Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Loterie 72

Bála jsem se Života, abych pravdu přiznala, protože by někým víc než normálním vlkem a jelikož jsem se bála i těch, musela jsem se logicky bát i tohohle jednoho. Navíc mi přišlo i trapné po něm cokoli chtít, i když to očividně bylo v tomhle kraji normální. Přiznat si, že jsou věci, na které nestačím a potřebuji nějakou pomoc...znělo to slabě. Byla jsem slabá, ale nějaké to přiznání si bylo také přiznáním porážky, že na život nestačím. Ale já nestačím, upozornila jsem se tvrdě, abych na to nezapomněla.
Ohlédla jsem se po Wizku. Opět se rozhostilo ticho. Řekla dvě slova na to, že nemám důvod se Života bát a následně dvě slova na to, že nejspíše on mi pomůže zesílit i fyzicky. Trochu se mi pohnulo srdce, ale tak nějak poklesle, protože... mi přišlo, že jsem selhala jako společnost a přitom jsme byli na tak dobré cestě ke konverzaci. Trochu jsem si povzdechla, netušila jsem, co dělat, ale chtěla jsem ji rozmluvit. „Máš nějaké magie kromě vody? Vím, že nějaký náznak si měla v jekyni, když jsme tě přinesli se zlomenou nohou,“ pokusila jsem se, ale bála jsem se, že mi na tohle odpoví pouze slovem nebo dvěma. Nechce se mnou mluvit, došlo mi. Ale kdo by také chtěl? Neměla jsem co nabídnout na oplátku, pouze stejně krátké odpovědi, které mi nabízela Wizku.

Plsky plsky o:

19.1. 5 postů
20.1. 5 postů
21.1. 5 postů
22.1. 5 postů
23.1. 5 postů
24.1. 5 postů
25.1. 5 postů
26.1. 5 postů
27.1. 5 postů
28.1. 5 postů
29.1. 5 postů

Celkem: 55 lístků (+ 125 z předchozích nákupů)

//Loterie 71

Hlava mi nejdříve poklesla na jednu stranu, protože jsem Wizku moc nerozuměla. A pak se mi hlava překotila na druhou stranu a byla jsem ještě zmatenější, na co vlastně odpovídá a o co tady jde. Nebo... chápala jsem, to, asi, jenom jsem netušila, jestli to chápu správně. Nebudu u něho nervózní, protože je s ním šťastné... co přesně? „Teď jsem asi ještě víc nervózní z té návštěvy,“ přiznala jsem nejistě, protože... mě Wizku docela rozhodila a netušila jsem, co si teď mám o Životu vlastně myslet, co vlastně tam někde u sebe dělá a proč... je to hezké.
Snažila jsem se nad tím nepřemýšlet, ignorovat to, ale rezonovalo mi to v hlavě spíš jako nějaký vtip, který nebyl úplně nejlépe podán a z toho jsem byla značně nervózní, abych pravdu řekla . Ale pokoušela jsem se nemyslet na to, co se tam děje, proč a jak, ale spíše na to, kdo z nich vůbec má jakou moc a jestli třeba vůbec musím jít za Smrtí, ale... Wizku mi to tak nějak upřesnila a přesně tak, jak jsem nechtěla. Trochu jsem si povzdechla. Život tedy nabízel... slabé magie? Dobře, ale také ty barvy. Jenže Smrt nabízela posílení a silnější magie. Jestli jsem měla slabou magii, která se sotva projevila, znamenalo to pro mě, že musím jít nejdříve za Smrtí a následně za Životem? Snad jsem to chápala dobře. „A může,“ polkla jsem nejistě, protože šlo k té trapné části. „Tě někdo z nich udělat silnější jako... fyzicky?“ Nebo to bylo něco, s čím jsem se prostě musela smířit?

