Gallirea - Příspěvky uživatele

Rozhodla jsem se nakonec posadit na zem. Skutečně se mi nikam nechtělo a jediné místo, kam jsem si přála jít, bylo dál na severu a byla jsem z něho nervózní a nebyla si jistá, zda tam vůbec jít. Je to Smrt, to mluví za vše, říkala jsem si. Ale na druhou stranu tam muselo jít mnoho vlků. A všichni se nejspíše vrátili. Ale proč bych měla i já? Oni měli nejspíše co nabídnout. Já? Co mám?ptala jsem se sebe samé s pohledem dopředu. Neměla jsem nic. Ani jsem nic nebyla. Bylo to složité. Lehce jsem svěsila uši, ale... Chtěla jsem tam jít. Musela jsem to alespoň zkusit.
Lehce jsem zakroutila hlavou, „ještě bych někam chtěla jít a cesta do úkrytu by mě akorát zdržovala. Ale klidně jdi,“ pobídla jsem ho. Žaludek se mi sice stahoval z představy, že tam skutečně půjdu, ale... musela jsem to udělat.
Awarak se logicky zajímal o smečku, ale ptal se na to vlčice, která tam byla koneckonců i kratší čas jako on, takže mu toho asi moc říct nemohla, pokud to sama nevěděla od jiných. „Jen jednu- A betu Storma,“ odpověděla jsem na jeho otázku. Nějak jsem tušila, proč je Blueberry sám, ale to jsem neříkala, ostatně to bylo něco, na co jsem se ho sama ptala a řekl to mně. „A jen něktěří. Wizku a Aranel,“ pokývla jsem k dvěma vlčicím, u kterých bylo už i to vlče, „jsou pečovatelky. Storm je ochránce, les je po něm hodně cítit. Ale dál si nemyslím, že má někdo nějakou funkci.“ Nebyla jsem si tím úplně jistá, ale nějak jsem očekávala, že tomu tak je. Sice chtěl Blueberry někoho určit, ale pokud tak ještě neučinil, žádné změny v tom nejsou.

Ne vše je ideální, rezonovala mi Awarakova slova v hlavě. Ve všem jsem se pokoušela tak nějak hledat skryté významy a přenášení na vlastní zkušenosti. Nic nebylo zcela ideální, všechno mělo svoje mouchy a výchova vlčat a starání o rodinu muselo být jednou z nejhorších a nejtěžších. Zase, pokud jsem to vzala na sebe, jak bych to mohla shrnout? Bez otce, bez sourozenců, bez smečky, pouze s matkou, která nechtěla, aby mě kdokoli viděl, protože by mi mohli ublížit. Jenže proč? Pořád jsem to nechápala. Za ten skoro rok co jsem byla zde se nenašel nikdo, kdo by se mi pokusil. „A ne všichni na světě jsou takoví, jaké bychom je chtěli,“ dodala jsem. Mohli jsme si přát, aby každý vlče na světě mělo ideální rodinu, žilo v obklopení smečky, která je chrání a učí tomu, aby se o sebe postarali, ale ve výsledku? Málokdo to mohl zažít. Třeba jenom zde to mohl říct Flynn s jeho sestrou, zatímco Tati, Taenaran a nově i ta malá hnědočerná nemohli říct nic podobného. Smečka se možná postará, ale celou rodinu nebudou mít nikdy.
Awarak byl ochotný smečce s lovem pomáhat, což bylo milé, i když i posledně se nás sešlo na lov docela dost, ač většinu práce tam odřela Baghý s tím Norim. Protože něco umí, já ne. „Lovec navíc se vždycky hodí,“ zamumlala jsem mnohem tišeji, protože moje myšlenky se už zase stáčely jenom k faktu, že nic neumím a nezvládnu. A vždycky budu ve smečce jenom ten, kdo ta prostě je, ale... pokud to nebude vadit jiným, mně také ne.
„Asi ano,“ odpověděla jsem nejistě. Moc se mi odcházet nechtělo, chtěla jsem zůstat a počkat, jak to všechno skončí, co se bude dít a... měla jsem počkat na Blueberryho, ne? Ne? Otočila jsem hlavu směrem k úkrytu, potom zase na skupinku a nakonec na Awaraka.

