Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//VVJ

Vrátila jsem s zpět do lesa. Bez Taenarana, úplně sama, unavená, docela i hladová a poměrně skleslá. Bylo mi divně, když jsem se vracela, protože posledně jsem odcházela s tím, že jsem byla poměrně pokárána a les byl v úděsném stavu. Když jsem se však vracela, neuniklo mi, že vše vypadá mnohem lépe. Zastavila jsem se, zvedala hlavu, sledovala vzrostlé stromy, které se tyčily mezi těmi ohořelými, zatímco země pod mýma nohama byla stále taková... jiná. Všude okolo to muselo být dílo magie. Někdo se mnoho snažil, zatímco já... nemohla pomoct ani s tímto. Protože jsem ovládala vzduch a ani ten jsem neuměla ovládat. Co jsem s ním mohla udělat? Rozfoukat semínka všude okolo a nic víc? Věděla jsem o Smrti a Životu, tušila jsem, že by oni s tímhle mohli pomoci, ale sotva jsem měla odvahu se podívat na někoho, kdo mě pokáral, natož abych šla za někým, kdo se zdál jako nadbytost.
Cítila jsem v lese Blueberryho, Wizku a další cizí pachy. Ale také jsem cítila Storma a Aranel, které jsem stále neznala, ale věděla jsem, že zrovna jsou ve stavu, kdy musí truchlit. Hlasitě jsem polkla. Nechtěla jsem nějak být sama, potřebovala jsem být okolo někoho, i když to nebylo zrovna vhodné v situaci, která tu panovala. Zatnula jsem pevně zuby a pomalu vykročila po pachu dvou vlků.
Přišla jsem však do hodně nevhodné situace. Zarazila jsem se. Starší vlk Storm hrabal díru, Aranel byla kousek od něho a hlavně... byla tam i Naomi. Nebo minimálně její tělo. Narušila jsem to, čemu jsem se chtěla vyhnout, protože jsem nepatřila k těm, kteří by Naomi znali. „Omlouvám se, nebudu... nebudu rušit,“ vykoktala jsem ze sebe nervózně.
Sledovala jsem, jak ten starší vlk hloubí díru. Přišlo mi to trochu neuctivé vzhledem k jeho věku, ale zároveň jsem věděla, že to dělá hlavně z osobního důvodu. „Já... Nechcete s tím pomoci?“ zeptala jsem se tiše.

//jsem líná, so rovnou Borůvka přes Galtavar ;-;

Děkuji moc za akci ^^

//Jedlový pás

Od hlubokého lesa, kde očividně sídlila Smrt, o které jsem předtím slyšela, jsme se dostali k velkému jezeru, který byl jenom kousek od Borůvkového lesa. Ale ani tam jsem necítila Taenaranův pach. Už zoufale jsem si povzdechla, napila jsem se vody a přitom poslouchala vlčici, jejíž jméno mi bylo pořád tak nějak neznámé. „Já žila nějakou dobu v hodně malé smečce. Nebyla šance, abychom se tam navzájem neznali,“ přidala jsem trochu i vlastních zkušeností. Měla jsem tu smečku ráda, ale... nepatřila jsem tam. Nemohla jsem tam být, protože pak byli akorát ostatní nešťastní. „Asi máš pravdu,“ vydechla jsem s nápadem vlčice, abychom se vrátili k hranicím a podle toho se pokusili najít jeho pach. Existovala taky možnost, že se už dávno vrátil a teď se rozvaluje někde pod stromem nebo spí v úkrytu. Kdo ví.
Pomalu jsem se vydala od jezera pryč, nebyl důvod, proč bych se tam měla zdržovat, když se tam vlče nenacházelo. Bylo mi divné navíc mluvit o smrti Naomi. Nikdy jsem ji neviděla, ale zkrátka... zemřela. A zasáhlo to celou smečku, ale já prostě netušila, kdo to měl být. „Chtěla by ses přidat?“ zeptala jsem se lehce udiveně. Myslela jsem, že když nedávno jednu opustila, nebude mít důvod se přidávat do dalších, ale asi jsem se pletla. „Mimochodem, jsem Makadi,“ pronesla jsem mezitím. Vadilo mi, když jsem neznala cizí jména.

