Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Zuby jsem kousla do prázdna, protože to tlustý malý podsvinče bylo očividně tak velký, že jsem do něho nemohla ani pořádně kousnout. Zuby jsem tupě klapala do prázdna vztekem, zatímco mi zrak stále padal k černobílé kouli. Nejhorší byl ten hluk za mnou, kde jeden brečel přes druhého, protože měli očividně nějaký problémy, který mě absolutně nezajímaly. Jeden slimák ale letěl pryč a to bylo... pozoruhodné. Ale přesto jsem se furt mračila.
Záborka do mě dloubala nohou se slovy, že se mám uklidnit, ale jak jsem se měla uklidnit? Štvalo mě všechno okolo! Černobílej, brečící hnědý, třínohá... třínohá? Jo, i ona mě štvala! A pak brebentící šedá, která se snažila spasit každého okolo, protože se považovala za nějakého spasitele. Zuby jsem stále klapala na prázdno, z mračení mě už bolely všechny svaly v obličeji a připadalo mi, že mi prasknou všechny svaly v těle. Uklidni, uklidni, mrmlala jsem si pro sebe, ale zuby dlouho nepřestávala klapat. Drápy jsem ryla po kamenech, pohledem pátrala okolo, hlavně po slizkém bratrovi. Zhluboka jsem se nadechla, dobře, klid.
Máma řekla, že nás má všechny ráda stejně a do toho se zase opřel Taenaran, že to jsou jenom blbý kecy. Jenže po máminých slovech přišlo další obětí. Stáhla jsem uši, bylo to snad horší ještě než to původní.
Na sekundu jsem si vzpomněla, že tu máme ještě vlastně dva další sourozence, ale byli dál a netušila jsem, co se vůbec honí v jejich hlavách. Já měla problém se slizem, který už asi nikdy nedostanu ze srsti.

Nasupeně jsem dupala a přešlapovala z nohy na nohy. Tel malej tlusťoch byl na zabití, furt jenom žral a myslel si, že je snad ze všech nejlepší, i když mohl být naopak nejhorší. Jenže ani ti ostatní nebyli o moc lepší! Hnědý měl alespoň tolik hrdosti, že se potupně plazil někam pryč, aby tady ostatním nepřekážel, stejně bych ho nejraději zadupala, zasyčela jsem si, ale v té chvíli už můj zamračený pohled padl na tu, která si snad myslela, že je nějaká spasitelka, na které záleží. Nejdříve se snažila pomoct tý trosce, ale tý nebylo pomoci a to pochopila rychle, takže se snad snažila poučit mě o tom, že bych měla trpět to, že ostatní sourozenci jsou takoví budižničemové. „Neříkej mi, co mám dělat!“ procedila jsem naštvaně mezi zuby, i když mi zrak potupně padl k matce. Krátce jsem stáhla uši, protože... byla to matka. Ale sourozenci byli tak neschopní!
Tělem mi projel šok, doslova. Celé tělo se mi otřáslo a vyprskla jsem jednu nechutnou nadávku. Točila jsem se okolo, zuby vyceněné a hledala, kdo za tohle mohl. „Kterej z vás šmejdů to byl?“ vrčela jsem na ně, ale komu jsem měla zakroutit krkem, když se žádný z těch srabů nechtěl přiznat? Rány ostatním jo, ale zodpovědnost už ne, patetické. Z hrdla mi vyšlo jedno dlouhé zavrčení, když tlustý vlče zase proneslo nějaký svoje moudro. Otočila jsem se po jeho směru, nechápala jsem, co mu zas vadí. Krátce jsem vyvalila oči... Odkdy jsme měli dalšího sourozence? Nezáleželo na tom! Další ničema. Ale tlustej si myslel, že mu může ublížit. A taky se o to pokoušel, ale to mu asi nedocházelo, že jestli se chce rvát, může se rvát pouze se mnou, protože nikdo jiný není toho hoden! A co, že je malej, je tak tlustej, že váží jako já. Klapala jsem zuby, v pozadí jsem slyšela hlasy a něco se tam dělo, ale já v tý chvíli už tak nějak skákala po tlusťochovi, který si myslel, že může ubližovat jiným. To tak.