Do těla se mi začal opírat vítr, přes den moc nefoukal, ale jak se blížilo stmívání, začal se zvedat, snad se i ochladilo a všechno to zase bylo na jedno brdo. Trochu jsem se pokusila "zcvrknout", abych si nějak udržela teplo ve svém těle, ale nepomáhalo to. Awarak zatím přemýšlel nad tím, proč zrovna zima přiváděla do tohohle kraje vlčata a já na to měla tak nějak svůj názor, ale nebyl zrovna moc pozitivní. I když vůbec žádný názor ohledně zatoulaných a ztracených vlčat nemohl být pozitivní. „Možná se o ně sami nemohli postarat. Mně říkali, že tahle země je jiná než ostatní a třeba doufali, že tady jim bude lépe než jinde, ale dali je sem... nešikovně. Nebo je zkrátka nechtěli, kdo ví,“ pronesla jsem svůj názor krátce po tom jeho. Nějaká možnost, že by to vlče tedy patřilo k černohnědé Kaye jsem si vyloučila.
Přemýšlela jsem, že bych raději šla do úkrytu, i když tam bylo narváno. Nechtěla jsem být už na tom mrazu. Kdyby nebylo Lilith, nepřežila bych minulou. A teď jsem na krku smečce, povzdechla jsem si. Proč jsem nebyla alespoň k něčemu dobrá? Proč jsem byla slabá a zbytečná? Ani vlastní magii jsem neuměla ovládat. ale Smrt a Život o umí naučit, povzdechla jsem si. Kde jsem je měla hledat? A... měla jsem je vůbec hledat? Už jen dle jejich jmen, hlavně Smrt, to nebude nic lehkého.
Z přemýšlení mě až vytrhl Awarak. „Nemyslím si, že ji nechá na pospas zimě nebo hodí přes hranice druhé smečky,“ upřesnila jsem svá dost nepřesná předešlá slova. „Jen nás tu je dost, moc se neznámé a vlče je další krk, který bude potřebovat nakrmit, ale zároveň samo neumí lovit a v tomhle hlubokém sněhu nám nepomůže.“ Byla tu řada dospělých, vlčata už byla taky prakticky dospělá a samostatná, ale tohle přibylo k těm dvěma, o kterých se to říct nedalo. „Blueberry je hodný,“ vydechla jsem. I když já ho viděla lehce v jiném světle.

K ránu jsem ve vzduchu cítila vůni vody. Krásnou vůni, která byla tak moc specifická, ale těžká na popis. Každý tu vůni znal, věděl, co přesně to značí, mohl si ji i kdykoli vybavit, ale jakmile mělo přijít na popis té vůně, bylo to vlastně nemožné. Každopádně se to aroma linulo ve vzduchu ve chvíli, kdy jsem otevřela oči a pohlédla rozespale zlatýma očima na svět. Klidně jsem nadále ležela s pohledem na východ z jeskyně, plácala špičkou ocasu o zem a přemýšlela nad tím, že nechci nic dělat. Kdokoli si tu myšlenku o nic nedělání mohl toho rána říct a nikdo další by mu to nedal za zlé, protože to počasí přímo vybízelo k tomu, aby nikdo nic nedělal a pouze se válel někde uvnitř nebo pod stromem, kde už není žádný sníh a půda není rozmočená.
Krut zima nás minula, byla mírná, sníh kolikrát i v těch ledových měsících roztával a neudržel se. Kolikrát přes noc napadl, uvítal nás a do odpoledne po něm nebylo ani památky, pouze vlhká půda a nějaká maličká hromádka rozšlapaného mokrého sněhu. Kradmo jsem se přesunula ke kraji jeskyně, abych ostatním uhnula, natiskla jsem záda na studený kámen, nasála ten okolní vlhký vzduch a zavřela oči. Kéž by taková líná rána byla vždycky a nikdy nekončila, zatoužila jsem tajně. Krásná představa to byla a vlastně to i z půlky byla realita, protože jsem neměla povinnosti, nic jsem nemusela dělat a většina mých dní byla neskutečně líná, i když ne tímhle způsobem pěkná.
Kolem sebe jsem cítila kroky ostatních, jak bud míří věn, případně i dovnitř. Klábosili spolu, mluvili o počasí, o úlovku, o všem možném, co jim přišlo na jazyk, ale naštěstí si nevšímali někoho, kdo byl ještě v polospánku na kraji jeskyně.
„Kde je Makadi?“ slyšela jsem, jak někdo z venku říká mé jméno. Klidné ráno bylo rázem pryč, zvedla jsem hlavu, uši lehce stažené dozadu. Kdyby mé jméno řekl jakýkoli jiný hlas, byla bych klidná, možná si toho ani nevšímala do chvíle, než mě dotyčný sám najde, ale u tohohle to nešlo. Kudy mohu nepozorovaně zmizet? ptala jsem se sebe samé, zatímco mi oči skákaly po všech místech okolo, avšak jeskyně měla pouze jeden východ. Krade se ke mně, za chvíli tu bude, polkla jsem při pomyšlení na to, že brzy uvidím matku.