//Východní galtavar

//Mahtaë

Nedokázala jsem říct, jestli mám Taenarana rád. Byl součástí smečky, nebyla jsem s ním velice dlouho a pokud ano, obvykle se něco dalo a ve výsledku mi spíše přišlo, že mě on sám kvůli něčemu nemá rád. Jenom jsem nechápala kvůli čemu a bylo mi trapné se na to zeptat. „Je součást smečky, měla bych se o něho zajímat,“ upřesnila jsem, „naposledy vyběhl z lesa, ale samozřejmě dříve, než jsem mohla já a byl fuč.“ Štvalo mě, že nehleděl na ostatní a mizel si, jak se mu zlíbilo, ale ve výsledku jsem nemohla nic říkat. Nebyla jsem výše postavená, nebyla jsem pečovatel, nebyla jsem jeho matka. Neměl důvod mě poslouchat.
Vlčice se mě snažila nějak uklidnit, že smečka určitě pochopí, pokud se s ním nevrátím. Věděli, jaký sice byl, ale přeci nemohou jenom mávnout tlapou nad tím, že se vrátím bez člena. „Raději bych se vrátila s ním,“ povzdechla jsem si. Rozhlížela jsem se celou cestu okolo. Ale... neviděla jsem ho. Jako by se po něm slehla zem, ani jeho pach jsem nikde necítila.
Šla jsem pomalými kroky dál, ale sotva vlčice něco řekla o Smrti, zarazila jsem se a zůstala stát na msítě. Smrt? Lehce jsem se ošila. Slyšela jsem o ní. Ale představa, že by za ní někdo dobrovolně šel, mě děsila. Ale ona šla. Zůstala jsem dlouho stát na místě. Potom jsem se raději rozešla po blízkém okolí a hledala ztracené vlče, ale bez výsledku.
Vrátila jsem se k místu, kde vlčice zmizela, právě ve chvíli, kdy se vracela. Byla živá. Ale bez vlčete. Pevně jsem zatnula zuby a povzdechla si. „Jak jsem říkala, viděla jsem ho v našem lese naposledy,“ povzdechla jsem si. Vlčice se zajímala o naši smečku celkově, zdálo se, že ji znala, ale já neměla ponětí, o kom to mluvila. „Teď smečku vede Blueberry, sám.“ Šla jsem zpátky k lesu, hádala jsem, že dál na sever už nebude. „Jsem tam od začátku léta. Když jsem tam přišla, moc nás tam nebylo, ale nyní se dva vlci přidali a... nedávno také jedna členka zemřela,“ vydechla jsem posmutněle. I když jsem ji neviděla.

//VVJ

Vlčice jménem Athame mluvila dost, což by mě v normální situaci bavilo a ocenila bych, že existuje někdo, kdo je schopen vést prakticky celou konverzaci sám, zatímco já spíše jenom lehce přikládám pomocí několika slov, která pouze popíchnout k tomu, aby dotyčný mluvil více. Ale tohle nebyla normální situace a já jsem byla spíš vystresovaná z toho, co se dělo v okolí a byla jsem spíše ješitná vůči všemu okolo, ale snažila jsem se jakákoli slova držet na uzdě, aby moje špatná nálada nedala okolí pocit, že jsem někdo, kdo si ani nezaslouží šanci o navázání nějaké známosti.
„Taenaran není hloupý,“ namítla jsem mezi mnoha slovy Athame. Netušila jsem, o kom to dál mluvila, ale byla jsem si jista, že Taenaran rozhodně nemůže být hloupým, protože se toulal často, vždy našel cestu domů, ale tentokrát jsem měla být ta, kdo ho měl mít na starost, což mi dělalo starosti. Nelíbilo se mi, jak všichni navíc byli jízliví. Nejdřív to, že je možná už mrtvý, potom to, že už má možná o nohu méně. Zatnula jsem pevně zuby, pohledem sjela od Athame k druhé vlčici, která pronášela už trochu rozumnější slova bez toho, aby nutně odsuzovala Taenarana k smrti. „Možná tam bude,“ zamumlala jsem si pod vousy a pohled vrátila zpět k Athame, se kterou se šedá vlčice loučila. Zdála se mi rozumnější než hnědá, ta mi naopak přišla roztržitá, že vlastně neví, na co se soustředit první. „Musim ho najít,“ zamumlala jsem k hnědé a pomalu vykročila za šedou vlčicí doufajíc, že tam někde to vlče bude. „Promiň.“

