Příspěvky uživatele

< návrat zpět

Místo chladné vody všude okolo mého těla jsem cítilo jenom pálení. Opíralo se mi do celého těla, okolí páchlo po soli, plíce jsem mělo strašně lehké a mohlo jsem... dýchat. Nebylo mi vůbec zle, naopak jsem cítilo, že mi v těle pumpuje veškerá energie, kterou jsem muselo vydat na přežití pod vodou a nějaká se ještě musela přidat. Ale zároveň jsem cítilo zvláštní pocit, že něco bylo úplně divné a nezvyklé. Necítilo jsem se ve své kůži, spíše mi přišlo, že to je nějaká alternativní realita.
Otevřelo jsem oči, slunce se opíralo do černého písku, který mě pálil do kožichu, moře jemně šumělo za zády, jako kdyby se v něm vůbec nic nedělo. Nejsme mrtví, pomyslelo jsem si, ale možná jsem se pletlo.
Nehýbalo jsem se. Ne, protože jsem nemohlo, ale protože jsem tomu celému nevěřilo, že jsme stále naživu, že jsme se dostali ven a... můžeme jít. Můžeme si dál klidně žít a nevzrušovat se nad podivným světem.
Zvuk ke mně nejdříve doléhal v takovym tom, jak se zvuk odráží a postupně slábne. Ale byl to známý hlas, který byl každým slovem jasnější a jasnější. „My žijem,“ zhodnotilo jsem nechápavě. Kdo by to řekl, já to nepodělalo!

Nikdy jsem nevyvíjelo úplně velkou sílu a kvality v životě, protože jsem to nikdy nepotřebovalo a nechalo jsem se ochraňovat silnějšími. Nebo jsem to dělalo z toho důvodu, že jsem se o sebe ve skutečnosti ani neumělo postarat a potřebovalo jsem někoho silnějšího a schopnějšího? Těžko říct, jak to bylo, ale byl to fakt. Tak proč jsem sakra dělalo tohle?
Na hladině určitě jenom pluly malé vlnky, nic zajímavého, možná nějaká bublina vyskočila sem a tam, ale nikdo nemohl vidět, co se dělo pod vodou, jak jsme tam umírali, trhali si svaly a snažili se narvat kus černé mušle do díry. Je to vůbec mušle? Mozek mi už začínal skákat k jiným myšlenkám, aby se zachránil před panikou, která začala kompletně ovládat moje tělo. Proč já?
Přišlo mi to jako věčnost, co jsme se tam rvali s tím kamenem, ale nakonec to přineslo nějaké ovoce a nastala změna. Vystřelil nějaký proud, další voda se mi nalila do mé bubliny, odrazilo se mi to do žeber, možná to nebyla ani voda, ale nějaká magie? Ne, to je už prostě fuk, protože to tam zapadlo a hned po tom výboji síly to přestalo.
„Takže dobrý?“ vyšel ze mě jeden zoufalý sten, který byl okamžitě zadušen vyjeknutím, když na mě něco mrklo. A kde je sakra rybák, když ho jeden potřebuje, aby komunikoval s dalším vodním tvorem?

Do těla mi se mi okamžitě opřela masa vody, tlačila proti mně, vířila se všude okolo a do bubliny mi začaly pronikat hotové srážky kapek a začaly mě v tom celém topit. Celou dobu to šlo, jenom ta poslední akce měla být důvodem, proč se ve vodě utopím, když jsem už konečně nějak dokázalo ovládnout magii.
Blueberry se do mě opíral, takže nás ta vodní smrž nemohla tak snadno odhodit, ale ve vodě nebyla žádná pořádná podpěra, která by nás udržela na místě. Jenom jsem marně kopalo nohama, zuby mělo pevně zatnuté a skrze čelisti mi odkapávaly sliny zuřivostí a napětím. Proč já proč já, proč já, nadávalo jsem rozzuřeně, rvalo tlapy k tomu místu, kam měl ten stupidní artefakt zapadnout, nevnímalo jsem, jak okolí vibruje a doslova se bortí. Můj pohled byl kompletně soustředěný na tu jednu věc, kam jsem muselo upoutat zrak, protože na ničem jinem nezáleželo a ani na tom, jak se ta blbost nazývá. Litovalo jsem, že nejsem kočkovitou šelmou, drápy by šly možná lépe využít, takhle jsem se v tom plácalo jak lachtan a nevnímalo chapadla okolo. Od očí mi vytékalo i několik slz, jak mě vodní proud bolel do očí a možná jsem už propadlo kompletní zoufalosti.