//Loterie 70

Wizku se zdála, jako kdyby jí téma Života a Smrti bylo mnohem příjemnější než cokoli, co se týkalo smečky, její osoby, nějakého dění okolo nebo... čehokoli. Mluvila dost, určitě na její poměry, co jsem stačila vypozorovat a líbilo se mi to. Ticho a klid bylo příjemné, tady i takové přirozené, ale když Wizku mluvila, bylo to zajímavé v tom, jak moc jiné a neobvyklé to bylo. „On může být, ale já bych se cítila trapně,“ řekla jsem s velmi tichým uchechtnutím, protože na tom vlastně nic vtipného nebylo. Bylo to naopak docela smutné, nedokázala jsem žádná mnou pronesená slova hodit za hlavu a... občas to dost dokázalo zatížit vědomí a mysl. Ale v té chvíli jsem nad tím moc nepřemýšlela, protože jsem se mohla konečně pořádne bavit s Wizku a slyšet její kolísání hlasu ve větách a nikoli pouze slovech.
Svěřila jsem se, že moje magie je slabá, natolik, že se mi ani oči nezbarví, ale na to Wizku namítla, že mi s tim pomůže Smrt. Naklonila jsem lehce hlavu do strany a zeptala se: „Jak to mají rozdělené?“ Chápala jsem, že magie Smrt a Život odznaky, takže... to bylo vše? Síla té horší, vzhled tomu hodnějšímu. Kdo z nich asi byl navštěvovanější...?
A pak přišlo svěření Wizku. Že sama neuměla nic s vodou. Na začátku určitě nikdo, ale já ani netušila, jak vlastně vzduch trénovat a byla jsem smířená s tím, že když nemám zbarvené oči, ta magie mi prostě není souzená.

//Loterie 69

Nad mým pozastavením ohledně té... přezdívky pro Života už nic Wizku neřekla, pouze přikývl,a že to myslí vážně a dokonce se i zasmála, což u ní bylo něco vzácného a jiného, ale nevadilo mi to. Jenom mi to moc nepomohlo s tím, abych si Života představila takového, jaký asi ve skutečnosti je. Jak tedy vypadal? Byl... růžový? Byl snad... dlouhosrstý? Netušila jsem, protože ten popis jako módní ikona mi vůbec nepomáhal a v mysli jsem měla jenom otazníčky, jak takové stvoření asi může vypadat. A jak tedy vypadá Smrt? Je opak Života nebo je to... módní ikona v říši mrtvých?
Trochu mě však znejistil fakt, že by měl Život vědět zcela o všem, i o našem nevinném rozhovoru na téma jeho vzhledu. „To asi... není teď zrovna nadšený,“ řekla jsem s jistou dávkou nejistoty v hlase, protože jsem si nebyla jistá, že se za ním chci ukázat poté, co jsme ho probírali zrovna v takovém světle. Určitě mu to nemohlo být příjemné a já bych se cítila nanejvýš trapně, kdybych se na něho po tomhle měla podívat. Takže nějakou dobu počkám. A snad na to... zapomene, povzdechla jsem si.
Wizku následně dodala, že ty odznaky jsou jen v barvách magie a moje nálada o něco poklesla a s tím i uši. „Moje magie není ani natolik silná, aby se projevila,“ hlesla jsem smutně. „Takže mám nejspíš smůlu,“ pokrčila jsem rameny, když to bylo očividně tak.

//Loterie 68

Netušila jsem, co za odpověď čekám, případně jakou bych chtěla. Vlastně mi ani nedocházelo, proč se na to ptám, když to byla taková malicherná otázka, která mi mohla dojít. Proč by někdo chtěl něco, co neví, jak bude vypadat a riskoval by, že na své srsti už bude navždy mít něco, co se mu nelíbí? Musel by pak prosit o to, aby těch odznaků byl zbaven? Což by bylo poměrně hrubé. Ale Wizku mi odpověděla právě tak. Že chtěla pouze pěkné odznaky a Život udělal co, co udělal Zaujalo mě však, jak Života nazvala, čímž mi taky napověděla, kdo za tyhle věci může. Lehce jsem se pousmála, „módní ikona?“ zopakovala jsem s jistou dávkou nedůvěry. Netušila jsem, jak vypadá, kdo to vlastně je, ale ani jsem si nedokázala představit, jak by taková módní ikona mohla vypadat a jestli to je zrovna Život.
Ale vzhledem k tomu, že Život vybíral sám, měla jsem k němu trochu menší důvěru a netušila jsem, jak to vzít, co si myslet a jestli vůbec něco podobného chtít. Sama jsem neměla nápad, což byl asi zásadní problém, něco jsem chtěla, ale netušila jsem co. A kdybych ho nechala vybrat, nelíbilo by se mi to a co pak...? Vrátila bych se, se se mi to prostě nelíbí? Ne, to bych neudělala, protože bych na to neměla odvahu. „Myslíš, že prostě ví, co bychom chtěli, i když to my sami nevíme?“ zeptala jsem se. Ne moc nenápadně, jak jsem chtěla.

