Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Vyrazila jsem na popud ostatních na menší procházku okolo hranic, protože bylo řečeno, že by bylo dobré, aby někdo zkontroloval severní část lesa a já patřila mezi ty, kteří neměli v teplém brzkém letním dni co na práci, takže jsem do toho byla uvrtána. Vyšla jsem nejdříve rychlejším krokem, ale ve chvíli, kdy jsem byla už dál od ostatních a mimo jejich loudivé zraky, zpomalila jsem, rozhlížela se po okolí a hlavně se věnovala svým zmateným myšlenkám, která mi do hlavy vehnal Rollo. Věděla jsem, že lže, nebo si ze mě minimálně utahuje a vkládá mi do hlavy hlouposti, aby mě rozrušil, ale mluvil tak vážně a zlobil se, že mi to nahánělo hrůzu. Vadilo mi na tom všem nejvíc, jak moc na to všechno upozorňoval a snažil se mě přesvědčit o skutečnosti, i když hodně rychle zjistil, že mi celé to téma je neskutečně nepříjemné a nevím, jak na tom reagovat. Ve výsledku to dopadlo tak, že jsem se mu akorát pokoušela vyhýbat, nevnímat ho, zcela jsem ignorovala jeho existenci a raději jsem chodila i na obchůzky hranic sama místo toho, abych šla s ním, protože tohle byla vždycky práce nás dvou.
Vylezla jsem z lesa, svítilo slunce, bylo poměrně dost teplo, proto jsem krátce zvedla hlavu, abych slunce nasála plnými doušky a přitom vnímala všechny zvuky a pachy v okolí. Všechno se zdálo normální, vůně borovic a jiných stromů, v dálce vůně řeky, pachy smečky a... jednoho cizince. Vidina nevítaného hosta se mi nelíbila, ale už jsem tam byla, měla jsem za povinnost se alespoň podívat o co jde. Vůbec se mi do toho nechtělo, ale vyrazila jsem pomalými kroky po pachu cizince, pozorně sledovala okolí, ale netušila jsem, co vůbec budu dělat, pokud na cizince narazím a on projeví jakoukoli známku agrese. Ve chvíli, co jsem však toho cizáka spatřila, jsem se uklidnila. Vlčice, pomyslela jsem si, ale to jsem ještě ani netušila, jaký místo ten cizinec zaujme v mém srdci.

//Já děkuji moc za akci a i odměnu a... Fuj T_T Objetí slimákem mě bude děsit ve snech, ale zamlouvala se mi rychlost, která se rapidně zvýšila od mé poslední herní akce ^^

//Mahtaë

Jako by mi ze hřbetu spadla neskutečná zátěž, sotva jsem všema tlapama vstoupila do lesa. Nebyla jsem v něm dlouho, vůbec jsem vlastně okolí neznala a byla jsem nováčkem, který moc sotva to místo zatím nazývat domovem, ale bylo to zároveň jediné místo, kam jsem se mohla vrátit a kam jsem se hlavně chtěla vrátit. Zhluboka jsem se po prvních krocích nadechla, cítila jsem pachy a hlavně i ten Taenaranův, takže do smečky dorazil. Došlo mi však, že je dost svéhlavý a je asi k ničemu mu cokoli říkat, což bylo vidět už předtím, když jsem byla s Blueberrym, takže jsem ani nemířila za ním. Byl doma, to bylo podstatné a já si mohla jít po svých. Cítila jsem totiž v okolí i Lilith, u které jsem tušila, že mi nebude věřit, co se mi stalo, protože já se přeci jenom těmhle věcem vyhýbala jak jenom jsem mohla. Ale tentokrát to nevyšlo, povzdechla jsem si, zastavila se a musela se rozhlídnout, jestli na sobě ještě někde nemám ten nechutný sliz, na jehož vzpomínku se mi okamžitě zvedal žaludech. Tlapy jsem navíc měla pokousané od těch malých slimáků a chození mě docela už bolelo.
Šla jsem po pachů vlků, bylo jich docela dost, Kromě Lilith jsem cítila i Wizku, Aranel a vlastně každého, koho jsem už potkala, plus jeden další pach, který jsem neznala. Muselo to být jedno z těch vlčat, protože nikdo jiný mi na seznámení už nezbýval.
Po krátké cestě jsem už i vlky viděla, ale mým nohou to přišlo jako několik hodin. Pouze jsem krátce po všech střelila pohledem a zamumlala tichý pozdrav, který mohl být snadno přehlídnutelný. Všichni byli ještě u kance, kterého předtím přitáhla Aranel se Stormem. Pomalu jsem se zastavila, dlouze vydechla a nakonec to i všechno vzala a lehla si na zem s krátkým pohledem na Lilith. Někteří spali, ale většina vlků byla vzhůru. Já chtěla patřit k těm spícím.

