Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Pomalu a zhluboka jsem se nadechla, šílená vlčice byla už definitivně pryč, mohla jsem se uklidnit a jelikož jsme ani nikam v té chvíli nešli, posadila jsem se na zem, ocas obmotala okolo tlap a sledovala Lauru. Líbilo se mi, co měla na krku, ale jak jsem už zjistila, prostě to sem tam někdo najde, podobně jako Blueberry nebo třeba Wizku. A snad i Aranel něco takového měla. Neptala jsem se však na žádné přívěsky nebo jiné ozdoby, ale mluvilo se spíše o zimě, která byla skutečně jiná a mnohem horší než jakákoli jiná a o smečkách. „Vybrali jsme si špatný čas na opuštění domova,“ přikývla jsem souhlasně k Lauře. Žádná z nás to nemohla čekat. Mohli jsme sice čekat do jara, ale... já ostatně tohle všechno vyprovokovala a byla moje vina, že jsme šli v takový čas, kdy jsme nemohli vědět, co se stane. „Ale nějak jsme to... přečkali,“ vydechla jsem úlevně, i když jsem stále cítila, že nemám tělo správně obalené tukem a představa více jídla mi stále obracela žaludek vzhůru nohama, protože jsem nebyla schopná toho tolik do sebe nasoukat.
Laura přitakala s tím, že je beta, ale podobně jako Flora, ani ona neměla partnera, což mě přivádělo na myšlenku, že přeci jenom není pravidlem, že to musí být pár, ale prostě... to občas je, občas není. Přiznala se také k tomu, že když do smečky přišla, byla spíše nemehlem, které asi jenom tak na betu nesedělo, ale očividně se k tomu nějak dostala, což... mi mohlo dát menší naději, že i moje zbytečnost se třeba jednoho dne změní k něčemu. „A je vás ve smečce hodně?“ zajímalo mě. Ostatně... byli jsme sousedé.

Blueberry s mým prohlášením tak nějak souhlasil a navíc slovy, které jsem si já radši jenom myslela, protože jsem je o někom nechtěla říkat nahlas. Chvíli jsem se dívala jeho směrem, ale poté se můj zrak přesunul zpátky k béžové vlčici, protože ostatní nakonec odešli a byli jsme tam opět jenom ve třech, jak tomu bylo do chvíle, než se přihnala Wizku s její sestrou.
„Dobře,“ špitla jsem ještě s lehce skloněnou hlavou, i když jsem tak nějak tušila, že to asi nebylo dostatek, co jsem mohla říct a určitě si to zasloužilo více slov, ale tak nějak jsem se na ně nezmohla a netušila jsem, jak to zformulovat do srozumitelné věty. Ostatně... to mohlo počkat do jindy, jelikož tenhle fakt a vzpomínka se alespoň z mé hlavy jenom tak nevytratí. Vzhledem k vytí byl Bluberry také na odchodu s tím, že popřál Lauře krásný den a poté odešel. V té chvíli se má pozornost už zcela stočila k béžové vlčici, která se zajímala, jak dlouho pobývám ve smečce. „Nejsem tu dlouho,“ zakroutila jsem lehce hlavou, „přidala jsem se se svou přítelkyní, když začala ustupovat ta nejhorší zima,“ objasnila jsem, abych tomu všemu dala nějaké časové rozmezí.
Zajímala se, jestli mám ještě ve smečce nějaké postavení, ale byla jsem tu tak krátce, že to ani nemohlo být možné. „Ach, ne, jsem jenom kappa. Ale ty si říkala, že jsi beta, že?“ otázala jsem se na oplátku. Pamatovala jsem si jednu betu... Protože jich ostatně ve vlastní smečce více nebylo a byla sama, jelikož mnoho vlků ve smečce nebylo. „Jsi beta... s partnerem?“ zajímalo mě, i když to bylo... dosti vlezlé. Zajímalo mě však, jak je to jinde.

