Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Loterie 58

Vnímala jsem to teplo pod svýma tlapama. Bylo to divné. Trochu jsem si přišla jako v létě, kdy byla zem zahřátá a teplo se odráželo do tlap. Ale v té chvíli vždy i vlk cítil teplo v zádech, slunce v očích, každou částí těla měl takové silné probíjející teplo, ale teď? Pouze tlapy byly zahřáté, zatímco do těla se opíral studený zimní vítr a všude okolo prostě bylo chladno.
Dívala jsem se na své tlapy. Na ty bahnité tlapy, které mohly být sebevíce umyté, ale stále se zdály jako kdybych procházela bahnem. Blueberrymu se ta hnědá líbila, protože byla jiná. Já se za ni styděla, protože jsem si přišla... špinavá. A nedospělá, protože jsem nikdy nezískala zbarvené oči. Jako Wizku. Měla modré, hluboké. Blueberry měl divoké červené. Lilith je měla jako Wizku, ale její hloubka spočívala v tom, jak tajemná byla. Vlčata měla zlaté oči. Stejně jako já, proč jsem byla jako oni? Jako malá? Byla jsem sice slabá, má magie byla slabá, ale to přeci neznamenalo, že jsem malá, ne? Mohl by mi Život nebo Smrt dát tu barvu? zajímala jsem se. Jeden z nich musel dát Wizku modrou na hlavě a Blueberrymu červenou na nohou. Mohli to přeci udělat i s očima, ne? Prosím.
Wizku mi potvrdila, že na severu muselo být pěkně. Více jsem nevyzvídala. Bála jsem se. Byl to její život, její soukromí, nesměla jsem do toho rýpat a zasahovat. „Nejsem hodná,“ namítla jsem se zoufalým úsměvem, jak pateticky to zní. „Jen se bojím, že by se kvůli tomu ke mně otočil zády. Nechci utíkat... ale třeba by mi nevěřil,“ upřesnila jsem, proč nechci, aby to říkala.

//Loterie 57

Něco ve mně se ozývalo, že bych se asi měla vrátit už do lesa, uklidnit se a dělat, že se prostě nic tady nestalo. Jenže to se už dělat nemohlo, protože Wizku věděla, co věděla, řekla jsem jí mnoho, viděla ještě víc a to bylo něco, co se už nikdy nemohlo vzít zpátky, pokud bych třeba nenašla způsob, jak někomu vymazat paměť a to jsem neuměla a nemyslela si, že se to vůbec můžu naučit. A také by to bylo nefér, Wizku neměla trpět za to, že já mluvila a dělala to, co jsem dělat neměla.
Neočekávala jsem, že mi odpoví. Byla to soukromá otázka a nemohla jsem vědět, z jakých podmínek přišla, co jí donutilo opustit svoje rodiště a odejít zrovna sem. U mně to byl třeba ten útěk, chtěla jsem zmizet z místa, kde jsem si sice myslela, že život bude fajn a chovala jsem se tak, jak jsem se chovat chtěla, ale to asi nebylo úplně vhodné, protože to nevycházelo, nejdůležitější v mém životě se akorát hádali a byla to moje vina. Musela jsem odejít, aby se uklidnili. Doufala jsem, že se uklidnili. Ale co oči nevidí, to srdce nebolí, takže jsem prostě žila ve vědomí, že jsou už v pořádku a žijí v míru.
Ze severu, zopakovala jsem si. Místo, které pro mě bylo zakázané, protože já byla spíše z místa, kde nebylo mnoho sněhu a léta byla teplá. „Bylo tam pěkně?“ zajímala jsem se dál.
Netušila jsem, proč by to Wizku říkala. Chtěla jsem se jenom pojistit, že to nezjistí, aby... se ke mně neotočil zády. Nechtěla jsem odejít a pevně jsem věřila tomu, že zde už zůstanu. „Nevím, jen... nechci, aby o tom věděl. Nechci odejít. Neodejdu.“