//Kamenná pláž


Kmitala jsem směrem, kterým jsem se dostala k té kamenné pláži a zároveň jsem pronásledovala vlče, které mělo rapidní náskok. Byla jsem navíc unavená, docela už hladová a to mi nijak nepomáhalo v tom, abych se co nejrychleji vrátila odkud jsem přišla.
Všechno navíc stížila přítomnost řeky, přes kterou se muselo dostat vlče, ale jelikož nikde nestepoval zoufalý, že se přes ni nedostane, musel být už dávno na druhé straně. Potřebuju umýt ten sliz, pomyslela jsem si. Vlastně bylo dobré, že tam ta řeka byla. Nemusela jsem nad tím ani dlouho přemýšlet, prostě jsem do ni vlezla, i když byla celkem studená a na břehu jsem se pokusila ze sebe dostat co nejvíce slizu. Snažila jsem se o to, aby na mě nezůstala ani kapka té nechutné tekutiny, kterou jsem už nikdy nechtěla vidět.
Přeplavat následně řeku nebylo zrovna jednoduché, ale poháněla mě vůle dostat se zpátky do lesa, kde si budu moct odpočinout a... uklidnit se. Protože to, co se v okolí dělo, se mi ani trochu nelíbilo.
Na druhé straně řeky jsem moc neodpočívala, pouze jsem se trochu vydýchala, zkontrolovala srst a běžela poklusem dál.

//Borůvkový les

Poskakovala jsem okolo jako idiot a s každým skokem jsem akorát slyšela nechutné rozmazávání slimáčích těl. A když náhodou nějaký nezemřel, přišlo nemilé hryznutí do nohy. Ostatní dělali v podstatě to samé. Buď zadupávali slimáky, případně uráželi slimáčí matku, která neustále brečela a rapidně se zmenšovala, až byla dost malá, že byla sotva v té tmě vidět. Přestala jsem poskakovat po slimácích a raději se dívala směrem, kde před chvílí leželo to nechutné stvoření, které se nazývalo naší matkou. Je pryč? zeptala jsem se tiše pro sebe zrovna ve chvíli, kdy zase začala narůstat. Ukročila jsem dál, zděšeně hleděla na rostoucí stvoření a ještě více vyjeveně zůstala zírat, když to rychle rostoucí tělo explodovalo a všechny okolo ohodil nechutný sliz, od kterého jsme už stejně byli úplně ulepení, ale více ho přeci jenom přijít nemuselo.
Elektrická rána zabila ostatní slimáky a já se tak mohla zastavit. Rozhlížela jsem se okolo. Černá vlčice už zase měla všechny končetiny, slimáci byli mrtví, moje srst byla zcela nechutná a jenom jsem zaslechla fakt, že Taenaran jde do smečky a na nic nečeká. Než jsem totiž k němu otočila hlavou, už byl dávno na cestě. Hlavou jsem krátce těkla po ostatních vlcích, jestli mám něco říct, ale zároveň tu bylo to vlče, smečka a... Ale no tak, zasténala jsem si pro sebe a vyběhla za vlčetem. Nelíbilo se mi, že by mělo zůstávat samo. Hlavně poté, co se stalo tohle, protože... to byla další nepochopitelná věc, kterou jsem nemyslela, že bych někdy mohla zažít a ani jsem snad nedoufala v to, že by se tak skutečně mohlo stát.

