Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Loterie 86

//Ještěrčí lužina

Mířili jsme někam ke kopcům, terén se zvyšoval, bylo trochu namáhavější chodit v takové hromadě sněhu, i když jsme si předtím docela dost odpočinuli v tom obrovském úkrytu, který nikomu nepatřil a já nechápala stále proč. Ale možná ta únava taky byla z toho, že jsme nejedli, kořist nám utekla a hlad dělal skutečně divy.
Docela zostuzeně jsem řekla, co jsem si vyvodila ze slov Wizku a doufala jsem, že tomu tak ve skutečnosti není a je to jiá šaráda specifická pro tento kraj, ale... Wizku to potvrdila. Ohlídla jsem se za ní, trochu jsem vyvalila oči, protože... vážně? „Vážně?“ špitla jsem nejistě. A snad i vyděšeně. „To jako..,“ zalkla jsem se, protože jsem fakt netušila, co bych na to měla říct nebo jak specifikovat to, co jsem vlastně chtěla říct. „A tohle... se někdy stalo i tobě?“ Ihned jsem litovala, že jsem cokoli řekla a hlavu jsem otočila co nejrychleji do strany. Pátrala jsem očima, kam zmizet, netušila jsem, docela se mi i stáhlo hrdlo hanbou.
„Třebatam,“ vyhrkla jsem přehnaně rychle, abych zamaskovala to, co jsem vůbec řekla, ale to už bylo proneseno a nelze to vzít pryč. Raději mluvit o Lilith jak o tomhle. A přitom docela rychle kráčet odtamtud pryč. Proč mluvím, proč mluvím, opakovala jsem si dokola v hlavě, zatímco jsem se snažila co nejrychleji zmizet z místa, které už nikdy nesmyje mé hloupé pronesení.

//Travnaté výšiny

//Loterie 85

Byla jsem zahloubaná ve vlastních myšlenkách a zcela zapomněla na to, že tu ještě byla Wizku a ta moje otázka o tom, proč je to tady na jaře divné. Odpojila jsem se od té myšlenky, protože jsem se té odpovědi po tom všem zjištění o zdejším kraji bála, ale stejně odpověď přišla a já ji slyšela. Jenom jsem to buď nepochopila nebo to bylo... divné? Přemítala jsem nad tím, co bylo tak divného na jaře, něco mě napadlo, ale... že by o tom Wizku mluvila? Trochu jsem se styděla o tom mluvit. Jenom jsem potřebovala zjistit, jestli skutečně myslela tohle nebo ne. „Myslíš jako... Uhm... Chutě...?“ Netušila jsem, jak to říct slušně. Nebo nevulgárně, ale zároveň ne úplně divně a ulítle. Jenom jsem nechtěla to úplně říkat nahlas a na plnou tlamu, jak by se mohlo říct. Ta slova ze mě lezla jako z chlupaté deky a snad jsem ani nechtěla vědět, jestli tomu tak skutečně je. Trochu jsem se i otřásla studem.
Byla řada na Wizku, aby vybrala směr, nijak nenamítala, jenom se rozhlédla okolo, já čekala, dívala se také okolo, ale moc se nesnažila v okolí nic hledat, protože na mně řada nebyla a najít něco lákavého, potom jít jinam... Asi bych byla trochu zklamaná. Dívala jsem se někam k severu, pak jsem zaslechla Wizku a hned na to jsem vyskočila na nohy, přikývla jsem, „dobře.“ A vydala jsem se zase dva kroky za ní tam, kam nás vedla.

