Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Zlatá vlčice a pískový se po chvíli vzdálili někam dál, takže Blueberry zůstal na místě sám, ale moje nohy nejspíše zcela zdřevěněly a neměla jsem se vůbec do toho, abych udělala nějaký krok dál. Zůstala jsem na místě, lehce nepřítomným pohledem se dívala na alfu a v hlavě si říkala vše, co jsem udělala špatně, a že to nejhorší vlastně ještě ani neví. Zuby jsem měla pevně stisknuté z nervozity, že se k tomu budu muset přiznat a vůbec se mi do toho nechtělo. Netušila jsem, jaké to může mít následky a ani jsem nad tím nechtěla přemýšlet.
Než jsem se nadále (a zatímco má hlava byla někde zcela jinde), Blueberry přišel z pozdravem a hned se omluvil, že si potřebuje vyčistit hlavu a za chvíli se mi bude věnovat. S lehce pootevřenou tlamou jsem přikývla a donutila se k úsměvu. Nevadilo mi to, jenom jsem se bála toho odkladu, co chci říct.
Zůstala jsem sedět na místě. Rozhlížela jsem se po lese, který nesl známky toho, že byl skoro celý zničen a nadávala jsem sama sobě, že jsem nedokázala nic udělat. Nic jsem neuměla a co mohl obyčejný vlk bez jakéhokoli talentu svést proti ohni, který sám nebyl obyčejný? Alespoň něco. Protože málo je více než nic. Sklopila jsem uši, zahleděla se do země a lehce do ní hrábla. Byla už poměrně chladná, schylovalo se k zimě a jenom pomyšlení z toho, že by zima byla jako ta minulá, mi nahánělo husí kůži a po těle mi stoupaly všechny možné chlupy.
Čekala jsem na stejném místě až do chvíle, než se Bluberry usmíval. Nervózně jsem přešlápla a hleděla na něho v rozpacích, co vlastně říct dřív. Omluvit se za incident, když tu byla Ayshi? Za ten požár? Nebo mu snad přiznat, že jsem ztratila Taenarana? „Chci se za pár věcí omluvit,“ přiznala jsem nejistě. „Nejdříve za to, když tu byla Ayshi a já se nejspíš pokusila tě zcela uzemnit,“ zamumlala jsem a krátce strhla pohled k zemi, než jsem ho zvedla zpátky nahoru. „Za ten požár a...,“ polkla jsem. „Taenaran chtěl poté jít lovit. Vydal se z lesa rychleji, než jsem čekala a... zmizel mi,“ pípla jsem poslední slova. Nebylo to poprvé. Dvakrát jsem s ním byla venku, dvakrát to udělal. Ale tentokrát se nevrátil do lesa. „Hledala jsem ho ještě s jednou vlčicí, ale... nevím, kde je,“ sklopila jsem uši i uši k zemi. Tak nějak jsem už přemítala nad tím, kam se vydám, když tady už nebudu vítána.
„Ale lov bude sám,“ pípla jsem už skoro neslyšně do větru, když Blueberry vyl.

Za mě rozhodně discord s tím, že čas a datum mi je vcelku jedno, dokážu se tomu přizpůsobit. Jediný co, tak jak bylo zmíněno Rigelem, je otázka toho vybavení, protože jsme už zjistili, že ne všichni ho mají a byl by to tedy spíše hovor/chat, jako tomu je i nyní, když náhodou voláme. Taky by možná mohl s více lidmi být problém, že by se přeci jenom řvalo přes sebe, možná by to akorát tak dopadlo, že by se zase všechno překotilo do Meinere & Lennie podcastu, jako tomu občas je.
Možná by bylo lepší udělat... pro menší skupinky? Nebo více dat, přeci jenom jde fakt o to, že narozdíl od kavárny s tady fakt nedá mluvit na dvě skupiny (pokud nejsou dva voice chaty).

