Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Loterie 101

Nocí se nesl pouze ten vítr, který se proplétal mezi stromy a vločky, které jím byly odnášeny do všech stran. Bylo to divná noc, na jednu stranu se zdála strašně nepříjemná, ledová, na druhou stranu byla mírumilovná, klidná, všichni byli zahloubáni pouze ve vlastních myšlenkách a i ve společnosti jiných si všímali pouze svého, nikoho nerušili, netrýznili a nezajímali se.
Jenom občas jsem hlavu pootočila k Wizku, poté jsem hleděla zase někam mezi stromy nebo jejich koruny doufajíc, že v nich něco najdu, odhalím pravdu, který mi byla odpírána nebo najdu třeba odpověď na otázku, která mě trápila. Nic z toho jsem nenašla, zůstalo to ticho, nerušené, klidné, trochu matoucí a dávalo pocit osamělosti. Zhluboka jsem se nadechla, mrkla jsem, i když poměrně dlouze a pootočila jsem hlavu k Wizku. Ptala se, zda půjdeme dál, ale já si tím stále nebyla jistá. Nechtělo se mi. Chtěla jsem ještě jeden den být někde sama, nebo s Wizku, a nepřemýšlet nad smečkou, její hierarchií, tím, že vlastně nikoho pořádně neznám a tak. Pouze klid, pohodu, prožívat tu osamělost z toulání se, kterou jsem nikdy neměla. Neznala jsem tuláctví, pouze utíkání a hledání, to se počítat nedalo. „Ještě bych zůstala,“ hlesla jsem slabě, „ale jestli chceš... můžeme jít,“ vydechla jsem dlouze. Mohla jít klidně i sama, vrátila bych se další den, to problém nebyl, ale nahlas jsem to už znova neříkala.

//Loterie 100

Zvedla jsem lehce pohled do korun stromů. Chtěla jsem sledovat černou oblohu a spatřit hvězdy, doufala jsem, že tam budou, ale skrze větve jsem nic neviděla. Les byl hustý, stromy tvořily vlastní nízkou oblohu a tak jsem mohla jenom sledovat jejich vysoké větve, které se navzájem dotýkaly a objímaly. Bylo to vlastně docela hezké, ale i trochu smutné.
Přešlápla jsem z tlapy na tlapu, přenášela jsem pozvolně váhu z jedné poloviny těla na druhou a doufala, že se díky tomu uvolním, ale nepřišlo mi to. Očividně jsem mohla jenom povolit valy, zhluboka se nadechnout, ale více mi už nic pomoct nemohlo. Strašně jsem chtěla takový ten svůj líný den, kdy jsem řešila jenom to, jestli je skála dostatečně vyhřátá od slunce, abych si na ni mohla lehnout a prospat celý den. Uvolnilo mě to, uklidnilo a cítila jsem se po takovém dni mnohem lépe. Chybělo mi to. Jenže jsem se vždycky po takovém dni cítila, že jsem promarnila den.
V pohodě, zopakovala jsem si slova Wizku a lehce jsem přikývla. Otočila jsem se do strany, už jsem nehleděla na stromy, koukala jsem se mezi ně. Jako bych v nich něco hledala, ale nenašla. Nebylo koho hledat. Tak proč jsem tam hleděla? Proč jsem vlastně dělala většinu věcí? Znova jsem se nadechla, pak jsem vydechla. Potřebovala jsem... něco. Nějak kopnout, abych se probudila. Jako bych většinu času spala.

