Příspěvky uživatele


< návrat zpět

Strana:  1 ... « předchozí  25 26 27 28 29 30 31 32 33   další » ... 41

//Loterie 11

Slova se ztratila v prázdnotě a zavládlo ticho, které nebylo opět nikým z nás prolomeno. Zaznělo pouze pár slov, která odnesl vítr skrze stromy do tmy, která všude okolo nás panovala. Zvedla jsem zrak, podívala jsem se na Wizku, na ty modré symboly okolo její hlavy a dlouhou jizvu, která se jí nesla přes jednu tvář – odkud ji má? Bylo vůbec možný se na něco takového zeptat bez toho, abych byla vlezlá nebo rýpavá? Asi ne. Sama jsem žádnou neměla, nevěděla jsem, jaké je to nést si cejch z minulosti a ani jsem si nepřála, aby mě něco takového potkalo.
„Všichni by si štěbetali za zády,“ dodala jsem ještě do toho, co odnesl vítr. Byla jsem zvyklá, že mluvili za mými zády, že na mě kradmo házeli své pohledy, kterým jsem nerozuměla a neslyšela jejich šepot o mé maličkosti, která se cítila, jako kdyby ji ta tichá slova probodávala skrz na skrz.
Pohled mi padl k obloze, protože mi začalo připadat, že na zemi vlastně není nic, co by nebylo nějakým způsobem zkaženého nebo špatného. Bylo tu pár světlých věcí a výjimek, které jsem obdivovala, ale připadalo mi, že je vše zakryté bílou mlhou, která to vše zahalovala a oddalovala od těch, kteří toho krásného mohli dosáhnout. Na obloze byl alespoň klid. Možná se hvězdy kolikrát zdály, že žijí v chaosu, který nemá žádný smysl, ale často mi připadalo, že v nich jsou obrazce, příběhy a něco, co v nich jde vidět. Něco, co je vlastně i na zemi, ale na obloze to bylo vidět vše naráz a jak to bylo vzdálené a neznámé, bylo to svým způsobem více fascinující než hledět na zem na vlky okolo sebe, které bylo těžké pochopit.
Očima jsem plula po obloze, sledovala ji jako nějakou starou známou a přesto zcela nepochopenou, dokud mi zrak nepadl na ledový ocas, který zůstával v té temnotě. Pronásledovala jsem ho, sledovala, jak se bledý chvost zbarvuje do sytě bílé, dokud mi zrak nepadl na jednu hvězdu, mnohem větší než ostatní. Padala z oblohy, ale mnohem pomaleji než kterákoli, kterou jsem kdy viděla padat. Tahle spíš ani nepadala, spíše cestovala, plula noční oblohou a vydávala se někam do neznáma.
Sledovala jsem ji dlouho, nebo mi to tak alespoň připadalo. Donutila jsem se sklopit zrak, sledovala jsem Wizku, mlčela, já taky. „Jak dlouho jsi ve smečce?“ zajímalo mě.

