Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Samozřejmě, že jsem nespadlo poprvé v životě, ale takový přemet před někým se mi povedl poprvé a navíc v téhle situaci. Jenže se už stalo. Srst jsem mělo plnou černého písku a v hlavě se mi ozývalo šumění jako u kamenitého pobřeží, jak mi myšlenky šepotaly, že jsem naprostý budižkničemu, když ani běhat neumím.
Muselo jsem ty myšlenky zahánět, snažilo jsem se je v hlavě rozkousnout, zadupat do země, ale pořád tam vzadu někde byly a tak to už bylo celá, dlouhá léta. Snažilo jsem se přehodit energii k něčemu jinému, plácalo jsem do písku skrýš Smrti, i když podle Blueberryho to místo bylo mnohem horší. „Ale barvu máme správnou,“ podotklo jsem s kývnutím k písku. Už jsem vidělo jezero rudé jako krev, ale černý písek? Kdyby to bylo dohromady, bylo by to mnohem lepší.
Na pláži stále bylo ticho před bouří, plácali jsme se v písku jako dvě malá vlčata, když Blueberry vyhrabal nějakou mušli, či něco podobného s otázkou, jestli jsem se nerozbilo o tohle. Žaludek se mi zavlnil jako ve vlnách oceánu jak se mi zase vrátila nepříjemná myšlenka na to, že jsem prostě k ničemu a zakopnu o stupidní mušli a ještě to bolí. „Jo, asi jo,“ zamumlalo jsem se sklopenou hlavou k té věci.
Přitáhlo jsem si tu věc blíže. Prostě černá mušle, hladká na dotek, ale když jsem ji v tlapě převrátilo, něco v ní bylo vyryto, ale význam toho mi byl ukrytý. „Nějaká kletba, ne?“ kývlo jsem a poklepalo tlapou na smyčky na mušli, „a já se tím určitě proklelo,“ ušklíblo jsem se.

Jakákoli možnost ladnosti byla tu tam a kdyby tohle bylo naše první setkání, i první dojem by šel dobře do kopru. Jenže my jsme se už znali a Blueberry musel vědět, že jsem prostě trubka. Trubka, co zůstala ležet v horkém, černém písku a dělala, že neexistuje. „Jsem,“ houklo jsem a až potom jsem se začalo nějak zvedat a oklepávat, že písek létal úplně všude. Bolel mě jeden prst na tlapě, který do ničeho narazil, ale snažilo jsem se to neřešit. „To je snad nejhorší, že jsi to viděl ty,“ podotklo jsem s oklepáním jednoho křídla a poraženecky se posadilo do sněhu, i když nikdo z nás k vodě nedoběhl, takže vítěz zatím neexistoval. Tlapou jsem začalo hrabat v teplém písku, ale furt docela bolela z toho nárazu do proradného předmětu.
„Je tu neskutečné ticho,“ zamumlalo jsem k Blueberrymu souhlasně. Až by se dalo říct ohlušující ticho. Bylo nepříjemné, že nebylo nic slyšet, v podstatě se mi v uších ozýval jenom šum a tlukot vlastního nervózního srdce.
Blueberry se pustil do hrabání díry, chalpi, vyhazoval černý písek na hromadu vedle mě a já se do připojení se k té aktivitě moc nemělo. Takže jsem jenom začalo plácat do písku, co se ke mně kupil, aby z toho nebyla jenom nějaká hrouda, ale nabírala nějakého tvaru... Možná tak zříceniny, kde žila Smrt. Jenže ta měla vchod, takže jsem do jednoho místa i opatrně rylo drápem, aby se vchod vytvořil. To jediné, co bylo na pláži slyšet, bylo sypání písku a sem tam nějaká vlna. Docela mě to znervózňovalo. „Vypadá to jak skrýše Smrti,“ podotklo jsem, abych zahnalo ticho.

