Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Děkuji moc za miniakce a prosím o květiny a mušličky ^^

Přidáno

Očekávala jsem pouze krátkou odpověď, že je alfou třeba rok, možná dva, ale Blueberry se místo toho rozmluvil nejenom o tom, jak dlouho alfou je, ale jak se k tomu vlastně dostal. A kromě toho, že to nebylo úplně nejkratší vyprávění, nebylo to ani za týden, měsíc nebo z rok. trvalo to dlouho a fakt, že vytrval a úplně z nejnižší pozice se dostal na nejvyšší, bylo více než chvályhodné a překvapivé. Pozorně jsem poslouchala, trochu se posmutněle zamračila, když padl fakt, že se i smečka rozpadla, ale následně se zase díky Stormovi a jeho partnerce dala dohromady. Ale už žádnou nemá, zemřela? zeptala jsem se pro sebe. Nechtěla jsem mu skákat do řeči, abych to zjistila, raději jsem mlčela. „To je zajímavá cesta k alfě,“ odtušila jsem tiše. Blueberry musel být o něco starší než já, ale přesto mi přišlo, že oproti němu se v mém životě nic nestalo a ničeho jsem nedosáhla. Můj život začal útěkem. Nekonečným útěkem před těmi, které jsem nikdy neviděla a ani nesměla, protože by mi ublížili. A ten útěk trval léta, neskutečně dlouhou dobu, dokud jsme se nezastavili. Ale za krátko jsem byla opět na útěku, tentokrát s někým jiným. Útěk je to jediné, co umím, polkla jsem.
Bylo pravdou, že hnědou, kterou jsem měla já, jsem na jiných neviděla. Ale ti, co se lišili, nebyl vždy správní. Odlišnosti lákaly pohled, pohled nebyl vždy správný, hlavně ne, když vlk před někým neustále prchá. „Děkuju,“ hlesla jsem se sklopením očí. Přijímání jakýchkoli poklon bylo cizí. Netušila jsem, jak reagovat a to stahování žaludku a šimrání v těle mi moc nepomáhalo.
Potom přišla otázka na rodinu, ale jak měl odpovědět někdo, kdo ji vlastně neměl? Existovala pouze máma. Jediná v mém životě. „Měla jsem jen mámu,“ řekla jsem zprvu krátce. „Ale těžko říct,“zavrtěla jsem lehce hlavou, „byla přísná, ale chránila mě.“ Nemohla jsem říct, jestli můj vztah s mámou byl dobrý. Byla to máma a z nějakého důvodu mě musela chránit, jinak bychom neutíkali. Horší bylo odpovědět na to, proč jsem odešla. Jaký byl ten důvod, že jsem opustila smečku, kterou jsem milovala. Dívala jsem se do země, když jsem odpovídala. Styděla jsem se za to, ale chtěla jsem odpovědět a nemít v tomhle ohledu tajnosti. „Máma měla spory s jedním vlkem. Kvůli mně. Když se hádali, bylo to ještě v pořádku, ale jednou se porvali a... Bylo lepší vyklidit pole a raději najít místo, kde nebude moje existence dělat tolik problémů.“ Alespoň jsem v tom doufala. Těžko říct, jak máma na můj odchod reagovala, jak reagoval Rollo? Reagovali vůbec nějak?
Někdy, když jsme ještě nedorazili sem, jsem bojovala s nutkáním vrátit se se sklopenou hlavou. Protože jsem se bála, že bude máma naštvaná. Udělala pro mě toho tolik, ale já se jí odměnila tím, že jsem odešla bez jediného rozloučení. Jsem fakt k ničemu osobnost, polkla jsem.
A potom přišel ten drtivý pocit. Neznala jsem Lilith, někoho, kdo mi byl nejblíž, na kom jsem byla až závislá a oddala se jí celým životem. Hrdlo jsem měla stažené, jako by se mi chtělo křičet, ale nedovolovala jsem si to. Potom se o mě Blueberry otřel a mně to přišlo jako jediná možná podpora. Instinktivně jsem si chtěla opřít hlavu, ale vzdálil se rychleji, než jsem to vůbec stihla a hlava se mi tak jenom trochu propadla do prázdna. „Ví o mně vše,“ hlesla jsem, „ale já jsem na nic kamarádka.“ Dlouze jsem se odmlčela, hleděla jsem k zemi, ale tentokrát na nohy Blueberryho. Na červenou srst a jeden černý šátek. „Možná prostě chtěla odejít. Někde mě odevzdat a žít svůj život,“ zamyslela jsem se nahlas.