„Možná až moc odvážný,“ pronesla jsem nejistě. Odvaha mohla být dobrá, ale kolikrát mohla někoho zavést až tam, kde to začalo hraničit se šílenstvím a nevážení si vlastního života, který vystavoval zbytečnému risku, který se nemusel vydařit. A život se jenom tak nevrátí, je jenom jeden.
Okolí se pomalu začalo zaplavovat vlky, až jsem se cítila špatně z toho, že jediná, kdo chyběla, byla Lilith. Ostatně já mohla za to, že jsme ve smečce a nakonec to byla ona, kdo byla mimo dění, ač jsem si v té chvíli přála spíše to, abych byla někde s ní dál od toho, co se dělo. Pokud jsem nepočítala Kaleo, nepotkala jsem mnoho vlků, kteří by se do všeho vrhali tolik po hlavě a byli tak... otevření cizincům, jako se právě předvedla ta Ayshi, se kterou přišla Wizku.
Její přílet a jakási, řekněme náklonnost, ke mně ale způsobila to, že kdybych mohla, vylezla bych na nejbližší strom a slezla až s podzimním listím, ale na stromy jsem lézt neuměla, takže jsem se místo toho jen skoro vydrápala na záda alfy, ale naštěstí ani to nepřišlo a pouze jsem se pokoušela vpít do jeho srsti a zároveň ho nepřevrhnout na stranu. Tělo jsem měla v křeči, protože jsem netušila, čím jsem si zrovna já vysloužila takové živé přivítání, když ostatní pouze pozdravila.
Až v té chvíli, kdy Blueberry řekl, že je všechno v pořádku a přes srst mi přejel jeho ocas, který mne uvedl do reality a faktu, co jsem skutečně provedla. Ztuhla jsem, zrak jsem pomalu překotila k Blueberrymu, abych se ujistila, že se za ten nemilý a nečekaný... hrubý dotek nezlobí a pomalu se překotila na nohy, abych mohla alespoň o krok ustoupit do strany s poníženě sklopenýma ušima. „Děkuji,“ špitla jsem jenom v reakci, když vlčici požádal, aby se uklidnila. Ta chtěla, abychom s nimi vyrazili k tůni, kam se následně i se svojí sestrou vydala a mně přišlo, že mi spadl ze srdce obrovský kámen, který by byl schopný mě stáhnout do hloubky jezera, kdybych do něho v té chvíli vlezla.
Laura se z návštěvy vlčice zdála více nadšená, ale obecně to i vypadalo, že je někdo, kdo se trápí věcmi méně než já. Zeptala se, zda s ní půjdu do Asgaaru, případně to odložíme na později, ale než jsem odpověděla, k uším se mi doneslo vytí někde z lesa. Pootočila jsem hlavu mezi stromy, následně hlavu otočila k Blueberrymu a teprve poté k Lauře. Bylo mi tak nějak jasné, že v téhle chvíli už Blueberry už vůbec nebude moct jít s námi. Bohužel. „Proč ne. Pokud to není problém,“ pronesla jsem ještě trochu rozhozená z toho všeho.