Snažila jsem se po celou dobu práce být spíše jako stín. Chtěla jsem pomoci, ale nechtěla jsem, abych byla moc vidět, slyšet, cítit, vlastně cokoli. Pouze jsem chtěla být nenápadná pomocná síla, zatímco oni mohli truchlit nebo vzpomínat na zemřelou, kterou jsem já neměla tu šanci poznat. I když byla její srst ohořelá a zkrátka bylo jasné, že není živá, všimla jsem si toho, že měla krásnou srst, ale nemohla jsem říct, jaká ve skutečnosti byla, což mě mrzelo.
Jakmile byla práce hotová, trochu jsem ustoupila. Tlapy jsem měla zcela špinavé, ale moc jsem to nevnímala. Nechtěla jsem si je čistit v té chvíli snad z toho důvodu, že by to byla jakási neúcta a naznačení toho, že mi vadilo pohřbít někoho, na kom jiným záleželo. Aranel popřála Naomi, aby odpočívala v pokoji a dodala něco, co mě trochu znepokojilo a snad i píchlo u srdce. Naomi očividně zemřela již máma. Což znamenalo, že by jistá šance o tom, že i ta vlčice žila v téhle smečce a tedy i ona zde zemřela. Nechtěla jsem s však na to ptát zrovna v té chvíli a nejraději někoho, kdo tady vůbec nebyl přítomen.
Byla jsem trochu nepřítomná, hleděla jsem na nakupenou hlínu, pod kterou počínalo Naomino tělo a nebyla jsem nějak schopná přejít na jiné myšlenky. Vytrhlo mě až z toho zaznění mého jména. Lehce jsem zvedla hlavu a hleděla na čistě bílou vlčici. Donutila jsem se k nucenému drobnému úsměvu a pokývla hlavou. Hlavu jsem rázem otočila ke Stromovi, který se naopak omluvil, že bývá hovornější. „To je v pořádku,“ hlesla jsem tiše. Neočekávala jsem, že se bude chtít nějak vybavovat.
Přišel návrh, zda se nepůjdeme projít, ale mě pořád trápilo několik věcí, které jsem nedořešila. Za prvé, necítila jsem v okolí Taenarana a v okolí smečky se také nenacházel. Za druhé, pořád jsem měla něco, za co jsem se chtěla omluvit Blueberrymu. Vlastně za víc věcí. „Omlouvám se, ale potřebuji ještě něco vyřešit a... nerada bych to nadále odkládala,“ přiznala jsem s lehkým sklopením uší. „Je mi líto, co se stalo Naomi a... upřímnou soustrast,“ vysoukala jsem ze sebe a pokývla na rozloučení oběma vlkům. Tvářila jsem se u toho vcelku zmučeně, ale co jsem mohla pořádně dělat.
Pomalými kroky jsem se vzdálila od obou vlků, a když jsem byla dál od nich, trochu jsem zrychlila a šla po pachu Blueberryho, ač jsem tam cítila ještě další. Zpomalila jsem ve chvíli, kdy jsem si jich mezi stromy všimla a pomalu docházela až k nim. Ale... nechtělo se mi jít úplně blízko.

Od zaječí nory jsme se vraceli s úlovkem, který se ani nedal považovat poměrně za úlovek. Opatrně jsem našlapovala na přední tlapu, ve které se mi ozvala pichlavá nesnesitelná bolest pokaždé, když jsem ji jenom položila na zem, natož když jsem na ni přenesla jakoukoli váhu. „Opravdu jsem nečekal, že když budeš lovit hloupé zajíce, tak u toho skoro umřeš,“ šklebil se Rollo. Opírala jsem se o něho co nejméně jsem mohla, i když namítal, že jestli na tlapu, kterou jsem si zvrkla při lovu, budu moc namáhat, mohla by sakra dlouho bolet a při nejhorším i navždycky už zůstat pochroumaná a bolavá. Občas jsem se naivně pokusila na nohu více došlápnout, abych Rollovi dokázala, že mě ta noha tolik nebolí a ve skutečnosti jsem předtím jenom přehrávala, když jsem se svalila s bolestí k zemi, ale nebyla to pravda.
Opatrně jsem si lehla na zem, když jsme dorazili zpátky ke smečce. Ostatní byli stále pryč, ale u jeskyně se válel rozežraný kus mladého srnce, což značilo, že se ostatní už vrátili, ale zase někam zmizeli, nejspíše si šli lehnout někam, kde nebudou rušeni při odpoledním šlofíku. Odpočívat jsme plánovali i my dva, i když se nedalo říct, že to bylo nějak zasloužené, ale Rollo namítal, že teď už je pozdě bycha honit a nemůžeme řešit neúspěšný pokus o lov, protože je přednější vyřešení mé tlapy. Od lesa se k nám linul chladný příjemný vítr, čechral nám srst, ale Rollo se zdál, že mu vítr více než vadil a zdálo se, že by si raději lehl do jeskyně. O pár chvil, co jsem si to pomyslela, dokonce i zmizel z mého zorného pole a myslela jsem si, že si skutečně šel lehnout dovnitř, ale brzy se vrátil a v tlamě nesl kus masa, který položil přede mě a vrátil se pro druhý, se kterým si lehl naproti mé maličkosti. „Oh, děkuji,“ hlesla jsem potupně a přitáhla si maso blíže se sklopenýma ušima. „Ob den nebo dva bychom to mohli zkusit znova, jestli tě ta noha už bolet nebude a třeba bychom mohli lovit něco lehčího, třeba broučky, zašklebil se rýpavě. Ostatně však měl pravdu, moje schopnosti byly jako vlčete, tak jsem měla lovit to, na co se vlčata učí.