//BorůFka

Vyšla jsem z Borůvky za Blueberrym. Byla jsem trochu nesvá, ale to bylo prostým faktem, že jsem nějakým způsobem a možná trochu nepřímo donutila alfu, aby vyšel z území, které měl chránit a místo toho šel hledat jednu členku, která se dost možná mohla rozmyslet o tom, jestli vůbec chce ve smečce být. Lehce jsem se usmála, možná trochu nervózně, trochu jsem v žaludku cítila jakési napětí, snad nervozitu. „Jsi alfou dlouho?“ zeptala jsem se tiše. Poměrně mě zajímalo, jak se na to postavení dostal. A proč byl sám. V minulé smečce byla alfa sama, protože její partner zemřel, jiný důvod nebyl. Ale po jeho smrti už nikoho nehledala, raději byla sama.
Došlo mi, že už podruhé jsem vyrazila za poslední dobu z borůvky jenom s jediným cílem – někoho najít. Posledně jsem hledala Taenarana, neúspěšně, ač jsem nedávno zjistila, jak to zrovna s ním dopadlo a hodila se na to slova aspoň není mrtvý. Tentokrát jsme hledali Lilith a... nemyslela jsem si, že bude její hledání nějak více úspěšné. Protože jsem o lilith vlastně nic nevěděla. Netušila jsem, odkud přišla, proč vlastně odešla ze smečky, kde se narodila. Netušila jsem o ní nic a ona o mně všechno.
Na chvíli se mi vytratilo z hlavy, proč vlastně jsme kde jsme. Očima jsem prozkoumávala okolí. Hluboké a snad nekonečné nory, jemnou vůni trávy a zeminy, vlhkost a divný pocit, že jedna špatná odbočka a vlk by se v tom prostoru mohl ztratit navždycky. Ani místa tam moc nebylo. Nechtěla jsem zůstat moc pozadu, akorát bych se někde zapomněla, což bylo možné. Ale držet se blízko Blueberryho bylo... Bylo. Vypovídalo to o všem. Dostala jsem upozornění, abych dávala pozor, kam šlapu, že si nemám nic udělat s těma krásnýma tlapkama. Na krátko jsem se zastavila, jednu tu krásnou nohu zvedla a podívala se na tu blátivou hnědou. „Prý vypadají, jako kdyby na nich navždycky ztuhlo bahno...,“ zavzpomínala jsem trochu. Máma to říkala. Hodně často něco říkala, měla výhrady vůči mému vzhledu, ale ta hnědá byla asi to nejhorší, co jí vadilo, protože byla jako bahno. „A bahno asi není krásné,“ dodala jsem pološeptem. Žaludek jsem z toho měla ještě více sevřený. Protože... v tom něco bylo. A nebyla to první lichotka, která přišla. Ale proč přišla? nechápala jsem. Dívala jsem se přitom na Blueberryho, možná déle, než bylo vůbec vhodné. Určitě déle, než bylo vhodné.
V norách bylo chvíli ticho. A možná proto mě ještě více znervózňovalo, jak moc mi bilo srdce. Připadalo mi to, že to musí slyšet všichni v celých norách. Odráželo se to od stěn, rozkmitalo to malé kamínky na podlaze a snad muselo být i vidět, jak se mi nadzvedával hrudník.
Potom Blue zavolal jméno Lilith. Trhla jsem sebou, jenom lehce, protože mě to vyrušilo z toho dlouhého zírání a snad jsem čekala, že místo toho volání Lilith přijde akorát okřiknutí, ať koukám někam jinam. Jméno Lilith se odráželo v okolí, vzdalovalo se s ozvěnou a stejně tak se vzdalovalo i z mé mysli.
Nadále jsem sledovala Blueberryho, z mysli se vytrácela Lilith, ale potom mi ji zase nahnal do hlavy. Otázkou, jestli někdy o něčem mluvila. A připomněl mi tím jeden ten studený fakt – netušila jsem, kdo Lilith je. Nejdříve jsem sklopila hlavu lehce dolů. Dívala jsem se na ty krásné tlapy, prohlížela si je, jako bych je viděla prvně v životě a potom jsem i sklopila uši. Nějak se ve mně všechno nakupilo. Bublalo to na povrch a už to bylo zkrátka... přespříliš. „Já nevím,“ šeptla jsem nejdříve poraženým hlasem. „Nevím nic,“ dodala jsem studený fakt, „nevím ani to, kdo Lilith vlastně je,“ ukončila jsem to.

