, že bych se chtěla naučit lépe lovit, aby nebyla ona sama, kdo se stará o naši obživu, ale na to jsem se zkrátka moc styděla. Váhala jsem mnohokrát nad tím, jestli o to Lilith požádat, ale nakonec jsem vždy usoudila, že to není správně rozhodnutí, protože by se určitě snažila naučit mě lépe lovit, ale to by nás obě dvě mnohem více vysílilo a daleko bychom se nepohnuli.
Vítr mi čechral srst, i když jsem procházela menším lesem, zatímco Lilith byla někde opodál mezi stromy, cítila jsem ji, ale neviděla jsem. Věděla jsem však, že tam někde v dálce bude. Víš, že tě může opustit? Vtíravá myšlenka mě trápila už dlouho, ale vždy jsem se ji snažila co nejrychleji zastrašit, protože jsem nevěřila, že by to skutečně udělala. Víš to nebo v to doufáš?
V dálce mezi stromy jsem viděla Lilithinu tmavou srst, chtěla jsem na ni zavolat, ale nakonec jsem si to rozmyslela a jenom jsem ji sledovala v dálce, jak mizí mezi kmeny. Valnou většinu našich dní jsem Lilith beztak jenom pozorovala a nevadilo mi to, protože jsem to měla ráda. Vlastně jsem v těhle ohledech byla docela zoufalá, ale... Vlastně mi to ani nevadilo, protože i přes pocity zoufalství a bezcennosti jsem měla Lilith stále na blízku, nic víc jsem nemohla chtít. Ve skutečnosti je asi ona jenom to jediný, co chci.

Černobílá vlčice byla buď tichá nebo nechtěla mluvit v přítomnosti alfy. V tom prvnim případě jsem netušila, proč šla s ním, pokud však neočekávali, že bychom mohli být tak velkým nebezpečím, že by proti nám museli jít ve dvou. Když mne by porazil i silnější vítr. Chvíli jsem na ni zkoumavě hleděla, ale potom mou pozornost upoutal ten alfa, jehož slova byla... překvapivě... milá? Pozitivní? Čekala jsem od něho více podezíravosti, vyptávání, snad i odtažitější chování, ale sdělil nám, že ve smečce mají dokonce tři vlčata mimo dalších úžasných vlků, jak řekl. Vzhledem k tomu, že jsem vždy byla tou nejmladší, samotná zmínka o vlčatech ve mně probudila zvědavost. A trochu strach, protože jsem netušila, jakým způsobem se vůči nim chovat. Lilith vystřelila krátkou gratulaci, která mi chvíli neseděla a těkala jsem mezi vlky sem a tam, ale nakonec jsem jenom pokývala, protože jsem netušila, zda mám sama něco říct. Připadalo mi, že jsem v tom celém byla spíše vedlejší postava, podobně jako vlčice, kterou Blueberry představil pod jménem Wizku.
Další Bluberryho slova směřovala ke mně. Nejdříve jsem si tím nebyla zcela jistá, ale díval se mým směrem. Jemně jsem přimhouřila oči, nebyla jsem si zcela jistá, jestli jsem slyšela dobře, ale do toho promluvila Wizku, která ho opravila. Skutečně se zdám tak... zle? nechápala jsem. Matka to říkávalo často. Že je ve mně něco trochu jiného a musím ostatní mást. Byla to má vina, že jsem se tak narodila. Než jsem stačila něco říct, Lilith se ujala slov, ale nebyla to odpověď na otázku, kterou chtěl Blueberry. „Byla jsem v té smečce o trochu déle než Lilith,“ ujala jsem se slov, abych konečně něco řekla za sebe a ukázala, že nejsem tak... k ničemu. „Neměla jsem tam oficiální funkci, ale mnohokrát jsem ještě s jedním vlkem hlídala hranice a starala se o ně,“ upřesnila jsem. Byla to Rollova práce. Ale já se mu do ní motala. Než mu něco přelétlo přes čumák. „Ale... nebylo to oficiální,“ dodala jsem mumlavě a sklopila hlavu. Proč jsem to vůbec říkala?

