Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Ohnivé jezero

Byla naděje, že budu znát jméno, kterému nebudu vadit, ale po těch prvních několika jménech (a zmínce, že bych si mohlo rozumět s nějakou Islin), nezůstalo ani jedno jméno, které bych znalo. Ale bylo to dost jmen, zmínka o vlčatech, o jejich alfě Maple, která snad bude příjemnou změnou od Blueberryho, který se vybarvil, jak se jenom vybarvit mohl. Ale žádná Lilith a žádná Danie, pomyslelo jsem si rozmrzele nad tím faktem, že jediné dvě možné zůstaly neznámou. Lilith, povzdechlo jsem si. Ale ovládala vodu, musela už dávno být ve smečce a myslet možná na to, že to já se utopilo a ne ona. Aspoň se ujistí, že jsem naživu... I když trochu jiné, ušklíblo jsem se zlehka. „Je vás tam dost, co?“ odpovědělo jsem konečně Nickolasovi, nebudu tam už navíc?“ dodalo jsem ještě. Pamatovalo jsem si tehdy Borůvku jako malou smečku, bylo nás tam skutečně pár a před zimou se to hodilo, ale nyní bylo jaro, třeba... jim nebude vadit další člen. Který nic neumí, podotklo jsem si kysele.
Sarumenský les byl ale už blízko, fakt na dosah tlapy, konečně. Jak dlouho to trvalo. „Neměla by o mě první vědět alfa?“ houklo jsem na Nickolase, i když ten se už valil do lesa jako další povoděň. Takže jsem taky muselo přidat.

//Sarumen FINALLY

Obávalo jsem se spíš toho, že až Nickolas ve smečce prohlásí, že narazil na anděla, bude brán za blázna. Nebo budou osočovat mě, že se za někoho takového vydávám, když evidentně jsem obyčejným vlkem, který chce být jenom nějak jiný a proto je červený, okřídlený a... no trochu mu něco chybí a mate tím ostatní. „Kdo je u vás ve smečce? Možná někoho znám,“ nadhodilo jsem, protože tu furt byl ten fakt, že ne s každým jsem se vždy sneslo a pokud jsem již narazilo na někoho, kdo se mnou měl tu čest... no, mohlo to dopadnout blbě. „Znáš Danie?“ zajímalo mě, protože to kromě Lilith bylo jediné jméno, které jsem znalo a navíc u Danie nehrozilo, že by se mnou měla nějaký problém. Snad.
Rudé jezero se mi od začátku líbilo, ale vlastně jsem se mu i vyhýbalo a nechtělo jsem v něm ani uhasit žízeň, která mě přemohla. Mohla za to ta barva, byla prostě jiná a nějak vyhrožovala, ať to vlk nedělá a nepije z ní. „Můžeme jít,“ kývlo jsem hlavou, „můžeme si odpočinout tam, ne?“ navrhlo jsem, i když to bylo poměrně drzé prohlášení. Asi první potkat alfu, ne?

//Liliový palouk

//Plamínek

Nadále si Nickolas žil v jiné realitě, protože tu jednu skutečnou odmítal, nebo nechápal, že jiná neexistuje a já jsem jenom dalším vlkem, které ale ztratilo vlastní osobu a našlo si novou, která dávala snad pocit, že jsem úplně jiným tvorem, které on neznal. Žádný anděl, jenom vlk, který... měl z nějakého důvodu křídla. „nahoře nic není,“ namítlo jsem krátce, „takže snad proto jsem tady, ale... domov asi nemusí být nikde.“ Asi jsem si do toho trochu moc promítlo vlastní život, který mi byl stále velkým otazníkem a nerozumělo jsem, co se vlastně většinu času děje. Vždy, když se něco začalo formovat, akorát se ta mlha rozplynula a všechno bylo cizí a nepochopitelné. Nickolasova přítomnost mi trochu připomínala Karoe, ale zatímco s ní bylo všechno v magické rovině a rozuměli jsme tomu, u Nickolase jsem nerozumělo ničemu.
„Nevím, zda mě tam jiní budou chtít. Ne všichni berou moji přítomnost za příjemnou,“ odpovědělo jsem sklesle, když se zpomalilo. Tělo mě stále bolelo, natažené křídlo bylo jako z kamene. Každopádně moc nepochopil, jak to se mnou je a tím, že ten a ta vůči mně nefunguje a ani neexistuje. A snad mě to i trochu uráží.
U jezera Nickolas vypálil, křídlo mi lehce kleslo k zemi bolestí, ale mělo jsem možnost ho stáhnout k tělu, což byla divná úleva, protože mi přišlo, že většina váhy záhy zmizela. Naklonilo jsem hlavu lehce do strany, jezero ano, ale...? „Ale my jsme šli do smečky.“