//Nad kopci

Nevěděla jsem, kam vůbec mířím, pouze jsem šla s hlavou lehce sklopenou, zatímco na mě dopadaly kapky deště, pod nohama mi čvachtalo bahno a někde v dálce duněl hrom. Neviděla jsem skoro přes ten déšť ani na krok, kapky se odrážely od země, dopadaly na mou promáčenou srst a své vždy zabahněné nohy jsem měla skutečně od bahna. Nikdy jsem neměla moc bouřky v lásce, vadilo mi, jak ty blesky ozařovaly nepříjemně okolí a hromady duněly celým okolím. Noci jsem vždy za bouřky probděla, protože jsem nemohla usnout a další dny jsem se cítila, jako kdyby ze mě ta věc vzala celičký život, i když se jednalo pouze o počasí. Naštěstí jsem vždy byla schovaná co nejhlouběji v jeskyni nebo v nějakém jiném přístřešku, takže jsem zase tolik ten nečas nevnímala, ale tentokrát jsem byla venku, protože jsem byla moc daleko, když to všechno začalo. Nebyla šance, abych se vrátila předtím, než se bouřka rozjede a tak mi přišlo zbytečné běžet, pouze jsem se plazila, nechávala svou srst schytávat déšť, nabírat na váze a uši jsem měla přiklapnuté k hlavě. Nervózně jsem tiskla zuby po každém blesku, protože jsem čekala hrom. Nikdy mi nebyla taková zima jako právě po zahřmění, kdy mnou projel mrtvolný chlad, který žádná zima nemohla přivodit a žaludek se mi stahoval, až to bylo bolestivé. Nemůže to trvat věčně, opakovala jsem si, abych se uklidnila. Nepomáhalo to. Nic nepomáhalo v tom, abych přestala myslet na to zlovolné počasí.
Noc pomalu převzala nadvládu, slunce bylo dávno pryč za černými mraky a už i zapadlé, ale déšť neustával. Netušila jsem, jak ještě dlouho budu muset jít, abych došla do jeskyně, protože tma, prudký déšť a nervozita mi zatřely zcela vidění. Nejraději bych si lehla pod strom, řekla jsem si, ale nebyla jsem tak hloupá. Natáhnout se v bouřce pod strom by také mohlo být mou smrtí. Něco přeci jenom vím, řekla jsem si kysele. Nevěděla jsem, že nemám chodit tak daleko, když je špatné počasí a blíží se bouře, ale že si nemám lehat pod strom ano. Nádhera.

//Loterie 84

Na chvilku jsem se posadila. Nešli jsme sice ještě tak daleko, abych si potřebovala odpočinout, ale spíše mi přišlo, že si potřebuju oddechnout, co se té složitější stránky týkalo. Mysl si potřebovala odpočinout, protože mi přišlo, že nemohla od té doby, co jsem opustila smečku s Lilith. Od té chvíle jsem jenom myslela na to, co zlého jsem udělala, jak to budou vnímat ostatní, jestli jsou naštvaní, smutní, šťastní, zda to vyřešilo jejich vnitřní spory. Na nic z toho jsem si nemohla nikdy odpovědět, ale stále jsem se k tomu v myšlenkách vracela a nedokázala jsem přestat. Bolelo to. To, že jsem to udělala, že oni stále existovali a vnímali to. Bolela mě vlastně celá existence od toho dne, kdy jsem položila tlapu za hranice a šla s Lilith hledat bájnou Gallireu, kde nám bude lépe.
A mně bylo. Skutečně mi bylo lépe, cítila jsem se mnohem lehčí, sice jsem furt nad vším moc přemýšlela, ale co? Nevadilo mi to tolik, protože jsem se mohla soustředit i na jiné věci, vnímat vlky okolo, cítit je, mluvit s nimi. Ale Lilith? Jak se vlastně ona cítila? Trpěla? Vedla mě sem takovou dálku, aby nakonec ona byla ta nešťastná? Trápilo mě to. A ještě více mě trápilo to, že jsem netušila, kde jí je konec. Pevně jsem stiskla zuby, chtělo se mi brečet, ale odmítla jsem si to dovolit, to by bylo moc... slabé. A tuhle slabost jsem mohla projevit jenom ve chvíli, kdy jsem byla někde úplně sama. Teď ne, říkala jsem si. Chtěla jsem se tím uklidnit, říkala jsem si že to udělám jindy, ale ne teď. A že to potom bude v pořádku.