V noci bylo poměrně chladno. Ochlazovalo se, les nebyl vůbec prohřátý přes den a zdálo se, že lépe už ani nebude. Ve vzduchu byla navíc ještě cítit vlhkost, ale více než déšť mě trápilo to, že by letošní zima mohla být stejná jako ta poslední. Byla nekonečná, zničující a stále mi přišlo, že jsem pořád nenabrala veškerý ten tuk, který jsem za ty dlouhé měsíce ztratila.
Jenže jakékoli pomyšlení nad zimou jsem odsunula stranou, všímala jsou si dvou vlků a nervózně těkala pohledem k nehybnému vlčímu tělu. Neměla jsem čas tu vlčici poznat, když byla živá a teď jsem mohla vidět pouze její tělo, které nebylo zcela zničené a znetvořené, ale zkrátka už nebyla živá a nebyla to Naomi, ale pouze... tělo. Storm její tělo zvedl díky magii. I když neměl světle modré oči, ovládal vzduch, což napovídalo tomu, že zdejší skutečně mohli ovládat více magií, zatímco já nebyla schopná ani tu svou, což byla shodou okolností vzduch. Aranel souhlasila s tím, že bych jim mohla pomoci a Storm toho moc neřekl, pouze položil tělo do již vyhrabané díry a po chvíli řekl, že ji zahrabeme a krátce se na nás dvě podíval.
Pouze jsem mlčky přitakala a udělala pár kroků vpřed. Nechtěla jsem se tolik motat, bylo to jejich místo a oni ukládali k věčnému odpočinku jejich přítelkyni, zatímco já se k tomu jenom přimotala. Pomalu jsem však začala shrabávat mokrou těžkou hlínu do díry. I když jsem měla odjakživa hnědé tlapy, okamžitě byly zcela od hlíny a bolavé. Nic jsem do té chvíle neříkala, přišlo mi vhodné, abych mlčela. Tohle nebylo místo na povídání a nemohla jsem ani pomoci jinak, než menší fyzickou prací.