Byla jsem zaujatá pohledem na obrovského slimáka, který se okamžitě zařadil do nepochopitelného úkazu, stejně jako se tam už řadilo nějaké to prapodivné chování od Lilith a také jakýsi dva vlci, kteří se jmenovali Život a Smrt. Ale tohle... bylo ostatně vůči tomu předchozímu docela i nechutné a ta slizkost mi ježila srst. Normálně by sám o sobě slimák odpudivý, ale tak obrovský byl... mnohonásobně nechutnější.
Snažila jsem se na slimáka nekoukat, ale bylo těžké to nedělat. Jenom na chvíli jsem byla schopná odpoutat zrak, když se ve tmě objevil ten hnědý vlk, kterého jsem si pamatovala od jezera. Byl slušný a pocházel z nějaké smečky, ale více jsem o něm netušila. Chvilku jsem se dívala jeho směrem, ale netušila jsem, co nějak říct. Nechtěla jsem mluvit, pouze jsem pokynula lehce hlavou a nuceně trhla zrakem zpátky k slimákovi, zatímco se okolo zjevilo ještě pár vlků, avšak jejich přítomnost pro mě byla docela irelevantní.
Potom slimák promluvil. Stáhla jsem uši, pohled nevěřícně zvedla výše a nechápala, co se děje. Slimák nás snad považoval za jeho vlastní děti, dokonce měla i nějaká jména, která... určitě nebyla ta naše. Lehce jsem se zamračila, pohlédla krátce k Taenaranovi, protože nikoho jiného jsem neznala a poté slimák prohlásil něco o rodinném objetí. Hlavou jsem k němu trhla zrovna ve chvíli, kdy se na mě valilo obrovské slizké tělo. Přikrčila jsem se, ale více jsem nebyla schopna reagovat. Mohla jsem pouze vnímat to, jak se mi srst slepuje nechutným slizem a vůbec to není nic příjemného a pěkného.
Oklepala jsem se, když z nás slimák slezl, ale bylo to marné. Sliz mi zůstal na srsti a nechutně ji lepil v cucky. Ještě jednou jsem se znechuceně otřásla, ale než jsem vůbec stačila zpracovat, co se děje, něco se mi cpalo do krku. Bylo to nechutné, kyselé, hořké, kašovité, prostě zcela odporné, chtělo se mi z toho zvracet, ale přišlo mi, že přesně to mi bylo cpáno do krku. Jenže přesně to se dělo i ostatním vlkům.
Nedobrovolně jsem polkla, zakašlala a měla pocit, že se pozvracím. Hlavu jsem sklopila k zemi, bylo mi z toho všeho tak moc blivno, že jsem nebyla ani schopná vnímat všechny okolo. Stiskla jsem zuby. Cítila jsem, že mám svaly po celém těle napnuté k prasknutí. Zhluboka jsem dýchala, nasupeně cedila vzduch mezi zuby, ale co mě vlastně tolik štvalo? Zamračeně jsem zvedl hlavu, dívala se okolo sebe a došlo mi, jak neskutečně mě štve to remcání toho tlustýho vlčete. Drápy jsem zaryla do země pod sebou a měla chuť řvát, aby už konečně sklapnul, tlusťoch pitomá. A ti ostatní byli úplně stejně k vzteku jako ten tlustej. Jenom tenhle musel řvát jak naprostý idiot. „Sklapni už sakra!“ vyštěkla jsem naštvaně s vyceněnými zuby. Nejraději bych ho zardousila.