//Loterie 67

Nedostala jsem žádnou odpověď a bylo to docela pochopitelné. Kdo by chtěl odpovídat na něco takového? Jako bych ve smečku nevěřila a prostě jenom čekala na to, kdy se rozpadne, ale tak to nebylo. Nedoufala jsem v to, ale jednou se tak stalo a nikde nebylo vyryto do kamene, že se to už nikdy nestane. Mohlo se stát cokoli a prostě... bylo třeba počítat se vším, i s tím, že by někdy mohl přijít konec smečky a buď by bylo třeba hledat si nový domov, nebo se smířit s životem tuláka, který rozhodně nebyl lehký a ani příjemný. Trochu jsem se přeci jenom styděla, že jsem to řekla nahlas, protože to Wizku třeba nechtěla slyšet a raději by dostala milosrdnou lež, že nic takového možné není, ale proč lhát? Nemusela to být pravda. Všechno někdy nějakým způsobem končí. Ale zároveň i začíná. Jednou se smečka rozpadla, tak se založila znova. To znamenalo dva začátky, jeden konec. Dokud převažovalo začínání, bylo to v pořádku.
Rozhostilo se ticho, které jsem nijak nenarušovala. Pouze jsem se občas rozhlédla okolo, sem tam i na Wizku, ale netušila jsem, co říct. Pořád mě zajímalo to odznaky, jestli to byl její výběr nebo jí to prostě dali, jak si mysleli, že by to mohlo jít, ale jak jsem tuhle otázku měla položit? „Tys...,“ začala jsem trochu nejistě. „Chtěla ty symboly, které máš na hlavě? Nebo si netušila, co vlastně dostaneš od...?“ Netušila jsem, kdo vlastně tyhle věci dával. Což taky bylo docela podstatný vědět.

//Loterie 66

Až pozdě jsem si uvědomila, že přemítání nad rozpadem smečky mohl osobnosti, jako jsem zrovna já s Wizku, donutit přemýšlet nad tím, jestli by bylo možné, aby takový osud potkal i Borůvku. Nechtěla jsem nad tím přemýšlet, říkala jsem si, že ne, ale přitom jsem věděla, že se smečka už jednou rozpadla a poté ji Storm s jeho partnerkou dali opět dohromady, ale to Wizku nejspíše netušila. „Možná ano,“ přiznala jsem. Nechtěla jsem to vidět moc růžové, kdekoli mohl vzniknout rozpor, který by buď vystrnadil několik členů nebo by zavinil rovnou celý rozpad. Nic nebylo nemožné. „Blueberry mi říkal, že se smečka už jednou rozpadla a poté se obnovila, tak... kdo ví, co stálo za prvním rozpadem,“ dodala jsem svým slovům na vysvětlenou, protože jsem to nechtěla ponechat jenom tak, že všechno vidím úplně černě. Měla jsem důvod k tomu, proč si to myslet. Navíc, ve smečce bylo mnoho nových tváří, navzájem jsme se moc neznali a... kdo ví, kdo tam vůbec je, co se jim honí hlavou, jaké jsou jejich ambice ve smečce a s kým si třeba nepadnou do noty.
Mé tupé zírání nezůstalo bez reakce. Uhnula jsem pohledem do strany, vlastně jsem nic nechtěla a žádná otázka mě netížila. „Nic,“ řekla jsem tiše s otočením hlavy. Nic se nedělo.