Jsem trochu zmatená, kam si máme psát o odměny, ale tak raději ještě sem (a celý ;-;)
Prosím o 10 křišťálů, 20 oblázků, 20 drahokamů (pls pls safíry, ať z nich mám krásný číslo) a kompenzaci za psychickou újmu na účet, děkuji.

Nevěřila jsem tomu, že by mohlo tak dlouho a bez přestávky sněžit. Všechno to naznačovalo, že se vrátí zima, která nás sužovala minulý rok až prakticky do jara, kdy nebylo co žrát, třesoucí zima byla na denním pořádku a přežití se pro tuláka stalo něco mnohonásobně složitějšího a snad i nemožného.
Baghý s Norim se nějak vzdálili, jak jsem přes sníh viděla a docela se mi ulevilo. Neměla jsem sice jedinou šanci poznat hnědou vlčici, ale za to mi dostatečně stačilo poznání jejího hnědého společníka. S Wizku jsem si přála mluvit už dlouho, ale buď byla zraněná a na rozhovor nebyl čas, nebo byla s někým jiným a nechtěla jsem tam vlítnout s otázkou, kde je Lilith. Mohla jsem však poznat Awaraka. Alespoň jsem v to doufala. Zdál se jako další klidný bod téhle smečky, i když to byla většina dotyčných zde. Vlčata sice byla živá a Nori drzý, ale většina ostatních byla klidná a nevypadali, že vyhledávali problémy a chtěli čeřit zdejší vody.
Awarak si nebyl moc jistý tím, co se děje, ale pokusil se nastínit, co si myslí a... jeho teorie se zdála dosti možná. Skrze sníh skutečně bylo možné spatřit tmavé vlče. Jediné tmavé zde byla ta samička, ale ta byla už mnohonásobně větší, takže tohle bylo jiné vlče. A komu mohlo patřit? Barevně možná tak té hnědočerné vlčici, ale ta přišla sama a určitě by zmínila, že přichází s vlčetem. Ona to tedy nebyla. Lehce jsem svěsila uši, muselo to být vlče, které se ztratilo, přišlo o rodiče, bylo zavrženo nebo něco podobného. „Pár takových tu je,“ hlesla jsem k černobílému. „Už jsem skoro dospělá a jeden už i smečku opustil, ale dva takoví tu jsou prý z minulé zimy.“ Pokusila jsem se to nějak objasnit, ale sama jsem si tím zrovna jistá nebyla. A nelíbilo se mi to. Představa, že bych jako malá přišla o matku, nebo mě snad zavrhla, by byla jistě mojí mrtí. „Blueberry říkal, že už nikoho do smečky nechce,“ zamumlala jsem s pohledem do země. Ale když se jednalo o vlče, mohl přimhouřit oči, ne?