//Jedlový pás přes Galtavar

Sledovala jsem vlčici, která vypadala, jako kdyby přišla odněkud z hlubokých hor. Alespoň celé její držení těla, srst, zbarvení a vlastně všechno tomu nasvědčovalo až na oči, které na její srsti zcela svítily a zdály se, že k ní snad ani nepatří. Ale ovládat magii ohně se ostatně muselo na severu dost vyplatit, zejména při tuhých zimách, jako byla třeba ta letošní.
Lehce jsem sklopila uši, když řekla, že žádné vlče neviděla. Nelíbilo se mi, že se měl zase někde potloukat samotný, protože už tak mě ničilo, co všechno se ve smečce dělo, protože mi vše přišlo, že to je buď má vina, nebo mám velký podíl na tom, jak věci dopadly, protože jsem jim nikterak nepomohla. Jenže čím více vlčice mluvila, tím více jsem cítila, že se mi tělo napíná a nelíbí se mi představa, která z ní vypadla. Napnuly se mi všechny svaly znechucením, že by se něco takového stalo, protože pak by zcela jistě už tohle bylo mojí vinou a ani Blueberry by to netrpěl a při nejlepším bych jenom smečku opustila po vlastních nohou. Polkla jsem, ukročila o několik kroků do strany a rozhlédla se okolo sebe. „Musím ho jít hledat,“ řekla jsem rázně spíše pro sebe, protože té vlčici mohlo být ostatně moje trápení zcela ukradené. Každý ve výsledku myslel jenom na vlastní dobro, jako já. Nechtěla jsem mít problém, nic víc.
Chtěla jsem jít dál, protože ničeho kloudného jsem zde nedosáhla, ale vlčice pronesla neúplnou otázku o smečce. Zastavila jsem se v půlce kroku, naklonila hlavu lehce do smečky a stručně řekla: „No... ano, je tu kousek vedle té řeky. Borůvková smečka.“ Nevěděla jsem, co jiného bych měla říct, snad to stačí.
Chtěla jsem už jít dál. Dokonce jsem za sebou měla už první krok, ale v tom přišel další hlas, další vlčice, která se představila a okamžitě spustila kolotoč řečí, který jsem vnímala pouze na půl. Musim jít, připomínala jsem si, ale vlčice obě snad chtěly lovit a myslely si, že se k nim připojím. Já měla lovit s Taenaranem, než zmizel. „Potřebuju najít to vlče a vrátit se s ním, omlouvám se, ale nemám čas s vámi lovit.“

Stejně rychle, jako Rolla napadlo to, že by mě mohl naučit lovit alespoň nějaké menší zvěrstvo, které by zasytilo žaludek alespoň jednoho vlka, to vzdal. Seděl tam potom totiž docela dost nasupený a snad i naštvaný na mě samotnou, ale možná taky na sebe, když viděl mé počínání. Spolu jsme nejdřív dorazili k noře, drželi se v uctivé vzdálenosti od ní a ještě proti směru, abychom nebyli cítit, což bylo vedlejší, protože den byl zcela bez jediného poryvu větru a neskutečně divný. Společně jsme pozorovali vlez do nory očekávajíc, až se objeví nějaké dlouhé hnědé uši, které se vydají na průzkum okolí a nám tím naskytnou možnost, jak si zajistit oběd. Seděli jsem prakticky nehnutě, ani jsme nemluvili, pouze jsem zírali na to místo a já občas trhla pohledem k Rollovi, abych se ubezpečila, že tam stále je a nesoudí mě pohledem. Soudil mě a to bez toho aby se na mě vůbec podíval, bylo mi to zřejmé, ale rozhodně lepší jak to, kdyby na mě skutečně hleděl. „Snad bychom to mohli nechat na jindy,“ šeptla jsem co nejtišším hlasem a trochu se k němu naklonila, abych byla skutečně co nejvíce potichu. Sykl na mě, aby mi naznačil, že mám být ticho a hlavou poukázal k noře. Schoval se za keř, který byl před námi, pouze hleděl skrze drobné větvičky a já ho napodobila. Sjela jsem pohledem k noře, vedle které seděl tmavě hnědý zajíc a černýma očima sledoval okolí, i když jsem nedokázala přesně říct, kam vlastně hledí. „Snaž se ho odříznout od jeho nory,“ zašeptal Rollo tak slabým hlasem, že skoro nebyl ani slyšet a musela jsem si i trochu domýšlet, co vlastně říkal. Stejně neuspěji, pomyslela jsem si s polknutím. Sledovala jsem zajíce, jak se pomalými a rozvážnými kroky vzdaluje dál, jako by si snad nebyl jistý tím, jestli je v okolí sám a ostatně měl právo být si v tom nejistý. Seděli kousek od něho přeci jenom dva vlci, kteří plánovali to, že do chvíle by měl jeho život už být ukončen.