//Konec světa

Podvádění? pomyslelo jsem si dotčeně a lehce se u toho zamračilo. Křídla nemohla být podvodem, když byla součástí mého těla, ne? Ale když jsem je tedy dostalo zákaz používat, nepoužiju.
Brzy se mi to však vymstilo, protože byl Blueberry rychlejší, měl delší kroky, ne přebytečnou váhu křídel, co se furt roztahovala, aby vzlétla a ještě v sobě měl veškerou energii světa. Chtělo jsem se na nějaká pravidla vybodnout, roztáhlo jsem křídla do celé šíře, už se i cítilo lehčí v nohou, ale to najednou Blueberry začal zpomalovat, já se k němu přibližovat a křídla jsem až panicky složilo k sobě, že nic nedělám.
Předběhlo jsem ho, kdo ví proč, moc jsem tomu nerozumělo a v těžkém písku začalo vyklusávst směrem k vodě. Otáčelo jsem se stále za ním, kde je, nedávalo na nic pozor a výsledkem toho se přerazilo o něco v písku. Seklo mě to do nohy, tělo se mi převážilo s rozpláclo jsem se s žuchnutím křídel kousek od vody.

//Narrské kopce

Moje povaha fungovala tak, že jsem se na situacích muselo učit, jak na ně budu v budoucnu reagovat. Pokud někdy znovu přijdou. Poprvé na mě někdo řve? Budu civět jak trubka. Řve na mě podruhý? Třeba se i ozvu. Teď určitě ano. Ale z tohohle důvodů se mě vycházelo jenom „eh, ah, oh,“ když se Blueberry vrátil v úplně jiné náladě a energie z něj div nestříkala, jak jí byl napumpovaný k prásknutí. Křídla se mi chvíli plácala okolo, než jsem je dokázalo stáhnout zpátky k tělu s hlavou lehce odvrácenou do hlavy studem nad tím, co řekl.
„Takže ti musel splnit, co sis přál,“ okomentovalo jsem ještě krátce. Asi jsem tomu moc nevěřilo, ale Život teda uměl i tohle a nenechal si ho tam nahoře, jak jsem se trochu obávalo. Lehce pousmálo, když řekl důvod svého pospíchání a pak jsme už šli přes rozžhavenou poušť stále k jihu, kde mělo být moře.
Brzy bylo i cítit, i když cesta přes skály nebyla nijak příjemná. „Hele,“ kývlo jsem hlavou ke vzdálené modré ploše od které se odráželo slunce. „Můžem dát závod, kdo se první dotkne vody,“ navrhlo jsem mumlavě.

//Popelavá pláž

V těle se mi rozjela zvláštní úzkost z toho... osamění. Jenom krátkodobého, ale moje tělo kompletně panikařilo, že už bude navždy samo, že se Blueberry nikdy nevrátí a já tu uhniju. A hned na to se jiná část ozývala, proč to vůbec řešim, že mi nikdy nepatřil a patřit nebude. Že si může kdykoli odejít a ani po mně neštěkne. Udělali to už jiní.
Stisklo jsem bolestivě zuby, zvedlo se a snad chtělo jít tam nahoru, že já nebudu takhle opuštěno kýmkoli nikdy víc. Jenže jsem nemuselo. Všechno to bolestivé přemýšlení se ztratilo při pohledu na srst, co se sice chvílemi ztrácela v písku, ale rudá barva si to mířila ke mně. Srdce se mi roztřáslo nadšením, když se na mě navalil a i přes brždění se mi podlomily nohy a automaticky jsem roztáhlo křídla, která nás na pár chvil skryla. Zalapalo jsem po dechu, když se mi jeho čenich otřel o srst a hlava mi padla blíže k němu, než uskočil a můj pohyb tak padl do prázdna.
Urychleně jsem se napřímilo, křídla složilo blíže k tělu a dělalo, že se nic nestalo. Žádná snaha k blízkosti. „Vypadáš-“ zalapalo jsem po dechu. Jinak, ale stejně. Jenom... něco tam bylo jiného, cizího. Energie, pocit, ta aura, co z něho sálala. „Dobře,“ polklo jsem nakonec, protože mě nenapadalo lepšího slova.
„Ne, jdeme hned,“ namítlo jsem se zakroucením hlavy a udělalo několik kroků do stran, ale hlava mi visela na Blueberrym. Obrazně skákal po okolí jako čistá koule energie – co s ním sakra Život provedl? „Jenom jsem čekalo, nebyls tam tak dlouho,“ odpovědělo jsem už s kroky, kdy jsem mělo kopce za zády.

