Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Hlasuji :)

5 oblázků do tvého pkrytu již míří :)

Hrdlo se mi stahovalo jenom z představy, že bych měla žrát žížaly. Nelíbila se mi jejich barva, to, jak se kroutily, kde žily a prostě... všechno. Nebyla jsem zrovna vybíravá, snědla jsem, co mi bylo dáno, ale žížala byla přeci jenom trochu jiný případ. „A kdo by chtěl hledat milion žížal,“ zamumlala jsem si spíše jenom pro sebe, když Blueberry odsouhlasil mou myšlenku, že by to pro nás nebyla zrovna nejlepší strava, kterou bychom mohli získat. A kdo by chtěl hlavně žrát milion žížal, dodala jsem si pro sebe s lehkým zhnusením. I kdybych začala s tou první, taky bych s ní skončila a už se toho zbytku nikdy nedotknula.
Taenaran byl zvědavý, snad jako každé vlče muselo být. Zajímal se ale o téma, o kterém jsem ani já sama moc nevěděla, protože nikdo nikdy neviděl důvod, proč bych měla lovit. Nejdříve lovila matka, poté smečka a nakonec Lilith. Byla jsem už dávno dospělá a přesto jsem to furt neuměla, což bylo sakra smutné. Poslouchala jsem, co říká Blueberry, zajímalo mě to a doufala jsem v nějaký rady, který by mohly někdy pomoct i mě, když najdu odvahu si ten lov zkusit nebo snad požádám jednoho krásného dne i někoho o pomoct. Po několikáté bylo zmíněno jméno jedné vlčice, kterou Blueberry krátce opakoval, ale pořád jsem neměla tu čest ji vidět.
Nemohla jsem však moc přemýšlet nad lovem, ostatními vlky nebo čímkoli jiným, protože mě trochu vytrhla Taenaranova otázka, kterou jsem nepochopila a dala jsem to najevo tím, že jsem několikrát nechápavě těkla pohledem mezi dvěma vlky a čekala, zda to není nějaký interní vtip, který nechápu. „Ne, já... přišla z jihu,“ zamumlala jsem nejistě, protože jsem furt nechápala, co tím vlče mínilo. O víc se ale nezajímal, protože údajně někoho cítil a to potvrdil Blueberry, který dodal, že se za nimi vydá. Nebyla jsem si zcela jistá tím, jestli jít také, ale zajímalo mě, kde je Lilith a pokud se pohnu z místa, mám větší šanci ji najít. A navíc existovala šance, že potkám také ostatní členy smečky, což nebylo k zahození.
Ohlédla jsem se krátce za Blueberrym, který vyrazil rychleji, než jsem čekala a následovala jsem ho, i když jsem šla o něco pomaleji. Na krátko se mi i ztratil z dohledu, ale šla jsem po pachu a následně i po hlase.
Byli tam dva vlci. Hnědý na pohled už starší vlk a jedna čistě bílá vlčice, která musela být Aranel, podle toho, co Blueberry říkal. A tím pádem ten druhý zase musel být Storm. Nic jsem neříkala, pouze jsem šla pomaleji blíž a snažila se... nic neprovést.

Vlče vypadalo neskutečně svérázné. V některých ohledech mi okamžitě připomnělo Rolla, i když ten spíše přemítal nad tím, jestli promluví nahlas, a když se rozhodl, zněl stejně jako tenhle ne zrovna drobek, kterého něco neskutečně naštvalo. Prohodil ke mne pouze své jméno, načež Blueberrymu do podrobna vysvětlil svůj problém s jakousi vlčicí, která byla na území, ale... ne jako vetřelec. Jestli jsem to pochopila dobře. A moc jsem celou tu záležitost nechápala, takže jsem si to v hlavě ukládala jako něco, na co bude třeba se zeptat, až se vlče uklidní, případně i vytratí pryč, aby do odpovědi nezapojil opět svoje pro mě záhadné rozhořčení.
Očima jsem těkala mezi dvěma vlky, snažila jsem se pochytit, co se tam děje, abych alespoň trochu chápala, kde se vlastně nacházím, protože mi došlo, že se to týká smečky a tedy... i mě. Taenaran proti té vlčici mluvil dost negativně, protože ho očividně uráželo a společně s tou urážkou přišla i otázka vůči mě, která mě nejdříve zaskočila, protože jsem čekala, že nějaký nový člen mu je zcela ukraden a chce pouze ventilovat svůj vztek. Jemně jsem se zamračila, nebyla jsem si jistá odpovědí a Blueberry se ji ujal rychleji než já a navíc to bylo i tak něco, co bych řekla já sama. „Taky si myslím,“ přitakala jsem tiše a hlasitěji dodala: „Navíc si nemyslím, že žížaly jsou zrovna dobrá strava pro vlka.“ Kdyby nebyla zima a jídla bylo pořád málo, možná bych nad žraním žížal přemýšlela, ale nedostali jsme se k tomu. Za prvé nebyla možnost a za druhé... to nebylo zrovna lákavé. A to jsem žrali hodně věcí.
Blueberry byl vůči vlčeti celou dobu něco jako... Jako co? zarazila jsem se s jemným zamračením. Podporoval ho a chválil za to, co udělal správně, ale ne v takové pozici jako alfa chválí jenom tak člena, spíše mi to vyznívalo mateřsky. Jenom Blueberry byl samec, takže to spíše bylo... otcovské. Ale co může o otcích vědět někdo, kdo ho neměl, proběhlo mi hlavou. Zvedla jsem lehce zrak k obloze. Přišlo mi, že zase prší, ale... něco na tom všem nesedělo. Zamračila jsem se připadalo mi, že blouzním, ale... proč jsou ty kapky barevné? nechápala jsem. Pohledem jsem cukla po ostatních, ale... nikdo nic neříkal. Tak jsem raději také mlčela.

