Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Vlče, které se zdálo, jako by si na hlavě nosilo hnědou helmu v případě, že se praští někde do hlavy, se pro mé překvapení po krátkém představení v podobě rezignovaného sednutí a prohlášení svalilo na zem vedle mě. Trochu mě jeho chování překvapilo a zarazilo. Snad kvůli tomu, že kdybych něco takového v jeho věku udělala, asi bych následně byla matkou vytažená za ocas co nejdál a seřvána na tři doby, že nemám být tak blízko cizinců. Jenže matka vlčete – která se také zdála rázná – tu nebyla a vlče měla určitě zcela jinou výchovu a muselo věřit vlků, kteří jsou ve stejné smečce jako on. Rozhlédla jsem se okolo, jestli se někde nevynoří ještě matka vlčete, případně otec. Věděla jsem, že má ještě sestru, ale tu jsem snad nikdy neviděla, pokud jsem nepočítala lov, kde se moc nezdrželi. Celkově mi celá ta jejich rodina byla záhadou, kromě toho, co jsem slyšela od Sigyho, když mluvil se Stormem.
Z mého přemítání a hledání někde v nedohledu mě vyrušilo vlče. Sklopila jsem k němu zrak dolů a zamyšleně se zamračila. „Teď už borůvky nebudou. Až bude zase teplo, tak vyrostou,“ vysvětlila jsem mu. Musel se narodit někdy okolo léta, takže prožíval svou první zimu, která musela být dostatečně velký otazník, natož vědět, jak a kdy rostou rostliny a ovocné plody, jako jsou zrovna borůvky. Teoreticky, kdyby našel vlka, který ovládá dobře magii země, mohl by mu nechat nějaké borůvky vyrůst. „Jenže to budeš už velký, než se tu znovu objeví,“ dodala jsem k vlčeti. Netušila jsem, kdo zde ovládá zemi, kromě Blueberryho a ten měl svoje věci pro řešení, aby byl rušen kvůli takové malichernosti, jako jsou borůvky. „Možná budou v tůni,“ dodala jsem ještě zamyšleně, než na mě vlče vyštěklo své jméno.
Střihla jsem ušima, prohlédla si ho, jako bych se snad chtěla ujistit, že takové jméno k němu sedí a lehce se usmála. Konečně jsem si mohla spojit jméno s osobou. Wizku ho posledně hledala. Flynn, opravila jsem se. „Těší mě... Flynne. Já jsem Makadi.“

Přerývaně jsem sledovala Blueberryho. Občas jsem pohledem uhnula do strany, protože mi přišlo nevhodné, abych na něho zírala v kuse. Mně to vadilo a určitě muselo i jemu. Jenže jsem zároveň i cítila potřebu se na něco dívat. Čekala jsem, že se brzy probudím, sen se rozplyne. Budu ležet někde uprostřed lesa, možná i v úkrytu, kdo ví, ale bude to jenom sen. Třeba i venku už bude sníh, ale to všechno, co se stalo, bude pouhým přeludem, který jsem si vysnila, protože jsem si myslela, že by někdy mohlo být něco více, ale ve skutečnosti ne, protože já jsem já, on je on a mezi námi je minimálně společností vytvořená velká mezera, která nejde překročit. Ale aspoň tohle si můžu užít, dodala jsem si pro sebe zatvrzele. Kdo by se chtěl probouzet z krásného snu? „Mně s tebou také,“ hlesla jsem do větru. Bylo chladno, příšerné chladno a sníh byl už všude okolo, ale bylo mi to tak nějak jedno i přesto, že jsem nebyla zimní tvor.
Ten sen se sice nerozplynul tím, že bych se probudila. Protože to nebyl sen. Přesto se to všechno rozplynulo, ale mohlo za to vytí. Lehce jsem zvedla hlavu, i Blueberry zpozorněl, ale na rozdíl ode mě to musel sám řešit. Myslela jsem, že se zvednu a půjdu s ním, ale podle toho, co řekl, jsem pochopila, že mám zůstat. Předtím jsem se lehce nadzvedla ze země, následně si zase lehla do vyleženého důlku. „Dobře,“ hlesla jsem s krátkým úsměvem, než se otočil a odešel. Sledovala jsem ho, dokud mi zcela nezmizel z dohledu a zvedla se.
Lehla jsem si pod strom o kousek dál, kde bylo méně sněhu, stočila se do klubka a rozhodla se trochu prospat. Alespoň čas rychleji uteče.
Později mě však začalo budit hlušení okolo. Nejdříve kroky ve sněhu, které jsem moc nevnímala, poté ale i hlas a dotek na tlapě. Otevřela jsem oči, hlava mi vyletěla vzhůru, abych věděla, kdo to je. Moc jsem ji však vytahovat nemusela. Přede mnou bylo jedno ze dvou vlčat, které nebylo osiřelé a patřilo Sigymu a jeho partnerce. Ale jméno? Netušila jsem. „Nejsem mrtvá,“ ujistila jsem ho s krátkým škubnutím koutku do úsměvu.