//Zlaťák

Bylo jsem nějak zmatené, všechno tak divně létalo okolo, Lilith byla pryč, byl tu Nickolas, který věřil v anděla a ještě si myslel, že mezi ně patřim já. Jo a mělo jsem křídla, to bylo zcela normální. Ale aspoň se oteplovalo, další zima za mnou, mířili jsme k červenému jezeru, které bylo záchytným bodem mojí existence zde a snad se dostaneme do smečky, kde Lilith bude. Nikdy jsem si nevšimlo, že tím směrem teče i červená řeka, ale dávalo to vlastně... logiku?
„Znám to jezero už dlouho,“ odpovědělo jsem Nickolasovi po menší odmlce, protože bylo něco... co mě trochu štvalo, ale netušilo jsem, jak na to nikdy navést, protože to bylo takové divné, nezvyklé a tady to mohlo navádět do toho, že nejsem vlk, ale nějaký anděl, což nebyla pravda. „Jsem tu už léta, přišlo jsem s Lilith,“ řeklo jsem a konečně tam nějak mohlo hodit to, že nejsem on. Nejsem ona. Prostě ono, které nikam nepatří a nemohou za to křídla. „Jsem tu, protože jiný domov nemám. Tady... také ne, ale neznám jiné místo, kde bych mělo být.“
Trmáceli jsme se docela dlouho, navíc jsem bylo rozlámané z té vody, do toho nová váha křídel, jedno muselo být stále zvednuté a celá ta chůze byla poměrně nepohodlná, ale... až divně intimní? To byla novinka. „uhm, no, možná trochu zpomalit?“ odpovědělo jsem docela nejistě, „ta křídla docela táhnou k zemi.“

//Ohnivé jezero

Rozumí, ale bere to? napadlo mě podle chování Nickolase, který to musel brát jako jednu velkou hru. Nebo to myslel vážně? To asi ne, pokud tenhle kraj neviděl poprvé, musel vědět, že ne všechno je úplně normální a pokud byl ve smečce, musel už okolí znát. Nebo snad jsou v té smečce všichni normální a... obyčejní? Třeba ta křídla zmizí, až se to stane znovu, pomyslelo jsem si trochu sklesle, protože byla... pěkná. Trochu těžká a netušilo jsem, jak je mám složit k tělu, což bylo stejně zbytečný na zkoušení, protože se pod jedním z nich skrýval Nickolas.
„To jméno už mám dlouho,“ řeklo jsem, „je spíš jako moje... vlastní.“ Když ho nešlo přesvědčit, zkoušelo jsem to nějak zahrávat do autu, že tohle je prostě moje osobnost, že teda mohu být kdokoli, ale jsem zároveň někdo naprosto obyčejný, kdo není jiný od jiných. Nebo jsem... ale jsem furt vlkem, když mě mezi sebe moc nechtějí.
Z louky jsme se dostali do lesa, který zcela určitě po smečce nesmrděl, ale Nickolas tvrdil, že cestu zná, zatímco já netušilo, kde se vlastně nacházíme, takže jsem se muselo podmanit a prostě s nim jít. I když jsem při cestě zakoplo ještě o další vejce, tentokrát fialové, ale než jsem mělo čas zareagovat, že tam je další, Nickolas prohlásil, že tohle jejich les není. „Předtím jsme šli okolo rudého jezera.“

//Červená řeka

Nějakou chvíli trvalo, než mi do hlavy doteklo, co černobílý řekl. Anděl? Já? Teda už jsem dostalo hodně oslovení, ne vždycky úplně příjemná, ale tohle k nim nikdy nepatřilo. Jenže nikdy předtím jsem ani nemělo křídla. „Jsem si dost jisté, že jsem prostě jenom obyčejný vlk. S křídly, ale ne anděl,“ namítlo jsem mu, protože lepší neředstírat, že jsem někdo jiný. To už byla taky ohraná písnička.
Ale důležité bylo, že znal smečku, která by potenciálně mohla být tou, o které Lilith říkala. „Lilith není anděl, ale ve smečce je. Černá vlčice, modré odznaky, modré oči, ostrý jazyk, nevíš?“ druhý popis mohl přinést svoje ovoce, ne? „Můžeme tam prosím jít? Určitě tam bude,“ postesklo jsem si a doufalo, že vlk moc nekecá, když už tolik mluví. Snad mluvil jenom pravdu.
„Ne.... Ne, Makadi je pozemské jméno,“ namítlo jsem okamžitě, když mi nějak začalo docházet, že přesvědčení o mé příslušnosti k vlčímu druhu nebude tak snadné. Tak aspoň zůstat u stejného jména, k jinému jsem se už hlásit nechtělo. „Nickoasi, kde je ta smečka?“ zeptalo jsem se ještě jednou, protože pozornost slétla k nějakému modrému vejci... To jsem nevysedělo já, ne?

