Příspěvky uživatele

< návrat zpět

(105)

//Les

Blueberry nařídil Wizku, aby sama nechodila. Znělo to logicky, s tlapou se jí nesmělo už nic jiného stát a nemělo smysl, aby se namáhala, když okolo ní bylo mnoho vlků, co ji mohlo pomoci a odnést ji do úkrytu, kde si dostatečně odpočine a nabere novou sílu. Jenom matně jsem poslouchala, co říkají jiní, neměla jsem důvod mluvit, dělala jsem to, co mi bylo řečeno a poslouchala jsem ostatní.
Blueberryho i Wizku trápil Flynn, který někam zmizel, nebo se spíš nevrátil? Nebyla jsem si tím zcela jistá, ani jsem netušila, jak přesně to vlče vypadá.
Až ve chvíli, kdy jsme se dostali k úkrytu, který jsem do té doby viděla pouze z dálky, jsem pochopila, kdo Flynn byl. Baghý zrovna odcházela z úkrytu a za n se hnalo zlatohnědé vlče, které se barevně podobalo matce a i otci.
Vlezli jsme dovnitř, rozhlížela jsem se nenápadně okolo sebe, protože jsem to všechno viděla prvně, ale nijak jsem nezastavovala, abych ostatní nezpomalovala a nehrozilo, že něco akorát pokazím. Až ve chvíli, kdy Blueberry položil Wizku na zem, jsem o krok ustoupila a rozhlédla se okolo sebe. Posadila jsem se, protože to vypadalo, že se ještě zdržíme. Sledovala jsem vlky okolo sebe, ale stále mi nebylo do mluvení. Neměla jsem čím přispět. Alfu stále trápilo, že magie nefungují, ale já neměla ani sílu je zkusit. Blueberry zatím svou pozornost přetočil na vlka s bíle zbarvenou nohou. Mlčela jsem, jenom si ho krátce prohlédla a poté zrak stočila k Wizku s otázkou v očích.

//Úkryt

Rychle jsme vyrazili od jednoho černého kamene a rozežrané lišky směrem k úkrytu. Raný podzim přinesl kromě klesajících teplot a studeného větru také náhlé deštíky, které nebyly zrovna slabé a dost rychle dokázaly smáčet kožichy, že se tomu až jeden divil. Rollo vystartoval téměř okamžitě, na půl sousta se rozeběhl skrze les, sotva se na jeho srsti objevila první kapka deště. Říkal mi mezitím i nějakou historku a já hleděla jinam, proto jsem jeho zmizení zaznamenala až ve chvíli, kdy příběh utichl a za Rollem se prášilo, jak se snažil zmizet do úkrytu. Raději jsem se rozhodla tenhle jeho nikdy před ním nezmiňovat, hlavně to, jak komicky vypadal, ale uznala jsem docela rychle, že bude nejlepší jeho úprk napodobit, i když ne s takovým elánem.
Robustnější a studenější kapky začaly padat až ve chvíli, kdy jsem dorazila do jeskyně. Rozčepýřený vlk od toho rychlého běhu si už zabral jednu velkou kožešinu v kraji jeskyně. Rozvaloval se po ní, rozpláclý jako shnilé jablko, které spadlo ze stromu a vypadalo to, že odmítá dělit se byť jen o píď kožešiny s kýmkoli ze smečky. Reagovat na podobné věci jsem nikdy neuměla zrovna nejlépe a nestihla jsem jeho chvat v zabírání napodobit a než jsem se nabažila komického pohledu, jak se hnal přes les, aby nezmokl, ostatní kožešiny už byly zabrané ostatními a na mě tak zbyl akorát studený koutek, na který jsem si mohla hodit možná tak mokrý lopuch. „Rollo, prosím,“ zaúpěla jsem se několika drobnými kroky k němu. Reagoval na to tím, že odvrátil hlavu na druhou stranu, koukal do zdi jeskyně a nemluvil se mnou. „Raději se posuň, protože tu fakt místo už nikde není a na něčem měkkém ležet chci,“ mlaskla jsem, udělala ještě krok blíže a dloubla do něho tlapou. „Rád se podívám, kde si v týhle plný jeskyni usteleš na měkkym,“ zašklebil se, když ke mně otáčel hlavou. Raději nic říkat neměl. Rezervace na kožešiny byly bohužel plné, ale to platilo pouze na ty, které někdo stáhl už z těla, které se následně sežralo, ale na ty živé to neplatilo. Rollo okamžitě protestoval, sotva jedna má tlapa dopadla na jeho záda a pochopil tak, že se klidně položím na něho, pokud se trochu neposune, ale bavilo mě poslouchat jeho mručení a škemrání, ať na něho nelezu. „Riskuješ!“ zaúpěl, než se přetočil a přestal zabírat celý prostor.

