Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Logicky jsem podobně jako Lilith uvažovala nad tím, že vlčata, o kterých se Blueberry zmínil, patří jemu a Wizku. Nebo minimálně jemu samému. Nebo Wizku. Nebo jinému členovi. Logicky musela vlčata někomu patřit, ale zatímco se Wizku zběsile bránila tomu, že to jejich vlčata nejdou, Blueberry v klidu vysvětlil, že ta vlčata jsou ztracená a jejich smečka se jich ujala. Jemně jsem naklonila hlavu do strany, nikdy jsem neslyšela o tom, že by se smečka ujala ztracených vlčat. Možná to bylo tím, že pokud se vlče ztratilo, moc dlouho nepřežilo. Nemysli na to, okřikla jsem se, jemně zakroutila hlavou a sledovala krátce Blueberryho. „Ta vlčata sem prostě přišla?“ nechápala jsem. Bylo to divné, ale... Pokud to dokázala až sem a oni se jich ujali, bylo to v pořádku. Protože sama by jenom tak nepřežila. Oba dva vlci navíc obratem odpověděli, že partnery nemají. Blueberry to řekl s klidem, Wizku to spíš vykoktala jako obranu proti partnerství s Blueberrym.
Po svých slovech jsem se dívala k zemi, ale cítila jsem, jako kdyby mě někdo neustále propaloval pohledem. Bála jsem se však zvednout hlavu, abych nezjistila, zda to je pravda nebo není. Kdyby ano, asi bych se raději propadla do země. Lilith jenom prohodila, že ne všechny funkce musí být oficiální. Krátce jsem se k ní podívala, lehce se pousmála a rázem stočila zrak k Blueberrymu, který se rozmluvil. Jeho slova se mi však nelíbila. Mluvil o jakýchsi vlcích, kteří nedávno unesli jedno z jejich vlčat, ale... moc to kupodivu nerozebíral. Místo toho řekl více překvapivých slov, které jsem... nečekala. Myslela jsem si, že po nás bude chtít víc, že nám nebude tak lehce důvěřovat. Ale... ostatně něco podobného se stalo i posledně. Smečka byla malá a potřebovala členy, nejspíše i zde. Proč by jinak chtěli... mě, pomyslela jsem si s pohledem na své tlapy. Blueberry nás tedy přivítal ve smečce a krátce nám řekl, jaká jí připadají území, přičemž nám Wizku nabídla, že nás provede. Na mě však dopadala únava. Myslela jsem, že mi upadno všechny končetiny, jestli se ještě pohnu. V té chvíli jsem si taky uvědomila, že se můžu konečně beze strachu posadit. Udělala jsem tak, dlouze vydechla a střihla ušima, když Lilith promluvila. „Jsem docela unavená,“ hlesla jsem.

Ve vzduchu bylo cítit jaro, už nebylo moc památek po zimě, pokud jsem nepočítala to, že jsem stále byla pohublá od hladovění, protože sehnat potravu jako tulák bylo prakticky nemožné. Většinou se o sehnání potravy postarala Lilith, zatímco já jsem byla pouze jejím ocáskem, který se nažral a pochválil ji za to, že se ona sama musela namáhat. Věděla jsem, že ji tohle musí štvát, ona odpracuje všechno a já z toho úplně stejný podíl jako někdo, kdo neudělal nic. Většinou jsem na to ani nic neřekla, pouze jsem poděkovala a mlčela o tom, že bych se chtěla naučit lépe lovit, aby nebyla ona sama, kdo se stará o naši obživu, ale na to jsem se zkrátka moc styděla. Váhala jsem mnohokrát nad tím, jestli o to Lilith požádat, ale nakonec jsem vždy usoudila, že to není správně rozhodnutí, protože by se určitě snažila naučit mě lépe lovit, ale to by nás obě dvě mnohem více vysílilo a daleko bychom se nepohnuli.
Vítr mi čechral srst, i když jsem procházela menším lesem, zatímco Lilith byla někde opodál mezi stromy, cítila jsem ji, ale neviděla jsem. Věděla jsem však, že tam někde v dálce bude. Víš, že tě může opustit? Vtíravá myšlenka mě trápila už dlouho, ale vždy jsem se ji snažila co nejrychleji zastrašit, protože jsem nevěřila, že by to skutečně udělala. Víš to nebo v to doufáš?
V dálce mezi stromy jsem viděla Lilithinu tmavou srst, chtěla jsem na ni zavolat, ale nakonec jsem si to rozmyslela a jenom jsem ji sledovala v dálce, jak mizí mezi kmeny. Valnou většinu našich dní jsem Lilith beztak jenom pozorovala a nevadilo mi to, protože jsem to měla ráda. Vlastně jsem v těhle ohledech byla docela zoufalá, ale... Vlastně mi to ani nevadilo, protože i přes pocity zoufalství a bezcennosti jsem měla Lilith stále na blízku, nic víc jsem nemohla chtít. Ve skutečnosti je asi ona jenom to jediný, co chci.