//Mahtaë

Ve tmě jsem toho moc neviděla a mysl se mi soustředila pouze na fakt, že jsem slyšela nějaký hlas, který mě lákal, ale nedokázala jsem říct, odkud přicházel. Stále jsem se rozhlížela okolo sebe, na nic jiného se nesoustředila a snad proto jsem si tak dlouho nevšimla, že se okolo nachází ještě někdo. Sotva jsem však zaznamenala, že vlče vyběhlo z lesa za mnou, vyvalila jsem zrak a ztuhla. Mohl vůbec jít mimo les sám? A když jsem tu byla já, znamenalo to, že ho mám na starost? Co když bude Blueberry naštvaný? Co když se Taenaranovi něco stane?
Nervózně jsem polkla. Sotva jsem si vlčete všimla, úplně mi vypadl z hlavy fakt, že jsem podél řeky šla celou dobu z toho důvodu, že jsem slyšela hlas, který mě lákal. Už jsem měla mysl plnou jenom toho, že se tomu vlčeti nesmí nic stát, i když to vypadalo, že se mu už hodně věcí stalo. Bolel mě z toho faktu žaludek, strachovala jsem se, že se něco stane. Následovala jsem však vlče. Teď už jsem nějak ani neměla na výběr.
Nevnímala jsem fakt, že byla stále tma a neměla být tma. V té chvíli... to bylo vedlejší? Asi. Bylo to divné, ale vedlejší. Pak tu byl ještě ten hlas v hlavě, ale všechno šlo až za vlčetem, které mířilo k nějaké pláži plné kamenů. Tam jsem také slyšela své jméno. Střihla jsem ušima, rozhlédla se okolo sebe a pátrala ve tmě po vlčeti. „Jsem tu,“ hlesla jsem do prázdna, přimhouřila zrak a hledala ho. Očima jsem však zavadila o něco... jiného.
Vyjeveně jsem stáhla uši a ukročila trochu dál. Viděla jsem v životě už hodně slimáků, ale tenhle byl neskutečně moc obrovský a... nechutný. Jak řekl Taenaran.

//Borůvkový les

Až ve chvíli, kdy jsem vylezla z lesa, protože jsem v hlavě slyšela hlas, který mě táhnul ven, jsem si uvědomila, že jsem... to vlastně nikomu neřekla. Prostě jsem se vzdálila, což jsem sice řekla, ale už ne to, že vylezu ven z území. A ani jsem to neřekla Lilith. Protože byla pryč. Ale... nemusí vědět vše, co dělám, pomyslela jsem si. Určitě ji nemohlo bavit to, že se musí starat nejenom o sebe, ale také o mě. Krátce jsem si povzdechla, napila se vody v řece, ke které jsem přišla a rozhlédla se okolo. Stále jsem slyšela ten hlas. Volá mě? nechápala jsem.
Ohlédla jsem se k lesu, poté směrem, kde jsem si myslela, že je ten hlas. Nerozuměla jsem tomu, možná jsem blouznila stejně jako Lilith, když se pokoušela žrát kůru, protože se považovala za bobra a následně celá ta záležitost s těmi vlky u řeky. Nechápavě jsem nad tím zakroutila hlavou. Přece to nemůže být nic strašného, ne?
Snažila jsem se zapamatovat, jak vypadá okolí, abych se jistě vrátila zpět, pořád jsem si tak nějak nebyla jistá tím, jak je okolí velké. Zdálo se, že dost.

//Kamenná pláž

//S dovolením se odpojím na snad rychlou osudovku a pak přiběhnu zpět do lesa ^^

Omezila jsem se pouze na sledování vlků okolo. Vnímala jsem, co říkají, ale tak nějak jsem nevěděla, jak bych se měla do hovoru zapojit a jestli se vůbec připojit mám. Očima jsem těkala mezi jednotlivými vlky, Taenaran navíc souhlasil s tím, že půjdeme někdy spolu lovit. Trochu se mi nervozitou stáhl žaludek a to ještě ani nepřišla ta chvíle, kdy mám skutečně lovit. Pouze padla ta myšlenka, že se to někdy stane. Uklidni se, vydechla jsem dlouze. Děsila mě jenom samotná představa, že by se tohle mělo stát a já se ukážu jako zcela neschopná. Což byla docela pravděpodobná situace...
Seděla jsem trochu opodál a... jestli jsem si byla zcela jistá, slyšela jsem ještě nějaký hlas. Lehce jsem otočila hlavu, očima brouzdila okolo stromů, ale nikoho jsem neviděla a byla jsem si zcela jistá tím, že to neřekl nikdo z těch, kteří byli okolo. Našpicovala jsem uši, vstala ze země a měla nutkání se vydat za tím hlasem. Otočila jsem zrak k ostatním, krátce polkla a hlesla: „Za chvíli se vrátím.“ Chvilku jsem ještě stála na místě, lehce pokynula hlavou a nakonec se rychlejším krokem vydala po hlase. Byla jsem si zcela jistá tím, že jsem něco slyšela a ten hlas mě volal.