Tak nějak ve mně rostla potřeba říct o tomhle Lilith, abych byla označena za blázna s hodně bujnou fantazií. Bylo mi jasné, že ničemu takovému nebude věřit, ale přesto jsem měla potřebu se o to podělit. Jedno bylo totiž bláznivější než to druhé. Nejdříve Život, který měnil barvu vlků, následně Smrt, která jim dávala nové magie. Chvíli jsem mlčela, zpracovávala to, a kdy mi přišlo, že to můj mozek už nějak pobral, spíše pobaveným hlasem jsem se zeptala: „Ještě někdo podobný?“ protože když už tu byli dva, proč ne třetí?
Nečekala jsem, že Blueberry pochopí můj důvod, proč se tvářím divně při komplementech a ještě na ně neodpovídám, ale zdálo se, že to nějak přijal a nechtěl se v tom nadále šťourat. Já také ne. Chtěla jsem, aby to všechno přestalo, já byla vlk v ústraní a nemusela podobné věci už dál řešit. Tiše jsem vydechla, jako by mi ze zad spadlo obrovské kamení. Přišla jsem si skutečně volnější, lehčí, neměla jsem tělo tolik napjaté a nemusela jsem zatínat svaly, abych byla snad každou chvíli připravená vyběhnout na druhý konec světa a nikdy se už nevrátit.
Slyšela jsem mezi stromy kroky. Nejdříve jsem se ani nechtěla otáčet, ale pak mě přemohla zvědavost a překvapivě jsem hleděla na černobílé vlče, které se valilo skrze stromy s ne moc nadšenou náladou. Věděla jsem, že Blueberry mluvil o vlčatech, ale netušila jsem, které to je, odkud je, kým je. Přivalil se jako velká voda a konal jako... buran. Nebo mi tak přišel hned podle prvních slov. Jemně jsem se zamračila, pouze krátce, narovnala se a střelila pohledem po Blueberrym. Nechtěla jsem moc mluvit, i když to bylo jenom vlče a nakonec ze mě vyšel jenom hodně tichý pozdrav a pokynutí hlavy.
Hned na to přišla otázka ke mně. Klasická, očekávaná. „Jsem Makadi. Přidala jsem se do smečky nedávno s kamarádkou,“ představila jsem se krátce. Chtěla jsem se ho zeptat, co je on sám zač, ale začal s něčím, čemu jsem nerozuměla. Zmínil jakýsi Asgaar a něco o spojenectví, na což Blueberry moc neřekl. Díky vlčeti jsem ale postřehla dvě jména, která už Blueberry zmiňoval. Storm měl být ten fajn a Aranel jakási smečková máma.
Přišlo mi však, že jsem zase trochu mimo. Mluvilo se o tom, o čem jsem já netušila. Tak jsem raději mlčela.