„Říkali to o něm a... hodně rychle se to potvrdilo,“ odpověděla jsem Lauře s výdechem, ale zároveň i s nepatrným úsměvem. Ani jsem nejdříve netušila, že jde Taenaran se mnou, dokud se okolo nepřehnal jako velká voda a nezačal rýt do obrovského slimáka. A poté se stejně jako velká voda zase vrátila do lesa, jako by se nechumelilo a někam si zmizel a vypadalo to, že o něm snad nikdo neměl pořádně přehled, kde se zrovna nachází. „Určitě to tak velký problém nebude, pokud budou někde v blízkém okolí,“ přitakala jsem nejistě. Tohle jsem odhodlaně říct nemohla, protože já jsem byla ta, která víc jak rok prvního života prožila tak, že jsem musela být v blízkosti matky a jakékoli vzdálení bylo vlastně nepřijatelné a za křik, který následoval, to nestálo.
Nenápadně jsem se alespoň mentálně přesunula do ústraní, když se začala řešit jedna ta vlčice, kterou jsem neznala a soudě dle toho, jak se o ní mluvilo, ani jsem nechtěla ji poznat, protože jsem očekávala, že by to dopadlo... špatně. Ne pro ni, ale pouze pro mě, protože podle jejího popisu, bych asi neušila, jak se vůči ní chovat. Blueberry se navíc chtěl také podívat do Asgaaru, což ale nebylo možné, jestli Storm stále spal a nevěděl, že by měl smečku na starost, tedy návštěva byla odložena, což mě trochu zklamalo, ale Laura souhlasila s tím, že se na chvíli zdrží, protože to očividně také nebyl problém. Lehce jsem pohodila koncem ocasu, alespoň ona se mohla zdržet. Ale kde je Lilith? došlo mi rázem. Pootočila jsem hlavou do strany, lehce jsem přimhouřila oči a doufala, že je stále s Wizku, protože... jsem nechtěla, aby byla sama. Byla s ostatními... Viděla jsem ji tam, uvědomila jsem si. Určitě tam byla.
Hlavu jsem zase vrátila k Blueberrymu. Lehce jsem střihla ušima a pousmála se, netušila jsem, co jiného bych měla odpovědět, protože jsem si tím stále nebyla jistá.
Poměrně klidnou atmosféru narušil zvuk praskání větviček. Zdálo se, že je to více vlků, ale ani by mě nenapadlo, že minimálně jedna ze dvou vlčic se přižene jako velká voda a začne pobíhat okolo. Následovala ji Wizku, ale můj zrak byl zcela upoután na vlčici, která nejdříve přiskočila s pozdravem k Blueberrymu, následně k Lauře a poté ke mně, avšak její reakce ke mně byla ostatně větší a olízla mi rovnou tvář. Nebyla jsem zvyklá na jakékoli projevy a už vůbec ne od cizích, takže moje reakce bylo akorát tak zděšené vyskočení na nohy a rychlé přešlapování do strany až do chvíle, než jsem narazila na Blueberryho, kdy mé tělo kompletně ztuhlo ihned z několika důvodů a ten, že jsem narazila do alfy, byl ten nejmenší, který mě trápil. Tělo mi ztuhlo, zůstala jsem stát natisklá na Blueberrym a s lehkým třesem sledovala vlčici, která mě našla. Proč mě hledala? V pozadí jsem slyšela Wizku, která řekla, aby mě nerozbila, ale na to už bylo pozdě.

Přišlo mi nepochopitelné, že by bylo tolik ztracených vlčat, protože očividně i zde byla pouze ta, která neměla pravé rodiče a byli tak pouze nalezenci. A poté Laura přidala ještě jejich Lilac (//řekla to jméno, že jo? :D), kterou si vzala pod svá ochranná křídla. „Asi byla s Taenaranem,“ zamumlala jsem zamyšleně. Když jsem se vracela, cítila jsem další vlče někde poblíž něho, což mohla být právě ona, „a on je trochu... výletník,“ dodala jsem. Nebo minimálně mu bylo jedno, kde je, s kým je a jestli se vrátí s tím vlkem nebo bez něho. Nebo mu to bylo jedno vůči mně. Tiše jsem si nad tím faktem povzdechla, ale byl zpět, což bylo... pozitivní.
Sledovala jsem Blueberryho, jakým způsobem mluví s Laurou a občas jenom pohledem těkla k vlčici, se kterou začal řešit fakt, že nějaká jejich členka se tady očividně hádala s vlčetem. Nechápavě jsem naklonila hlavu do strany, kdo měl potřebu se hádat s vlčetem? Nějak mi to nesedělo, ale jestli se tak skutečně stalo, nedokázala jsem tu vlčici považovat za zrovna.. vyspělou. A to jsem ji neznala. A podle toho, co říkala Laura s Blueberrym, na se nezdálo, že by nějak vyspělá a zodpovědná zrovna byla.
Lauře bylo nabídnuto, aby se zdržela, přičemž řekla, že... mi nabídla, abych se podívala do jejich smečky. Přeřekla se, pomyslela jsem si. Dělo se to. Nebyla jsem normální. Bylo na mně něco jiného. Věděla jsem to. Chápala jsem to. Bolelo mě to. Krátce jsem zahanbeně sklopila zrak. Chtěla jsem normálnost, ale ta mi nebyla dopřána.
Hlavu jsem zvedla vlastně až ve chvíli, kdy na mě promluvil Blueberry. Střihla jsem ušima, na krátko otevřela tlamu a netušila, co bych měla říct. Nakonec jsem se jenom usmála a krátce řekla: „Určitě. Vypadá to, že je docela zodpovědný a umí se o sebe postarat sám. Spíš jsem tam byla jenom navíc.“