//Mahtaë

//Omluva za krátkost, možná trochu něco vynechám, ale za týden už to snad bude lepší ^^

Taenaran položil Blueberrymu očividně ošemetnou otázku ohledně věku, která alfu nenechala zrovna tak klidnou. Obořoval se, že starým není a nechápal, jak to vlče mohlo vůbec napadnout, ale pro něho samotného musel být starý snad každý vlk, který byl větší než on. Tedy i já a to jsem... nebyla vůbec stará. Trochu mě však Blueberryho reakce pobavila.
Další zvědavá otázka vlčete však už byla mířená ke mně. Chtěl vědět, jestli umím lovit a půjdeme někdy spolu. Už jsem začala chápat Blueberryho vyjevenou reakci na otázku věku, protože tahle byla zase ošemetná pro mě, jelikož lov... nebyl vůbec mojí parketou a nevěděla jsem, jak vlastně pořádně na to. „Nejsem zrovna dobrý lovec,“ zamumlala jsem nejistě, „ale můžeme to někdy zkusit,“ dodala jsem následně s mírným úsměvem. Snaha ještě nikoho ostatně nezabila, pokud jsem si dobře pamatovala.
Následováním Blueberryho jsem se dostala k dalším dvěma vlkům, což znamenalo, že pokud jsem si dobře pamatovala, tak to značilo, že neznám už pouze dva další vlky, přičemž jeden tu moc často není a následně už jenom dvě vlčata a to byli všichni. Blueberry mě jim představil, načež jsem zase jenom lehce přikývla, protože jsem netušila, co bych měla říct. Poslouchala jsem však, co říkali ostatní, i když mluvili o lovu, který byl tak trochu mimo mě.
Posadila jsem se na zem, očima pendlovala mezi jednotlivými vlky, vnímala, co říkají, ale sama raději mlčela, netušila jsem ani, co bych vlastně měla říct do davu. Chvíli jsem přemítala nad jídlem, ale neměla jsem koneckonců hlad, jedla jsem nedávno a po té zimě si žaludek ještě moc nezvykl, že by měl jíst častěji. Chtěla jsem na to jít pomalu, aby se mi něco nestalo.

Já nevím, já to tipuju spíše na někoho, kdo je tu kratší dobu, takže... Rez?

//Hlasuji :)

//Hlasuji :)

5 oblázků do tvého pkrytu již míří :)

Hrdlo se mi stahovalo jenom z představy, že bych měla žrát žížaly. Nelíbila se mi jejich barva, to, jak se kroutily, kde žily a prostě... všechno. Nebyla jsem zrovna vybíravá, snědla jsem, co mi bylo dáno, ale žížala byla přeci jenom trochu jiný případ. „A kdo by chtěl hledat milion žížal,“ zamumlala jsem si spíše jenom pro sebe, když Blueberry odsouhlasil mou myšlenku, že by to pro nás nebyla zrovna nejlepší strava, kterou bychom mohli získat. A kdo by chtěl hlavně žrát milion žížal, dodala jsem si pro sebe s lehkým zhnusením. I kdybych začala s tou první, taky bych s ní skončila a už se toho zbytku nikdy nedotknula.
Taenaran byl zvědavý, snad jako každé vlče muselo být. Zajímal se ale o téma, o kterém jsem ani já sama moc nevěděla, protože nikdo nikdy neviděl důvod, proč bych měla lovit. Nejdříve lovila matka, poté smečka a nakonec Lilith. Byla jsem už dávno dospělá a přesto jsem to furt neuměla, což bylo sakra smutné. Poslouchala jsem, co říká Blueberry, zajímalo mě to a doufala jsem v nějaký rady, který by mohly někdy pomoct i mě, když najdu odvahu si ten lov zkusit nebo snad požádám jednoho krásného dne i někoho o pomoct. Po několikáté bylo zmíněno jméno jedné vlčice, kterou Blueberry krátce opakoval, ale pořád jsem neměla tu čest ji vidět.
Nemohla jsem však moc přemýšlet nad lovem, ostatními vlky nebo čímkoli jiným, protože mě trochu vytrhla Taenaranova otázka, kterou jsem nepochopila a dala jsem to najevo tím, že jsem několikrát nechápavě těkla pohledem mezi dvěma vlky a čekala, zda to není nějaký interní vtip, který nechápu. „Ne, já... přišla z jihu,“ zamumlala jsem nejistě, protože jsem furt nechápala, co tím vlče mínilo. O víc se ale nezajímal, protože údajně někoho cítil a to potvrdil Blueberry, který dodal, že se za nimi vydá. Nebyla jsem si zcela jistá tím, jestli jít také, ale zajímalo mě, kde je Lilith a pokud se pohnu z místa, mám větší šanci ji najít. A navíc existovala šance, že potkám také ostatní členy smečky, což nebylo k zahození.
Ohlédla jsem se krátce za Blueberrym, který vyrazil rychleji, než jsem čekala a následovala jsem ho, i když jsem šla o něco pomaleji. Na krátko se mi i ztratil z dohledu, ale šla jsem po pachu a následně i po hlase.
Byli tam dva vlci. Hnědý na pohled už starší vlk a jedna čistě bílá vlčice, která musela být Aranel, podle toho, co Blueberry říkal. A tím pádem ten druhý zase musel být Storm. Nic jsem neříkala, pouze jsem šla pomaleji blíž a snažila se... nic neprovést.