//Loterie 99

Chtěla jsem něco říct a vysvětlit, proč jsem prostě zastavila a nehýbala se dál. Jenže jsem netušila, proč vlastně stojím a tedy jsem nemohla vysvětlit, proč tomu tak je. Tak jsem jenom stála, dívala se před sebe, poté zrak sklopila lehce k zemi a povzdechla si. Ne moc hlasitě, ale v tom tichu dostatečně slyšitelně. Povolila jsem zároveň s ím ramena, přestala tolik tisknout zuby, uvolnila čelist a dokonce jsem i jazyk položila na spodní patro a netiskla ho nervozitou a stresem na horní. Cítila jsem se mnohem lépe, ale ne nějak moc úžasně, jenom to bylo jisté uvolnění od pocitu, že mě svět drtí, když si za to můžu zcela sama.
Zvedla jsem pohled k Wizku, nic neříkala, mlčela a snad čekala, až půjdu dál. Jenže jsem se do toho vůbec neměla. Naopak jsem se posadila a trochu tím naznačila, že chci na chvíli zůstat na místě. Bylo to neverbální projevení mého skromného přání, ale nějak jsem neřešila, zda Wizku zůstane. Jenže to už nemohla vědět z toho, jak jsem mlčela. „Klidně jdi, jestli se chceš už vrátit,“ řekla jsem s krátkým nuceným úsměvem. Bála jsem se, že to vypline tak, že se nechci nikdy vrátit, ale otevřít tlamu a obhájit se mi přišlo ještě mnohem horší. Nemělo to smysl. Místo toho jsem se zhluboka nadechla, měla jsem pocit, že každou chvíli se snad i rozbrečím, i když jsem netušila z čeho. Bylo toho docela dost.

//Loterie 98

//Kierb

Okolí ubíhalo a přišlo mi, že se rychlým krokem vracíme zpátky do lesa, i když jsem cítila, že tam nějak nechci jít. Ne v tom smyslu, že bych se nechtěla vrátit nikdy, jenom jsem tam prostě nechtěla jít v momentálním rozpoložení, protože mi to přišlo... nevkusné. Nebo spíš drzé... Nebo... Netuším, bylo těžké popsat to, co mě tížilo, jak jsem se cítila a jakým způsobem jsem vnímala to všechno, co jsem si táhla životem a hlavně za poslední dny, které jsem byla s Wizku. Nebyla to její chyba, pouze mě donutila přemýšlet a... přemýšlení občas bolelo. Jeden tak přišel k děsivým myšlenkám, které si nechtěl jenom tak připustit.
Wizku se na mě krátce odívala, ale nic jsem neříkala. Snad jsem jenom nervózně těkla koutky do krátkého úsměvu, který dlouho nepřetrvával. Odvrátila jsem hlavu, koukala jsem se před sebe, ale nešla jsem dál. Zastavila jsem, dlouze se nadechla, vnímala ten studený noční vzduch a dlouze jsem vydechla tlamou. Nějak... jsem nechtěla jít chvíli dál. Nebyla jsem unavená nebo tak, pouze jsem prostě potřebovala zastavit a pokusit se všechno ze sebe shodit. Krátce jsem se podívala n Wizku, jestli půjde dál a nechá mě tam. Nevadilo by mi to, jenom jsem potřebovala prostě na chvilku zastavit. Věřila jsem tomu, že se do lesa dokážu vrátit. Mohla klině jít.

//Loterie 97

//Zarostlý les

Mohla jsem očekávat, že mi Wizku na to nic neodpoví. Sama bych s velkou pravděpodobností nic neřekla, pouze bych odpověděla jedním nebo dvěma slovy a šla dál. Sice jsem věděla, že bych to sama udělalo, ale proč mě to tak moc zklamalo, když to udělala Wizku? Sice řekla tři slova, dala mi za pravdu, ale tak nějak mi to... vadilo. Protože jsem si říkala, že je jako já a tedy s tím nesouhlasí, jenom ji nezajímá, co tady kecám. Stiskla jsem zuby, zhluboka jsem se nadechla a raději jsem šla dál doufajíc, že za sebou nechám veškeré ty myšlenky a co se stalo v tom lese, protože jsem si to nechtěla nést dál s sebou až do lesa, kde by se mě to už navždy drželo jako klíště, pilo mi to krev a nebylo by možné, abych se toho zbavila.
Wizku převzala nějak kontrolu nad tím, kam půjdeme. Nevadilo mi to, pouze jsem souhlasně přikývla, že můžeme jít dál, nejlépe směrem k lesu, kde jsem... nějak tušila, že se k sobě asi otočíme zády a dlouho spolu nepromluvíme. Ne kvůli nějaké nevraživosti nebo nesympatiím, ale jakýmsi studem, co všechno jsme zde řekli, protože to bylo něco... o čem jsme většinou ani nechtěli mluvit. Krátce jsem se po Wizku ohlédla, jestli něco řekne, ale mlčela. Tak jsem jenom přikývla, že můžeme jít dál a šla jsem jejím směrem.