//Loterie 83

//Kierb

Jaro patřilo mezi mé favority, ale podle toho, co řekla Wizku, jsem se mu spíše divila. Bylo podivné? Proč? Trochu jsem se zamračila, protože se mi to tak nějak nelíbilo, k čemu by to mohlo zase mířit, ale chtěla jsem raději mlčet a žív ve sladké nevědomosti z toho, co se může stát. Jenže... jsem to nepotřebovala a chtěla vědět. Polkla jsem, nadechla se a zeptala se? „Co je na něm podivné?“ Slunce? Květiny? Nové listy na stromech a rostoucí tráva? Netušila jsem.
Šla jsem dál, pryč od dlouhé řeky, která se všemožně divně kroutila a mířila někam do neznáma, kde jsem to neznala a... navedla jsem nás na prázdné místo, které se nezdálo, že by bylo něčím moc zajímavé. Rozhlížela jsem se okolo, byla jsem trochu zklamaná, ale netušila jsem, co si o tom myslet. Trochu jsem si povzdechla, otočila se za Wizku a smutně se usmála. „Myslím, že je řada na tobě,“ řekla jsem s tím a ustoupila trochu do strany, abych jí pomyslně dala prostor na to, aby vybrala náš další směr, protože... já očividně vybrala tohle ne moc zajímavé studené místo, kde nic nebylo. Pod nohama jsem sice cítila klouzající kameny, které byly úplně všude, ale to bylo tak všechno. Sníh, pod tím tráva a kameny, nad námi obloha, slunce a zima. Nic víc. Nevadí, uklidnila jsem se. Měla jsem ještě určitě možnost nějaké místo vybrat, tak... prostě vyberu příště. A třeba něco zajímavějšího.

//Loterie 82

Šla jsem ty dva kroky za Wizku a sledovala, kam nás vede. Kroky se nám rychle stočily k široké řece, jejíž voda se zdála jako zrcadlová hladina v tom prosvětleném dni, ale věděla jsem, že kdybych se na ni zkusila postavit, tlapa by se mi propadla do vody studené jako led a to jsem nechtěla riskovat. Stačilo mi jít v tom hlubokém studeném sněhu, který nám křupal pod nohama.
Wizku se zastesklo po létě, mně také, ale ještě více po jaře, kdy všechno kvete, je barevné a krásné. Ani příšerné vedro, ani žádná zima, příjemné slunce, lehký vánek a teplota tak akorát. A to bude dokonce dříve než léto. Pokud to nebude jako minulý rok, kdy zima přešla rovnou do léta, protože trvala moc dlouho. „I jaro by stačilo,“ pronesla jsem tiše, skoro neslyšně, ale chtěla jsem aspoň něco říct nahlas, aby řeč nestála. Stála. Ale to bylo vesměs jedno, byla jsem na to už zvyklá.
Wizku se zastavila. Udělala jsem stejně tak a těsně vedle ní, proto bylo fajn jít o ty dva kroky pozadu, aby to dopadlo právě takhle. Byla řada na mě, abych vybrala směr, takže mě nikam nevedla. Rozhlížela jsem se okolo sebe, pátrala a přemýšlela. neznala jsem vůbec okolí, to možná bylo na tom právě to nejlepší.
„Třeba tudy,“ navrhla jsem jeden náhodný směr, protože jsem víc už netušila. Prostě tam, kam mi padl pohled, tam jsem šla a tentokrát jsem vykročila první. Snad nás nedovedu do problému, povzdechla jsem si nešťastně. To by bylo něco, co by ke mně totiž dozajista sedělo. Šla jsem pomalu nikam jsme nespěchali, ale zase jsem se nezastavovala, aby nám cesta utíkala.