Černobílá vlčice byla buď tichá nebo nechtěla mluvit v přítomnosti alfy. V tom prvnim případě jsem netušila, proč šla s ním, pokud však neočekávali, že bychom mohli být tak velkým nebezpečím, že by proti nám museli jít ve dvou. Když mne by porazil i silnější vítr. Chvíli jsem na ni zkoumavě hleděla, ale potom mou pozornost upoutal ten alfa, jehož slova byla... překvapivě... milá? Pozitivní? Čekala jsem od něho více podezíravosti, vyptávání, snad i odtažitější chování, ale sdělil nám, že ve smečce mají dokonce tři vlčata mimo dalších úžasných vlků, jak řekl. Vzhledem k tomu, že jsem vždy byla tou nejmladší, samotná zmínka o vlčatech ve mně probudila zvědavost. A trochu strach, protože jsem netušila, jakým způsobem se vůči nim chovat. Lilith vystřelila krátkou gratulaci, která mi chvíli neseděla a těkala jsem mezi vlky sem a tam, ale nakonec jsem jenom pokývala, protože jsem netušila, zda mám sama něco říct. Připadalo mi, že jsem v tom celém byla spíše vedlejší postava, podobně jako vlčice, kterou Blueberry představil pod jménem Wizku.
Další Bluberryho slova směřovala ke mně. Nejdříve jsem si tím nebyla zcela jistá, ale díval se mým směrem. Jemně jsem přimhouřila oči, nebyla jsem si zcela jistá, jestli jsem slyšela dobře, ale do toho promluvila Wizku, která ho opravila. Skutečně se zdám tak... zle? nechápala jsem. Matka to říkávalo často. Že je ve mně něco trochu jiného a musím ostatní mást. Byla to má vina, že jsem se tak narodila. Než jsem stačila něco říct, Lilith se ujala slov, ale nebyla to odpověď na otázku, kterou chtěl Blueberry. „Byla jsem v té smečce o trochu déle než Lilith,“ ujala jsem se slov, abych konečně něco řekla za sebe a ukázala, že nejsem tak... k ničemu. „Neměla jsem tam oficiální funkci, ale mnohokrát jsem ještě s jedním vlkem hlídala hranice a starala se o ně,“ upřesnila jsem. Byla to Rollova práce. Ale já se mu do ní motala. Než mu něco přelétlo přes čumák. „Ale... nebylo to oficiální,“ dodala jsem mumlavě a sklopila hlavu. Proč jsem to vůbec říkala?

Tělem mi projíždělo mírné mrazení. Bála jsem se toho, jak bude smečka reagovat na dva cizince na svém území. Bála jsem se, že budou naštvaní, že mají smečku plnou a nás akorát tak vyženou s dost nepříjemnými slovy, která mě budou pronásledovat ještě dlouho poté, co opustíme tohle území. Lehce se mi třásla zadní noha, potřebovala jsem se posadit, abych ten třas zamaskovala, ale bylo mi blbý sedat si na cizím místě, odkud třeba budu muset za chvíli utíkat. Zhluboka jsem se nadechla, rozhodla se okolo sebe, sledovala stromy, chvíli mokrou zem, jindy keř poblíž stromu. Potřebovala jsem se uklidnit sledováním věcí okolo, ale Lilith mě vyrušila tím, že mě oslovila. Cukla jsem k ní tak rychle hlavou, až mě zabolelo za krkem. Tupě jsem ji sledovala, tělo jsem měla jako z kamene a snad mi nedocházelo, co mi to vlastně říká. Trvalo mi dlouho, než slova z uší přešla až do mého mozku, kde jsem je zpracovala a pochopila to Lehce jsem se usmála, ale nebyla jsem schopná s tim úsměvem vydržet dlouho. Natočila jsem hlavu k okolí, hledala jsem jakýkoli pohyb mezi stromy, ale nic jsem neviděla.
Polkla jsem, přišlo mi, že jsem si tím spolkla snad i srdce, ale mezi stromy se objevil pohyb. Ukročila jsem dozadu a sledovala barevného vlka s nepřirozeně červenýma nohama a ušima. Jemně jsem se zamračila, hlavu jsem naklonila do strany, protože mi nedocházelo, kde k tomu přišel, ale rázem jsem hlavu narovnala. Promluvil a společně s tím se za ním vyrojila ještě černobílá vlčice. Narovnala jsem se, otevřela tlamu, ale z Lilith vyšel pozdrav za nás obě. Lehce jsem se za ní ohlédla, následně ke dvěma vlkům a alespoň slušně přikývla na pozdrav. Vlčice za ním nepromluvila a u nás se slov ujala Lilith. Protože já na to očividně neměla. Dokonce řekla i mé jméno. Koutkem oka jsem sledovala Lilith. Zdálo se, že z ní těžko vychází slova o smečce. Natočila jsem se lehce k vlku, který se představil jako Blueberry. Chtěla jsem promluvit, protože mi přišlo, že takhle se do jeho představy vryju jako neschopné stvoření, které neumí ani za sebe promluvit. Ale netušila jsem, co bych měla říct.