//Zlaťák

„Kdo si myslíš, že jsem?“ vylezlo ze mě konečně, protože celou dobu to vypadalo, že nejsem ani považováno za stejný druh, ale nějakýho divnýho patvora. Možná za to mohla ta křídla, ale furt jsem vypadalo jako vlk, furt jsme měli stejnou stavbu a po tomhle světě chodili vlci i s jinými divnými věcmi na těle, takže jsem nemohlo být žádnou výjimkou.
„Prosím,“ zažadonilo jsem, protože jsem Lilith potřebovalo najít. Ta představa, že se zase rozdělíme, léta se neuvidíme, možná už nikdy v životě, stahovalo mi to útroby do titěrných velikostí, které bolely více než natlučená křídla z vody. „Někde podél té řeky musí být smečka, šli jsme tam, nevim název, neřekla mi ho. Určitě tam musela jít,“ blekotalo jsem ze sebe všechny nuzné popisy, které jsem mělo na mysli, ale kromě jména a popisu Lilith jsem už nic jiného nemělo. Ani o té smečce mi mnoho neřekla.
Černobílý ke mně přiskočil, pasoval se mi pod křídlo jako by se jednalo o jeho nové přístřeší, ale ve mně to budilo akorát stud, kdy mi kůže rudla úplně stejně jako srst. Z hrdla mi vylezlo jenom takové blekotání ehm a uhm, protože jsem netušilo, co na tohle říct, ke mně se moc jiní nelísají, i když to má být pro pomoc. „Děkuju,“ bylo to jediné srozumitelné, co ze mě vylezlo. „Jsem Makadi,“ bylo vlastně to další.

Považuje mě za někoho z jinýho světa? napadlo mě konečně při tom prohlášení, že u nás možná chodit neumíme. Bylo jsem zvyklé, že to tak vlci berou, prostě jsem něco jiného, ale... furt jsem vypadalo jako vlk, ne? I když teď jsem se pomalu začínalo šinout i k ptákům, tak kdo ví, jestli do pár let nebudu jenom kvokat.
„Létání,“ šeptlo jsem si pro sebe s pohledem na ta křídla, se kterými jsem se pokusilo pohnout. Nebyla moc malá na let? Co když zmizí, až si tělo uvědomí, že tohle z vody vylézt nemělo? Co když si mohu tělo tvarovat k tomu, jak si přeju...? Nějak jsem až při těch myšlenkách ignorovalo vlka, který chtěl, abych ho vzalo k nám, ale ke mně bylo na tomhle světě, kdekoli, vzhledem k tomu, že jsem ani nikam nepatřilo. Co když mi ta křídla zůstanou? přemítalo jsem dál. Jak se s tim bude hýbat? Žít? Dá se s nimi létat?
A ze všeho toho mě vytrhlo, že se mě dotknul. Poplašeně jsem se trhlo do strany, tupě jsem zíralo na černobílého a lehce přitom cukalo křídlem na kterém dopadla jeho tlapa. „Stáhla mě voda. A moji kamarádku,“ odpovědělo jsem mu konečně na tu poslední otázku, kterou jsem zachytilo. „Mířili jsme k ní do smečky, ale...,“ zarazilo jsem se s pohledem na řeku opodál, „vzala nás voda.“