Sotva v éteru zaznělo jméno černobílého tlustého vlčete, hrdlo se mi sevřelo. Pořád jsem si myslela, že to byla má vina, protože jsem měla být s ním, když odbíhal ze smečky a od té chvíle se už nevrátil. Blueberry říkal, že se tím trápit nemám, ale přesto jsem to dělala. Kdyby se objevil, bylo by to jiné, ale jak jsem to mohla hodit za hlavu, když se zkrátka od té chvíle nezjevil? Lehce jsem sklopila uši. Poslouchala jsem, co Blueberry o Tanearanovi věděl, ale na lepší náladě mi to moc nepřidalo. Potivní bylo pouze to, že bylo vlče živé a zdravé, i když očividně naštvané na svět, což byla fáze, kterou si musel projít snad každý. Ani Blueberry o něm nemluvil nadšeně, spíše se zlobil a moc to neskrýval. Naopak se vyjádřil spíše pozitivněji vůči vlčeti, které jsem ještě nespatřila, ale už několikrát jsem o jeho existenci slyšela. Je živý, je zdravý, vydechla jsem, než jsem se přinutila, abych na to nemyslela. Nemohla jsem s tim už nic udělat a přednostnější byla v této chvíli Lilith, kterou jsem si přála znova vidět.
Pak, snad po milionu letech, nebo mi to to tak minimálně přišlo, Blueberry zavelel, že můžeme jít. Lehce jsem se usmála, trochu mi pookřálo srdce, když jsem to slyšela. „Tím směrem jsme sem přišli, možná... tamtudy také odešla,“ vydechla jsem se zamyšlením. Existovala šance, že tomu tak bylo. Maličká, ale nějaká.
Vydala jsem se po boku Blueberryho. Trochu mě trápilo, že kvůli mě a hledání Lilith opouští území smečky, ale na druhou stranu jsem ani nic nenamítala, byla jsem za to více než ráda. „Moc děkuju,“ vydechla jsem. „Cením si toho,“ dodala jsem nejistě.

//Zelné nory :D

Sotva jsem začala zase trochu mluvit, zmlkla jsem a přešla zase do módu tichého pozorovatele situace, kterou jsem viděla už po několikáté. Přijímání nového člena, jehož představení se ujala Aranel, podobně jako to udělala Lilith u mě. Očima jsem vždy těkla k tomu, kdo zrovna mluvil, nejdříve tedy Aranel, následně hnědočerná Kaya a jako poslední Blueberry, který se rozmluvil a zmínil také to, že smečka j jich plná. Ostatní budou hledat úkryt na zimu jinde. Ale jestli to bude stejné jako minulý rok, nebude to vůbec snadné. Jedna taková další a nebyla bych mezi těmi, kteří by se dočkali toho pozdního jara, přemítala jsem s pohledem do země. Pamatovala jsem si, že jsem přišla vyhublá, hladová a neskutečně moc unavená z toho všeho, co se přihodilo.
Zvedla jsem hlavu až ve chvíli, kdy jsem zaslechla jméno své přítelkyně. Přejela jsem pohledem po ostatních a zastavila se u Blueberryho. Srdce se mi trochu sevřelo, bolelo to.
Trpělivě jsem čekala, až vyjdeme. Pohledem jsem visela až nezdravě na Blueberrym a čekala na sebemenší náznak toho, že vycházíme a poohlédneme se po blízkém okolí, jestli se jí náhodou něco nestalo. Ale třeba se nechce vrátit, poznamenala jsem si pro sebe, třeba to tu nemá ráda, chce být sama. Chtěla mě jenom odložit a být sama, protože... kdo by se o mě chtěl starat, polkla jsem.
Blueberry se zeptal, zda jsou otázky, ale mně se v hlavě honila jenom jedna, vrátí se někdy Lilith?