Tělem mi projíždělo mírné mrazení. Bála jsem se toho, jak bude smečka reagovat na dva cizince na svém území. Bála jsem se, že budou naštvaní, že mají smečku plnou a nás akorát tak vyženou s dost nepříjemnými slovy, která mě budou pronásledovat ještě dlouho poté, co opustíme tohle území. Lehce se mi třásla zadní noha, potřebovala jsem se posadit, abych ten třas zamaskovala, ale bylo mi blbý sedat si na cizím místě, odkud třeba budu muset za chvíli utíkat. Zhluboka jsem se nadechla, rozhodla se okolo sebe, sledovala stromy, chvíli mokrou zem, jindy keř poblíž stromu. Potřebovala jsem se uklidnit sledováním věcí okolo, ale Lilith mě vyrušila tím, že mě oslovila. Cukla jsem k ní tak rychle hlavou, až mě zabolelo za krkem. Tupě jsem ji sledovala, tělo jsem měla jako z kamene a snad mi nedocházelo, co mi to vlastně říká. Trvalo mi dlouho, než slova z uší přešla až do mého mozku, kde jsem je zpracovala a pochopila to Lehce jsem se usmála, ale nebyla jsem schopná s tim úsměvem vydržet dlouho. Natočila jsem hlavu k okolí, hledala jsem jakýkoli pohyb mezi stromy, ale nic jsem neviděla.
Polkla jsem, přišlo mi, že jsem si tím spolkla snad i srdce, ale mezi stromy se objevil pohyb. Ukročila jsem dozadu a sledovala barevného vlka s nepřirozeně červenýma nohama a ušima. Jemně jsem se zamračila, hlavu jsem naklonila do strany, protože mi nedocházelo, kde k tomu přišel, ale rázem jsem hlavu narovnala. Promluvil a společně s tím se za ním vyrojila ještě černobílá vlčice. Narovnala jsem se, otevřela tlamu, ale z Lilith vyšel pozdrav za nás obě. Lehce jsem se za ní ohlédla, následně ke dvěma vlkům a alespoň slušně přikývla na pozdrav. Vlčice za ním nepromluvila a u nás se slov ujala Lilith. Protože já na to očividně neměla. Dokonce řekla i mé jméno. Koutkem oka jsem sledovala Lilith. Zdálo se, že z ní těžko vychází slova o smečce. Natočila jsem se lehce k vlku, který se představil jako Blueberry. Chtěla jsem promluvit, protože mi přišlo, že takhle se do jeho představy vryju jako neschopné stvoření, které neumí ani za sebe promluvit. Ale netušila jsem, co bych měla říct.

//Vyhlídka

Pozastavila jsem se nad tím, jak jsem se rozmluvila. Mluvení nebylo mojí silnou stránkou, já totiž byla posluchač. Lilith mi však dala v němčem za pravdu a já netušila, co už na to říct. Tak jsem raději mlčela a šla dál směrem z kopce, kam nás Lilith vedla. V těhle ohledech jsem jí bezmezně věřila, i když mi podvědomí - a matka - říkali, abych tak slepě neučinila. Ale co jsem mohla dělat? Moje podvědomí nemohlo vědět, jak přežít venku a zorientovat se v okolí, což Lilith ano.
Na má další slova, která zněla docela lacině, když jsem nad nimi zpětně přemýšlela, podala pouze krátkou poznámku, protože nebylo nic, co by dále mohla říct. Ani jsem v žádnou odpověď nečekala, pouze jsem se lehce usmála a šla dál. Z kopce jsme přecházeli do jakéhosi lesa, odkud přicházelo několik různých pachů a hlavně jakési silnější, které dávaly na vědomí, že... smečka?
Nebyla jsem si tím jistá, těkala jsem pohledem všude okolo sebe a raději nic neříkala. Nechtěla jsem se plést. Avšak pak Lilith řekla to, co jsem si myslela. Našpicovala jsem uši, rozhlížela se okolo sebe a nebyla si jistá, jestli mám být šťastná nebo nervózní. Žaludek se mi zcvrknul. Co jsem měla dělat? Jak se chovat? Pohledem jsem přejížděla po stromech, lehce se kousala do jazyka a lehce uskočila, když Lilith zavyla. Samozřejmě, uvědomila jsem si potupně. „Děkuji,“ hlesla jsem se sklopenou hlavou, když promluvila.