//Vyhlídka

Pozastavila jsem se nad tím, jak jsem se rozmluvila. Mluvení nebylo mojí silnou stránkou, já totiž byla posluchač. Lilith mi však dala v němčem za pravdu a já netušila, co už na to říct. Tak jsem raději mlčela a šla dál směrem z kopce, kam nás Lilith vedla. V těhle ohledech jsem jí bezmezně věřila, i když mi podvědomí - a matka - říkali, abych tak slepě neučinila. Ale co jsem mohla dělat? Moje podvědomí nemohlo vědět, jak přežít venku a zorientovat se v okolí, což Lilith ano.
Na má další slova, která zněla docela lacině, když jsem nad nimi zpětně přemýšlela, podala pouze krátkou poznámku, protože nebylo nic, co by dále mohla říct. Ani jsem v žádnou odpověď nečekala, pouze jsem se lehce usmála a šla dál. Z kopce jsme přecházeli do jakéhosi lesa, odkud přicházelo několik různých pachů a hlavně jakési silnější, které dávaly na vědomí, že... smečka?
Nebyla jsem si tím jistá, těkala jsem pohledem všude okolo sebe a raději nic neříkala. Nechtěla jsem se plést. Avšak pak Lilith řekla to, co jsem si myslela. Našpicovala jsem uši, rozhlížela se okolo sebe a nebyla si jistá, jestli mám být šťastná nebo nervózní. Žaludek se mi zcvrknul. Co jsem měla dělat? Jak se chovat? Pohledem jsem přejížděla po stromech, lehce se kousala do jazyka a lehce uskočila, když Lilith zavyla. Samozřejmě, uvědomila jsem si potupně. „Děkuji,“ hlesla jsem se sklopenou hlavou, když promluvila.

//Midiam

Lilith vybrala očividně cestu do kopce, která se nemohla zamlouvat ani jedné z nás. Kopec to byl neskutečný a vzhledem k tomu, že já byla ta, která na tom fyzicky byla lépe a měla jsem problém s chůzí, Lilith na tom musela být neskutečně bídně. Ohlížela jsem se za ní, ujišťovala se, jestli je v pořádku, protože její chůze nebyla zcela... přímá. Šla jsem kousek za ní, abych si všimla, jestli náhodou nespadne, ale jak bych jí já mohla pomoci? Maximálně bych ji chtěla podepřít a spadla i s ní do bahna. Ale aspoň by to odnesla převážně moje srst a ne ta její.
Dýchala jsem zhluboka, nenáviděla jsem kopce. Ale kdo by je ostatně taky mohl mít rád. Kolikrát bylo lehčí kopce obejít než se snažit projít přes ně. Lilith však vybírala cestu, takže jsem nic neříkala a raději šla tak, jak my nohy a zbytek těla dovolovaly. Lilith se mi však začala omlouvat. Nechápavě jsem se zamračila, udělala pár rychlejších kroků, abych byla na stejné úrovni jako ona a lehce k ní natočila hlavu. „Nemáš se za co omlouvat,“ zakroutila jsem hlavou, „jestli někam chceme dojít, musíme cestovat, to dá rozum.“ Pokusila jsem se ji povzbudit, ale netušila jsem, jak moc jí tahle slova pomůžou. „My to nakonec nějak zvládneme. Jestli jsme přešli tuhle zimu, už nebude problém přejít cokoli jiného,“ dodala jsem povzbudivě.
Další slova Lilith mě však zarazila. Zamračila jsem se, protože jsem jim nerozuměla a na chvíli jsem se musela i zastavit. „Nepotřebuji více přátel,“ namítla jsem, „vzpomínáš na smečku?“ zeptala jsem se tiše s pohledem do prázdna, „nejdříve se se mnou přátelila Jayce, ale ta odešla, jakmile měla někoho lepšího. Rollo zase...,“ zarazila jsem se. Moc jsem stále netušila, co mu přelétlo přes čumák, když celou dobu byl dobrým přítelem, „... Měl své problémy,“ ukončila jsem slova o ně a nadechla se. „Ty seš tu se mnou na týhle bizarní výpravě. Nebo za útěkem, kdo ví, co tohle vlastně je,“ zavrtěla jsem hlavou. Udělala jsem pár kroků, stočila zrak k Lilith a trochu přidala do kroku. „Chci do smečky, protože jsem poznala smečku i tuláctví a tuláctví není pro mě.“
Cesta se pomalu začala stáčet z kopce, povolila jsem v kroku, abych tolik nehnala z rozbahněného kopce a nadále jsem se vedla za Lilith. Věděla, kam jdeme.