//Manipulace s Flynnem povolena

Stmívalo se a počasí bylo stále horší a horší. Ke všemu tomu nečasu se přidal i silný vítr, který se krutě opíral do těl a zmítal s lehčími jedinci ze strany na stranu. Trochu jsem se přikrčila, uši stáhla k hlavě a bylo mi zřejmé, že úplně to nejlepší, co můžeme dělat, je jít se někam schovat. „Půjdeme do tý jeskyně,“ řekla jsem. Nebyla to ani nabídka nebo prošení, prostě fakt. Popohnala jsem vlče do kroku, abychom zmizel z toho děsného počasí co nejrychleji a snažila se mu vyšlapávat cestu a odhrnovat sníh na stranu, aby mohl projít. Ohlížela jsem se za ním, zda se někam neztrácí a nedělá mu pohyb ve sněhu takové problémy, ale sám se zdál vcelku unavený a promrzlý, že toho ani moc namítat nemohl.
Dojít k jeskyni nějakou dobu trvalo. V létě bychom tam byli za chvíli, ale přes ten sníh to trvalo neskutečně dlouho a dopadlo to akorát tak, že jsme byli úplně mokří a do toho ten děsný vítr. Z jeskyně jsem cítila vlky. Storma a Sigyho minimálně a Sigy byl ostatně otcem Flynna. „Jdi se schovat,“ pokynula jsem mu a uhnula z cesty. Nechtělo se mi úplně jít dovnitř. Storm a Sigy si rozuměli, já bych tam jen zacláněla. Sledovala jsem, jak vlče mizí v jeskyni a otočila jsem se. Nejspíše bych se měla schovat, odpočinout si, ale cítila bych se divně, kdybych tam byla s nimi, ač jsem tam mohla být stejně jako ostatní.
Hlasitě jsem polkla, pomalu jsem vstala a šla zpátky do toho nečasu. Vítr zcela zmátl a rozprášil pachy vlků okolo, ale přibližně jsem věděla, kde se všichni tak nachází, ale... chtěla jsem k nim jít? Ano, ale ne... Minimálně jsem chtěla vědět, co se děje.
Sunula jsem se tmavnoucím okolím, postupně jsem i cítila pachy okolo. Jako první jsem narazila na Awaraka, černobílého vlka, který pomáhal s Wizku. Ostatní jsem v tom sněhu viděla jenom těžce, dokonce jsem cítila i někoho... nového. I když Blueberry už nikoho brát nechtěl. „Co se tu děje?“ hlesla jsem k černobílému vlku tiše, než jsem se zastavila. Pohled jsem měla upřený někam dopředu, ale blíže k ostatním se mi už nechtělo jít. Raději ani ne k Blueberrymu.

Vonku bolo stále chladnejšie a chladnejšie, bolo to nezvyklé a ani sa mi to veľmi nepáčilo. Páčilo sa mi, keď bolo teplo, dlho sítilo slnko a dni boli dlhé a príjemné. Lenže tá doba rýchlo mizla, tráva ráno divne praskala pod nohami, dych bol dokonca viditeľný a pri zemi sa často držala hustá biela hmla.
Mama hovorila, že sa blíži zima, ale čo to vlastne zima je? Keď nesvieti moc slnka? Keď ma od labiek Zebe a stáť dlho na mieste bolo nepríjemné? Všetko mi prišlo neskutočne zlé a nepáčilo sa mi to, kým na zem nezačal padať ten biely poprašok.
Ráno bolo nezvyklé tiché. Oveľa tichšie než akékoľvek iné. Zdvihla som sa z nášho provizórneho úkrytu, dlho zívla, vyšla na kraj plytké nory a hneď si to všimla. Kraj lemovalo niečo bieleho a studeného. Nedôverčivo som tam vkročila, otriasla sa zimou a obzerala sa okolo. Deň predtým bolo okolia hnedé, všade popadané listy a stará tráva, ale zrazu sa všetko skrývalo pod bielou perinou a ďalšie biele chumáčiky padli dole. Pozerala som hore, udivene sa pozerala na to, ako tie veci padajú dole a chladí na ňufáku. Páčilo sa mi to. Zima sa zrazu nezdala tak zlá.
„Mami, vstávaj!“ Zavolala som do nory. Na krátko som do nej strčila ňufák a sledovala mamu, ako otvára oči a nezdá sa moc nadšená. Prečo nie? Však vonku bolo niečo úžasné a ona to nevidela. Vliezla som dovnútra a štuchol do nej raz studenou labou, na ktorú sa tie biele veci lepili
„Nechaj ma spať, Makadi,“ zavrčala ľahko, než sa otočila na druhý bok.
Bolo mi nejako jedno, že sa jej nepáči, čo sa vonku deje. Mne sa páčilo, ako sa laby obtiskávají do snehu, všetko chrumká a chladí. Začala som chápať, čo je to zima. Celkom sa mi páčila, keď bola vonku tá biela perina.