//Midiam

Lilith vybrala očividně cestu do kopce, která se nemohla zamlouvat ani jedné z nás. Kopec to byl neskutečný a vzhledem k tomu, že já byla ta, která na tom fyzicky byla lépe a měla jsem problém s chůzí, Lilith na tom musela být neskutečně bídně. Ohlížela jsem se za ní, ujišťovala se, jestli je v pořádku, protože její chůze nebyla zcela... přímá. Šla jsem kousek za ní, abych si všimla, jestli náhodou nespadne, ale jak bych jí já mohla pomoci? Maximálně bych ji chtěla podepřít a spadla i s ní do bahna. Ale aspoň by to odnesla převážně moje srst a ne ta její.
Dýchala jsem zhluboka, nenáviděla jsem kopce. Ale kdo by je ostatně taky mohl mít rád. Kolikrát bylo lehčí kopce obejít než se snažit projít přes ně. Lilith však vybírala cestu, takže jsem nic neříkala a raději šla tak, jak my nohy a zbytek těla dovolovaly. Lilith se mi však začala omlouvat. Nechápavě jsem se zamračila, udělala pár rychlejších kroků, abych byla na stejné úrovni jako ona a lehce k ní natočila hlavu. „Nemáš se za co omlouvat,“ zakroutila jsem hlavou, „jestli někam chceme dojít, musíme cestovat, to dá rozum.“ Pokusila jsem se ji povzbudit, ale netušila jsem, jak moc jí tahle slova pomůžou. „My to nakonec nějak zvládneme. Jestli jsme přešli tuhle zimu, už nebude problém přejít cokoli jiného,“ dodala jsem povzbudivě.
Další slova Lilith mě však zarazila. Zamračila jsem se, protože jsem jim nerozuměla a na chvíli jsem se musela i zastavit. „Nepotřebuji více přátel,“ namítla jsem, „vzpomínáš na smečku?“ zeptala jsem se tiše s pohledem do prázdna, „nejdříve se se mnou přátelila Jayce, ale ta odešla, jakmile měla někoho lepšího. Rollo zase...,“ zarazila jsem se. Moc jsem stále netušila, co mu přelétlo přes čumák, když celou dobu byl dobrým přítelem, „... Měl své problémy,“ ukončila jsem slova o ně a nadechla se. „Ty seš tu se mnou na týhle bizarní výpravě. Nebo za útěkem, kdo ví, co tohle vlastně je,“ zavrtěla jsem hlavou. Udělala jsem pár kroků, stočila zrak k Lilith a trochu přidala do kroku. „Chci do smečky, protože jsem poznala smečku i tuláctví a tuláctví není pro mě.“
Cesta se pomalu začala stáčet z kopce, povolila jsem v kroku, abych tolik nehnala z rozbahněného kopce a nadále jsem se vedla za Lilith. Věděla, kam jdeme.

//Borůvkáč

Rozednívalo se a ustál i déšť. Krátce jsem zvedla hlavu k obloze, jestli se mi to nezdá, protože mi to po těch dnech přišlo jako zázrak. Doufala jsem, že počasí nějako dobu vydrží, protože jsem opět chtěla poznat, jaké to je mít suchý kožich a pocítit trochu tepla. Lilith se už zdála v pořádku, co se alespoň po mentální stránce zdálo, ale fyzicky na tom stále nevypadala úplně nejlépe a váha mojí hlavy na jejích zádech tomu nemohlo zrovna moc pomáhat. „Už to snad bude v pohodě,“ hlesla jsem. Nebyla jsem si sice okolními vlky jistá a netušila jsem, co dalšího mohou provést, ale pokud nepřinesou vlny a jídlo, které z ostatních udělá na krátko šílence, bude to snad naprosto v pořádku a půjde to v jejich okolí přežít.
Lilith si myslela, že bychom v okolí mohli na chvíli zůstat. Nebyl to špatný nápad, mohli jsme nabrat síly, odpočinout si, třeba zjistit i správný směr k našemu cíli. Byla jsem už unavená, ale ne jenom z chození, ale tak nějak celá unavená i duševně. Nechtělo se mi vůbec jít dál, chtěla jsem se už prostě někde zastavit a nemyslet nějakou dobu na žádný nový směr. „To zní jako dobrý nápad,“ přitakala jsem. Cokoli, co neobsahuje už moc chození.
Lilith se zasmála, což asi bylo dobré znamení, že jí je už lépe. „Že si ale vybírá pořád tebe,“ poznamenala jsem jízlivě s lehce nakloněnou hlavou. Minimálně ji to chytlo už dvakrát, zatímco já ani jednou. To už muselo něco znamenat.
Lilith se malátně postavila na nohy, což donutilo i mě vstát a sledovat ji, jestli se náhodou nezhroutí okamžitě k zemi. Byla však připravená vyrazit a tedy jsem byla i já. Lilith se na směr neptala a já také nic neříkala, takže jsem se řídila tím, co mlčky vybrala a šla jsem za ní.

