Příspěvky uživatele

< návrat zpět

//Narrské kopce

Každičkým krokem k vrcholu zlatého kopce se mi tlapa bořila více a více do písku díky vodě, kterou byla půda nasáklá. Po sněhu už nebylo ani památky, všude okolo začínalo jaro, i když ten den nebyl zrovna teplý a naopak byl docela mrazivý. Občas jsem se otřásla chladem, ale nefoukal žádný štiplavý vítr, nepršelo a ani nemrzlo – dalo se to vydržet.
Připadala jsem si neskutečně moc ztraceně, ale tentokrát ani ne tolik v myšlenkách nebo pocitech, ale také fyzicky. Kde jsem se vůbec nacházela? Někde u zlatých kopců, které jsem v životě neviděla. Mohla jsem být několik dní cesty od smečky. Tak daleko, že se jenom tak nevrátím. Nebo tam už nikdy ani nenajdu cestu... Musím, upozornila jsem se. Protože pokud se už nikdy neobjevím, co si pomyslí? Blueberry si možná bude myslet, že jsem přeci jenom umřela u Smrti a je to moje chyba, protože jsem odmítla jeho pomoc. Wizku třeba napadne, že jsem utekla, protože o tom ví. Utíkám před věcmi, kterých se bojím a nechci jim čelit. A zbytek smečky? Si mě nejspíše ani nepamatuje, takže na tom nezáleží. Ale já neutekla, upozornila jsem se stroze. Smrt mě... vyhodila. Doslova. Vyhodila mě někde kvůli tomu, že jsem potřebovala spíše pomoct Života a ne tu její. Mohla jsem být ráda, že mě nezabila, ale... stejně mě to drtilo. Selhala jsem. Nic mi nedala, nic nikdy mít nebudu. Navždy slabá, navždy k ničemu. Ale musím se aspoň vrátit, upozornila jsem se. Aby si nemysleli, že jsem utekla.
Přidala jsem trochu do kroku. Vyhýbala jse se nízkým keříkům okolo sebe, rozhlížela jsem se okolo, zda nespatřím něco, co by mi bylo povědomé a mohla bych se podle toho vrátit do Borůvkového lesa, který jsem nazývala domovem. Doufala jsem, že mi vrcholek zlatých kopců pomůže, ale čím víš jsem stoupala, tím nejistější jsem si byla. Ale ne tak, že by mi snad nemohl pomoct, spíše jsem cítila něco divného ve vzduchu. Takové napětí, zvláštní vůni a energii, kterou bylo těžké popsat. Cítila jsem mimo to také vodu a já měla žízeň. U Smrti mi vyprahlo a malý potůček, který na vrchu protékal, byl pro mě jako spásou. Pomalu jsem k němu došla, rozhlédla se okolo sebe a napila se.
Oko mi padlo na cestu. Jako kdyby to bylo místo, kde chodilo mnoho vlků přede mnou. Trochu jsem znejistila, ale zdálo se, že to je cesta, která je sice jinými známa, ale ne moc aktivně využívána. Instinkt mi říkal, ať jdu podél, že třeba najdu místo, které by mi mohlo pomoci. A také mě tam něco lákalo... Něco nepochopitelného.
Šla jsem po cestě pouze chvilku, pak mi padl pohled ještě na něco. Písek, který se ve formě mostu klenul přes okolí. Už zcela nejistě jsem se rozhlédla okolo, ale... nikdo tam nebyl. Ale musel být. Bylo to divné místo, ale krásné, nemohla jsem z něho odtrhnout zrak. Že by...? napadlo mě nejistě. Snad byla Smrt v uvozovkách tak velkorysá, že se mě zbavila způsobem, že by mě hodila rovnou k Životu, který se se mnou měl trápit?
Svěsila jsem uši vzad, znělo to absurdně. Ale zkus to, pobídla jsem se a vydala se se k tomu mostu. Trochu jsem se třásla nervozitou, netušila jsem, co vlastně od toho všeho čekat. Byla jsem snad nervóznější než při krášení ke Smrti, protože... Wizku mi o Životu povídala. Nechce vlky pouštět pryč, protože je osamělý. Tak to říkala. Dýchej, nutila jsem se uklidnit. Kroky byly rázem těžší a těžší. A pak najednou jako nohy z kamene a nemohla jsem jimi pohnout. Zrak mi padl na bílého vlka, tlapy měl však černé jako jeho sestra, ale břicho a oči tmavě fialové. Snad jsem takovou barvu v okolí ještě nikdy neviděla. Vypadal tak neskutečně mírumilovně a vnitřně klidný, zatímco já si přišla jako hromádka nervů.
Otočil ke mně hlavu, tehdy ztuhlo celé moje tělo, nejenom nohy. Tupě jsem na něho zírala, nemohla jsem se pohnout a ani nic říct. A stála jsem na místě až do chvíle, než se jeho hlava pohnula v lehkém náznaku "pojď blíž". Kroky jsem dělala skoro nedobrovolně, pomalu a nejistě, hrdlo jsem měla už zase kompletně suché.
„Vítej,“ řekl hlasem klidným a tak... uklidňujícím. Nebyla jsem schopná na to jakkoli odpovědět, i u Smrti jsem toho řekla více. „Všechno v pořádku?“ zajímal se s lehkým nakloněním hlavy. Otočil se ke mně tělem, já se zastavila a zůstala na něho zírat.
„Já jen... netušila jsem, že budu zrovna zde,“ vykoktala jsem ze sebe objasnění mé nervozity a nepochopení celé situace.
Život lehce pokýval hlavou, „Sestra mi sem vlky jenom tak neposílá, to je pravda,“ řekl trochu zamyšleně, koukl k obloze, já také, ale sotva jsem tak udělala, on už opět koukal mým směrem. „Není lehké s ní vyjít. Co sis po ní... přála,“ mluvil klidně až do posledního slova, poté znejistěl a trochu se ošil. Nerozuměla jsem tomu, snad i Život ve mně vidí něco divného?
„Chtěla jsem... být silnější,“ přiznala jsem, „a znám vlky, jsou ze stejné smečky, které mají po těle různé znaky, které jim prý dáváš ty,“ rozmluvila jsem se. Minimálně na mé vlastní poměry.
Život jenom přikývl, „to dělám.“ Na chvilku se odmlčel a poté se s úsměvem zeptal: „Také by sis je přála?“ Okamžitě jsem přikývla. Snad nic jiného jsem pořádně nechtěla. „A ještě... Zda bych mohla mít barevné oči jako jiní. Všichni je mají modré, červené, zelené, ale já... je mám stále jako vlče,“ prozradila jsem mu jednu věc, kvůli které jsem se cítila trochu trapně.
Zdál se zamyšlený, ale po chvíli přikývl, „to je pochopitelné, ale... vzhled nebo barva očí nic neznamená,“ dodal trochu nejistě, „možná ti to přidá na sebevědomí, ale pokud si ho budeš přát udržet, musíš na tom sama pracovat.“ Neměla jsem ráda poučky. Vždy jsem se cítila nanejvýš trapně, jakmile mi je někdo říkal. Trochu jsem se sebou ošila, polkla a přikývla – že rozumím.
Sklopila jsem hlavu k zemi Zafoukal vítr, který mi lehce zhoupl tělo do strany. Zvedla jsem zrak k Životu, co jsem měla říct? „Děkuji,“ špitla jsem. On pouze přikývl, „zdrží se?“ zajímal se. Věděla jsem, že musím říct ne a odejít. I když je tu sám. Mnozí za ním chodí, ale nikdo nezůstal… A možná to bylo dobře. Po jiné, ale pro něho určitě ne. Spěchala jsem vůbec někam? Však jsem ani netušila, kde se nacházím a jak dlouho mi zabere cesta zpátky. Dlouze jsem se nadechla, pomalu jsem nasávala vzduch. V hlavě mi zněla slova Wizku, že se tam nesmím zdržovat, ale… mně se nechtělo odcházet. „Asi ano,“ odpověděla jsem mu.
Životu se rozlil na tváři takový posmutnělý úsměv, „Nebojuj s tím. Jestli někde musíš být, musíš tam být,“ pokrčil rameny a svými slovy mě zmátl. Tak měla jsem zůstat nebo ne? Najednou se mi odcházet nechtělo vůbec, jak smutně u toho zněl. Život se podíval někam do strany, „cestu musíš najít sama, ale... zkus jít po stopách svých začátků,“ řekl, vstal a lehce mi pokývl hlavou, než se otočil a vydal se přes most pryč.
Nervózně jsem polkla, co tím myslel? Jaké začátky? Byla jsem zmatená. A co vůbec s tím, co jsem si přála? Nedostala jsem vlastně žádnou odpověď, i když... asi ano? Byla jsem zmatená a chtěla jsem na něho zavolat, aby se vrátil, ale místo toho jsem začala couvat pryč, abych odešla z těch kopců a... šla po stopách svých začátků.