V hlavě mi začínalo bolestivě tepat z toho, jak situace houstla a všechno nabíralo rychlého spádu směrem ke dnu. Zejména k tomu pomyslnému, protože fyzicky jsme v té vodě stále splývali, zatímco se chapadla vlnila ve vodě jako hadi na souši. Bylo mi z toho pohledu na ně blivno a zcela určitě se mořští tvorové nestanou mými oblíbenci, pokud budu mít někdy ještě šanci mít něco oblíbeného.
Pleskání ve vodě a hřmění zakrývalo to, co se Blueberry snažil říct, všechno bylo nějak v mlze, jenom ta potvora byla ostrá. Bylo to mnohem tlustší než had, spíše jako slizké zkroucené větve. Tlapy jsem drželo blízko u sebe, aby se ta věc k nim nedostala, ale kdyby po mně chňapnula? Ihned bych to pustilo, z toho doteku bych se asi pozvracelo.
Růžovomodrá věc zamezovala pořádně v pohybu a hlavně přiblížení k tomu podstavci, kde něco chybělo a já mělo to, co chybělo. Zrak jsem upřelo na to místo, ale pohyb nebyl žádný. Jedno z těch masitých chapadel se blížilo ke mně a úplně mě to otupilo, dokud to celé nerozsek konečně srozumitelný hlas Blueberryho, že je poslední šance. Musí se dostat tam, tam na tu věc, tu kamennou věc, opakovalo jsem si zmateně v hlavě a vyjeklo, když se mořský had dostal blíže ke mně. Několikrát jsem koplo nohama ke kamenné věci, vystřelilo jsem tlapama a nacpalo ho do místa, kam patřilo.

Tělo se mi celou dobu vlnilo s tím, jak se sebemenší mořský proud otřel o mé tělo a přikázal mi, kam mám jít dál. Všechno okolo se vlnilo, otřásalo a připadalo mi, že se celá masa vody sune vpřed, i když to ani nebylo možné. Rybák panikařil, mlel s sebou, narážel do nás a panikařil, ale to tady byla sakra moje role a ne jeho. „Co se hýbe?“ cuklo jsem hlavou směrem k němu, ale nebylo třeba čekat na otázku, protože se z pukliny vynořilo obrovský chapadlo podobný nějaké chobotnici. Můj žaludek se zase přetočil do kotrmelce a dal mi najevo, že tohle vážně nedává. Pak přišlo druhé a třetí chapadlo, rybákova panika, moje panika, Blueberryho chladná hlava, která útočila na chapadla. Vystřelil proti nimi magií, poutal je, aby je udržel, na místě.
Rybák se zmítal okolo, pleskal ploutví, panikařil a já do něho neustále naráželo tělem, abychom se vzdalovali od chapadel. Do jednoho jsem méně či více omylem kopnulo a bylo to vážně nechutné, když se k nám pokusilo dostat. No mi tu teoreticky nedycháme, zasténalo jsem s pokrčením ramen, abych přidalo trochu cynismu do celé situace, které mi přišla bezvýchodná.
Ale pak se přede mnou objevilo to, co jsme tu celou dobu řešili. Natahovalo jsem po tom tlapky, abych to čaplo, schovalo jsem to v polštářcích, ale... co s tim dál? „Co s tim mám dělat?“ otočilo jsem se k rybákovi.