Well, tak se také připojím.

Původně jsem věděla už o Silmarionu, ukázala mi ho Vločka (která tu už pouze stalkuje) a já měla nulový ponětí o rpg. Tehdy to bylo snad v roce 2012 a řekla jsem si, že se zkusím registrovat. Měla jsem hrát bratra postavy, která tu již také není a to není podstatné. Registrace byla sepsaná a po více než roce čekání na komentář jsem to vzdávala. Každopádně, krátce po přesunu na Gallireu jsem se rozhodla, že to zkusím znova, ale to jsem měla v hlavě trochu jinou postavu. Měl to být bílý vlk, počáteční písmeno jména na M a měl mít magii země. Řekla jsem si, že by možná bylo fajn projít inzeráty, jestli tam někdo podobného vlka nenabízí a jeden takový (i povahově) tam byl. Jediný rozdíl byl v tom, že nebyl bílý ale černý. Ujala jsem se ho, líbil se mi, do měsíce byla registrace schválená a začala jsem hrát za Meinera. Měla jsem jeden dlouhý skoro roční výpadek, jehož důvod je dost osobní a jediné, co asi můžu říct k tomu, že byl Meinere skoro smazaný (zatímco ostatní tři charaktery zkrátka byly), je tohle: Jsem ráda, že jsem pořád tady.
Hodně zdejších lidí znám z jiných rpg, mnohdy ještě z času, než jsem začala hrát Gall a kolikrát si ani nepamatuju, s kým jsem kde hrála, ale to je jedno. Jsme zde, baví mě to tu, drží mě tu velká citová hodnota, komunita a také tři postavy (s tím, že se mi furt stýská po těch, o které jsem přišla).

A já... Z discordu asi mnozí vědí, co tak nějak jsem, ale tak i něco zde. Jmenuju se Sára, jsem ze severní části republiky a prvním rokem studuju VŠE v Praze (ale krásně z pokoje), a i přes první rok na vysoký mi je už přes dvacet. Studovala jsem a studuji IT (kdo ví, na jak dlouho vlastně), mám psa a kočku, když nebyla karanténa, ráda jsem chodila cvičit, na procházky se psem, snažím se kreslit, i když jsem bez talentu a momentálně i tabletu. Ale protože jsem zavřená na vesnici, nikam se zde nedá jít (soukromé pozemky nebo bahno po kolena), většinou jenom hraji lolko a přemítám nad tim, jakou vejšku zkusím příští rok, až mi tahle nevyjde. A jako mnozí, vždy, když si tvořím postavu, snažím se do ní odrazit něco ze sebe samé. U Makadiho to zrovna je... No, ne zmatení ve vlastním pohlaví, to je asi jediné, co řeknu :D