//Narrské kopce

//Zřícenina (využit teleportační lístek)

Cítila jsem teplo, ale zároveň to nebyl ten očekávaný žár, kdy by mi oheň spaloval tělo na uhel. Ale kromě tepla tu byl i ten divný pocit, který jsem nedokázala pochopit, bolelo to, stahovalo mi to žaludek a trochu se mi motala hlava. Brzy to přestalo. Cítila jsem od svýma nohama měkkou písčitou půdu, do těla se mi opíral noční chlad a všude byla tma. Neviděla jsem žádné té zelené plameny, jeskyni, děsivou vlčici se zařícíma zelenýma očima, která se na mě šklebila. Byla jsem někde venku, nohy zabořené v písku a nechápala jsem, kde jsem. Zmateně jsem se rozhlížela okolo sebe, mokrý písek se okolo mě bořil a na východě vylézalo slunce. Nový den, já stále žila, po Smrti ani památky, ale... kde jsem byla? Neznala jsem to tam, netušila jsem, jak daleko jsem od její zříceniny, jak daleko jsem vlastně od smečky nebo čehokoli, co znám.
Suše jsem polkla. Udělala jsem krok vpřed, ale nohy jsem měla nějak slabé, roztřesené tím, co se stalo. Dýchej, dýchej, uklidňovala jsem se. Občas mi připadalo, že to dýchání zcela zapomínám. V jedné chvíli jsem se zarazila. Pohled jsem zvedla k nebi. Byl zataženo, chladno, celý ten den byl vlastně nepříjemný. Smrt mě nechala jít, došlo mi. Sklopila jsem hlavu, pokud mě nechala jít, byla to jedna výhra, ale... dala mi i to, co jsem žádala? Co jsem chtěla? Začala jsem se soustředit na svou magii, zda přijde nějaká změna, ale žádná nepřišla. Byla slabá, sotva citelná. Zatnula jsem zuby, chtělo se mi zakřičet, ale... Smrt asi nebyla někým, kdo by mi mohl pomoci.
Smrt řekla, ať si teda jdu za Životem, když mi ona není milá a následně mě... přemístila? Zvedla jsem hlavu. Sledovala jsem ten zlatý kopec, pod který jsem dopadla a přemýšlela... bylo to možné? A i kdyby ne, mohla jsem jít nahoru, abych se rozhlédla a zjistila třeba, kde se nacházím, abych se mohla vrátit do lesa.