Prostá procházka se zvrtla, jak jenom mohla. Místo šumění trávy přišlo šumění moře a potom už jenom samé žbluňk z toho, jak jsme se mi sami převalovali ve vodě a sápali se po vzduchu. Proč já? proč my? Však to byl jenom hloupý kus kamene, možná mušle, kterou vyplavilo moře a já přes ní udělalo pořádný plesk o zem.
Blueberry se pokoušel vyjednávat s rybákem, jehož slova byla jenom jedno velký bla bla bla. Šlo mi to už jedním uchem tam a druhým ven, jak mi bylo z celé té situace na zvracení a nevolno z toho všeho. Nejčastěji ze mě poslední dobou vycházelo jenom sténání, tiché ach, sotva slyšitelné, ale vycházející bolestivě až z nitra mojí duše, která neuměla zvládat situace na pevnině, natož pod vodou, kam jsem nepatřilo. Na zem, na oblohu, až pak do vody, co jsem tam do háje dělalo?
Připadalo mi, že i srdce mi bije nepravidelněji. Místo buch buch to bylo vždycky s nepravidelnou mezerou, která mi způsobovala až fyzickou bolest. Koplo jsem zadníma nohama blíže k Blueberrymu, z hrdla se mi vydal další sten, pohled mi poletoval všude po okolí. Tentokrát nevyšel další sten, ale prosté kník a prosba: „Prostě nás pustě ven, prosím.“ Jenže rybákovi jsme byli ukradení, ne? Byli jsme jenom nějaká taková... zbytečnost, dodatečná věc v jeho životě, ne? Nebo jsme naopak měli být někým, kdo tohle všechno zachrání a snad přitom zemře – jak se jim to říká?

Snad žádná fyzická námaha se nemohla vyrovnat tomu, jaké to bylo tak strašnou dobu být pod vodou. Mohli jsme dýchat, ale voda si s náma dělala, co chtěla, tělo úplně neposlouchalo, každý pohyb byl aspoň třikrát pomalejší a každý zvuk jsem slyšelo divně vzdáleně, tlumeně, ale přitom úplně dokonale, až mi to stahovalo žaludek... Což dělalo úplně všechno v té vodě a nebylo to nic extra už po té době.
Začala se mě zmocňovat ta emoce, kdy máte pocit, že se vám svět hroutí nad hlavou, klepete se, blbě se vám dýchá a máte pocit, že úplně umíráte. Ta emoce, kterou jsem znalo dokonale, kromě jejího názvu, přestože jsem na jazyku cítilo hořkost a kyselost vracející se z žaludku, jak mi ta emoce zabírala celé tělo. Blueberry už na rybovlka vyjel, ztrácel s ním trpělivost, ale to jsem já už ztratilo dávno, jenom jsem to neumělo dát najevo a svůj souhlas jsem s ním dávalo najevo jenom tím, že jsem se mu furt cpalo k tělu a zuřivě přikyvovalo, jak mi to voda dovolovala.
Musí se to nějak vrátit, ať se my můžeme vrátit na zem, sténalo jsem, rozhlíželo se okolo sebe a vidělo absolutní kulový. Nebo nic, co by nám mohlo pomoci. Museli jsme na hladinu, tam je ta věc, která je potřeba. Nějaká ryba mi byla jedno, asi budu navždycky nesnášet cokoli spojené s mořem. „Jenom pro to skočíme nahoru, hodíme to do vody a bude to v pohodě, ne?“ zeptalo jsem se Blueberryho, rybáka, vody, vzduchu, nejmenšího kamene, kohokoli.

Budu moct být rádo za to, že Blueberry bude kompletně mluvit za mě, protože já nebudu schopné ze sebe vyloudit nějaká slova, co budou dávat smysl. On se ujme toho logického, já jenom občas vytroubím něco citově založeného, co bude rybákovi připadat úplně nesmyslné a jenom nad tím mrskne ploutví, proč by to měl řešit.
Vlny s náma budou házet, že nebudeme vědět, kde je nahoře a dole, i když to nebudeme moct vědět ani předtím, ani potom, ani nikdy, co se budeme nacházet v té vodě. Bude hrozit, že se pozvracím a voda okolo nás bude plná směsi mého žaludku a kyselých šťáv, které se budou velice pomalu trousit po okolních vodách a úplně všem to bude pekelně nepříjemné, ale ne víc, než mně to bude trapné.
Naštěstí se Blueberry pustí do toho vysvětlování, já tam budu chvíli nervózně mávat tlapama a pak začnu s tím, že mu do toho budu neustále skákat a remcat, jako bych mu chtělo nějak pomoc s vysvětlováním, i když budu tím... Ne hromem do police, ne ani nějakým škodníkem, ale prostě zbytečným pomocníkem, co s ničim nepomůže. „Jo, nebudeme mít šanci vám pomoct,“ přitakám na to všechno a několikrát přikývnu, i když to bude strašně pomalé a bolavé v té vodě. „Vždycky budem patřit na zem, kde nás budou všichni brzy očekávat,“ zalžu, protože minimálně mě tam nikdo nebude čekat a Blueberryho maximálně smečka, která mi vždy bude u zadele.