//Loterie 65

Cítila jsem se v tom prostoru neuvěřitelně maličká. Oproti tomu jeskyně Borůvky byla příjemná, útulná, tak akorát velká, zatímco tahle byla... děsivá. Jako by tam mělo ve skutečnosti být něco mnohem většího, než jsme byli my dvě, poměrně menší nenápadné vlčice, které byly daleko od vlastního lesa, aby se skryly před nocí, kdy šelestil vítr a padal sníh. Zvedala jsem hlavu, rozhlížela se okolo sebe, abych se přesvědčila, zda je vážně všechno tak obrovské nebo se mi to jenom zdá, ale skutečně to takové bylo. Vlastně to bylo i fascinující.
Wizku měla svou jistou teorii, že tu žila smečka, ale v minulém čase, nyní tu nebyl žádný silný pach, pouze několik hodně slabých závanů nějakých návštěvníků, ale ne stálých. Chtěla jsem se zeptat, co se s nimi asi stalo, ale Wizku mě předhonila a sama se zajímala, kam asi ti vlci zmizeli. Lehce jsem pokrčila rameny. „Mohla se rozpadnou. Vnitřní neklid, který všechny donutil jít jiným směrem... Nebo mohli odejít jinam, ale kam? Měli tu obrovský úkryt a okolo jsou lesy,“ zamyslela jsem se dlouze a nahlas. Zajímalo mě, jestli tam skutečně někdo byl, ale... těžko říct. Minulost jsme vidět nemohli a kdo tu žil tak dlouho, aby o nějaké smečce zde mohl vědět? Možná Storm... Ten byl přeci jenom starší. Ale třeba sám nemusel vědět. Nebo tu nikdo nikdy žít nemusel a tak ta skrýš byla pro všechny, kdo ji našel.
Sklonila jsem hlavu, sledovala jsem Wizku, protože jsem nechtěla už moc přemýšlet nad jeskyní, která nám nabízela své objetí a chránila nás před venkovním počasím. Ale neměla jsem už co říct.

//Loterie 64

//Sopka

Netušila jsem, kam nás Wizku vede, ale věřila jsem tomu, že ví, kam jde a zná okolí natolik dobře, aby nás nezavedla někam na území smečly nebo někam, kde bychom mohli potkat jiný problém v podobě schovávajících se medvědů nebo jiných problémů, které jsem nechtěla řešit nikdy, natož uprostřed noci, kdy by to bylo více než složité.
Kráčela jsem za Wizku, částečně jsem se vracela k vlastní minulosti a k tomu, jaká byla má rodina. Byla malá, skutečně malá, skládala se pouze ze dvou členů, ale mohla být přitom velká. Mohla jsem mít sestry, mohla jsem mít bratry, dokonce i otce. Ale neměla jsem nic, pouze matku, která mě bránila zcela před vším, co na světě existovalo. I před stíny cenila zuby, aby se ode mě drželi dál a nesahali na mě. Trochu mě to štvalo, na druhou stranu existoval důvod, proč to dělala, proč mě před tím bránila nedovolila mi ani dostat se k jiným vlkům. Schovávání v keřech byl asi můj největší koníček, když jsem vyrůstala. Proč jsem to vůbec musela dělat? nechápala jsem. Za tu dobu, co jsem se neschovávala a hleděla na ostatní jako na sobě rovný, svět byl najednou zcela jiný a moc jsem mu nerozuměla.
Wizku se položila na zem na místě, kde vypadalo, že ani sníh okolo nebyl a já to udělala podobně, položila jsem se na zem, natáhla si nohy a hlavu položila na přední tlapy. Rozhlížela jsem se okolo sebe, zkoumala okolí, jestli se náhodou neobjeví něco, co by nás vyhnalo z provizorní skrýše, kterou jsme se rozhodli využít pro náš prospěch. „Je to tu velké,“ hlesla jsem do prázdna. Přišlo mi divné, že to tu bylo prázdné a přitom tak obrovské a prostorné pro velkou smečku, která by se mohla rozprostírat v okolních lesích a tohle využívat jako svůj úkryt.

//Loterie 63

Vydala jsem se poamlými kroky za Wizku a tu velkou černou masu teplého kamene nechala za svými zády společně s odpovědí na to, proč je tak teplá, proč řeka okolo divně páchne, proč je tak na pohled lákavá a jiná než ty jiné skály, které jsem v životě viděla. Chtěla jsem znát její tajemství a vědět, proč m tak láká, ale mohla jsem to zjistit jindy, až se někdy vydám zkoumat okolí a bude v tom i prohledávání tajemství této masy, která mě tak láká, ale zároveň i děsí, protože to, že je jiná, nebude jenom nějaké a určitě ne... nevinná. Něco na tom muselo být, jenže jsem nic takového neznala a nemohla jsem soudit, co je tady tak zvláštního a divného.
Wizku řekla, že jí stav mé rodiny mrzí, ale já nad tím jenom zakroutila hlavou. Nebylo nic, co by ji mohlo mrzet v tom, jaká má rodina byla. Nepřišla jsem o otce časem, ani o sourozence. Narodila jsem se, oni zemřeli, matka se s tim brzy smířila a já život se sourozenci neznala. Otec byl prý zlý vlk, proč bych ho chtěla mít v životě? Však byl určitě i mezi těmi, před kterými jsme utíkali, co jsem mohla dělat? Nechtěla jsem ho ve svém životě, protože by nám mohl ublížit. „To je v pořádku, vždycky to tak bylo,“ namítla jsem, aby to Wizku líto nebylo, nebyl důvod. Pousmála jsem se však nad tím, co řekla dál. Zahřálo to u srdce a bylo to pěkné. „Jsem za vás ráda,“ vydechla jsem dlouze a nechala to všechno za sebou.