//Vrchol

Krásný jarní dan, kdy slunce svítilo sice jenom slabě a obloha byla pokrytá mnoha mraky, se přehoupl pomalu v noc. Klesala teplota, slunce zapadalo za obzor, tma se táhle oblohou a pohlcovala všechno okolo sebe. Kradla jsem se pomalu do úkrytu, abych si mohla v jeskyni najít nějaký zapadlý kout, kde bych nebyla nikým rušena, ale i ostatní měli ten stejný nápad, že si najdou místo ke spánku. K jeskyni se blížila skoro celá smečka, většina strhaná po celém dni a hlavně lovu, který proběhl, někteří, kteří se ho neúčastnili, nevypadali tolik rozespale, ale stále dost unaveně. Kdybych na tom lovu byla a měla právo na únavu, asi bych zrychlila svůj krok, abych si nějaké lepší místo našla, ale protože jsem tam nebyla, rozhodla jsem se zpomalit a nechat místa jiný. Kdekoli jsem se přeci jenom mohla položit a usnout, lepší místo bylo jenom jakousi výsadou a štěstím. Kdyby každý měl určené své místo, asi by to bylo lepší, ale kdo to měl rozhodit a rozhodnout? Každý by pak namítal, že ten a tamten mají lepší místo než on, je to nespravedlivé a tak dále. Kroky jsem po té úvaze o spánku stočila lehce od jeskyně, že se třeba jdu ještě napít nebo něco takového.
K tůňce to bylo jenom kousek, furt jsem byla na dohled jeskyni, kde už zalézali poslední členové, ale čím déle jsem se zdržovala, tim méně se mi chtělo vracet. Kameny okolo tůně byly ještě vyhřáté od slunce, nejraději bych se položila na ně, kdyby byly dostatečně velké a pohodlné. Křišťálová voda v sobě odrážela měsíc, který se objevil na obloze, sledovala jsem měsíc v té vodní hladině, která se jemně vlnila a cítila jsem, jak na mě padá únava, ale k jeskyni se mi už nějak nešlo. Kdyby nebyla tak malá, přeplněná a každý by neviděl, že se vracím, možná bych tam šla, ale chtěla jsem nějaký prostor pro sebe. Koutek, kde bych mohla být jenom já, alespoň v noci. Kvůli tomu jednomu společnému prostoru jsem byla nesvá, ne snad kvůli tomu, že bych nechtěla být s ostatními, měla jsem smečku ráda. Kamkoli jdu, tam jenom vidím problémy a co špatného na tom je, povzdechla jsem si. Kéž bych nebyla takovým sobcem, dodala jsem.

//Mohla bych poprosit o opály? :D Děkuji

OBJEDNÁVKA

ID - M02/vzduch/4* → 120 drahokamů (120 safírů)
ID - Mo3/vzduch/5* → 250 drahokamů (44 safírů + 184 ametystů + 22 opálů)
ID - M05/Instabilibus → 40 křišťálů a 520 oblázků
Makadiho tělo může být pevné jako kohokoli jiného, ale v případě nebezpečí, strachu, silného emocionálního vypětí nebo jiné silné emoce, může zcela změnit své skupenství z pevného na plynné nebo kapalné. Pokud je napaden, tělo se mu může stát pouhým kouřem, kterým útok projde a následně se zhmotit bez toho, aby byl zraněn. Aby se schoval, může se vpít jako tekutina do kaluže pod jeho nohama a zhmotnit se, jakmile je v bezpečí. Pokud však fouká vítr, může být odnesen dál, proud řeky ho může strhnout až do moře nebo jezera.
V jiném skupenství nemůže Makadi vydržet dlouho, není to na druhou stranu ani moc vysilující, ale není to samovolné a je k tomu potřeba právě silná emoce, aby se mohl změnit.

Schváleno a naceněno Skylieth

ID - T01/1 → 5 křišťálů + 50 opálů

CELKEM:
184 Ametystů (v zůstane inventáři 0)
164 safírů (v inventáři zůstane 0)
72 opálů (v inventáři zůstane 0)
45 křišťálů (v inventáři zůstane 0)
a 520 oblázků (v inventáři zůstane 0)