//Konec světa přes poušť

//Prstové hory

Já se v něm skoro utopilo, kupodivu, pomyslelo jsem si kysele. V moři mě to vykoplo, tam se tělo vrátilo do stavu pevného, tam jsem si fakt myslelo, že nakonec zemřu, ale hle – tu jsem. „Tak tedy moře,“ přikývlo jsem, když byl můj nápad schválen a to o topení jsem si nechalo pro sebe, už to byla stará písnička, co nemusela zaznít podruhý.
Kopce byly stále blíže a blíže, vlastně jsme už kráčeli po nich, já ale aspoň nemuselo jít úplně nahoru, protože tam pro mě stejně nic nebylo. Nemohl mi dát nic, co bych chtělo, tak mocný určitě nebyl. A navíc mi naháněl husí kůži, že s radostí zůstanu čekat dole, až si Blueberry vyřídí svoje záležitosti mládí a stáří.
Nedokázalo jsem adekvátně zareagovat na tu omluvu? Nebo lítost nad situací, která se mi stala. Snad jsem chtělo, aby začal Baghý proklínat, že je k ničemu jako alfa a Borůvka už stojí za nic od chvíle, co ji opustil, ale to jsem chtít nemohlo. Teda mohlo, ale ne nahlas. „Už je to historie,“ řeklo jsem klidně, ale to byl tak nehoráznej kec. Žádná historie, furt mě to těžce štvalo a snad ten les lehne popelem.
Už se mi dál nechtělo, kopec se zvyšoval, moje úzkost taky, ale Blueberry mi dal možnost, jak do toho vpadnout a zastavit se. „Nesnaž se vykroutit z té cesty nahoru,“ kývlo jsem hlavou směrem k tomu kopci, kam měl jít. „Počkám tu,“ dodalo jsem a sedlo si konečně na zem. Byla to fakt dlouhá cesta. „A já mám tim pádem dělat co?“ houklo jsem ještě na Blueberryho otázku, když zmínil, že se třeba nevrátí.