//Úkryt

„To je v pořádku,“ namítla jsem se zakroucením hlavy, „kdybych alespoň za jedním šla a vždy se představila, bylo by to o něčem jiném,“ vysvětlila jsem krátce hlavní důvod. Byla jsem zvyklá, že se mnou vždy někdo byl, kdo mě... vedl. Nejdříve máma, poté Rollo se sestrou, následně Lilith a teď jsem raději následovala Blueberryho. Byl to zlozvyk, ale netušila jsem, jak se mám sama projevit, když mi vždy bylo říkáno, že to nemám dělat. Protože jsem divná, zopakovala jsem si slova matky, která má ostatně vždy pravdu.
Trochu mě překvapilo, že Blueberry vezme už pouze jednoho vlka, bude to snad ten, za kterým jsme šli? Poslední člen, než nějaký jiný odejde? Trochu mi to vrtalo hlavou, ale les nebyl nafukovací, stejně tak k zimě nebudou nové přírůstky potravy, spíše toho bude míň a více vlků s méně jídla může způsobovat akorát tak neshody a problémy, které nikdo mít nechtěl. Než přijde zima, musím najít Lilith, stiskla jsem zuby, krátce koukla na Blueberryho s tichým prosíkem, aby to všechno už šlo rychle. Mohla jsem ostatně jít sama, ale nabídl se a... neděl jnic hloupého, pokárala jsem se.
„Vypadají,“ přitakala jsem. Jenom jsem si nebyla jistá Norim, ale to mohlo platit jen u mě, otázkou bylo, jak ho vnímali jiní. „Snad se s nimi brzy seznámím,“ pousmála jsem se. I když jsem netušila. Sama jsem neměla odvahu jít za nimi a proč by oni chtěli jít za mnou?
Za krátko jsme dorazili ke dvěma vlčicím. Sněhobílé Aranel a černohnědé vlčici, která byla tou cizinkou a možná i tím posledním, kdo se do smečky přidá. „Zdravím,“ přidala jsem tiše do vínku směrem k oběma vlčicím a posadila se na chladnou zem.

(108)