//Jedlový pás

Mohla jsem si vybrat lepší čas. Třeba ve dne, kdy bude svítit slunce a já nebudu mít takový pocit, že kráčím na vlastní pohřeb. Tma byla temná, obloha zatažená a bylo chladno. Jako kdyby teplota v tomhle okolí ještě o něco více klesala než někde v horách. Snažila jsem se po celou dobu kráčet tiše, vyhýbat se sebemenším klacíkům, které jsem viděla na zemi, abych neudělala žádný zvuk, ale srdce mě v tomhle ohledu neposlouchalo. Divoce tlouklo a odráželo se v širokém okolí. Chtěla jsem ho utišit, pokoušela jsem se uklidnit, ale nedařilo se mi to. Každá myšlenka uklidni se měla za následek ještě divočejší rozbušení a zvýšení té hlasitosti, která mi trhala uši.
Musela jsem se na chvíli zastavit. Hleděla jsem okolo sebe, na vysoké kameny, které pokrýval mokrý mech a v nitru kamen pulzovaly zelené žilky, jako kdyby ty kameny byly živé. Celé to místo bylo divné, ale ne v tom smyslu, že by bylo... nějakým způsobem nepochopitelné a odpudivé. Bylo divné v tom smyslu, že mělo jinou atmosféru než jakékoli jiné místo, kde jsem byla. Připadalo mi, jako kdybych byla ve zcela jiném světě, který mě nechtě pustit dovnitř. Byl jiný, děsivý... páchnul jako Smrt. Tak ledově a vzdáleně.
Jdi dál, popohnala jsem se. Krok jsem však neudělala. Místo toho jsem hlasitě polkla až mě z toho bolelo hrdlo, poté jsem se nadechla, vydechla a teprve s dalším nádechem jsem udělala jeden krok do toho ledového obětí, které mi to místo nabízelo. Nic jiného jsem ani čekat nemohla.
Studené kameny mě uvítaly ve svém nitru. Chlad postupně upadal, cítila jsem teplo, ale takové nepřirozené a nepříjemné. Zrak mi padl na původce okamžitě. Na zelené plazivé plameny, které e kroutily ve středu jeskyně, do které mě mé nohy zanesly. Nedobrovolně. Něco mě k těm plamenům táhlo, špatně se jim odporovala a snad jsem ani nechtěla. Čím to bylo, že mě moje nohy neposlouchaly a dělaly prostě jenom to, co chtě ten tichý hlas v mé hlavě, když ten jiný všechno překřikoval, ať se vrátím a nikdy se sem nevracím?
Stála jsem u toho ohně, zlatý zrak jsem vrhala na ty žhavé zelené plameny, které mě až pálily na srsti, ale neměla jsem sílu od nich odtrhnout oči. Viděla jsem oheň, samozřejmě, ale takový? Tenhle byl jiný, fascinující, nádherný... I když to poslední se mi nechtělo přiznávat. Musela jsem, protože takový vážně byl.
Vnímala jsem pouze to praskání, snad jsem si to i užívala, ale pro oheň jsem neslyšela toho, kdo ho musel způsobit. Nejdřív jsem zaregistrovala kroky, poté dech, následně jsem ji i cítila. Zápach síry, něčeho hnilobného, ale vlastně ne mrtvého. Trochu vlhkosti v tom všem, ale hlavně... podlost. Tělo mi ztuhlo, ale přesto jsem neměla tu vůli, abych se nehýbala. Samovolně jsem se začala otáčet přes rameno a hleděla na vyceněné nažloutlé zuby, ohnuté černé pysky a dvě zelené oči stejně planoucí jako ty zelené plameny. Byla taková, jakou jsem si ji představovala. Černá jako samotná noc, ale očekávala jsem, že její oči budou spíše rudé, možná mrtvolně bledé, ale ne tak křiklavě zelené. Srdce se mi rozbušilo, chtěla jsem udělat krok vzad, ale u ocasu jsem cítila žár. Byla jsem vlastně v pasti.
„Co si myslíš, že tu děláš?“ zasyčela. Hlas cedila mezi vyceněnými zuby, které povolila pouze na pár vteřin, aby si olízla tesáky. Trochu povolila jejich stisk, ale stále byla nahněvaná a zdálo se, že mi každou chvíli prokousne hrdlo.
Nebyla jsem schopna mluvit. Srdce mi bušilo, blbě se mi dýchalo, slova byla někde ztracená. Nutila jsem se promluvit, říct, co bylo třeba, ale bylo to neskutečně moc těžké. Mluv, mluv, mluv, nutila jsem se. Polkla jsem, chtělo se mi omdlít, ale donutila jsem se promluvit, i když jsem před očima už měla docela temno. „Ří-říkali mi, že dokážeš výměnou za kameny dát jiným magie. A sílu,“ vysoukala jsem ze sebe. Snažila jsem se nekoktat, ale hlas mi kolísal nahoru a dolů.
„Síly se ti zachtělo?“ řekla s čistým opovržením. Hodila hlavou do strany, udělala několik kroků do strany, pak zpátky, obcházela mě jako nějaký lovec, který ví, že jeho kořist už nemá kam uniknout. Já nebyla schopná se ani pohnout, stála jsem na místě, snažila se uklidnit, nedělala jsem nic, co by mohlo Smrt jakkoli rozzuřit.
Netušila jsem, jak bych měla odpovědět. Chtěla jsem sílu, alespoň nějakou. Chtěla jsem být v nějakém ohledu někým, chtěla jsem smečce nějak pomoci, chtěla jsem pomoct jiným a nebýt jenom ta, co neustále potřebuje pomoci. „Ano,“ řeka jsem a dala do těch slov všechno sebevědomí, které jsem v sobě nosila. Moc ho tedy nebylo.
Smrt vycenila zuby, výstražně, nasupeně. Ale už to nebylo takové děsivé, jako když to udělala poprvé. Dokonce i stisk povolila, hypnotizovala mě tím děsivým zeleným pohledem a zdálo se, že ani nedýchala. „K čemu ti bude síla, když ji nebudeš umět použít?“ zeptala se. Ale nebyla to obyčejná otázka, bylo to něco, čím se mi chtěla vysmát.
„Chci se naučit ji použít,“ vysvětlila jsem s pohledem do země. Dlouho jsem tam ten pohled neudržela. Zvedla jsem oči, abych viděla, kdy mi Smrt skočí po krku a zardousí mě. Ale ona nic nedělala, pouze měla na tlamě pohrdavý škleb. Začala se pak smát, hlavou kroutila ze strany na stranu a zase mě jednou obešla, než se zastavila a vrhla na mě jeden dlouhý pohled. „Ani můj ničemný bratr by tě nenaučil sílu používat. Seš slaboučké něco,“ odsekla stroze.
„I toho chci požádat,“ vyjelo ze mě slabým hlasem. Litovala jsem, že jsem toho řekla. Smrt se zarazila, já také. Můj pohled se změnil do naprostého zděšení, její do naprostého opovržení. „Tak si padej za tim bídákem, když ti já nejsem dobrá!“ Nechápala jsem, co tím myslí. Vyháněla mě, že mám odejít? Že mi nepomůže s tím, abych byla silnější? Sklopila jsem uši vzad, chtěla jsem co nejrychleji zmizet, už jenom pohled do rozhněvané tváři Smrti mě bolel.
Pak jsem však ucítila teplo. Pootočila jsem hlavu do strany, bylo to divné, co se dělo? Byla jsem snad blízko plamenům? Nebylo to však za mnou, bylo to pod mýma nohama. Sklopila jsem pohled k zemi, zahlédla jsem malý zelený plamínek u své nohy. Zvedla jsem ji, ale oheň se rozhořel u mé druhé nohy, u třetí a pak blafnul. Objalo mě teplo, ale necítila jsem, že by se má srst pálila a kůže uhelnatěla.