//Tmavé smrčiny

Zlaté kopce se před námi skutečně zvyšovaly, házely zlaté odlesky, jako by se na nich leskly všechny ty kameny, které... Blbost, kameny chtěla Smrt, tady se lesklo kdo ví co, třeba jenom kousky skla nebo tak. Prostě se to lesklo. Něčeho velkého, zopakovalo jsem Kousek Blueberryho povídání a zvedlo zrak někam k těm kopcům a přemýšlelo, co velkého nás má čekat. Chtělo jsem... Moc jsem toho nechtělo. Chtělo jsem jeho, ale zároveň se ve mně neustále něco žralo, že si to nezasloužím, že ho stejně mít nemohu a mělo bych si už lehnout někam do kouta a umřít. „Chci k moři,“ řeklo jsem odhodlaně a vlastě zkusilo trochu zamést pod koberec poznámku o něčem velkém. Něco velkého přijít mohlo, ale nechtělo jsem to říkat nahlas, aby se to celé nepodělalo. „Vždycky jsem ho vidělo jenom letmo, ale na jihu musí být krásná místa, kde se bude dát poflakovat,“ rozvedlo jsem ještě svoji myšlenku. A pokud tam nic nebude, tak... prostě půjdeme dál. Někam mimo svět, kde nebudou ostatní, smečky a podobný hovadiny.
Konverzace se ale stočila k nepříjemným zážitkům a cítilo jsem, jak se mi na krku ježí naštvaně chloupky. „Ne, nepatřila do smečky. Šlo jsem k ní, protože nikdo jiný se nezajímal a ona mě napadla. No a výsledkem toho následně bylo, že ji Baghý přijala. Proč mám být na tom místě když jsem očividně prosté nic oproti cizinci, co na území smečky napadne člena?“ Tón se mi zcela změnit, tohle byl jenom čistý vztek vůči tý vlčici, Baghý a následně i proti Borůvce, která tuhle nenávist schytala v obalu za celou tu situaci. „Ta řeka přišla potom,“ dodalo jsem souhlasně. Snad bych Baghý strašilo ve snech, kdybych tehdy chcíplo.
Z jedné vážnější konverzace jsme se dostávali ke druhé, až jsem doufalo, že už budeme u Života, abychom v tomhle na chvíli zpomalili a začali se bavit třeba o... počasí. Nemohlo jsem moc odpovídat na to, co je láska, jak by měla začínat, jak pokračovat. V tomhle jsem vždycky zažilo jenom jednu stranu, která vždy narážela bolestivě do zdi. „Kéž by to bylo jednouché jako jakákoli jiná emoce,“ povzdechlo jsem si. „Nenávist i radost můžeš cítit sám a stačí to. Lásku vždycky musíš cítit s někým o samotě je to jenom utrpení.“
Odvrátilo jsem hlavu do strany, když Blueberry začal Života bránit. Já vidělo jenom to zlé, on obhajoval. Ale i přesto jsem odmítalo být k Životu... svolnější? Jeho prokletí nebylo mým problémem. Moje prokletí nebylo jeho problémem.

//Narrské kopce

//Tenebrae

Milován. To slovo ve mně nějak zarezonovalo. Odráželo se v hlavě jako bolestivá připomínka toho, že šlo o něco, co jsem celý život honilo, ale nikdy nenašlo. Zoufalá touha po pozornosti, která by byla pozitivní a dlouhodobá. Žádné oblafování a lži, jenom čistota a upřímnost. Nereálnost, blbost, hloupost. Pro mě. „A to potom padlo,“ řeklo jsem s odporem na to, že Blueberry nikdy nepustil dovnitř vetřelce, „potom už bylo jedno, kdo je dovnitř, jak se chová vůči členům,“ zamumlalo jsem ještě s odporem k tomu, co se všechno stalo a donutilo mě opustit tehdy borůvku bez toho, abych vůči tomu cítilo nějakou lítost. Beztak mě tam nikdo nechtěl a tohle mi to zcela potvrdilo.
Poslouchalo jsem, jak vyprávěl, občas se k němu kouklo, ale spíše jsem dávalo pozor na okolí, které bylo úplně mrtvé a nehostinné. Neznalo jsem Borůvku předtím, znalo jsem ji pouze potom, ale to mi stačilo. Obecně jsem mělo asi smeček plné zuby a oni mě.
A pak zase rezonovalo to, že si máme najít někoho, kdo nás dělá lepším a s kým jsme šťastní. Proč to znělo tak jednoduše, když to bylo pekelně složitý a protivný? Nereálný. K nas... naštvání. „Asi ano,“ vydechlo jsem, „ale není to tak jednoduché, ne? Někoho takového najít a udržet si, protože to nutně neznamená, že je i ten druhý pravý pro něj.“
Jemně jsem se zamračilo po svém prohlášení o Životu. Přišlo mi, že házím špínu na něco čistého, ale zkrátka jsem to tak nevidělo. „Že dá vše a nechce nic. Je opakem své sestry, to ano, ale... Ten pocit. Přijde mi, že odtamtud nesmím nikdy odejít, že tam mám navždy zůstat a ztratit se ze světa, protože on chce, abychom tam zůstali a byli navždy jeho. Nutí nás k tomu ho milovat, nemyslíš?“ Silně konspirační myšlenka, co?

