Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Věděla jsem, že to není dobrý nápad, ale stejně tak nebyl dobrý nápad stát na místě, kde je bezpečno a prostě čekat, kdo se objeví. Jestli se někdo objeví, polkla jsem přidušeně. Představa, že by půlka lesa lehla popelem a společně s tím i ostatní... Nechtělo se mi na to myslet, protože stačila i minimální představa v mé hlavě, aby se mi z toho znechucením a strachem svraštil žaludek. „Ale nemůžeme tu jenom tak zůstat,“ zamumlala jsem do země. Měla pravdu, ale nechtěla jsem, aby ji měla. A taky jsem nechtěla, aby to všechno byla nakonec pravda. Pořád jsem čekala, že se nějak z toho snu probudím.
Jenže Taenaran me pouze přesvědčoval v tom, že se to skutečně stalo. O Naomi jsem pouze slyšela, ale nikdy ji neviděla. A také jsem slyšela o Smrti a... jestli zapálila náš les, může zapalovat klidně i jiné smečky, polkla jsem. Rázem mi přišlo, že okolí není tak bezpečné, jak se zdálo. „A co ostatní? Co Blueberry, Aranel a další?“ tahala jsem z vlčete. Nemuseli být mrtví, ale ranění třeba ano.
Chtěla jsem namítat, že přeci nemůže jít v tomhle stavu lovit, natož sám, ale Lilith mě předehnala. Překvapeně jsem s sebou cukla a sledovala ji. Nic jsem neříkala, pouze jsem lehce přikývla a sledovala, jak se k nám blíží Blueberry. Který možná mohl být zdravý na těle, ale nezdálo se, že je vůbec v pořádku v jiných ohledech. Smutně jsem sklopila uši a sledovala ho. „Byli jsme až tady, oheň sem nedosáhl a nevšimli jsme si ho včas,“ objasnila jsem a nevěděla, jestli to spíš říkám jako ujištění, že jsme v pořádku, nebo jako zahanbení, že jsme nic neudělali. „Tohle by asi mělo náležet jejím blízkým,“ zamumlala jsem tiše. Přišlo mi nevhodné, abychom se mísili k někomu, koho jsme neznali. Byli jsme tu krátce a ona mnohem déle. Ani nás nikdy neviděla. Pevně jsem stiskla zuby. Předtím jsem chtěla s Blueberrym mluvit, ale rázem mi to všechno přišlo kompletně zbytečné, protože svět se více pohnul a můj důvod byl kompletně nepotřebný a později už zadupaný časem.

Seděla jsem u vchodu do smečkové jeskyně, ale přišlo mi, že se ve skutečnosti nacházím někde uprostřed pustiny, kde není nikdo jiný kromě mě. Společnost totiž byla kdo ví kde, nikdo se v okolí nenacházel, někteří byli na lovu, jiní někde dál na území smečky, ale vůbec nikdo nebyl u jeskyně, kde vždy někdo byl. Snad mi i chvíli připadalo, že se všichni raději vzdálili, aby tam nemuseli být se mnou samotní, ale to musela být hloupost, přeci jenom jsem nesmrděla a ani nebyla vůči všem protivná nebo zlá, tak jsem jim tolik na nervy nemohla lézt. Sice se mohlo stát cokoli a přeci jenom můj tělesný zápach někoho trápit mohl, ale já nic necítila a pevně jsem věřila tomu, že to tak není a prostě se jenom sešla všechna náhoda a všichni se někam na chvíli vzdálili, což znamená, že bych já měla zůstat na místě, aby bylo jasné, že tohle okolí přeci jenom patří nějaké smečce.
Škytla jsem nudnou, mohla jsem si myslet cokoli o tom, že chráním okolí a jsem snad přínosným členem, ale to nijak nezahnalo nudu, která okolo panovala. Splín mě doháněl skoro ze všech stran, proto jsem si pomalu lehla na zem, užívala si, že kámen pod mým tělem je poměrně chladivý a přitom jsem se dívala okolo sebe, jako bych snad uprostřed lesa očekávala nezvané hosty, se kterými bude třeba se vypořádat. Snad bych jednoho dne mohla mít i tuhle funkci oficiálně, napadlo mě, ale těžko jsem mohla očekávat, že někdo mých kvalit by tuhle funkci mohl zastávat. Slabá, strašpytel, nedokáže zvýšit hlas – s takovými vlastnostmi jsem se přeci nemohla ucházet o to, abych byla ochráncem. Stejnak už ochránce máme, Rolla, takže bych mu v tom akorát překážela, ale možná bych mohla být někým jiným. přemýšlela jsem i nadále. Stačilo jenom přijít na to, čím bych mohla být.