Černobílý vlk se rozhodl vydat na průzkum lesa, který ho oficiálně přijal jako dalšího člena, což je už asi... šestý od chvíle, co jsem s přidala já. A přitom jsem přišla letos, uvědomila jsem si. Smečka se plnila rychle, hlavně před zimou, ale přeci muselo být v okolí ještě mnoho tuláků, kteří zkrátka nikde nebudou a jsou odkázáni zcela na sebe.
Sotva černý vlčí ocas vyběhl z jeskyně, uvědomila jsem si bezespornou skutečnost – byli jsme sami. Naposledy tomu tak bylo pouze na pár chvil před lovem, kdy jsem se omlouvala za všechno, co jsem zvorala a udělala špatně. A předtím jsme byli sami až... před létem. Krátce poté, co jsme se přidali s Lilith a já prozkoumávala les. Našla jsem Blueberryho s rudou vlčicí, která následně odešla a byli jsme pro pár chvil sami. Přišlo mi to divné. Dříve jsem s alfou trávila minimum času, spíše jsem se Sheere stranila s důvodu jakéhosi respektu a mluvila jsem s ní minimálně, zatímco s jejími vlčaty prakticky neustále. Ale zde? Tady to bylo jiné. Mohlo to být tím, že jsem byla starší a neměla jsem už důvod bavit se pouze s vlčaty, protože jsem jím sama nebyla, ale možná to bylo prostě něčím jiným.
Z mého přemítání nad fakty mě vytrhl hlas. Pozvedla jsem hlavu, ušima lehce střihla do stran a koukla na Blueberryho. Jen jsem mlčky přikývla a po prvním kroku teprve promluvila, když od něho padla otázka, na kterou bylo třeba odpovědět slovy. „Je to tu pěkné a i okolí,“ přitakala jsem. Trochu mě znejistilo, že si myslel, že se bojím. Nebyl to strach, spíše nejistota z toho, jak mám na věci reagovat a jestli je vůbec má reakce přípustná, „jen jsem trochu neměla šanci poznat ty nové vlky. Tu rodinu, Baghý s... Norim a teď i Awaraka,“ pokynula jsem hlavou za vlkem, který odcházel, „ale trochu jsem poznala Storma a Aranel,“ dodala jsem tišeji. Pokud se dalo počítat to, že jsem jim pomohla pohřbít Naomi.
Musela jsem zvědavě otočit hlavu na Blueberryho, nejdříve jsem jeho slova nechápala, snad to byl i vtip, že na mě dá pozor? Je jako Rollo, uvědomila jsem si. Ochranář, ale není k nikomu zlý, pokud si to vlk nezaslouží. Nesmí být jako Rollo, stiskla jsem krátce zuby. Protože s ním to dopadlo, jak to dopadlo. A bolelo to, jak to bolelo. Lehce jsem se usmála, i když jsem z toho byla trochu nervózní. Ale neměl on hlídat celou smečku? „Děkuji, cením si toho.“
Ulevilo se mi, že konečně jdeme hledat Lilith, že ji snad i najdeme, avšak... v lese byl ještě jeden cizí pach. A Blueberry ho také cítil. Tiše jsem polkla, no tak, poslední, zaškemrala jsem.

//Borůvka

Ztrácela jsem pojem o čase s přicházející zimou. Zkracující dny, dlouhé ledové noci, holé stromy a nepříjemně štiplavý vítr byl něčím, co jsem neměla zrovna moc v lásce. Zima a podzim byly mými nejméně oblíbenými obdobími, i když jsem nebyla ani fanoušek parného léta. Zatímco taková jara, kdy vše kvetlo, nebylo vedro ani zima, prostě příjemné počasí plné svěžího vánku, jemného deště, hřejivého sluníčka a pocitu, že všechno bude v pořádku, i když se život může všelijak hroutit? Život se mi sice moc nehroutil, byl takový obyčejný, ale ten podzim se mi prostě nelíbil a kolikrát jsem ani nechtěla vylézt z jeskyně, protože venku nebylo prostě nic, co by mě lákalo.
Zařezávala jsem dlouho do odpoledne, ostatní byli někde venku, mně se do ničeho nechtělo a ani jsem neměla co dělat, spánek bylo tedy to jediné, co bylo v přijatelných možnostech, jak strávit celičký studený den, kdy venku mlžilo. Z mého spánku mě probudilo až znuděné volání mého jména, sarkastické protahování slabik a tak celé znění znělo strašně přehrávaně. Zvedla jsem jedno oční víčko, pomalu okem doputovala od tlap až k hlavě ono znuděného a pomalu se sápala na nohy, abych se posadila a trochu se vyrovnala Rollově výšce. „Znáš tu tůň za lesem?“ zeptal se se šklebem. „Zřejmě ne, když mluvíš tímhle tónem,“ zívla jsem v odpověď. Znala jsem pouze potok, který protékal lesem a nic víc. „Že jo, mluvil bych úplně jinak,“ ušklíbl se, „takže jdeme, dokud nebude úplná tma.“ Zvedl se, že hned půjde na cestu, ale mně ještě chvíli trvalo, než jsem si protáhla kosti a vydala se za ním. Zřejmě mi už úplně nezáleželo na tom, že venku prší nebo ne, když přišel Rollo. Zase pro něho zcela vše, řekla jsem si, ale nevadilo mi to.