Before you read: I love you all

Amnesia: Bojí se vlastního stínu, nechce být viděna, ale měla by.
Arcanus: Ten zas miluje všechno, dědek jeden starej, co furt chrchlá. (Off topic: první přečíst Elisu)
Athame: Otravná a drzá existence, kterou nelze mít v pozitivních vztazích.
Awarak: Vedlejší postava v oblíbené knize, kterou nejde nemilovat a nesnášet.
Bianca: Stejná jako bratr, možná jenom tý ochrany by potřebovala více.
Blueberry: Sběratel starých, nemocných, divných a teplých (a Sigyho rodiny navíc).
Castor: Vlastně vždycky je ve smečce, ale nikdo o něm neví.
Cynthia: Definice feminismu, která vymění defekt na autě, když chlap neumí.
Duncan: Má takové charisma, až to vlčicím otáčí orientaci na vlčice.
Elisa: Nesnáší všechno, co nevyšlo z jejího lůna, někdy ani to.
Falion: Good guy, kterého z nějakého důvodu nemáte rádi, ale proč?
Fiér: Kámoš, u kterýho vám rodiče řeknou, "nehraj si s ním".
Launee: Definice správně napsaného hodného charakteru, sběratel nechtěných a opuštěných existencí.
Lia: Spratek od vedle, který vás baví jenom když uráží ostatní.
Lilith: Overthinking mess, která odsoudí každýho, ale ji nikdo, protože nemluví.
Lindasa: Nejvíc sladký stvoření pod sluncem. Milá, vstřícná a hlavně #kappa.
Makadi: Nevýrazná myš, která bude všude, ale nikdo o něm neví.
Meinere: Na povrchu flegmouš, uvnitř citově nevyrovnaná troska, co chce lásku.
Morfeus: Dělá, že je velký drsňák, ale přitom zachraňuje opuštěný koťátka.
Nemesis: Všechno, co mu řeknete, si přetočí na něco hodně zlýho.
Nori: Idiot, jenže ten typ, kterýho nemáte rádi, ale nezahodíte ho.
Norox: To je ten velkej a drsnej, co vám vydloubne oko.
Rez: Holka, která dá pěstí a potom vás o tom poučí.
Saturnus: Nevinná duše, co si zasluhuje nejvyšší ochranu a veškerou péči.
Sionn: Nosí na čele nálepku "must protect", ale nikdo neumí číst.
Sirius: Stvoření na pěst, pokud nejste tím, kdo ho kazí ostatním.
Styx: Hraje si na velkou drsnou, ale ve skutečnosti je měkká.
Therion: Oproti němu mají všichni vysoké sebevědomí a cítí se lépe.
Winter: Duše čistá jako její srst, který kluka přebral jinej kluk.
Wizku: Domeček karet, který se snaží přežít vítr o rychlosti 1m/h.

edit: seřazeno dle abecedy

judge me as you wish

Sníh ani trochu nepadá,
dárky jsou bagáž neskladná,
kapra taky stejně nežeru,
se na to celý taky *vložte nevulgární mezeru*.

Do bot mi teče velkou dírou,
ponožky mám nasáklý tou břečkou ne moc bílou.
Prsty mám modrý od zimy,
měla jsem zůstat doma sedět u primy.

Máma furt jenom řve, otec radši chrápe
no a kočka na stromek se drápe.
Blbka zničila všechny červený ozdoby,
zbiju toho šmejda do jiný podoby.

Štědrej večer, v telce běží Pelíšky,
v koutě naštvaně láduju se perníčky,
Už mě to fakt neba, ještě jednou a nazpaměť ten film budu umět,
na Popelku chci zase o Vánocích čumět.