//Východní úkryt

//Loterie 62

Očima jsem chytil jednu sněhovou vločku, která se snášela z oblohy a sledovala jsem ji až do chvíli, kdy dopadla na černou teplou zem, kde zahynula a přeměnila se do kapičky voda a ani a dlouho nemohla vydržet, protože se tím teplem musela okamžitě rozpustit a vrátit se na oblohu. Udělala jsem to možná dvakrát, třikrát, potom jsem přestala oblohu a líné vločky sledovat a hleděla jsem na Wizku. Očima jsem přejížděla po jejích odznacích, které jí zdobily hlavu. Zajímalo mě, proč je má, proč zrovna takové. Mělo to nějaký význam? Nebo ani netušila, o co prosí, když za Životem nebo Smrtí šla. Zajímalo mě to, ale ještě jsem se nechtěla ptát. Kdybych totiž věděla kde a od koho to mohu získat, co bych pak dělala? Přemítala nad tím, co bych sama chtěla? Jestli vůbec? Bylo by vůbec vhodné, abych něco takového na srsti měla, když... jsem ani neuměla prostě ovládat svou magii? Nebylo to tak trochu zbytečné? Možná ano, ale zase to bylo krásné a líbilo se mi to.
Nevěděla jsem, jestli mluvit o své rodině. Přišlo mi to hloupé, protože jsem rodinu prakticky neměla a mluvit o tom bylo tedy holé, strohé a... vlastně i smutné. Ráda bych měla sourozence, otce, rodnou smečku, kde by rodina žila po generace, ale zkrátka tomu tak nebylo a to mě mrzelo. „Ono není co říct. Skoro žádnou nemám,“ odpověděla jsem krátce, abych to vysvětlila.
Šla jsem za Wizku směrem z té černé teplé skály, mlčela jsem, nechala jsme se vést, protože jsem netušila, kam jdeme. Nikdy jsem tam nebyla, ale věřila jsem Wizku, že vim, kam jde. Zná to tu mnohem více než já, ujistila jsem se. Byla tu déle, sice ne o tolik, ale stále toho prošla mnohonásobně víc. Trochu jsem záviděla, ale co bránilo v tom, abych se čas od času na pár dní vzdálila od smečky a šla zkoumat okolí?

//Loterie 61

Noc dostala opět ten divný nádech smutku i samoty, kdy se začal snášet sníh a a i teplo, které se opíralo do tlapek nebylo moc přínosné a akorát to umocňovalo chlad, který byl cítit ve zbytku těla. Snažila jsem se netřást, stála jsem tupě na místě, hleděla všude okolo sebe a přitom ani nevěděla, co bych si měla myslet. O sobě, o smečce, o komkoli. Jenom jsem se trochu bála, stejně jako vždycky, celý můj život poháněl jemný strach, který mi přejížděl po těle, lehce se mne dotýkal, ale nikdy mě moc neomezoval, pouze na sebe upozorňoval, že tam je, abych nezapomněla jeho existenci a nezpyšnila.
Wizku nadhodila, jestli se nechci schovat. Chtěla jsem, ale netušila jsem kam a zároveň jsem ještě nechtěla jít zpátky do smečky, protože jsem chtěla ještě trochu toho klidu, který pramenil z volnosti a pochopila jsem, že jsem vůbec neprošla za ten rok okolí, a když jsem konečně byla venku, chtěla jsem si to užít. Ale úkryt by se hodil. Souhlasně jsem přikývla, nepřipadalo mi, že je tady třeba slov, přikývnutí bylo dostatečné na tuto otázku.
Udělala jsem krok do strany, sledovala jsem okolí a všímala si toho, jak sníh roztává na teplém kameni. Sledovala jsem zem, mizející vločky a vnímala smutně Wizku, která řekla, že ani neměla nikoho, s kým by chtěla trávit zbytek života. Bolelo to slyšet. A pak se mě sama zeptala na moji rodinu. Věděla jsem, že má sestru, potkala jsem ji a určitě měla i víc sourozenců, ale já? „Moje rodina,“ hlesla jsem, polkla a dlouze vydechls. „Je to složité.“ Nebylo to vlastně tolik složité, ale... Bylo těžké mluvit jako někdo, kdo měl vlastně jenom matku, mrtvé sourozence a otec, který byl neznámý a ztracený dlouho předtím, než se vůbec vědělo o mé existenci. Vždycky mě to mrzelo, ale... co jsem mohla dělat?