To jméno mi stále znělo divně a nějak mi nesedělo, že by se tak kdokoli měl jmenovat. Co jsem však stačila pochopit, nebyl to jenom tak někdo obyčejný, tedy neobvyklé a trochu... okázalé jméno k němu nejspíše sedělo. Sotva jsem se však stačila smířit s tím, že existuje někdo se jménem Život, Blueberry ještě vyrukoval se Smrtí, která... nezněla už zrovna přívětivě. Nejistě jsem se zamračila, jestli si náhodou nedělá jenom srandu z nebožáka, co se okolo potuluje teprve pár dní a netuší, kde se vlastně nachází. „A Smrt dělá...,“ zamumlala jsem nejistě, protože jsem netušila, jestli to vůbec chci vědět. To jméno mluvilo zcela za vše. Při těch slovech jsem naklonila hlavu lehce do strany, protože mi to stejně celou dobu přišlo takové divné. Možná si ze mě skutečně jenom utahuje, pomyslela jsem si. Pokud ano, o vtip se jednalo poměrně promyšlený.
Nechala jsem hlavu lehce natočenou, ale jejím směrem jsem ještě stočila zrak. Bylo to divné. A stále jsem nechápala, co mám s tim vším dělat. Poznámku o barvách jsem přešla, mlčela jsem, netušila jsem, co bych měla říct. Ale raději bych na to něco odpověděla než abych musela odpovídat na to, na co se zeptal. „Nevím, jak na ně reagovat,“ přiznala jsem stále s hlavou lehce natočenou, ale odhodlala jsem se ji narovnat, protože to natočení muselo být ještě... trapnější než neumět přijmout prostý slova.
Nelíbil se mi fakt, že by měl být kdokoli vyhnán z místa, kde vyrostl a ještě navíc to, že takových bylo víc. Můj život okamžitě zněl... zlatě. Pokud jeden nevnímá to, že jsme museli odejít, byl můj život v pořádku. Mírumilovný. V podstatě. „To je... smutný,“ vyšlo ze mě s lehkou nevěřícností. Stočilo mi to lehce k myšlenku k tomu, jak na tom byla třeba Lilith. Jestli o tom nemluvila... mohla to mít podobně.
Blueberry sám netušil o počtu smeček, ale byl si jistý jednou, která měla být nedaleko. Mohla být tou, odkud byl ten tmavě hnědý vlk, ale třeba také ne. Takže minimálně tři, možná čtyři smečky v okolí, došlo mi.

„Život?“ nechápala jsem. Možná jsem tomu nerozuměla, možná jsem to blbě pochopila, ale vyznělo to tak, že se ten vlk jmenuje Život. Ne, že by mé vlastní jméno znělo světoborně nebo nějak zrovna zajímavě, ale pojmenování Život mi připadalo o něco... směšnější. Netušila jsem však, jak bych měla Blueberrymu odpovědět, protože to byla otázka, která mě napadlo spíše z čiré zvědavosti než z nějakého super tajného plánu, který bych si v hlavě tvořila už dlouhé měsíce, když jsem o tom ve skutečnosti věděla pouze pár minut. „Ne, to... Netuším. Spíš mě to napadlo a nepřijde mi, že kdyby se tahle příležitost někdy naskytla, tyrkysová není to, co by sedělo,“ zamyslela jsem se nahlas. Sice jsem chtěla, abych neměla nudně zlaté oči, ale zároveň jsem tak nějak tušila, že by ta tyrkysová po matce nebyla správná. „Ke mně,“ dodala jsem tiším hlasem, protože mi to přišlo už jako nepodstatná informace, kterou jsem stejně chtěla říct.
Blueberry byl však trochu jiného názoru a já už opět nevěděla, jak reagovat. Protože jsem celý život byla zvyklá akorát na to, že se ostatní mým směrem dívali akorát takovým lehce odtažitým a nevěřícným pohledem, kterému jsem nerozuměla a netušila jsem, jak zařídit, aby se tak nedívali. Dělali to vždycky, zasekli se při pohledu na mě a já si v té chvíli chtěla servat kůži. Tohle bylo způsobeného z opačného důvodu, ale výsledek byl stejný. Chtěla jsem si servat kůži, protože jsem netušila, jak reagovat na lichotky. Nakonec jsem jen polkla, chvíli na něho hleděla a nakonec trhnutím stočila zrak s tichým: „Děkuji.“
Netušila jsem, jestli vůbec zmiňovat mámu. Protože jsem ostatně odešla kvůli tomu, že se kvůli mně dohadovala. Byla jsem tím důvodem, proč měla problémy s jinými, jelikož se vždycky musela starat o to, abych mezi nimi přežila a nezhroutila se ze všeho. Jenže za ni můžu být ráda, ne? řekla jsem si pro sebe, když Blueberry zmínil ta vlčata, která jsem ještě nepotkala. Vlastně nikdy. Jenže pak dodal i to, že ani jeho matka nebyla zrovna sluníčkem a dokonce byl vykopnut, protože očividně nebyl pro ni prvotřídní. Mlčela jsem. Nebyla jsem zvyklá, že by se mnou kdokoli cokoli sdílel. Lilith o sobě nemluvila, všechno si nesla v sobě a na otázky neodpovídala. „To je mi líto,“ pronesla jsem tiše. Jak jsem měla reagovat na to, když někdo sdílel svoje věci prakticky s cizincem? Neumim reagovat na nic, opravila jsem se. Bylo mi už pár let, ale pořád mi všechno přišlo nějak cizí.
Od jeho náramků jsme se dostali celkově k dalším ozdobám a od toho přešel k dalším vlkům, kteří patřili do smeček. Trochu mě překvapil tím, že v podstatě kromě vlčat zmínil už jenom dva vlky, plus tu byla Wizku a jeden vlk, který se moc neukazoval. Nakonec to byla snad i menší smečka, než ve které jsem žila dříve. Na jednu stranu to bylo dobře. Vzpomněla jsem si však na to, že ti dva vlci, které jsme potkali u řeky, sami mluvili o smečkách,a le přitom šel každý jinam. „Ale v okolí je více smeček, ne?“ zeptala jsem se. Možná kvůli tomu tady bylo tak málo vlků, když byli roztroušeni okolo.

