Příspěvky uživatele

//Magický palouk

Nezapomněla jsem si v hlavě opakovat to, že se brzy najíme, že se oteplí, že najdeme tu zemi a všechno bude v pořádku. Byla to mantra, která mě nutila zvedat nohy a jít dál, protože vím, že kdyby tak nebylo, dávno bych se otočila a vrátila se potupně zpátky za těmi, kteří v první řadě byli nešťastní kvůli mně. Už se mají lépe, my se také máme lépe. Všichni se mají dobře, opakovala jsem si s každým krokem a opakovaně se dívala směrem k Lilith, jestli na ní spatřím jakékoli pochybnosti. Třeba to tak necítila, třeba to viděla jinak a pouze přede mnou předstírala, že je všechno v pořádku. Proč by to ale dělala? napadlo mě rázem. Zakroutila jsem nad tím nesouhlasně hlavou. Byla to hloupá myšlenka. Nemohla být taková. Šla se mnou tak daleko, že kdyby skutečně smýšlela jinak, mohla kdykoli odejít.
Měla teorii, že skutečně už na tom místě jsme, ale nevidíme ho přes ten sníh. Na krátko jsem se zastavila, zvedla postupně nohy, jako kdybych se snad na tu zem snažila dohlédnout, ale pochybovala jsem o tom. Hlavně... by to znamenalo, že nejsme dobří vlci. Že jsme ti špatní... Ale proč? „My nejsme dobří?“ ozvala se má obava nahlas. Rozhlédla jsem se okolo sebe, nakonec jsem i otočila hlavu dozadu tam, odkud šly naše stopy. Jestli ne... Proč jsme sem šli? A proč jsme špatní? Protože jsem je opustila? nechápala jsem.
Lilith však dodala, že je Gallirea možná ještě dále, což mi podstatně ulevilo a donutilo mě jít dál do lesa, dokud nenarazila na závětří, kde jsme se mohli na chvíli posadit a odpočinout si. S dlouhým výdechem jsem se zastavila, unaveně svěsila hlavu a protáhla si záda. Hlad mě doháněl čím dál tim více, ale neříkala jsem nic nahlas, protože to nijak nemohla ovlivnit. Zvedla jsem až hlavu při jejích dalších slovech. „Slibuješ?“ tázala jsem se.

Lilith toho moc neříkala, ale nemohla jsem se jí divit. Putovali jsme celou zimu, jídla bylo málo a tak i nálada logicky nemohla být nejlepší. Navíc každé šetření energie se více než hodilo. Rozhlížela jsem přitom celou dobu okolo sebe, hledala jsem jakýkoli náznak stop ve sněhu, ať už vlčích nebo nějaké zvěře, která by mohla skončit jako večeře. Ten hlad byl... děsný, ale zase ne už tak příšerný. Přišlo mi, že si na něj už zvykám, jako se dá zvyknout i na ledacos, ač tohle nás může obě dvě rychle zabít. Tiše jsem si povzdechla, udupala trochu sněhu pod svýma nohama a hlavu obrátila k Lilith.
S mým nápadem souhlasila, což mi vykouzlilo malý úsměv na tváři. „Třeba se dneska najíme,“ přitakala jsem. Jenom vidina jídla mi nalila trochu více energie do žil a přišlo mi, že další kroky jsou už o něco lehčí než ty předešlé. Stačilo jenom to, abych si tohle nadšení udržela až do té doby, než skutečně narazíme na nějaké jídlo... Což může dlouho trvat, ozval se drobný hlásek v mé hlavě, který nesouhlasil s mým nadšením, ale rychle jsem ho vyhnala pryč. Stačilo prostě jenom věřit. Navíc jsem také věřila tomu, že Lilith dokáže nějaké zvíře dostat, byla v těhle ohledech mnohem lepší než já a já se zkrátka... vezla na jejích schopnostech.
Vyrazila jsem po boku Lilith směrem k tomu lesu, který jsem myslela. Kromě představy jara a jídla jsem měla v hlavě taky tu touhu najít zemi, o které říkala. Šli jsme dlouho, což ale neznamenalo, že jsem nějak přestala věřit tomu, že žádná taková není... Jenom byla prostě moc daleko. A vrátit se... Není dobrý nápad, problesklo mi v hlavě. Krátce jsem se zamračila, ale doufala jsem, že ve smečce jsou ty vztahy už lepší, když tam nejsem.

//Mechový lesík

//Neznámo

Počasí bylo skutečně příšerné. Srst jsem měla zcela promoklou, na nohou se mi lepily kusy sněhu a ta zima... Projel mnou navál zimy, který jsem dala najevo silnějším otřesením celého těla a stočila jsem zrak k Lilith, která byla hned vedle. „Měli bychom najít nějaký... les, přístřešek, cokoli. Alespoň do rána,“ zamyslela jsem se ustaraně. Ta zima byla nekonečná, zlá a mým největším přáním v té chvíli jen a pouze to, aby konečně skončila. Nepamatovala jsem si žádnou horší zimu, i když jsem jich zrovna moc nezažila, ale tahle... jako by se svět všem za něco mstil.
Na krátko jsem se zastavila, svěsila jsem uši podél hlavy a rozhlížela se okolo sebe. Slunce zapadalo, ještě více se ochlazovalo a představa dalšího večera bez nějaké ochrany před sněhem mě děsila. Daleko před námi jsem viděla koruny stromů. Kdo ví, co ten les mohl skrývat a kdo ví, kdo v něm mohl přebývat, ale... ten chlad i mě nutil k tomu, abychom se alespoň šli podívat blíže. „Lilith?“ houkla jsem tiše do větru a obrátila hlavu k hnědé vlčici. „Můžeme se zkusit schovat v tom lese?“ zeptala jsem se opatrně a jednou tlapou lehce k tomu místu ukázala. „Tahle zima je už ubíjející,“ dodala jsem s povzdechem.