//Loterie 10

Sice mým problémem bylo, že jsem všechny brala jako nějakou větší entitu, kterým jsem se svojí maličkostí měřit nemohla, ale co se týkalo Blueberryho, bylo to jako stát úplně na opačných koncích vah. On byl nahoře, já dole a to byl prostý fakt, který nešlo překonat. Minimálně ne v mé hlavě, i když jsem si přála, abych to mohla ignorovat.
Sdělila jsem Wizku svou obavu, přetože jsem jí moc nedůvěřovala a neznala jsem ji. Brala jsem to jako něco, co si musím držet pro sebe, snad bych měla tohle problém říct i Lilith a určitě Blueberrymu, ale jí jsem to řekla. Snad jsem cítila, že to nikomu neřekne a je taková vrba, která si vlka vyslechne, ale nikomu neřekne, co od něho slyšela. Nebo jsem v to doufala, protože bych se hanbou propadla, kdyby tohle věděl Blueberry. Věděl jenom část, říkala jsem mu to, ale náš vztah nebyl nijak daleko a na tohle nemohla ani padnout řeč. Sklopila jsem lehce uši, „myslím, že bych ostatní navedla do ztracena,“ přiznala jsem. Ani bych netušila, jakým směrem se vydat, kdybych stála na rozcestí. Chtěla bych, aby jiní vybrali cestu.
Celkově se Wizku rozmluvila, ale ta slova mě spíše ranila než jakkoli povzbudila. Wizku určitě něco uměla, ostatně byla gamma, starala se o vlčata. Já nebyla nic. Doslova. Pouhá kappa bez jakéhokoli postavení nebo povinnosti. „věří ti, aby ti ta vlčata svěřil,“ namítla jsem vážně. Vlčata byla velká zodpovědnost, sice to nepotřebovalo umět lovit nebo chránit smečku, ale měla na starost budoucnost. Bylo mi také řečeno, že bych nemusela vést, pouze se starat, ale kdo by vůbec chtěl tohle přijmout od někoho, jako jsem já? Nikdo. Teda kromě Wizku, pokud nelhala. „Jak by se jiní tvářili, kdybych já, prosté zvláštní nikdo, které přišlo odnikud a najednou bylo alfou? Blueberry se na to místo musel propracovat a snad každý, pro to musel mnoho udělat. Ale já? Kde by byla spravedlnost?“ zajímalo mě.

//Loterie 9

Naučila jsem se kdysi jednoduchému faktu, že nikomu nezáleží na tom, co cítím k jiným, nebo co se mi hlavně honí hlavou, takže jsem to držela v sobě a moc se nevěnovala tomu, abych to říkala jiným. Nikdo jiný se vlastně ani nezajímal o to, co se mi honí hlavu, takže bylo jednoduché a nemusela jsem se tomu ani věnovat.
Otázka proč mě ale zarazila. V mé mysli to bylo zřejmé, proč tomu tak je, proč to je nevhodné. Ne špatné, ale nevhodné, protože tomu tak bylo. Mé postavení bylo žádné, mé schopnosti nulové, můj talent neexistoval a neměla jsem smečce co přinést. A to jsem cítila něco k někomu, kdo měl být tím pravým opakem a měl mít vše to, co jsem já vyjmenovala, že nemám. „Protože je alfa,“ řekla jsem krátce a stručně. Blueberry měl navíc mnoho za sebou, v jeho životě bylo několik vlků a já mohla být jenom dalším někým. Někdo, kdo se měl vyrovnat těm předchozím a přesvědčit ho nějak o tom, že ho neopustím a nezklamu stejně jako ti předchozí. Má rád mě, ozvala se mi slova Wizku v hlavě. Věděla jsem to. Také jsem ho měla ráda, ale pořád mi přišlo, že tam je nějaká bariéra. Nebo spíš zeď, kterou si sama stavím, protože jsem se bála toho, co mohlo přijít. Nebo hlavně toho, že by mohla být pravda, co si myslím.
Wizku mi vlastně jen potvrdila to, co vím a trochu to bolelo. Měl zlomené srdce, znal smutek a ve mně se umocňoval strach, že bych ho mohla také zklamat tím, jaká jsem. Nebo jaká budu, co se se mnou stane, co provedu. Nevěděla jsem, jak bych měla odpovědět, ale pak přišla ještě ta jedna otázka, která mě donutila odvrátit hlavu do strany a hledět do sněhu po svém boku. „Jsem ráda, že vůbec ve smečce mohu být a patřím do ni. Být... cokoli výš, by nebylo zdravé pro smečku. Nic neumím, nic nevím a jak bych mohal vůbec někoho vést?“ nechápala jsem.