Moc jsem nechápala, co se tam dělo. Zranil ten černobílý vlk Wizku? Zranila se někde a on ji sem dovedl? Byla to náhoda? Jenže kdyby jí skutečně něco udělal, Blueberry by asi nereagoval tak, jak reagoval. Wizku si naopak schovala hlavu ještě více do tlap, sotva jsem přišla, takže mi hned přišlo, že nechce mluvit a ani myslet na to, co se vůbec děje. Střelila jsem zrak po Blueberrym, který řekl, že ji odneseme do úkrytu a zajímal se o Flynna, což muselo být jedno ze dvou vlčat. Žádné tu ale nebylo. Ještě podotkl fakt, že magie nefunguje. Sklopila jsem trochu uši. Nemohla jsem tenhle fakt ani vyzkoušet a ověřit, protože moje magie byla tak slabá, že snad ani neexistovala.
Blueberry se vrhnul do toho, že si Wizku vezme na záda, černobílý vlk Awarak ho chtěl podpíratz jedné strany. Obešla jsem je, abych naopak mohla podpírat druhou stranu a Wizku se tak nepřekotila na zem.
Doufala jsem, že ji jenom odneseme, dáme ji jídlo a necháme odpočinout, protože tu stále byl fakt s tím, že Lilith byla pryč a já ji potřebovala najít. Chtěla jsem se i zeptat, jestli neví, kde je. Musela být poslední, kdo ji viděl. Jenže teď na to není správná chvíle, napomenula jsem se.
Šli jsme pomalu, nespěchali jsme, nemohli jsme si nic takového dovolit. Myslela jsem si, že vše půjde v klidu, ale srst se mi začala ježit zhnusením a strachem ještě dříve, než jsem vůbec toho vlka spatřila. Přihnal se zas jak velká voda, choval se, jako by se nic neděle, prostě ho nezajímalo, že se o něco snažíme. Zatnula jsem zuby, odmítala se na něho podívat, prostě mi byl jedno. Vypadni, sykla jsem si pro sebe, nahlas bych to nikdy neřekla.
Byla jsem ráda, že jak rychle přišel, tak rychle i odešel, ale stejně jsem nedokázala povolit stisk zubů. Jeho přítomnost mě štvala a nechtěla jsem ho ani vidět. Ale teď je podstatná Wizku, poté Lilith a on je ten poslední na světě.

Posadila jsem se na zem. Sledovala jsem maso na zemi s očekáváním, jestli přijde nějaké povolení si ho vzít, vzhledem k tomu, že ho měl Blueberry a i Storm. Zbývala vlastně jenom Wizku, která ale byla někde pryč s vlčaty. Jenže žádné povolení nepřišlo, nedotýkala jsem se toho a prostě... čekala. Sigy se bavil se Stormem o vlcích a věcech, na které jsem tu nebyla dostatečně dlouho. Netušila jsem, kdo je Siana se Saviorem, kde byla Klímová smečka, netušila jsem nic. Pouze jsem poslouchala, sledovala okolí a vyčkávala, kdy se Blueberry vrátí.
Místo toho se k nám připojila zlatá vlčice s další kořistí. Nic neříkala, pouze se u nás zastavila. Pouze jsem jí lehce přikývla na pozdrav, ale neočekávala jsem, že se bude zajímat zrovna o mě, když tu měla svého partnera a jídlo. Trochu mě znervózňovalo, že se Blueberry nevrací, ale co jsem mohla očekávat? Měl jiné věci na práci, kontrolování vlčete bylo podstatnější než hledání dospělé vlčice, která se o sebe umí postarat a zcela jistě odešla z lesa i z vlastního rozhodnutí, takže se může i z vlastního rozhodnutí vrátit.
Po nějaké době se Blueberry vrátil s hnědým vlčetem. Otočila jsem hlavu k Blueberrymu, ale než jsem stačila cokoli říct, třeba jenom pípnout, ozvalo se okolím vytí a Blueberry měl opět práci. A samozřejmě zmizel. Pevně jsem stiskla zuby, vydechla čenichem a vstala ze země. „Půjdu s ním,“ šeptla jsem do větru a pochybovala vůbec o tom, že mě někdo slyšel nebo vnímal.
Vyrazila jsem poklusem za ním. Po pachu neznámého vlka a Wizku, která tam očividně byla dřív. Než jsem tam dorazila, Wizku už něco vyprávěla. Vysvětlovala, co se stalo, protože se nezdála úplně v pořádku. A do toho tam byl ještě jeden vlk, černobílý, který... se dostal do lesa ve správnou chvíli. Wizku? střihla jsem ušima dozadu a pomalu přešla ke zraněné vlčici.