Lilith si stála za tím, že kdyby Norimu něco chybělo, určitě by vypadal lépe. Ač mi ten vlk zrovna nesedl a nechtělo se mi s ním přijít znova do křížku a vidět ho, nebyla jsem zastánce toho, aby přišel o nějaký ucho nebo něco dalšího. „Já osobně mám raději vlky, co mají všechno,“ podotkla jsem. A navíc se mi v hlavě představa vlka, kterému chybí jedno ucho, vůbec nelíbila a vlastně mi přišla i krapet komická.
Měla jsem pocit, že čím více mě někdo nutí do jídla, tím menší chuť naopak mám, ale Lilith nakonec nechala toho, aby mě nutila. Ulevilo se mi a souhlasně jsem přikývla na její prosbu, jestli se pak najím. Určitě jsem neplánovala hladovět, chtěla jsem se najíst, jenom jsem potřebovala... klid. A nebýt do toho nucena. A teď jsem zrovna do toho nucena byla a nebyla jsem zrovna dvakrát v klidu, aby mi žaludek dovolil cokoli pozřít. A ten klid ani nemohl logicky přijít...
Viděli jsme plameny, ale ty nakrátko ustaly. Avšak ten zápach a tíživý pocit v žaludku přetrvával. Chtěla jsem tam jít, abych věděla, co se děje, ale Lilith to odmítala. Nejistě jsem se k ní ohlédla, když něco zadrmolila a nestačila jsem si nevšimnout, v jak silné křeči byla. A přesto jsem to byla já, kdo by ten větší strach. „Lilith,“ vydechla jsem nejistě, udělala malý krok jejím směrem a přemýšlela, jak ji ukonejšit. „Ty plameny tam už nejsou, ale... musíme zjistit, co se stalo,“ lehce jsem do ní dloubla, ale byla úplně křečovitá.
Do toho všeho se tam přihnal Taenaran. A vypadal, že je... nijak rozhozený tím, co se stalo. Trhla jsem tělem směrem k němu a naklonila hlavu do strany. Chtěla jsem se ho zeptat, co se děje, ale než jsem se stačila nadechnout, začal mluvit. Uši jsem sklopila vzad, trhla pohledem k Lilith a poté zpátky k vlčeti, které si z ničeho nic nedělalo. „Počkej, počkej – co se stalo?“ nechápala jsem. „Kdo zemřel? Co je s lesem?“ koktala jsem. Blueberry? Aranel nebo Wizku? V hlavě mi slabě rezonovala jména, ale... les stál. minimálně na naší straně. A Taenaran tu byl také, takže to nemohlo být tak strašné, ne?

Bylo mi z toho počasí neskutečně špatně, žaludek jsem měla stažený, že i lískový oříšek byl proti němu obrovský, hůř se mi dýchalo a připadalo mi, že mi i pomaleji tluče srdce a krev v těle mi proudí mnohonásobně pomaleji. Bouřka byla silnější než kterákoli jiná, kterou jsem si za svůj život pamatovala, zem duněla pod všemi těmi hromy, blesky na krátké sekundy vždy ozářily celé okolí, které se zdálo, že je ozářeno ihned několika chladnými slunci. Blýskalo se tak často, že většina té noci se spíše zdála jako druhý děsivý den, kdy jsem nemohla vylézt z úkrytu a ani jsem nechtěla. Bála jsem se, přestože jsem zažila už mnoho bouřek, ale tahle mi přišla jiná, byla mnohem děsivější a připadalo mi, že nikdy neskončí. Byla jsem v té jeskyni s ostatními, spali okolo, ale ani jeden z nich to nevnímal a pokud ano, tvářili se, že tomu tak není. Bum, bum, bum, ozývalo se mi v hlavě neustálé dunění hromů a děsivé práskání blesků. Bývala bych se nejraději zahrabala někam do země, co nejhlouběji, kam by ta bouře nikdy nedosáhla, ale ani strach z té bouřky mi nedal sílu prohrabat se studeným kamenem, na kterém jsem ležela. Bojím se, že to neskončí, řekla jsem si tiše pro sebe, otřásla se a donutila se zvednout hlavu, abych se podívala okolo. Bohužel, blesky stále metaly, hromy otřásaly celou zemí okolo a déšť hlasitě bubnoval o kamennou zem před jeskyní a rozmáčel hlinitou zemi okolo. Bylo mi jasné, že jestli to někdy skončí, budeme se až po kolena hrabat v blátě, až někam budeme chtít jít. Bolely mě už uši z toho, jak hlasité ty hromy byly a oči jsem měla zakalené, ale přesto jsem si všimla vlka, který seděl u vchodu a byl osvětlován jednotlivými blesky. Byl klidný, pozoroval okolí a nezdál se vůbec vykolejený tím, jaké vodní peklo panovalo venku. „Brzy by to mělo už přejít,“ slyšela jsem ho mumlat si, očividně musel vědět, že jsem vzhůru. Byla jsem unavená, ale přesto jsem vstala, překonala strach z té bouřky a přišla se posadit kousek za Rolla, abych nebyla té bouři tak moc blízko. „Bojím se, že ne,“ přiznala jsem potupeně tlumeným hlasem, že jsem sotva byla slyšet. „Bojíš se?“ houkl tiše, otočil ke mně hlavu a s drobným úšklebkem mě sledoval. „Bojím,“ přitakala jsem potupeně, odvrátila hlavu lehce do strany a následně ji zase vrátila, stále mě sledoval, ale už se nešklebil. „Brzy to přejde,“ zopakoval. Byla bych lhala, kdyby řekla, že mi jeho slova nějak ulevila, ale byla jsem ráda, že se alespoň o to snažil.