Než jsme vylezli ven, padla noc, ale svět nebyl překvapivě tak tmavý, jak se mohlo čekat, ale nabíral bílého nádechu. Zvedla jsem hlavu k obloze. Černočernou tmu protínaly bílé chomáčky, které padaly všude okolo, ale ještě toho nebylo tolik, aby se to držel ve vrstvě na zemi. Byl to pouze poprašek, který vítal letošní zimu. Podle Blueberryho slov to vypadalo, že není velkým fanouškem sněhu a já po minulém roku už také ne. Bylo to kruté období, které se zdálo, že nikdy neskončí a občas to vypadalo, že zahynu bez toho, abych naposledy viděla trávu a květiny. Ale... přežila jsem. Díky Lilith a poté díky smečce.
Sklonila jsem hlavu. Les se zdál pustý bez listí a s tím popraškem. Navíc k tomu ty nové stromy po požáru. Ale okolo bylo cítit několik pachů, ostatní tu byli, takže pusto bylo pouze pocitové, ne oprávněné. Naopak tu bylo dost vlků, mnohem více, než když jsme sem došli s Lilith.
Zajímalo mě, co se Blueberrymu honí v hlavě jako alfě. Nemohl v těch ohledech dát tolik na city, spíše na logiku toho, aby smečka dobře pracovala a nikdo neměl na starosti to, co mu nejde nebo naopak v tom není dobrý. Wizku byla pečovatel, dobře se starala o vlčata, to byla dobrá volba. Srst na krku se mi však naježila jenom při zmínce toho vlka, natož při představě, že by zrovna on měl chránit smečku. Tiše jsem polkla. „Nori je,“ vysoukala jsem ze sebe nejistě. Chtěla jsem se mu vyhýbat, dělat, že neexistuje, nic víc. „Roztěkaný.“ Ukončila jsem to těžce.
Bylo pravdou, že hodně vlků bylo ve smečce nových, těžko říct, jací byli a ti, kteří tu byli už delší dobu, svou funkci měli. Pokud jeden nepočítal vlčata, tak jsem z těch "delších" členů neměla funkci já a Lilith. Ale ta byla pryč. Dokonce se i zeptal, jestli bych si svůj život s něčím představovala. Zastavila jsem se, chvíli jsem se dívala do země. V bývalé smečce jsem často doprovázela Rolla, chtěla jsem vědět, co má dělat ochránce. Nebo ve šlépějích matky a být lovec, ale... Nic z toho nebylo pro mě zrovna vhodné. „Mně stačí vědomí, že do nějaké smečky patřím,“ odpověděla jsem s lehkým úsměvem.
Blueberry se položil na zem. Rozhlédla jsem se okolo sebe, jestli je vůbec někdo okolo nebo se sem žene, když je alfa zpět a poté jsem se sama položila na zem. Kousek od něho, hlavu jsem položila na tlapy a střídavě hleděla před sebe a na Blueberryho. „Všichni ti noví se zdají silní,“ pronesla jsem dodatečně tlumeným hlasem. Jen já... jsem ráda, že vůbec existuji.

1x Zmrzlé ucho lišky na Sionna, protože je (ne už) vlče number one
1x Zmrzlé ucho lišky na Saturna, protože je to number dva
1x Zmrzlé ucho lišky na Siriuse, protože je to přeci jenom trojka
1x Zmrzlé ucho lišky na Biancu, protože je cute

1x sobí paroh na Styx, že příště si připraví 30 drahokamů za pohotovost
1x sobí paroh na Rez, že asi budeme sousedi
1x sobí paroh na Blua, protože Makadi

1x vlčískův bobek na Lindasu, protože hej
1x vlčískův bobek na Lilith, protože hází bobek na Makadiho :)

1x pozlacený divočák na Elisu, protože je zlatá

//Fine, I'll do it by myself

Trmáceli jsme se lesem koncem podzimu jenom kvůli tůni, kterou jsem viděla už stokrát a nic tak výjimečného na ní nebylo. Tedy nebyla tak velká jako jiné tůně, které jsem viděla, spíše to byla větší a hlubší louže mezi kameny uprostřed lesa, ale považovali jsme to za tůň, kam jsme se chodili napít. Těšila jsem se z chození k ní, byla tam klid a vlastně bylo neobvyklé u ní někoho potkat, protože lesem také protékal potok, kam bylo rychlejší dojít, i když voda chutnala lépe z tůně. To místo mi ukázala Rollova sestra, když jsem se dostala do smečky a od té doby jsem tam chodila, ale Rolla jsem tam nikdy nepotkala. Tak to bylo alespoň do doby, než on sám navrhnul, abychom se tam šli projít. Tušila jsem, že se jenom nechce jít napít, prostě si chtěl s někým popovídat a projít se, takže se tůň ukázala jako dobré místo, kam mířit naše kroky. Trochu mi ale neseděl fakt, že jsme při cestě většinu času mlčeli, nikdo z nás nic moc neříkal a jediný rozhovor vznikl akorát při menším pokusu chytit rezavou veverku, která se nám prohnala přes cestu. Ta malá potvora byla rychlá, kličkovala mezi stromy a na jeden i vyskočila, což Rollo moc nevypočítal a skončil s hlavou přímo ve stromě. Těžko jsem zadržovala smích, když ten vlk skuhral bolestí a otočil se s krvavým šrámem přes čenich. „To není k smíchu,“ syčel nasupeně, ale já to viděla jinak. Totiž ono vidět Rolla jenom tak v něčem neuspět a ještě se u toho ztrapnit nebylo obvyklé. „To si můžeš myslet ty, ale já to vidim jinak,“ ušklíbla jsem se na něho.
Tůň nám trochu vypadl z hlavy, ale nakonec jsme se k ní vydali, hlavně kvůli tomu, aby si Rollo opláchl špínu z čenichu. Trochu mi vadilo, jak byl vždycky ve věcech, které se ho týkaly, tolik vážný. Tlachal s ostatními, dokázal se smát komickým situacím, ale jakmile se nějaká stala jemu, byl zaražený a jako by cítil, že zklamal. Těžko jsem na to mohla sama něco říkat, protože já jsem byla... já. „Těžko můžeš uspět hned na první pokus v lovu, tak to zkusíš příště znovu?“ zkusila jsem na něho použít stejná slova, jako on na mě, když jsem neuspěla v lovu. Těšila jsem se aspoň v nějaký sarkastický smích, ale ani ten nepřišel. Takže zbytek cesty s už zcela nesl v naprostém tichu.

