Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Snad žádná fyzická námaha se nemohla vyrovnat tomu, jaké to bylo tak strašnou dobu být pod vodou. Mohli jsme dýchat, ale voda si s náma dělala, co chtěla, tělo úplně neposlouchalo, každý pohyb byl aspoň třikrát pomalejší a každý zvuk jsem slyšelo divně vzdáleně, tlumeně, ale přitom úplně dokonale, až mi to stahovalo žaludek... Což dělalo úplně všechno v té vodě a nebylo to nic extra už po té době.
Začala se mě zmocňovat ta emoce, kdy máte pocit, že se vám svět hroutí nad hlavou, klepete se, blbě se vám dýchá a máte pocit, že úplně umíráte. Ta emoce, kterou jsem znalo dokonale, kromě jejího názvu, přestože jsem na jazyku cítilo hořkost a kyselost vracející se z žaludku, jak mi ta emoce zabírala celé tělo. Blueberry už na rybovlka vyjel, ztrácel s ním trpělivost, ale to jsem já už ztratilo dávno, jenom jsem to neumělo dát najevo a svůj souhlas jsem s ním dávalo najevo jenom tím, že jsem se mu furt cpalo k tělu a zuřivě přikyvovalo, jak mi to voda dovolovala.
Musí se to nějak vrátit, ať se my můžeme vrátit na zem, sténalo jsem, rozhlíželo se okolo sebe a vidělo absolutní kulový. Nebo nic, co by nám mohlo pomoci. Museli jsme na hladinu, tam je ta věc, která je potřeba. Nějaká ryba mi byla jedno, asi budu navždycky nesnášet cokoli spojené s mořem. „Jenom pro to skočíme nahoru, hodíme to do vody a bude to v pohodě, ne?“ zeptalo jsem se Blueberryho, rybáka, vody, vzduchu, nejmenšího kamene, kohokoli.

Budu moct být rádo za to, že Blueberry bude kompletně mluvit za mě, protože já nebudu schopné ze sebe vyloudit nějaká slova, co budou dávat smysl. On se ujme toho logického, já jenom občas vytroubím něco citově založeného, co bude rybákovi připadat úplně nesmyslné a jenom nad tím mrskne ploutví, proč by to měl řešit.
Vlny s náma budou házet, že nebudeme vědět, kde je nahoře a dole, i když to nebudeme moct vědět ani předtím, ani potom, ani nikdy, co se budeme nacházet v té vodě. Bude hrozit, že se pozvracím a voda okolo nás bude plná směsi mého žaludku a kyselých šťáv, které se budou velice pomalu trousit po okolních vodách a úplně všem to bude pekelně nepříjemné, ale ne víc, než mně to bude trapné.
Naštěstí se Blueberry pustí do toho vysvětlování, já tam budu chvíli nervózně mávat tlapama a pak začnu s tím, že mu do toho budu neustále skákat a remcat, jako bych mu chtělo nějak pomoc s vysvětlováním, i když budu tím... Ne hromem do police, ne ani nějakým škodníkem, ale prostě zbytečným pomocníkem, co s ničim nepomůže. „Jo, nebudeme mít šanci vám pomoct,“ přitakám na to všechno a několikrát přikývnu, i když to bude strašně pomalé a bolavé v té vodě. „Vždycky budem patřit na zem, kde nás budou všichni brzy očekávat,“ zalžu, protože minimálně mě tam nikdo nebude čekat a Blueberryho maximálně smečka, která mi vždy bude u zadele.

Kdybychom byli na povrchu, možná by bylo vidět, jak mi od hlavy stoupá párá frustrací nad tím, co se okolo děje. Rybovlky toho nechtěl říct mnoho, jenom koukal sem a tam a sice řekl, že není moje vina, že jsem to nepřineslo sem, ale byl to klíč k řešení. „Možná byste si měli rozmýšlet, co jiným řeknete, aby si to nevzali osobně a neoplatili vám to,“ štěklo jsem k němu, protože moje vina to rozhodně nebyla a nemusel to ani zmiňovat, protože to všem muselo být jasné.
Voda se zase pohnula, Blueberry se snažil zjistit, od čeho ta věc měla být klíčem. Kde teda měli zámek, kam to mělo pasovat? „Jenže s tim, jak se tu věi táhnou, tak tu umřem stářím,“ odpovědělo jsem Bleuberrymu, ale voda nám táhla někam pryč a plavat proti proudu nešlo, protože byl silnější. Vlastně jsme byli jenom takovou tou figurkou, co se musí pohybovat tak, jak jiní určujou. No tím jme byli.
Zmatené točení ve vodě se trochu uklidnilo, ale už jsem nechápalo, kde je nahoře a dole z toho celýho. Budu zvracet, zasténalo jsem. Snažilo jsem se zorientovat, kde jsme, ale pod vodou jsem to neznalo a všude okolo nás to vypadalo jak na hřbitově. Žaludek se mi stáhl při pohledu na jednu ze soch. „A kde to vůbec jsme?“ zeptalo jsem se poloryby, polovlka. Když chtěl pomoct, tak aspoň řekne sakra s čim.