Celkový počt bodů: 3
Směňárna: 1x 25 květin za 3 body
Celkem: 25 květin

K mému zdlouhavému přemýšlení o tom, čím bych jednoho krásného dne mohla být, až překonám všechen svůj strach o tom, abych vůbec něco zkusila nebo s zeptala, zda by mi někdo pomohl se zlepšit třeba v lovu, stopování nebo čemkoli jiném, se připojil následně i Rollo. Klidně a bez nějakých slov se posadil vedle mě, na tlamě měl zaschlou krev, ale žádnou kořist nenesl, očividně si lovil jenom nějakou svačinu pro sebe. Kručelo mi v břiše už nějakou chvilku, i když to nebyl zrovna velký hlad a dal se snadno ignorovat, ale určitě bych něco snědla. „Kousek odtud jsem narazil na zaječí noru,“ houkl Rollo do prázdna, aniž bych cokoli řekla, dokonce ani on nepozdravil, pouze musel slyšet můj tichý žaludek a domyslet si, co mě asi tak trápí. Koutkem oka jsem se podívala k němu, poté se odhodlala i k tomu, abych k němu lehce natočila hlavu a než jsem vůbec promluvila, pouze jsem ho tiše sledovala. Když jsme se do smečky přidali, Rollo mi přišel jako nejrozumnější vlk, kterého jsem potkala, i když jsem jich moc za celý život nepoznala, avšak z něho vyzařovalo něco, co vlka nutilo myslet si, že před ním stojí sebevědomý a rozumný vlk, který ví, co chce a jak toho následně dosáhnout. „Kdybych uměla lovit-“ chtěla jsem se rozmluvit, ale Rollo mě okamžitě stopl. „Kdyby nebe bylo zelené a tráva růžový, bla, bla, bla, kroutil nesouhlasně hlavou. K mému vlastnímu údivu okamžitě vyskočil na nohy, protáhl se a pokynul mi, abych taky vstala a urychleně vyrazila k té noře, o které mluvil. „Králíky jsem nikdy nechytala,“ namítla jsem tiše s prvními kroky, které byly spíše z mé strany nucené a přišlo mi, že by mě Rollo nejraději táhl rovnou za uši, abych přidala do kroku. „Klusej a nemel, z toho se nevymluvíš, jsou to zajíci a ne králíci,“ ušklíbl se. Kdyby si byl taky chvíli ticho, mohli jsme si tuhle nastávající trapnou chvíli odpustit, proklala jsem svůj žaludek, ale nezastavovala, nechtěla jsem mu odporovat a přeci jen, jestli měl chuť mě čemukoli učit, nemohla jsem namítat a ani jsem nechtěla.

Přešla jsem blíže k řece, jako kdybych se snad chtěla podívat do jejího nitra, jestli se tam někde náhodou nenese černobílé tělo, které náhodou nezvládlo proud řeky a jeho přecenění mu zajistilo jistou smrt v hlubinách vody. Měla jsem v té chvíli černé myšlenky, ale zase jsem si i s tím říkala, že tam jeho tělo neuvidím, tedy není mrtvý a prostě se jenom někam rychleji zatoulal. A já zase nebudu tam, kdem mám být. Podruhé za krátkou chvíli, tentokrát už ze smečky půjdu zcela jistě. Jak by také ne? Jsem úplně k ničemu, povzdechla jsem si, posadila se na břehu a chvíli tupě zírala na vlnící se hladinu, kde se odrážel můj pokroucený odraz.
Všímala jsem si v té chvíli jenom sebe samé, že jsem skoro přeslechla, že ke mně někdo mluví. Zmateně jsem střihla ušima, otočila se po hlase a chvíli mlčky zírala na černobílou vlčici s příměsí šedé a pronikavýma červenýma očima. Měla huňatou srst a ocas ještě víc a zajímala se o... zajíce? „Ne... Ne, žádného jsem tu neviděla. A ani necítila,“ zakroutila jsem hlavou. Došlo mi však, že jestli ona cítila zajíce, možná i Taenaran a sám ho následoval. „Ale-“ vyhrkla jsem, postavila se a několikrát nervózně přešlápla z tlapy na tlapu. „Hledám jedno vlče. Černobílé, asi takhle velké,“ tlapou jsem naznačila jeho výšku, „trošku... při těle. A s prořízlou tlamou. Neviděla si ho? Měli jsme jít spolu lovit, ale má tendence vždycky utéct,“ povzdechla jsem si nakonec. „A už mám trochu ve smečce vroubek,“ broukla jsem si pro sebe s pohledem do strany.