//Loterie 8

Hleděl na naši v uvozovkách konverzaci ze třetího pohledu muselo být stejně nudné jako komické. Prostá krátka otázka. Kratší odpověď. Potvrzení odpovědi. Krátká otázka. Další krátká odpověď. Byla to komunikace těch, kteří spolu komunikovat nemohli, protože si budď nerozuměli, neznali se, ěli spolu špatný vztah nebo nevyřčené problémy, kterých se oba dva báli a netušili, jak tyhle neshody vytáhnout na stůl, aby je mohli vyřešit nebo navždy zahodit a nikdy se k nim nevrátit.
Dobrý, zaznělo. Stejná odpověď jako to, co jsem řekla já. Odpověď, aby řeč nestála, aby dotyčný slušně odpověděl, ale nebyl v tom cit a vlastně ani moc upřímnosti. Neměla jsem jí to za zlé, prostě to tak bylo, také jsem tak odpovídala, netušila jsem, co bych jí měla říct, ani ona mně netušila, co vlastně říct. Bylo to složité z obou stran a ani jedna z nás netušila, co vlastně říct nebo dělat.
Pak se Wizku zeptala na otázku, která se mnou trochu trhla do strany a žaludek se mi sevřel opětovně, ale tentokrát tím způsobem, který mi způsoboval Blueberry a ne nervozita a úzkost, která mi lomcovala tělem. Co jsem ale měla odpovědět? Co jsem měla říct? Furt jsem to všechno viděla divně. Já byla nic, malá kappa, která byla schovaná ve smečce a jinými neviděna. Blueberry byl alfa, někdo. Lehce jsem sklopila pohled k bílému sněhu, ve kterém se ztrácel mé hnědé tlapy. Furt to vypadalo, že je mám ušpiněné od bahna, jak tomu bylo celý život. „Mám ho ráda,“ řekla jsem tiše a pohled nezvedala ze země, „jak bych asi na své pozici mít neměla,“ přiznala jsem.

//Loterie 7

Věděla jsem, že se řadím mezi ty vlky, kteří raději nemluví, ale raději poslouchají. A pokud chci mluvit, musí to být většinou na téma, která někdo navrhne, protože navrhnout téma pro mě bylo těžké a zvláště v téhle chvíli, kdy jsem na srdci a na jazyku měla je jedno jediné, které jsem se tak moc bála říct nahlas, až mi z toho pukalo srdce studem a strachem. Na Lilith mi záleželo víc než na vlastní osobě, ale přesto jsem nedokázala ani trochu se zajímat o to, co se s ní stalo, protože jsem se bála zeptat. Ale budu muset, řekla jsem si. Protože jestli se nikdy nezeptám, nikdy nebudu vědět, co vůbec předcházelo jejímu odchodu. Co když jsem za to mohla já? Ale co když ne? Co když za tím bylo něco jiného, čemu jsem nerozuměla?
Wizku odpověděla, že v lese vlastně nic nedělá. Jenom v něm spí, loví, existuje v něm. Něco musela dělat, něco muselo být za tím, proč se vydala tímhle směrem a spala raději tady na sněhu než v jeskyni smečky, kde byla takovou dobu. „Dobře,“ šeptla jsem. Nechtěla jsem se v ní šťourat, nechtěla jsem ji vyslýchat, aby se cítila nepříjemně, že musí být v mé přítomnosti. Mohla se kdykoli sebrat a odejít, klidně i bez rozloučení, protože ji zde vůbec nic nedrželo.
„Co tvá tlapa?“ vypadlo ze mě po chvíli. Nechtěla jsem, aby tam bylo takové nepříjemné ticho, alespoň... nějaká slova. Něco, co by nějakým způsobem třeba i tu napjatou situaci uvolnilo. Nikdy mi neodpoví, zasténala jsem. Byla jsem si tím jistá.

//Loterie 6

Cítila jsem nervozitu v břiše, ale ne takovou, jako jsem zažívala poslední dobou v přítomnosti Blueberryho, ale takovou velice nepříjemnou, která značila, že se hrnu někam, kam se mi nechce a moje úmysly taky nejsou úplně pozitivní a chci se zeptat na dost nepříjemnou otázku, kterou jsem nedokázala hnedka vyslovit. Mlčela jsem jsem, pouze jsem ze sebe vysoukala tiché „ahoj,“ protože jsem předtím nepozdravila a Wizku zaregistrovala moji přítomnost a posadila se. Byla jsem nervózní, snad jsem se i lehce třásla, ale to mohlo být dost dobře způsobené zimou a ne nervozitou a napětím.
Wizku vytáhla polosežraného zajíce, kterého položila blíž ke mně. Sklonila jsem k němu hlavu, ale rychle ji zase zvedla nahoru k Wizku, protože mě jídlo nezajímalo. Neměla jsem vůbec hlad, před chvílí jsem jedla a stejně by mi žaludek nedovolil do sebe cokoli nasoukat v té chvíli. „Ne, děkuji,“ hlesla jsem, „před chvílí jsem jedla.“ Trápilo mě, že jsem nedokázala hned říct svou otázku, netušila jsem, jak vůbec s Wizku mluvit, neznala jsem ji a ona mě. Vlastně jsme se spolu viděli jenom párkrát, přičemž jednou to bylo při mém přijetí a podruhé, když byla zraněná. Ale trávila čas s Lilith, upozornila jsem se, abych neztrácela to vědomí, proč jsem vůbec za ní přišla. „Co tu děláš?“ zeptala jsem se tiše. Potřebovala jsem nějak... začít. Ne hned být na ni hrr.