„Dobře,“ špitla jsem s menším přikývnutím. Nebyla jsem jista, kde ji hledat, kam by mohla jít. Neznala jsem okolí moc dobře, netušila jsem, kde jsou skrýše, kromě těch nor kousek v kopcích u lesa. A potom ta byla ta vysoká skála, kde vlk viděl do širokého okolí. Ale více jsem nevěděla, netušila jsem, kam mohla jít. A ona věděla, jak se o sebe postarat a mohla dojít jak daleko jenom chtěla. Třeba ji už nikdy neuvidím, prolítla mi jedna myšlenka v hlavě. Polkla jsem, lehce jsem se otřásla nad představou, že už nikdy neuvidím ten tmavý kožich a modré oči, které se mnou trávily měsíce času, ale... očividně ne kvůli tomu, že by to bylo upřímné přátelství.
Blueberry ale očividině věděl ještě něco, co já ne. Že se pohádala s Wizku. Nejspíše poté, co jsem já šla hledat Taenarana. Ani tohle nevím, kousla jsem se do jazyka při pohledu na barevného vlka s červenýma nohama.
Sigy mi přitakal na to, že byl z jiné smečky, odkud následně přišel s rodinou, ale neptala jsem se, proč tomu tak bylo. Začal se bavit se Stormem a zdálo se, že se tak nějak znají, ale asi ne moc. Blueberry na druhou stranu řekl, že se půjde podívat za Tati, která dorazila do lesa. „Počkám tady,“ přikývla jsem k Blueberrymu, než zmizel.

Neočekávala jsem, že hned po mém příchodu přijde řada otázek, na které mám odpovědět. Ale také přišla otázka na nevyřčenou otázku, jak se onen pískový vlk jmenuje. Minule nám své jméno neřekl, ale nyní jsem ho už věděla a byla jsem si docela jistá tím, že to byl ten vlk od jezera, kde... se Lilith trochu pomátla. „Makadi,“ odpověděla jsem s polknutím, i když se na jméno neptal, ale nějak jsem počítala s tím, že ho nakonec bude chtít vědět, když máme být ve stejné smčce. Trochu mi vrtalo hlavou, že je zde. Protože posledně řekl, že je v jiné smečce a nabízel nám tam útočiště, ale míst toho jsme šli dál a narazili na borůvku. Kde je Lilith? ozývala se mi otázka v hlavě. A žádná odpověď. „Ano, byla jsem s ostatními,“ odpověděla jsem následně a pomalu se posadila na zem, „jestli myslíš, odkud pocházím, tak... jsem přišla z daleka,“ dodala jsem mumlavě. Nevěděla jsem, odkud vlastně jsem. Narodila jsem s na místě, které jsem neměla šanci vidět a poznat, protože mi to nebylo dovoleno a následně jsem byla tažena přes hory a doly, abych se až skoro v dospělosti mohla poprvé usadit na místě, které jsem opustila před... nějakými pár měsíci. „Ale...,“ začala jsem, „ty jsi byl v jiné smečce, že? Pamatuji si tě letmo od jezera a vím, že jsi tu s rodinou nový.“
Než jsem ale stihla s vlkem začít nějakou rozsáhlejší konverzaci, připojil se k nám Storm, který se pustil do jídla a následně přišel i Blueberry. Storm se zajímal o Sigyho a to, že se možná už nějakým způsobem znají, zatímco Blueberry se více rozmluvil. Jídla jsem se zatím nedotkla, tak nějak jsem vyčkávala na nějaké svolení nebo příkaz k tomu, abych se najedla, protože... to tak mělo být. Hleděla jsem do prázdna, rozhlížela jsem se po známém ale novém lese a byla vytržena až nemilou otázkou, kde je Lilith. Pomalu jsem otočila hlavu zpět k vlkům s řádně zmučeným výrazem, „já nevím,“ hlesla jsem. Její absence mě ničila, protože jsem se bála, že se něco stalo. Ale možná ne, ona se o sebe uměla postarat. To by však znamenalo, že tu zkrátka nechce být, že... mě sem jenom uklidila a raději šla dál sama, jak určitě chtěla.