Po těch pár letech ve světě, kde to vedla magie a nikdo jiný, bylo těžký reagovat na nějaké podivnosti, ale... tohle bylo divné. Jednou jsem křídla vidělo, měla je Baghý. Ale já? Proč mi se mi to táhlo ze zad, proč to bylo těžké, proč jsem to mělo? Je to... vodou? napadlo mě s krátkým cuknutím pohledu k ní. Když se mé tělo rozpustilo, zformovalo se do nějakého jiného? Teda, zcela určitě bylo moje, ale před tím spláchnutím jsem křídla nemělo. A ne tak těžké.
Zkusilo jsem se co nejvíce otočit, abych na ně vidělo, ale moc to nešlo. Každopádně s nimi šlo hýbat, mohlo jsem je natáhnout, přitáhnout blíže k tělu, nadzvednout a... dalo se s nimi létat? Zkusilo jsem je zvednout, ale bylo to složité, jak byly plné vody, chtělo jsem je i roztáhnout, ale nebyl na to čas.
Protože tam byl ten vlk, na kterého jsem zíralo stejně nechápavě jako on na mě. A ještě víc nechápavě mluvil. Uskočilo jsem vzad, ani nemrkalo a sledovalo černobílého, který toho řekl víc než já za týden. „Co, já-“ koktalo jsem, chtělo něco na to všechno říct, ale pochopilo jsem akorát příkaz na sednutí. Zadek mi padl k zemi, ze křídel opadla voda a žádné další slovo nevyšlo, dokud ten vlk nedomluvil. A že to trvalo. „Proč... Proč bych nemělo umět chodit?0“ nechápalo jsem. Co si myslel, že jsem? Furt jsem bylo vlkem, ne?

Přes jazyk mi vypadlo několik nadávek. Urážek proti světu okolo, kletí nad vlastní pitomostí, že mě strach donutil... rozpustit se a zachránit se tak před utonutím bez toho, aby se bral ohled na Lilith. Musela se zachránit, je v pořádku, ale kde, panikařilo jsem, všechno ve mně bublalo a stahovalo mi nepříjemně žaludek.
Celé tělo mě bolelo, i když by správně nemělo. Voda mě nemlátila, zem nedrtila, po celou dobu jsem neexistovalo, aby se právě tomuhle zabránilo, ale proč... to všechno bylo tak moc těžký? Nebyl čas to řešit, chtělo jsem znova z plných plic zakřičet její jméno, i když jsem ji nikde nevidělo. Nebyla tam, pouze nekonečné pole květin čekající na výkvět a nic víc. Ale ne, znovu jsem se nadechlo, chtělo jsem to jméno zakřičet znovu, ale utnulo se to ve mně, spolklo jsem bolestivě ten vzduch a opatrně se otočilo. Nejdříve kroky, úleva, je tu Lilith, ale už podle prvotního zápachu to Lilith být nemohla. Pohled... No, modré oči, černá, ale Lilith to nebyla. Černobílý vlk, modrooký a na něco zíral. Na mě zíral. „Co-?“ nechápalo jsem, uhnulo vzad, protože jsem nechtělo řešit, co je se mnou špatně, ale jak jsem se pohlo, něco se mi hnulo na zádech a zabolelo to. Podlomilo jsem se v pravé přední, než mě konečně napadlo se pootočit a do rozného pole mi padlo... pero. Zelené, červené... bílé. Uskočilo jsem stranou, peří zrovna tak a zabolelo z trhnutí. „Co sakra...?“ zazkuhralo jsem s pohledem na toho vlka s výrazem vidíš to taky?

Existovalo něco jako výhoda v oblasti topení? Protože už jsem to jednou zažilo. Pohltila mě voda (vsáklo jsem se do ní, ale to je vedlejší) a pak se chovala, jako kdybych bylo její součástí. Vnímalo jsem, že jsem v jejím nitru, že se mé tělo roztahuje, nechává se pohltit vodou, stalo jsem se její součástí, ale pak mě voda odmítla a stalo se ze mě zase to, čím jsem vždy bylo.
Teď to bylo stejné, ale místo smutku jsem mělo v mysli jenom paniku. Volalo jsem po Lilith, ale nemohla mě slyšet, protože jsem nemohlo vydat žádný zvuk. Špinavá voda si se mnou hrála, převalovala mě a nechtěla mi dovolit stát se zase Makadi. Stop, stop, stop, volalo jsem zoufale po vlastním návratu do fyzického těla.
A ten návrat přišel. Nejdříve to bolelo, převracelo mi to útroby, hrálo si s nimi, ale pak vše dostávalo tvar a bolest z toho, jak to se mnou mlátilo. Ale taky ten pocit, že je něco okolo mě a mohu se chytit země? K nezaplacení. Hráblo jsem tlapou do země, byla pevná, moje tlapa, ne ta země, ta byla vždycky pevná. Ale tělo jsem mělo mnohem těžší, mokrá srst mě táhla k zemi, ale víc, než tomu normálně bylo. Zkusilo jsem to nevnímat, zvedalo jsem se na nohy, rozhlíželo se okolo sebe a... Lilith? „LILITH!“ zakřičelo jsem z plných plic do okolí, ale černomodrá vlčice nikde nebyla. Srdce se mi bolestivně rozbušilo, přeci jsem ji nemohlo hned ztratit, ne? Ne, nejde to, ovládá vodu, musela se z toho dostat, musela se zachránit, panikařilo jsem. Třeba hledá ona mě? Protože já v té chvíli neexistovalo. „LILITH!“ zakřičelo jsem podruhé až to bolelo na plicích. A něco mě bolelo i na zádech, ale přišlo mi, že to je jenom mokrá srst a pomlácení z vody. Proč by mě taky něco na zádech mohlo bolet, že?