//Borůvkáč

Rozednívalo se a ustál i déšť. Krátce jsem zvedla hlavu k obloze, jestli se mi to nezdá, protože mi to po těch dnech přišlo jako zázrak. Doufala jsem, že počasí nějako dobu vydrží, protože jsem opět chtěla poznat, jaké to je mít suchý kožich a pocítit trochu tepla. Lilith se už zdála v pořádku, co se alespoň po mentální stránce zdálo, ale fyzicky na tom stále nevypadala úplně nejlépe a váha mojí hlavy na jejích zádech tomu nemohlo zrovna moc pomáhat. „Už to snad bude v pohodě,“ hlesla jsem. Nebyla jsem si sice okolními vlky jistá a netušila jsem, co dalšího mohou provést, ale pokud nepřinesou vlny a jídlo, které z ostatních udělá na krátko šílence, bude to snad naprosto v pořádku a půjde to v jejich okolí přežít.
Lilith si myslela, že bychom v okolí mohli na chvíli zůstat. Nebyl to špatný nápad, mohli jsme nabrat síly, odpočinout si, třeba zjistit i správný směr k našemu cíli. Byla jsem už unavená, ale ne jenom z chození, ale tak nějak celá unavená i duševně. Nechtělo se mi vůbec jít dál, chtěla jsem se už prostě někde zastavit a nemyslet nějakou dobu na žádný nový směr. „To zní jako dobrý nápad,“ přitakala jsem. Cokoli, co neobsahuje už moc chození.
Lilith se zasmála, což asi bylo dobré znamení, že jí je už lépe. „Že si ale vybírá pořád tebe,“ poznamenala jsem jízlivě s lehce nakloněnou hlavou. Minimálně ji to chytlo už dvakrát, zatímco já ani jednou. To už muselo něco znamenat.
Lilith se malátně postavila na nohy, což donutilo i mě vstát a sledovat ji, jestli se náhodou nezhroutí okamžitě k zemi. Byla však připravená vyrazit a tedy jsem byla i já. Lilith se na směr neptala a já také nic neříkala, takže jsem se řídila tím, co mlčky vybrala a šla jsem za ní.

//Vyhlídka

Položila jsem se pomalu na zem vedle Lilith tak, aby se nelekla. Netušila jsem, v jakém rozpoložení se zrovna nachází, jestli jí není stále špatně nebo jestli náhodou nechce být sama. I když to poslední mi bylo víceméně jedno. Opřela jsem si hlavu o Lilithina záda, sledovala nedalekou řeku a nechala ji, aby se probrala.
Stále jsem nepobírala, co se vlastně stalo. Všechno se mi v okolí zdálo neskutečně moc zmatené a neznámé. Už od té záležitosti s bobrama jsem měla lehce stažený žaludek a nebylo pro mě zcela lehké uvolnit se. Netušila jsem, co bych s tím měla dělat, protože dýchat zhluboka už nepomáhalo. Snažila jsem se narazit v okolí na nějaké záchytné body, držet se něčeho, ale nedokázala jsem udržet pozornost. „Nevím, co se stalo, ale je to za námi,“ odpověděla jsem Lilith tiše. Nerozuměla jsem tomu stejně jako ona a to jsem přitom byla jenom pozorovatel toho všeho.
Ptala se na ty dva vlky, ale ani na to jsem nebyla schopna odpovědět. „Ani tohle netuším. Ale nevypadají zle,“ přiznala jsem. Otázkou bylo, jestli vůbec něco vím. Protože se zdálo, že ne. krátce jsem se k vlkům ohlédla, ale ten žíhaný se vydal pryč a tmavě hnědý byl očividně deltou ve smečce. Lehce jsem zvedla hlavu, zatím každý, koho jsme potkali, řekl něco o smečce. A asi nemluvili jenom o jedné. „Žíhaný říkal něco o úkrytu u smečky,“ odpověděla jsem Lilith na její otázku, protože nezaregistrovala, o co se předtím jednalo.
Tmavě hnědý Lilith vysvětlil, že nejspíše musela omylem něco sežrat, protože přesně to způsobilo bláznění toho druhého vlka. Na tyhle věci nemá štěstí, povzdechla jsem si směrem k Lilith. Za tak krátkou dobu to už byla druhá věc, která se jí stala. Tmavě hnědý vlk následně také zmizel a zůstali jsme sami. Chvíli jsem sledovala, jakým směrem se vydali, ale neplánovala jsem je následovat. Chtěla jsem se ujistit, že je Lilith v pořádku. „Také jsem je nestihla poznat,“ přiznala jsem mumlavě, „ale zdáli se slušní.“
„Měla by sis chvíli odpočinout, než se zase někam dostaneme. Touhle rychlostí a tvou náchylností na žraní špatných věcích by s tebou mohl být do léta konec,“ zamumlala jsem nejistě. Beze vtipu. „Pak se můžeme podívat... po smečkách,“ polkla jsem poslední slova.