//Mahtaë

Matka nás opět dusila svým slizkým obětím a byla by snad i dusila nadále, kdyby nebyla matka silným poryvem větru odfouknuta pryč. Okamžitě jsem popadla dech, hltala jsem vzduch co jenom jsem mohla. Vydrápala jsem se urychleně na nohy, rozhlížela se okolo sebe a nebyla si úplně jistá tím, co se okolo děje. Dobré bylo, že vztek ustoupil. Žádná potřeba zabít vlče, šedivou nebo kohokoli jiného.
Obří slimák se rozbrečel a na zem dopadlo množství slz velké jako jablka, která se tříštila o kamennou zem okolo nás. Očima jsem těkala okolo, sledovala ty kapky, jak se odráží, ale pak mi zrak upoutala... tak nesmyslná podívaná, že by tomu jeden ani nemohl uvěřit. Noha, o kterou přišla černá vlčice, se sama od sebe zvedla a skákala si blíže k vlčici, která o ni přišla. A ta noha dokonce i mluvila. Nejistě jsem ukročila dozadu, kde se opět naopak ozval Taenaranův hlas plný urážek vůči slimákovi. Jako první jsem chtěla namítnout, že by nebylo úplně chytrý furt urážet slimáka, ale sotva jsem se k němu otočila a viděla i slimáka, zaujal mě fakt, že slimák je mnohem menší a slz je více a více. „Pokračuj,“ zamumlala jsem trochu nejistě. Možná to byla hloupost, možná ne, každopádně se zdálo, že je slimáčice mnohem menší, když neustále brečí.
Zhluboka jsem se nadechla, sklopila zrak k zemi a znechuceně uskočila. Okolí bylo plné drobných a nechutných slimáků. Taenaran také slabě zavřeštěl, protože jedním z nich byl kousnut, ale nějak nad tím nepřemýšlel a okamžitě se pustil do zadupávání všech těch slimáků. Ale sakra, zasténala jsem, než mi tlapa dopadla zhurta na první dva slimáky poblíž mě. Už tak jsem měla srst kompletně ulepenou a špinavou, jestli budu mít špinavý nohy je už úplně jedno.

Zuby jsem kousla do prázdna, protože to tlustý malý podsvinče bylo očividně tak velký, že jsem do něho nemohla ani pořádně kousnout. Zuby jsem tupě klapala do prázdna vztekem, zatímco mi zrak stále padal k černobílé kouli. Nejhorší byl ten hluk za mnou, kde jeden brečel přes druhého, protože měli očividně nějaký problémy, který mě absolutně nezajímaly. Jeden slimák ale letěl pryč a to bylo... pozoruhodné. Ale přesto jsem se furt mračila.
Záborka do mě dloubala nohou se slovy, že se mám uklidnit, ale jak jsem se měla uklidnit? Štvalo mě všechno okolo! Černobílej, brečící hnědý, třínohá... třínohá? Jo, i ona mě štvala! A pak brebentící šedá, která se snažila spasit každého okolo, protože se považovala za nějakého spasitele. Zuby jsem stále klapala na prázdno, z mračení mě už bolely všechny svaly v obličeji a připadalo mi, že mi prasknou všechny svaly v těle. Uklidni, uklidni, mrmlala jsem si pro sebe, ale zuby dlouho nepřestávala klapat. Drápy jsem ryla po kamenech, pohledem pátrala okolo, hlavně po slizkém bratrovi. Zhluboka jsem se nadechla, dobře, klid.
Máma řekla, že nás má všechny ráda stejně a do toho se zase opřel Taenaran, že to jsou jenom blbý kecy. Jenže po máminých slovech přišlo další obětí. Stáhla jsem uši, bylo to snad horší ještě než to původní.
Na sekundu jsem si vzpomněla, že tu máme ještě vlastně dva další sourozence, ale byli dál a netušila jsem, co se vůbec honí v jejich hlavách. Já měla problém se slizem, který už asi nikdy nedostanu ze srsti.