Jemně jsem se mračila do prázdna. Štvalo mě, jakým způsobem jsem reagovala vůči Norimu a zachovala se v celé té situaci, ale zároveň jsem netušila, co jiného bych měla dělat, když se choval... takhle. Navíc byl pryč a já stále nedokázala tak nějak hodit za hlavu to, co se stalo, abych se mohla uklidnit a vrátit se v uvozovkách do normálu. Krátce jsem se podívala k Lilith, když mi povzbudivě řekla, abych si z toho nic nedělala. Měla pravdu. Lehce jsem se usmála, hlavou jsem naznačila něco jako přikývnutí, ale netušila jsem, co bych na to měla říct. „Nemusíš mu nic dělat,“ zavrtěla jsem hlavou. Násilí ostatně nikdy nic nevyřešilo a nechtěla jsem, aby měla Lilith problém, že napadla vlka ze smečky a ublížila mu, což by mohlo mít za následek její vyhnání ze smečky a moje těžké svědomí, které by mě nakonec donutilo jít s ní dál, protože to všechno bylo způsobeno mou vlastní existencí. A kdyby z nás byli zase tuláci, asi bych se zhroutila a netušila, kde mi hlava stojí, na dlouhé a dlouhé měsíce.
Lilith se navíc opřela do mé postavy, což mě donutilo se tak nějak podívat na sebe a hned na to jsem hodila naštvaný výraz po Lilith. Nebyla jsem vyhublá, vůbec ne. Zima se sice dost podepsala, ale poté jsem už jedla normálně a všechno bylo v pořádku. „Sousta by se mi zapříčila v krku,“ namítla jsem a vysvětlila, proč si nedám. Prostě se mi to spojovalo s tím Norim, kterého jsem nechtěla vidět blízko sebe.
Lilith měla prakticky tlamu v srně, když se ozval nehorázný rachot a všechno se na sekundu zastavilo. Tělem mi projelo mražení, pohledem jsem trhala okolo sebe a sklopila uši, sotva jsem si všimla těch zelených plamenů na druhém konci lesa. Tělo mi celé ztuhlo a matně jsem slyšela, že Lilith říká, že bychom měli jít pryč, ale... bylo to v lese, kde jsme žili. Nemohli jsme jenom utéct. Museli tu být ostatní. „To nemůžeme,“ namítla jsem, ale přišlo mi, že mám tělo z kamene. Nemohla jsem se pohnout a zároveň jsem nedokázala ani odtrhnout pohled z těch plamenů. „Co když tam jsou ostatní,“ hlesla jsem s pohledem na Lilith, „musíme jim pomoct.“