Zrak mi pomalu sjížděl po květině, která začala vyrůstat ze země. Pomalu se drala na povrch, rozbalovala své lístky a nakonec se ukázala v plné své kráse. Měla barvu jako letní obloha k ránu, hodně podobné v barvě matčiných očí, které jsem jí tak nějak vždy záviděla, protože já je neměla. Lehce jsem se pousmála. Bylo to něco tak prostého a obyčejného na jednu stranu, ale na tu druhou to bylo magické pro to, jak rychle a z nenadání se to zjevilo. Kolik má magií? napadlo mě krátce, ale to nebyla otázka na tu chvíli, mohla padnout někdy zcela jindy.
Blueberry následně drápem odtrhnul květ a dal mi ho za ucho. Kdybych se nebála, že spadne, zastříhala bych uchem, ale raději jsem to nedělala. Pouze jsem lehce zvedla k červenookému zrak. „Děkuju,“ hlesla jsem tiše.
Vysoukat ze mě, co tak nějak chci, bylo těžké. A ani při překonání toho všeho jsem nebyla zrovna moc schopná to formulovat do něčeho pořádného, takže to bylo prostě... něco. Něco víc, jak Blueberry zopakoval. I potom se otřel o mojí srst, ale to ze mě už nějak opadla ta tupá křeč a byla jsem schopná se pohnout a nějak mu ten dotyk oplatit. Měl příjemnou srst skrz na skrz nasáklou borůvčím a ta vůně už po nějakých těch měsících přinášela pocit domova a bezpečí.
Měla jsem stále pocit, že bych nějak osvětlit, co jsem tím mínila. Dát tomu nějakou přesnou definici, ale než jsem stačila cokoli říct, Blueberry namítl, že tomu žádný název zatím dávat nemusíme. Že to necháme plynout jako vodu a čas nějak utvoří, co tím míníme a budeme mínit. „To zní fajn,“ vydechla jsem s jistou úlevou, že to nemusím nijak označovat.
Jenže pak přišlo i jedno malé bodnutí. Výprava s cílem najít Lilith a závěrem někde zcela jinde se měl blížit ke konci, nemohl se tak dlouho motat kolem, když měl kousek dál celou smečku. Trochu posmutnělě jsem vydechla a vstala ze země, abychom mohli jít. „Napadá tě, kdo by jím mohl.. být?“ zeptala jsem se. Obecně jsem netušila, kdo kromě Wizku a Aranel má nějakou funkci.