Blueberry mi nasadil brouka do hlavy. Nikdy jsem neslyšela o ničem podobném, nebo mi o tom minimálně nikdy neřekla matka a ani nikdo jiný. „A kdybych chtěla,“ zamyslela jsem se nahlas s pohledem upřeným někam před sebe. Přemýšlela jsem, potřebovala jsem se soustředit na jeden záchytný bod, abych se neztrácela v myšlenkách, „musí to být jenom barva té magie?“ zajímalo mě. Možná jsem začala odbočovat a přemýšlet už nad věcmi, které nebyly možné, přestože jsem ještě před minutou netušila, že je možné mít na těle jakoukoli jinou barvu než tu, se kterou jsem se narodila. A to byla ta podivně hnědá a špinavě bílá, až se dalo přemítat nad tím, jestli vůbec bílou stále je.
Nikdy jsem nebyla moc typem, který by nad magiemi přemýšlel. Byla jsem v tomhle ohledu spíše povrchní typ, který je považoval za estetickou záležitost, která svým způsobem poukazovala na to, kým vlk je, ale také mu hlavně dávala... něco do vzhledu. Ale já to něco nedostala a to mě svým způsobem tiše štvalo a nechtěla jsem se s tím zrovna srovnat. Má pěknou barvu,“ zamumlala jsem zamyšleně na Blueberryho prohlášení a trochu se zarazila před jeho otázkou. Matka byla složitá osobnost. Byla to matka. Ale byla... těžká na to, aby s ní jeden vyšel. A nešlo se jí zavděčit. „Byla hodná,“ zalhala jsem krátce. Nemělo by se o ní mluvit zle, dodala jsem si. Věděla jsem, že nebyla dokonalá, ale jak by také mohla, když léta svého života zasvětila tomu, aby se postarala... o mě?
Zajímala jsem se o to, kde vzal Blueberry ty šátky. Očekávala jsem, že mu je dal onen vlk o kterém mluvil, ale ukázalo se, že je našel prostě někde v křoví. „Jsou pěkné,“ řekla jsem tiše. Netušila jsem, co více k tomu říct, pouze mě v tomhle ohledu přemáhala zvědavost.

Blueberryho otázka mi v hlavě rozpoutala další bouři zmatených myšlenek, o kterých jsem už dlouho věděla, že jsou někde hluboko pohřbené a bála jsem se je vytáhnout na povrch, protože jsem netušila, jak se s nimi vypořádat a nemohla jsem je říct nahlas, abych věděla, co si o tom myslí jiní. Bylo to trapné, zmatené a nebyla jsem si zcela jistá tím, jestli to všechno není jenom výmysl, který jsem si vytvořila z hloupé potřeby po pozornosti nebo zajímavosti. Měla jsem ráda Lilith, byla to kamarádka, že? Trávili jsme spolu hodně času, prakticky veškerý čas za poslední měsíce. Ale byl tu také Rollo, který... Který byl zcela jiný než Lilith, ale ve výsledku jsem je považovala oba dva za přátele, kde mi přišlo, že jestli o ně přijdu, ztratím i kousek sebe, který se už nikdy nevrátí. A Rolla jsem už ztratila. Nenáviděl mě a to na tom všem bolelo asi za všeho nejvíc, protože mi kdysi dávno přišlo, že jeho city byly úplně opačné, ale to jsem se jenom pletla, že? Nechtěla jsem veškeré ty situace nějak nazývat a snad za něco i označovat ty pocity, protože jsem se bála toho, že se pletu. A proto jsem to pohřbila a nevytahovala.
Měla jsem však větší problém s tím, jak trapný a drzý bylo moje prohlášení o Blueberryho barvě. Pevně jsem stiskla zuby, tiše doufala, že to přejde a nic se nestalo, ale začal odpovídat. To byl ještě ten lepší scénář, kdy se alespoň nezlobil. Úlevně jsem vydechla, ale vzpomněla si na slova matky, že vlci jsou zlí a mám si dávat pozor. Možná to vyšlo jednou a nic se nestalo, ale podruhé to vyjít nemusí.
První slova Blueberryho byla vcelku normální. Beztak se má hlava lehce natočila do strany a jakmile se rozmluvil, nechápavě jsem našpicovala uši, protože co říkal bylo... prazvláštní. „Takže tohle může mít... kdokoli?“ zeptala jsem se. Až v té chvíli jsem si i tak nějak všimla, že podobnou věc má i pod okem. Zprvu jsem si myslela, že jde o jizvu, ale pletla jsem se.
Vzhledem k tématu vzhledu a očividně i magie, přišla otázka i na mé téma, který pro mě vždy bylo v řadě trapných témat, protože mi přišlo, že těma zlatýma očima jsem tak nějak ukazovala, že jsem nikdy nedospěla. Nebo nějak tak. Poníženě jsem lehce sklopila zrak k zemi. „Mám vzduch. Jako moje matka,“ hlesla jsem. A věděla jsem, že jsem si měla odpustit tu druhou větu, opět to byla nepodstatná informace.
Zajímalo mě však více to s tím zbarvením a okolo. Když jsem se na Blueberryho dívala, všimla jsem si více věcí, které jsem dříve neviděla. Jako třeba ty věci na jeho nohou. „To ti dal také ten vlk?“ vyšla ze mě další otázka s tím, že jsem tlapou poukázala na ty jeho.