Ani mi nedocházelo, jaká tma okolo nás panovala, dokud se neobjevilo to pulzující světlo. Blueberry dokázal s tim polovlkem a polorybou mluvit, ale já se soustředilo jenom na tu... díru díru ve skále, kde jako srdce tlouklo to světlo. Dívalo jsem se na to tak dlouho, že se mi i rytmus srdce přizpůsobil tomu, jak světlo pulzovalo a naprosto mě to hypnotizovalo.
Něco jim tady dole chybělo, to, co jsem vidělo na pláži a skoro se o to přizabilo. Proč bych to mělo brát? Nebyl jediný důvod, ale očividně to potřebovali, jenže to nebyla moje starost, ne? Nebyl to můj problém, mohli se pro to doplácat a pak se zase stáhnout do vody, vypnout to a konec písničky.
Jenže Blueberry byl jiného názoru. Odpoutalo jsem pohled od výdutě a podívalo se na něj naprosto nechápavě. Proč já? Proč my? Však ani nemáme ploutve, nejsme žádný skoro ryby, žijeme na souši, kde tyhle problémy nemáme. „Jsem v pohodě,“ zamumlalo jsem a zase se otočilo k tomu světlu. Přišlo jsem si jako ten noční motýl, který se honí za světlem. „Ale nechci umřít pod vodou,“ dodalo jsem k tomuhle dobrodružství. Zároveň jsem se ale bálo, že se stejně ven nedostanu.

Pro jistotu se k nám přitáhla další bublina z hladiny, která se spojila s tou předchozí, i když se o moc nezvětšila, protože jsem se začalo bát, že nám dojde... Ten... Ta věc, co potřebujeme pro dýchání a je to venku okolo a ne ve vodě. Mozek mi šrotoval nad tím slovem, že jsem až později zareagovalo drobným úsměvem na Blueberryho a jeho pochvalu. Chtělo jsem se k němu trochu přiblížit, i když jsme se drželi za tlapy, aby nás to nerozpojilo. Snažilo jsem se nedívat na vlka s ploutví, protože jsem jelo taktiku nevidím tě, nevidíš mě. Jeho hlas mi sice furt rezonoval v hlavě, Blueberrymu taky, protože se na něj ptal. „Slyším jeho,“ pokývlo jsem se vší snahou k rybovlku, který ale nezněl jako stařec.
Hlava mi cukla k rybovlkovi, který vyprávěl o něčem, co se jim ztratilo, bylo odcizeno a prostě jsem to našlo a samozřejmě... to nechalo tam nahoře na... Na tom jemňoučkém kamení. Odumírá mi mozek? „Ne,“ špitlo jsem zděšeně k Blueberrymu, než jsme se rozplavali za vlkem. Křídla mě bolela a táhla zpět, bylo to hotové utrpení, ale nemohli jsme zastavit, protože jsme furt byli ve fázi umírání. Jenže bolest mi přetrhávala ostrými drápy veškeré svalstvo v těle a hodovala na cuckách.
Rybovlk naznačoval něco nepříjemného, do toho něco prásklo. Trhlo to celým mým tělem, ale netrouflo jsem se tam kouknout, protože jsem stále hledělo na rybovlka. „My sem ale nepatříme, proč prostě... Vrátíme se na povrch a hodíme vám tu věc, co se ztratila, jo?“