//Východní Galtavar

Vyrazila jsem z louky nahoře samotná s tím, že ostatní budou nejspíše v blízkém závěsu. Chtěla jsem se už dostat do lesa, kde bude alespoň trochu klidu. Žádný požár, hledání vlčat, pohřbívání vlčic, trapné rozhovory s Blueberrym, prostě nic. Jenom chvíli klidu, kdy si prostě můžu na chvíli sednout pod strom a odpočívat.
Přišlo mi ale divné chodit tam. Ten les byl... jiný. Minimálně na pocit, protože stromy byly mladé, vyrostly pomocí magie a zkrátka to nebylo úplně ono. Rozhlížela jsem se po nich, zkoumala je, ale moc se mi to všechno nelíbilo. Bylo to prostě divné, špatné... A... já neudělala nic pro to, abych jakkoli lesu pomohla nebo cokoli jiného.
Dlouze jsem si povzdechla, šla jsem dál. Cítila jsem okolo Baghý a toho... Noriho, kterému jsem se chtěla vyhnout. Ale také jsem cítila i toho pískového vlka. Už jsem ho viděla, došlo mi po chvíli. U jezera s Lilith. Ale těžko si na nás mohl pamatovat.
Sice byl den, ale stromy vrhaly dlouhé stíny a já byla zamyšlená. Z jednoho stromu seskočila veverka a okamžitě skočila na další, ale zvuk malých drápků na kůře a šustění ve větvích mě donutilo trhnout leknutím celým tělem. Protože jsem očima nad tím, jak patetické to bylo.
Šla jsem dál, tentokrát jsem pískového nejenom cítila, ale také viděla a byl sám. Jemně jsem natočila hlavu do strany. Byl jediný, koho jsem ze smečky neznala, pokud jsem se nepletla. Pomalu jsem šla k němu, ale nebyla si moc jistá, jestli vůbec stojí o společnost. „Já... zdravím,“ vydrmolila jsem.

Najednou všechno bylo u konce. Pomalu jsem zastavila a sledovala, jak se zbytek stáda dává k úprku, zatímco na zemi leží dva jejich členi, kteří nezvládli utéct. Na krátko mě přepadla myšlenka na to, co se honí v hlavě jim – kořisti. My jsme byli lovci, na vrcholu potravního řetězce, zatímco oni byli ti, co před námi museli uhánět.
Zhluboka jsem dýchala. Užívala jsem si to sluníčko, které se objevilo z poza mraků a trochu hřálo, i když už prostě tady byl podzim a rychle se blížila i zima. Nohy jsem měla zablácené, dlouze jsem vydechovala a sledovala ostatní, jestli je vše v pořádku. Nori s Bagý táhli okamžitě kořist zpátky do lesa, Lylwelin je následovala a Blueberry prohodil mým a Stormovým směrem, že si musí něco vyřídit a poté se vrátí.
Sledovala jsem ho, jak odchází a poté krátce stočila zrak ke staršímu vlkovi, „dobrá práce,“ špitla jsem k němu, přešlápla z tlapy na tlapu a sledovala všechno to bahno, co na mě ulpělo.
Pomalu jsem se rozešla k lesu, byla jsem unavená, mokrá a promrzlá. Chtěla jsem se na chvíli někam uklidit a prostě si jenom odpočinout.