//Borůvka

Připadala jsem si v celé té situaci jako kdybych stavěla ten nejchatrnější hlad, do kterého stačilo pouze lehce fouknout, aby se rozpadl v prach, který už nikdo nikdy nepostaví. A jestli ten hrad spadne, už navždy budu stát pouze v jeho prachu, který budou možná tak smáčet mé slzy, pokud ho dříve neodnese vítr tam, kde ho už nikdy nebudu moc najít a alespoň vzpomínat na to, jaký byl, když stál. A do toho všechno ještě existovala ta břemena, která nás držela u země, jak řekl Blueberry. „Ale zatěžovat tím jiné zase nechceme,“ vydechla jsem, ale... co jsem si já nesla? Půlka mého života byla pro mě samou velkým otazníkem, v té druhé jsem dělala pouze chyby, za které jsem si mohla a nebylo nijak spravedlivé ty chyby považovat za břemena, kterými bych měla zatěžovat ostatní.
Ten můj hrad zatím stál, ale pohybovala jsem se okolo něho neopatrně. Nesledovala jsem dostatečně, jestli na něho nedýchám, nedotýkám se ho ocasem nebo ho jinak neohrožuji před pádem. Naopak jsem mu více dopomáhala ke zhroucení svými slovy a pak jenom bez dechu vyčkávala, zda skutečně spadne nebo bude držet.
Drží, uvědomila jsem si. Má slova spatřila světlo světa, došla k uším druhého a nebylo možné je vzít zpět. Tiše jsem polkla, ale stejně jsem měla sucho v tlamě, takže bylo zbytečné to dělat, akorát to bolelo. A sucho v ní zůstalo i potom, co padla ta otázka, protože jsem toho řekla dost a odpovědět na tohle bylo... moc. Nebo jsem se snad bála odmítnutí a zavrhnutí k tomu. A do toho to ozývání všech těch špatných myšlenek, které jsem se alespoň na chvíli pokoušela zaudit. Alespoň pro tu chvíli. Čím více mluvil, tím těžší bylo nějak odpovědět. „Já...,“ vykoktala jsem ze sebe těžce. „Něco... víc.“

Děkuju za akci ^^

Za Meinera prosím:
15 drahokamů + 5 mušliček

Za Nemesise prosím:
15 drahokamů + 5 mušliček

a za Makadiho prosím:
20 kytek + 1 křišťál + 5 mušliček

PŘIDÁNO

Chvíli jsem si připadala, že píchám klackem do vosího hnízda a brzy získám hodně žihadel, kterých budu litovat. Nebo mi to tak alespoň připadalo hned poté, co jsem se zeptala, kde ten vlk je. Ale přesto Blueberry odpověděl a mně trochu začalo šrotovat v hlavě to, kdo ten vlk vlastně byl. Ne v tom smyslu, jak vypadal, jak se jmenoval, jak dlouho byl ve smečce, ale spíše to, kdo ten vlk byl pro Blueberryho. Říkal, že kamarád, ale jak vyprávěl, nepřišlo mi to jako přátelství. Spíše něco víc, ale to už byla část života, do které mi vůbec nic nebylo. „To je mi vážně líto,“ řekla jsem místo toho. „Ale jestli odešel a nevrátil se... Neuměl zkrátka ocenit, co měl,“ dodala jsem po chvíli ticha, kdy jsem rozmýšlela, jak správně svá slova formulovat.
Hlava mi už podruhé klesla do prázdna. Znovu, napomenula jsem se. Reagovala jsem na ostatní a hlavně na Blueberryho moc pomalu. Protože jsem netušila jak. Stiskla jsem zuby, chtěla jsem se omluvit za to, že... jsem pomalejší v určitých věcech. Jenže nervozita, která to všechno způsobovala, mi v tom docela bránila.
Blueberry se každopádně odtáhla a zase jenom seděl proti mně. Hleděla jsem na něho s hlavou lehce sklopenou. Chtěla jsem toho říct hodně, strašně moc, jako kdybych měla ze sebe dostat úplně všechna slova, která se ve mně hromadila od samotného narození, kdy jsem raději mlčela a nechávala ostatní, aby mluvili za mě. Jenže ti tu nebyli a já najednou měla mluvit za sebe? Připadalo mi, že mě někdo vrhnul na ledového jezero, kde se pode mnou hned podlomil led a já neuměla plavat.
Než jsem se vůbec odhodlala promluvit já, opět mluvil Blueberry. Moje jméno mi v jeho tlamě znělo jinak, než když ho říkali jiní. Jako kdyby... v tom prostě něco bylo. Nebylo to pouze konstatování, že někdo s tím jménem existuje. Vyslechla jsem si vše, snad se i svět na chvíli zpomalil, když to říkal, takže jsem každou hlásku slyšela srozumitelněji. „Jenže,“ hlesla jsem. Cítila jsem, že se mi dere na povrch nervózní úsměv. Trochu výsměch sobě samé, trochu pousmátí nad komičností té situace a i drobný úsměv nad tím, co řekl. Míchalo se to dohromady, motalo se to do klubka jako všechno v mojí hlavě. „... Mi vždy přijde, že když jsem kdekoli jinde, myšlenky se mi honí za tebou. Ale když jsem u tebe, tak... Se všechny ty myšlenky zamotají do sebe.“ Nechápala jsem, co sama říkám. Nějak jsem se snažila sumarizovat co, co cítím, ale... bylo to prvně v životě, co jsem to zkusila někomu říct.
Tiše jsem polkla. Nebo možná hlasitěji, než jsem chtěla, ale potřebovala jsem se zbavit toho knedlíku v krku. „Já jen... Chci být součástí tvojí rodiny, ale....“ Zase se tam objevil, jenom jsem ho neměla sílu spolknout, spíš jsem ho musela překonat a mluvit dál. „Ne jako kamarádka.“