Kdybych si mohla vybrat nějaké místo, kde bych chtěla strávit zbytek svého života, nejspíše bych si vybrala takové, kde svítí slunce jenom dostatečně tak, aby vlk uznal, že je teplo, ale netrpěl ve vedru. K tomu by tam ale musel foukat i jemný vánek a muselo by to být místo, kde by byl stín a zároveň by poblíž musela být i voda, která by obstarávala vláhu pro hrdla i srst, když by se vlk chtěl namočit. Ke svojí smůle jsem ještě žádné takové dokonalé místo nenašla a to i přesto, že jako malá jsem prošla hodně míst, kde jsem si nikdy nezastavila na dlouhou dobu, protože matka říkala, že se nesmíme zastavit, jestli nechceme, aby nás nenašli zlí vlci. Kráčeli jsme tak od místa k místu, nikdy jsme se neohlíželi a nevraceli, ale také jsme nikdy na ty zlé vlky nenarazili, pouze na pár cizinců, kteří se zajímali, kam jdeme, ale matka jim nikdy neodpovídala a pouze šla dál, protože se s nimi nechtěla bavit. Kéž bych pochopila, proč se rozhodla, že nikomu na světě nebude věřit.
Když jsme však potkali tu jednu specifickou vlčici, kdy moje tlama nedokázala být ticho a chtěla jsem se přidat ke smečce, matka kupodivu nic moc nenamítala a přidala se k nim, což znamenalo, že zase tolik nechtěla jenom nekonečně chodit a hledat dokonalé místo, které neexistovalo. Kdybych tu tlamu navíc neotevřela, nejspíše bych doteď byla někde na cestě kdo ví kde s matkou, neznala Jayce, Rolla a hlavně Lilith a nebyla bych tam, kde jsem. Koho život by se však nějak víc změnil, kdyby mě neznal, povzdechla jsem si tiše, když jsem nad tím přemýšlela. Kamarádi to mohli být možná tak pro mě, ale těžko říct, za co mě považovali oni sami.

Naklonila jsem hlavu lehce do strany. To, co říkala Laura, bylo zajímavé a znělo do dost neobvykle, ale pokud bylo možné, že to takhle funguje, proč ne? Nijak to ale nepomohlo tomu, že jsem byla o okolí zase tak trochu víc zmatenější, až jsem netušila, jak seřadit situace s houbama, obřím slimákem a faktem, že smečky prostě mohou být propojené, ale furt se považovat za dvě a... jak moc jsou na sobě závislé? zamyslela jsem se. Třeba mi to později dojde.
Bylo mi ale také nabídnuto, jestli se nechci podívat do vedlejší smečky. Lehce jsem střihla ušima, narovnala se v zádech a instinktivně se rozhlédla okolo sebe, jako kdybych hledala někoho, kdo by mi snad dovolil, že mohu jít podívat se o území vedle. A to jsem byla dospělá. A plánovala jsem jít na území smečky s někým, kdo z toho místa byl. Nikoho jsem okolo sebe neviděla, takže moje hledání nějakého svolení bylo marné. Vrátila jsem hlavu k Lauře a s lehkým přikývnutím řekla: „Kdybych mohla, ráda bych se podívala.“ Zajímalo mě, jak to vypadá jinde a jestli to skutečně bylo hned vedle, nemohlo nijak vadit, že se tam na chvíli zdržím, ač úplně zazdívám Lilith, polkla jsem sklesle.
Logicky mě napadlo, že vlče, které bylo u nás, bylo Laury, ale ta mi to vyvrátila a ukázalo se, že to je podobně ztracené vlče, jako byl u nás Taenaran nebo ta malá hnědá... Tati? „To je hezké,“ zamumlala jsem slabě. I když to znamenalo, že se jednalo o další vlče, které nemělo rodinu.
Než jsme se dostali vůbec k tomu, že bychom šli na jejich území, přišel Blueberry. Slyšela jsem ho pouze přicházet a pouze k němu lehce pootočila hlavu a o krok ustoupila do strany, jako bych se snad v tom velkém lese snažila udělat ještě trochu místa tím, že se uklidím. Pouze jsem lehce přikývla, hovor nebyl už ostatně mezi mnou a Laurou, ale mezi jí a Blueberrym. Přešla jsem tak jenom do role posluchače, to mi ostatně taky kolikrát stačilo.