Celé tělo jsem mělo v křeči, blbě se mi dýchalo, přestože okolo našich tlam byla bublina s dostatkem vzduchu. Byli jsme u sebe, už nás nikam nemetl proud vody, nebyl žádný důvod, proč by celým mým tělem měl pumpovat takový úzkostlivý neklid, který mi ubíral rok života každou minutou.
Pod námi byla miliarda světlušek, okolo nás plavat zvláštní vlk s ploutví, ale... já mělo křídla. Potkat mě ve vzduchu, dva pomatenci berou pro změnu mě za toho zvláštního vlka. Ačkoli mě vždycky brali za zvláštního vlka. Na jednu stranu mi tohle zmatkování v hlavě pomáhalo v tom, že jsem nemyslelo na fakt, že asi umírám.
Vlk mluvil, ale ozýval se nám v hlavách. Také nic divného, tohle vlci s myšlenkami dělali furt... ne? Nikdy se mi to nestalo, už jsem ani nechtělo. Plaval okolo nás, Blueberry mu řekl i naše jména, ale ta ho nezajímala. Nějak jsem se nezvládalo na něj koukat, stahovalo jsem pohled dolů, k těm sětluškám tam dole, které se v rozostřeném vidění vlnily a vypadalo to, že docela panuje neklid, přestože ve skutečnosti stály na místě a to my jsme se nějak vlnily a hlavně můj pohled. Na jenu stranu mě zajímalo, co tam dole je, na druhou stranu mě více zajímalo, jak je asi na hladině a hlavně na souši, kde bych sakra moc rádo zase bylo. Slova Blueberryho mi moc nepomáhala, já už se vidlo mrtvé. A zase v moři. Proč k němu furt lezu?

Neustále se mi zrychloval tep a zároveň stahoval žaludek z toho, co se dělo. Když jsem se naposledy ocitlo ve vodě, myslelo jsem si, že jsem umíralo. Netušilo jsem, kde je nahoře a dole, co mám dělat, myslelo jsem jenom na to, jestli po smrti něco je. Teď? Hlava přemýšlela jenom nad tím, kde je Blueberry, co bude s ním, jestli to aspoň jeden přežije.
A ta tíseň v těle přetrvávala i poté, co nás proud pustil a my zůstali uvěznění ve vodě. Nejdříve jsem chtělo vyplavat na hladinu, bylo to přirozené chtít vzduch, i když jsme stále měli bublinu, která nás mohla aslespoň na pár chvil zachránit. Jenže jsem zpozorovalo něco, co mi žaludek ještě více stáhlo. Co hezkého může žít pod vodou? Vůbec. Nic. A ono se to přibližovalo. Několikrát jsem koplo, tělo se mi kompletně třáslo, div voda okolo mě nevibrovala.
Byl to vlk, co k nám připlaval. Blbě jsem vidělo, byl jenom nějakým divným obrysem, který se rozplýval a mluvil na nás. A určitě neměl tu bublinu okolo tlamy. Mluvil mi v hlavě a to mi ještě více drásalo mozek na malé hobliny. Nech toho, okřiklo jsem vlka, ale kdo ví, jestli to sám mohl slyšet.
Těkalo jsem očima všude kolem, něco jsem se snažilo vidět. Nahoře bylo světlo, tam jsme měli plavat, ne být tady a ne vůbec mířit do hlubiny, kde... také bylo světlo? Bylo to jako hledět na tisíce světlušek... ale pod vodou. A tyhle se mi ani trochu nelíbily. Spíš jsem v nich vidělo vosí úl, co nás brzy pobodá a navždy pohřbí pod hladinou.

Převalovalo jsem tu věc až do chvíle, než jsem uslyšelo, že bych toho možná mělo nechat. Kletba už sice mohla být, ale také nemusela a hrát si s tou věcí tomu určitě nepomůže. Tiše jsem si zamumlalo pod čumák něco nesrozumitelného a mušli nechalo být, i když jsem po ní pokukovalo.
Později se však místo mušle a jejího sledování přešlo k té slané chuti na jazyku jak se k nám dostávala mlha a my jsme se dostávali blíže k moři. Voda mi omývala nejdříve tlapy, pak kolena a nakonec i zbytek těla, ale nepřišlo mi to úplně divné. Prostě voda, která chutnala slaně, když se mi dostala až k tlamě a pronikla dovnitř. Ušklíblo jsem se nad tim, nevnímalo Blueberryho, který mě vyzýval, abych čekalo a místo toho jsem začalo kopat nohama, abych se udrželo na hladině, ale vlny mi to nedovolovaly. A tíha křídel mě také netáhla zrovna nahoru.
„Ty to neslyšíš?“ nechápalo jsem a se zalknutím to vyhrklo na Blueberryho, který čekal něco víc? Stříhalo jsem ušima a pozorně poslouchalo odkud melodie vychází, ale celé tělo začínalo být těžší a začalo se... ponořovat.
Nedokázalo jsem se dotknout ničeho pevného, jenom jsem kopalo do prázdna, panika se rozrůstala a tělo se mi nořilo níž. Cítilo jsem Blueberryho, naráželi jsme do sebe těli, v moři jsem vůbec nic nevidělo, tlamu jsem mělo plnou soli a začínalo jsem ztrácet vzduch. Vzduch, vzduch, vzduch, docházelo mi.
Z hladiny se ke každému z nás přihnala vzduchová bublina, která se držela na tlamě a čenichu, sice jsem stále nic nevidělo, ale mohli jsme se nadechnout. Vlny nás i pod vodou hnali, jak se jim zlíbilo, urputně jsem se drželo co nejblíže Blueberryho a pokoušelo se ovládnout paniku. Neúspěšně.
„Něco tam je!“ vyjeklo jsem do bubliny, protože i přes rozmlžený pohled jsem vidělo, že něco plave blíž.