//Východní hvozd

//Loterie 96

//Lužiny

Přemítala jsem, jak bych měla Wizku podat řádně svou myšlenku, ale nic mě moc nenapadalo. Nechala jsem to chvíli viset ve vzduchu, vnímala vítr ženoucí se mezi stromy a přitom se mezi nimi pomalu prolétala. Sice jsme se vraceli, ale nespěchala jsem. Chtěla jsem si tu cestu ještě užít, vnímat každou vteřinu, dýchat vzduch, který jsem neznala. „I kdyby neměl, rozhodl se ti věřit. Nemusí, může vše vést sám s pomocí Storma, ale on tak neudělal,“ řekla jsem ještě po chvíli rozmýšlení, ale ani v té chvíli mi nepřišlo, že jsem svá slova podala nějak dobře. Připadala mi umělá, falešná a... byla v nich vlastně i trochu závisti. Protože jsem sice mohla být spokojená s tím, že jsem ve smečce a tak, ale byla jsem vlastně pouze... nic. Nikdo, nikým. Po ničem jsem netoužila, ale každý přeci něco v životě chce ne? I já. I když jsem si nejspíše vůbec nic nezasloužila.
Její další slova mi zněla v uších strašně povědomě, jako bych je snad říkala já sama, ale nedala jsem nic najevo. Pouze jsem hleděla před sebe a své kroky, nic víc. „Takže to netvrdí nikdo,“ řekla jsem tiše a otočila hlavu k Wizku, „jenom ty sama,“ dodala jsem po chvíli ticha. Otočila jsem se zpět na cestu a šla jsem dál.
Děsilo mě, jak povědomě Wizku mluvila. Jako bych ta slova říkala snad já sama. Znělo to taky takhle? Jenže u mě to byla pravda, Wizku byla někým, já naopak nikým. „Nemusíš nutně někoho zachraňovat. Nebo ne tak, jak si myslíš... Odrazit jejich nepřítele, vyprostit je z díry, ošetřit jim ránu... Stačí, když tu pro ně prostě budeš.“ Dlouze jsem se odmlčela. Prudce jsem ukončila svou větu a raději šla dál. Mlela jsem hlouposti, na které nebyl nikdo zvědavý.