//Ještěrčí lužina

//Loterie 81

Wizku na můj návrh vůbec nic neřekla. Mlčela, jak u ní bylo obvyklé, ale prostě vyšla a vydala se pryč. Netušila jsem kam, nic neříkala, ale byly pouze tři možnosti. Jde do Borůvkového lesa, samota mě někam vede, jde jedním směrem, abych následně já vybrala ten druhý. Ale vzhledem k tomu tomu, že nic neřekla, mohla jsem hrát takovou malou na hádání, co z těch tří věcí se bude dít, ale to byla... nudná hra, kterou jsem mohla hrát pouze sama se sebou a to jsem nechtěla.
Vyšla jsem za Wizku, nechala jsem ji, aby nás vedla, protože jsem koneckonců netušila, kam jsme měli namířno. Držela jsem se dva kroky za ní, ne tak vzadu, aby to vypadalo, že ji následuji, ale nechtěla jsem jít hned vedle ní, protože by třeba mohla zatočit a vrazila by do mě, protože bych nedávala pozor. Dva kroky pozadu byla taková jistota, že do sebe nevrazíme, ale stále budu po jejím boku, aby se sama necítila divně. „Je sice zima, ale docela hezky,“ řekla jsem do prázdna, když mě objal chlad. Vystoupili jsme z úkrytu, zima byla vážně ošklivá, ale stále svítilo slunce a to byla jistá výhoda v tom studeném sni. Tedy až na to, jak se světlo odráželo od sněhu a bolelo to docela do očí.
Zaregistrovala jsem, že Wizku nešla ke smečce, šla úplně opačným směrem, takže jsem si mohla vyloučit jednu možnost, že se vracíme. Zbývala tedy otázka, zda jdeme na nějaké její místo nebo někam, kam se navzájem dovedeme.

//Kierb

//Loterie 80

Wizku s mým nápadem, abychom někam šli, souhlasila. Lehce jsem se pousmála. Sice neříkala, kam přesněji by chtěla, ale to bylo jedno. Mohli jsme jít prostě náhodně, někam zabočit a jít za nosem, toulat se, prozkoumávat okolí. Nebo se prostě vráti, ale nic neříkala, tak jsem to nebrala ta, že se vrátíme do lesa. Vstala jsem, pořádně jsem se protáhla, protože mi přišlo, že jsem tak nějak seděla a ležela už moc dlouho a trochu jsem ztuhla. Nějakou dobu jsem tedy jenom se protahovala a přitom přemýšlela, kam bychom mohli stočit naše kroky, ale nevěděla jsem. Ani jsem netušila, kam ve výsledku bych mohla jít, takže jsem na to jenom zakroutila hlavou a koukla okolo sebe. Zhluboka jsem se nadechla, ale nějakou dobu ze mě nešla žádná slova, dokud mi prostě nedošlo, co tak můžeme dělat. „Můžeme prostě jít. Bez přemýšlení, vždycky, když někam dojdeme, ta druhá vybere další směr,“ navrhla jsem s menšími otazníky v očích, jestli s tím Wizku souhlasí. Byl to víceméně hloupý nápad, ale nenapadlo mě, kam jinam jít a jak to vyřešit, tak tohle byl takový kompromis, jak to vyřešit. Je to hloupý nápad, ozvalo e mi v hlavě. Trochu jsem polkla, znervózněla jsem, že to Wizku za hloupost označí a raději nás sama někam dovede, na což bych nic nenamítala, ale... tak.