//Loterie 56

Nerozuměla jsem tomu, jak Wizku myslí, že by někdy nejraději utekla zrovna z Borůvky. Protože v mém podání byl útěk velký, dlouhý, několikadenní a hlavně konečný. Když jednou vlk utekl, už se nikdy nevrátil, ale to, jak mi odpověděla Wizku, k tomu moc nesedělo. Chtěla být jenom někdy sama, proto utíkala. Poté se vracela, protože měla kam se vrátit a chtěla tam. „Jako teď?“ zeptala jsem se. Viděla jsem ji, jak vyběhla z lesa, sama, poměrně rychle, byla to ta chvíle, kdy utíkala za samotou? A já ji narušila? Ve chvíli, kdy jsem si tu otázku položila, dodala, že já jí nevadím. Nevěděla jsem, jestli tomu věřit, ale lehce jsem se pousmála. Chtěla jsem tomu věřit, že to tak je. Že alespoň někomu má společnost není na obtíž a nevadím mu. I když... bylo těžké tomu uvěřit a nechtěla jsem si to dovolit.
Pak dodala, že i když se vrací, nikdy už nejspíše nedojde domů, odkud přišla. Chápala jsem ji. Protože já se taky nikdy nevrátím Ne do smečky, kde jsem byla už jako odrostlá a už vůbec na do té malé nory, kde jsem se narodila a nikdy bych tam netrefila, protože už to bylo mnoho let, co jsem odtamtud odešla. Byla jsem malá, byla jsem hloupá a myslela jsem si, že to bude dobrodružství a ne nekonečné trápení v dlouhém pochodu, ze kterého mě stále bolely tlapy při vzpomínce na to, jak to bylo dlouhé a únavné. „Odkud jsi?“ zeptala jsem se, ale byla to už troufalá otázka, na kterou šlo odpovědět mnoha slovy, ale taky nemusela odpovědět vůbec.
Přiznala jsem svůj strach, že jednou zkrátka uteču, ale Wizku řekla, že mě nenechají jít. Lehce jsem se usmála. „Neříkej tohle Blueberrymu, prosím,“ požádala jsem. Bála jsem se, že kdyby tohle věděl, nevěřil by mi. Nikdy.

//Loterie 55

„Z Borůvky?“ nechápala jsem. Myslela jsem, že mluvíme o místech, která jsme zcela opustili, odkud jsme odešli a nikdy se nevrátili, ale jestli ano, znamenalo to, že Wizku odešla ze smečky a to mi nesedělo. Ale jestli to byla pravda... nechtěla jsem to vědět. Protože vědomí, že bude o člena, který nějakým způsobem vnímá mou existenci a osobnost, méně, bolelo to. A bála jsem se vrátit do lesa, kde zkrátka nebude, když je gammou a pečovatelkou, na kterou určitě Blueberry spoléhá. Nemůže přeci les opustit, ne? ptala jsem se sebe samé, ale vlastně jsem neuměla odpovědět, protože jsem netušila. A taky jsem se bála odpovědi, jak to dopadne. Nebo spíš, co se už stalo, co jsem zmeškala a promeškala, protože to by mi bylo podobné a určitě ani nic nového.
Sdělila jsem jí svůj strach. Ten, který jsem těžko překonávala, protože jsem věděla, že se to už stalo a ne jenom jednou. Proč se to nemohlo stát tedy znova? Proč bych se jednoho dne nemohla probudit s myšlenkou, že musím odejít? Někam daleko, kde mě nikdo nenajde, kdyby mě náhodou hledal. Ty myšlenky byly, mnohokrát se zjevily, kde bylo vyryto do kamene, že to jednou neudělám? „Bojím se,“ přiznala jsem. Protože mě strašily myšlenky na to, co si o mém zmizení myslí máma, Rollo, alfa, kdokoli další, kdo v té smečce byl a věděl o mně. Co si mysleli ti, před kterými jsme stále unikali? Co si kdokoli myslí?