Bolo to teplé letné ráno, kedy nešlo čokoľvek robit. Vlk chcel len ležať v jaskyni, kde bol alespon trochu chládok, ale kedže tam tam boli všetci, nebolo to najlepší miesto pre niekoho, kdo chcel byť chvíľu sám bez toho, aby bol všetkými obťažovaný.
Skoro ráno som vstala, bola som smadná a chcela som tak ísť k potoku, ktorý ležal neďaleko jaskyne. Napadlo ma, že by som si u neho mohla aj lahnúť a prečkat tam to teplo, ktoré mi zrovna nevyhovovalo. Mala som radšej podzim, keď padalio listie a fúkal studený vietro, zatiaľ čo bolo stále teplo. A tiež som mala rad tie farby okolia, najradšej som mala rada tú červenú, ktorá bola na liestoch. Nemala som ale rada, keď bola sýta a žiarivá, ako mali niektorí vlci oči, ale musela byť viac do hneda.
Přemýšľala som nad barvami a nevšimla som si, že som už pri potoku, kde sa v jeho mělké (//no idea :D) vode váľala Joye a jej brator bol ihned vedľa v tráve. Ani som si nevšimla, že neboli v jaskyni, keď som odchádzala, bola som však rada, že tam sú. Joyce mrskla ocasom, akonáhle si ma všimla a Rollo len zamručal pozdrav. Jej bratra som ešte moc nepoznala, ale Joyce bola milá a zábavná. Posadila som sa vedľa potoka a počúvala ich rozhovor. Boli to prví vlci mojho veku, ktoré som poznala, takže som bola ráda, že tu boli. „A čo ty, Makadi?“ ozval sa Rollo s otázkou. Pomaly som k nemu otočila hlavu a ticho odpovedala: „Já mám radšej podzim ako lto.“ Kedže tiež hovorili o teplom dni.

Jemně jsem zakroutila hlavou, i když jsem se za to trochu styděla. Neznala jsem okolí. věděla jsem, kde je moře, řeka, znala jsem tenhle les a věděla jsem, že tady na druhé straně jsou kopce, kde jsem si myslela, že vypustím duši, když jsem přes ně po zimě přecházela. Ale... výsledkem toho bylo, že jsem se ocitla zde a byla spokojená. Laura mi však ujasnila, že je z vedlejší smečky, která sousedí se zdejším lesem, což mi přišlo poměrně zajímavé, protože jsem nikdy neviděla, že by dvě smečky byly tak blízko sebe. Mohlo to jednoduše zavánět spory. „Ah,“ hlesla jsem s mírným přikývnutím. Instinktivně jsem se podívala směrem, kterým jsem tipovala, že tedy Laura přišla, ale viděla jsem pouze naše lesy, naši zem a naše borůvčí.
Pomalu jsem se posadila na zem. Uznala jsem, že Laura nepatří mezi nebezpečné vlky a její důvod návštěvy se nezdál nijak podlý, pokud nebyla nějakou mistryní přetvářky, ale to jsem si nechtěla připouštět a raději jsem doufala, že je takovou, jakou se jeví. Jemně jsem na její otázku zakroutila hlavou. Moc jsem toho o okolí skutečně nevěděla. Pozorně jsem však poslouchala, nastražila jsem uši, hlavu lehce naklonila do strany a sem tam se lehce zamračila, protože mi to z počátku moc nesedělo. „Takže... Kdybych šla na vaše území, tak tam teoreticky nejsem jako vetřelec, ale pouze jako... návštěvník?“ zeptala jsem se, abych se ujistila, jestli jsem to skutečně pochopila.
Laura se však zajímala o Blueberryho, kterého měla potkat, ale nebyla jsem si jistá, jestli měl čas. Viděla jsem ho s ostatními, ale zdálo se, že něco řešil s Aranel. Laura také ale dodala, že tu měla vlče, což mohlo být to, které zmínil Blueberry. „Blueberry je s ostatními, ale nevím, jak je na tom časově, před chvílí jsem se od nich odpojila,“ odpověděla jsem. Jestli navíc cítil na území někoho cizího, teoreticky by se měl objevit, jestli navíc tuhle vlčici ještě neznal. Na poslední slova Laury jsem se lehce usmála. „Takže to vlče, co se tu objevilo, je tvé?“ zajímala jsem se.

