Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Loterie 28

„Můžeme,“ přitakala jsem Wizku, i když to pořád nebylo nějaké rozhodnutí o tom, kam půjdeme, co tam budeme dělat a tak. Na druhou stranu, slepě bloumat neznámém bylo kolikrát lepší než cokoli plánovaného, protože si mohl jeden užít už jenom tu cestu a ne pouze destinaci. I když tehdy, když jsem jako malá slepě chodila a následovala mámu, moc jsem si to neužívala. Bylo to spíše utrpení, protože jsem netušila, co mi přinese další den a to vědomí mě deprimovalo. Bylo to bolestivé, trochu i děsivé a připadalo mi, že žiju v bublině, kam nepronikne ani denní světlo, natož cizí vlci, se kterými bych mohla navázat nějaký vztah. Kdybych třeba jako menší znala někoho jiného, než vlastní matku, můj život by byl zcela jiný... Věděla bych, jak s jinými mluvit, jak reagovat, jak projevit nějakou emoci nebo třeba přijmout lichotku.
Přilepšit smečce, ozvalo se mi v hlavě. Nic jsem neuměla, jak jsem jí mohla pomoci? Mohla jsem ji tak jedině při lovu sledovat a doufat, že nic nezvořu koukáním, protože pomocí bych jistě něco podělala. Ale to jsem nahlas říkat nechtěla, pouze jsem se nadechla a řekla: „To zní fajn.“ Ale přitom na to bolelo pouze to pomyšlení, že bych něco měla dělat. Nebo spíš podělat.
Rozjela jsem otázku, kterou jsem se bála položit. A přitom nebyla tak strašná jako ta o Lilith. Polkla jsem, nadechla se a vysoukala ze sebe: „kde... Je Smrt?“

//Loterie 27

Chtěla jsem jít někam, kde nehrozí, že budeme zachraňovat svět, protože na to jsem neměla odvahu a nemyslela jsem si, že bych to zvládla za lepšího rozpoložení, natož při takové divné náladě, která mnou lomcovala ze strany na stranu. I když já neměla nikdy pořádně stav na to, abych mohla jít zachránit svět, ale... chtěla jsem něco malého zažít. Něco zajímavého, co bych také mohla vyprávět s klidem. Jenom bych nad tím vždy mávla tlapkou a řekla jo, tohle? To nic nebylo. A přitom by to byla ta nejlepší věc, co by se mi v životě stala. Ale tohle jsem já říkat nemohla, kdo chtěl totiž slyšet o hloupém slimákovi, který chtěl, abych ho nazývala matkou?
Doufala jsem, že mi Wizku ukáže okolí, že se tu vyzná a zná nějaká hezká místa, podobná třeba těm vodopádům, ale sama se zajímala, kam bych chtěla jít. Trochu mi poklesla hlava k zemi, nebyla jsem si tím zrovna jista. „Doufala jsem, že bys mi mohla ukázat nějaké zajímavé místo zde. Viděla jsem akorát vodopády, které jsou kousek odtud.“ Na poměry nás dvou jsem se neskutečně rozmluvila. Měla jsem ráda vodní plochy, ale s tím vším sněhem a ledem by to asi nebylo zrovna nejlepší. Nebo možná ano, ale nechtěla jsem přiznávat, že je mám ráda, abych nutila Wizku k nějaké jít. Třeba nějaká další byla hodně daleko. „A nevíš...,“ vykoktala jsem ze sebe, ale hlas se mi zlomil.

//Loterie 26

Nikdy mi nedocházelo, proč je tahle země oproti jiným tolik jiná. Bylo tu mnoho vlků s mnoha silnými magiemi, byli modří, červení, na krcích nosili prapodivné přívěsky nebo je měli někde jinde na těle, kde šli vidět. Chtěla jsem se každého zeptat, kde ho vzal, kde ho našel, ale nějak mi to nedovoloval stud a vědomí, že bych zněla neskutečně vlezle a snad jako "já chci taky" a naštvaně si u toho dupu jako vlče. Tak to nebylo, jenom jsem chtěla znát odpověď na všechny ty otázky, kterým... jsem nedokázala nikdy rozumět.
„To se svět snaží tak často sám od sebe skončit?“ zeptala jsem se spíše s náznakem vtipu, protože to přesně tak vyznělo. Tady jedna katastrofa, tamhle apokalypsa, občas jenom vymírání druhů a tak, nic zvláštního a zajímavého. Mělo to být spíš něco děsivého, když už se o tom mluvilo, ale... Stejně to Wizku brala s tak moc neskutečným klidem, že jsem se z toho cítila až na nic, protože já bych z takového místa utekla a nikdy se nevrátila. Někam, kde není pořádně ta magie a nevím, kdy svět skončí, protože se mě to netýká. Jenže já nechci odejít, řekla jsem si zhurta. Chtěla jsem tu zůstat, líbilo se mi okolí, měla jsem ráda vlky okolo, i když jsem to nedokázala dát zcela najevo. „Chtěla bys tedy někam jít?“ zeptala jsem se Wizku polohlasem. Stání v ledovém lese mě už unavovala a třeba cestou... přijdou nějaká slova. Nebo zážitky. Cokoli.