//Loterie 54

Připadalo mi, že se mi všechny vnitřní orgány otáčejí, jako kdyby nebyly na svém místě a hledají správná místa, kam zapadnou. Ale ani já sama nenašla místo, kam vlastně patřím. Doufala jsem, že to je Borůvkový les mezi všemi, kteří tam byli. Nechtěla jsem už někam utíkat, chtěla jsem poznat domov a místo, kam patřit, ale bála jsem se, že mi to zkrátka není souzeno. Jenže nejsem schopná se o sebe postarat, nedokážu být sama s vědomím, že okolo mě není vůbec nikdo. Stačilo mi pouze vědomí, že někde v lese je někdo jiný a stačilo mi to, ale kompletní samota? Vědomí, že tu není někdo, ke komu patřím, s kým sdílím smečku nebo místo, kde žiju? Bylo to něco nepředstavitelné a netušila jsem, co vlastně dělat. Chtěla jsem se hlavně uklidnit, ale to mi taky nešlo. Ani jsem nedokázala přestat zatínat zuby. Zkusila jsem se zhluboka nadechnout, ale bylo to těžké a bolestivé. „Odkud si odešla?“ zeptala jsem se. Ale nebyla jsem už naivní, věděla jsem, že mi Wizku neodpoví. Řekne slovo nebo dvě, kterými mou otázku umlčí a nijak nadále neodpoví. Nějak jsem se s tím už smířila, ale přesto jsem byla zklamaná, že o té vlčici nic nevím. Zatímco já se před ní tolik ztrapnila tím, že jsem povolila emoce, které jsem se snažila držet na uzdě.
Udělala jsem krok vpřed, ale pouze ten jediný a zastavila jsem se. Dlouze jsem vydechla. Nějak se ve mně všechno hromadilo a netušila jsem, co vlastně říct dál. Jestli vůbec něco říct. Bylo to nutné? Začalo mi připadat, že to ticho už není přirozené a normální, ale spíše to trapné a špatné. „Bojím se, že mi někdy přeskočí. Nebo se leknu. A budu chtít odejít. Nechci. Nikdy jsem nechtěla, ale vždycky jsem to udělala,“ postěžovala jsem si. Musela jsem.

//Loterie 53

Kráčela jsem dál a vnímala jsem, jak můj vlastní krok zrychluje, ale věděla jsem, že to není kvůli tomu, abych byla co nejrychleji na vrcholu té černé teplé skály. Šla jsem rychle, protože jsem utíkala. Před tím, co jsem řekla a mohla jsem říct. Věděla jsem, že utíkám, ne tak daleko jako už jsem to vždy dělala, ale utíkala jsem. Hnala jsem se pryč a chápala, že se musím zastavit, protože dál nesmím. Další útěk si nesmím dovolit. Ranila jsem mnoho vlků, mohu za mnoho věcí a útěk je namáhavý a bolestivý. Zastavil jsem. Z ničeho nic, srdce mi divoce tlouklo, dlouze jsem oddechovala a hleděla před sebe. Polkla jsem. Přišlo mi, že se mě zmocňuje panika, třásla jsem se, chtělo se mi křičet a brečet zároveň.
Wizku mi položila otázku, ale měla jsem pocit, že mám v krku knedlík, který mi zabraňuje mluvit. Sklopila jsem hlavu, zavřela jsem křečovitě oči a snažila se dýchat a přitom nebrečet. Protože jsem si na všechno vzpomněla a nebrala jsem to tak, že můj útěk byl špatný, ale byl. Jak jsem to vůbec mohla udělat? A jak jsem mohla být ráda, že jsem to udělala? „Odevšad,“ procedila jsem bolestně mezi zuby. Co když uteču znova? zeptala jsem se. Co když uteču z Borůvky? Od Blueberryho? Od všech, kteří sotva vnímali mou existenci? Nebudu jim chybět, ale budu v jejích očích vždy jako ta, která utekla bez toho, aby cokoli řekla. Zmizela a ani se nerozloučila. Jako Taenaran. Jako můj otec. Jako mnoho dalších.