//Loterie 79

Wizku na má slova už nic neříkala, což bylo vcelku pochopitelné, protože nemluvila, pokud k tomu neměla skutečně důvod a nebyla na o odpovídat. A na má slova to ani nešlo, nic zajímavého jsem neřekla, ani se z toho nedala rozproudit nějaká debata, bylo to prostě nic. Tak jenom jenom přikývla tomu tichu, že bude tedy opět ticho a nechala jsem to být. Jenom jsem netušila, kam jít, co jiného dělat, zda vůbec někam jít a něco dělat. Nebo snad mluvit? Co se třeba vrátit do smečkového lesa? Nebylo už načase? Netušila jsem. Ještě jednu jsem si povzdechla, podívala jsem s na Wizku, ale ne na moc dlouho, protože jsem nechtěla, aby to zase vyvolalo otázku, zda něco potřebuj. Nic jsem nepotřebovala, snad jenom vědomí, že někam patřím a nejsem na to zcela sama. Nejsem, řekla jsem si důrazně. Byla tu ta smečka, kterou jsem sice nemusela znát úplně podrobně a dlouho, ale byla to smečka a členi stojí za sebou. Pokud jeden bude na tom... špatně, určitě mu jiní pomohou. Možná ne všichni, ale aspoň někdo z nich.
Nadechla jsem se, vzduch byl čistý, vlastně dost příjemný a určitě byl i hezký den a přišlo mi jako škoda, že ho marníme takhle hluboko v jeskyni. „Nechceš někam jít?“ zeptala jsem se tiše. Už přeci ani nesněžilo, nebo to tak minimálně nevypadalo. A určitě byl i příjemný den. Mohli jsme také jít klidně zpátky do lesa, už bylo přeci jenom na čase, ale... také jsme nemuseli.

//Loterie 78

Byla jsem vlastně z té magie mizení jenom nadšená, protože jsem v ní viděla jenom ta pozitivita, která z toho pramenila. Mizení z nepříjemných situací, plížen se pryč z míst, kde se mi nelíbí, ale Wizku na to měla trochu jiný pohed, který mě navrátil do reality, že všechno není jenom nevinně růžové a krásné, ale má to i svoje stinné stránky, které bych si měla uvědomit a nežít ve světě naivního vlčete, které doufalo pouze v to nejkrásnější a největší, co mohlo být. Trochu jsem si povzdechla, „máš pravdu,“ dodala jsem s pokývnutím, protože měla přeci jenom pravdu a já bych si to měla uvědomit. Bylo to stejné jako s mými útěky, zmizela jsem od ostatních a nikdy se nevrátila, ale co kdyby ano? Jak moc poníženě a s hlavou nízko bych musela jít? A stejně bych se cítila příšerně z toho pocitu, který by mě doprovázel po zbytek života. Byl tu se mnou vlastně i teď, protože jsem utekla a to byl fakt, ale nevrátila jsem se. Cítila jsem jenom polovinu toho strašlivého studu. Ale stačilo mi to.
A další poznámka mě ještě něco více znervóznila. Rozhlédla jsem se okolo sebe. Trochu mi to nahnalo hrůzu, přitom to s velkou pravděpodobností nebyla pravda, ale co kdyby ano? Co kdyby Blueberry slyšel takhle všechno, co m tížilo a jak jsem se bála? Polkla jsem, zhluboka se nadechla a podívala se na Wizku. „Asi každá magie má svou stinou stránku,“ řeka jsem tiše.

//Loterie 77

Sice jsem až do té doby byla víceméně proti magiím z toho důvodu, že jsem prostě nechtěla žádnou ovládat a komukoli s nimi ublížit, protože moje nešikovnost hrála v jejich ovládání klíčovou roli, ale když mi Wizku nějak omylem ukázala magii, která umožňuje... mizet, nějak jsem zpozorněla. Protože mizení bylo přesně to, co mi bylo celý život říkáno, abych dělala. Abych nebyla vidět, slyšet, cítit, cokoli. To mizení bylo vlastně tím, jak jsem mohla splnit svůj úděl, ale o ten už tolik nešlo. Spíše šlo o ten vnitřní klid, že by ve mně byla magie, která nemůže nikomu ublížit, pouze snad pomoci v tom, že se vyhnu nepříjemným situacím, těm nezpečným a podobným, kterým se zkrátka chci vyhnout. Ale.. získat tu magii, zdokonalit ji... To všechno zavánělo jen a pouze ke Smrti, které jsem se spíše chtěla vyhýbat a necítila jsem se na to, abych k ní šla, jenom najednou jsem už měla dva důvody, proč k ní jít a bylo to už tak docela přesvědčující k tomu, abych tak udělala. Trochu jsem si povzdechla.
Wizku okomentovala vzduch jako pěkný. Zlehka jsem se pousmála. Byl pěkný, měl pěknou barvu, ale to bylo možná tak vše, co se s ním dalo pořádně dělat. Nebo jsem neměla fantazii na to, abych s ním něco udělala? Kdo ví. „Proč ne? Vypadá to jako zajímavá magie. A když nebudeš někde chtít být, prostě zmizíš a odejdeš,“ pokrčila jsem rameny na námitku Wizku, že nechce, aby se tohle dělo moc často.