Bylo trochu těžší si uspořádat myšlenky. Možná jsem byla pomalejší já a nějak jsem si nevšímala toho, co se mění, možná bylo vlče trochu zmatené o tom, kde žije, ale těžko říct. Nechtělo jsem v tom moc rýpat, kdo ví, jak by reagoval, kdyby zjistil, že tady jeho kamarád Rayster není.
Vstala jsem ze země, abych se oklepala. Sníh vytrvale padal, spolu s ním i teplota. Stahoval se mi žaludek nervozitou, že by nastávající zima měla být stejná jako ta předchozí, která mě málem zabila a určitě minimálně zhuntovala moje tělo.
Na tváři se mi přehnal krátký úsměv, když se vlče zdál nadšené z pouhého vědomí, že by mělo být kamarád s dospělým vlkem, kterého sotva znal. Nechtěla jsem mu nijak ničit jeho nadšení, pouze jsem mlčela a sledovala ho do chvíle, než se otřásl zimou. Uši jsem stáhla nervozitou. Jak jsem m mohla pomoci? Neovládala jsem oheň, ta magie mi byla cizí. Věděla jsem, že ji jenom ovládá Blueberry, ale toho byla hloupost otravovat kvůli ohni, měl jiné věci na práci. Rozhlédla jsem se okolo sebe, mohli jsme se akorát tak schovat do úkrytu. „Chceš se jít schovat do jeskyně?“ zeptala jsem se ho. „O moc tepleji tam nebude, ale aspoň tam nebude ten studený sníh,“ navrhla jsem mu.
Přešlápla jsem ve sněhu do strany. Někam jsme se posunout museli, aby nám minimálně neztuhly svaly v tomhle počasí. Po pár krocích do strany jsem se však zastavila. Nebo spíše zarazila a hlavu naklonila nechápavě do strany. Neříkala jsem mu už své jméno? zeptala jsem se sebe samé, jemně se zamračila a už podruhé řekla: „Jsem Makadi, Flynne.“ Lehce jsem se k němu pootočila, dlouze vydechla bílý obláček páry a hlavu zvedla nahoru. Sněžilo furt více a více, prostě to neustávalo. Bílé peklo.

Upřený pohled vlčete mě znervózňoval. Zdálo se mi, že se mi snaží vidět až hluboko do mozku, kde by asi nenarazil na nic zajímavého a podstatného, ale kdo ví, co si podvědomí v sobě nese za zapeklité věci. Potom přišlo to vykřiknutí, které mnou trochu škublo, ale rychle jsem se zpamatovala z toho, že je vlče trochu akčnější a hlasitější. Zkrátka dá rádo o sobě vědět a nebude se zabývat tím, co si myslí ostatní okolo a zda ho někdo neslyší i na druhém konci lesa. Pochopila jsem však, že Rayster od nás nebyl. Kde jsme ho tedy měli hledat? Těžko jsem mohla vzít cizí vlče někam ven hledat jeho přítele, když sám netušil, kde se nachází. Jeho rodiče by mě zabili. A už jsem jedno vlče ztratila, druhé jsem mít na triku nechtěla. Hlavně ve chvíli, kdy zkrátka mělo ty rodiče a existovala tak dvojice, která by mě za živa stáhla z kůže a nechala někde ležet ve sněhu, dokud by na mojí mrtvole nehodovalo hejno havranů.
Druhá odpověď mě ale trochu zarazila a hlava mi lehce spadla dolů. Nechápala jsem já nebo on? Asi... oba. „Rayster je... tady?“ zeptala jsem se nechápavě. „Myslím, že tu znám všechny a nikdo toho jména tu není,“ sdělila jsem vlčkovi nejistě, protože jsem si nebyla jista, jestli ho odpověď nějak nerozhodí, nebo třeba jenom já nevím o někom toho jména, kdo by tu měl být.
Flynn se dostal na nohy, chvíli se jenom kodrcal v tom sněhu, než se posadil za zadek, který mu do něho zahučel a zcela vážně mi položil otázku, jestli budeme kámoši. Nechápala jsem, jak může tak rychle měnit svůj tón a snad i celou pozornost, jako by se snad jeho hlava soustředila na třicet věcí najednou a pouze přepínala náhodně mezi těmi všemi, která bude řečena i světu. „Můžeme být,“ hlesla jsem.

//Svatá trojice Lindy, vlče a Meinere berou strom :D

Děkuji moc za akci ^^

Děkuji moc za akci, našla jsem věci, který jsem už dlouuuho neviděla :D a vrátilo de mi PTSD z králíka

Poprosím tedy o:
38 drahokamů
38 mušliček
3 křišťály (teorie + první se všemi)
5 oblázků

Nahozeno.