Kdybychom byli na povrchu, možná by bylo vidět, jak mi od hlavy stoupá párá frustrací nad tím, co se okolo děje. Rybovlky toho nechtěl říct mnoho, jenom koukal sem a tam a sice řekl, že není moje vina, že jsem to nepřineslo sem, ale byl to klíč k řešení. „Možná byste si měli rozmýšlet, co jiným řeknete, aby si to nevzali osobně a neoplatili vám to,“ štěklo jsem k němu, protože moje vina to rozhodně nebyla a nemusel to ani zmiňovat, protože to všem muselo být jasné.
Voda se zase pohnula, Blueberry se snažil zjistit, od čeho ta věc měla být klíčem. Kde teda měli zámek, kam to mělo pasovat? „Jenže s tim, jak se tu věi táhnou, tak tu umřem stářím,“ odpovědělo jsem Bleuberrymu, ale voda nám táhla někam pryč a plavat proti proudu nešlo, protože byl silnější. Vlastně jsme byli jenom takovou tou figurkou, co se musí pohybovat tak, jak jiní určujou. No tím jme byli.
Zmatené točení ve vodě se trochu uklidnilo, ale už jsem nechápalo, kde je nahoře a dole z toho celýho. Budu zvracet, zasténalo jsem. Snažilo jsem se zorientovat, kde jsme, ale pod vodou jsem to neznalo a všude okolo nás to vypadalo jak na hřbitově. Žaludek se mi stáhl při pohledu na jednu ze soch. „A kde to vůbec jsme?“ zeptalo jsem se poloryby, polovlka. Když chtěl pomoct, tak aspoň řekne sakra s čim.

Ani mi nedocházelo, jaká tma okolo nás panovala, dokud se neobjevilo to pulzující světlo. Blueberry dokázal s tim polovlkem a polorybou mluvit, ale já se soustředilo jenom na tu... díru díru ve skále, kde jako srdce tlouklo to světlo. Dívalo jsem se na to tak dlouho, že se mi i rytmus srdce přizpůsobil tomu, jak světlo pulzovalo a naprosto mě to hypnotizovalo.
Něco jim tady dole chybělo, to, co jsem vidělo na pláži a skoro se o to přizabilo. Proč bych to mělo brát? Nebyl jediný důvod, ale očividně to potřebovali, jenže to nebyla moje starost, ne? Nebyl to můj problém, mohli se pro to doplácat a pak se zase stáhnout do vody, vypnout to a konec písničky.
Jenže Blueberry byl jiného názoru. Odpoutalo jsem pohled od výdutě a podívalo se na něj naprosto nechápavě. Proč já? Proč my? Však ani nemáme ploutve, nejsme žádný skoro ryby, žijeme na souši, kde tyhle problémy nemáme. „Jsem v pohodě,“ zamumlalo jsem a zase se otočilo k tomu světlu. Přišlo jsem si jako ten noční motýl, který se honí za světlem. „Ale nechci umřít pod vodou,“ dodalo jsem k tomuhle dobrodružství. Zároveň jsem se ale bálo, že se stejně ven nedostanu.

Pro jistotu se k nám přitáhla další bublina z hladiny, která se spojila s tou předchozí, i když se o moc nezvětšila, protože jsem se začalo bát, že nám dojde... Ten... Ta věc, co potřebujeme pro dýchání a je to venku okolo a ne ve vodě. Mozek mi šrotoval nad tím slovem, že jsem až později zareagovalo drobným úsměvem na Blueberryho a jeho pochvalu. Chtělo jsem se k němu trochu přiblížit, i když jsme se drželi za tlapy, aby nás to nerozpojilo. Snažilo jsem se nedívat na vlka s ploutví, protože jsem jelo taktiku nevidím tě, nevidíš mě. Jeho hlas mi sice furt rezonoval v hlavě, Blueberrymu taky, protože se na něj ptal. „Slyším jeho,“ pokývlo jsem se vší snahou k rybovlku, který ale nezněl jako stařec.
Hlava mi cukla k rybovlkovi, který vyprávěl o něčem, co se jim ztratilo, bylo odcizeno a prostě jsem to našlo a samozřejmě... to nechalo tam nahoře na... Na tom jemňoučkém kamení. Odumírá mi mozek? „Ne,“ špitlo jsem zděšeně k Blueberrymu, než jsme se rozplavali za vlkem. Křídla mě bolela a táhla zpět, bylo to hotové utrpení, ale nemohli jsme zastavit, protože jsme furt byli ve fázi umírání. Jenže bolest mi přetrhávala ostrými drápy veškeré svalstvo v těle a hodovala na cuckách.
Rybovlk naznačoval něco nepříjemného, do toho něco prásklo. Trhlo to celým mým tělem, ale netrouflo jsem se tam kouknout, protože jsem stále hledělo na rybovlka. „My sem ale nepatříme, proč prostě... Vrátíme se na povrch a hodíme vám tu věc, co se ztratila, jo?“