Vlčice přede mnou byla poměrně menším stvořením s převážně béžovou barvou a na krku měla lesklý kroužek na zeleném šátku, který se trochu podobal tomu, co měl Blueberry na nohou, ač ten k tomu už neměl žádnou další ozdobu. Jemně jsem natočila hlavu lehce do strany, vlčici si prohlédla a zhluboka se nadechla, abych se uklidnila a soustředila se na to, co se vlastně děje. Nevypadala moc jako tulačka, ale těžko vlastně říct, jak rozpoznat tuláka od smečkového vlka. Co by ale vlk ze smečky dělal na území cizí smečky? Jenom pár sekund jsem nad tím přemýšlela, než mě překvapilo, jak energicky mě vlčice pozdravila.
Lehce jsem pootevřela tlamu, když pronesla, že to tu máme hezké. Pořád jsem se moc v okolí necítila jako doma, byla jsem zde ostatně jenom krátce, ale... patřila jsem tam. „Děkuji,“ hlesla jsem s nejistým úsměvem. Okolí bylo skutečně hezké, i když jsem ještě neměla moc času se rozhlédnout po okolí. Ale už jsem věděla, kde je voda, chybělo mi najít úkryt.
Představila se jako Laura a potvrdila moji domněnku, že je ze smečky. Sice jsem netušila, kde ta smečka je a z jakého důvodu byla tedy na území jiné, ale to byla otázka, která měla přijít až za chvíli. „Já jsem Makadi... A jsem tu poměrně nová v okolí,“ zamumlala jsem druhou část, čímž jsem tak nějak úplně mimo a nepochopitelně naznačila, že nemám tušení, kde leží území, které se nazývá Asgaarem.
Tiše jsem polkla, nadechla se a trochu nesměle se zeptala: „Můžu vědět, proč jsi na území jiné smečky?“ S tímhle postojem není možný být ochráncem, povzdechla jsem si zoufale.