//Loterie 5

//Vodopády

Začala jsem být unavená z toho, jak jsem se hnala dál za jinými, o kterých jsem netušila, kde se vastně nachází a jestli vůbec chtějí být jinými nalezeni. Ale musela jsem to zkusit, nic jiného mi nezbývalo, jestli jsem alespoň trochu chtěla pochopit, co se stalo s Lilith. S nejlepší přítelkyní, která prostě odešla.
Les okolo mě byl plný smrků, vysokých starých stromů, které příjemně voněli, ale stále mi přišla vůně borůvčí příjemnější než tahle vůně. Slunce prosvítalo mezi jednotlivými větvemi, ale na to jsem se nesoustředila, rychlým krokem jsem šla dál a pouze jemný vánek mi k čenichu vál pachy a jeden ten, který jsem hledala. Wizku. V hlavě jsem cítil nával energie, srdce se mi rozbušila a dokonce jsem i přidala do kroku. Sníh pode mnou křupal, jak jsem hnala proti vlčici, která mi mohla odpovědět na mnoho otázek, které jsem měla a ani jsem netušila, kterou bych chtěla říct dříve. Wizku, ozývalo se mi její jméno v hlavě, ale hned vedle toho jsem viděla i jméno Lilith, které bylo takové nezřetelné a mizelo, protože jsem se už strachovala, jak daleko může být.
Začala jsem zpomalovat. Ležela mezi stromy, cítila jsem tam krev zajíce, ale hlavně tam byla ona. Dlouze jsem vydechovala, pomalu se přibližovala, ale ne tiše. Chtěla jsem, aby věděla, že se blížím. „Wizku?“ oslovila jsem ji trochu nejistě a šla ještě trochu blíž.

//Loterie - 4

//Mahtaë

Poté, co jsem našla místo, kde by se dala řeka překročit co nejsušší nohou, byla jsem na jejím druhém břehu, relativně suchá a šla jsem dál. Netušila jsem přesně kam, nechápala jsem, kam mě nohy vedou. Chtěla jsem najít Wizku, Lilith, odhodlání, sebedůvěru, cokoli. Bylo toho mnoho. A také jsem chtěla najít Smrt, která by mi pomohla, ač to znělo jako velká ironie, že zrovna ona by měla někomu pomoci s tím, aby byl silnější, rychlejší, lepší... hezčí. Jeden by čekal, že Smrt pomáhá pouze do hrobu. Jako Naomi. Suše jsem polkla, když jsem si na to vzpomněla. Pomáhala jsem pohřbít její tělo, i když jsem ji neznala a na to se prostě jenom tak nezapomíná. Je to moc čerstvá rána, která se jenom tak nezahojí, ale ani není vidět. Pouze se občas objeví, ozve se, zabolí a poté zase ustoupí do ústraní, kde nebude dlouhou dobu vidět a slyšet.
Dorazila jsem k vodopádům. Slyšela jsem šum vody a dlouho mi nedokázalo, co to má být, dokud mi pohled nedopadl na tu vysokou skálu, ze které padalo obrovské množství vody a bylo tak moc blízko lesu a přesto jsem tam nikdy nebyla. Pohledem jsem na tom přímo visela, udiveně hleděla na nahoru, tlama lehce pootevřená a nemohla jsem se toho vynadívat. Nikdy jsem neviděla tak obrovský a bylo to prostě nádherný.
Pak mě však pohltila realita. Povinnost, maličké poslání, co jsem si dala. Wizku, donutila jsem se soustředit, rozhlédla se okolo sebe a s prvními kroky se ještě jednou podívala na vodopád, než jsem zmizela v přilehlém lese.