Celé tělo jsem mělo v křeči, blbě se mi dýchalo, přestože okolo našich tlam byla bublina s dostatkem vzduchu. Byli jsme u sebe, už nás nikam nemetl proud vody, nebyl žádný důvod, proč by celým mým tělem měl pumpovat takový úzkostlivý neklid, který mi ubíral rok života každou minutou.
Pod námi byla miliarda světlušek, okolo nás plavat zvláštní vlk s ploutví, ale... já mělo křídla. Potkat mě ve vzduchu, dva pomatenci berou pro změnu mě za toho zvláštního vlka. Ačkoli mě vždycky brali za zvláštního vlka. Na jednu stranu mi tohle zmatkování v hlavě pomáhalo v tom, že jsem nemyslelo na fakt, že asi umírám.
Vlk mluvil, ale ozýval se nám v hlavách. Také nic divného, tohle vlci s myšlenkami dělali furt... ne? Nikdy se mi to nestalo, už jsem ani nechtělo. Plaval okolo nás, Blueberry mu řekl i naše jména, ale ta ho nezajímala. Nějak jsem se nezvládalo na něj koukat, stahovalo jsem pohled dolů, k těm sětluškám tam dole, které se v rozostřeném vidění vlnily a vypadalo to, že docela panuje neklid, přestože ve skutečnosti stály na místě a to my jsme se nějak vlnily a hlavně můj pohled. Na jenu stranu mě zajímalo, co tam dole je, na druhou stranu mě více zajímalo, jak je asi na hladině a hlavně na souši, kde bych sakra moc rádo zase bylo. Slova Blueberryho mi moc nepomáhala, já už se vidlo mrtvé. A zase v moři. Proč k němu furt lezu?

Neustále se mi zrychloval tep a zároveň stahoval žaludek z toho, co se dělo. Když jsem se naposledy ocitlo ve vodě, myslelo jsem si, že jsem umíralo. Netušilo jsem, kde je nahoře a dole, co mám dělat, myslelo jsem jenom na to, jestli po smrti něco je. Teď? Hlava přemýšlela jenom nad tím, kde je Blueberry, co bude s ním, jestli to aspoň jeden přežije.
A ta tíseň v těle přetrvávala i poté, co nás proud pustil a my zůstali uvěznění ve vodě. Nejdříve jsem chtělo vyplavat na hladinu, bylo to přirozené chtít vzduch, i když jsme stále měli bublinu, která nás mohla aslespoň na pár chvil zachránit. Jenže jsem zpozorovalo něco, co mi žaludek ještě více stáhlo. Co hezkého může žít pod vodou? Vůbec. Nic. A ono se to přibližovalo. Několikrát jsem koplo, tělo se mi kompletně třáslo, div voda okolo mě nevibrovala.
Byl to vlk, co k nám připlaval. Blbě jsem vidělo, byl jenom nějakým divným obrysem, který se rozplýval a mluvil na nás. A určitě neměl tu bublinu okolo tlamy. Mluvil mi v hlavě a to mi ještě více drásalo mozek na malé hobliny. Nech toho, okřiklo jsem vlka, ale kdo ví, jestli to sám mohl slyšet.
Těkalo jsem očima všude kolem, něco jsem se snažilo vidět. Nahoře bylo světlo, tam jsme měli plavat, ne být tady a ne vůbec mířit do hlubiny, kde... také bylo světlo? Bylo to jako hledět na tisíce světlušek... ale pod vodou. A tyhle se mi ani trochu nelíbily. Spíš jsem v nich vidělo vosí úl, co nás brzy pobodá a navždy pohřbí pod hladinou.