//Loterie 52

Šla jsem nahoru, na nic jiného jsem se nesoustředila, pouze jsem kráčela směrem vzhůru, pohled upřený před sebe, jedna noha přes nohu, do tlapek jsem cítila, jak se mi odráží teplý černý kámen a přitom jsem cítila, že je stále tepleji a tepleji. To místo bylo zvláštní a divné, ale to, jak z něho sálalo teplo mě lákalo a chtěla jsem vědět, co je na jeho vrcholu. I když se zimní srstí a návykem na tu zimu bylo trochu unavující jít nahoru, protože mi hodně rychle bylo vedro, avšak... Zůstat na místě, zůstala bych tam, kde zůstala má hanba a ztrapnění z toho, co jsem řekla. Proč jsem vůbec mluvila? proč se mě Wizku ptala? Bylo ode mě tak hloupé, že jsem odpovídala, byla jsem naivní.
„Vlastně jsem ráda, že jsem odešla,“ vypadlo ze mě. Zalkla jsem se. Skutečně jsem to řekla nahlas? Nebylo to pouze v mých myšlenkách? Nebyla jsem si jistá, netušila jsem. Ale neznělo to jako hlas, který mluvil v mých myšlenkách, muselo to padnout v okolí. Polkla jsem, přidala jsem trochu do kroku, abych unikla i této hanbě a doufala jsem, že mě Wizku neslyšela, jak mluvím. Že to přeslechla díky větru nebo něco takového, protože... tohle slyšet neměla. A já neměla mluvit. Jsem tak neskutečně hloupá, posteskla jsem si. Máma měla pravdu. Rollo měl pravdu. Všichni měli o mně vždycky pravdu. Divná. Nejdivnější. Proč vlastně na tomhle světě jsem? ptala jsem se sebe samé. Protože jsem to občas nechápala. Však jsem jenom přinášela všem starosti a trápení.

//Loterie 51

Cítila jsem se jako hlupák. Řekla jsem o sobě toho tolik a jako odpověď mi přišlo pouze to, že to bude dobré. Zopakovala jsem si ta slova v hlavě. Jednou. Dvakrát. Ale vždycky to znamenalo jediné. Že to, co jsem řekla, jsem nikdy říct neměla. Jsem tak hloupá, zasmála jsem se tiše do země. Jak jsem si mohla myslet, že by tohle někoho zajímalo? Že někdo stál o to, abych mu řekla, co se děje v mém životě? Tak hloupá..., zopakovala jsem si.
Hlava mi klesla ještě o něco níže, proč jsem vůbec mluvila. Proč jsem se snažila o to, abych někomu něco řekla? Abych se otevřela? Nikdo o to nestál. Nikoho nezajímalo, kdo jsem, kým jsem, odkud a co předcházelo tomu, že jsem se objevila tady. Co by mi řekl Rollo? Že jsem naivní, že vůbec něco takového dělám a myslím si, že se někdo cizí zajímá o to, co se děje a kým jsem. Co by řekla máma? Křičela by. Že jsem blbá a říkám ostatním to, co nesmí vědět, protože nikdy nevím, kdo mi chce a nechce ublížit. Všichni chtějí, to by dodala. Protože z nějakého důvodu jsem šla všem krkem a měli potřebu mě zašlapat do země.
A pak ještě Wizku dodala, že jí nejspíš nikdo nechybí a to dalo korunu tomu, jak jsem se ztrapnila. Jak jsem řekla něco tak moc hloupého a nepochopitelného. Kdybych mlčela celý život, svět by byl lepší, došlo mi. Zvedla jsem hlavu, podívala jsem se směrem k té skále. Zvedla jsem se. Asi byl čas jít nahoru, protože tady... byla ve vzduchu má hloupá a naivní slova, která neměla být vyřčena.