Děkuji za akci a prosím o drahokamy ^^ Přidáno

//VVJ

Vrátila jsem s zpět do lesa. Bez Taenarana, úplně sama, unavená, docela i hladová a poměrně skleslá. Bylo mi divně, když jsem se vracela, protože posledně jsem odcházela s tím, že jsem byla poměrně pokárána a les byl v úděsném stavu. Když jsem se však vracela, neuniklo mi, že vše vypadá mnohem lépe. Zastavila jsem se, zvedala hlavu, sledovala vzrostlé stromy, které se tyčily mezi těmi ohořelými, zatímco země pod mýma nohama byla stále taková... jiná. Všude okolo to muselo být dílo magie. Někdo se mnoho snažil, zatímco já... nemohla pomoct ani s tímto. Protože jsem ovládala vzduch a ani ten jsem neuměla ovládat. Co jsem s ním mohla udělat? Rozfoukat semínka všude okolo a nic víc? Věděla jsem o Smrti a Životu, tušila jsem, že by oni s tímhle mohli pomoci, ale sotva jsem měla odvahu se podívat na někoho, kdo mě pokáral, natož abych šla za někým, kdo se zdál jako nadbytost.
Cítila jsem v lese Blueberryho, Wizku a další cizí pachy. Ale také jsem cítila Storma a Aranel, které jsem stále neznala, ale věděla jsem, že zrovna jsou ve stavu, kdy musí truchlit. Hlasitě jsem polkla. Nechtěla jsem nějak být sama, potřebovala jsem být okolo někoho, i když to nebylo zrovna vhodné v situaci, která tu panovala. Zatnula jsem pevně zuby a pomalu vykročila po pachu dvou vlků.
Přišla jsem však do hodně nevhodné situace. Zarazila jsem se. Starší vlk Storm hrabal díru, Aranel byla kousek od něho a hlavně... byla tam i Naomi. Nebo minimálně její tělo. Narušila jsem to, čemu jsem se chtěla vyhnout, protože jsem nepatřila k těm, kteří by Naomi znali. „Omlouvám se, nebudu... nebudu rušit,“ vykoktala jsem ze sebe nervózně.
Sledovala jsem, jak ten starší vlk hloubí díru. Přišlo mi to trochu neuctivé vzhledem k jeho věku, ale zároveň jsem věděla, že to dělá hlavně z osobního důvodu. „Já... Nechcete s tím pomoci?“ zeptala jsem se tiše.

//jsem líná, so rovnou Borůvka přes Galtavar ;-;

Děkuji moc za akci ^^

//Jedlový pás

Od hlubokého lesa, kde očividně sídlila Smrt, o které jsem předtím slyšela, jsme se dostali k velkému jezeru, který byl jenom kousek od Borůvkového lesa. Ale ani tam jsem necítila Taenaranův pach. Už zoufale jsem si povzdechla, napila jsem se vody a přitom poslouchala vlčici, jejíž jméno mi bylo pořád tak nějak neznámé. „Já žila nějakou dobu v hodně malé smečce. Nebyla šance, abychom se tam navzájem neznali,“ přidala jsem trochu i vlastních zkušeností. Měla jsem tu smečku ráda, ale... nepatřila jsem tam. Nemohla jsem tam být, protože pak byli akorát ostatní nešťastní. „Asi máš pravdu,“ vydechla jsem s nápadem vlčice, abychom se vrátili k hranicím a podle toho se pokusili najít jeho pach. Existovala taky možnost, že se už dávno vrátil a teď se rozvaluje někde pod stromem nebo spí v úkrytu. Kdo ví.
Pomalu jsem se vydala od jezera pryč, nebyl důvod, proč bych se tam měla zdržovat, když se tam vlče nenacházelo. Bylo mi divné navíc mluvit o smrti Naomi. Nikdy jsem ji neviděla, ale zkrátka... zemřela. A zasáhlo to celou smečku, ale já prostě netušila, kdo to měl být. „Chtěla by ses přidat?“ zeptala jsem se lehce udiveně. Myslela jsem, že když nedávno jednu opustila, nebude mít důvod se přidávat do dalších, ale asi jsem se pletla. „Mimochodem, jsem Makadi,“ pronesla jsem mezitím. Vadilo mi, když jsem neznala cizí jména.