//Borůvkáč

Vyrazila jsem svižnějším krokem od smečky, abych následovala vlče, ale sotva jsem vypadla ze stínu stromů, ztratila jsem pach. Nejdříve jsem pořád přidávala, protože jsem doufala, že na Taenarana narazím, jelikož se mi nelíbilo, že by se po okolí měl potulovat sám, i když se zdál, že ví, kam se má vracet a není úplně hloupý, ale pořád mi to bylo nějak proti srsti. Možná to bylo výchovou, kterou jsem sama měla, protože mě matka nepouštěla naopak vůbec nikam. Musela jsem se držet co nejblíže, nikam se nevzdalovat a schovávat se před ostatními. Možná to nebyla úplně nejlepší výchova, ale... byla bezpečná. I když mě to na jednu stranu vůbec nic nenaučilo.
U řeky jsem se na chvíli zastavila. Potřebovala jsem se napít a nějak si utřídit myšlenky, kam by se mohl vydat. Věděla jsem, že umí plavat, už jsem ho viděla, jak řeku hravě překročil, ale zcela jsem nepočítala s tím, že by šel zrovna přes ni. Spíše mě napadalo, že půjde někam k severu, chtěl přece lovit a tam byly nějaké planiny hned za územím smečky. Proč vůbec tolik utíká, povzdechla jsem si.

Lilith s Taenaranem do sebe slovně kousali, přičemž jsem si všimla, že ten malý vlk je takový skoro pořád a nějak mi i přišlo, že to nejde brát zcela vážně, i když měl pravdu. On tam byl, my ne. Protože jsme byli zde, nevšimli si toho a potom jsme ani nebyly schopné se nějak pohnout, abychom pomohli. Krásný důvod, proč bychom se měli klidit ze smečky. Jenže já nechci odejít, vydechla jsem dlouze, uši svěsila dolů a děsila se představy, že by ze mě měl být opět tulák bez domova, který bude bloudit okolím bez toho, aby zase někam patřil. A nechtěla jsem do toho uvrtat zase i Lilith.
Bluberry z toho taky nebyl nadšený, přišlo od něho kárání, které mě donutilo hlavu kompletně otočit do strany a raději se dívat někam jinam než na něho. „Pomůžeme,“ broukla jsem tiše, než se vydal někam dál a místo toho se připojila ještě Wizku, která vypadala zcela zničeně. Chápala jsem ji, i když jsem vůbec nevěděla, čím si právě všichni prošli, protože jak bylo řečeno, já se flákala.
Lilith se zajímala, co Blueberry myslí úklidem lesa, zatímco Taenaran se měl furt k odchodu, což se mi nezdálo, že by měl jít sám. Lehce jsem se zamračila, když se podíval mým směrem a sama jsem se natočila k Lilith a Wizku. Jenže vlče už bylo na cestě pryč – zase. „Půjdu raději s ním,“ broukla jsem. Nelíbilo se mi, že by měl být sám. „Připojíme se k vám co nejrychleji,“ dodala jsem s pokynutím hlavy na obě vlčice a vyběhla za vlčetem, abych ho dohnala, ale jak jinak. Už byl zas kdo ví kde.