Byla jsem zvyklá víceméně jenom na přítomnost samic v takové fázi, že se mi až lehce stáhlo hrdlo, když Blueberry řekl, že smečka je v těhle ohledech přibližně na půl. Čím více vlků, tim více možností, že některý z nich bude takový, jako ti, kvůli kterým jsme s matkou museli opustit první smečku. Netušila jsem, jak se s takovými vlky vypořádat, jak vůči nim reagovat, jestli bych vůbec byla schopná si jakkoli poradit, když se přiblíží. Srdce se mi rozbušilo, rozhlížela jsem se zase okolo sebe, jako kdybych čekala, že má některý z nich okamžitě na povel přijít. Musela jsem se proto uklidnit, umlčovala jsem myšlenky ve své hlavě, přestala se rozhlížet a upřela raději zrak na jeden pevný bod, který se moc nepohyboval - Blueberry. I když on sám byl vlkem. Ale... Nebyl zlý, ne? Mohl předstírat. nebo ne? Ano? Myšlenky se mi zase stáčely jinam, usměrnila jsem je, zhluboka se nadechla, chvíli zadržela dech a pomalu vydechla, abych se uklidnila. Potřebovala jsem se soustředit na jiné věci. A když tohle dělám... kecám hlouposti.
Už jsem měla v hlavě několik desítek otázek, které jsem plánovala říct nahlas, ale naštěstí jednu řekl Blueberry. I když ona samotná se mnou docela otřásla. „Em,“ vyšlo ze mě tiché nepochopení, které jsem potřebovala zpracovat, „No, ne. Jsme... přítelkyně,“ odpověděla jsem nejistě. Bylo tohle vůbec možné? Šlo to? Dvě vlčice? Možná. proč ne. Ale ne.
Nadechla jsem se, vnímala jsem, jak se zase myšlenky rozutíkají a potřebovala jsem se jich na chvíli zbavit. Vylétla ze mě první otázka, která zněla... poměrně drze. Nebo byla drze pronesena. „Proč si červený?“ Sotva jsem to řekla, cítila jsem, jak mi celé tělo ztuhlo studem tím, co jsem a hlavně jak jsem to pronesla. Tiše jsem polkla, sklopila hlavu k zemi a vysoukala ze sebe rychlé: „Omlouvám se.“