Nejraději bych v té chvíli zvedla hlavu k obloze a sledovala nejspíše západ slunce, možná už večerní oblohu, kde bude možná jedna jediná hvězda, možná tisíce, kdo ví. Chtěla jsem chvíli sledovat oblohu a nepřemýšlet nad ničím, co je zrovna na zemi, protože to bylo moc a já potřebovala uvolnit svou mysl, protože nikoho nezajímalo, co se mi honí v hlavě a co všechno mě trápí. Moje problémy byly mé a nikoho jiného. Oči jsem však mohla zvednout pouze k vlhké zemi nad našimi hlavami a nikam jinam. Poslouchala jsem Blueberryho, ale nejraději bych řekla, ať to neřeší. Že se tím nechci trápit a nikomu tím nepomohu. Naopak, kdybych to řešila a snad ji našla, mohla bych ji naštvat a slyšet něco, co slyšet nikdy nechci. Všechno to měl odnést vítr už před několika dny a týdny, neměla jsem to řešit tak dlouho, nemělo to smysl. A ani jsem se v první řadě neměla tolik upnout.
Blueberry do svých slov ale připojil i svou osobní zkušenost. Nejsem jediná, komu se dějou věci, pochop to, okřikla jsem sebe samou. Sklopila jsem trochu zrak, zajímalo mě, kdo ten vlk je a zda je ještě ve smečce. Ale snad jediný vlk, který ve smečce byl, když jsem se přidala, byl Blueberry se Stormem a pár vlčat, která to těžko mohla být. „Kde je nyní?“ hlesla jsem svou otázku, která se drápala do soukromí.
Čekala jsem, že se vrátíme do Borůvky. On se vrátí ke svým alfa povinnostem, já se uklidím někam do kouta, kde nebudu nikomu překážet a vše bude takové, jaké to má být, ale bylo navrhnuto, ať se tam ještě chvíli zdržíme. Lehce jsem se usmála. To místo se mi líbilo. „Je to zvláštní místo,“ přidala jsem k jeho prohlášení, že je tu hezky, „nikdy jsem podobné neviděla.“
Zrak jsem opět zvedla ke stropu, který mohl každou chvíli spadnout, ale co, jestli nespadl do té doby, proč by měl zrovna v té chvíli? Ve chvíli, kdy jsem měla pohled opět nahoru, jsem ucítila lehký tlak na krku. Lehce jsem vyvrátila krk do strany, přes páteř mi projel chlad, ale nehýbala jsem se. Jenom mi v mozku rezonovala otázka proč. Dostala jsem ale někdy na podobnou otázku odpověď? Ne. A chtěla jsem ji? Taky ne. Tady mi stačilo to, že to bylo. „Děkuji, ale... beztak bych si přála tu tyrkysovou, jakou bych měla mít,“ odpověděla jsem. Do té chvíle jsem měla krk natažený a tlamu vzhůru, ale kromě toho, že jsem chytala křeč, mě zajímalo, co si mohu dovolit. Trochu jsem to napětí povolila a nechala hlavu klesnou, abych si mohla hlavu opřít o stranu jeho hlavy. Je tohle vůbec správné? prohnala se mi hlavou otázka, kterou jsem naznačila i tlamou, ale beze slov. Určitě nebylo. Však jsem byla nicka oproti němu.