Nasupeně jsem dupala a přešlapovala z nohy na nohy. Tel malej tlusťoch byl na zabití, furt jenom žral a myslel si, že je snad ze všech nejlepší, i když mohl být naopak nejhorší. Jenže ani ti ostatní nebyli o moc lepší! Hnědý měl alespoň tolik hrdosti, že se potupně plazil někam pryč, aby tady ostatním nepřekážel, stejně bych ho nejraději zadupala, zasyčela jsem si, ale v té chvíli už můj zamračený pohled padl na tu, která si snad myslela, že je nějaká spasitelka, na které záleží. Nejdříve se snažila pomoct tý trosce, ale tý nebylo pomoci a to pochopila rychle, takže se snad snažila poučit mě o tom, že bych měla trpět to, že ostatní sourozenci jsou takoví budižničemové. „Neříkej mi, co mám dělat!“ procedila jsem naštvaně mezi zuby, i když mi zrak potupně padl k matce. Krátce jsem stáhla uši, protože... byla to matka. Ale sourozenci byli tak neschopní!
Tělem mi projel šok, doslova. Celé tělo se mi otřáslo a vyprskla jsem jednu nechutnou nadávku. Točila jsem se okolo, zuby vyceněné a hledala, kdo za tohle mohl. „Kterej z vás šmejdů to byl?“ vrčela jsem na ně, ale komu jsem měla zakroutit krkem, když se žádný z těch srabů nechtěl přiznat? Rány ostatním jo, ale zodpovědnost už ne, patetické. Z hrdla mi vyšlo jedno dlouhé zavrčení, když tlustý vlče zase proneslo nějaký svoje moudro. Otočila jsem se po jeho směru, nechápala jsem, co mu zas vadí. Krátce jsem vyvalila oči... Odkdy jsme měli dalšího sourozence? Nezáleželo na tom! Další ničema. Ale tlustej si myslel, že mu může ublížit. A taky se o to pokoušel, ale to mu asi nedocházelo, že jestli se chce rvát, může se rvát pouze se mnou, protože nikdo jiný není toho hoden! A co, že je malej, je tak tlustej, že váží jako já. Klapala jsem zuby, v pozadí jsem slyšela hlasy a něco se tam dělo, ale já v tý chvíli už tak nějak skákala po tlusťochovi, který si myslel, že může ubližovat jiným. To tak.

Byla jsem zaujatá pohledem na obrovského slimáka, který se okamžitě zařadil do nepochopitelného úkazu, stejně jako se tam už řadilo nějaké to prapodivné chování od Lilith a také jakýsi dva vlci, kteří se jmenovali Život a Smrt. Ale tohle... bylo ostatně vůči tomu předchozímu docela i nechutné a ta slizkost mi ježila srst. Normálně by sám o sobě slimák odpudivý, ale tak obrovský byl... mnohonásobně nechutnější.
Snažila jsem se na slimáka nekoukat, ale bylo těžké to nedělat. Jenom na chvíli jsem byla schopná odpoutat zrak, když se ve tmě objevil ten hnědý vlk, kterého jsem si pamatovala od jezera. Byl slušný a pocházel z nějaké smečky, ale více jsem o něm netušila. Chvilku jsem se dívala jeho směrem, ale netušila jsem, co nějak říct. Nechtěla jsem mluvit, pouze jsem pokynula lehce hlavou a nuceně trhla zrakem zpátky k slimákovi, zatímco se okolo zjevilo ještě pár vlků, avšak jejich přítomnost pro mě byla docela irelevantní.
Potom slimák promluvil. Stáhla jsem uši, pohled nevěřícně zvedla výše a nechápala, co se děje. Slimák nás snad považoval za jeho vlastní děti, dokonce měla i nějaká jména, která... určitě nebyla ta naše. Lehce jsem se zamračila, pohlédla krátce k Taenaranovi, protože nikoho jiného jsem neznala a poté slimák prohlásil něco o rodinném objetí. Hlavou jsem k němu trhla zrovna ve chvíli, kdy se na mě valilo obrovské slizké tělo. Přikrčila jsem se, ale více jsem nebyla schopna reagovat. Mohla jsem pouze vnímat to, jak se mi srst slepuje nechutným slizem a vůbec to není nic příjemného a pěkného.
Oklepala jsem se, když z nás slimák slezl, ale bylo to marné. Sliz mi zůstal na srsti a nechutně ji lepil v cucky. Ještě jednou jsem se znechuceně otřásla, ale než jsem vůbec stačila zpracovat, co se děje, něco se mi cpalo do krku. Bylo to nechutné, kyselé, hořké, kašovité, prostě zcela odporné, chtělo se mi z toho zvracet, ale přišlo mi, že přesně to mi bylo cpáno do krku. Jenže přesně to se dělo i ostatním vlkům.
Nedobrovolně jsem polkla, zakašlala a měla pocit, že se pozvracím. Hlavu jsem sklopila k zemi, bylo mi z toho všeho tak moc blivno, že jsem nebyla ani schopná vnímat všechny okolo. Stiskla jsem zuby. Cítila jsem, že mám svaly po celém těle napnuté k prasknutí. Zhluboka jsem dýchala, nasupeně cedila vzduch mezi zuby, ale co mě vlastně tolik štvalo? Zamračeně jsem zvedl hlavu, dívala se okolo sebe a došlo mi, jak neskutečně mě štve to remcání toho tlustýho vlčete. Drápy jsem zaryla do země pod sebou a měla chuť řvát, aby už konečně sklapnul, tlusťoch pitomá. A ti ostatní byli úplně stejně k vzteku jako ten tlustej. Jenom tenhle musel řvát jak naprostý idiot. „Sklapni už sakra!“ vyštěkla jsem naštvaně s vyceněnými zuby. Nejraději bych ho zardousila.