//Vyhlídka

Položila jsem se pomalu na zem vedle Lilith tak, aby se nelekla. Netušila jsem, v jakém rozpoložení se zrovna nachází, jestli jí není stále špatně nebo jestli náhodou nechce být sama. I když to poslední mi bylo víceméně jedno. Opřela jsem si hlavu o Lilithina záda, sledovala nedalekou řeku a nechala ji, aby se probrala.
Stále jsem nepobírala, co se vlastně stalo. Všechno se mi v okolí zdálo neskutečně moc zmatené a neznámé. Už od té záležitosti s bobrama jsem měla lehce stažený žaludek a nebylo pro mě zcela lehké uvolnit se. Netušila jsem, co bych s tím měla dělat, protože dýchat zhluboka už nepomáhalo. Snažila jsem se narazit v okolí na nějaké záchytné body, držet se něčeho, ale nedokázala jsem udržet pozornost. „Nevím, co se stalo, ale je to za námi,“ odpověděla jsem Lilith tiše. Nerozuměla jsem tomu stejně jako ona a to jsem přitom byla jenom pozorovatel toho všeho.
Ptala se na ty dva vlky, ale ani na to jsem nebyla schopna odpovědět. „Ani tohle netuším. Ale nevypadají zle,“ přiznala jsem. Otázkou bylo, jestli vůbec něco vím. Protože se zdálo, že ne. krátce jsem se k vlkům ohlédla, ale ten žíhaný se vydal pryč a tmavě hnědý byl očividně deltou ve smečce. Lehce jsem zvedla hlavu, zatím každý, koho jsme potkali, řekl něco o smečce. A asi nemluvili jenom o jedné. „Žíhaný říkal něco o úkrytu u smečky,“ odpověděla jsem Lilith na její otázku, protože nezaregistrovala, o co se předtím jednalo.
Tmavě hnědý Lilith vysvětlil, že nejspíše musela omylem něco sežrat, protože přesně to způsobilo bláznění toho druhého vlka. Na tyhle věci nemá štěstí, povzdechla jsem si směrem k Lilith. Za tak krátkou dobu to už byla druhá věc, která se jí stala. Tmavě hnědý vlk následně také zmizel a zůstali jsme sami. Chvíli jsem sledovala, jakým směrem se vydali, ale neplánovala jsem je následovat. Chtěla jsem se ujistit, že je Lilith v pořádku. „Také jsem je nestihla poznat,“ přiznala jsem mumlavě, „ale zdáli se slušní.“
„Měla by sis chvíli odpočinout, než se zase někam dostaneme. Touhle rychlostí a tvou náchylností na žraní špatných věcích by s tebou mohl být do léta konec,“ zamumlala jsem nejistě. Beze vtipu. „Pak se můžeme podívat... po smečkách,“ polkla jsem poslední slova.