Chtělo se mi neskutečně moc stát, ale sotva jsem si lehla a zavřela oči, nemohla jsem vypudit všechny myšlenky, které mi nedovolovaly spát, takže jsem ve výsledku pouze ležela na zemi se zavřenýma očima, poslouchala okolí a urputně doufala, že vážně usnu. Ale prostě to nešlo. S tichým povzdechem jsem otevřela oči. Rozhlédla jsem se okolo sebe, sledovala vlky okolo a jenom okrajově vnímala jejich rozhovory. Konečně jsem také viděla to malé hnědé vlče, které bylo u Aranel.
Pomalu jsem se zvedla ze země. Kosti a svaly jsem mělo jako z kamene, bylo neskutečně těžké je nést a vůbec se udržet na nohou, ale měla jsem žízeň, potřebovala jsem se napít a potřebovala jsem najít nějaké klidnější místo, kde bych si mohla lehnout a vyspat se. Lehce jsem se oklepala, furt jsem měla pocit, že mám v srsti ten nechutný sliz, který mi lepil srst, i když jsem věděla, že jsem si dala dost záležet na tom, abych to všechno ze srsti vydrhla.
„Půjdu se napít,“ hlesla jsem do éteru. Bylo to zejména myšleno hlavně k Lilith, kterou jsem taky viděla po několika dnech, což se už strašně dlouho nestalo. Pomalu jsem vstala, nohy mě docela bolely ještě od pokousání slimáky, ale bylo to už trochu lepší.
Vydala jsem se pomalu lesem po pachu vody. Věděla jsem, že tam někde jsou tůně, stačilo je pouze najít. Trvalo mi vodní zdroj najít jenom chvíli, nebyl zase tak daleko, ale s mou rychlostí chůze se to zdálo jako nekonečná cesta. Pila jsem hltavě, hodně a hrdlo se mi stahovalo studenou vodou, ale bylo to neskutečně ulevující.
Dlouze jsem poté vydechla, rozhlédla jsem se po okolí, chtěla se vrátit za ostatními, ale k uším se mi doslechlo zavytí. Lehce jsem střihla ušima, rozhlédla se okolo sebe a udělala jeden krok. Poté jsem se zasekla. Mohla jsem tam jít? Můžu? zajímala jsem se. Teoreticky ano. Ale neměla jsem žádnou pravomoc a funkci, takže to bylo svým způsobem zbytečné. Jemně jsem polkla, co strašného se mohlo stát?
Pomalu jsem vykročila za hlasem, který se ozýval lesem. Nebyla jsem si tím moc jistá, ale vždycky se mi líbila ta pozice toho, kdo měl hlídat a kontrolovat okolí. Možná to bylo tím, že jsem si na tu práci zvykla díky Rollovi, ale možná mě to prostě bavilo, kdo ví.
Cesta mi dlouho netrvala, ale sotva se mezi stromy objevila béžová vlčice s černým pruhem přes celé tělo, znejistila jsem. Jemně jsem polkla, ale přesto jsem udělala ještě pár kroků blíže. „Já... zdravím,“ hlesla jsem nejistě.

Vyrazila jsem na popud ostatních na menší procházku okolo hranic, protože bylo řečeno, že by bylo dobré, aby někdo zkontroloval severní část lesa a já patřila mezi ty, kteří neměli v teplém brzkém letním dni co na práci, takže jsem do toho byla uvrtána. Vyšla jsem nejdříve rychlejším krokem, ale ve chvíli, kdy jsem byla už dál od ostatních a mimo jejich loudivé zraky, zpomalila jsem, rozhlížela se po okolí a hlavně se věnovala svým zmateným myšlenkám, která mi do hlavy vehnal Rollo. Věděla jsem, že lže, nebo si ze mě minimálně utahuje a vkládá mi do hlavy hlouposti, aby mě rozrušil, ale mluvil tak vážně a zlobil se, že mi to nahánělo hrůzu. Vadilo mi na tom všem nejvíc, jak moc na to všechno upozorňoval a snažil se mě přesvědčit o skutečnosti, i když hodně rychle zjistil, že mi celé to téma je neskutečně nepříjemné a nevím, jak na tom reagovat. Ve výsledku to dopadlo tak, že jsem se mu akorát pokoušela vyhýbat, nevnímat ho, zcela jsem ignorovala jeho existenci a raději jsem chodila i na obchůzky hranic sama místo toho, abych šla s ním, protože tohle byla vždycky práce nás dvou.
Vylezla jsem z lesa, svítilo slunce, bylo poměrně dost teplo, proto jsem krátce zvedla hlavu, abych slunce nasála plnými doušky a přitom vnímala všechny zvuky a pachy v okolí. Všechno se zdálo normální, vůně borovic a jiných stromů, v dálce vůně řeky, pachy smečky a... jednoho cizince. Vidina nevítaného hosta se mi nelíbila, ale už jsem tam byla, měla jsem za povinnost se alespoň podívat o co jde. Vůbec se mi do toho nechtělo, ale vyrazila jsem pomalými kroky po pachu cizince, pozorně sledovala okolí, ale netušila jsem, co vůbec budu dělat, pokud na cizince narazím a on projeví jakoukoli známku agrese. Ve chvíli, co jsem však toho cizáka spatřila, jsem se uklidnila. Vlčice, pomyslela jsem si, ale to jsem ještě ani netušila, jaký místo ten cizinec zaujme v mém srdci.