//Narrské kopce (využit teleportační lístek, co kupuji v objednávce)

//VVJ přes Galtavar

Dokud jsem kráčela pouze přes tu širou pláň, všechno bylo v pořádku. Zkrátka jsem šla. Přes louku, rozhlížela se okolo, užívala si poklidnou noc, ale nic jiného. Nemyslela jsem na to, že jsem nechala Blueberryho za zády, že jsem mířila sama ke Smrti, která mě děsila prakticky od té chvíle, co jsem o ní poprvé slyšela. Bylo to... divné.
Ale ve chvíli, kdy má tlapa vstoupila na území, kde jsem už cítila přítomnost Smrti, všechno ztmavlo. Prostřední, ale i před očima jsem viděla, jak se šíří tma, stahuje mi žaludek a šeptá mi, že dělám něco neskutečně hloupého, co mě bude stát mnoho. Mohla jsem se už jenom marně uklidňovat tím, že to udělali i jiní a zvládli to, proč bych nemohla já? Protože já třeba byla trochu jiná, trochu větší srab a nevěřila jsem, že by se cokoli mohlo povést. Mohla jsem tomu věřit. Doufat v to, ale... marně. Bylo to marné, věděla jsem to.
Dýchej, upozorňovala jsem se přísně. Dýchání ale samo o sobě bylo špatné. Nenacházela jsem dechu, doslova jsem po něm lapala a to až do chvíle, než jsem spatřila ten první kámen, který vedl ke Smrti. Pak se můj dech zrychlil, opět jsem zoufale lapala, ale tentokrát naopak. Plíce se mi pořádně nedokázaly roztáhnout, rychle jsem se nadechovala a vydechovala, měla jsem pocit, že dokonce padnu k zemi. Klid, klid, nutila jsem se. Chtěla jsem vycouvat pryč, zmizet, ale jakmile jsem zvedla tlapu, že ji dám dozadu, položila se dopředu. A pak celé mé tělo kráčelo vpřed.

//Zřícenina

Kdo by chtěl být sám? ozvala se mi v hlavě jedna myšlenka. Nikdo nemohl chtít být zcela sám. Možná někdy upřednostňoval samotu, chvíli času pouze pro sebe samého nebo dočasnou chvilku osamělosti a ticha, ale nikdo nemohl být chtít zcela sám. „Nikdo nechce být sám,“ vydechla jsem do prázdna souhlas. Představa další samoty mě trhala. A přitom jsem ve skutečnosti nikdy sama nebyla, pouze jsem... neměla okolo sebe velkou společnost. A když ano, vlastně jsem si toho vůbec nevážila a jenom si stěžovala, že mě snad neoceňují, že tam jsem, i když tam byli i jiní. Ne jenom já.
„Obcházení hranic, jejich hlídání... to mě bavilo,“ zavzpomínala jsem. Možná to bylo kvůli společnosti nebo kvůli tomu, že to byla právě ta chvíle, kdy jsem mohla být sama, ale vlastně ne osamělá a nehrozilo, že se v tom zoufalství z osamění utopím. Když jsem chtěla, mohla jsem jít, projít se, něco u toho udělat a cítit se dobře, ale pak... jsem se mohla kdykoli vrátit.
Už po několikáté jsem prohlásila to o Smrti. Že tam půjdu, že to zkusím. Chtěla jsem jít sama, ale vlastně vůbec. Nejraději bych byla, kdyby to někdo udělal za mě, ale to bylo také dost nemožné. Suše jsem polkla, už teď jsem měla vyschlé hrdlo a to jsem nebyla ani v tom lese, kde Smrt sídlila. „Brzy se vrátím,“ šeptla jsem s krátkým pohledem na Blueberryho. Lehce jsem se o něho otřela a sledovala, jak odchází. Pak... už to bylo docela na mně. Otočila jsem se zády k jezeru, abych viděla k místu, kam jsem měla jít, zhluboka se nadechla a vykročila.

//Jedlový pás přes Galtavar

Čtvrtý pro všechno dobro?