Březen 5/10

Ještě v době, kdy tam byl Rollo, přišla ještě Lilith. Jedno velké tajemství, které mi nikdy neřeklo odkud je, kým je, proč odešlo, proč přišlo. Nikdy mi to neřekla, ale ona věděla vše. Na tom přátelstvím bylo vždy něco divného, proč o mně se vědělo vše, proč o ní se nikdy nevědělo nic. Bylo jsem špatným přítelem? Určitě ano. Bylo jsem pijavicí, drželo se jí jako klíště, ona musela dělat vše, protože já neumělo nic, i když jsem už dávno nebylo žádným vlčetem. Pouze neschopným dospělým. Našla nám i smečku, dala domov, i když ona z něj musela odejít první, protože... stále nevím. Ale v mojí mysli to bylo z toho důvodu, že se mě potřebovala zbavit, aby byla volná a ne navázaná na to něco, kvůli čemu i na ni hledí skrze prsty.

Březen 4/10

A hned po matce Rollo, objevili jsme se na jeho prahu a on? Sice koukal divně, všichni vždy koukali divně, ale on koukal... méně. Nějak mě přijal, mluvil se mnou, smál se, trávil se mnou čas a dal mi poprvé šanci poznat přátelství, i když moje malá hloupá mysl v to všem viděla něco jiného a dokázalo jsem tak poznat i neopětovanou lásku. Jenže ono mě to ani nikdy nebolelo, protože jsem nechápalo, co láskou má být a nepřišlo mi, že budu mít někdy právo ji poznat. Bylo jsem zkrátka rádo, že tam se mnou byl a moje dny poprvé dostaly barvu. Ale zase se vše podělalo, mohla za to matka, chtěl mě bránit, chtěl mi dát vlastní život, chtěl mi ukázat cestu o mnoho let dříve, než se nakonec stalo... Furt mi chybí. Strašně moc.

Březen 3/10

Dá se začít jinde než u samotného začátku vlastního stvoření, které tak započalo celý tenhle dlouhý monolog a řadu let otázek? Ach, matka. To stvoření, které mi tvrdilo, že mě miluje, že jsem pro ní vše, ale zapomněla mi říct, že by mohla milovat jenom to, kdybych se narodilo jako samice, ne jako samec, kterými opovrhovala, ale já nechápu proč? Co tak strašného ji provedli, že nemohla přijmout vlastního syna a udělala z něj dceru, aby s ním mohla žít? Proč ze mě vždy dělala toho podivína na kterého ostatní koukali s ohrnutým pyskem, že je na něm něco špatně... A proč já nikdy tohle nevidělo? Proč jsem to nechápalo? Bylo jsem hloupé a stále jsem. A ona snad už ani neexistuje. Je hnusné to říct, ale život bez ní je lepší a svět by neztratil žádnou hvězdu, pouze kapku jedu.

Březen 2/10

Jenže se musí takoví vlci najít, co? Ti, kteří nám budou stát za to, abychom v tomhle hnusu nadále pokračovali, abychom se z toho nezbláznili, aby všechno mělo aspoň maličký smysl, který si určíme jako hlavní směr. Stačil k tomu jeden vlk, mohlo jich být více, bylo to jedno, ne všechno potřebuje sto důvodů, stačil ten jeden jediný...
Kdo to měl být? Kdo to měl být v mém život? Snaha o takové už byla, ale nikdo mě nikdy z té mlhy nevyvedl, naopak mě dovedl hlouběji do jejího středu a poté zmizel. Nebo mě vymáchal v bahně, aby mi připomněl, že nemá smysl komukoli věřit, věci vždy budou mnohem mnohem horší mrknutím oka. Napadá mě pět vlků, ti kteří přišli a odešli. Někteří teatrálněji, někteří prostě zmizeli, ale... nejsou tu.