//Erynij

//Loterie 3

//Borůvkáč

Vyrazila jsem rovnou k řece, která se táhla na sever od Borůvkového lesa. Trochu jsem nad tím vzpomínala, protože posledně, když jsem se vydala tím směrem, hledala jsem Taenarana a těžce selhala. Vlče zmizelo, nevracelo se a ani se prý vracet nehodlalo. Nervózně jsem polkla, snažila jsem se zahnat zlé myšlenky a raději se soustředila na to, proč jsem vyběhla tak drze z lesa, když jsem mohla být s Blueberrym... Abych zjistila, co se vlastně stalo s mojí přítelkyní. Odcházím jenom proto, abych hledala ty, kteří přede mnou utíkají, došlo mi. Trochu mi poklesla nálada, když si to takhle jeden řekl, znělo to strašně.
Pomalým krokem jsem se sněhem dobrodila k řece. Sklopila jsem hlavu, sledovala svůj odraz, jak se kroutí v ledových vlnkách a bylo mi na nic. Buď utíkám já, řekla jsem si, nebo ostatní přede mnou. Byla jsem na obou stranách barikády. Utíkala jsem před zlými vlky, před Rollem, před matkou a pak přede mnou utekla Lilith a Taenaran. Suše jsem polkla, to jsem byla skutečně tak na nic? A co když uteče i Blueberry? napadlo mě. Ale tam to bylo méně reálné už jenom z toho důvodu, že měl smečku. To já bych musela utéct a já už utíkat nechtěla.
Zvedla jsem hlavu, sledovala jsem řeku, jak si proplouvá okolím a vydala se hledat místo, kde by se dala co nejsnadněji překročit, abych se mohla dostat více na sever.

//Vodopády

//Loterie 2

Maso ve mně padalo i přes nějaké to moje přesvědčení, že bych se neměla tolik cpát před jinými a ukazovat jim, jak nenažraný stvoření, který pomalu ani nekouše a jenom polyká, jsem. Snažila jsem se nějak krotit, to jídlo přece už nikam neuteče, bylo přitaženo pro mě a... to bylo asi vše. Byla jsem za něho vděčná a skutečně ráda do chvíle, než jsem si všimla, jak Wizku odchází v lesa. V té chvíli jsem zcela zapomněla na jakýkoli fakt, že tu je jídlo, Blueberry, ale vrátila se mi vzpomínka na to, že Lilith je pryč. A my jsme ji nenašli, protože jsme uznali, že bude lepší, pokud se prostě vrátí sama nebo nikdy. Krátce jsem svěsila uši, nechala zbytek jídla a vstala.
Podívala jsem se krátce na Blueberryho, přemýšlela, co říct, ale dlouho mi žádná slova nepřicházela. Krátce jsem polkla, nadechla se a řekla jsem, co jsem prostě říct chtěla a jak to bylo. „Zkusím dohonit Wizku, chtěla bych... vědět, co se vůbec stalo s Lilith,“ přiznala jsem, protože nad tímhle vším stále visel jeden velký otazník. „A pak se zastavím u Smrti,“ polkla jsem suše, protože se mi z toho stále nějak svíral žaludek, který byl teď zcela plný.
„Děkuji za jídlo,“ hlesla jsem šeptem a odhodlala se děkovně se mu otřít o krk, „brzo budu snad zpátky,“ dodala jsem lehce nejistě, protože jsem fakt netušila, co vše se může stát. Musím dohonit Wizku, řekla jsem si hlavně, pousmála se na Blua a vyběhla z lesa.