Pohled mi padal na noční oblohu, která sice nebyla zatažená, ale nebyla na ní ani jedna hvězda. Pustá krajina byla všude okolo mě, pouze tráva a nic víc, ale také na obloze, kde se temnota rozlévala nad celým světem. Přišlo mi, že jakmile na obloze není jediná hvězda, není život ani nikde okolo nás. Převážně proto, že všichni spali, ale to ticho dávalo pocitu, že na světě nikdo není, i když bylo možné je spatřit okolo sebe. Pomalu jsem vylezla z jeskyně, vstoupila jsem do jarního chladu, který byl sice i v jeskyni, ale tady foukal ještě slabý příjemný vítr. Pod tlapkama jsem cítila vodu, předtím pršelo, všude byla sama kaluže a příjemný vzduch.
Posadila jsem se, hlavu jsem zvedla zase k obloze a upřela zlaté oči k obloze, kde jsem si myslela, že už budou hvězdy, které budu moc spatřit. Pletla jsem se, stále se tam rozlévala prázdná temnota, která mi dávala pocitu, že jsem neskutečně maličká. Proč jsem si to vůbec myslela zrovna v té chvíli? Přeci jsem byla malá vždy, ve dne, v noci, sama i mezi ostatními. Prázdná obloha na to přeci nemohla mít žádný vliv, ale očividně ano.
Pouhé sezení mě začalo unavovat, ale spát se mi nechtělo. Procházka mi pomůže, pomyslela jsem si s drobným úsměvem. Po tmě, kde jsem toho moc neviděla, jsem se vydala skrze les. Pokoušela jsem se přitom udržet své myšlenky prázdné, ničím nerušené a prostě si užívat... Pohodu. Přímo takovou, kterou mi společnost nabídnout nemohla, tohle bylo pouze něco, co jeden mohla získat pouze o samotě.

Oteplovalo se a Blueberry měl dobrý poznatek o tom, že se otepluje a měli bychom se raději vrátit na břeh, který se docela rychle rozléval a tráva, která se probouzela ze zimního spánku, byla zakrytá vodou a zem pod tlapama mlaskala.
Vrátili jsme se na břeh, Blueberry se svalil na zem, ale já zůstala na chvíli stát. Koukala jsem do dály. Někam daleko na les, kde jsme žili, potom k tomu druhému lesu, kde jsem... na Wizku vypálila otázku o Lilith, na kterou jsem nedostala odpověď. Kde byla? Kam zmizela? Jak daleko byla? Uvidíme se vůbec někdy ještě? Přestala jsem myslet na Lilith, otočila jsem hlavu k velké černé mase, na kterou jsem vylezla z černobílou vlčicí, ale nezjistili jsme, o co se vlastně jedná. A pak... to poslední, co jsem vlastně spatřila, byl vysoký jehličnatý les, kde vyčkávala Smrt a já se jí pořád vyhýbala. Proč? Mohu tam jít, napadlo mě. Věděla jsem to. Mohl se mnou jít i Blueberry, sám se nabídl, ale já ho odmítla. Nebyla jsem hloupá? Možná. Určitě.
Zaposlouchala jsem se do jeho slov. Posadila jsem se, hlavu jsem pomalu otočila jeho směrem a poslouchala ho. Ta slova hřála, uklidňovala, alespoň do chvíle, než se zmínil o lese. O požáru, který ho zachvátil. Cukla jsem sebou, píchlo to u srdce. Vzpomínka na to, jak jsem udělala nic a všichni to věděli. Všichni si mohli ukázat, že tahle neudělala nic.
Sklopila jsem lehce hlavu k zemi, „dělání společnosti je asi to jediné, co mohu dělat,“ došlo mi. Ne, že by mi to nějak moc vadilo. Pokud budu dělat společnost, znamená to, že jsem součástí smečky. A to bylo všechno, co jsem potřebovala k tomu, abych ve svém životě viděla alespoň trochu smysl.
Zajímalo mě, co dříve Blueberry dělal, kým byl. Ochránce, jako teď udělal z Noriho, řekla jsem si pro sebe. Ale zeptal se i na mě. Na minulost, na funkce. Trochu jsem se usmála. „Když mě vzali do jedné smečky, zkusila jsem vlastně vše, co šlo. Ochránce, lovec... Vlčata tam bohužel nebyla, ale... Byli tam schopnější, co ti role zaujali.“
Dlouze jsem vydechla. Stiskla jsem zuby. Rozpršelo se. Dost se rozpršelo. Zvedla jsem hlavu k obloze. „Možná bychom se měli schovat,“ nadhodila jsem. „A-“ hlesla jsem, „zašla bych k té Smrti. Než se vrátíme do lesa. Jsme blízko, ne? Tak ať je to za mnou.“ Moje rozhodnutí se měnila každou minutu, ale strach... byl mocný.