Měla jsem toho dne takovou horší náladu, za kterou jsem si mohla víceméně sama, ale zároveň byl na vině i další vlk a jeho neskutečná tvrdohlavost, která mu nedovolovala uznat, že může nastat i taková chvíle, kdy nemá pravdu. Myslel si, že veškeré věci, které pronesl, byly vždy zcela pravdivé, ač tomu ve skutečnosti nebylo a zlobil se, když mu někdo dosvědčil, že tomu tak ve skutečností není. Možná bych ho měla nechat žít v jeho malé pravdě, přemítala jsem, když jsem stáčela své kroky od Rolla a jeho malého truc koutku poté, co se pokusil se mnou dohadovat o nehorázné hlouposti, od které jsem raději odstoupila, protože jsem se s ním nechtěla hádat. Možná to nechápal, ale považovala jsem ho za dobrého přítele a takový vlk mi nestál za hloupé hádky, které nemohly být k žádnému prospěchu, což on asi nechápal. Mým plánem bylo tedy se od něho vzdálit a nechat ho uklidnit se o samotě, abych se následně za ním mohla opět vydat a popovídat si s ním o čemkoli jiném, co se už neobrátí k hádce o ničem.
Mé kroky jsem stočila k jeskyni smečky, kde se na jarním slunci matka ohřívala na kameni kousek od vchodu. Mávla jsem nadšeně ocasem, když jsem ji spatřila, přidala do kroku a posadila se před kámen, kde odpočívala. „Mami?“ hlesla jsem lehce, abych ji nevyděsila ze svého příchodu. Má snaha však byla marná, její hlava vyletěla, sotva jsem promluvila a mračila se. „Makadi!“ okřikla jsem hrubým hlasem, se zamručením položila hlavu zpět na kámen a zamračeně mě sledovala. „Myslíš si, že je normální takhle budit ostatní? Mohla si mě vyděsit k smrti! kárala mě. Mírně jsem sklopila uši dozadu, přešlápla na místě a sledovala ji, protože jsem netušila, co bych měla odpovědět. Měla jsem pocit, že ji můj hlas nemůže vyděsit, ale očividně jsem se pletla a styděla jsem se za to. „Moc se omlouvám,“ vykoktala jsem ze sebe se skloněnou hlavou a sledovala, jak matka líně vstává, slézá z kamene a usazuje se vedle mě. Měla hlavu vysoko, čumák lehce k obloze, zatímco já sklápěla hlavu a tak nějak jsem byla... pod ní. Minimálně duševně v té chvíli, protože jsem se styděla za to, co jsem udělala. „Makadi,“ oslovila mě podruhé tím nepříjemným hlasem, „nechovej se, jako bych ti ublížila, to ty jsi ta, která mě vyrušila. Mohla by ses alespoň omluvit za to, cos provedla. Moc jsem nechtěla poslouchat její kárání, ale musela jsem nechápavě naklonit hlavu lehce do strany, protože já jsem se jí předtím omluvila. „Mami, ale já-“ začala jsem se obhajovat, ale uslyšela jsem syknutí, jak mě umlčela a zvedla hlavu ještě více. „Můžeš alespoň jednou neodmlouvat?“ protočila očima a má hlava zase klesla o něco níže.
„Mrzí mě, co jsem udělala,“ hlesla jsem po chvíli, když jsem uznala, že bych se prostě měla omluvit. Mírně se na mě usmála, otřela si o mě lehce hlavu a řekla: „Musíš zapracovat na tom mumlání, není ti skoro vůbec rozumět, ale vidíš, že to jde, omluva tě přece nic nestojí. Máš ještě něco, co bys mi mohla říct?“ zajímala se.
„Mám tě ráda,“ odpověděla jsem bez jediného zaváhání, protože to chtěla slyšet vždycky. Musela jsem ji dosvědčit, že moje chování nebylo míněné tím, že jsem ji neměla ráda, ale tím, že jsem pouze hloupá.

//Menší post o toxic love :D

Zrak mi sjel k zemi. Hleděla jsem na jarní zem, která byla ještě trochu vlhká, cítila jsem, že se mi zase v hlavě rojí desítky všemožných myšlenek, které jsem se snažila zahnat, abych se v nich neztratila a nepřestala reagovat na to, co se děje okolo mě. Kdybych se ztratila v tom, co se děje a nechytla se, jak bych vypadala? Hloupě. A s tím, že jsem předtím nemluvila a všechno musela odřít Lilith, s následným tupým výstupem před Jennou, vytvořila bych Blueberrymu už nezvratitelný obraz toho, kým jsem. První dojem mohl klamat, ale tohle byl už druhý, zásadní a těžko později ovlivnitelný. Soustřeď se, napomínala jsem, zrakem jsem cukla k Blueberrymu, ale sotva jsem si všimla opět toho, že má rudé oči, přemohla mě myšlenka, proč je nemám barevné i já. Nad tím se dá přemýšlet jindy, napomenula jsem se, jemně zatřásla hlavou a tentokrát se už soustředila, protože Blueberry začal mluvit.
Netušila jsem, jak zprvu reagovat. Těkla jsem pohledem do strany, jako bych snad čekala, že se tam někdo zjeví, ale v okolí nikdo nebyl. Někoho jsem cítila, ale... necítila jsem se na to, abych kohokoli jiného viděla a jenom tak odejít by bylo hrubé. A žádat o představení naopak hloupé a dětinské. Blueberry mezi slovy pronesl, že jsou malou smečkou, což nahrávalo do mých karet, protože tomu tak bylo i posledně. Dalo se to lépe snést. Zajímal se také o smečku, kde jsem byla dříve, nad čímž jsem musela chvíli přemýšlet. „Bylo tam... hodně vlčic,“ pronesla jsem nakonec váhavě. Ta smečka tím byla specifická, dva vlci a zbytek pouze samice. Od alfy, přes betu až po pouhé kappy, pouze samá vlčice. „Ale bylo to tam klidné. Okolo nebylo moc dalších vlků, vlastně Lilith byla jediná, kdo se tam nachomýtl od chvíle, co jsem tam přišla já.“ Zase jsem se rozpovídala, ale netušila jsem, kde se utnout, když jsem už začala mluvit.