//Prstové hory

„Proč ne pocit síly a respektu?“ padla z mojí strany otázka. Hodný alfa mohl být dobrý alfa, ale k čemu to bylo, když se ostatním mohl zdát slabý? Cizinci měli znát sílu, aby si na smečku nedovolili, nízko postavení si neměli vyskakovat. Všichni měli mít svoje místo. „Asi by nebylo vhodný vytahovat mrtvý matky ostatních z hrobu, ale proč tu magii v sobě uzavřít,“ dodalo jsem tak nějak na vysvětlenou, kam se moje myšlenky stáčejí, protože bez kontextu to vypadalo, že jsem se akorát fláklo do hlavy a mám nutkání k nějakému... sadismu?
Souhlasně jsem při cestě přikývlo na to, že pokud se s tím naučí, neovládne ho to, ale naopak. Taky jsem to mělo dělat, ale co? Kašlalo jsem na to. Hlavně na magie. Léta mi trvalo bojovat s vlastní existencí, natož s něčím nadpřirozeným, co bylo nad moje chápání. „Můžeme to zkoušet spolu,“ navrhlo jsem s upřením pohledu na Blueberryho, „nemám sice takové magie, ale i já se mám v čem zlepšovat.“ Plán byl se na to vybodnout a jenom sledovat, jak se v tom zlepšuje.
Lehce jsem se zamračilo. Sice mi neuniklo, že Blueberry měnil způsob, jak ke mně mluvil, ale zaměřilo jsem se na to, že mi měla Smrt vyhovět. „Přijde mi, že ona má spíše pocit, že šla proti mě, ne se mnou,“ vysvětlilo jsem svoji nedůvěru k ní, „ale ve výsledku jsem dostalo, co jsem chtělo,“ pokrčilo jsem rameny.
„To místo je nechutné, ale... Přijde mi něco nepříjemného i na Životu,“ přiznalo jsem, „je to moc krásné na to, aby to byla pravda.“

//Tmavé smrčiny

//Zarostlý les

Šli jsme pekelně dlouho a přišlo mi, že se nikam moc nehneme. Okolí se mění, ale měnilo se furt a stále, zlaté kopce furt v nekonečný dálce, tlapy bolí, všechno dlouhý, nějak se mi zalíbilo mít křídla. Ale křídla byla pouze pro jednoho a mohu je využít možná tak pro útěku, pokud mi v tomhle nepomůže ta super vlastnost roztéct se.
Asi jsem svoje nadšení moc skrýt neumělo, protože se toho Blueberry chytil a mě se uši stáhly nejdříve vzad studem, než se ukázalo, že mě z toho nebude obviňovat, že jsem něco pokrouceného a divného. Už tak jsem dost bylo. „Ne všechno musí být nádherné, aby to bylo obdivuhodné,“ řeklo jsem trochu mumlavě. Na moje magie se nic říct nedalo. Byly, to je tak vše, nic zajímavého. Možná ta křídla trochu, ale s těmi jsem neexistovalo jako jediné na tomhle světě. „Proč nezlepšovat tohle?“ zeptalo jsem se přeci jen. Není to ničení, je to... krátkodobé tvoření.
Jemně jsem se však zamračilo při otázce, zda mě někdo někdy napadl magií. „Mám pocit, že ano, ale nebylo to přímé napadení,“ povzdechlo jsem si, „myslím, že si to hrálo s emocemi a to, co mám v hlavě.“ Jinak vždy jenom fyzické napadení. „Ale většinou zuby a drápy.“
„Každá magie, je, ne?“ Jestli ty magie dávala Smrt, nevěřilo jsem v to, že by nějaká mohla tvořit a ne ubližovat. „Pak v sobě mám jenom to... že nic nejsem. To vím, že mi Smrt dala, žádalo jsem o to.“ Koplo jsem do jednoho kamene u řeky, přišlo mi to trochu trapné, že mi Smrt řešila problémy pohlaví. „Jiné magie nemám. A snad ani nechci. Ačkoli... Myslím, že nějak umím tvořit zimu. Nějak.“