Oba dva noví vlci se vzdálili poté, co se ten první zachoval řekněme... dost nemile. Zuby jsem měla však stále dost pevně zatnuté i poté, co Baghý toho tmavého vlka odvedla doslova za ucho a nechala nás tam o samotě s kusem srny, kterou oni přinesli. Nedokázala jsem povolit čelist, byly jako slepené k sobě smůlou tak pevně, že to až bolelo, jak jsem si ty zuby pod vlastním tlakem drtila. Dýchala jsem pouze mělce, nedopřávala jsem plicím dostatek kyslíku, ale beztak mi přišlo, že mám všechny orgány natolik zcvrknuté, že ani nebylo možné jim více vzduchu dopřát.
Z toho bolestného tranzu mě probudila až Lilith. Trhla jsem celým tělem, o několik kroků jsem do strany ustoupila a hleděla na ni jako na zjevení, které jsem viděla úplně poprvé v životě, i když jsem ji znala. „Jsem... jsem v pořádku,“ vykoktala jsem ze sebe a vehementně se snažila uvolnit, aby mi snad nepraskly pod tím vším tlakem svaly a nervy. Hlasitě jsem polkla, rozhlédla se okolo sebe a pomalu se odhodlala posadit na zem, když jsem uznala, že už žádné nebezpečí nehrozí, protože Nori zmizel. Ale je ve smečce, dodala jsem si rázem. Jestli byl ve smečce, znamenalo to, že se budeme potkávat. A já... ho nechtěla potkávat. Natočila jsem se jemně k Lilith, chtěla jsem říct svoje vlastní pochyby o tom, že bych toho vlka měla nadále potkávat, ale rozhodla jsem se mlčet, protože se zeptala, jestli si nedáme srnu, kterou ti dva přinesli, ale mně přišlo, že... k tomu mám nějaký odpor. Snad z toho myšlení, že to ulovil on.
S dlouhým nádechem jsem zakroutila jemně hlavou, „nějak nejsem hladová, ale ty si dej,“ pobídla jsem ji s pokynutím hlavy k srně. Byla jsem odhodlaná si raději něco ulovit, než jíst jeho jídlo.

„Je tu magie víc než kdekoli jinde,“ pronesla jsem spíše jako zamyšlení nahlas. Věděla jsem, že magie jsou i v okolí, ale tady jí bylo mnohem více, zdála se mocnější a hlavně se více i projevovala na vlcích. Třeba na Blueberrym, který měl červené nohy, protože ovládal oheň. Určitě muselo být okolo více vlků, kteří ovládali magii a měli podobně barevnou srst, ale zatim se mi podařilo takto potkat pouze Blueberryho.
Lehce jsem zastříhala ušima, když mě Lilith požádala, abych si na sebe dávala příště větší pozor. Vždycky jsem si dávala a chtěla jsem, ale... nějak tomu hlasu nešlo odolat. Krátce jsem se podívala na Lilith, když dodala, že je ráda, že se mi nic nestalo a usmála jsem se. „Budu si na sebe dávat větší pozor, ale ty bys určitě měla také,“ odpověděla jsem s menším dodatkem. Jestli jsem si měla dávat pozor já, musela si dávat pozor i ona, ne?
Rýpala jsem do lilith ohledně její záležitosti s houbičkami, protože jsem to viděla na vlastní oči a mohla jsem tedy popichovat. Ona moje dobrodružství se slimáky neviděla, což mi dávalo na vrch, i když si mohla vymýšlet co chtěla, protože to nebyla pravda. „Ale to tvoje nebude pravda, moje ano,“ zasmála jsem se tiše, než jsme došli k dvěma dalším vlkům a mě přemohla nervozita z nových vlků.
Hnědá vlčice se zdála klidnější, i když mě trochu polil chlad, když jsem si všimla, že nemá oči... zcela v pořádku. Minimálně to jedno vypadalo špatně. Druhý vlk se zdál živější, byl tmavý s pěknýma hnědýma očima, která jsem okolo ještě neviděla. Přišlo mi, že ta magie není moc rozšířená, ale její barva byla určitě dost pěkná. Povaha toho vlka byla však... trochu horší. Pro mne.
Hnědá vlčice je oba představila, stejně tak Lilith představila i nás, ale to už byl hnědý vlk Nori u nás a... poměrně blízko. Nejdříve byl u Lilith, ale potom se přesunul i ke mně. Zděšeně jsem uskočila do strany, uši jsem stáhla v hlavě a cítila jsem, jak se mi divoce rozbušilo srdce. Nelíbilo se mi to. On se mi nelíbil. Nevěděla jsem, jak reagovat, ale za to Lilith ano. Cenila zuby a vrčela, což... bych asi udělala i já, kdybych nebyla srab. Místo toho jsem jenom odstoupila a stáhla ocas mezi nohy.