//Kierb

//Loterie 95

//Březina

Snad poprvé jsem nás dovedla jinám než na planinu. Byl to les plný vysokých stromů a pro mě to bylo jako dar z nebes, že umím také najít něco jiného než rovnou plochu, kde je pouze sníh, možná nízký keř, kameny, drny nebo nějaká jiná maličká nerovnost, která nikoho nezajímala.
Šla jsem dál v tichosti, protože jsem netušila, co bych měla říkat. Nějak jsem už neměla téma, ale doufala jsem, že se nějak Wizku pustí do toho, aby mluvila a třeba navrhla nějaké téma, co třeba říct. Sledovala jsem, kam jdu, dívala se pod svoje nohy, vnímala křuání sněhu s každým krokem a netušila, zda něco ještě dělat nebo ne. Ani jsem nebyla zahloubaná v myšlenkách, hlavu jsem měla prázdnou.
Až slova Wizku mě probudila. Zvedla jsem hlavu, pootočila se k ní a hlavu natočila lehce do strany. „Ty si myslíš, že se nehodíš?“ zeptala jsem se, i když to nebylo nic, na co se ptala. Jenom mi to z toho vyznělo. Trochu jsem se odmlčela, než jsem odpověděla na to, co jí skutečně zajímalo. „Blueberry ti věří a kdyby ti nevěřil, nikdy by tě na gammu nedal. A jestli ti věří, musíš se na to hodit.“ Nedávalo mi smysl, co jsem řekla, protože jsem to neuměla formovat, ale... doufala jsem, že to prostě chápe.
„Kdo tvrdí, že nejsi silná?“ skočila jsem jí do řeči, i když to nedořekla, ale bylo jasné, co tím chtěla říct. Šla jsem pomalu dál, ale stále jsem hlavou cukala k Wizku, protože... mě zajíamlo, jak vlastně o sobě smýšlí. Zdálo se mi, že podobně jako já.

//Zarostlý les

//Loterie 94

Hlava se mi párkrát zakývala nahoru a dolu. Jenom nenápadný pohyb hlavou, který značil souhlas, že tedy půjdeme dál, pokud si přeje. Vlastně to byla hloupá otázka. Celý den jsme šli, byla to vlastně taková v uvozovkách hra, kterou jsme hráli, tak proč v ní nepokrčovat? Stejně jsme se museli minimálně vrátit do les, abychom nebyli pryč moc dlouho.
A jako by mi Wizku četla myšlenky, což bylo dost možné, protože taková magie existovala a očividně Života a Smrt znala, tedy od nich tuto magii získat mohla a třeba mi jenom nechtěla říkat, že ji má, protože bych se jí snad mohla bát. A měla by v tom i pravdu, bála bych se vlastních myšlenek a každé hlouposti, kterou jsem si kdy pomyslela... A jenom za poslední den jsem si jich pomyslela tolik, že jsem nechápala, proč přede mnou neutekla co nejdále mohla. A možná bych se ani nedivila, kdyby odvrátila pohled pokaždé, co bychom se potkali v lese. „Asi můžeme,“ přikývla jsem. Už jsme byli pryč vážně dlouho a já předtím tvrdila, že jdu jenom ke Smrti, ale... tam jsem nedošla. Ne úplně k ní, ale byla jsem kousek od té její zříceniny, kde sídlila. Což byl docel pokrok.
Wizku zmínial, že by se měla vrátit kvůli svým povinnostem. Přikývla jsem. Jenom mě trochu mzelo, že ona měla důvod, proč se takhle ke smečce vracet a moc dlouho se nezdržovat. Nebýt vlastně Blueberryho... mohla bych být pryč déle. Nikým jsem nebyla, nic jsem neměla za povinnosti. Bylo to... prosté a smutné zároveň. Ale také jsem měla důvod vracet se a nějak jsem na něho zcela zapomněla, protože se ve mně furt ozývalo, že má jiné povinnosti a jsou přednější jak já. „Tak pojďme,“ usmála jsem se lehce.