//Borůvka

Všimla jsem si, že Wizku, která již byla gammou, vzala vlčata společně s Aranel trochu dál. Nepostřehla jsem, zda to je kvůli dešti, nebezpečí, nebo byla vlčata pouze znuděná, ale neřešila jsem to. Má práce byla nahánět stádo ze strany a to společně se Stormem, který řekl pár povzbudivých slov, že to zvládneme. Nuceně jsem se k němu usmála, protože jsem v tom byla stále nejistá, ale doufala jsem, že celá má role v tomhle lovu není tak moc velká a podstatná, aby hrozilo, že to zvořu. Navíc tu byl pořád on, který mohl při nejhorším situaci zachránit, ale doufala jsem, že to nebude třeba.
Vyběhla jsem za Stormem, držela jsem se těsně u něho, následně se i přikrčila k zemi, i když jsem byla o něco menší a nemusela jsem se tak úplně plazit, abych nebyla vidět. Plánovala jsem celkově běžet kousek za ním, abychom pokryli větší část a nehrozilo, že se stádo rozdělí nebo nás oběhne.
Koutkem oka jsem se ještě pokoušela sledovat, co dělají ostatní, jestli vše jde podle plánu a nic se nepokazilo. Viděla jsem pouz mihnout se Baghý a zlatou vlčici Lylwelin, ostatní byli mimo mé zorné pole.
Storm se přestal plazit a místo toho vyběhl. Následovala jsem ho pouze s krátkou mezerou, která byla tak akorát, aby mezi námi nikdo neproběhl, ale stejně tak ani nehrozilo, že by mi mohl vykopnout zuby.
Všimla jsem si, že jedno mládě leželo na zemi a Blueberry mu šel po krku. Jak jsem odlákala svou pozornost, klopýtla jsem, zpomalila a chvíli trvalo, než jsem opět nabrala tempo. Jedno mládě bylo tedy naše, ale Nori s Baghý běželi ještě pro dalšího, takže práce nebyla hotova.

Líně jsem se rozvalovala pod jedním z posledních slunečných dnů toho roku. Lehké a už ne tak hřející paprsky slunce pomalu zahřívaly černý kámen, na kterém jsem ležela, ale nebyl zrovna moc vyhřátý, spíš bych řekla, že mi bylo chladno, avšak stále to bylo asi nejlepší místo na ležení. Ležela jsem tam už docela dlouho, chvíli jsem i spala, ale neměla jsem se do jiné aktivity, byla jsem po jídle, než jsem tam došla, byla jsem si napít a nebylo ani nic jiného, co bych chtěla nebo potřebovala. Les okolo mě se kroutil a ohýbal pod náporem studeného podzimního větru a hlavně ten mi vadil v mém polehávání venku, u kterého jsem věděla, že si ho následující měsíce dostatečně neužiju, protože sníh zahalí celičké okolí a bude se dát ležet tak maximálně na kožešinách v jeskyni, pokud samozřejmě zbyde nějaká volná, což taky nebyla vždy jistota. Lehnu si k Rollovi, tomu to vadit nebude, zamyslela jsem se. Leč se jednalo o poměrně dost povrchní a arogantní myšlenku, byla to pravda, kterou si dokonce i něco, jako jsem já, uvědomoval.
Ledabyle jsem zvedla hlavu, slyšela jsem přibližující se kroky. Liška? pomyslela jsem si překvapeně, když jsem spatřila, jak se Rollo přibližuje s pohupujícím se zrzavým tělem ve své tlamě. „Laně jsem žádné neviděl, ale tahle potvora lovila na louce. Lovec se sice stal kořistí, ale co naděláme,“ zašklebil se, sotva co položil lišku na zem kousek od kamene, na kterém jsem stále ležela. „Lžeš, určitě si byl jenom líný hnát se za něčím jiným,“ provokovala jsem ho okamžitě. „lituju občas, že jsem se s tebou vůbec začal bavit,“ odsekl uraženě, ale bylo mi jasné, že to byl stejně sarkastický tón, který jsem použila já – ostatně on mě to učil. Lehnul si ke své kořisti, kterou si přitáhl trochu blíže a zuby zabořil do jejího břicha. Letmo jsem sledovala, jak pořádá svou kořist, ale většinu času jsem hleděla na stromy se zbarvenými listy, které při sebemenším větru padaly k zemi. „Léto je už fakt pryč, co?“ ozvalo se pode mnou, bohužel měl fakt pravdu.