Hodilo jsem očkem po Blueberrym s otázkou, jestli se mě jenom snaží uklidnit nebo fakt nevěří tomu, že jsem minimálně sebe proklelo. Prstem jsem přejíždělo po mušli, zkoumalo ji, ale nic jsem v ní nedokázalo najít, protože rozlišování klikiháků nebylo mojí silnou parketou. Nevnímalo jsem okolí, víceméně jsem jenom měnilo pohled mezi Blueberrym a mušlí, ale křídla mě začala upozorňovat na chlad, co se okolo nás kradl. Na krku se mi z toho až naježila srst, pustilo jsem mušli na zem a opatrně se otočilo k moři, protože na něj upozornil i druhý vlk. Jo, proklelo jsem nás, polklo jsem a v krku mi vyschlo nervozitou, co se bude dít dál, protože jsem v tom nevidělo vůbec nic dobrého. „To já se tady bouchlo do hlavy,“ upozornilo jsem ho. Žaludek se mi stahoval a dělal přemety nervozitou, jak měl ve zvyku. Vstalo jsem a ocas zůstal schovaný mezi nohama, dával najevo moji nervozitu a strach z toho, že jsem nás dotáhlo někam, kde to nebude úplně příjemné. Něco mi zapískalo v uších, cukavě jsem jimi trhalo, ale zároveň to bylo krásné a... poutavé.
Voda se k nám přibližovala, i když nebyl příliv a moje tlapky začaly nervózně přešlapovat, zatímco hlava říkala, že mám jít blíže, že to zní vážně hezky. Srdce se mi divoce rozbušilo, když nás začala objímat mlha, ale píseň byla tak... krásná.
Sval v přední noze se mi cuknul vpřed a hned na to ho následovala druhá, třetí a čtvrtá noha. Přikrčilo jsem se v kolenou, ale šlo jsem vstříc vodě běz jediného slova, protože jsem nemělo čas mluvit. Moře mě volalo a hlava přikazovala tělu, že má poslechnout volání. Křídla se mi připlácla k tělu, když se jich dotknulo moře, tohle nebylo místo pro ně a ani pro mě, ale to je záležitost pozdější.

Samozřejmě, že jsem nespadlo poprvé v životě, ale takový přemet před někým se mi povedl poprvé a navíc v téhle situaci. Jenže se už stalo. Srst jsem mělo plnou černého písku a v hlavě se mi ozývalo šumění jako u kamenitého pobřeží, jak mi myšlenky šepotaly, že jsem naprostý budižkničemu, když ani běhat neumím.
Muselo jsem ty myšlenky zahánět, snažilo jsem se je v hlavě rozkousnout, zadupat do země, ale pořád tam vzadu někde byly a tak to už bylo celá, dlouhá léta. Snažilo jsem se přehodit energii k něčemu jinému, plácalo jsem do písku skrýš Smrti, i když podle Blueberryho to místo bylo mnohem horší. „Ale barvu máme správnou,“ podotklo jsem s kývnutím k písku. Už jsem vidělo jezero rudé jako krev, ale černý písek? Kdyby to bylo dohromady, bylo by to mnohem lepší.
Na pláži stále bylo ticho před bouří, plácali jsme se v písku jako dvě malá vlčata, když Blueberry vyhrabal nějakou mušli, či něco podobného s otázkou, jestli jsem se nerozbilo o tohle. Žaludek se mi zavlnil jako ve vlnách oceánu jak se mi zase vrátila nepříjemná myšlenka na to, že jsem prostě k ničemu a zakopnu o stupidní mušli a ještě to bolí. „Jo, asi jo,“ zamumlalo jsem se sklopenou hlavou k té věci.
Přitáhlo jsem si tu věc blíže. Prostě černá mušle, hladká na dotek, ale když jsem ji v tlapě převrátilo, něco v ní bylo vyryto, ale význam toho mi byl ukrytý. „Nějaká kletba, ne?“ kývlo jsem a poklepalo tlapou na smyčky na mušli, „a já se tím určitě proklelo,“ ušklíblo jsem se.