//Asgaar

Očekávala jsem, že mi Lilith tolik neuvěří, co se vlastně dělo na té pláži, protože to muselo být dost neuvěřitelné. Kdyby mi kdokoli řekl, že tu bude nějaký slimák mnohonásobně větší než kdejaký vlk, jenom bych nad tim protočila očima, protože nic takového nemohlo být reálné. Ale viděla jsem, to, zažila jsem to, mám od těch malých pohryzaný nohy, pomyslela jsem si. Okolí bylo skutečně divné, ne takové... obyčejné, jako jsem byla zvyklá. Ale na druhou stranu, trochu dobrodružství a změny nemohlo být tolik od věci. „Ne, to ne... Nemyslím si, že by se takoví slimáci dali přehlédnout, spíše v tom muselo být něco... magického,“ zamyslela jsem se nahlas. Takový slimáky by jeden určitě nepřehlédl a tenhle navíc mluvil, což jiní nedělali, takže to nemohlo být vůbec normální. A snad to už nikdy ani nezažiju.
Dovolila jsem si rýpnout do Lilith a jejího zážitku s houbami. Sice jsem už očividně také něco zažila, ale ona to neviděla, takže jsem v tomhle měla tak trochu na vrch. „Samozřejmě, protože můj přešlap si neviděla, ale já tvůj ano,“ rýpla jsem si pobaveně.
Vlhký pach toho lesa, kde jsme byli předtím, postupně vymizel a byl vystřídán vůní borůvek, který se mi už stačil zažrat poměrně rychle do mozku a zvykla jsem si na něho. Tak nějak už sedělo, že tohle je vůně domova, kam patříme. A společně s borůvkami tam také patřily všechny ty pachy ostatních vlků, i když některé byly... nové. Lehce jsem střihla ušima, podívala se směrem k Lilith a s výdechem řekla: „Myslím, že je tu někdo nový.“
Ptala jsem se, co sama dělala, ale poměrně to zkrátila a nic moc neřekla. Chvíli jsem na ni mlčky koukala, pouze jsem se lehce usmívala a nakonec přikývla. „Lepší jak potkat obrovské slimáky,“ vydechla jsem a zamyslela se nad její otázkou. Nechtěla jsem se ostatním tolik stranit. Chtěla jsem potkat vlky ze smečky, vědět, kým jsou a jací jsou. A také... nebýt tou v pozadí.„Mohli bychom,“ vydechla jsem lehce s pomalými kroky po pachu vlků, kteří byli docela... noví. Vlastně zcela noví.
Brzy po pachu nových vlků jsem ucítila také maso. Trochu jsem zbystřila, mlčky se podívala po Lilith a zhluboka se nadechla. Jestli jsem cítila maso, ostatní už museli být dost blízko. Pohled mi brzy na to padl na dva vlky. Vlk a vlčice přesněji. Tmavý vlk a hnědá vlčice, na které mě jako první zaujalo to, že má tyrkysové oči. Vzduch. Oči, které já nemám. Tiše jsem polkla, musela jsem najít trochu odvahy promluvit první. „Z-zdravím.“

Zmocňovala se mě nervozita z cizího území. Bylo to divné, protože jsem patřila do jiné smečky, ale zároveň z nějakého důvodu nebylo úplně zakázané, abych se nacházela i na tomto, avšak bylo to divné. A taky... jsem nechtěla potkat jejich alfy, abych se jim představila. Jenže jsem chtěla jít s Laurou, zdála se fajn a mít přátele nemohlo být tak špatné. Nervózně jsem polkla, přešlápla z tlapy na tlapu na území cizí smečky a těkla pohledem mezi dvěma vlčicemi. Zdálo se, že Lilith moc nebere fakt, jak to ty dvě smečky mají, ale já z toho byla stejně zmatená jako ona a to jsem o tom věděla trochu déle než ona. Asi bych se na to měla zeptat a získat celé vysvětlení, zamyslela jsem se, ale nechtěla jsem se ptát Laury a netušila jsem, zda na to bude mít Blueberry tolik času.
Hlavu jsem lehce otočila k Lauře, která řekla, že má věci na práci a bude muset jít. Lehce jsem přikývla, co jsem ostatně čekala? Byla beta, měla povinnosti, nebyla na tom jako já, která... v uvozovkách nemusela dělat nic. „Měj se,“ houkla jsem s jemným úsměvem k Lauře a okamžitě otočila hlavu k lilith, která se nezdála vším okolo tolik nadšená. Chtěla vědět, co se dělo, logicky. Přikývla jsem, „cestou domů ti to řeknu,“ usmála jsem se a lehce do ní drkla, když jsme se otáčeli, abychom se vydali zpátky do Borůvky.
„Když jsem se probudila, našla jsem Blueberryho a pár dalších vlků, ale taky jsem slyšela takový divný hlas a... volal mě,“ řekla jsem nejsitě. Znělo to zpětně strašně naivně... „Šlo se mnou i to černobílé vlče – Taenaran. Došli jsme na takovou kamenou pláž, kde byl obrovský, ale když říkám obrovský, myslím fakt obrovský, větší než kdejaký vlk... slimák,“ otřásla jsem se při té vzpomínce. „Potom to bylo divné. Bylo tam více vlků. Jeden se chtěl zabít, jedna přišla o nohu... Taenaran furt jenom žral nějakou kaši a já... to je jedno,“ zakroutila jsem hlavou. Ten slimák tvrdil, že je naše máma a pak... Vlastně nevím, něco se dělo, ale začala brečet a místo slz z ní padali malí slimáci, kteří mě pokousali do nohou.“ Na krátko jsem se zastavila, zvedla tlapy a podívala se na pomalu se hojící kousance. Hned na to jsem však šla dál, „Bylo to divné... Jako to tvoje bobří období,“ zašklebila jsem se s pohledem na Lilith. Chtěla jsem jí to dlouho připomínat.