//Loterie 25

V podstatě mi Wizku říkala, jak zachránila za pomocí několika dalších celý svět, ale podávala mi to prostě tak, že to byl normální všední den, kde se nic zajímavého nestalo, i když opak byl zcela pravdou. Možná to ale bylo tady něco zcela normálního a každýho snad mělo někdy potkat to, že pomůž zachránit celý svět, ale já určitě ne. Byla jsem odsouzena všednímu žiotu, kdy možná tak nemkdy potkám obrovskýho slimáka, kvůli kterýmu se budu chovat jako agresivní hovado a budu se za to sama nesnášet.
„Říkáš to, jako by to bylo něco normálního, co se stává každý den,“ řekla jsem klidně, ale možná jsem trochu žárlila, že mě takový věci nikdy nepotkají. Na druhou stranu, kdyby se tak stalo, určitě bych to zvorala a svět bych nezachránila, disk bych nesložila, ale dost jistě, byla jsem si jistá skoro na sto procent, že by kvůli mně svr a všech život na něm skončil. A pak by už nikdo nezažil lepší život, který měl své pády, protože já bych je všechny o to okradla a umírala s pocitem, že za všechno můžu jenom já a nikdo jiný Ale co by jeden očekával, že? Ode mě nešlo čekat nic dobrého.
Potom z Wizku vypadla věta. Ta, která měla znamenat mnoho pro někoho, jehož rodina se skládala pouze z jednoho člena a toho opustil. Nechala jsem svou matku za zády, zahodila ji jako nějaký starý maso, o který jsem nestála, protože pro mě nebylo dostatečně dobrý. A přitom jsem já nebyla dobrá. Jenže kromě téhle pravé rodiny existovalo ještě něco. Ta rodina, kterou si vlk vytvoří životem a drží se ji. »To je hezké,“ hlesla jsem. Koho však Wozku brala za svou rodinu? Nebo snad myslela tu pokrevní? Nebyl přeci jenom její sestra Ayshi? Ta, která se vrhla do lesa, jako by tam žila celý život?

//Loterie 24

Zarazilo mě, jak Wizku zareagovala na moji prostou řeč těla v podobě natočen hlavy do strany, protože jsem tomu nerozuměla. Snad se styděla nebo jsem ji zahanbila tím, jak jsem zareagovala? Stáhla jsem lehce uši vzad, hlava mi klesla níže, protože jsem se cítila poníženě a mohla jsem si za to sama. Ale pak se Wizku snad i zasmála, když jsem řekla já o té slimáčici, která nás... ohodila úplně vším, co měla a bylo tak sakra moc nechutný, že jsem si myslela, že to nikdy nesmyju. A pak ještě ti malí slimáčci, kteří nehorázně kousali a tlapy mě bolely ještě několik dnů poté, že bylo těžké pořádně chodit. Ale... to se stalo v létě a přišlo mi to, jako kdyby tomu tak bylo před mnoha desítkami let. Přitom jsem ani tak dlouho nebyla na světě. Divné.
A pak Wizku přispěla další historkou. Jak společně s Borůvkou zachránila svět. A já nikdy nic pro smečku a ani s ní neudělala, řekla jsem si pro sebe snad smutně, ale nedala jsem nic znát, v téhle chvíli si Wzku nezasloužila, aby musela trpět to, že jsem vlastně smutná. Ale kdybych s nimi byla, stejně bych to zvorala. „Co se stalo?“ zajímalo mě místo toho. Znělo to jako příběh, o kterém by Wizku mohla hodně říct a já si přála, aby mluvila. Chtěla jsem naslouchat, jako jsem to dělala celý život. Jenom mi tahle společnost to zatím moc nedovolovala. Ale to bylo jedno. Ale co když jí není? hlesla jsem si pro sebe zlou poznámku, která bolela.