//Loterie 76

Byla jsem zmatená ohledně toho, co se s Wizku stalo, ale ona se po mém krátkém a stručném vysvětlení, co vlastně proběhlo, jenom pokrčila rameny a svedla to na Smrt, jako by to bylo něco normálního. Jenom já stále netušila, co se tady vlastně děje a za co Smrt zkrátka může a nemůže. Zkusila jsem však hádat, protože nic jiného mi asi nezbývalo. „Takže ty můžeš... zmizet?“ nechápala jsem. „Nebo tvé ucho minimálně ano,“ dodala jsem kapku nervózně, protože ani tím jsem si zcela jistá nebyla. Ale zmizet... by nebylo úplně špatný. Na pár vteřin se vypařit ze situací, ve kterých jeden nechtěl být nebo se cítil, že tam je navíc, ale zase nechtěl vypadat drze, že zkrátka odchází. Tak by prostě na pár vteřin zmizel, odešel a zase se zjevil o pár metrů dál, klidný a uvolnění ze stresové situace.
Chtěla jsem Wizku požádat, jestli by mohla zkusit zmizet celá, ale přišlo mi nefér chtít něco dalšího, tak jsem raději mlčela a řekla si, že to zkusím někdy jindy, ale... tu magii jsem jí docela záviděla. Pak padla otázka na mě na mou magii. Sklopila jsem zrak k zemi a tiše se uchechtla. „Mám... vzduch,“ šeptla jsem. Magie, která vlastně ani toho moc neuměla, abych byla přesná. A já s ní neuměla už vůbec nic. „Ale líbí se mi ta s mizením,“ nadhodila jsem.

//Loterie 75

Mysl se mi okamžitě stočila k tomu, jak magie asi Smrt nabízí. Protože co jsem pochopila, podobné silné magie měla na svědomí ona, ne Život. Elektřina vypadala... asi moc agresivně na někoho, jako jsem byla já, takže to bylo ze hry. Ale co jiného měla? Podobně agresivní věci, které bych se styděla používat, abych někomu neublížila nebo neprovedla? Nebo také sobě, protože u mě bylo možné vše, hlavně ublížení na vlastním těle nepozorností a nešikovností.
Ale jinak elektřina vypadala pěkně, hlavně ve chvíli, kdy jsem to necítila na své vlastní srsti a nebyl to obrovský blesk, který by přišel z nebes a udeřil do země, kde by podpálil les, někoho zabil a tak podobně. Netušila jsem, co navíc k tomu říct, bylo to pěkné, ale neviděla jsem v té magii moc užitku. Třeba oproti tomu oheň měl mnoho užitku. Na jednu stranu dokázal v zimě zahřát, zastrašit nepřátele, ale elektřina? Ta mohla jenom... někoho praštit, když se nad tím jeden více zamyslel. Moc se mi nelíbila. Více mě zaujalo to poblikávání.
Posadila jsem se, zvedla jednu tlapu a ukázala na jedno černé ucho Wizku. „Probliklo. Jako by chvíli nebylo a poté zase bylo,“ vysvětlila jsem jí, jak jsem to myslela, pokud to bylo dostatečné. Vypadalo to, jako by se pokoušela snad někam zmizet, možná v té chvilce ani snad neexistovala. Nebo něco podobného. Nedokázala jsem to určit, ale kdyby bylo možné na pár chvil zmizet... To už by byla zajímavější magie jak elektřina. Minimálně pro mě.