//Mahtae

//Loterie - 1

Souhlasně jsem přikývla. Nenarazila jsem sice ve smečce na nikoho, kdo by byl vyloženě protivný nebo zlý, ale zrovna Awarak se dle mého řadil k těm milejším vlkům ve smečce. Hlavně byl mezi těmi, kteří na mě nekoukali z nějakého důvodu jako na monstrum, které si nezasluhovalo života. Jiní to dělali a já furt nerozuměla proč. Protože seš divná, odpověděla jsem si vzápětí, jak mi to bylo říkáno. A jestli se to říkalo neustále, musela to být koneckonců pravda. Jinak by se to neříkalo, ne? „Je milý,“ vydechla jsem, ale to jsem ostatně už říkala.
Stále mně sžíralo to, že bych se měla ke Smrti vydat. Zdálo se to neskutečné. Nebo ještě před rokem, kdyby někdo řekl, že jde za Smrtí, očekávala bych, že umírá, jeho život se chýlí ke konci a chce pouze zahynout s hrdostí. Ale ve skutečnosti Smrt prostě darovala magie a kdo ví, co dalšího. Divný svět, pomyslela jsem si. Ale Lilith tvrdila, že je lepší než světy okolo. A poté zmizela... Krátce jsem svěsila uši, ale vyrušil mě Blueberry. A chtěla jsem se donutit myslet na jiné věci, takže moje uši se opět zvedly vzhůru. Hned ale zase lehce klesly studem a pootočila jsem hlavu do strany – jak má jeden brát komplimenty, který nevěří? „Děkuji,“ špitla jsem do větru a chvíli trvalo, než se má hlava vrátila pohledem k Blueberrymu. „Chtěla bych... alespoň něco zvládat s magií, která se chová, že ve mně snad ani není a...,“ dlouze jsem se odmlčela. Sklopila jsem pohled k Blueberryho nohám a i tak jsem odpověděla. „Chtěla bych, aby bylo i nějak na mně vidět, že vůbec nějakou mám. A jakou.“ Bylo to možná hloupé, ale líbilo se mi to. Jak má Blueberry barevné nohy, Stormoy klikyháky na nohou a modré symboly na hlavě Wizku. Bylo to pěkné, proč bych něco takového nemohla mít sama?
Pak se Blue omluvil, že se hned vrátí. Přikývla jsem. Nechtěla jsem ho přitom rušit a raději jsem přemítala nad tím, co bych vůbec chtěla, kdyby to šlo. Bylo možné si vybrat, jaké symboly se na vlku zjeví? Nebo to bylo náhodné? Věděla jsem jen to, že jsem chtěla, aby byly v barvě vzduchu, jako měla máma. A oči... Většina okolo měla oči barevné, já žluté. Jako vlče. Protože jsem nikdy řádně nedospěla? ptala jsem se sebe samé, ale na tohle jsem už odpovědět nemohla.
Těžko říct, jak dlouho jsem se utápěla ve vlastních myšlenkách. Každopádně byl brzy zpět a před nohy mi dopadlo maso, které se zabořilo do hlubokého sněhu. Párkrát jsem zamrkala, rozhlédla se okolo sebe a zabloudila pohledem k Blueberrymu. „Děkuji,“ vydechla jsem a odhodlala se k tomu, abych se děkovně otřela o jeho krk. Složila jsem tělo k zemi, abych měla k propadlému masu blíž. Vonělo to jako divočák, kterého očividně přitáhla Baghý. A mě sužoval hlad, takže jsem za to byla vděčná.