//Trochu rychlejší a nepřesný post, ale moc nestíhám, pardon

Jestli jsem nebyla mokrá od nekonečneého deště, určitě jsem byla alespoň do té vlny, která se přihnala... z ničeho nic. Mysl mi vynechávala, všude okolo sebe jsem viděla akorát otazníčky, protože jsem netušila, jak se tyhle věci mohou dít. Všechno bylo poslední dny strašně divné. nebo jsem to já sama neuměla pořádně vnímat.
Podle Lilith voda chutnala hořce, podle mě to byla každá jiná voda, i když jsem ji tedy záměrně nepila. Oklepala jsem se, rozhlížela se pomateně okolo sebe, ale nemohla jsem být zmatenější než ten světle hnědý vlk, který vykládal... blbosti. Otevřela jsem tlamu, chtěla jsem něco říct k Lilith, něco mi na tom všem nesedělo, ale sotva jsem tak udělala, Lilith mi řekla, že mi kape oko. Ztuhla jsem, několikrát zamrkala, ale oko jsem cítila normálně. Stáhla jsem uši dozadu, ustoupila o pár kroků vzad a hleděla na vlčici... překvapeně, nechápavě, zděšeně?
Ještě tam byl jeden vlk, kterého snad přinesla ta vlna. Byl rozumnější, nebo minimálně věděl, jak má v té situaci reagovat. Já tam stáhla ztuhlá a netušila jsem, co dělat.
Světle hnědý vlk vysvětloval, že něco sežral. A snad proto se choval takhle, zatímco Lilith... asi měla prostě smůlu? Minimálně se takhle šíleně už chovala podruhé a mě napadlo, jestli není náhodou nemocná.
Pohledem jsem těkala mezi všemi vlky. Na chvíli jsem si přála, abych byla zpátky ve smečce s matkou, kde... se podobné věci neděly. Tam byl klid. Pokud se samozřejmě nehádali kvůli mně. Hlasitě jsem polkla, přešlápla z tlapy na tlapu a snažila se zahnat potřebu utéct, jakmile se naskytl nějaký problém. Netušila jsem, jak jim pomoci a... útěk se mi zdál tak moc logický. Ale nemohla jsem tam Lilith nechat.
V té chvíli na mě také promluvila. Nejistě jsem natočila hlavu do strany, zatnula zuby a poslouchala neustálé opakování mého jména. Potom mluvila dál, šeptala, ale její slova mi nedávala smysl... A ten prd k tomu. Stáhla jsem uši, odstoupila trochu dál a pootevřela tlamu, ale to už Lilitch chytala neviditelné nepřátelé ve vzduchu a mně se tak nějak nevěnovala. A pak utichla. „Lilith?“ hlesla jsem zděšeně, udělala k ní krok, ale byla mimo. Ale ne mrtvá, ale ne mrtvá, ale ne mrtvá.
Ten druhý hnědý vlk také usnul. Prostě padli na zem a spali, zatímco já tam zůstala stát s tím druhým a ničemu jsem nerozuměla. Krátce jsem se na něho podívala, ale nic jsem neříkala. Poté jsem si pouze sedla na zem a... čekala. Co jiného jsem mohla dělat. Spát se mi rozhodně nechtělo.
•••
Oči jsem měla zavřené, ale nepřipadalo mi, že spím. Nemohla jsem. Vnímala jsem, co se děje okolo a otevřela jsem oči při každém zašumění trávy nebo hlasitějším poryvu větru. Otevřela jsem oči i ve chvíli, kdy se ten světle hnědý vlk pohnul. Zvedla jsem hlavu, vyskočila na nohu a nevěřícně na něho hleděla. Zdál se... normální. Na něco se ptal, ale nedokázala jsem víc než pouze lehce přikývnout. Přišlo mi, že nedokážu otevřít tlamu, abych promluvila. Mluvila vždycky Lilith, já to neuměla. I ta se krátce na to probudila. Pronesla lehce mé jméno. Našpicovala jsem uši, pomalu přešla k ní a lehla si na zem. „Tady jsem,“ šeptla jsem, jako kdybych nechtěla, aby to slyšeli ti okolo. „Já-já nevím. Mně nic není. Netuším,“ koktala jsem. Vážně jsem netušila.
Světle hnědý vlk se navrhl pomoci nám. Lehce jsem zvedla hlavu a už podruhé si od někoho vyslechla, že je v okolí smečka. Hrdlo se mi lehce stáhlo, ale slovně jsem nebyla schopná reagovat.

//Středozemka

Špatně jsem vnímala slova od Lilith. Bylo mi to nepříjemné, protože jsem netušila, jak bych na ně měla reagovat... A proto jsem asi dělala přesně to, co jsem v té chvíli dělat neměla. Mlčela jsem. Pouze jsem jemně přikývla a sklopila hlavu k zemi doufajíc, že mě nebude nutit jakkoli zareagovat.
Byla jsem celá z toho okolí nesvá. Možná jsem byla celkově unavená z celé té zimy a nekonečného pochodu, který jsem s Lilith podnikla, ale přišla jsem si neskutečně moc unavená a nějak mi kvůli tomu nešlo pořádně... existovat. Prostě vše bylo zmatené, v mé hlavě zpomalené.
Lilith se zeptala, jestli jsem se sama nepraštila do hlavy, když jsme byli na ledě, ale popravdě jsem si tím nebyla zrovna jistá. Musela jsem se nad tím zamyslet, vzpomínat, ale to nevypadalo jako zrovna dobrá věc. Praštil jsem se a nepamatuju si to? zamyslela jsem se. Nějak jsem znejistila, projelo mnou lehké mražení a krátce jsem se podívala nejistě na Lilith. „Nepamatuju si, že bych se praštila...,“ přiznala jsem. Ale mohlo se to stát. Možná. Prčo ne? Sedělo by to. Ale hlava mě nebolela.
Lilith nadále mluvila o halucinaci, ale zarazila se ve chvíli, kdy viděla na zemi tak... divně ležet jednoho vlka. Nechápavě jsem natočila hlavu do strany, přimhouřila oči a sledovala to... zjevení. Co donutilo toho vlka ležet... takhle? „Je v pořádku?“ zamumlala jsem nejistě.
Jenže než jsem se nadále, byl tam další vlk. Sklopila jsem nechápavě uši, když se přiřítil jako velká voda a ukročila jsem i o několik kroků dozadu.