//Trochu rychlejší a nepřesný post, ale moc nestíhám, pardon

Jestli jsem nebyla mokrá od nekonečneého deště, určitě jsem byla alespoň do té vlny, která se přihnala... z ničeho nic. Mysl mi vynechávala, všude okolo sebe jsem viděla akorát otazníčky, protože jsem netušila, jak se tyhle věci mohou dít. Všechno bylo poslední dny strašně divné. nebo jsem to já sama neuměla pořádně vnímat.
Podle Lilith voda chutnala hořce, podle mě to byla každá jiná voda, i když jsem ji tedy záměrně nepila. Oklepala jsem se, rozhlížela se pomateně okolo sebe, ale nemohla jsem být zmatenější než ten světle hnědý vlk, který vykládal... blbosti. Otevřela jsem tlamu, chtěla jsem něco říct k Lilith, něco mi na tom všem nesedělo, ale sotva jsem tak udělala, Lilith mi řekla, že mi kape oko. Ztuhla jsem, několikrát zamrkala, ale oko jsem cítila normálně. Stáhla jsem uši dozadu, ustoupila o pár kroků vzad a hleděla na vlčici... překvapeně, nechápavě, zděšeně?
Ještě tam byl jeden vlk, kterého snad přinesla ta vlna. Byl rozumnější, nebo minimálně věděl, jak má v té situaci reagovat. Já tam stáhla ztuhlá a netušila jsem, co dělat.
Světle hnědý vlk vysvětloval, že něco sežral. A snad proto se choval takhle, zatímco Lilith... asi měla prostě smůlu? Minimálně se takhle šíleně už chovala podruhé a mě napadlo, jestli není náhodou nemocná.
Pohledem jsem těkala mezi všemi vlky. Na chvíli jsem si přála, abych byla zpátky ve smečce s matkou, kde... se podobné věci neděly. Tam byl klid. Pokud se samozřejmě nehádali kvůli mně. Hlasitě jsem polkla, přešlápla z tlapy na tlapu a snažila se zahnat potřebu utéct, jakmile se naskytl nějaký problém. Netušila jsem, jak jim pomoci a... útěk se mi zdál tak moc logický. Ale nemohla jsem tam Lilith nechat.
V té chvíli na mě také promluvila. Nejistě jsem natočila hlavu do strany, zatnula zuby a poslouchala neustálé opakování mého jména. Potom mluvila dál, šeptala, ale její slova mi nedávala smysl... A ten prd k tomu. Stáhla jsem uši, odstoupila trochu dál a pootevřela tlamu, ale to už Lilitch chytala neviditelné nepřátelé ve vzduchu a mně se tak nějak nevěnovala. A pak utichla. „Lilith?“ hlesla jsem zděšeně, udělala k ní krok, ale byla mimo. Ale ne mrtvá, ale ne mrtvá, ale ne mrtvá.
Ten druhý hnědý vlk také usnul. Prostě padli na zem a spali, zatímco já tam zůstala stát s tím druhým a ničemu jsem nerozuměla. Krátce jsem se na něho podívala, ale nic jsem neříkala. Poté jsem si pouze sedla na zem a... čekala. Co jiného jsem mohla dělat. Spát se mi rozhodně nechtělo.
•••
Oči jsem měla zavřené, ale nepřipadalo mi, že spím. Nemohla jsem. Vnímala jsem, co se děje okolo a otevřela jsem oči při každém zašumění trávy nebo hlasitějším poryvu větru. Otevřela jsem oči i ve chvíli, kdy se ten světle hnědý vlk pohnul. Zvedla jsem hlavu, vyskočila na nohu a nevěřícně na něho hleděla. Zdál se... normální. Na něco se ptal, ale nedokázala jsem víc než pouze lehce přikývnout. Přišlo mi, že nedokážu otevřít tlamu, abych promluvila. Mluvila vždycky Lilith, já to neuměla. I ta se krátce na to probudila. Pronesla lehce mé jméno. Našpicovala jsem uši, pomalu přešla k ní a lehla si na zem. „Tady jsem,“ šeptla jsem, jako kdybych nechtěla, aby to slyšeli ti okolo. „Já-já nevím. Mně nic není. Netuším,“ koktala jsem. Vážně jsem netušila.
Světle hnědý vlk se navrhl pomoci nám. Lehce jsem zvedla hlavu a už podruhé si od někoho vyslechla, že je v okolí smečka. Hrdlo se mi lehce stáhlo, ale slovně jsem nebyla schopná reagovat.