//Borůvka

Vždycky mě zajímalo mnoho věcí, ale ze všeho nejvíc jsem si vždy přála vědět, kdo je mou rodinou kromě matky. Věděla jsem pouze to, že mám matku a jako každý na světě jsem musela mít také otce, který mne musel zplodit, ale nikdy jsem ho neviděla a matka mi neřekla, kdo to je. Veškeré moje pokusy o to, abych zjistila, jak ten vlk vypadal, jak se jmenoval, kým byl, co se s ním stalo a proč není s námi, odpálila slovy, že se o tohle nemám zajímat, protože můj otec nebyl nikdo, kdo by mě měl zajímat a kromě mého zrození neudělal nikdy nic dobrého.
Vrtat jsem se v tom mohla, jak jenom jsem chtěla, ale stejně mi o něm nikdy nic neřekla, stejně jako neřekla nic o tom, jestli jsem někdy měla sourozence. Vlastně mi o rodině neřekla nikdy nic, vyhýbala se tomu tématu jak jen mohla a pokud mi už o příbuzných něco řekla, zmínila pouze své bratry. Velmi zlé vlky, které se snažila držet co nejdále ode mě, aby mi neublížili a stejně tak nechtěla, abych byla kdykoli v přítomnosti jejich stejně zlých potomků.
Věděla jsem, že jsou zlí, že mi ublíží, pokud poznají, kdo jsem, ale stejně jsem si přála, abych je mohla poznat. Vlk má rodinu jenom jednu, minimálně tu pokrevní a měl by vědět, co jsou zač nejenom z vyprávění jiných, ale také z vlastní kůže, jinak nikdy nezjistí, jestli je pravda, co, to se o nich říkají. Vím, že mi říká pravdu, avšak, povzdechla jsem si při té vzpomínce na matku a ta její slova o tom, že všichni její bratři, ať už Mercur, Elon nebo ti ostatní jsou zlí a prohnilí až do morku kostí. „Však mezi nimi ale musí být alespoň jeden hodný,“ zamumlala jsem si zamyšleně pro sebe.

//ovocná tůň

Jemně jsem se zamračila nad otázkou Lilith. Nebyla jsem si jistá tím, jak si to mám vzít, ale zároveň jsem v tom moc nechtěla rýpat a moc nad tím přemýšlet, „opravdu,“ přitakala jsem s mírným úsměvem. Příběh o obrovském slimákovi a tisíce dalších, kteří mi pokousali tlapy, nebylo něco, co jsem mohla shrnout ve dvou větách tak, aby to bylo pochopitelné i pro ty, kteří nebyli zrovna na té kamenné pláži, kdy se to stalo.
Laura se představila Lilith, načež tak krátce udělala i Lilith, která se navíc zajímala o to, kam vlastně jdeme. Došlo mi až v té chvíli, že vlastně netuší, kam jdeme a prostě jenom jde za námi, ač netuší, kam vlastně. „Laura je z Asgaarské smečky, je hned vedle té naší. A prý... tam můžeme na krátko jít,“ vysvětlila jsem krátce, ale i tohle vysvětlení bylo na delší dobu, což jsem mohla spojit s těmi slimáky, až se potom vrátíme.
Celý ten les, kam nás aura dovedla, měl zcela jinou atmosféru než Borůvkový les. Byl takový... suchý, všude jenom nějaký kopec skály a obecně se zdálo, že to je trochu... nepříjemné místo k životu. Oproti tomu Borůvkáč byl něčím úplně jiným a... líbil se mi mnohem více. Zastavila jsem se kousek od hranic, jak Laura řekla. „No... alespoň můžeme poznat sousedy,“ řekla jsem nejistě. Až pak mi došlo, že vlastně sama netuším, co tam dělám.