//Zlatavý les

Jemně jsem přikyvovala při Lilithiních slovech. Jenom jsem si nebyla zcela jista, co bych měla vlastně odpovědět. Nešlo mi tak zcela o to přátelství, jenom jsem si byla vším okolo tak strašně moc nejistá. A setkání s Kaleo bylo takové... trochu víc, než jsem očekávala. Zkrátka jsem doufala, že první setkání s někým bude takové klidnější, než moc živé a... takřka nepochopitelné.
Hleděla jsem k zemi, dívala se na zabahněnou zem, zatímco mi kožich smáčel nekonečný déšť. Od sněhu k dešti to nebyl zrovna dobrý přechod, ale... aspoň už bylo možné vidět nějakou tu trávu. Nohy jsem však měla hnědé a nejenom od narození, ale také od toho studeného bahna, které bylo na té planině úplně všude. Zvedla jsem hlavu od země a začala vnímat ve chvíli, kdy zaznělo mé jméno. Zastříhala jsem lehce ušima, natočila hlavu k Lilith a zastavila se. Netušila jsem, co odpovědět. Bylo tak trapné, že jsem se bála. Kolik dospělých vlků se bálo? „Dobře,“ přitakal jsem nejistě a... trochu zahanbeně. „Jenom prostě... jestli budou všichni jako Kaleo, nevím, jestli ten jejich nápor energie poberu,“ dodala jsem. Netušila jsem, co dělat, když všichni byli tak živí. Byla jsem zvyklejší na... klidnější chvíle.
Lilith začala mít problémy s kameny, které nosila. Padaly a neměla je jak nést dál. Ten poslední nechala ve stromě, ale tady je mohla možná tak někde zahrabat a nic víc. A to by je už nikdy nenašla. Řekla, že je někomu dá a tomu jsem nerozuměla. Natočila jsem nechápavě hlavu do strany, rozhlédla se okolo sebe a všimla si dvou vlků. Tělem mi projelo jemné mražení. Zase jsem si jich nevšimla a Lilith ano... Chtěla jsem vykročit, ale řekla mi, že mám počkat. Zarazila jsem se v půlce kroku, jemně svěsila uši, položila nohu zpět na zem a potupně přikývla. Abych neudělala něco hloupého..., došlo mi.
Hleděla jsem na ně z dálky, hlavu jsem měla lehce nakloněnou do strany a netrpělivě jsem čekala, než se Lilith vrátí. Dlouho to netrvalo. Udělala jsem Lilith pár kroků naproti, nadzvedávala jsem nohy z mlaskajícího sněhu a uši měla našpicované. „Jo?“ zeptala jsem se. Ale než jsem to vůbec řekla, Lilith prohodila, že cítí opodál řeku a chtěla nějakou neotrávenou vodu. „Určitě jo,“ odpověděla jsem a vykročila dál. A vlky nechala za námy.

//Midiam

Zůstali jsme opět s Lilith sami. Nebylo to poprvé a určitě ne naposledy, ale svým způsobem to bylo zvláštně... ulevující. Zvykla jsem si natolik na přítomnost pouze Lilith, že jsem ani netušila, jak mám reagovat na to, že tu jsou další vlci. Matka měla nejspíše pravdu v tom, že to s ostatními neumím, pomyslela jsem si. Ostatně proto chtěla, abych byla vždy v pozadí a moc nemluvila. Pro mou bezpečnost a to, abych neřekla něco, čeho bych mohla litovat. Na druhou stranu, jednou jsem promluvila a dopadlo to tak, že jsme skončili na více než rok ve smečce, kde jsem se naučila to, jak vlastně komunikovat s jinými. A nebýt mé prořízlé tlamy, nepotkala bych Lilith. Po té myšlence jsem natočila zamyšleně hlavu k černé vlčici a lehce se usmála. Kdo ví, jak mě brala ona sama a jaká zátěž jsem pro ni byla, ale ona mi v životě dost pomohla a držela mě nad vodou, když jsem to potřebovala.
Na výběr směru jsem pouze přikývla. Chtěla jsem s pouze ujistit, kam půjdeme a navíc mi přišlo, že se rozpoutalo až trapné ticho z toho, jak jsme byli zaražení první vlkem po tak dlouhé době. Lilith žlutý kamínek od Kaleo schovala pod kůru stromu. Chtěla jsem mít poznámku ohledně bobrů, ale došlo mi, že toho bylo už dost a raději jsem mlčela a čekala, zda něco řekne. Nakonec i řekla, ptala se na tu smečku a na to, jestli bych se do ní chtěla přidat. Chvíli jsem mlčela, nebyla jsem si tím zcela jistá a nakonec jsem svoje obavy řekla i nahlas. „Nevím. Ano, ale... něčeho se zároveň obávám. Jenom nevím přesně čeho,“ přiznala jsem. Bála jsem se zlých vlků. Těch, o kterých vždy mluvila máma a také toho, že to dopadne jako předtím. Akorát způsobím hádky všude okolo... Možná bych měla spíš být sama, pomyslela jsem si s prvními kroky za Lilith.