//Mahtaë

Ve tmě jsem toho moc neviděla a mysl se mi soustředila pouze na fakt, že jsem slyšela nějaký hlas, který mě lákal, ale nedokázala jsem říct, odkud přicházel. Stále jsem se rozhlížela okolo sebe, na nic jiného se nesoustředila a snad proto jsem si tak dlouho nevšimla, že se okolo nachází ještě někdo. Sotva jsem však zaznamenala, že vlče vyběhlo z lesa za mnou, vyvalila jsem zrak a ztuhla. Mohl vůbec jít mimo les sám? A když jsem tu byla já, znamenalo to, že ho mám na starost? Co když bude Blueberry naštvaný? Co když se Taenaranovi něco stane?
Nervózně jsem polkla. Sotva jsem si vlčete všimla, úplně mi vypadl z hlavy fakt, že jsem podél řeky šla celou dobu z toho důvodu, že jsem slyšela hlas, který mě lákal. Už jsem měla mysl plnou jenom toho, že se tomu vlčeti nesmí nic stát, i když to vypadalo, že se mu už hodně věcí stalo. Bolel mě z toho faktu žaludek, strachovala jsem se, že se něco stane. Následovala jsem však vlče. Teď už jsem nějak ani neměla na výběr.
Nevnímala jsem fakt, že byla stále tma a neměla být tma. V té chvíli... to bylo vedlejší? Asi. Bylo to divné, ale vedlejší. Pak tu byl ještě ten hlas v hlavě, ale všechno šlo až za vlčetem, které mířilo k nějaké pláži plné kamenů. Tam jsem také slyšela své jméno. Střihla jsem ušima, rozhlédla se okolo sebe a pátrala ve tmě po vlčeti. „Jsem tu,“ hlesla jsem do prázdna, přimhouřila zrak a hledala ho. Očima jsem však zavadila o něco... jiného.
Vyjeveně jsem stáhla uši a ukročila trochu dál. Viděla jsem v životě už hodně slimáků, ale tenhle byl neskutečně moc obrovský a... nechutný. Jak řekl Taenaran.

//Borůvkový les

Až ve chvíli, kdy jsem vylezla z lesa, protože jsem v hlavě slyšela hlas, který mě táhnul ven, jsem si uvědomila, že jsem... to vlastně nikomu neřekla. Prostě jsem se vzdálila, což jsem sice řekla, ale už ne to, že vylezu ven z území. A ani jsem to neřekla Lilith. Protože byla pryč. Ale... nemusí vědět vše, co dělám, pomyslela jsem si. Určitě ji nemohlo bavit to, že se musí starat nejenom o sebe, ale také o mě. Krátce jsem si povzdechla, napila se vody v řece, ke které jsem přišla a rozhlédla se okolo. Stále jsem slyšela ten hlas. Volá mě? nechápala jsem.
Ohlédla jsem se k lesu, poté směrem, kde jsem si myslela, že je ten hlas. Nerozuměla jsem tomu, možná jsem blouznila stejně jako Lilith, když se pokoušela žrát kůru, protože se považovala za bobra a následně celá ta záležitost s těmi vlky u řeky. Nechápavě jsem nad tím zakroutila hlavou. Přece to nemůže být nic strašného, ne?
Snažila jsem se zapamatovat, jak vypadá okolí, abych se jistě vrátila zpět, pořád jsem si tak nějak nebyla jistá tím, jak je okolí velké. Zdálo se, že dost.