Možná jsem trochu litovala, že jsem se hrdinsky pokoušela postavit vlastním výzvám, u kterých jsem tušila, že pohořím. Ale pralo se ve mně to, jestli má smysl se o něco snažit a také to, že nemá smysl se o nic snažit, protože stejně pohořím, ale takhle si alespoň ušetřím jedno velké ztrapnění, kdy budu muset za jinými lézt, zda mi pomohou. Protože oni by třeba i pomohli, ale nejdříve by se mi vysmáli, protože přesně to si zasloužím za svou malichernost.
Trochu jsem stáhla uši, povzdechla jsem si, hlavu jsem otočila ke Smrti. K tomu tmavému lesu plným jehličí, kde se na kraji tyčí ti divné vysoké kameny a celé okolí je tak divně tiché a nepříjemné, že to nahání husí kůži a mrazí po celém těle. Ale pak jsem se otočila k Blueberrymu. K vlkovi, který byl červený, měl rudé oči a naopak z něho sálalo takové příjemné teplo, které táhlo víc než nějaká Smrt a její nabídka, kterou měla. Mohla jsem umět používat lépe svou magii, mohla jsem být silnější. Její bratr zase nabízel, aby vlk vypadal jinak, aby byl takový, jaký si přeje, ale zase je táhl k sobě jako siréna a nechtěl je pustit. Alespoň to říkala Wizku.
Sotva jsem si lehla, Blueberry se otočil a ležel také na břiše. Mluvil o rybách, o lovu, Baghý. Trochu mě píchlo. Malá připomínka toho, že vlastně nic neumím a ničeho jsem nedosáhla. Třeba někdy jo, ale moc jsem nevěřila tomu, že to tak bude.
Sklopila jsem hlavu mírně dolu, „jenom jsem běhala okolo stáda a nic výjimečného neudělala,“ namítla jsem slabě. Byla to pravda. Má role byla stejná, jako měl jeden starý vlk. To vypovídalo o mnohém. „Ale ráda znovu pomohu, pokud bude Baghý chtít,“ usmála jsem se zlehka. I taková pomoc musela smečce nějak pomoci. Nebyla jsem hvězdou dne a tím pamětihodným členem, ale takovou... podporou, bez které by to bylo těžší.
Pootočila jsem hlavu do strany, rozhlížela se okolo, cítila jsem mnoho pachů. Poté se můj zrak opět vrátil k Blueberrymu. Trávení času s Wizku mě naučilo, že mám klást otázky. Protože mé mlčení je pro jiné stejně bolestivé jako to, když mlčí oni sami. „Než si byl alfou... Měl si ve smečce nějakou funkci?“ zajímalo mě.

Moje starost s tím, jestli mi vlče více či méně podobá – nebo někomu jinému, po kom jsem byla naopak já –, bylo zažehnáno že nikdo nemá kožich jako já. Zkusila jsem na to proto přestat myslet, možná jsem prostě špatně viděla a vlče bylo jiné, jménem sice shodné, ale nic, co by mě muselo děsit nebo nutit myslet na dobu minulou, kterou jsem nechala za sebou jedním prostým útěkem. Moje máma to ostatně nebyla, ta byla mnohem starší a kdyby měla další vlčata, otázkou by bylo, proč tohle bylo samotné a pojmenované po ní. Musela by to být moc velká náhoda, která nebyla ani možná, takže nemělo smysl nad tím jakkoli přemýšlet.
Raději jsem se věnovala přítomnosti a hlavně Blueberrymu. Trochu jsem zakroutila hlavou na jeho nabídku, že by šel se mnou. Připadalo mi, že to je něco, co si musí každý zvládnout sám. Minimálně poprvé, aby nějak prokázal, že má vůbec nějaké právo od nich něco dostat, když nasbíral tolik odvahy, aby tam vůbec došel. „Děkuji, ale... zkusím tuhle věc zvládnout sama,“ vydechla jsem dlouze s mírným úsměvem, aby bylo zřejmé, že to nemyslím zle. Také byla otázka, kdy tam vůbec půjdu. Co kdyby měl zrovna nějaké povinnosti? Bylo by hrubé ho z nich vytahovat, aby šel se mnou. Pak jsem se i tiše zasmála, „Nemyslím si, že bude třeba vyprášit kožich zrovna Smrti, aby ho nevyprášila nám oběma.“ Mlátit Smrt... bylo asi to poslední, co jsem chtěla dělat.
Blueberry hleděl někam do pryč, já spíše kontrolovala své nohy, jestli se nerozjíždí nebo se pode mnou nepodlamuje led. A asi jsem udělala lépe jak on, protože při dalším pohledu byl už pryč a místo toho jsem cítila odraz na zemi a slyšela cvaknutí zubů alfy, který se válel na zemi. Lehce jsem se odrazila zadní nohou, aby mi tělo dojelo blíže k Blueberrymu a přikrčila jsem se k zemi. „Jsi v pořádku?“ zajímala jsem se. Všimla jsem si troška krve na zemi, ale nezdálo e, že by byl nějak zraněný. Pak se převalil na záda. Položila jsem se na břicho, led se zdál ještě pevný a rozložení váhy bylo akorát dobré. Zvedla jsem hlavu nahoru k obloze, ale stmívalo se. Sklopila jsem proto zrak k Blueberrymu. „Zima je otravná,“ přitakala jsem mu.

Moje máma vždycky říkala, že kdo nic nedělá, ten nic nezkazí. Mohlo to být pravdou, protože skutečně nešlo nic zvorat, pokud ani nic nebylo hotovo, ale jak mohl vůbec někdo takový fungovat? Možná mu práce mohla přinést nějakou chybu nebo zničení něčeho, ale pokud neudělal vůbec nic, tak nic neměl. Musel by tak být odsouzený na pomoc jiných, třeba smečky, že za něho naloví, seženu mu přístřešek a třeba mu i řeknou, kde je voda. Mimo to, že byl chráněn od chyb, které mohl udělat, k čemu ale takový život byl? Musel být nudný, prostý a ten vlk ani nemohl být moc oblíbený mezi smečkou nebo rodinou. Mořili se s tím, aby v zimě přežili, měli naloveno, postarali se o vlčata, zatímco se jim tam flákal jeden, který raději nic nedělal, aby jim to nepokazil? Musel ze smečky letět hodně brzo, přemítala jsem.
Máma ale tahle slova vždycky mířila ke mně a tomu, že nic neumím. Malý zajíc mi vždy unikl, stopování nebylo mou předností, byla jsem menší stvoření, které se nemohlo pyšnit silou. Moje existence byla závislá na někom, kdo by se o mě postaral a to bylo... trapné. Mohla jsem se snažit o cokoli, stejně jsem vždycky pohořela a přestávalo mě to už bavit. Mezi ostatními jsem se snažila práci vyhýbat, aby neviděli, že mi skutečně nic nejde, ale zároveň jsem se pokoušela vyznívat tak, že něco dělám. Maličkosti, drobnosti a to, čeho si někdo možná někdy všimne, ale sám by to nikdy neudělal, protože to není tak důležitý.
Měla jsem možnosti, jak sice ze svojí zbytečnosti a neschopnosti něco vykřesat nebo poprosit, abych byla alespoň něčím. Mohla jsem jít vlastně kdykoli, prostě jenom přinést nějaké kameny a květiny, pronést to přání, říct nějaké to prosím a pak se radovat, že nejsem už nula, ale taková nula plus.