//Středozemka přes Louku vlčích máků

Pocit plného žaludku jsem už dlouho nezažila a bylo to... divné. Nezvyklé, těžké, ale tak nějak krásně příjemné. Jeden se alespoň chvíli nemusel strachovat o to, jestli následujícího dne bude žrát, protože ho hlad alespoň na chvíli netrápil. Sice mě okolo toho všeho znervózňovalo, jakým způsobem to všechno bylo uloveno, protože podle Kaleo to byla... Mám-li citovat Lilith –řežba. Zvláštní slovo, prolítlo mi hlavou. Takový ostrý. Nezvyklý. Myšlenkami jsem se ztratila někde u slov, hledala podobné vyjádření toho, jak by se dala nazvat situace okolo nás, ale nějak jsem nenacházela správná synonyma. Přemítala jsem nad svým slovníkem, přeříkávala si slova a tak nějak jsem se úplně ztratila z přítomnosti. Hlas Kaleo a Lilith jsem slyšela jako jakýsi šum na pozadí. Bylo to, jako kdybych měla hlavu pod vodou, když jsem nad těmi slovy přemýšlela. Řežba...
Začala jsem vnímat až ve chvíli, kdy se Lilith nechápavě zeptala na to, že Kaleo neví polohu té smečky. Jemně jsem naklonila hlavu do strany, protože jako vodítko přišlo pouze to, že máme hledat ovoce. Až vyroste. Ale ani neřekla, co za ovoce máme přesně hledat. Maliny? Jahody? Borůvky? Ale... pomoc se cení, povzdechla jsem si. Jak jsem mohla po někom cokoli chtít, když jsem sama neměla co nabídnout na oplátku? Kaleo prohlásila, že vypadáme jako schopné tulačky, což mě donutilo trochu sklopit hlavu k zemi. Já jsem se vezla pouze na schopnostech Lilith. A předtím matky. Sama o sobě jsem byla... neznalá. Neužitečná. Stiskla jsem potupeně zuby a nijak na to nereagovala. Nechtěla jsem s tím souhlasit, protože by to mohlo rozzlobit Lilith, ostatně ona všechno dělala a já si neměla co připisovat její zásluhy. Věděla jsem, že bych se měla zlepšit v lovu, všímat si více okolí a ne hledět pouze na to, co mě zajímá a ztrácet se ve svých myšlenkách. Jenže jsem se nedokázala soustředit a styděla jsem se zeptat Lilith, jestli by mě naučila lépe lovit. Bylo to potupné v mém věku.
Zvedla jsem hlavu od země až ve chvíli, kdy mě oslovila Lilith. Zastříhala jsem ušima, bedlivě si vyslechla, co mi říká a po chvíli zpracovávání informací jsem nad tím lehce přikývla, usmála se a krátce koukla ke Kaleo. Vypadala schopně. A navíc měla zvláštního ducha, který se zdál, že se nenechá něčím jenom tak porazit.
Kaleo bylo zaujatá kameny, které našla Lilith. Ta jí dokonce nabídla, aby si nějaký nechala, s čímž Kaleo souhlasila a přenechala nám ten její žlutý. A následně zmizela. Pronesla, že si zvětší svou sbírku, než se znovu uvidíme a jak rychle se zjevila, tak rychle zmizela. Překvapeně jsem nad tím zamrkala. Snad nikdy jsem neviděla nikoho, kdo by překypoval tak moc energií. Sledovala jsem, jak mizí v dáli, zatímco Lilith navrhovala, abychom se posunuli dál. Jemně jsem přikývla, ale nic jsem na to neříkala. Přišla jsem si celkově nějak zaražená. „Takže... severovýchod?“ vylezlo ze mě nakonec.