Vlče vypadalo neskutečně svérázné. V některých ohledech mi okamžitě připomnělo Rolla, i když ten spíše přemítal nad tím, jestli promluví nahlas, a když se rozhodl, zněl stejně jako tenhle ne zrovna drobek, kterého něco neskutečně naštvalo. Prohodil ke mne pouze své jméno, načež Blueberrymu do podrobna vysvětlil svůj problém s jakousi vlčicí, která byla na území, ale... ne jako vetřelec. Jestli jsem to pochopila dobře. A moc jsem celou tu záležitost nechápala, takže jsem si to v hlavě ukládala jako něco, na co bude třeba se zeptat, až se vlče uklidní, případně i vytratí pryč, aby do odpovědi nezapojil opět svoje pro mě záhadné rozhořčení.
Očima jsem těkala mezi dvěma vlky, snažila jsem se pochytit, co se tam děje, abych alespoň trochu chápala, kde se vlastně nacházím, protože mi došlo, že se to týká smečky a tedy... i mě. Taenaran proti té vlčici mluvil dost negativně, protože ho očividně uráželo a společně s tou urážkou přišla i otázka vůči mě, která mě nejdříve zaskočila, protože jsem čekala, že nějaký nový člen mu je zcela ukraden a chce pouze ventilovat svůj vztek. Jemně jsem se zamračila, nebyla jsem si jistá odpovědí a Blueberry se ji ujal rychleji než já a navíc to bylo i tak něco, co bych řekla já sama. „Taky si myslím,“ přitakala jsem tiše a hlasitěji dodala: „Navíc si nemyslím, že žížaly jsou zrovna dobrá strava pro vlka.“ Kdyby nebyla zima a jídla bylo pořád málo, možná bych nad žraním žížal přemýšlela, ale nedostali jsme se k tomu. Za prvé nebyla možnost a za druhé... to nebylo zrovna lákavé. A to jsem žrali hodně věcí.
Blueberry byl vůči vlčeti celou dobu něco jako... Jako co? zarazila jsem se s jemným zamračením. Podporoval ho a chválil za to, co udělal správně, ale ne v takové pozici jako alfa chválí jenom tak člena, spíše mi to vyznívalo mateřsky. Jenom Blueberry byl samec, takže to spíše bylo... otcovské. Ale co může o otcích vědět někdo, kdo ho neměl, proběhlo mi hlavou. Zvedla jsem lehce zrak k obloze. Přišlo mi, že zase prší, ale... něco na tom všem nesedělo. Zamračila jsem se připadalo mi, že blouzním, ale... proč jsou ty kapky barevné? nechápala jsem. Pohledem jsem cukla po ostatních, ale... nikdo nic neříkal. Tak jsem raději také mlčela.