//Zrcadlové hory

Probudila se ve mně morbidní zvědavost při té zmínce, o jakou schopnost se jedná. Až mi bylo líto, že něco takového nepotkalo mě, i když Blueberry se z toho zdál... znepokojený. Zjednodušeně řečeno. Ale probouzet mrtvé znělo něco až étericky nádherného, když se jednalo o ohýbání zákonů přírody. Škoda, pomyslelo jsem si, protože to znamenalo, že o té schopnosti více nezjistím? Ale ne, mýlilo jsem se. Blueberry se zastavil, já kousek od něho a upřeně jsem se na něho dívalo, i když on měl oči zavřené. Můj pohled netrval dlouho, protože tráva začala žloutnout, těkalo jsem očima po změn v přírodě a pak se zastavilo u mrtvého těla sovy. Nejdříve jenom leželo, jak mělo, ale pak trhnutí, druhé, třetí a nakonec sprostě pohyb. Šel vpřed, blížil se k nám, křídla tahal za sebou a ve tváři neměl nic jiného než smrt. Zorničky se mi rozšířily strachem, ale i vzrušením z toho, že něco takového může existovat. I když ne na dlouho, protože zvíře padlo po chvíli zase mrtvé k zemi.
Pohled mi ještě nějakou dobu visel na mrtvole, ale cítilo jsem pohled na vlastním těle a muselo se otočit k Blueberrymu. Chtělo jsem říct, jak skvělé to bylo, ale mlčelo jsem, protože on z toho byl rozrušený. „Nikdy jsem nic takového nevidělo,“ hleslo jsem neutrální slova. Něco se mnou muselo být špatně.
Mysl stále u mrtvých, ale Blueberry se ptal na moje schopnosti, které byly úplně stupidní oproti tomuhle. I když jedna byla fakt stupidní sama o sobě. Vyšlo jsem vedle Blueberryho, raději si zkontrolovalo nohy, abych se ujistilo, že za tohle nemůže i tohle morbidní nadšení, ale mělo jsem všechny končetiny. „Když cítím nějakou emoci až moc a mám chuť utéct, moje tělo... zmizí. Ne doslova, ale rozpustí se nebo se ztratí ve větru. Jednou mě to skoro utopilo, jindy mě prostě vítr odnese pryč od situací, kde nechci být.“

//Esíčka

//Východní hvozd

Smrt nemohla mít nikoho v lásce, ale přesto jsem cítilo, že já osobně k ní mám větší sympatie. Jenže nemělo jsem to já tak vždycky? V oblibě ty, co pro mě nejsou správní a předhodili by mě pyraním při první možnosti? „Jaké?“ zajímalo jsem se však o schopnosti, protože já naopak dostalo ty, co jsem chtělo. „Mně Smrt dala věci, které jsem chtělo. Protože si myslela, že mi tím snad ublíží,“ pokrčilo jsem lehce rameny. A dovolila mi vzít si přívěsek mrtvého. Mělo jsem pádné důvody k ní cítit náklonost, i když ani Život neudělal nic, co jsem nechtělo. Spíš mi přišlo, že on byl opak toho, co jsem v životě hledalo – někoho dobrého. Asi slabost pro zmetky.
Nějak mě bodalo u srdce mluvit o druhých šancích a o tom, co se dělo. Nedělalo jsem chybu? Nemělo jsem dostat červený nos za to, že jsem kolosálním klaunem, když se vracím zpět do minulosti? Nevím. Nechci to vědět. Ale moje nálada a pocity se obtiskly v tom, jak mi klesly uši vzad a trochu se mi zamyšlením nakrčil čenich při pohledu do země. „Jo,“ vyšlo ze mě jen při zmínce na ty hory a blízké jeskyně, jednou jsme tu spolu byli, dodalo jsem, ale neřeklo to nahlas. Nechtělo jsem přilévat do ohně, co byl možná pod kontrolou. Neunikla mi však poslední vyjmenovaná věc, že já. Zvedlo jsem hlavu k Blueberrymu, ale moc netušilo, jak zareagovat a červenání se blbě ukazovalo, i když bylo na srsti všude. „Děkuji,“ šeptlo jsem akorát. Jak přijmout kompliment? Jak ho dát?
Mluvit o tom, co jsem a proč to jsem mi nikdy moc nešlo, ale oni se ani moc neptali. „Říkej mi... Nevím, raději bych bylo to, co jsem teď. Ne čím jsem bylo kdysi,“ přiznalo jsem. Makadi měla s Blueberrym svou šanci, teď jsem bylo na řadě já. „Ale zlobit se nebudu tak či onak.“