Lehce jsem se usmála, ale zároveň nebyla žádná slova, která by mi tak přišla na mysl. Ani otázka, kterou bych mohla položit, výzva k vyprávění, cokoli. Přišlo mi, že mám mysl prázdnou, protože se neustále otáčela k tomu, co všechno se dělo a třeba i k nezodpovězené otázce pro Blueberryho. Trápilo mě, avšak zároveň s tím jsem netušila, jak bych měla odpovědět, protože říct prostě se ho bojím, bylo docela... trapné. Nebo taky i nevhodné. Navíc by pak přišla otázka, proč se ho vlastně bojím a to byla docela těžká odpověď.
Dostali jsme se k jezeru, které bylo stále zamrzlé, i když už nebyla taková zima. Led sice nemohl zmizet tak rychle, ale stále existovala malá šance, že se už někde může jeden probořit. Nechtělo se mi proto chodit někam moc daleko do středu, chtěla jsem se držet na hraně jezera, ale... líbilo se mi, jak čistá ta hladině byla. A jak nekonečná se zdála. „Je to tu pěkné,“ odpověděla jsem na Blueberryho otázku a opatrně položila tlapu na led, abych se přesvědčila o jeho pevnosti. V té chvíli byl však Blue už na jeho ploše a já byla pozadu. Zvedla jsem hlavu, sledovala ho a na jeho otázku pouze souhlasně přikývla a vydala se za ním.
První kroky byly trochu nejisté, malátné, ale po přesvědčení, že led drží a nenamelu si kokos při prvním kroku, jsem se trochu sklouzla k němu. Zrak mi padl na černou masu, kterou jsem zkoumala spolu s Wizku, ale ani jedna z nás netušila, co to vlastně je. Zajímalo mě to... ale ne v té chvíli. Otočila jsem hlavu k Blueberrymu, hleděla na něho a v hlavě roj myšlenek. Co říct? Nakonec... ze mě vypadla ta nejhloupější věc. „To vlče má hnědou jako já, nemyslíš?“ Nebyla jsem si těmi slovy vůbec jistá. Protože proč řešit smečku, co byla za našimi zády? Zavrtěla jsem okamžitě hlavou, „to je vlastně jedno.“ Trochu jsem se sklouzla do strany. „Byla jsem s Wizku u Smrti... Sice ne zcela u ní, ale už vím, kde sídlí.“ Pokusila jsem se vše zamluvit.

//Ovocná tůň

Z velké společnosti mi tepalo v hlavě a cítila jsem se v ní neskutečně moc úzkostlivě a jakékoli vzdálení se mi bylo neskutečným uvolněním tělo. Tentokrát to nebylo jenom o samotném vzdálení se od smečky, ale... také o čerstvém vzduchu, který mi mohl dovolit nadechnout se, povolit sevření okolo celého těla a... smíření se. Že někde na světě, kdo ví kde daleko, se narodilo vlče. A to vlče dostalo stejnou barvu kožichu, jako jsem měla já. A aby tomu nebylo málo, někdo ho obdaroval jménem vlčice, na kterou jsem vzpomínala neskutečně moc zmateně, protože jsem netušila zda ji mám ráda nebo nenávidím.
Zhluboka jsem se nadechla, když jsme začali opouštět území smečky a vydali jsme se k jezeru. Nebo spíš... já dala ten hrubější podnět, ať jdeme a nezdržujeme se. Uzurpovala jsem si alfu pro sebe bez ohledu na smečku a cítila jsem se kvůli tomu dobře? Možná trochu ano, protože se mi jeho společnost líbila. „S tím, jak je postupně tepleji a tepleji,“ vydechla jsem na Blueberryho poznámku s mírným úsměvem a natočila se k němu, „budeme venku třeba i déle.“
Cestu k jezeru jsem znala, ale na to, jak bylo obrovské a blízko smečky, jsem u něho byla pouze jednou a to s Wizku. Moc jsme se tam nezdržovali, šli jsme jinam, ale... to jezero bylo v něčem neskutečně moc zajíamvé. Jak velké a rozlehlé bylo? Asi. Blueberry se o něm sám rozpovídal. Pootočila jsem k němu hlavu, sledovala, poslouchala. „Neplácáš,“ namítla jsem, „ráda poslouchám jiné. A tebe,“ dodala jsem po krátkém odmlčení. „Aspoň zjišťuji o okolí nové věci,“ dodala jsem s pohledem vpřed, jako bych si snad chtěla být jistá, že jdu správně k jezeru.