//Loterie 50

Přišla ta očekávaná odpověď, kterou jsem chtěla. Jakoukoli, libovolnou, kladnou nebo zápornou. Stačilo mi pouze to, že mi Wizku řekla, jak jí je, jestli cítí bolest nebo ne. Nevadí, zopakovala jsem si. Takže bolest měla, ale nechtěla mě tím obtěžovat. Ale také se s tím posadila a já ji následovala, protože jsem to pochopila jako pauzu, která se měla po tom neúspěšném lovu uskutečnit. Dlouze jsem se nadechla, chvíli jsem zadržovala dech, abych se nějak uvolnila a pak jsem ještě dlouze vydechla. Nemohla jsem říct, že by mi bylo o něco líp, ale bylo to aspoň o něčem. Takový malý uklidnění a uvědomění si, jaká je moje role ve svět. Maličká, možná bezcenná a nikdo si mě po smrti nebude pamatovat, ale byla jsem tu. Někdo mě zatím vnímal a dokud jsem existovala, dokud jsem dýchala, vše bylo v pořádku. Pokud by má existence byla ignorována v době, kdy dýchám, bylo by něco špatně a možná bych se to pokusila změnit.
Myslela jsem si, že se zase rozhostí to ticho, které bylo v okolí tak známé, ale Wizku mi položila otázku. Otočila jsem se k ní, hleděla jsem na ni s melancholií v očích a pak se usmála. „Jaká malá jsem nikdy neměla přátele. Neměla jsem vlastně vůbec nikoho, ale... pak jsem potkala Rolla. Byl takovým přítelem, ochráncem, možná jsem o něm vždy naivně smýšlela a stavěla si vzdušné zámky, jak by vše mohlo být krásné, ale... je historie ve všech ohledech. Ale jo, chybí mi.“ Dost jsem se rozmluvila, více než jsem chtěla, ale... Byla to pravda. Chyběl mi. „Tobě?“

//Loterie 49

Trochu jsem se zamračila. Byla jsem si docela jistá tím, že na otázku, kterou jsem ji položila, bylo možno odpovědět, že ano, bolí ji tlapa. Ne, nebolí ji tlapa. Ano, bolí, ale to nevadí, můžeme jít dál. Případně ta bolest se dá vydržet. Dalo se odpovědět mnoha slovy, ale byla jsem si dost jistá tím, že slovo promiň v tom seznamu nebylo, protože prostě nesedělo a bylo prostě špatné. „To... nebyla odpověď,“ hlesla jsem tiše. Bylo mi jedno, zda ve výsledku nahoru půjdeme nebo ne. Mohli jsme být dole, koukat na zapadající slunce, ohřát se o kámen, který byl z neznámého důvodu pořád teplý, že ani sníh okolo zkrátka nebyl. Jenom jsem čekala odpověď Wizku, protože s tamtou jsem se nechtěla smířit. Nebyla to odpověď na to, co jsem po ní chtěla.
Posadila jsem se na zem, chtěla jsem počkat na to, až Wizku odpověď, jinak jsem zkrátka nechtěla jít. Sledovala jsem ji, abych dala najevo, že zkrátka chci vědět, co se děje, jestli je to hodně špatné a mámě si odpočinout nebo se třeba vrátit do smečky. Mohla jsem jít zpátky sama, bylo mi to ve výsledku jedno. Když vím, kde to místo je, je lehké se tam už potom vrátit, až bude lepší chvíle. Případně jsem kdykoli prostě mohla jít sama, pokud Wizku nechtěla, že ano. „Měla si zlomenou tlapu, měla by ses šetřit, ne se přemáhat,“ dodala jsem ještě, aby věděla, že to myslím vážně.