U tůně bylo poměrně dost vlků. Dokonce i ten postarší, kterého Bluberry představil jako Storm, ale také tam kromě smečkových vlků bylo i pár cizinců, kteří byli právě vyháněni a jednoho měla na starost právě i Lilith. Překvapeně jsem ji sledovala, protože jsem ji nesledovala v tomto rozložení.
A zatímco Lilith měla na starost jednoho cizince, Taenaran, který nás dohnal, se zajímal o magie. Chtěl vědět, co ovládá Laura, která mu i názorně předvedla, že ovládá zemi tím, že mu vyčarovala jednu malou kytičku před čumák. Následně se ale zajímal o mě. Lehce jsem stříhla ušima, nic jsem ostatně neuměla, ale vzhledem ke zlatým očím, bylo i těžké říct, jestli nějakou magii ovládám. „Já... vím, že ovládám vzduch. Ale nic zajímavého s ním neumím,“ přiznala jsem. Bylo mi to docela trapné, ale nikdy jsem ani netušila, jak bych se měla magii naučit ovládat. Ty už víš, jakou máš magii?“ zajímalo mě. Byl sice stále malý, ale třeba to už mohl zjistit. Nepamatovala jsem si, jak malá jsem byla já, když jsem to zjistila.
Lilith k nám přišla zrovna ve chvíli, kdy se Laura ptala, jestli se můžeme vydat k nim. Pohledem jsem střelila k Lilith, otevřela jsem tlamu, ale netušila jsem, jak krátce jí říct, co všechno se vlastně stalo. „To je na dlouho... Řeknu ti to, až budeme samy,“ usmála jsem se zlehka a užila si tu chvíli, že zase byla blízko.
Než jsem stačila odpovědět Lauře, že můžeme jít, Lilith se zeptala, jestli může jít s námi, načež jsem pouze lehce přikývla a otočila se k vlčeti: „Jdeš také s námi?“ zeptala jsem se a vydala se za zbývajícími vlčicemi.

//Asgaar

//Borůvkový les

Nemyslela jsem si, že jsem skromná, spíše jsem byla upřímná vůči sobě samé a tomu, že jsem skutečně byla trochu... neschopná. Nebo jsem minimálně ještě nenašla něco, co bych byla schopná dělat. Byla jsem dříve zvyklá na to, že jsem měla chránit území, ale to bylo pouze ve velkých uvozovkách, protože jsem se pouze připojila k někomu, kdo to skutečně dělal a nevadilo mu, že bych mu dělala společnost a já ráda zabíjela čas také něčím užitečnějším. „To je Lilith,“ přitakala jsem Lauře na její otázku. A kde vůbec je? zajímalo mě. Začala jsem být trochu nervózní a nelíbilo se mi to. Samozřejmě byla z nás ta, která se o sebe dokázala lépe postarat, ale nechtěla jsem, aby byla úplně sama. Budu ji muset najít. Hodně se stalo a jí určitě také. Rozhlédla jsem se okolo sebe, když jsme vycházeli z lesa, snad jako bych čekala, že tam někde bude stát a čekat přímo na mě, až se uráčím vykročit z lesa. Místo toho jsem za zády slyšela jiný hlas. Ohlédla jsem se za sebe a slyšela Taenarana, který... se očividně vrátil, ale už u sebe neměl to druhé vlče, které hledala Laura. Lehce jsem zpomalila, ale přišlo mi, že mě stejně nemá rád, tak jsem netušila, proč chce být s námi.
Chtěla jsem se více věnovat otázce, kterou jsem chtěla položit Lauře, ale sotva jsem vrátila zrak před sebe a viděla tu tůni, viděla jsem také tmavou srst, kterou jsem si přála vidět. „Lilith,“ vydechla jsem úlevně nahlas a přidala trochu do kroku k tmavé vlčici.