Déšť neustával a s každou kapkou, která dopadla na mé tělo, mi přišlo, že se odplavuje veškerá moje nálada na to, abych cokoli dělala. Chtěla jsem lovit, poznat, jaké to je chytit něco společně s celou smečkou a hrdě to dotáhnout k úkrytu, ale okolo toho se dělo tolik věcí, že jsem nedokázala se pořádně soustředit. Stále se mi v hlavě honila otázka na to, kde je Lilith. Nedokázala jsem to vypudit z hlavy, stále jsem nad tím musela přemítat a strachovat se o to, že se jí něco strašného mohlo stát. Na území smečky nebyla, neodešla ani se mnou, když jsem hledala Taenarana takže musela být někde zcela jinde, ale kde? Dokáže se o sebe postarat, uklidňovala jsem se, ale nijak mi to nepomáhalo, stále jsem byla jako na trní a nedokázala se přenést přes to, že bych ji třeba už nikdy nemusela vidět.
Z myšlenek mě vytrhlo všemožné mluvení. Hlavně plán o tom, co vlastně budeme dělat. Lov vedla Baghý s tím druhým nepříjemným vlkem, ale mluvila převážně starší vlčice. Pozorně jsem poslouchala, co by se mělo dít a lehce jsem s sebou cukla, když jsem pochopila, co bude moje práce. Měla jsem být se Stormem být po boku stáda a hlídat, aby se nerozutekli někam dále. To přeci musím zvládnout, pomyslela jsem si s dlouhým výdechem.
Aranel měla být s Wizku a vlčaty, Blueberry se zlatou vlčicí Lylwelin na severu čekat na stádo a Baghý s Norim je naopak na ten sever právě poženou. Dobře... Dobře, říkala jsem si pro sebe a tyhle krátké myšlenky prokládala otázkou, kde je Lilith. Musím se soustředit, pokárala jsem se, rozhlédla se po ostatních a čekala. Blueberry ještě hovořil s Norim ohledně magií, ale to bylo tak nějak něco, co se mě netýkalo, protože moje magie byla neskutečně moc slabá. Poté jsem se pomalu vydala ke svému místu, čekala jsem i na Storma, abychom šli spolu a snažila se nesoustředit na děsem stažený žaludek, protože... tohle byla novinka.

//Borůvkáč

Společně s početnou skupinkou vlků jsem se pomaleji hnala trochu více na sever, kde ležela rozlehlá planina. Moc jsem toho neříkala, ale snažila jsem se rozhlížet po ostatních a snažila si zapamatovat, jak vypadají. Trochu mě znervózňovalo, že s náma šla i vlčata, ale měla je ostatně na starosti Wizku a ta se zdála, že je v tomhle mnohem lepší než já, protože... Taenaran byl ostatně stále fuč.
Blueberry udal, že Nori s Baghý mají lov na povel. Trochu jsem se ošila při zaznění jména tmavého vlka, protože mi jeho společnost neseděla a nechtěla jsem mu být zrovna na blízku. Hnědá vlčice byla lepší a doufala jsem, že ho při nejhorším i zkrotí, ale... moc jsem s tím nepočítala.
Blueberry se po chvíli vzdálil a směřoval někam k Wizku. Trochu jsem zvolnila krok, rozhlížela jsem se po ostatních a došlo mi, že skutečně chybí jenom Lilith a partner té zlaté vlčice. Netušila jsem, kde je Lilith konec a její nepřítomnost mě stále znervózňovala.
Okolo nás všude duněla bouřka. Rozhlížela jsem se okolo sebe a všimla si, že se Blueberry mírně přikrčil. Nejdříve jsem hledala důvod a poté si všimla stáda vysoké. Zpomalila jsem svůj krok a trochu se přikrčila k zemi, podobně, jako to udělal on. Ale co dál dělat jsem netušila, nebyla jsem žádný lovec.