Jakákoli možnost ladnosti byla tu tam a kdyby tohle bylo naše první setkání, i první dojem by šel dobře do kopru. Jenže my jsme se už znali a Blueberry musel vědět, že jsem prostě trubka. Trubka, co zůstala ležet v horkém, černém písku a dělala, že neexistuje. „Jsem,“ houklo jsem a až potom jsem se začalo nějak zvedat a oklepávat, že písek létal úplně všude. Bolel mě jeden prst na tlapě, který do ničeho narazil, ale snažilo jsem se to neřešit. „To je snad nejhorší, že jsi to viděl ty,“ podotklo jsem s oklepáním jednoho křídla a poraženecky se posadilo do sněhu, i když nikdo z nás k vodě nedoběhl, takže vítěz zatím neexistoval. Tlapou jsem začalo hrabat v teplém písku, ale furt docela bolela z toho nárazu do proradného předmětu.
„Je tu neskutečné ticho,“ zamumlalo jsem k Blueberrymu souhlasně. Až by se dalo říct ohlušující ticho. Bylo nepříjemné, že nebylo nic slyšet, v podstatě se mi v uších ozýval jenom šum a tlukot vlastního nervózního srdce.
Blueberry se pustil do hrabání díry, chalpi, vyhazoval černý písek na hromadu vedle mě a já se do připojení se k té aktivitě moc nemělo. Takže jsem jenom začalo plácat do písku, co se ke mně kupil, aby z toho nebyla jenom nějaká hrouda, ale nabírala nějakého tvaru... Možná tak zříceniny, kde žila Smrt. Jenže ta měla vchod, takže jsem do jednoho místa i opatrně rylo drápem, aby se vchod vytvořil. To jediné, co bylo na pláži slyšet, bylo sypání písku a sem tam nějaká vlna. Docela mě to znervózňovalo. „Vypadá to jak skrýše Smrti,“ podotklo jsem, abych zahnalo ticho.

//Konec světa

Podvádění? pomyslelo jsem si dotčeně a lehce se u toho zamračilo. Křídla nemohla být podvodem, když byla součástí mého těla, ne? Ale když jsem je tedy dostalo zákaz používat, nepoužiju.
Brzy se mi to však vymstilo, protože byl Blueberry rychlejší, měl delší kroky, ne přebytečnou váhu křídel, co se furt roztahovala, aby vzlétla a ještě v sobě měl veškerou energii světa. Chtělo jsem se na nějaká pravidla vybodnout, roztáhlo jsem křídla do celé šíře, už se i cítilo lehčí v nohou, ale to najednou Blueberry začal zpomalovat, já se k němu přibližovat a křídla jsem až panicky složilo k sobě, že nic nedělám.
Předběhlo jsem ho, kdo ví proč, moc jsem tomu nerozumělo a v těžkém písku začalo vyklusávst směrem k vodě. Otáčelo jsem se stále za ním, kde je, nedávalo na nic pozor a výsledkem toho se přerazilo o něco v písku. Seklo mě to do nohy, tělo se mi převážilo s rozpláclo jsem se s žuchnutím křídel kousek od vody.

//Narrské kopce

Moje povaha fungovala tak, že jsem se na situacích muselo učit, jak na ně budu v budoucnu reagovat. Pokud někdy znovu přijdou. Poprvé na mě někdo řve? Budu civět jak trubka. Řve na mě podruhý? Třeba se i ozvu. Teď určitě ano. Ale z tohohle důvodů se mě vycházelo jenom „eh, ah, oh,“ když se Blueberry vrátil v úplně jiné náladě a energie z něj div nestříkala, jak jí byl napumpovaný k prásknutí. Křídla se mi chvíli plácala okolo, než jsem je dokázalo stáhnout zpátky k tělu s hlavou lehce odvrácenou do hlavy studem nad tím, co řekl.
„Takže ti musel splnit, co sis přál,“ okomentovalo jsem ještě krátce. Asi jsem tomu moc nevěřilo, ale Život teda uměl i tohle a nenechal si ho tam nahoře, jak jsem se trochu obávalo. Lehce pousmálo, když řekl důvod svého pospíchání a pak jsme už šli přes rozžhavenou poušť stále k jihu, kde mělo být moře.
Brzy bylo i cítit, i když cesta přes skály nebyla nijak příjemná. „Hele,“ kývlo jsem hlavou ke vzdálené modré ploše od které se odráželo slunce. „Můžem dát závod, kdo se první dotkne vody,“ navrhlo jsem mumlavě.