//Mahtaë

Věděla jsem, že to není dobrý nápad, ale stejně tak nebyl dobrý nápad stát na místě, kde je bezpečno a prostě čekat, kdo se objeví. Jestli se někdo objeví, polkla jsem přidušeně. Představa, že by půlka lesa lehla popelem a společně s tím i ostatní... Nechtělo se mi na to myslet, protože stačila i minimální představa v mé hlavě, aby se mi z toho znechucením a strachem svraštil žaludek. „Ale nemůžeme tu jenom tak zůstat,“ zamumlala jsem do země. Měla pravdu, ale nechtěla jsem, aby ji měla. A taky jsem nechtěla, aby to všechno byla nakonec pravda. Pořád jsem čekala, že se nějak z toho snu probudím.
Jenže Taenaran me pouze přesvědčoval v tom, že se to skutečně stalo. O Naomi jsem pouze slyšela, ale nikdy ji neviděla. A také jsem slyšela o Smrti a... jestli zapálila náš les, může zapalovat klidně i jiné smečky, polkla jsem. Rázem mi přišlo, že okolí není tak bezpečné, jak se zdálo. „A co ostatní? Co Blueberry, Aranel a další?“ tahala jsem z vlčete. Nemuseli být mrtví, ale ranění třeba ano.
Chtěla jsem namítat, že přeci nemůže jít v tomhle stavu lovit, natož sám, ale Lilith mě předehnala. Překvapeně jsem s sebou cukla a sledovala ji. Nic jsem neříkala, pouze jsem lehce přikývla a sledovala, jak se k nám blíží Blueberry. Který možná mohl být zdravý na těle, ale nezdálo se, že je vůbec v pořádku v jiných ohledech. Smutně jsem sklopila uši a sledovala ho. „Byli jsme až tady, oheň sem nedosáhl a nevšimli jsme si ho včas,“ objasnila jsem a nevěděla, jestli to spíš říkám jako ujištění, že jsme v pořádku, nebo jako zahanbení, že jsme nic neudělali. „Tohle by asi mělo náležet jejím blízkým,“ zamumlala jsem tiše. Přišlo mi nevhodné, abychom se mísili k někomu, koho jsme neznali. Byli jsme tu krátce a ona mnohem déle. Ani nás nikdy neviděla. Pevně jsem stiskla zuby. Předtím jsem chtěla s Blueberrym mluvit, ale rázem mi to všechno přišlo kompletně zbytečné, protože svět se více pohnul a můj důvod byl kompletně nepotřebný a později už zadupaný časem.

Seděla jsem u vchodu do smečkové jeskyně, ale přišlo mi, že se ve skutečnosti nacházím někde uprostřed pustiny, kde není nikdo jiný kromě mě. Společnost totiž byla kdo ví kde, nikdo se v okolí nenacházel, někteří byli na lovu, jiní někde dál na území smečky, ale vůbec nikdo nebyl u jeskyně, kde vždy někdo byl. Snad mi i chvíli připadalo, že se všichni raději vzdálili, aby tam nemuseli být se mnou samotní, ale to musela být hloupost, přeci jenom jsem nesmrděla a ani nebyla vůči všem protivná nebo zlá, tak jsem jim tolik na nervy nemohla lézt. Sice se mohlo stát cokoli a přeci jenom můj tělesný zápach někoho trápit mohl, ale já nic necítila a pevně jsem věřila tomu, že to tak není a prostě se jenom sešla všechna náhoda a všichni se někam na chvíli vzdálili, což znamená, že bych já měla zůstat na místě, aby bylo jasné, že tohle okolí přeci jenom patří nějaké smečce.
Škytla jsem nudnou, mohla jsem si myslet cokoli o tom, že chráním okolí a jsem snad přínosným členem, ale to nijak nezahnalo nudu, která okolo panovala. Splín mě doháněl skoro ze všech stran, proto jsem si pomalu lehla na zem, užívala si, že kámen pod mým tělem je poměrně chladivý a přitom jsem se dívala okolo sebe, jako bych snad uprostřed lesa očekávala nezvané hosty, se kterými bude třeba se vypořádat. Snad bych jednoho dne mohla mít i tuhle funkci oficiálně, napadlo mě, ale těžko jsem mohla očekávat, že někdo mých kvalit by tuhle funkci mohl zastávat. Slabá, strašpytel, nedokáže zvýšit hlas – s takovými vlastnostmi jsem se přeci nemohla ucházet o to, abych byla ochráncem. Stejnak už ochránce máme, Rolla, takže bych mu v tom akorát překážela, ale možná bych mohla být někým jiným. přemýšlela jsem i nadále. Stačilo jenom přijít na to, čím bych mohla být.