Převalovalo jsem tu věc až do chvíle, než jsem uslyšelo, že bych toho možná mělo nechat. Kletba už sice mohla být, ale také nemusela a hrát si s tou věcí tomu určitě nepomůže. Tiše jsem si zamumlalo pod čumák něco nesrozumitelného a mušli nechalo být, i když jsem po ní pokukovalo.
Později se však místo mušle a jejího sledování přešlo k té slané chuti na jazyku jak se k nám dostávala mlha a my jsme se dostávali blíže k moři. Voda mi omývala nejdříve tlapy, pak kolena a nakonec i zbytek těla, ale nepřišlo mi to úplně divné. Prostě voda, která chutnala slaně, když se mi dostala až k tlamě a pronikla dovnitř. Ušklíblo jsem se nad tim, nevnímalo Blueberryho, který mě vyzýval, abych čekalo a místo toho jsem začalo kopat nohama, abych se udrželo na hladině, ale vlny mi to nedovolovaly. A tíha křídel mě také netáhla zrovna nahoru.
„Ty to neslyšíš?“ nechápalo jsem a se zalknutím to vyhrklo na Blueberryho, který čekal něco víc? Stříhalo jsem ušima a pozorně poslouchalo odkud melodie vychází, ale celé tělo začínalo být těžší a začalo se... ponořovat.
Nedokázalo jsem se dotknout ničeho pevného, jenom jsem kopalo do prázdna, panika se rozrůstala a tělo se mi nořilo níž. Cítilo jsem Blueberryho, naráželi jsme do sebe těli, v moři jsem vůbec nic nevidělo, tlamu jsem mělo plnou soli a začínalo jsem ztrácet vzduch. Vzduch, vzduch, vzduch, docházelo mi.
Z hladiny se ke každému z nás přihnala vzduchová bublina, která se držela na tlamě a čenichu, sice jsem stále nic nevidělo, ale mohli jsme se nadechnout. Vlny nás i pod vodou hnali, jak se jim zlíbilo, urputně jsem se drželo co nejblíže Blueberryho a pokoušelo se ovládnout paniku. Neúspěšně.
„Něco tam je!“ vyjeklo jsem do bubliny, protože i přes rozmlžený pohled jsem vidělo, že něco plave blíž.

Hodilo jsem očkem po Blueberrym s otázkou, jestli se mě jenom snaží uklidnit nebo fakt nevěří tomu, že jsem minimálně sebe proklelo. Prstem jsem přejíždělo po mušli, zkoumalo ji, ale nic jsem v ní nedokázalo najít, protože rozlišování klikiháků nebylo mojí silnou parketou. Nevnímalo jsem okolí, víceméně jsem jenom měnilo pohled mezi Blueberrym a mušlí, ale křídla mě začala upozorňovat na chlad, co se okolo nás kradl. Na krku se mi z toho až naježila srst, pustilo jsem mušli na zem a opatrně se otočilo k moři, protože na něj upozornil i druhý vlk. Jo, proklelo jsem nás, polklo jsem a v krku mi vyschlo nervozitou, co se bude dít dál, protože jsem v tom nevidělo vůbec nic dobrého. „To já se tady bouchlo do hlavy,“ upozornilo jsem ho. Žaludek se mi stahoval a dělal přemety nervozitou, jak měl ve zvyku. Vstalo jsem a ocas zůstal schovaný mezi nohama, dával najevo moji nervozitu a strach z toho, že jsem nás dotáhlo někam, kde to nebude úplně příjemné. Něco mi zapískalo v uších, cukavě jsem jimi trhalo, ale zároveň to bylo krásné a... poutavé.
Voda se k nám přibližovala, i když nebyl příliv a moje tlapky začaly nervózně přešlapovat, zatímco hlava říkala, že mám jít blíže, že to zní vážně hezky. Srdce se mi divoce rozbušilo, když nás začala objímat mlha, ale píseň byla tak... krásná.
Sval v přední noze se mi cuknul vpřed a hned na to ho následovala druhá, třetí a čtvrtá noha. Přikrčilo jsem se v kolenou, ale šlo jsem vstříc vodě běz jediného slova, protože jsem nemělo čas mluvit. Moře mě volalo a hlava přikazovala tělu, že má poslechnout volání. Křídla se mi připlácla k tělu, když se jich dotknulo moře, tohle nebylo místo pro ně a ani pro mě, ale to je záležitost pozdější.