Tak nějak ve mně rostla potřeba říct o tomhle Lilith, abych byla označena za blázna s hodně bujnou fantazií. Bylo mi jasné, že ničemu takovému nebude věřit, ale přesto jsem měla potřebu se o to podělit. Jedno bylo totiž bláznivější než to druhé. Nejdříve Život, který měnil barvu vlků, následně Smrt, která jim dávala nové magie. Chvíli jsem mlčela, zpracovávala to, a kdy mi přišlo, že to můj mozek už nějak pobral, spíše pobaveným hlasem jsem se zeptala: „Ještě někdo podobný?“ protože když už tu byli dva, proč ne třetí?
Nečekala jsem, že Blueberry pochopí můj důvod, proč se tvářím divně při komplementech a ještě na ně neodpovídám, ale zdálo se, že to nějak přijal a nechtěl se v tom nadále šťourat. Já také ne. Chtěla jsem, aby to všechno přestalo, já byla vlk v ústraní a nemusela podobné věci už dál řešit. Tiše jsem vydechla, jako by mi ze zad spadlo obrovské kamení. Přišla jsem si skutečně volnější, lehčí, neměla jsem tělo tolik napjaté a nemusela jsem zatínat svaly, abych byla snad každou chvíli připravená vyběhnout na druhý konec světa a nikdy se už nevrátit.
Slyšela jsem mezi stromy kroky. Nejdříve jsem se ani nechtěla otáčet, ale pak mě přemohla zvědavost a překvapivě jsem hleděla na černobílé vlče, které se valilo skrze stromy s ne moc nadšenou náladou. Věděla jsem, že Blueberry mluvil o vlčatech, ale netušila jsem, které to je, odkud je, kým je. Přivalil se jako velká voda a konal jako... buran. Nebo mi tak přišel hned podle prvních slov. Jemně jsem se zamračila, pouze krátce, narovnala se a střelila pohledem po Blueberrym. Nechtěla jsem moc mluvit, i když to bylo jenom vlče a nakonec ze mě vyšel jenom hodně tichý pozdrav a pokynutí hlavy.
Hned na to přišla otázka ke mně. Klasická, očekávaná. „Jsem Makadi. Přidala jsem se do smečky nedávno s kamarádkou,“ představila jsem se krátce. Chtěla jsem se ho zeptat, co je on sám zač, ale začal s něčím, čemu jsem nerozuměla. Zmínil jakýsi Asgaar a něco o spojenectví, na což Blueberry moc neřekl. Díky vlčeti jsem ale postřehla dvě jména, která už Blueberry zmiňoval. Storm měl být ten fajn a Aranel jakási smečková máma.
Přišlo mi však, že jsem zase trochu mimo. Mluvilo se o tom, o čem jsem já netušila. Tak jsem raději mlčela.

To jméno mi stále znělo divně a nějak mi nesedělo, že by se tak kdokoli měl jmenovat. Co jsem však stačila pochopit, nebyl to jenom tak někdo obyčejný, tedy neobvyklé a trochu... okázalé jméno k němu nejspíše sedělo. Sotva jsem se však stačila smířit s tím, že existuje někdo se jménem Život, Blueberry ještě vyrukoval se Smrtí, která... nezněla už zrovna přívětivě. Nejistě jsem se zamračila, jestli si náhodou nedělá jenom srandu z nebožáka, co se okolo potuluje teprve pár dní a netuší, kde se vlastně nachází. „A Smrt dělá...,“ zamumlala jsem nejistě, protože jsem netušila, jestli to vůbec chci vědět. To jméno mluvilo zcela za vše. Při těch slovech jsem naklonila hlavu lehce do strany, protože mi to stejně celou dobu přišlo takové divné. Možná si ze mě skutečně jenom utahuje, pomyslela jsem si. Pokud ano, o vtip se jednalo poměrně promyšlený.
Nechala jsem hlavu lehce natočenou, ale jejím směrem jsem ještě stočila zrak. Bylo to divné. A stále jsem nechápala, co mám s tim vším dělat. Poznámku o barvách jsem přešla, mlčela jsem, netušila jsem, co bych měla říct. Ale raději bych na to něco odpověděla než abych musela odpovídat na to, na co se zeptal. „Nevím, jak na ně reagovat,“ přiznala jsem stále s hlavou lehce natočenou, ale odhodlala jsem se ji narovnat, protože to natočení muselo být ještě... trapnější než neumět přijmout prostý slova.
Nelíbil se mi fakt, že by měl být kdokoli vyhnán z místa, kde vyrostl a ještě navíc to, že takových bylo víc. Můj život okamžitě zněl... zlatě. Pokud jeden nevnímá to, že jsme museli odejít, byl můj život v pořádku. Mírumilovný. V podstatě. „To je... smutný,“ vyšlo ze mě s lehkou nevěřícností. Stočilo mi to lehce k myšlenku k tomu, jak na tom byla třeba Lilith. Jestli o tom nemluvila... mohla to mít podobně.
Blueberry sám netušil o počtu smeček, ale byl si jistý jednou, která měla být nedaleko. Mohla být tou, odkud byl ten tmavě hnědý vlk, ale třeba také ne. Takže minimálně tři, možná čtyři smečky v okolí, došlo mi.