(107)

Moc jsem nevnímala černobílého vlka, který se dostal s námi do úkrytu, když nám pomáhal s Wizku. Jenom na půl jsem vnímala jeho rozhovor s alfou, u které jsem tušila, jakým směrem se bere, ale netušila jsem, o čem přesně mluví, protože můj pohled byl upřený na Wizku, u které jsem doufala v nějakou odpověď, ale bylo to marné. Tiše jsem si povzdechla, otočila jsem se k Blueberrymu a čekala na to, až se Wizku zafixuje noha.
Nelíbilo se mi, jak to vypadalo, jak Wizku naříkala a už vůbec se mi nelíbilo jiskra, která probleskla a načepýřila Wizku jako nějakou černobílou kouli chlupů. Ustoupila jsem o krok dozadu, střihla ušima a čekala, co se bude dít. Očekávala jsem, že si Wizku prostě lehne, bude odpočívat, ale ona místo toho vyskočila na nohy a trajdala si to do lesa, že tam má nějakou práci. Chtěla jsem otevřít tlamu a něco namítnout, ale umlčelo mě to, jak mě Wizku zadkem srazila blíž k Blueberrymu. Polkla jsem, vrhla po ní soudivý pohled a až po jistotě, že se jí můj pohled vypálil do srsti, jsem s otočila k Blueberrymu a uvědomila si, že tam je ještě ten, kterému říkali Awarak. Jeho přítomnost mě donutila odpoutat zrak od alfy a udělat nenápadný mikrokrok dál.
Blueberry se ještě pustil do klasických slov, uvítání ve smečce, krátké info, uvítání a vypuštění do světa naší malé smečky. „Já jsem Makadi,“ houkla jsem tiše k vlkovi, i když co jsem pochopila, měl problém s pamětí a možná bylo zbytečné mu říkat jméno? Uvědomila jsem si však, že jsem dlouho nic neříkala a bylo slušné se představit.
Poté konečně přišlo to, na co jsem čekala. Půjdeme hledat Lilith. Zkusíme to, možná uspějeme, možná ne. Srdce mi zas začínalo bít rychleji, vléval se do mě život a naděje, ž bych ji ještě někdy mohla vidět. „Prosím,“ hlesla jsem.

(106)

Částečně jsem poslouchala rozhovor Blueberryho s černobílým Awarakem, ale můj pohled byl stál víceméně upřený na Wizku, protože jsem doufala, že ví, kde se ta tmavá vlčice, která se mnou prošla hory a doly, nacházela. Neviděla jsem ji dlouho, znervózňovalo mě to a měla jsem i pocit, že se už nikdy nevrátí a já prostě... zůstanu na světě sama. Buď jsem všechny opustila, nebo oni opustili mě. Neměla jsem rodinu, neměla jsem přátele, neměla jsem nikoho, u koho bych cítila, že by tu pro mě byl.
Svěsila jsem uši, když mi Wizku položila tu bolestivou otázku, kterou jsem už párkrát slyšela. Kde je Lilith? Nevím, netuším. Neviděla jsem ji, nic mi neřekla, prostě odešla. Protože proč by mi to říkala? Neměla důvod. Nebylo potřebné, abych věděla o tom, kam jde, s kým, kdy se vrátí, jestli se vůbec vrátí. Byl to její život, do kterého mi nic nebylo a mohla jsem být vůbec ráda za to, že mě sem přivedla.
Sklopila jsem uši. Připadalo mi, že mi srdce vynechává nějaké údery, prostě to vzdává, nechce nadále fungovat, protože nevidí důvod, proč by mělo. Na světě jsem byla navíc, nepotřebná, pro nikoho podstatná. Tak se mě prostě zbavte, poradila jsem všem ve svých myšlenkách a dlouze tiše vydechla.
Chtěla jsem se strašně moc zeptat, kde je Lilith, ta otázka mě bolela na srdci i na jazyku, ale nedokázala jsem to. Pouze jsem mlčela a ni jsem nemohla Wizku odpovědět, kde je. Jemně jsem zakroutila hlavou, otočila se a koukla na Blueberryho, který potvrdil, že magie zase fungují. Nic jsem k tomu neříkala, ani jsem to nemohla zkusit. Znamenalo to ale, že Wizku pomůže s nohou. O kousek jsem ustoupila, našla v jeskyni jeden silnější klacek a dala ho k Wizku, aby se do ěnho mohla zakousnout a nepřekousla si jazyk bolestí, až s kostí bude hýbat. Ale více... jsem nic nedělala. Ani jsem nemohla vnímat.