//Zarostlý les

//vvj

Nazvat se trnem v patě by bylo ještě moc optimistické vůči mně. Neumělo jsem být dobrou společností, netušilo jsem, co říkat ostatním, abych je neurazilo, ale spíše jim pomohlo v tom, co řešili, co je trápilo a tak dále. Však mi jenom X let trvalo, než jsem vůbec samo pochopilo, co je špatně se mnou, abych se s tím mohlo vyrovnat. „Asi znám jenom ty ztráty, i když za to nemůže čas,“ hleslo jsem přeci jenom po chvíli, „takže ti asi v tomhle nedokážu rozumět.“ Sklopilo jsem přitom hlavu dolů ke kořenům stromů, ale to nebylo moc moudré, protože se mi jedno křídlo otřelo o strom, jak jsem netušilo, kam se pochybuju. Takže pohled zase nahoru a kroky vedle Blueberryho, jenom o krok nebo dva trochu pozadu, protože jsem prostě neumělo chodit s ostatními v jednom kroku. Furt jsem následovalo.
„Třeba to umí Smrt,“ navrhlo jsem, „Život dává, ale Smrt rozhoduje, kdy přijde, ne?“ I když to bude chtít fakt velké přemlouvání, aby někomu něco dala. I když mně dovolila, abych si vzalo od jednoho mrtvého ten přívěsek, co jsem furt mělo. A ani mi nevadilo, že kdysi patřil někomu jinému. K čemu mu byl?
Něco mě píchlo u srdce, až se mi tlama zkroutila do šklebu. Nechtělo se mi hledat Lilith. Nemohlo jsem. Už na tohle všechno bylo pozdě. „Myslím, že s Lilith nás už svět rozdělil a nemám ji hledat. A tak to prostě je. Můžeme ale hledat něco jiného, určitě tu je dost míst, které ani jeden z nás neviděl,“ zahrálo jsem to do autu. Vlci z minulosti tam měli zůstat. Pohnulo jsem však křídly, milovalo jsem je, ale asi těžko s nimi někoho unesu. „Nevím, kdo mi je nadělil, ale zůstanou tu jenom zátěží, dokud budeš na blízku.“ Nechtělo jsem se vzdálit. Nemohlo jsem. A tohle prohlášení jsem trochu utvrdilo až docela dlouhým pohledem na Blueberryho.
Ale pak přišla ta otázka, co přijít musela. Pohled mi zase slezl k cestě, krátce jsem vydechlo a nechalo si trochu prostoru. „Moje máma ze mě chtěla samici, dodnes nevím proč a já to přijalo. Svět mě tak nepřijal a já nedokázalo přijmout s čím jsem se narodilo. Tak jsem nikdo a nic,“ pokrčilo jsem rameny, jako by to byla debata o počasí, „a je to první chvíle, kdy se skutečně cítím jako já.“