//Loterie 48

//Aina

Ta zapáchající řeka nás doprovázela po celou dobu, co jsme šli směrem k té černé mase. Nelíbil se mi ten zápach, bolelo to v nose, štípalo a chtělo se mi docela z toho i brečet. Snažila jsem se držet co nejdále od toho zápachu, ale se zvedajícím se větrem nebylo možné se tomu zápachu vyhnout a musela jsem si na něj prostě zvyknout, pokud jsem chtěla dojít až tam. A já chtěla. Chtěla jsem vědět, co se tam nachází, v čem je ta skála jiná, protože určitě musela být jiná. Ale v čem? Jak?
Wizku mě tiše následovala, nic neříkala, já také ne. Prostě jsme tiše spolu šli někam, kde to ani jedna z nás neznala a snad jsme jenom tiše doufali, že se nám nic nestane a nepotká nic zlého. Zastavila jsem se docela pod tou kamenitou maso, ze které vycházelo takové příjemné teplo, chvíli ji sledovala a pak se otočila na Wizku.
Chtěla jsem něco říct, promluvit, cokoli. Protože mi připadalo, že zkrátka je třeba něco říct. To ticho teď bylo divné, takové nepřirozené, ale... co jsem měla říct? Nic. Netušila jsem, co by mělo v okolí zaznít. „Nebolí tě tlapa nebo něco?“ zeptala jsem se přeci jen. Nechtěla jsem, aby trpěla při výšlapu nahoru. Mohla jsem jít klidně sama a ona si mohla odpočinout. Sice jsem chtěla, aby šla se mnou a viděla, co je tam nahoře, protože jsem stále očekávala, že tam něco zajímavého bude, ale nechtěla jsem ji nikam hnát, kdyby nemohla. A furt se mi nechtělo věřit, že je v pořádku.

//Loterie 47

//Západní Galtavar

Sníh nám křupal pod nohama. Ten sníh, který byl z velké části udusán zvířecími kopyty, těch, kteří nám utekli bez větší námahy. Z prvu si museli myslet, že je po nich, zemřou, nedožijí se večera, ale jejich lovci byl pomalí a nezkušení. Mohli žít, byli v pořádku, někde už daleko od nás a spokojení s tím, jak ten den dopadl. Nejspíše už zase klidně hledají nějakou potravu nebo vodní tok a neřeší neúspěšné vlky.
A ti vlci zatím šli k nějaké obrovské černé mase kamene, který se tyčil nad světem jako stožár a netušili, co od něho mají čekat. Pohled jsem měla upřený před sebe, rozhlížela jsem se po okolí, ale většinu času jsem hleděla práv na tu prapodivnou skálu, která byla naším cílem. Pak jsem cítila štiplavý a nepříjemný pach. Rozhlížela jsem se okolo a zrak mi padl na malou říčku, tterá tekla směrem od té skály. Nepříjemně páchla a nebyla ani trochu zamrzlá. Dokonce ní i stoupala pára, takže voda v ní musela být teplá. Ohrnula jsem and tím trochu čenich, bylo to vážně nepříjemné a raději jsem šla trochu pryč od vody, byla vážně nepříjemná.
A pak ještě ta otázka. Pootočila jsem hlavu na Wizku. „Snažím se,“ řekla jsem tiše. Nic jiného na to říct nešlo. Nebyla jsem zcela v pohodě. Ale nebyla jsem na tom zcela špatně. Prostě to... nějak šlo. Snažila jsem se. Ale moje snaha nebyla úplně nejlepší, chápala jsem to a věděla. Ale co jsem mohla dělat? Nic.

//Sopka

//Loterie 46

Přemítala jsem nad tím, jestli je to místo nějaké jiné. V něčem výjimečné, když si tam jenom tak stojí a tyčí se nad světem a přitom na něj kolikrát zrak nepadne, protože nikoho možná stokrát nezaujme, ale poté se na tu černou masu jednou podívá a řekne si – co je asi tam nahoře? Chtěla jsem to rázem vědět, chtěla jsem stát na vrcholku, dívat se okolo, dohlédnout co nejdál to půjde v tomhle pěkné dnu. Wizku nijak nenamítala, ale ani nebyla nadšená z toho, že by měla jí tam nahoru. Chvíli jsem ji sledovala, jestli v jejím výrazu nenajdu nějaký velký náznak nesouhlasu, který by říkal, že skutečně nechce jít a raději se půjde schovat do lesa kam určitě chtěla jít už před dlouhou dobou, ale já ji jenom zdržovala svými hloupými otázkami o Lilith, o Smrti a Životu a tak dále. Jenže jsem v jejím výrazu nic neviděla, nedokázala jsem z toho nic vyčíst, pouze jsem viděla, že nevyráží vpřed Udělala jsem první krok, že půjdu první tedy já. Potom jsem udělala další a pak jsem prostě šla dál směrem k té černé mase okolo obrovského jezera.
Šla jsem pomalu, nikam jsem nespěchala a nebyla jsem si jistá, jak je na tom Wizku s její nohou, nic o tom neříkala, tvrdila, že je v pořádku, ale nějak jsem tomu nechtěla už jenom z principu věřit. A nechtěla jsem ji mít na svědomí. Ale už tak mám, došlo mi. Protože to já chtěla jít lovit a ona kvůli tomu běhala, což by neměla.