//Loterie 23

Někdo mohl říct, že je neskutečné, jak moc mlčíme. Že mezi námi dvěma proběhne maximálně jedna věta, poté se na dlouhou dobu odmlčeníme, než se jedna z nás zmůže k nějaký odpovědi nebo v uvozovkách nějakému tématu v ještě větších uvozovkách debatě, kterou tu provozujeme. Ale... já svým způsobem byla spokojená. Cítila jsem, že tady v okolí není třeba moc slov, prostě jenom tichá koexistence dvou tichých duší, které umí mluvit pouze před těmi, které velice dobře znají. Obě jsme byly spíše tichým stínem, který doprovázel naše milované na cestě, ale nevylezli jsme z něho, dokud to nebylo třeba. Některým jsme se mohli zdát nudné, nezajímavé, snad námi i opovrhovali, protože jsme nebyli jako oni, ale jiní? Třeba oceňovali naši schopnost poslouchat a nebýt vidět, ač tam stále jsme. A někteří nás pro to snad byli rádi, že prostě nejsme jako jiní a vědomí, že s nimi mluvíme, jim dávalo hřejivý pocit a věděli, že nám na nich skutečně záleží a jenom tak je nezradíme. A kolikrát pro ně i obětujeme vlastní život.
Wizku také prohodila, že na jihu byla, načež jsem trochu přikývla, než se rozmluvila (na naše poměry) a sdělila mi, že byla kostrou, která honila duchy. Hlav mi klesla do strany, co to bylo za výmysl? Zamračila jsem se, nechápala jsem, o co tam má jít, ale pak jsem si sama na něco vzpomněla. Ještě jsem se trochu usmála a sdělila vlastní zážitek: „Mě jednou obrovská slimáčice považovala za vlastní dítě.“ Mě a pár dalších. Vlastně nás tam bylo docela dost a dokonce i ztracený borůvkový syn Taenaran.

//Loterie 22

„Je to smutné, ale vlastně i komické,“ vydechla jsem. Byl to takový smutný životní fakt, ale na jednu stranu úsměvný, protože... kolikrát nešlo na špatné situace posléze reagovat nijak jinak. Pouze mířeným úsměvem, že takové věci se prostě dějí a bohužel s tim ni nenaděláme. Ale to byla nějak konverzace o komičnosti a neštěstí života uzavřené, protože co dalšího se k tomu mohlo říct? Žádná z nás určitě nechěla jenom tak někomu vykládat, jak se v životě má špatně. Ani jedna z nás k té druhé neměla důvěru, takže byla hloupost něco tak osobního říkat.
Noc pokračovala, kometa plula oblohou, zatímco z nás dvou se stávaly dvě ledové sochy, které byly odsouzené snad k záhubě. Ale ne zimou, ale tak možná utopením se ve vlastním smutku, který musel být hlubší jak to velké jezero kousek od nás. Vždycky jsem ho sice viděla jenom z dálky, ale věděla jsem, že je obrovské.
Zvedla jsem hlavu. Wizku mi položila otázku. Lehce jsem se usmála, byla jsem ráda, že řekla něco takového... lehkého. A zároveň to naznačovalo i jakési přátelství, nebo snahu o jeho vytvoření. „Ráda, ale... neznám moc dobře okolí. Většinu svého času jsem tady trávila na jihu nebo ve smečce,“ řekla jsem trochu smutně. Ale hlavně trapně. Rok a nic jsem nevěděla. Ani přesně to, kde je Smrt. Mohla bych se na to zeptat, došlo mi. Wizku měla na hlavě ty znaky, musela vědět, kde je. Ale... na to byl čas. Pokud přede mnou neutíká, nemělo důvod na ni tuhle otázku vybalovat.