//Východní galtavar

//Mahtaë

Nedokázala jsem říct, jestli mám Taenarana rád. Byl součástí smečky, nebyla jsem s ním velice dlouho a pokud ano, obvykle se něco dalo a ve výsledku mi spíše přišlo, že mě on sám kvůli něčemu nemá rád. Jenom jsem nechápala kvůli čemu a bylo mi trapné se na to zeptat. „Je součást smečky, měla bych se o něho zajímat,“ upřesnila jsem, „naposledy vyběhl z lesa, ale samozřejmě dříve, než jsem mohla já a byl fuč.“ Štvalo mě, že nehleděl na ostatní a mizel si, jak se mu zlíbilo, ale ve výsledku jsem nemohla nic říkat. Nebyla jsem výše postavená, nebyla jsem pečovatel, nebyla jsem jeho matka. Neměl důvod mě poslouchat.
Vlčice se mě snažila nějak uklidnit, že smečka určitě pochopí, pokud se s ním nevrátím. Věděli, jaký sice byl, ale přeci nemohou jenom mávnout tlapou nad tím, že se vrátím bez člena. „Raději bych se vrátila s ním,“ povzdechla jsem si. Rozhlížela jsem se celou cestu okolo. Ale... neviděla jsem ho. Jako by se po něm slehla zem, ani jeho pach jsem nikde necítila.
Šla jsem pomalými kroky dál, ale sotva vlčice něco řekla o Smrti, zarazila jsem se a zůstala stát na msítě. Smrt? Lehce jsem se ošila. Slyšela jsem o ní. Ale představa, že by za ní někdo dobrovolně šel, mě děsila. Ale ona šla. Zůstala jsem dlouho stát na místě. Potom jsem se raději rozešla po blízkém okolí a hledala ztracené vlče, ale bez výsledku.
Vrátila jsem se k místu, kde vlčice zmizela, právě ve chvíli, kdy se vracela. Byla živá. Ale bez vlčete. Pevně jsem zatnula zuby a povzdechla si. „Jak jsem říkala, viděla jsem ho v našem lese naposledy,“ povzdechla jsem si. Vlčice se zajímala o naši smečku celkově, zdálo se, že ji znala, ale já neměla ponětí, o kom to mluvila. „Teď smečku vede Blueberry, sám.“ Šla jsem zpátky k lesu, hádala jsem, že dál na sever už nebude. „Jsem tam od začátku léta. Když jsem tam přišla, moc nás tam nebylo, ale nyní se dva vlci přidali a... nedávno také jedna členka zemřela,“ vydechla jsem posmutněle. I když jsem ji neviděla.

//VVJ

Vlčice jménem Athame mluvila dost, což by mě v normální situaci bavilo a ocenila bych, že existuje někdo, kdo je schopen vést prakticky celou konverzaci sám, zatímco já spíše jenom lehce přikládám pomocí několika slov, která pouze popíchnout k tomu, aby dotyčný mluvil více. Ale tohle nebyla normální situace a já jsem byla spíš vystresovaná z toho, co se dělo v okolí a byla jsem spíše ješitná vůči všemu okolo, ale snažila jsem se jakákoli slova držet na uzdě, aby moje špatná nálada nedala okolí pocit, že jsem někdo, kdo si ani nezaslouží šanci o navázání nějaké známosti.
„Taenaran není hloupý,“ namítla jsem mezi mnoha slovy Athame. Netušila jsem, o kom to dál mluvila, ale byla jsem si jista, že Taenaran rozhodně nemůže být hloupým, protože se toulal často, vždy našel cestu domů, ale tentokrát jsem měla být ta, kdo ho měl mít na starost, což mi dělalo starosti. Nelíbilo se mi, jak všichni navíc byli jízliví. Nejdřív to, že je možná už mrtvý, potom to, že už má možná o nohu méně. Zatnula jsem pevně zuby, pohledem sjela od Athame k druhé vlčici, která pronášela už trochu rozumnější slova bez toho, aby nutně odsuzovala Taenarana k smrti. „Možná tam bude,“ zamumlala jsem si pod vousy a pohled vrátila zpět k Athame, se kterou se šedá vlčice loučila. Zdála se mi rozumnější než hnědá, ta mi naopak přišla roztržitá, že vlastně neví, na co se soustředit první. „Musim ho najít,“ zamumlala jsem k hnědé a pomalu vykročila za šedou vlčicí doufajíc, že tam někde to vlče bude. „Promiň.“