//Lužiny

//Loterie 93

//Vřesovitě

Wizku mi na mojí oplacenou otázku o znudění odpověděla pouze jedním krátkým pazvukem, který jsem si mohla vyložit mnoha způsoby. Ztrapněným ano, kdy to nechtěla zcela říkat, ale byla to pravda. Nerozhodným rozmýšlením, co vlastně říct, protože sama netušila, jelikož jsme v téhle situaci byl tak dlouho, že těžko říct, jak se vlastně obě cítíme. Nebo to byl divný nesouhlas, který z nějakého důvodu taky nechtěla říct nahlas. Nějak jsem nebyla schopná si určit, co jí vlastně Wizku myslela, takže jsem mlčela a šla s lehce sklopenou hlavou dál. Netušila jsem, co dělat, kdyby se nudila. Vrátit se do lesa? Najít urychleně nějakou zábavu? Ale jakou? Když jsem okolí vůbec neznala.
Zastavila jsem se společně s Wizku, rozhlížela jsem se po bílém okolí, po hodně podobném tomu místu, kde jsme byli i předtím. Proč jsme takhle nemohli jít v létě? Lépe bych mohla ocenit to, kde se nacházím, ale takhle jsem si těžko ta místa mohla nějak zapamatovat pro příště, jestli se na ně někdy vrátím nebo tak.
„Chceš jít dál?“ zeptala jsem se. Ohlédla jsem se po Wizku, hledala jsem nějaká slova, téma nebo cokoli, co bych mohla říct, ale nic moc mě nenapadalo. Protože... jsem nikdy o ničem pořádně nemluvila, jenom o nepodstatných hloupostech, ale o těch se s Wizku povídat nedalo, cítila bych se akorát hloupě.

//Loterie 92

Nastalo zase ticho. Byla to už jistá tradice, která vždy přišla poté, co se chvíli mluvilo. zmlklo se, abychom si snad odpočinuli, rozmysleli nové téma, nebo jenom tak přemýšleli nad tím, o čem jsme to vlastně mluvili, nějak si to zrekapitulovali, udělali závěr a tak podobně. Docela se mi to zamlouvalo, byla to příjemná změna od neustálého mlčení, kdy jsem se nijak nezapojovala do konverzací a neměla pak nad čím přemýšlet, protože co se mě netýkalo, to nebylo třeba jakkoli vnímat nebo hrotit. Možná trošku. Trošku víc, ale... nebylo to ono jako to, když jsem to byla já jedním z těch, kdo skutečně mluvil a přispíval do té konverzace.
Čekala jsem, že Wizku jenom nějak okomentuje to, že sama vybírá, ale místo toho se zeptala na něco, co mě trochu překvapilo, protože jsem to nečekala. „Nenudím, proč by ano?“ nechápala jsem. Trochu jsem se u toho usmála, abych svá slova jaksi potvrdila, že je myslím vážně a vydala jsem se za ní tím směrem, který vybrala. „Ty ano?“ zeptala jsem se zvědavě. Trochu mě to začalo trápit, když se zeptala mě, znamenalo to, že se musela sama nudit. Nebo ne snad? Určitě ano, proč by se jinak ptala? Však to dávalo logiku. A takové myšlenky mě doprovázely cestou dál za Wizku. Přestaň s tím, okřikla jsem se, ale bylo to zbytečné

//Březina

//Loterie 91

Neušila jsem, kde bych měla hledat něco s názvem poušť, ale ani jsem tu otázku ohledně toho, kde leží, pokládat, protože mi Wizku odpověděla obratem, že bych ji měla hledat na jihu. Vzhledem k tomu, že jsme bylo celkem na severu, byla by to řádná procházka, na kterou jsem neměla moc sílu.
Sice jsme nas vlčaty nikdy nepřemýšlela, ale jelikož to Sizku pronesla, věděla jsem, že už nebudu zase myslet na nic jiného, jelikož se budu snažit najít odpověď na to, jestli je chci nebo ne. Tušila jsem a cítila, že to bude dlouhá úvaha a přemýšlení, protože... to nebylo úplně jednoduché. Matka vždycky tvrdila, že jsem jiná a divná, že na to budou jiní upozorňovat a nemám je moc poslouchat, ale... tušila jsem, že ten problém bude navazovat právě na tyhle věci. Je to hloupost, povzdechla jsem si. Nemělo vlastně smysl nad tím přemýšlet, neměla jsem ani nikoho, s kým by bylo možné ta vlčata mít.
Trochu jsem se zarazila, když sama Wizku odpověděla, protože mi její slova moc nedocházela, to až po chvíli. „Oh,“ řekla jsem trochu překvapeně. Nijak jsem to nekomentovala, jenom mě trochu překvapilo, jak se věci vlastně mají, protože jsem na tohle nikdy moc nemyslela.
Rozhlédla jsem se okolo sebe, nebylo načase jít někam dál? Nic jsem nejdříve neříkala, rozhlížels jsem se okolo sebe, hledala stopy po nějaké kořisti nebo přítomnosti jiného vlka, ale ani jedno jsem nespatřilo. Jedno bylo trochu smutné, druhé naopak dobré. Natočila jsem se k Wizku, ještě chvíli jsem mlčela, než jsem se konečně zeptala: „Chceš jít dál?“ To místo nám očividně také nemohlo nic přinést.