//Loterie 21

Má vlastní otázka mě uvrhla k přemýšlení, ze kterého jsem se nemohla snadno dostat. Přemítala jsem nad tím, kdy se snad můj život zvrtnul, jestli se vůbec někdy zvrtnul nebo byl pochroumaný už od prvního dne, co jsem na tom obrovském světě, kterému se snažím celé ty roky porozumět, ale nejde to. Každá odpověď přinese pět nových otázek a ta nevědomost a bezmoc, že bych někdy mohla zjistit dostatek, je tak bolestivá, že je lepší nepřemítat nad vlastním životem a existencí. A možná se můj život nikdy nezvrtnul, protože je normální, pomyslela jsem si. Třeba jsem si jenom celou dobu nalhávala, že je svět špatně, abych byla za chudáka a měla cizí podporu, že jsem silná a svět si pro mě připraví něco pěkného. Kec.
Snažila jsem se přemýšlet i nad jinými, kdo má dobrý život? Kdo měl takový, kde necítil bolest a smutek? Nikdo. Znala jsem Rolla, vlka, který vždy dělal, že ho nic netrápí. Měl nadhled nad všemi věcmi a vše bral s chladnou hlavou a někdy mi přišlo, že i srdcem. Nebo ne vždy, jen většinou... k většině. Bylo těžký se přes tu jeho slupku dostat. Ale přesto ani on nebyl ten, kdo měl šťastný život. Zemřel mu přeci otec a to je dostatečná bolest. „Asi nikdo nemůže říct, že by se mu život vyvedl dle představ,“ řekla jsem větru a zároveň i Wizku. Vlastně nebylo nic špatného na tom, že se někdo ohledně toho cítil skleslý.

//Loterie 20

Jenže WIzku mi už neodpověděla. Neřekla nic na to, že jsem nijak nepomohla lesu a smečce a to nejenom ve chvíli požáru. Nikdy jsem s ničím nepomohla, protože mi nikdy nebylo ani řečeno, co bych měla udělat a já byla prostě zmatená a neschopná, abych šla a něco ulovila, jako to dělala Baghý. Neměla jsem na to dost sílí, kořist by mi utekla, a kdybych ji chytla, nikdy bych ji sama neodtáhla.
Nikdy jsem nepomohla, s ničím, ale Wizku na to nic neřekla. Jako kdybych byla s Lilith měřena dvojím metrem. Její odmítání pomoci bylo špatné, stálo to za to, aby se s ní spustila hádka a ona kvůli tomu zmizela. Já? Mně se řeklo, že to napravím a to bylo vše. Kde byla spravedlnost? Mělo se na mě křičet, dupat, měla jsem utéct někam na druhou stranu světa a začít nový život, který prostě bude snad o trochu lepší jak ten předešlý. Život není fér, a přitom byl v téhle chvíli lepší pro mě.
Pak Wizku použila úsměvnou odpověď, i když to stále svým způsobem bylo docela smutné a vůbec to neodpovědělo na to, co jsem chtěla. „A komu ano?“ zeptala jsem se zamyšleně. Jeden si ho mohl naplánovat, jak jenom chtěl, ale komu vyšel? Alespoň z poloviny? Život se měnil rychle, nemělo smysl po čemkoli toužit nebo to plánovat. Osud vždy přivál něco jiného. A mnohokrát to nebylo hezké nebo příjemné, jenže... Se s tím musel každý smířit. Pokud neměl sílu to změnit. A já sílu neměla. Ani fyzickou. Ani psychickou.

//Loterie 19

Připadalo mi, že se mi mozek nafukuje. Tak nějak jsem cítila nedostatek prostoru ve své hlavě, který jsem netušila, jak bych měla vyřešit. Moc myšlenek, moc přemítání, hledání pravdy, přičemž jsem ani trochu netušila, kde by mohla ležet. Jestli vůbec něco jako pravda existovalo, protože mohla ležet na tolika místech, na všem jí mohlo trochu být a ve výsledku... neexistovalo nic jako celá pravda nebo realita.
Musela jsem se zvednout. Sezení ve sněhu mi začínalo vadit, protože se mi tělem rozléval divný pocit vnitřního chladu a studu, že tam tak poníženě sedím a nic nedělám. Jenže sotva jsem vstala, udělala krok do strany, kde pode mnou zakřupal sníh, slyšela jsem hlas Wizku a to mě donutilo se okamžitě zastavit, jako bych snad chtěla dát najevo, že nikam nejdu a neutíkám. Jako mám ve zvyku. Protože útěk je ta jediná obrana, kterou chápu a docela zvládám. Utéct před tím, čeho se bojím, co mě trápí a bolí. „Právě,“ hlesla jsem, „také jsem nic neudělala.“ A to byl prostě fakt, který mi nikdo nikdy neodpáře. Nepomohla jsem. S ničím.
Vyvěrala z toho otázka – Lilith není hodná? Nebo jsem snad jenom Wizku špatně pochopila? Netušila jsem. Nebyla jsem si tím jistá a netušila, co na to říct nebo udělat. Některý věci prostě nevyjdou, ozvalo se mi v hlavě. „Co nevyšlo tobě?“ zajímalo mě. Byla to už hodně vlezlá otázka, které jsem měla spíše litovat, ale... chtěla jsem se zeptat a vědět to. Nebo jsem prostě chtěla chvíli ještě společnost.