Ten les okolo nás vypadal děsně. Nelíbilo se mi to v něm, protože to vypadalo, že se tu stalo něco vážně ošklivého a Kaleo to akorát potvrzovala. Ale nezdálo se, že by ji to nějak vyvádělo z míry. Jako by snad na tohle pustošení okolí pomocí magie byla zvyklá... Vlci zde mohou magii ovládat? děsilo mě. Moje magie byla slabá, sotva poznatelná, ale jestli to pro ostatní nebyl takový problém a byli odhodlání podpálit les pro trochu jídla... Kdo ví, co jsem od nich mohla čekat. Tiše jsem polkla, cukla pohledem okolo a nakonec se zaměřila na Kaleo, která se rozhodla vyvrátit námitku Lilith, že nikdo nemůže ovládat led. Nějaká Kaya to očividně dokázala.
I tenhle fakt ale brala Kaleo tak pozitivně, že jsem se musela zamyslet nad sebou, jestli se mnou není něco špatně. Magie je... radost? nerozuměl jsem tomu všemu, ale bylo mi trapné se na to ptát. „Asi ano,“ zamumlala jsem nejistě na její otázku, jestli by nebylo super mít ledové ozdoby. Neroztály by nakonec? zajímalo mě, ale nechtěla jsem se ptát nahlas, protože jsem se bála, že bych vyzněla hloupě. A to jsem nechtěla.
Zpozorněla jsem a narovnala se v zádech, když mi potvrdila, že v okolí smečky jsou. Nevěděla její název, ale řekla mi jména pár vlků odtamtud. Jenže pak zmínila, že neví, kde se nachází a já zklamaně sklopila uši. Okolí bylo rozlehlé, jak jsem je mohla najít? „Když je potkám, budu je pozdravovat,“ zamumlala jsem posklesle. Jaká byla šance, že je potkám? Mizerná.
Lilith se zajímala, jestli jsem v pořádku. Mlčky jsem přikývla. Ani jsem netušila, co mi vlastně bylo. Pomalu jsem se pustila do jídla, protože jsem už potřebovala utišit žaludek. Jedla jsem pomalu, nechtěla jsem, aby mi z toho všeho bylo špatně. Lilith se ke mně po jedné otázce přidala, zatímco Kaleo se zajímala, jestli s ní potom půjdeme hledat motýly a čmeláky. Rozhlédla jsem se okolo. Furt byla relativně zima na podobná zvířata. „Jsi si jistá, že už budou venku?“ zeptala jsem se, ale to už Kaleo šla po okolí hledat, co chtěla. Nechala jsem ji být a raději se najedla.
Vrátila se po chvíli. V té době jsem ještě jedla a přinesla nějaký nazlátlý kámen. Cukla jsem hlavou k Lilith, poté se podívala více na kámen a následně až ke Kaleo. „Myslím, že je to jenom kámen. Ale hodně pěkný kámen,“ pronesla jsem a natočila hlavu k Lilith. „Máš pořád ty zvláštní kameny?“ zajímalo mě. Nějaké si z pláže přeci odnesla.

//Zrádcův remízek

Líbilo se mi, jak otevřená a výmluvná vlčice byla. Bylo to něco trochu nového a příjemného. Z celkové únavy a hladu jsem měla trochu problém vnímat všechna její slova a přišla jsem si celkově nějaká zpomalená. „Jo, motýli jsou super,“ přitakala jsem ke Kaleo. Lilith se do toho moc nezapojovala, ale ona toho ne vždycky moc namluvila. Krátce jsem se k ní podívala, ale krátce na to jsem otočila hlavu zpět ke Kaleo, která mluvila dál a dál.
Lilith se obhajovala, že žraní další kůry byla jenom legrace, ale nesmála jsem se tomu. Spíš jsem nedokázala uvěřit tomu, že se o to vůbec pokusila. A ještě neuvěřitelnější pro mě bylo, že to Kaleo skutečně udělala a tu kůru sežrala. No, alespoň, že zima už končí, povzdechla jsem si. Teplota už byla docela příjemná, nemrzlo, sníh ve velkém tál.
Až po chvíli jsem si uvědomila, jak špatně jsem vnímala slova ostatních. Protože zatímco Lilith zaznamenala, že Kaleo chytla jelena s více vlky, kteří logicky museli být poblíž, já si ničeho takového nevšimla. Překvapeně jsem zamrkala, když se Kaleo rozmluvila, že okolo je mnohem více vlků, kteří nejsou... zlí. Říkala dokonce i jména, která jsem si nedokázala k nikomu zařadit a kvůli tomu jsem byla snad ještě zmatenější. Nejdříve jsem ten příběh poměrně chápala, i když jména pro mě byla... zcela cizí. Čím více však Kaleo mluvila, tím více jsem si přišla ztracená a musela jsem se podívat k Lilith. „Asi jsem z toho hladu nějaká pomalá, ale... nemám tušení, co se tady stalo,“ zamumlala jsem zaraženě.
Zaujala mě u Kaleo však až jedna z posledních slov. Protože to zkrátka znělo tak, že... jsou okolo smečky. „Jsou tu okolo smečky?“ zeptala jsem se. Ignorovala jsem vůni masa v okolí, zajímala mě odpověď na tu otázku. Nejdříve. Čenich mi stále cukal k masu, ale... nějak jsem se nechtěla do toho pustit sama.