//Já děkuji moc za akci a i odměnu a... Fuj T_T Objetí slimákem mě bude děsit ve snech, ale zamlouvala se mi rychlost, která se rapidně zvýšila od mé poslední herní akce ^^

//Mahtaë

Jako by mi ze hřbetu spadla neskutečná zátěž, sotva jsem všema tlapama vstoupila do lesa. Nebyla jsem v něm dlouho, vůbec jsem vlastně okolí neznala a byla jsem nováčkem, který moc sotva to místo zatím nazývat domovem, ale bylo to zároveň jediné místo, kam jsem se mohla vrátit a kam jsem se hlavně chtěla vrátit. Zhluboka jsem se po prvních krocích nadechla, cítila jsem pachy a hlavně i ten Taenaranův, takže do smečky dorazil. Došlo mi však, že je dost svéhlavý a je asi k ničemu mu cokoli říkat, což bylo vidět už předtím, když jsem byla s Blueberrym, takže jsem ani nemířila za ním. Byl doma, to bylo podstatné a já si mohla jít po svých. Cítila jsem totiž v okolí i Lilith, u které jsem tušila, že mi nebude věřit, co se mi stalo, protože já se přeci jenom těmhle věcem vyhýbala jak jenom jsem mohla. Ale tentokrát to nevyšlo, povzdechla jsem si, zastavila se a musela se rozhlídnout, jestli na sobě ještě někde nemám ten nechutný sliz, na jehož vzpomínku se mi okamžitě zvedal žaludech. Tlapy jsem navíc měla pokousané od těch malých slimáků a chození mě docela už bolelo.
Šla jsem po pachů vlků, bylo jich docela dost, Kromě Lilith jsem cítila i Wizku, Aranel a vlastně každého, koho jsem už potkala, plus jeden další pach, který jsem neznala. Muselo to být jedno z těch vlčat, protože nikdo jiný mi na seznámení už nezbýval.
Po krátké cestě jsem už i vlky viděla, ale mým nohou to přišlo jako několik hodin. Pouze jsem krátce po všech střelila pohledem a zamumlala tichý pozdrav, který mohl být snadno přehlídnutelný. Všichni byli ještě u kance, kterého předtím přitáhla Aranel se Stormem. Pomalu jsem se zastavila, dlouze vydechla a nakonec to i všechno vzala a lehla si na zem s krátkým pohledem na Lilith. Někteří spali, ale většina vlků byla vzhůru. Já chtěla patřit k těm spícím.

//Kamenná pláž


Kmitala jsem směrem, kterým jsem se dostala k té kamenné pláži a zároveň jsem pronásledovala vlče, které mělo rapidní náskok. Byla jsem navíc unavená, docela už hladová a to mi nijak nepomáhalo v tom, abych se co nejrychleji vrátila odkud jsem přišla.
Všechno navíc stížila přítomnost řeky, přes kterou se muselo dostat vlče, ale jelikož nikde nestepoval zoufalý, že se přes ni nedostane, musel být už dávno na druhé straně. Potřebuju umýt ten sliz, pomyslela jsem si. Vlastně bylo dobré, že tam ta řeka byla. Nemusela jsem nad tím ani dlouho přemýšlet, prostě jsem do ni vlezla, i když byla celkem studená a na břehu jsem se pokusila ze sebe dostat co nejvíce slizu. Snažila jsem se o to, aby na mě nezůstala ani kapka té nechutné tekutiny, kterou jsem už nikdy nechtěla vidět.
Přeplavat následně řeku nebylo zrovna jednoduché, ale poháněla mě vůle dostat se zpátky do lesa, kde si budu moct odpočinout a... uklidnit se. Protože to, co se v okolí dělo, se mi ani trochu nelíbilo.
Na druhé straně řeky jsem moc neodpočívala, pouze jsem se trochu vydýchala, zkontrolovala srst a běžela poklusem dál.

//Borůvkový les