//Aina

//Loterie 45

Líbilo se mi, jak den byl stále slunečný na to, že byl prostředek tuhé zimy, který byl ve skutečnosti proti té minulé absolutně ničím a vlastně to byla jenom taková malá sněhová nadílka a trochu pod bodem mrazu, ale jinak nic závratného, pokud se jeden vracel ve vzpomínkách. Ve skutečnosti byla zima, bylo hodně sněhu, ale zkrátka... líbilo se mi to.
Oči jsem pověsila na tu černou kamenitou masu, která se tyčila nad světem a zdála se neskutečně nepřístupná a tajemná, ale dala bych tlapu do ohně za to, že jsem určitě nebyla první, koho napadlo se jít k ní podívat, vyšplhat na ni a podívat se, jestli neskrývá nějaká tajemství, která by šla odhalit. „Škoda,“ hlesla jsem k Wizku, když mi řekla, že tam nikdy nebyla. Doufala jsem, že by mě tam doprovodila a ukázala mi, co to je za místo, ale bohužel tomu tak nebylo. To ale neznamenalo, že jsem tam nechtěla jít, stále mě to lákalo a chtěla jsem se tam podívat. Chtěla jsem něco... objevit. Prozkoumat, poznat.
„Chtěla,“ řekla jsem tiše stále s pohledem upřeným na tu masu. Až po chvíli jsem pohlede lehce otočila k Wizku a s lehkým úsměvem dodala: „A byla bych ráda, kdybys šla se mnou.“ Doufala jsem, že ji nebolí noha, kterou měla zraněnou nebo něco. Takže jsem si až znovu pozdě uvědomila, že jí něco může být. Hloupá, napomenula jsem se. Jak jsem na to mohla furt zapomínat? Hloupá...

//Loterie 44

Wizku se nad mým pronesením zasmála. Těko říct, jestli upřímně nebo z lítosti, aby pokus o vtip nezůstal jenom tak suše pronesený, ale bylo mi to na jednu stranu jedno. Byla jsem ráda za to, že chvilku nebylo ticho a trochu se změnil i zvuk, který jsme vydávaly. Smích, i když možná falešný, byl pořád něco jiného než šeptání, polotiché mluvení a nervózní pronášení dvou nebo třech slov, která z nás občas vypadla.
Z Wizku pak ještě dodatečně vypadlo, že stejně nemá hlad, což možná byla jenom slova na uklidnění, že se nám to nepovedlo, ale bylo mi to jedno. Srdce mi pomalu přestalo být a dech se uklidňoval, ale stejně jsem cítila vnitřní rozrušení, kterého se jenom tak nezbavím z neúspěchu. A přitom jsem jich zažila už tolik... Jak jsem z toho mohla být stále rozrušená? Sama nad sebou jsem zakroutila hlavou a raději to nechala být. Chtěla jsem celý ten chabý pokus o lov hodit za hlavu. „Já vlastně taky,“ přitakala jsem. Ale co jiného dělat? Dlouze jsem se nadechla a pomalu vydechla. Rozhlédla jsem se okolo sebe, pohled mi zabloudil k vysoké černé... skále nedaleko od nás. „Víš, co to je?“ zeptala jsem se a hlavou pokývla k té věci. Udělala jsem pár kroků tím směrem a poté se zastavila. Bylo to divné. Ale fascinující.