Matka měla pravdu, vždycky měla pravdu, znala mě, věděla, že... jsem hlupák, znělo mi v hlavě, když jsem se pokoušela neobratně vyhnout tomu, co se okolo mě dělo. Netušila jsem, jak reagovat na rudou vlčici a tak jsem ji raději ignorovala. Vůbec to nebylo drzé, nevhodné a zcela urážlivé. Jenže jsem netušila, co mám říct. A nemohla jsem po ní chtít vysvětlení nebo aby to zopakovala, protože... bych to musela slyšet znova. Lehce jsem si odkašlala, jako bych se snad připravovala něco říct, ale... Jenna se rozhodla odejít. Lhala bych, kdyby se mi neulevilo a nebyla jsem ráda z toho, že se rozhodla odejít, i když mě v tu ránu napadla otázka, jestli vůbec patří do smečky nebo šla jenom navštívit Blueberryho. Asi... Jo? Ne? Netuším. Zeptám se? Nezeptám.
Blueberry na moje přehnaná a nepodstatná slova pouze prohodil, že by se brzo měli vrátit lovci s potravou, ale... mě hlad netrápil. A bylo mi blbé jíst něco, co chytili jiní, když ani netuší, že mezi ně patřím. Budu je muset potkat. Seznámit se s nimi, uvědomila jsem si. Zhluboka jsem se nadechla, protože jsem doufala, že pokud nebudou všichni jako Jenna, asi to nebude tak... těžké.
Stále jsem netušila, co si myslet vůči té rudé vlčici. Byla... přímočará, moc jsem jí ve výsledku nerozuměla, jak svá slova mínila a trápilo mě. Blueberry se však pustil do vysvětlování, což mě donutilo posadit se a stočit k němu zrak s uvědoměním, že... jsem sama s alfou. Taková věc se mi dříve snad nikdy nepovedla a nebyla jsem si tím zcela jista. Jsem nicka. On je někdo. Nemá důvod tu být. Ale... to já ho vyrušila... V hlavě jsem měla zase roj myšlenek, který jsem musela utišit, abych chápala a slyšela, co mi bylo říkáno. Omluvil se za chování té vlčice a také jsem z toho pochopila, že není členem smečky, pouze se... zastavila. Zajímal se však o to, kde jsem poznala Lilith. „Přidala se do smečky, kde jsem žila. Potkala jsem ji tehdy na hranicích, když...,“ zasekla jsem se. Proč jsem byla a kde jsem byla se rovnalo zcela nepodstatné informaci. „Na tom nesejde, přidala se zkrátka do stejné smečky a následně jsme se spřátelili,“ zavrtěla jsem jemně hlavou. Odchod a ten zbytek byl také vlastně nepodstatný. Bylo to pochopitelné, když jsme se objevili zde. Netušila jsem, co jiného by chtěl vědět. Na mém životě nebylo nic podstatného.

Zatímco jsem tam stála mezi těma dvěma, vzpomínala jsem zároveň i na to, jaké to bylo tehdy, když jsem to byla opět já, kdo nás zatáhl do smečky. Byl to můj nápad a jakási touha, která tam přinutila jít matku a dopadlo to zrovna tak, jak to dopadalo nyní. Matka se rychle aklimatizovala, našla si své místo a věděla, jak s ostatními vycházet. Já naopak stála v koutě a netušila, s kým bych mohla mluvit, abych ho od sebe ihned neodpudila. Nakonec si mě museli najít jiní a má práce byla tedy... nulová. A nyní to je prakticky stejné, uvědomila jsem si. Lilith byla pryč na obchůzce s Wizku, zatímco já doufala, že si mě někdo všimne. A navíc to byl zase můj nápad přidat se.
Celá ta konverzace s Jennou a Blueberrym mi přišla však divná. Snad i nepříjemná, protože jsem žaludek měla tak moc smrštěný, až jsem pochybovala o tom, že bych do něho nacpala i tu nejmenší borůvku, kterou bych dokázala najít. Netušila jsem, co mám říkat na svůj kožich. Byl hnědý, byl bílý... možná spíš lehce našedlý. Špinavě bílý? Wizku byla v podstatě hodně podobná, ale místo mé hnědé měla černou. A oči mám stejně nudné, dodala jsem si. Bluberry je měl červené, Wizku s Lilith modré, ale já? Zlaté. Nudné. Jenže to je má I Jenna, došlo mi a byla jsem více než vděčná, že veškeré myšlenky byly pouze v mé hlavě. Protože by ji má slova dozajista urazila. Krátce jsem se podívala k vlčici, která měla oči jako já a v té chvíli začala... rýmovat. Stáhla jsem uši dozadu, nikdy jsem neslyšela někoho, kdo by pronesl z fleku celou básničku a navíc na moje téma? Skutečně to bylo něco vůči mně? Hlava mi nechápavě padla ke straně už při první sloce a při té druhé můj zrak trhl pouze krátce k Blueberrymu, ale potom jsem musela oči stočit někam úplně jinam, protože mě dohnal stud.
Otevřela jsem tlamu, abych ze sebe vysoukala nějakých pár slov, ale vůbec mi nedocházelo, co bych měla říct. V podstatě ze mě vyšel jenom krátký sten, protože Bluberry řekl něco jiného a já se toho chytla, abych mohla nějak vytěsnit to, na co jsem odpověď neměla. „Měli jsme pár horších dnů, nemohli jsme najít dostatek potravy,“ vyhrkla jsem ze sebe zhurta. „Lilith je ale dobrý lovec, podařilo se jí nakonec nějakou potravu sehnat a zvládli jsme to.“ Slova ze mě padala co nejrychleji jsem dokázala a přidávala jsem i další nesmyslné informace, které nepotřeboval znát. „Naučili jsme se tak nějak pracovat s tím málo, co bylo. Šetřili jsme všechno, co jsme měli a nějak neohrnovali nos nad tím, co přišlo. Nedávno nám dokonce i nějaká vlčice nabídla z úlovku tady trochu víc na jihu. Ten les byl docela zničený z toho, jak se vlci o to jídlo rvali, ale nakonec tam kus nechali... Divné, ale... pro nás to byla záchrana.“ Hlava mě zastavila už někde ve třetině mého monologu, ale stejně jsem mlela dál. Abych se dostala jinam.