Lehce jsem se na béžovou vlčici usmála. Nevěděla jsem, jak reagovat a snášet chválu, což se ostatně ukázalo už před Blueberrym koncem zimy, když tu byla ještě ta vlčice jménem Jenna. „Děkuji,“ hlesla jsem s lehkým pokývnutím hlavy. „Největší podíl na tom ale měla Lilith,“ dodala jsem, protože mi stále přišlo, že můj podíl na našem přežití byl zcela minimální, možná spíše v záporných hodnotách, jelikož jsem byla ta přítěž, která tam byla. To mě přivádělo k faktu, že jsem se chtěla naučit lovit. Chtěla jsem být okolí nějak přínosná a jestli jsem se vyskytovala ve smečce, bylo by akorát vhodné, abych také nějak pomohla okolí a nebyla jenom tou přítěží, která chce krmit a ničim sama nepřispěje. Ale to bych neměla řešit teď a tady, došlo mi.
Podle toho, co mi řekla Laura o jejich smečce, zdálo se mi, že jejich smečka je větší. Také mi došlo, že o té Lucy mluvila předtím s Blueberrym, protože očividně měla nějaký spor s Taenaranem, který se někam neustále vytrácel. A taky měli dvě alfy, což my ne. Vždycky mi říkali, že smečka má mít dvě alfy, ale asi nebylo vždycky možné, aby tomu tak bylo.
Laura se také chtěla ochladit, nad čímž jsem zpozorněla. Znala jsem jednu tůňku, kde jsem předtím pila, než jsem šla za ní, ale taky jsem tušila, že na severu lesa je větší tůně, o které už mluvili, jenom jsem tam nikdy nebyla. „No... Jo... Jo, voda mi nevadí a prý tu mámě kousek odtud jednu tůni,“ pokynula jsem lehce hlavou, „jenom jsem tam nikdy nebyla, takže nevím, kde přesně je,“ zamumlala jsem zamyšleně spíše pro sebe a přešlápla. „Můžeme ji ale zkusit najít,“ dodala jsem s lehkým úsměvem a nepatrně vykročila. „Můžu se ještě zeptat na něco?“ špitla jsem tiše s prvními kroky.

//Ovocná tůň

Nikdy jsem si nemyslela, že svět je nějak moc velký. Narodila jsem se v malé noře někde uprostřed lesů, kam do vchodu ani nedopadalo mnoho slunce a odjakživa jsem cítila pouze vlhkou hlínu, zatuchlou kůži, na které jsem spávala a občas se dovnitř dostalo trochu slabého teplého vánku, který mě probouzel ze spánku. Někdy i matka přinesla nové pachy, například kus masa, ale stejně pro mě bylo stále primární mléko, protože říkala, že po něm rychleji vyrostu a budeme moc odejít. Neměla jsem na to co namítat a nejenom kvůli tomu, že jsem mluvu stále moc neovládala, ale také protože jsem netušila, proč bych měla namítat na to, že odejdeme z místa, kde nás ostatní nenávidí.
Noci jsem mnohdy trávila tím, že jsem se snažila nakouknout z té nory ven, ale nebylo toho moc vidět. Nesměla jsem probudit matku svou kolébavou chůzí a zároveň jsem na sebe nesměla jakkoli upozornit, protože jsem netušila, jak daleko ti zlí vlci jsou. Nemohla jsem však odolat tomu, abych mohla hledět alespoň pár vteřin na černou oblohu a vysoké stromy, které nás kryly před vším zlem. Neodvážila jsem se ale k tomu, abych vyšla ven. Někdo mě mohl vidět, popadnout a... zabít. Nálada se mi však po každém krátkém sledování noci trochu zvedla, protože mi to dávalo jakousi naději, že jednou z té nory vylezu a uvidím i zbytek světa, který pro mě do té chvíle byl tak neskutečně maličký.
Netušila jsem, kdy ten den přijde, ale těšila jsem se na něj, ač jsem vlastně ani nemohla říct, co se bude dít. Nikdy jsem nebyla venku, neznala jsem okolí a všechno bylo tak neznámé. Nemohla jsem ale cokoli říct matce, protože jsem se bála, že by se zlobila, proto jsem jenom tiše vyčkávala, až ten den přijde.
No a jednoho dne ten den přišel, bylo léto, slunce svítilo a v noře bylo dusno. Netušila jsem, co bych od toho dne měla čekat, ale neměla jsem ani čas nad tím v té chvíli přemýšlet, protože matka mě rychle strkala z nory pryč. Nohy jsem poprvé položila na měkkou trávu, cítila hlínu, viděla kůru stromů za dne a cítila jsem slunce, které do té doby vždy svítilo pouze skrze větve, které se vlnily ve větru. „Nezastavuj se, musíme jít,“ hnala mě matka, sotva jsem vylezla ven a zastavila se, abych zpracovala to, co jsem viděla. Nevadilo mi, že mě hnala, protože to bylo poprvé, co jsem byla venku a do té zatuchlé nory jsem se už vrátit nechtěla. Nikdy.