V těle mi bublala stupňující se nervozita. Netušila jsem, jestli něco dalšího říct, jestli vůbec jsem měla něco říct a jestli si novou smečku budu hledat před zimou, nebo to nechám být a raději se budu mořit v další zimě, která by klidně mohla být poslední a jestli nějak zase dokážu přežít, najdu si nějakou jinu, kde nebudou vědět o mých přečinech.
Lehce se mi klepala zadní noha. Čekala jsem, co na to odpoví Blueberry, ale byla jsem poměrně překvapena, když v uvozovkách nad Taenaranem mávnul tlapou, že si poradí a není to moje chyba. Lehce jsem polkla, nervózně se podívala okolo sebe, protože jsem cítila, že se blíží ostatní a pouze jsem tiše přikývla. „Dobře,“ hlesla jsem s donuceným úsměvem, abych se nezdála tolik napjatá.
Po Blueberryho zavytí se pomalu slézala smečka. Kromě Aranel, Storma a Baghý, které jsem už znala, se připojil i ten tmavě hnědý vlk. Srst se mi zježila, jakmile jsem ho uviděla a ukročila jsem o několik kroků pryč. Nechtěla jsem být v jeho blízkosti. Kde je vůbec Lilith? zeptala jsem se nervózně. Přišla i vlčice, která se zdíla, jako kdyby byla pokrytá roztaveným zlatem. Všimla jsem si ji jenom okrajově, když předtím někam odcházela, ale toho druhého vlka s sebou neměla. Wizku však přivedla ještě dvě vlčata, která jsem neznala a lehce nad tím zastříhala ušima. Musí být těch dvou, napadlo mě.
Okolo byli snad všichni. Samozřejmě kromě vlčat, která byla někde poztrácená po světě a nejenom mojí vinou. Rozhlížela jsem se po všech, zatímco Blueberry říkal, co se bude dít. Wizku dostala na starosti vlčata, my ostatní jsme měli lovit a prakticky jsme měli nechat les na chvíli nehlídaný. Kde je ale ta Lilith? ptala jsem se sama sebe v duchu. „Asi můžeme,“ hlesla jsem. Rozhlédla jsem se ještě krátce po ostatních a následně se vydala za Blueberrym, který vyrazil tam, kde jsem posledně hledala Taenarana.

//Východní Galtavar

Cítila jsem se po tom prvním nevydařeném lovu docela unaveně, i když se nedalo říct, že bych toho udělala zrovna hodně, ale to drobné zranění nohy mě docela omezovalo a dlouho bolelo. Cirka tři dny jsem měla potíž na ni vůbec došlápnout, mámě se to vůbec nelíbilo a obviňovala Rolla za zády, že mi ublížil a není schopen ani dát pozor na mladší členy, i když jsem byla mladší jenom o pár měsíců, že to nebylo ani znát. Citlivě jsem se mámě snažila naznačit, že to nebyla jeho vina, protože jsem věděla, jak moc si všechno tohle brala k srdci, ale vůbec mě neposlouchala, nadále proklínala mého přítele a odmítala se se mnou o tom bavit, ale vlastně se odmítala se mnou bavit o čemkoli, jako tomu bylo posledních pár dní.
Celkem jsem byla ráda, že se mnou vlastně o ničem nechtěla mluvit, protože mi přišlo, že se tak cítím mnohem lépe a tak nějak ze mě opadává nervozita a jakási tíha ze zad, kterou jsem vždy cítila, když jsem s ní déle mluvila, nebo jenom byla poblíž. Častěji a častěji jsem se snažila být s Rollem nebo jeho sestrou, která měla sice na práci jiné věci, ale občas se utrhla, aby byla i s námi a třeba jenom tak ležela u potoka nebo se s námi šla projít.
Cestou k potoku, když mě noha už tolik nebolela, pokud jsem neběhala, jsem potkala Rolla, který se zrovna vracel. Čiperně se zasmál, že je fajn mě konečně vidět zase chodit a nemusím jenom spoléhat na to, že mi někdo přitáhne jídlo blíže a sledování, jak syčím bolestí při každém kroku, když jsem někam šla, začalo být to několika dnech už taky prý nudné. Civěla jsem na něho s otráveným výrazem, že si tu poznámku mohl odpustit, ale on se na oplátku jenom šklebil, že to nemyslel vážně. „Cejtíš se už teda líp, abychom to zkusili znova?“ zeptal se následně. „Co myslíš?“ odpověděla jsem se zazubením.