„Život?“ nechápala jsem. Možná jsem tomu nerozuměla, možná jsem to blbě pochopila, ale vyznělo to tak, že se ten vlk jmenuje Život. Ne, že by mé vlastní jméno znělo světoborně nebo nějak zrovna zajímavě, ale pojmenování Život mi připadalo o něco... směšnější. Netušila jsem však, jak bych měla Blueberrymu odpovědět, protože to byla otázka, která mě napadlo spíše z čiré zvědavosti než z nějakého super tajného plánu, který bych si v hlavě tvořila už dlouhé měsíce, když jsem o tom ve skutečnosti věděla pouze pár minut. „Ne, to... Netuším. Spíš mě to napadlo a nepřijde mi, že kdyby se tahle příležitost někdy naskytla, tyrkysová není to, co by sedělo,“ zamyslela jsem se nahlas. Sice jsem chtěla, abych neměla nudně zlaté oči, ale zároveň jsem tak nějak tušila, že by ta tyrkysová po matce nebyla správná. „Ke mně,“ dodala jsem tiším hlasem, protože mi to přišlo už jako nepodstatná informace, kterou jsem stejně chtěla říct.
Blueberry byl však trochu jiného názoru a já už opět nevěděla, jak reagovat. Protože jsem celý život byla zvyklá akorát na to, že se ostatní mým směrem dívali akorát takovým lehce odtažitým a nevěřícným pohledem, kterému jsem nerozuměla a netušila jsem, jak zařídit, aby se tak nedívali. Dělali to vždycky, zasekli se při pohledu na mě a já si v té chvíli chtěla servat kůži. Tohle bylo způsobeného z opačného důvodu, ale výsledek byl stejný. Chtěla jsem si servat kůži, protože jsem netušila, jak reagovat na lichotky. Nakonec jsem jen polkla, chvíli na něho hleděla a nakonec trhnutím stočila zrak s tichým: „Děkuji.“
Netušila jsem, jestli vůbec zmiňovat mámu. Protože jsem ostatně odešla kvůli tomu, že se kvůli mně dohadovala. Byla jsem tím důvodem, proč měla problémy s jinými, jelikož se vždycky musela starat o to, abych mezi nimi přežila a nezhroutila se ze všeho. Jenže za ni můžu být ráda, ne? řekla jsem si pro sebe, když Blueberry zmínil ta vlčata, která jsem ještě nepotkala. Vlastně nikdy. Jenže pak dodal i to, že ani jeho matka nebyla zrovna sluníčkem a dokonce byl vykopnut, protože očividně nebyl pro ni prvotřídní. Mlčela jsem. Nebyla jsem zvyklá, že by se mnou kdokoli cokoli sdílel. Lilith o sobě nemluvila, všechno si nesla v sobě a na otázky neodpovídala. „To je mi líto,“ pronesla jsem tiše. Jak jsem měla reagovat na to, když někdo sdílel svoje věci prakticky s cizincem? Neumim reagovat na nic, opravila jsem se. Bylo mi už pár let, ale pořád mi všechno přišlo nějak cizí.
Od jeho náramků jsme se dostali celkově k dalším ozdobám a od toho přešel k dalším vlkům, kteří patřili do smeček. Trochu mě překvapil tím, že v podstatě kromě vlčat zmínil už jenom dva vlky, plus tu byla Wizku a jeden vlk, který se moc neukazoval. Nakonec to byla snad i menší smečka, než ve které jsem žila dříve. Na jednu stranu to bylo dobře. Vzpomněla jsem si však na to, že ti dva vlci, které jsme potkali u řeky, sami mluvili o smečkách,a le přitom šel každý jinam. „Ale v okolí je více smeček, ne?“ zeptala jsem se. Možná kvůli tomu tady bylo tak málo vlků, když byli roztroušeni okolo.