Připadalo mi každou chvíli více a více, že Flynn si jako vlče žije ve svém vlastním světě, kam z toho našeho prochází jenom zlomky informací. Jednou odpověděl, jednou se raději jenom tak válel ve sněhu a předstíral, že se vůbec nic neděje a svět je úplně nezajímavý a on se musí zabavit nějak sám. Ale má odpověď s tím, že jsem v pohodě, mu stačila a mně se ulevilo. Nechtěla jsem svoje problém řešit s někým tak mladým, když jsem i já sama měla problém jim zcela porozumět. Ale vlče samo bylo v pohodě, takže to bylo fajn. Ostatně, co mohlo trápit jeho mladou hlavičku? Možná tak hry, jídlo, které mu jiní přinesou a vědomí, že se sám bude podobným věcem učit, aby se v dospělosti o sebe dokázal postarat.
Počasí bylo úděsné. K tomu samotnému sněhu se přidala i líně se rozlézající mlha, která zahalovala okolí a bylo těžké vidět někam do dálky. Jeden si pak přišel mnohem více osamělý než ve skutečnosti byl. Pozornost se mi dokonce dostala zcela od vlčete, rozhlížela jsem se po lese a čekala, že na mě snad každou chvíli vyskočí něco, co se skrývá v mlze a stínech. Paranoia, napomínala jsem se hrubě, abych toho nechala. Tady zlí vlci nejsou, ujišťovala jsem se. Ale furt jsem nechápala, kdo tím vlkem měl být. Jak vypadal? Jak se jmenoval? A co jsem mu provedla já, že měl se mnou problém?
Z myšlenek mě vytrhnul Flynn. trhla jsem celým tělem, hlava mi spadla k vlčeti a hned se naklonila lehce do strany. „To není nikdo ze smečky, že?“ zeptala jsem se. Znala jsem minimálně jménem snad všechny. Nikdo takového a ani podobného jména tu nebyl. „Je to někdo z vaší původní smečky?“ zajímalo mě. Neznala jsem tu smečku. Jenom z doslechu od Sigyho, který nám o ní řekl, ale nic víc. A jediní členové odtamtud byli již naši členové.
Slova vlčete trochu bolela. Cítit osamělost tak brzy nebylo dobré. Trochu jsem připlácla uši k hlavě a starostlivě se zeptala: „Můžu ti s tím nějak pomoci?“

Vlastně nikdy v životě jsem nebyla ve společnosti vlčete, pokud jsem nepočítala Taenarana, který byl spíše dospělým a choval se tak, jak se choval. Podstatně i brzo odešel ze smečky, neměl důvod se tu více zdržovat a byl zkrátka takový, jaký byl. Flynn byl více... vlčetem. Neposeděl, neustále musel něco dělat a zkrátka se choval tak, jak se vlče chovat mělo. Například nejdříve kníkal a následně se rozhodl, že se prohrabe do středu země. Moc daleko se sice nepropracoval, ale vrazil do své díry hlavu hned poté, co se zajímal, jestli už teď. Borůvky? zeptala jsem se sebe samé, trochu víc se narovnala a posmutněle zakroutila hlavou ze strany na stranu, že ještě není čas pro borůvky a hodně dlouho ještě nebude.
„Ne, já to myslela, až budeš velký jako ostatní vlci ve smečce,“ vysvětlila jsem mu. Já sice nemohla být dobrým příkladem toho, jak velký bude, protože jsem se dala považovat spíše za průměrného, možná lehce podprůměrného jedince – ve velikosti, síle, ve všem –, ale Flynnovi rodiče se zdáli jako schopní jedinci a on určitě něco musel podědit.
Brzy mi došlo, že tenhle malý vlček cpal R všude, kam se mu to jenom trochu hodilo, ale většinou ani nehodilo. Jazyk mu musel v tlamě už věčně z toho všeho rezonovat. Minimálně mně v uších ano. Občas to bylo i o tom, že jsem si musela domýšlet, co tím básník chtěl říci, ale že je jeho sestra menší jsem pochopila. „Ani jsem ji ještě pořádně neviděla, kde je?“ zeptala jsem se ho. Třeba od ni právě odběhl, kdo ví.
Hlava se mi naklonila lehce do strany, co bude dobrrrý? Trchu jsem se začala ve vlčeti ztrácet. A ztratila jsem se ještě více, když se zeptal, co mě tíží. Spíš se mi z toho až na sekundu sevřelo srdce. Jak mohl vědět, že mě něco tíží? Četl už snad tak malý myšlenky jiným? Hlava se mi naklonila na druhou stranu, snažila jsem se uklidnit, protože se mi až moc rozbušilo srdce a nechtěla jsem dát najevo nějaké rozrušení. „Jsem v pohodě,“ vyhrkla jsem ze sebe. Nebyla jsem v pohodě.