//Zrcadlové hory

Netušilo jsem, jaký věkový rozdíl mezi námi byl, ale vlastně mi to bylo jedno. Bylo jsem mladší, to bylo mezi námi evidentní, ale také mi nepřišlo, že jsem tím nejmladším, co chodí po světě. Jenže mládnout a žít znovu, další život, opakovat roky, které jsem už promrhalo? To jsem nevidělo jako něco, co by se mi mělo stát. Ani jsem netušilo, co k tomu říct, jenom jsem lehce přikývlo, že chápu, ale evidentně nerozumím, proč prodlužovat svůj život.
„Co když tohle ale Život neumí?“ napadlo mě. Byl vůbec všemožný? Mohl zabraňovat tomu, co si Smrt chce říct? Protože... já spíše hodovalo Smrti. Přišla mi spravedlivější, na nic si nehrála, byla stejná vůči všem a pocity k ní byly zcela zřejmé – strach. U Života jsem netušilo, co mám cítit, bylo to divné, trochu nepříjemné, ale sakra moc zmatené zejména.
Třeba mi ale Život mohl říct, co jsou ta křídla. Proč já. Proč vyrostla křídla na mých zádech. „Hledalo jsem Lilith,“ odpovědělo jsem Blueberrymu poloprázdně při prvních krocích, „ale začínám mít pocit, že jsme nikdy nemli být ve své blízkosti.“ Vždycky nás svět odtrhnul. Vždycky mě odtrhnul od všech, ke kterým jsem se chtělo přiblížit. „A pak jsem už netušilo, kam dále jít.“

//Východní hvozd

Nějaký pocit v mém nitru se ve mně do nekonečna převaloval a nedokázal určit, zda nedělám něco špatného, co mě dostane do obrovské spirály citových problémů, ze kterých se už nikdy nevylížu, protože jsem se nikdy nevylízalo z žádných problémů, do kterých jsem se dostalo. Vědělo jsem, že budu v háji, že všechno půjde jenom k tomu špatnému, nic se v dobré neobrátí, pokud se to jednou k tomu špatnému dostane.
Zastavilo jsem se kvůli tomu? Ne. Šlo jsem do toho po hlavě, odmítlo vnímat jakékoli možné červené vlaječky života, prostě jsem bylo těžce barvoslepé a červená byla přeci jenom moje barva.
„Co od Života chceš?“ zajímalo mě. Nikdy jsem moc nehodovalo magiím a chtělo jsem po něm jenom sílu, kterou jsem úplně nikdy nepocítilo, proto mě zajímalo, co od něho jiní hledají. Mohl mi Život něco nabídnout? Těžko říct, spíše jsem se klonilo k tomu, že ne a budu tam jenom křenem, což mi nevadilo. Protože jsem prostě nic lepšího na práci nemělo.
Možná jsem si do svého deníčku mohlo přidat úkol, jak Blueberrymu vysvětlit, že nejsem ona. Že jsem nikdy ona ve skutečnosti nebylo a on mi nikdy nesedělo, protože mě zmuchlali do koule, která nedávala žádný smysl. Ale to mohlo počkat.
Dostalo jsem do sebe rybu, ne, že by mi chutnala, ale ani to nebylo nepříjemné, spíše jsem bojovalo s kostma a snažila se jimi neudusit, takže jsem se v tom jídle docela rýpalo. Jídlo však bylo fuč, to bylo důležité, žaludek plný, úkol pro život splněn.
„Můžeme jít,“ přitakalo jsem, „i když já z jihu nedávno přišlo,“ dodalo jsem ještě lehce. Ach, marný pokus o přidání do smečky. Byla to blbost, moje blbost, kterou jsem mělo nechat plavat ještě předtím, než jsem do toho lesa vlezlo.
Hlavu jsem lehce natočilo do strany při Blueberryho poslední poznámce, ale i když jsem se rozhodlo na ni slovy neodpovědět, šlo jsem k němu alespoň trochu blíže a trochu škublo křídly.