V hlavě se mi honila otázka, jestli jsem náhodou nenarušila nějaký jejich důležitý rozhovor. Neposlouchala jsem, o čem mluví, ale děsila mě představa, že si oni myslí, že jsem poslouchala a budou akorát tak naštvaní, což nedají najevo dokud neodejdu a teprve potom se budou vztekat za mou přítomnost. Nebo nad tím moc přemýšlím? napadlo mě. Ne, hloupost. Určitě to tak bylo, jak by také ne.
Bála jsem se toho, že jakmile opadne to trapné a povinné představování, padne ticho, které nebudu schopná nijak promluvit a oni sami nebudou mít co říct. Jenna místo toho však... že mám pěkný kožich. Naklonila jsem hlavu do strany, protože to bylo něco, co jsem neslýchávala a netušila jsem, jak na to reagovat. Hlavně, když se na to zeptala i Blueberryho, který k tomu přitakal a usmál se. Pohledem jsem těkala mezi dvěma vlky, netušila jsem, jak reagovat, jestli říct něco na oplátku nebo něco jiného. „Děkuji,“ vysoukala jsem ze sebe tiše a s horší srozumitelností.
Polkla jsem. Přišlo mi trapné tam jenom tak stát. „Já,“ vylezlo mi za těžko z hrdla, zatímco mi zrak ještě jednou těkl od jednoho vlka k druhému. „Ruším vás?“ zeptala jsem se nejistě. Tak nějak mi připadalo, že ano.

Rozhodla jsem se stát na místě, abych na sebe neupozorňovala, ale zároveň jsem chtěla, aby si mě všimli jiní. Jenže jsem vlastně i nechtěla, aby mě kdokoli viděl. Kdybych však šla dál, rozhodně by si mě všimli a pak by se akorát ptali, proč jsem hned ze začátku tak arogantní a nevšímám si jiných. Je to složitý, je to složitý, polykala jsem nejistě svoje myšlenky a netušila jsem, co přesně dělat. Matka vždycky říkala, že mám prostě být vzadu a dělat, že neexistuji, protože ostatní vlci jsou špatní. Vlci jsou zlí a krutí, stiskla jsem pevně čelist. Nikdy jsem nepoznala pořádně toho druhého vlka ze smečky, ale Rollo byl... svůj. Nebyl zlý, ale byl... přísný. Potom tu mnoho jiných vlků nebylo, ti dva od jezera se zjevili a následně zmizeli a Blueberry... U něho vím pouze to, jak se jmenuje. Co když je zlý? Krutý? Co když dělám chybu? v hlavě se mi rojilo mnoho dalších a dalších otázek, na které jsem neznala žádnou odpověď a netušila jsem, zda je někdy najdu. Co když já jsem prostě hloupá, ukončila jsem svůj vnitřní monolog ve chvíli, kdy jsem zaslechla, že někdo pronášel mé jméno a následná slova mířila ke mně.
Jemně jsem otočila hlavu ke dvěma vlkům. Srdce se mi rozbušilo nervozitou, ale donutila jsem se udělat několik kroků blíže k nim, jako kdybych se snad bála, že mě sežerou. Ta rudá vlčice však vypadala, že by něco sežrat potřebovala, i když jsem na tom nebyla vůbec lépe. Chvíli jsem se dívala jejím směrem, ale poté jsem stočila zrak k Blueberrymu, který se na něco ptal. „Já... Ano,“ odpověděla jsem nejistě, jako kdybych snad ani netušila, na co se mě to ptá. Sdělil mi, že Lilith je nejspíše někde s Wizku, což by dávalo logiku. Chvíli jsem tu informaci zpracovávala. Bylo divné být bez Lilith. Byla mi na blízku několik měsíců a nevzdálila se. Najednou to bylo jako... jako být bez nohy. Jenna? Do hlavy se mi vehnala nějaká další informace, ale já stále přemýšlela nad tím, že Lilith byla pryč. Až po chvíli mi došlo, že tím Blueberry myslí tu druhou vlčici. „Těší mě,“ hlesla jsem jejím směrem.