//Středozemka

Špatně jsem vnímala slova od Lilith. Bylo mi to nepříjemné, protože jsem netušila, jak bych na ně měla reagovat... A proto jsem asi dělala přesně to, co jsem v té chvíli dělat neměla. Mlčela jsem. Pouze jsem jemně přikývla a sklopila hlavu k zemi doufajíc, že mě nebude nutit jakkoli zareagovat.
Byla jsem celá z toho okolí nesvá. Možná jsem byla celkově unavená z celé té zimy a nekonečného pochodu, který jsem s Lilith podnikla, ale přišla jsem si neskutečně moc unavená a nějak mi kvůli tomu nešlo pořádně... existovat. Prostě vše bylo zmatené, v mé hlavě zpomalené.
Lilith se zeptala, jestli jsem se sama nepraštila do hlavy, když jsme byli na ledě, ale popravdě jsem si tím nebyla zrovna jistá. Musela jsem se nad tím zamyslet, vzpomínat, ale to nevypadalo jako zrovna dobrá věc. Praštil jsem se a nepamatuju si to? zamyslela jsem se. Nějak jsem znejistila, projelo mnou lehké mražení a krátce jsem se podívala nejistě na Lilith. „Nepamatuju si, že bych se praštila...,“ přiznala jsem. Ale mohlo se to stát. Možná. Prčo ne? Sedělo by to. Ale hlava mě nebolela.
Lilith nadále mluvila o halucinaci, ale zarazila se ve chvíli, kdy viděla na zemi tak... divně ležet jednoho vlka. Nechápavě jsem natočila hlavu do strany, přimhouřila oči a sledovala to... zjevení. Co donutilo toho vlka ležet... takhle? „Je v pořádku?“ zamumlala jsem nejistě.
Jenže než jsem se nadále, byl tam další vlk. Sklopila jsem nechápavě uši, když se přiřítil jako velká voda a ukročila jsem i o několik kroků dozadu.

//Zlatavý les

Jemně jsem přikyvovala při Lilithiních slovech. Jenom jsem si nebyla zcela jista, co bych měla vlastně odpovědět. Nešlo mi tak zcela o to přátelství, jenom jsem si byla vším okolo tak strašně moc nejistá. A setkání s Kaleo bylo takové... trochu víc, než jsem očekávala. Zkrátka jsem doufala, že první setkání s někým bude takové klidnější, než moc živé a... takřka nepochopitelné.
Hleděla jsem k zemi, dívala se na zabahněnou zem, zatímco mi kožich smáčel nekonečný déšť. Od sněhu k dešti to nebyl zrovna dobrý přechod, ale... aspoň už bylo možné vidět nějakou tu trávu. Nohy jsem však měla hnědé a nejenom od narození, ale také od toho studeného bahna, které bylo na té planině úplně všude. Zvedla jsem hlavu od země a začala vnímat ve chvíli, kdy zaznělo mé jméno. Zastříhala jsem lehce ušima, natočila hlavu k Lilith a zastavila se. Netušila jsem, co odpovědět. Bylo tak trapné, že jsem se bála. Kolik dospělých vlků se bálo? „Dobře,“ přitakal jsem nejistě a... trochu zahanbeně. „Jenom prostě... jestli budou všichni jako Kaleo, nevím, jestli ten jejich nápor energie poberu,“ dodala jsem. Netušila jsem, co dělat, když všichni byli tak živí. Byla jsem zvyklejší na... klidnější chvíle.
Lilith začala mít problémy s kameny, které nosila. Padaly a neměla je jak nést dál. Ten poslední nechala ve stromě, ale tady je mohla možná tak někde zahrabat a nic víc. A to by je už nikdy nenašla. Řekla, že je někomu dá a tomu jsem nerozuměla. Natočila jsem nechápavě hlavu do strany, rozhlédla se okolo sebe a všimla si dvou vlků. Tělem mi projelo jemné mražení. Zase jsem si jich nevšimla a Lilith ano... Chtěla jsem vykročit, ale řekla mi, že mám počkat. Zarazila jsem se v půlce kroku, jemně svěsila uši, položila nohu zpět na zem a potupně přikývla. Abych neudělala něco hloupého..., došlo mi.
Hleděla jsem na ně z dálky, hlavu jsem měla lehce nakloněnou do strany a netrpělivě jsem čekala, než se Lilith vrátí. Dlouho to netrvalo. Udělala jsem Lilith pár kroků naproti, nadzvedávala jsem nohy z mlaskajícího sněhu a uši měla našpicované. „Jo?“ zeptala jsem se. Ale než jsem to vůbec řekla, Lilith prohodila, že cítí opodál řeku a chtěla nějakou neotrávenou vodu. „Určitě jo,“ odpověděla jsem a vykročila dál. A vlky nechala za námy.

//Midiam