Počet bodů: 1
Směna: 1 bod za 15 mušlí
Navíc: Nic

(105)

//Les

Blueberry nařídil Wizku, aby sama nechodila. Znělo to logicky, s tlapou se jí nesmělo už nic jiného stát a nemělo smysl, aby se namáhala, když okolo ní bylo mnoho vlků, co ji mohlo pomoci a odnést ji do úkrytu, kde si dostatečně odpočine a nabere novou sílu. Jenom matně jsem poslouchala, co říkají jiní, neměla jsem důvod mluvit, dělala jsem to, co mi bylo řečeno a poslouchala jsem ostatní.
Blueberryho i Wizku trápil Flynn, který někam zmizel, nebo se spíš nevrátil? Nebyla jsem si tím zcela jistá, ani jsem netušila, jak přesně to vlče vypadá.
Až ve chvíli, kdy jsme se dostali k úkrytu, který jsem do té doby viděla pouze z dálky, jsem pochopila, kdo Flynn byl. Baghý zrovna odcházela z úkrytu a za n se hnalo zlatohnědé vlče, které se barevně podobalo matce a i otci.
Vlezli jsme dovnitř, rozhlížela jsem se nenápadně okolo sebe, protože jsem to všechno viděla prvně, ale nijak jsem nezastavovala, abych ostatní nezpomalovala a nehrozilo, že něco akorát pokazím. Až ve chvíli, kdy Blueberry položil Wizku na zem, jsem o krok ustoupila a rozhlédla se okolo sebe. Posadila jsem se, protože to vypadalo, že se ještě zdržíme. Sledovala jsem vlky okolo sebe, ale stále mi nebylo do mluvení. Neměla jsem čím přispět. Alfu stále trápilo, že magie nefungují, ale já neměla ani sílu je zkusit. Blueberry zatím svou pozornost přetočil na vlka s bíle zbarvenou nohou. Mlčela jsem, jenom si ho krátce prohlédla a poté zrak stočila k Wizku s otázkou v očích.