//Popelavá pláž

V těle se mi rozjela zvláštní úzkost z toho... osamění. Jenom krátkodobého, ale moje tělo kompletně panikařilo, že už bude navždy samo, že se Blueberry nikdy nevrátí a já tu uhniju. A hned na to se jiná část ozývala, proč to vůbec řešim, že mi nikdy nepatřil a patřit nebude. Že si může kdykoli odejít a ani po mně neštěkne. Udělali to už jiní.
Stisklo jsem bolestivě zuby, zvedlo se a snad chtělo jít tam nahoru, že já nebudu takhle opuštěno kýmkoli nikdy víc. Jenže jsem nemuselo. Všechno to bolestivé přemýšlení se ztratilo při pohledu na srst, co se sice chvílemi ztrácela v písku, ale rudá barva si to mířila ke mně. Srdce se mi roztřáslo nadšením, když se na mě navalil a i přes brždění se mi podlomily nohy a automaticky jsem roztáhlo křídla, která nás na pár chvil skryla. Zalapalo jsem po dechu, když se mi jeho čenich otřel o srst a hlava mi padla blíže k němu, než uskočil a můj pohyb tak padl do prázdna.
Urychleně jsem se napřímilo, křídla složilo blíže k tělu a dělalo, že se nic nestalo. Žádná snaha k blízkosti. „Vypadáš-“ zalapalo jsem po dechu. Jinak, ale stejně. Jenom... něco tam bylo jiného, cizího. Energie, pocit, ta aura, co z něho sálala. „Dobře,“ polklo jsem nakonec, protože mě nenapadalo lepšího slova.
„Ne, jdeme hned,“ namítlo jsem se zakroucením hlavy a udělalo několik kroků do stran, ale hlava mi visela na Blueberrym. Obrazně skákal po okolí jako čistá koule energie – co s ním sakra Život provedl? „Jenom jsem čekalo, nebyls tam tak dlouho,“ odpovědělo jsem už s kroky, kdy jsem mělo kopce za zády.

//Konec světa přes poušť

//Prstové hory

Já se v něm skoro utopilo, kupodivu, pomyslelo jsem si kysele. V moři mě to vykoplo, tam se tělo vrátilo do stavu pevného, tam jsem si fakt myslelo, že nakonec zemřu, ale hle – tu jsem. „Tak tedy moře,“ přikývlo jsem, když byl můj nápad schválen a to o topení jsem si nechalo pro sebe, už to byla stará písnička, co nemusela zaznít podruhý.
Kopce byly stále blíže a blíže, vlastně jsme už kráčeli po nich, já ale aspoň nemuselo jít úplně nahoru, protože tam pro mě stejně nic nebylo. Nemohl mi dát nic, co bych chtělo, tak mocný určitě nebyl. A navíc mi naháněl husí kůži, že s radostí zůstanu čekat dole, až si Blueberry vyřídí svoje záležitosti mládí a stáří.
Nedokázalo jsem adekvátně zareagovat na tu omluvu? Nebo lítost nad situací, která se mi stala. Snad jsem chtělo, aby začal Baghý proklínat, že je k ničemu jako alfa a Borůvka už stojí za nic od chvíle, co ji opustil, ale to jsem chtít nemohlo. Teda mohlo, ale ne nahlas. „Už je to historie,“ řeklo jsem klidně, ale to byl tak nehoráznej kec. Žádná historie, furt mě to těžce štvalo a snad ten les lehne popelem.
Už se mi dál nechtělo, kopec se zvyšoval, moje úzkost taky, ale Blueberry mi dal možnost, jak do toho vpadnout a zastavit se. „Nesnaž se vykroutit z té cesty nahoru,“ kývlo jsem hlavou směrem k tomu kopci, kam měl jít. „Počkám tu,“ dodalo jsem a sedlo si konečně na zem. Byla to fakt dlouhá cesta. „A já mám tim pádem dělat co?“ houklo jsem ještě na Blueberryho otázku, když zmínil, že se třeba nevrátí.