//Jedlový pás přes Galtavar

Sledovala jsem vlčici, která vypadala, jako kdyby přišla odněkud z hlubokých hor. Alespoň celé její držení těla, srst, zbarvení a vlastně všechno tomu nasvědčovalo až na oči, které na její srsti zcela svítily a zdály se, že k ní snad ani nepatří. Ale ovládat magii ohně se ostatně muselo na severu dost vyplatit, zejména při tuhých zimách, jako byla třeba ta letošní.
Lehce jsem sklopila uši, když řekla, že žádné vlče neviděla. Nelíbilo se mi, že se měl zase někde potloukat samotný, protože už tak mě ničilo, co všechno se ve smečce dělo, protože mi vše přišlo, že to je buď má vina, nebo mám velký podíl na tom, jak věci dopadly, protože jsem jim nikterak nepomohla. Jenže čím více vlčice mluvila, tím více jsem cítila, že se mi tělo napíná a nelíbí se mi představa, která z ní vypadla. Napnuly se mi všechny svaly znechucením, že by se něco takového stalo, protože pak by zcela jistě už tohle bylo mojí vinou a ani Blueberry by to netrpěl a při nejlepším bych jenom smečku opustila po vlastních nohou. Polkla jsem, ukročila o několik kroků do strany a rozhlédla se okolo sebe. „Musím ho jít hledat,“ řekla jsem rázně spíše pro sebe, protože té vlčici mohlo být ostatně moje trápení zcela ukradené. Každý ve výsledku myslel jenom na vlastní dobro, jako já. Nechtěla jsem mít problém, nic víc.
Chtěla jsem jít dál, protože ničeho kloudného jsem zde nedosáhla, ale vlčice pronesla neúplnou otázku o smečce. Zastavila jsem se v půlce kroku, naklonila hlavu lehce do smečky a stručně řekla: „No... ano, je tu kousek vedle té řeky. Borůvková smečka.“ Nevěděla jsem, co jiného bych měla říct, snad to stačí.
Chtěla jsem už jít dál. Dokonce jsem za sebou měla už první krok, ale v tom přišel další hlas, další vlčice, která se představila a okamžitě spustila kolotoč řečí, který jsem vnímala pouze na půl. Musim jít, připomínala jsem si, ale vlčice obě snad chtěly lovit a myslely si, že se k nim připojím. Já měla lovit s Taenaranem, než zmizel. „Potřebuju najít to vlče a vrátit se s ním, omlouvám se, ale nemám čas s vámi lovit.“

Stejně rychle, jako Rolla napadlo to, že by mě mohl naučit lovit alespoň nějaké menší zvěrstvo, které by zasytilo žaludek alespoň jednoho vlka, to vzdal. Seděl tam potom totiž docela dost nasupený a snad i naštvaný na mě samotnou, ale možná taky na sebe, když viděl mé počínání. Spolu jsme nejdřív dorazili k noře, drželi se v uctivé vzdálenosti od ní a ještě proti směru, abychom nebyli cítit, což bylo vedlejší, protože den byl zcela bez jediného poryvu větru a neskutečně divný. Společně jsme pozorovali vlez do nory očekávajíc, až se objeví nějaké dlouhé hnědé uši, které se vydají na průzkum okolí a nám tím naskytnou možnost, jak si zajistit oběd. Seděli jsem prakticky nehnutě, ani jsme nemluvili, pouze jsem zírali na to místo a já občas trhla pohledem k Rollovi, abych se ubezpečila, že tam stále je a nesoudí mě pohledem. Soudil mě a to bez toho aby se na mě vůbec podíval, bylo mi to zřejmé, ale rozhodně lepší jak to, kdyby na mě skutečně hleděl. „Snad bychom to mohli nechat na jindy,“ šeptla jsem co nejtišším hlasem a trochu se k němu naklonila, abych byla skutečně co nejvíce potichu. Sykl na mě, aby mi naznačil, že mám být ticho a hlavou poukázal k noře. Schoval se za keř, který byl před námi, pouze hleděl skrze drobné větvičky a já ho napodobila. Sjela jsem pohledem k noře, vedle které seděl tmavě hnědý zajíc a černýma očima sledoval okolí, i když jsem nedokázala přesně říct, kam vlastně hledí. „Snaž se ho odříznout od jeho nory,“ zašeptal Rollo tak slabým hlasem, že skoro nebyl ani slyšet a musela jsem si i trochu domýšlet, co vlastně říkal. Stejně neuspěji, pomyslela jsem si s polknutím. Sledovala jsem zajíce, jak se pomalými a rozvážnými kroky vzdaluje dál, jako by si snad nebyl jistý tím, jestli je v okolí sám a ostatně měl právo být si v tom nejistý. Seděli kousek od něho přeci jenom dva vlci, kteří plánovali to, že do chvíle by měl jeho život už být ukončen.

Celkový počt bodů: 3
Směňárna: 1x 25 květin za 3 body
Celkem: 25 květin