Vždycky jsem měla pocit, že vůči matce nenosím tak moc lásku nebo respekt, jako spíše strach a hrůzu z toho, co ta vlčice je schopná provést. Ale možná ten strach pramenil z toho neustálého útěku, o kterém mi nikdy nic neříkala. Proč? Jak ještě dlouho? Kdo nás hledá? Kdo nám chce ublížit? Ani na jednu otázku jsem neznala pořádnou odpověď a ona mi ji ani nikdy nectěla dát. Pouze říkala, ať neodmlouvám a jdu dál. Ale od chvíle, co jsem s ní nebyla, nikdo mě nehnal, nikdo mě nenutil ohlížet se za svá záda a schovávat se v keřích, abych nebyla viděna. Ten útěk mi dal volnost, kterou jsem naznala. A proto, když mi Blueberry položil tu otázku, nijak se mi nestáhlo hrdlo, když jsem odpovídala krutě a nemilosrdně, protože jsem s tím cítila i volnost a svobodu, kterou mi odpírala a nikdy mi nedala jediný logický důvod. „Ne, nemyslím si.“ Protože kdyby ano, zase bych musela nahrbit záda a hledět do země, když se už dlouhé měsíce učím, jak hledět na svět také trochu z výšky.
V těle se mi rozléval pocit, že nejlepší by bylo pouze strhat si kůži. Trýznivý pocit, že mi vlastní tělo nemá náležet, protože ho akorát ničím svým chováním a tím, jakou pozici mám vůči ostatním. Poslouchala jsem Blueberryho a ten zase musel poslouchat mě, jak se chovám, jako kdyby celičký svět byl proti mně, přitom jsem já nedělala nic pro to, abych držela spolu se světem a chtěla jenom jenom to, aby pro mě ostatní hledali modré z nebe a dávali mi ho k nohám. „Jestli do smečky nikdy nechtěla, neměla jsem ji nutit,“ hlesla jsem poraženým hlasem. A jestli ostatní viděli, že jí na mně záleželo, bolelo to ještě víc. Protože opět šlo jenom o mé dobro a nikoho jiného.
Hlava mi klesla do prázdna, musela jsem ji zvednout, ale furt jsem nezvedala zrak a tak nějak jsem jenom hleděla na Blueberryho hrudník. Tak moc jsem chtěla Lilith hledat, ale rychle mi začalo docházet, že nelze najít někoho, kdo určitě ani nechce být nalezen. Pokud se bude chtít vrátit, jenom třeba pro rozloučení, bude to záležet jenom na jejím rozhodnutí, ale mohla bych projít třeba celý svět a nikdy ji nenajít, protože si to určitě nepřeje. „Do další smečky by nešla,“ zavrtěla jsem hlavou a zvedla zrak. Snažila jsem se chytit jeho pohled, jenom krátce a usmát se, i když mi to přišlo těžší jak táhnout na vlastních bedrech celou skálu. „Asi... se můžeme vrátit. Pokud se vrátí, vrátí se. A pokud ne... Nemám právo ji táhnout zpět,“ pověděla jsem nahlas svou myšlenku, i když mě drtilo, že jsem ho tak dlouho táhla mimo smečku, abychom nakonec došli jenom do těch nor.
Celou dobu se ve mně míchalo více věcí. Hledání Lilith, vracení se ve vzpomínkách na mámu, přemýšlení nad Blueberrym a to, že se mi žaludek převrací ve všech směrech v divném pocitu, který byl pro mne nepochopitelný. A udělal ještě jeden další stažený kotoul, když opět Blueberry promluvil. Tělem mi projelo mrazení, pohledem jsem cukla pryč, potom zpátky k němu, krátký nádech, slova s výdechem. „Vzduch, ale-“ zarazila jsem se. Mozek řekl ne, že mám raději mlčet, protože se dokážu navést do problémů, ale nebyl silnější než ten nutkavý pocit to vyslovit nahlas. „Ale červená mi přijde hezčí.“