//Loterie 90

//idk už odkud jdu

Na moji nevyřčenou otázku bylo odpovězeno. Pohotově, jako by skutečně věděla o všem, co bylo v blízkém i dalekém okolí. Poušť, zopakovala jsem si zamyšleně, otočila hlavu k Wizku a zeptala se: „Je nějaká v okolí?“ nepočítala jsem, že ano, ale třeba... abych alespoň věděla, jestli to je něco, co lze vidět vcelku nedaleko nebo to je místo z nějakého hodně vzdáleného kraje, kterým WIzku procházela a viděla ji tak.
Šla jsem dál, v hlavě mi jenom znělo to, abych si zapamatovala poušť a pokusila se někdy takovou najít. Znělo to zajímavě. Místo, kde zima neměla šanci, musela být zajímavé. A v létě určitě i dost vařící, protože jestli bylo vedro všude, tam muselo být dostatečně na umření. Mohlo tam vůbec něco žít?
Vedla jsem nás dál, kam mě jenom napadlo, nemluvila jsem, neměla jsem co říct, ale Wizku místo toho něco řekla. Trochu jsem zpomalila, sklopila jsem hlavu k zemi a loudala se. Ani jsem to nějak nevnímala, jak moc se mi ta otázka odrážela v hlavě. Nepřemítala jsem nad tím nikdy, minimálně ne pořádně. Občas to byla taková myšlenka, ale nějaké přemítání nad tím? Nikdy. „Těžko říct,“ přiznala jsem. „Někdy mě to napadlo, asi jako každého. Jak by třeba takové vlče mohlo vypadat, jestli by mělo mojí hnědou, mou magii, jako ji mám já po matce, ale... tužba nebo touha? Těžko říct,“ rozmluvila jsem se. Nechtěla jsem říct ne, nechtěla jsem říct ano. Bylo to složité. „A ty...? Nebo... partnera?“ zeptala jsem se s menší vsuvkou. Ale hlavně klidně a opatrně.

//Loterie 89

//Travnaté výšiny

„Zajímalo by mě, jestli tu je nějaké místo, kde třeba ne,“ pronesla jsem svou myšlenku nahlas. Slyšela jsem o místech, kde bylo teplo přes celý rok, ale nikdy jsem takové neviděla. Nebo možná ano, ale v takovém případě jsem po něm šla v létě nebo někdy jindy než v zimě a neměla jsem tak šanci zjistit, jak to tam vypadá v tom chladném období, kdy vše bylo pohřbené pod sněhem.
Šla jsem za Wizku do nějakého lesa. Čím to, že ona vždy našla les a já planinu? Byl to nějaký zákon, který zkrátka musel být, aby našel existence a celá rovnováha světa byla v pořádku a ničím nenarušená? Možná ano, docela by to sedělo. A možná bych se necítila tak moc na nic, kdyby to pravda byla. Wizku položila opět klasickou otázku, kam se naše kroky odeberou tentokrát a dokonce u toho mrskala ocasem. Tiše jsem se zasmála, úsměv nějakou chvíli přetrvával, zatímco jsem pronášela: „Zkusím nás někam dovést.“ A doufala jsem, že tentokrát už snad i úspěšně.
Rozhlížela jsem se okolo, pátrala jsem, přemýšlela. Doufala jsem v místo, které nebude jenom sníh pokrývající trávu, kameny, staré krtince a drny. Chtěla jsem prostě... něco. Trochu zajímavého, kde bychom se mohli třeba trochu zdržet a porozhlédnout se okolo. Nebo třeba nějaké téma, něco, o čem můžeme mluvit, ale... asi jsem toho chtěla najednou moc. Nevadí.