• za 840 oblázků prosím 105 lístků

Sněžení konečně ustalo, nebo se minimálně dost zmírnilo a už to nebylo tak tragické jako předtím. Dokonce nebyla až taková zima, jako předchozí dny. Ale na severu bude hůř, připomenula jsem si, protože jsem si chtěla oddálit tu návštěvu. Ale zároveň jsem tak chtěla jít. Tak proč si to neustále oddaluju? otázala jsem se sebe, ale nikdo a nic mi neodpovědělo. Z myšlení mě však opět něco odpoutalo a tentokrát to byl Blueberryho malý čin, který mě nejdříve znervóznil, protože v okolí stále někdo byl, ale pak jsem tenfakt hodila za hlavu a také se o něho lehce otřela, než se odtáhl dál.
„Myslím si, že Awarak bude smečce věrný,“ řekla jsem svůj vlastní názor. Říkal sice, že měl problémy z pamětí, ale netušila jsem, jak moc a vážně se taková věc projevuje. Mohly to být drobnosti, že zapomíná jména nebo to, jak vlci vypadají, ale třeba také vážnější věci, kde třeba les leží a podobně. „I když říkal, že má nějaké problémy,“ dodala jsem tišeji, protože jsem si ani nebyla jistá tím, zda to vůbec říkat nahlas, i když sám Blueberry o tom věděl.
Více mě v té chvíli zajímala Smrt a to, co umí, ale co také může někomu provést. Blueberry se o tom rozmluvil, hlavně o místě, kde Smrt žije jak spíš o ní samotné. To místo znělo zajímavě, i když jsem stále netušila, kde přesně by mělo ležet, kromě toho, že to je více na severu.
„Vím,“ odpověděla jsem polohlasem, když zmínil, co se zde stalo. Naomi zemřela, les skoro vyhořel, já nic neudělala, zatímco ostatní se snažili místo zachránit. „Chtěla bych to zkusit. Protože... bych také něco chtěla trochu umět.“ Alespoň vlastní magii, která se stejně zdála, že se sama neprojevila. Ani oči jsem neměla zbarvené, k čemu to bylo? A pak ještě něco mě zajímalo... Jak alespoň nevypadat jako taková ničemná hnědá myš.

V hlavě se mi rvaly myšlenky na to, zda jít nebo ne. Když to nezkusím, nic nezjistím, nic nezískám. Na druhou stranu, když tam půjdu, nemůžu přijít třeba i o život? Ztratit vše, co mám? A že jsem toho moc neměla, ale do umírání se mi nechtělo. Byl to velký zisk. Ale proč by tam jiní mohli jít a já ne? Proč bych to neměla zvládnout? Byl to můj vlastní boj, který jsem si vedla v hlavě, zatímco tělo sedělo v klidu ve sněhu uprostřed lesa a čekalo, zda se něco stane. Muselo to vypadat, že prostě tupě zírám před sebe a... ostatně tak to i bylo, zírala jsem na jedno místo a žila si ve své hlavě.
Až další Awarakova slova mě nějak probudila z tranzu a myšlenka na Smrt se na krátko vytratila. „To ano,“ přitakala jsem. Ale s vlčaty bylo potřeba i to, aby smečku někdo chránil, někdo pro ni lovil a někdo měl i vlčata učit. Bylo třeba vše, ne jenom pečovatelé.
Na jeho dík jsem jenom pokývla. Asi už nebylo co říct. Víc jsem toho ani nevěděla, nebylo co dalšího říct a možná bych řekla jenom něco špatně nebo to, co už ani není pravda. Krátce po Awarakově odpovědi přišel Blueberry. Cítila jsem, že se ve mně něco trhlo, ale ne leknutím, spíše tak nervozitou nebo tím zvláštním pocitem v žaludku. Hned komentoval to příšerné počasí, které okolo panovalo a navrhnul schování úkrytu, kam prý Baghý přitáhla kance, měla by být lovec, pomyslela jsem si. Awarak se ujal slov, že jsme měli do úkrytu namířeno, ale já si tim stále nebyla jistá, zda jít nebo se vydat ke Smrti a risknout to. Každopádně Awarak šel a já tam zůstala s Blueberrym sama, což mi ještě více sevřelo žaludek nervozitou. Očima jsem chvíli těkala do stran, než jsem se odhodlala ho zvednout nahoru a dívat se na Blueberryho. Přikývla jsem, „Awarak se zajímal, jak je to se smečkou,“ řekla jsem krátce a zrak na chvíli zase odvrátila pryč směrem z lesa, kam jsem si myslela, že bych měla jít. „Jaké to je u Smrti?“ zeptala jsem se tiše.

//Děkuji za akci a prosím o 21 drahokamů a 5 mušliček ^^

Přidáno


Strana:  1 ... « předchozí  25 26 27 28 29 30 31 32 33   další » ... 41

Všechna práva vyhrazena ©
Zákaz kopírování. Veškerý obsah je chráněn autorským právem.
Obrázky a texty náleží jejich právoplatným autorům.