//Loterie 60

Blbě se mi poslouchalo cokoli, co přicházelo v můj prospěch. Třeba jenom slyšení o tom, že by mě měl mít Blueberry rád. A přitom... jsem to byla já, kdo s ním seděl v těch norách, když jsem ze sebe vysoukala ta slova a on je s přehledem prohlásil. Já byla u toho, když to všechno nějak vykvétalo, ale přesto mi připadalo, že to je nereálné a slyšet cokoli pozitivního pro mě prostě není dovolené. Není to správné. Není to... správné. Nezasloužím si dobrých věcí. A dobrých vlků. Něco je na mně špatně. Něco velkého a zlého, co mi nikdo nechce prozradit.
Sklopila jsem zrak. Nechtěla jsem to poslouchat. Nebo chtěla, ale vlastně... ne. Bolelo to. Jenže slyšet něco pozitivního bylo tak nové a krásné. Ale špatné. Nech toho, prosím, požádala jsem. Jenže jsem netušila, zda to říkám sobě nebo Wizku s tím, že se to bojím vyslovit na hlas ze strachu, že... to vyzní zle. Zatnula jsem zuby a nejraději bych i drápy, ale měla jsem pod sebou teplý kámen, který mi to nedovolil.
Chtěla jsem odvést od sebe, slyšet o Wizku a jejím životě. I ty nejmenší a nejnevinnější věci, které by mi řekla. Něco, co nic neznamenalo, něco, co se jí stalo před lety trapného... Cokoli o ní. A... mělas někoho, s kým si myslela, že bys mohla?“ zeptala jsem se. A pozdě mi došlo, že to není nevinná otázka, ale ta, která se vrtala hluboko a bolela. Proč to vůbec dělám? nechápala jsem. To jsem se ještě nepoučila? Jak někdo může být tak moc hloupý jako já?

//Loterie 59

Posadila jsem se. Nějak mi přišlo tělo neskutečně těžké, chtěla jsem si sednout, abych ulevila vlastním nohám a mohla se pořádně nadechnout. Bylo to až všechno bolestivé, jako kdyby na mě dopadala celá váha světa, kterou jsem si kladla na hřbet. A přitom jsem nemusela. Mohla jsem nechat staré strasti za sebou a nikdy je nevláčet na svých bedrech, která mě bolela z těch aktuálních problémů a brát si jakékoli další, se kterými už nešlo nic dělat, bylo neskutečně směšné a zbytečné. Sama nad sebou jsem zakroutila pomyslně hlavou, ale přitom jsem se dívala na Wizku, protože se rozmluvila a to bylo něco nového, co jsem neznala a oceňovala jsem to.
„Proč by šel za někým, kdo by zabběle utekl?“ nechápala jsem, ale to už byla pouze obrazná otázka, na kterou jsem si nepřála odpověď. Bála jsem se toho, jaká by mohla padnout. A taky jsem se bála přemýšlet nad tim, že by třeba ani nehledal. Ale nejhorší bylo pomyšlení, že bych skutečně utekla. Nechtěla jsem už být takový zbabělec. Bylo to hloupé... Dětinské.
Nechápala jsem její prosím. Nesedělo mi, proč padlo? Naklonila jsem hlavu lehce do strany, sledovala ji, lehce se mračila a ve chvíli, kdy vyslovila tu prosbu, jsem sklopila uši dozadu a přestala se mračit. „Proč bys neměla být šťastná ty?“ nechápala jsem. Štěstí jiných bylo před tím mým a kdyby Wizku měla být šťastná za podmínky, že já ne – tak ať. Zasloužila si to více.