//Úkryt

Rychle jsme vyrazili od jednoho černého kamene a rozežrané lišky směrem k úkrytu. Raný podzim přinesl kromě klesajících teplot a studeného větru také náhlé deštíky, které nebyly zrovna slabé a dost rychle dokázaly smáčet kožichy, že se tomu až jeden divil. Rollo vystartoval téměř okamžitě, na půl sousta se rozeběhl skrze les, sotva se na jeho srsti objevila první kapka deště. Říkal mi mezitím i nějakou historku a já hleděla jinam, proto jsem jeho zmizení zaznamenala až ve chvíli, kdy příběh utichl a za Rollem se prášilo, jak se snažil zmizet do úkrytu. Raději jsem se rozhodla tenhle jeho nikdy před ním nezmiňovat, hlavně to, jak komicky vypadal, ale uznala jsem docela rychle, že bude nejlepší jeho úprk napodobit, i když ne s takovým elánem.
Robustnější a studenější kapky začaly padat až ve chvíli, kdy jsem dorazila do jeskyně. Rozčepýřený vlk od toho rychlého běhu si už zabral jednu velkou kožešinu v kraji jeskyně. Rozvaloval se po ní, rozpláclý jako shnilé jablko, které spadlo ze stromu a vypadalo to, že odmítá dělit se byť jen o píď kožešiny s kýmkoli ze smečky. Reagovat na podobné věci jsem nikdy neuměla zrovna nejlépe a nestihla jsem jeho chvat v zabírání napodobit a než jsem se nabažila komického pohledu, jak se hnal přes les, aby nezmokl, ostatní kožešiny už byly zabrané ostatními a na mě tak zbyl akorát studený koutek, na který jsem si mohla hodit možná tak mokrý lopuch. „Rollo, prosím,“ zaúpěla jsem se několika drobnými kroky k němu. Reagoval na to tím, že odvrátil hlavu na druhou stranu, koukal do zdi jeskyně a nemluvil se mnou. „Raději se posuň, protože tu fakt místo už nikde není a na něčem měkkém ležet chci,“ mlaskla jsem, udělala ještě krok blíže a dloubla do něho tlapou. „Rád se podívám, kde si v týhle plný jeskyni usteleš na měkkym,“ zašklebil se, když ke mně otáčel hlavou. Raději nic říkat neměl. Rezervace na kožešiny byly bohužel plné, ale to platilo pouze na ty, které někdo stáhl už z těla, které se následně sežralo, ale na ty živé to neplatilo. Rollo okamžitě protestoval, sotva jedna má tlapa dopadla na jeho záda a pochopil tak, že se klidně položím na něho, pokud se trochu neposune, ale bavilo mě poslouchat jeho mručení a škemrání, ať na něho nelezu. „Riskuješ!“ zaúpěl, než se přetočil a přestal zabírat celý prostor.

Moc jsem nechápala, co se tam dělo. Zranil ten černobílý vlk Wizku? Zranila se někde a on ji sem dovedl? Byla to náhoda? Jenže kdyby jí skutečně něco udělal, Blueberry by asi nereagoval tak, jak reagoval. Wizku si naopak schovala hlavu ještě více do tlap, sotva jsem přišla, takže mi hned přišlo, že nechce mluvit a ani myslet na to, co se vůbec děje. Střelila jsem zrak po Blueberrym, který řekl, že ji odneseme do úkrytu a zajímal se o Flynna, což muselo být jedno ze dvou vlčat. Žádné tu ale nebylo. Ještě podotkl fakt, že magie nefunguje. Sklopila jsem trochu uši. Nemohla jsem tenhle fakt ani vyzkoušet a ověřit, protože moje magie byla tak slabá, že snad ani neexistovala.
Blueberry se vrhnul do toho, že si Wizku vezme na záda, černobílý vlk Awarak ho chtěl podpíratz jedné strany. Obešla jsem je, abych naopak mohla podpírat druhou stranu a Wizku se tak nepřekotila na zem.
Doufala jsem, že ji jenom odneseme, dáme ji jídlo a necháme odpočinout, protože tu stále byl fakt s tím, že Lilith byla pryč a já ji potřebovala najít. Chtěla jsem se i zeptat, jestli neví, kde je. Musela být poslední, kdo ji viděl. Jenže teď na to není správná chvíle, napomenula jsem se.
Šli jsme pomalu, nespěchali jsme, nemohli jsme si nic takového dovolit. Myslela jsem si, že vše půjde v klidu, ale srst se mi začala ježit zhnusením a strachem ještě dříve, než jsem vůbec toho vlka spatřila. Přihnal se zas jak velká voda, choval se, jako by se nic neděle, prostě ho nezajímalo, že se o něco snažíme. Zatnula jsem zuby, odmítala se na něho podívat, prostě mi byl jedno. Vypadni, sykla jsem si pro sebe, nahlas bych to nikdy neřekla.
Byla jsem ráda, že jak rychle přišel, tak rychle i odešel, ale stejně jsem nedokázala povolit stisk zubů. Jeho přítomnost mě štvala a nechtěla jsem ho ani vidět. Ale teď je podstatná Wizku, poté Lilith a on je ten poslední na světě.