//Kamenná pláž

//S dovolením se odpojím na snad rychlou osudovku a pak přiběhnu zpět do lesa ^^

Omezila jsem se pouze na sledování vlků okolo. Vnímala jsem, co říkají, ale tak nějak jsem nevěděla, jak bych se měla do hovoru zapojit a jestli se vůbec připojit mám. Očima jsem těkala mezi jednotlivými vlky, Taenaran navíc souhlasil s tím, že půjdeme někdy spolu lovit. Trochu se mi nervozitou stáhl žaludek a to ještě ani nepřišla ta chvíle, kdy mám skutečně lovit. Pouze padla ta myšlenka, že se to někdy stane. Uklidni se, vydechla jsem dlouze. Děsila mě jenom samotná představa, že by se tohle mělo stát a já se ukážu jako zcela neschopná. Což byla docela pravděpodobná situace...
Seděla jsem trochu opodál a... jestli jsem si byla zcela jistá, slyšela jsem ještě nějaký hlas. Lehce jsem otočila hlavu, očima brouzdila okolo stromů, ale nikoho jsem neviděla a byla jsem si zcela jistá tím, že to neřekl nikdo z těch, kteří byli okolo. Našpicovala jsem uši, vstala ze země a měla nutkání se vydat za tím hlasem. Otočila jsem zrak k ostatním, krátce polkla a hlesla: „Za chvíli se vrátím.“ Chvilku jsem ještě stála na místě, lehce pokynula hlavou a nakonec se rychlejším krokem vydala po hlase. Byla jsem si zcela jistá tím, že jsem něco slyšela a ten hlas mě volal.

//Mahtaë

//Omluva za krátkost, možná trochu něco vynechám, ale za týden už to snad bude lepší ^^

Taenaran položil Blueberrymu očividně ošemetnou otázku ohledně věku, která alfu nenechala zrovna tak klidnou. Obořoval se, že starým není a nechápal, jak to vlče mohlo vůbec napadnout, ale pro něho samotného musel být starý snad každý vlk, který byl větší než on. Tedy i já a to jsem... nebyla vůbec stará. Trochu mě však Blueberryho reakce pobavila.
Další zvědavá otázka vlčete však už byla mířená ke mně. Chtěl vědět, jestli umím lovit a půjdeme někdy spolu. Už jsem začala chápat Blueberryho vyjevenou reakci na otázku věku, protože tahle byla zase ošemetná pro mě, jelikož lov... nebyl vůbec mojí parketou a nevěděla jsem, jak vlastně pořádně na to. „Nejsem zrovna dobrý lovec,“ zamumlala jsem nejistě, „ale můžeme to někdy zkusit,“ dodala jsem následně s mírným úsměvem. Snaha ještě nikoho ostatně nezabila, pokud jsem si dobře pamatovala.
Následováním Blueberryho jsem se dostala k dalším dvěma vlkům, což znamenalo, že pokud jsem si dobře pamatovala, tak to značilo, že neznám už pouze dva další vlky, přičemž jeden tu moc často není a následně už jenom dvě vlčata a to byli všichni. Blueberry mě jim představil, načež jsem zase jenom lehce přikývla, protože jsem netušila, co bych měla říct. Poslouchala jsem však, co říkali ostatní, i když mluvili o lovu, který byl tak trochu mimo mě.
Posadila jsem se na zem, očima pendlovala mezi jednotlivými vlky, vnímala, co říkají, ale sama raději mlčela, netušila jsem ani, co bych vlastně měla říct do davu. Chvíli jsem přemítala nad jídlem, ale neměla jsem koneckonců hlad, jedla jsem nedávno a po té zimě si žaludek ještě moc nezvykl, že by měl jíst častěji. Chtěla jsem na to jít pomalu, aby se mi něco nestalo.

Já nevím, já to tipuju spíše na někoho, kdo je tu kratší dobu, takže... Rez?

//Hlasuji :)