//Vřesoviště

//Loterie 88

Pod svýma nohama jsem udusávala sníh, což bylo něco, co jsem dělala posední dobou docela často, abych se zaměstnala, když jsem jenom tupě stála. Chtěla jsem udržet krev v oběhu, abych nemrzla a nebyla ztuhlá, až se zase někam vydáme. Byla vážně zima, i když bylo vcelku pěkně a na otevřeném prostoru to bylo docela sot nepříjemné. Co jsem však mohla dělat.
„Ale teď tu máme jenom sníh a mráz,“ vydechla jsem dlouze na poznámku od Wizku, že všude můžeme najít něco zajímavého. Možná ano, kdyby bylo léto a o místo nám odhalilo, v čem je jiné a kouzelné, ale takto? Těžko poznat jednu zasněženou louku od jiné, když všechny pod sněhem vypadaly zcela stejně. Ale pak Wizku dodala, že je ráda za jejich nudnost a obyčejnost. Vzpomněla jsem si, že toho zažila docela více než já, takže jsem se nad tím lehce zasmála, když mi to došlo a raději jsem ještě jednou přešlápla.
Sledovala jsem ji, jak se rozhlíží okolo sebe a vybírá další směr, zajímalo mě, kam se vydáme. Vyšla jsem za ní, zase o dva kroky lehce dozadu, jeden krok od jejího těla, abych jí dala osobní prostor a nenarušovala ho. To by bylo nepříjemné i pro mě, ale zase jsem se nechtěla moc vzdálit, protože... jsem byla paranoidní, že bych se mohla ztratit. To mi zůstalo z doby, kdy jsem byla hloupým vlčetem. Teď jsem stejně hloupá dospělá.

//Borovicová školka

//Loterie 87

//Nad kopci

Styděla jsem se, že jsem cokoli řekla a uvedla zrovn Wizku do takové situace. Zeptat se na to někdo mě, nikdy neodpovím, možná bych se podhrabala do pekel nebo zabodla hlavu do sněhu do chvíle, než by roztál nebo by ten druhý neodešel, protože na tohle bych neměla. Nikdy bych ze sebe nevysoukala odpověď... Ale Wizku ano. Byla tichá, ale... kladná. Souhlasila s tím. Něco takového se jí stalo. Koukla jsem na ni, měla jsem... otázky, ale nemohl jsem je říct nahlas. Třeba mě zajímalo, kdo to měl být, ale velká šance, že ho znát nebudu a těžko by mi to řekla. Takže jsem se raději kousla do jazyku a šla jsem dál, vybrala jeden náhodný směr z těch kopců a doufala, že z nebe spadne asteroid, který mě zabije a všechno bude v pořádku.
Jenže se stalo to, co předtím... Navedla jsem nás na prostou louku, ne moc zajímavou, prostě úplně obyčejnou. Zastavila jsem se, rozhlédla jsem se okolo, zvedla jsem i hlavu k nebi, které se ztmavovalo, ale tentokrát nebyla žádná hluboká jeskyně, která by nás ochranila před nočním mrazem. Čekala jsem, jestli třeba uvidím nějakou hvězdu a nějak ze mě vypadla i spíše řečnická otázka, kterou jsem chtěla... uvolnit situaci, kterou jsem tolik napínala. „Čím to, že vybírám místa, která jsou tak... nudná?“ optala jsem se. Sklopila jsem hlavu, obloha mi toho moc nenabídla. Místo toho jsem se podívala na Wizku a lehce pohnula hlavou. Byla na řadě.