//Loterie 18

Jenom zavrtěla hlavou. Ani jedno slovo, pouze jemný pohyb ze strany na stranu, který snad bolel více než slova, protož to znamenalo, že k tomuto ani slova nejsou potřeba. Žádné další vysvětlení, upřesnění toho, jak to bylo, jenom prosté ne. Nesouhlas, zápor, potvrzení toho, co jsem nechtěla slyšet. Vzala jsem ji někam, kde to ani neměla ráda, řekla jsem si pro sebe zoufale. Mohla jsem za to já. Kdybych nebyla tak slabá, zbytečná a k ničemu, mohli jsme zůstat tuláky, bloumat po světě, na nikoho jiného se nespoléhat, každou noc spát někde jinde, každý den vidět jiné kraje, ale... to já nechtěla. Urputně jsem se chtěla schovat do smečky, aby se o mě někdo postaral a doplatila na to akorát Lilith. Ale stále... co když to tak chtěla? Někde mě zahodit, protože nechtěla nést tu zátěž, kterou jsem vytvářela.
Začala jsem si připadat ztraceně. Kde jsem byla? Kým jsem byla? Proč jsem se vůbec navedla do něčeho takového? Bolelo to. Neskutečně moc to bolelo, protože jsem těm pocitům, bolesti a okolí vůbec nerozuměla. „Omlouvám se,“ hlesla jsem tiše. Ale komu jsem se vůbec omlouvala? Wizku za to, že Lilith nepomohla? Nebo Lilith, že jsem ji vůbec na to místo dotáhla? Nebo jsem se snad omlouvala světu, že vůbec po nem chodím a nutím ostatní, aby se na mě dívali a aspoň letmo vnímali, že existuju? Jsem k smíchu, řekla jsem s ironickým úsměvem do sněhu. Kdybych viděla svůj odraz v tom sněhu, asi bych ho rozdupala na tisíc kousků, dokud by nezůstalo jenom něco ošklivého a pochroumaného.

//Loterie 17

Očekávala jsem, že se zamotávám do toho, aby Wizku nenáviděla i mě. Nebo bylo to správné slovo? Nenáviděla Lilith? A jak jsem si mohla být jistá, že tu nenávist ke mně už necítila, nevnímala vůči mně opovržení a všechna její slova byla jenom ze slušnosti, abychom byly schopné mezi sebou fungovat ve smečce, kde by projevená nenávist mezi dvěma členy dělala tiché rozbroje a jednou by to explodovalo? Možná to tak bylo. A mohlo to být i dost pravděpodobné, protože... Jsem to tak cítila. Je jí to jedno, zopakovala jsem si, ale byla jsem si jistá tím, že to jedno není. Jenom to nechce říct nahlas. Ne tady a přede mnou.
„Neměla zájem?“ zeptala jsem se tiše. Věděla jsem jedno, že Lilith je hodně často vůči jiným odměřená, že snad neví, jak s jinými komunikovat, stejně jako já, ale byla ochotná se pro mě ujmout slova a vést. Byla jsem si jistá, že se zajímala o mě, možná aspoň chvíli. Ale možná přeci jenom chtěla, aby se mě ujmul někdo jiný a ona mohla získat zpátky svou svobodu, o kterou jsem ji drze okradla a nechtěla ji pustit. „Myslela jsem, že jste byly přítelkyně,“ zašeptala jsem větru něco zcela mimo. Alespoň jsem to tak viděla a myslela si to. Od první chvíle, co jsme přišli do lesa mi přišlo, že Wizku k Lilith tíhne a ona k ní. Trávily spolu čas, byly spolu... Já byla mimo ně.
Pak řekla tu poslední větu a já mlčela. Protože mi začalo připadat, že se mi před očima vytráví obraz té vlčice, kterou jsem znala. Černá srst protkaná všemi barvami, hluboké modré oči, ale... Ten obraz byl tak nepřesný, tak rozmazaný a každou chvíli se mazal více a více. Znala jsem ji vůbec? Byla Lilith, kterou jsem nesla v srdci a hlavě, reálná? Nebo to snad bylo výplodem mé fantazie?