//Loterie 74


Jako mi předtím srdce trochu pokleslo, protože Wizku odpověděla jenom jednm slovem, které jsem očekávala, naopak mi v té chvíli trochu povyskočilo nadšením, když souhlasila, že mi magii ukáže. Plácla jsem ocasem do země jako nadšené vlče, které se půjde učit plavat, lovit, nebo mu jenom tak sourozenec řekl, že si spolu půjdou hrát. Posadila jsem se, chtěla jsem na to pořádně vidět a nedočkavě jsem čekala, až mi Wizku předvede své umění. Upřímně jsem se trochu bála, kdo ví, co všechno elektřina dokáže, ale více přesahovalo to nadšení, že něco uvidím a snad třeba i Wizku promluví, něco řekne, něco se stane.
Možná jsem si představovala něco většího, náramně obrovského, ale místo toho přišel jenom malý záblesk přes srst Wizku. Trochu jsem odtáhla hlavu dozadu, aby náhodou třeba blesk nepřeskočil, ale snad nic takového nehrozilo. Trochu jsem byla zklamaná, to byla pravda, doufala jsem v něco většího, ale nic jsem neříkala, jenom jsem se tiše zasmála, když Wizku pronesla tiché au. Ale pak se ukázala ještě jedna magie, kdy jsem trochu překvapeně zamrkala a vyskočila na nohy. Zmizelo jí ucho. Na krátkou chvíli, ale ano. „Tohle už jako elektřina nevypadalo,“ zamumlala jsem nedůvěřivě. Nemluvila předtím jenom o té magii? Říkala sice i další, ale ty nikdy neřekla nahlas. Takže... co byla tahle ta, kdy si její ucho jenom tak mizelo?

//Loterie 73

Stalo se přesně to, co jsem očekávala. Jedno jediné sovíčko, které bylo odpovědí na mou otázku. Wizku s tím byla spokojená, já měla pokleslou náladu, protože mi přišlo, že prostě nedokážu říct cokoli zajímavého, co by tu vlčici rozmluvilo. Říkala jsem si, že bych se na to měla vykašlat a užívat si to ticho v přítomnosti někoho, komu to nevadilo, ale... Já nechtěla. Chtěla jsem ji poznat a nevnímat pouze kapání vody v jeskyni, kam mohl kdykoli někdo přijít, i když už bylo ráno a nejspíše i mnohem lepší počasí, takže chtěli být zcela jistě ostatní venku a ne zalezlí v tmavé jeskyni někde u divné černé masy kamene, který hřál do tlapek.
Pak Wizku dodala, že má určitě ještě nějaké další, ale už nic jiného. Cukala jsem pohledem okolo sebe, přemýšlela, uvažovala, co bych mohla říct v naději, že promluví, ale nic mě nenapadalo. Lehce jsem si povzedchla, chtěla jsem položit hlavu na tlapy, ale pak mě něco napadlo... Zvedla jsem hlavu trochu nahoru a zeptala se: „Ukážeš mi něco?“ bylo to dost troufalé a ani jsem nemyslela, že by mohla říct ano, protože to říkala předtím takovým tónem, jako kdyby... na to nebyla ani pyšná nebo ráda, že něco takového umí. Přitom to vypadalo zajímavě. Zajímavě pro někoho, kdo ani lístkem na stromě nepohne, uchechtla jsem se sama nad sebou. Bylo to skutečně komické. Wizku toho uměla mnoho a byla vůči tomu tolik skromná. Já neuměla nic a to maličko jsem si furt musela opakovat, že to umím. Jako by na tom snad záleželo.