//Loterie 16

Celá ta situace se stala neskutečně divnou a bylo těžké v ní vydržet, ale mohla jsem si za to pouze já sama. Nikdo jiný, jen já, protože jsem vyslovila otázku, kterou nikdo nechtěl slyšet a následovala jsem ji ještě jednou horší, která bolela po celém těle, svírala žaludek a hrdlo, že bylo těžké dýchat.
Jenže já ji musela položit. Musela jsem vědět, co se s ní stalo, kde je, zda je stále naživu, v této zemi nebo někde daleko, kde už neexistuje šance, že ji nikdy uvidím. Přišla jsem o svou přítelkyni? O někoho, kdo byl ochoten kvůli mně odejít, protože to já se necítila ve smečce příjemně a netušila jsem, co tam dělat? Sklopila jsem hlavu, cítila jsem se vždy trapně, když jsem na to pomyslela. Všichni kvůli mně museli dělat tolik radikálních rozhodnutí a přinášet oběti. Kvůli mně máma musela utéct, chtěli nám ublížit, ale moji vinou, protože to já mohla za to, že nám chtěli ublížit, kvůli té divnosti a... jenom kvůli tomu, že jsem se vůbec narodila.
Pak Wizku řekla odpověď, krátkou vůbec o ničem mi nevypověděla, jenom mi připomněla ten zlý fakt požáru. Pokud jsem přehlédla, že spálil les, zabil Naomi a všechny to dost sklíčilo, byl tu stále ten fakt a visel ve vzduchu, že já nic neprovedla. Já s Lilith jsme nic neudělaly. Pouze jsme z druhého konce hleděly a nechápaly, co se děje. Ty plameny, ten žár, strach... Nic jsme neudělaly, zopakovala jsem si pro sebe.
Že bych už chápala, co se stalo? Alespoň částečně? „Je to kvůli tomu, že jsme nepomohly?“ zeptala jsem se se zdrceným pohledem do země. Byla to vina nás obou a já to věděla. Věděla jsem, že mám jeden velký škraloup, který nenahradí nic. Pomoc v pohřbení Naomi? Nic. Lov? Nic. I kdybych sama postavila celý les, nic by to nevynahradilo. Místo toho jsem ztratila Taenarana. A to byla poslední kapka.

• 40 oblázků → 5 lístků
• 14.1. 1 post
• 16.1. 4 posty
• 17.1. 5 postů
• 18.1. 5 postů

CELKEM: 20 lístků

//Loterie 15

Vyřkla jsem jednu z mála otázek, kterou nikdo nechtěl slyšet. Nenesla na sobě žádný jed, bolest, nebyla zlá a podlá, ale byla tajemná. Protože mohla přinést cokoli. Ten jed, tu bolest, mohla někoho bolet, zničit, zlomit. Mohlo tomu nadcházet cokoli a její položení značilo, že přijde něco zlého, strašného, něco, co jeden nechce slyšet, ale ten druhý si žádá odpověď. A já si jenom přála to, abych věděla, co se stalo s mojí přítelkyní. Je v pořádku? Je živá? Kde je? Proč odešla? Co se jí stalo? Musela jsem to vědět, abych mohla klidně spát a netrápit se tím, co visí ve vzduchu a nedovoluje mi odpočinout se.
A Wizku zareagovala přesně tak, jak jsem očekávala. Chtěla se stáhnout, utéct, nechtěla, abych ji položila tuhle otázku, která bude předcházet té další, na kterou mi nechce odpovědět. Uteč, řekla jsem jí. Nechtěla jsem, aby se musela trápit odpovědí, ale zároveň jsem už potřebovala vědět, co se děje. Zhluboka jsem se nadechla, snad jsem si i myslela, že vdechnu trochu odvahy to všechno vyslovit, ale dlouho to trvalo. Třásla jsem se, věděla jsem, že mi bude hlas přeskakovat. Udělej to, pobízela jsem se.
„Co se stalo s Lilith?“ vyšlo mi z hrdla. Její jméno tak bolelo říct. Bylo to jako jizva, kterou jsem tímhle otevřela, ale nemohla jsem jinak. Aby se uzdravila, musela nejdříve bolet. A musí bolet nás dvě, ne pouze jednu, dodala jsem si.